ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.22.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 22/2016-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. ledna 2016 o dovolání, které podala obviněná L. D., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2015, č. j. 4 To 228/2015-104, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 23/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2015, č. j. 4 To 228/2015-104, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné, které podala proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2014, č. j. 32 T 23/2014-70, kterým byla uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvacetičtyř měsíců.
V dovolání podaném prostřednictvím obhájce uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a dále dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K dovolacímu důvodu, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že soud prvního i druhého stupně informovala o svém onemocnění, které zapříčinilo její nepřítomnost u hlavního líčení i veřejného zasedání. Poukazuje na to, že i přes skutečnost, že soudy obeslala s doložením pracovních neschopenek, vždy soudy jednaly v její nepřítomnosti, přitom nebraly v úvahu, že s orgány činnými v trestním řízení spolupracovala a řízení nijak neprodlužovala. Poukazuje na to, že by Nejvyšší soud měl přezkoumat, zda skutečně byla s dostatečným časovým předstihem vyrozumívána o konání hlavního líčení a veřejného zasedání. Rovněž podle ní nemohl být u hlavního líčení čten protokol o jejím výslechu podle §314d odst. 2 tr. ř. a další listinné důkazy bez jejího souhlasu. V daném případě se podle jejího názoru nedá postupovat podle §202 odst. 3 tr. ř. a dále cituje z rozhodnutí Ústavního soudu (jehož sp. zn. neuvedla). V bodě IV. podaného dovolání konkretizuje důvody, které ji vedly k podání dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.]. V této části dovolání konstatuje, že „nebylo prokázáno, že skutek, který je jí kladen za vinu spáchala“. Argumentuje tím, že nikdy poškozenému netvrdila, že finance budou složeny do úschovy soudu, ale toliko, že je potřebuje v souvislosti s komplexním vypořádáním s bývalým manželem. Rovněž uvádí, že i pokud poškozenému sdělila, že mu finance vrátí v září 2015, stalo se tak z důvodů plánovaného ukončení majetkového vypořádání s jejím bývalým manželem a z důvodu toho, že zaměstnavatel bývalého manžela deponoval jeho mzdu z důvodu dlužného výživného a dalšími skutečnostmi, kterými se však trestní soudy nezabývaly. Vzhledem k tomu, že soudy vycházely při svém rozhodování pouze z tvrzení poškozeného, se kterým obviněná trávila i dovolenou apod. a následně vztah ukončila, je podle obviněné potřebné se zamyslet v rámci rozhodování o vině i nad těmito skutečnostmi. Podle mínění obviněné mělo být bráno rovněž v úvahu, že to byl poškozený, kdo nabídl obviněné finanční pomoc, což by bylo možno dohledat prostřednictvím mobilního operátora. Závěrem uvádí, že nezpochybňuje závěry soudů, že si od poškozeného peníze půjčila, ale nesouhlasí se závěry soudů, že jednala v úmyslu se obohatit a poškozeného uváděla v omyl. Vzhledem k tomu, že podle obviněné nebyly naplněny zákonné znaky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání v její nepřítomnosti a nedopustila se skutků, pro které byla odsouzena, navrhla, aby bylo zrušeno nejen dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2015, č. j. 4 To 228/2015-104, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit následující.
V ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je zakotveno, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1).
Podle §202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle §202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Se zřetelem k ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny má soud vážit, zda konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného i tehdy, jsou-li podmínky ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. splněny. Zpravidla proto nebude na místě provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v případě, kdy mu objektivní důvody skutečně brání v osobní účasti u hlavního líčení, obviněný existenci těchto důvodů soudu včas sdělí a řádně doloží a požádá, aby hlavní líčení bylo odročeno .
Z předloženého spisu Nejvyšší soud zjistil, že hlavní líčení bylo v předmětné trestní věci nařízeno na 6. 10. 2014. K tomuto hlavnímu líčení se obviněná nedostavila, a proto soud konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné. Až po skončení hlavního líčení byl soudci předán tiskopis zaslaný z e-mailové adresy, ve kterém osoba podepsaná jako obviněná žádá o odročení hlavního líčení z důvodů pracovní neschopnosti. Uvedená písemnost byla odeslána dne 5. 10. 2014 a nelze klást k tíži obviněné, že soudci v rámci organizace práce soudu byla předána až po skončení hlavního líčení. Podstatné je však to, že uvedená písemnost pouze konstatuje, že obviněná je práce neschopná a žádá o odročení hlavního líčení. Na tomto místě musí Nejvyšší soud podotknout, že sama pracovní neschopnost není důvodem pro odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání. (viz TR NS 17/2002-T 419 „ 1. Soud nemůže porušit ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže obviněný svou nepřítomnost předem omluvil a jako důvod této nepřítomnosti uvedl svou pracovní neschopnost, protože zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti“ . Tudíž ani za situace, kdy by soudce měl k dispozici shora zmíněné sdělení obviněné, nebylo tím vyloučeno konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné, pokud byly splněny zákonné podmínky (viz výklad shora). Doklad, resp. scan rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněné byl vystaven až 6. 10. 2014, tedy v den konání hlavního líčení, je však v něm uvedeno, že práce neschopnou je již od 4. 10. 2014, byl dokladem zaslaným obviněnou až po konání hlavního líčení.
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že formální podmínky pro konání hlavního líčení dne 6. 10. 2014 v nepřítomnosti obviněné podle §202 odst. 2 tr. ř. byly v dané trestní věci splněny, a to i s přihlédnutím k rozhodnutí č. 32/2012 Sb. rozh. tr. tedy, že návrh na potrestání byl obviněné řádně doručen (viz doručenka na č. l . 49 spisu), tato byla k hlavnímu líčení, jež v dané trestní věci proběhlo dne 6. 10. 2014, včas a řádně předvolána (viz doručenka č. l . 55 spisu, převzala dne 5. 8. 2014), o skutku, který je předmětem obžaloby, byla už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnuta (viz protokol o výslechu podezřelé na č. l . 6-8 spisu), rovněž bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (viz usnesení na č. l . 5 spisu). Vadným neshledal Nejvyšší soud ani závěr soudu prvního stupně, že existovaly také materiální předpoklady pro aplikaci §202 odst. 2 tr. ř., neboť bylo možné věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti obviněné při hlavním líčení. Postup nalézacího soudu nekolidoval ani s ustanovením §202 odst. 4 tr. ř., neboť obviněná nebyla v době konání předmětného hlavního líčení ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody a byla trestně stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.
Ve vztahu k účasti (resp. neúčasti) obviněné u veřejného zasedání lze uvést následující. Lze konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
Pokud byla obviněná odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměna, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněné při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v její nepřítomnosti. Jestliže se obviněná v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví , pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o její přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání nikterak neupravuje. Stanoví pouze, že veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná, nestanoví-li zákon něco jiného. Na nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je možno usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. o termínu veřejného zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (a tím dal jednoznačně najevo, že na osobní účasti obviněného u veřejného zasedání trvá). Důsledně respektovat je však třeba i ustanovení §263 tr. ř., které vymezuje pravidla pro konání veřejného zasedání. V nepřítomnosti obviněného nemůže odvolací soud veřejné zasedání podle §263 odst. 4 tr. ř. konat jen tehdy, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. O takový případ se však v dané věci nejedná (obviněná nebyla v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody).
Odlišně je třeba také posuzovat podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání. Podle §238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 542/2000).
K námitce obviněné je nezbytné uvést, že tato byla o termínu konání veřejného zasedání vyrozuměna, a to s dostatečným časovým předstihem (30. 4. 2015, veřejné zasedání se konalo 4. 6. 2015), aby byla zachována lhůta k přípravě k veřejnému zasedání. Obviněná se k veřejnému zasedání nedostavila. V den konání neveřejného zasedání požádala obviněná elektronickým podáním o odročení jednání s tím, že potvrzení lékaře zasílá poštou. V tomto směru tedy nic nebránilo odvolacímu soudu provést veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné. Přehlédnout rovněž nelze skutečnosti, pro které bylo podáno odvolání, kdy sice obviněná navrhla zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k rozhodnutí ve smyslu §307 tr. ř. (případně, aby tak učinil sám soud druhého stupně), neboť je připravena částku 20.000,- Kč určenou státu jako pomoc obětem trestné činnosti složit, v době, kdy vedl trestní řízení soud prvního stupně, neměla potřebné finanční prostředky, v současné době je však již schopna tuto částku uhradit.
Je zřejmé, že předseda senátu tím, že dal pokyn kanceláři obviněnou o termínu veřejného zasedání vyrozumět vzorem č. 7a, jednoznačně vyjádřil, že účast obviněné při veřejném zasedání není nutná.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud neshledal odkaz obviněné na porušení zákonných ustanovení o její nepřítomnosti u hlavního líčení a veřejného zasedání důvodným, přicházelo v úvahu námitku ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. označit za zjevně neopodstatněnou ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám, kterými obviněná odůvodňuje svůj odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je vhodné uvést, že zpochybňuje věrohodnost svědka, uvádí, že poškozeného neuváděla v omyl a neměla v úmyslu sebe obohatit, a pokud od poškozeného získala nějaké finanční prostředky, stalo se tak na základě nabídky finanční pomoci samotným poškozeným. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvádí důkazy, které provedl a rovněž je ze zmíněného rozsudku patrno, jak se s důkazy v rámci jejich hodnocení vypořádal. Již z tohoto odůvodnění je zřejmé, že sama obviněná uvedla, že v době, kdy byla v partnerském vztahu s R. S., byla ve finanční tísni a rovněž potvrdila, že od poškozeného převzala částky ve výši 100 000 Kč a 220 000 Kč. Vzhledem k tomu, že se však za svoji špatnou finanční situaci styděla, uvedla poškozenému v případě první částky, že musí uhradit závazek vzniklý za trvání manželství a u druhé uvedla, že částku 220 000 Kč vloží do soudní úschovy s tím, že po majetkovém vyrovnání s bývalým manželem poškozenému tuto částku vrátí. Rovněž uvedla, že pokud by závazky neuhradila, hrozila by jí exekuce. Soud prvního stupně na straně 5-6 svého rozsudku hodnotí shromážděné důkazy, aby konstatoval, proč neuvěřil obhajobě obviněné. Rovněž uvádí, které skutečnosti jej vedly k závěru, že obviněná na poškozeném vylákala pod smyšlenou záminkou částku 320 000 Kč, při vědomí toho, že nebude s ohledem na svoji špatnou situaci tuto schopna ve lhůtě splatnosti uhradit. V dovolání shodně jako před soudem prvního stupně argumentuje tím, že finanční prostředky měla získat a dluh uhradit poškozenému z majetkového vypořádání s bývalým manželem. Soud prvního stupně na základě shromážděných důkazů však uzavřel, že ani sama obviněná v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 35 C 6/2013, přiznání jí tvrzeného závazku ve výši minimálně 350 000 Kč nenavrhla (byl to manžel obviněné, který uplatnil závazek vůči obviněné ve výši 335 000 Kč). Pokud obviněná dále argumentuje tím, že z žádného dokladu, který s poškozeným podepsala, nevyplývá účel (resp. smyšlenka), pro který jí byly poškozeným půjčeny (vylákány) shora uvedené prostředky, pak soudy nižších stupňů při zjištění skutkového stavu a odůvodnění svých rozhodnutí, vycházely nejen z výpovědi poškozeného, která byla potvrzována i listinnými důkazy, ale také výpovědí samotné obviněné (viz shora).
V souvislosti s podaným dovoláním musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky obviněné, které tato uplatnila v předmětném mimořádném opravném prostředku (dovolání), jsou obsahově shodné s doposud uplatňovanou obhajobou (viz např. str. 1-2 usnesení soudu II. stupně). Na případ, kdy obviněný v rámci dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, uváděné již před soudy nižších stupňů pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
V souvislosti s úvahami soudu prvního a druhého stupně je pak nutno konstatovat, že jejich úvahy jsou zcela logické a nevykazují žádné známky libovůle při hodnocení důkazů. Ústavní soud shodně jako Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují vadu (extrémní nesoulad). Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
V předmětné trestní věci není obviněnou zpochybňována právní kvalifikace jednání, pro které byla uznán vinnou, jako primární předpoklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněnou je primárně zpochybňováno hodnocení důkazů soudy a vytváření vlastní verze skutkového děje. Na uvedený případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudy nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř., §134 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla splňovat.
To, že námitky skutkové jsou pravou podstatou dovolání obviněného a jejich prostřednictvím se tato snaží dosáhnout změny skutkového zjištění a až následně právní kvalifikace, a že tudíž nejsou právně relevantním důvodem dovolání, vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 1. 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu