ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.773.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 773/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. června 2016 o dovolání, které podal obviněný M. A. , roz. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2016, č. j. 8 To 70/2016-350 jako soudu odvolacího, ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 62/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2016, č. j. 8 To 70/2016-350, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2015, č. j. 9 T 62/2015-299, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §199 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále rozhodl soud podle §228 odst. 1 tr. ř. o výši nemajetkové újmy a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2016, č. j. 8 To 70/2016-350 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Naplnění podmínek pro použití shora uvedeného důvodu spatřuje obviněný v tom, že soudy jeho vinu vybudovaly na nahrávkách, které byly pořízeny poškozenou bez jeho souhlasu a povolení, a proto se podle obviněného jedná o nepřípustný důkaz, dále ve věci nebyl vyslechnut jím navržený svědek M., což označuje obviněný za opomenutý důkaz a v neposlední řadě odkazuje na extrémní nesoulad, který spatřuje v tom, že kromě výpovědi poškozené žádným důkazem nebylo potvrzeno, že by poškozenou fyzicky napadl. V této souvislosti odkazuje na některé pasáže z pořízených nahrávek a k těmto zaujímá vlastní hodnotící stanovisko, případně soudům vytýká, že z nahrávek dovodily jiný text, než který ve skutečnosti obsahují. Nechápe, jak soudy dospěly minimálně k osmi napadením údery rukou do tváře poškozené, když sama poškozená se zmiňuje pouze o třech útocích. Stejně tak podle obviněného nebyly prokázány ani další útoky, kterých se měl vůči poškozené dopustit. Výpověď poškozené je podle jeho mínění znevěrohodněna i tím, že tvrzení o zraněních nikde nehlásila a nemá zranění zadokumentována, když jím předložené důkazy – fotografie prokazují, že v době, kdy k jejímu napadení mělo dojít, žádné zranění neměla. Poukazuje dále na to, že nebylo přihlédnuto k dalším důkazům, mj. znaleckému posudku PhDr. Blanky Špíškové s argumentací, že u poškozené nebyly zjištěny žádné fyzické ani psychické následky údajného týrání. Podle mínění obviněného ani z výpovědí svědků nevyplynulo tvrzení poškozené, že byla obviněným omezována v kontaktu s příbuznými, nesměla vycházet z bytu apod. Soud prvního stupně podle jeho názoru nesprávně při svém rozhodování přihlédl k jeho předchozímu vztahu se svědkyní R. B., kdy výpověď zmíněné svědkyně považuje za nevěrohodnou. V závěru svého dovolání poukazuje na to, že i pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že shora uvedené skutečnosti nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod, jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud přiznal poškozené náhradu nemajetkové újmy. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející řízení.
3. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání obviněného s ohledem k jeho charakteru nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil, je nutno uvést, že tyto jsou obsahově totožné s jeho obhajobou po celou dobu trestního stíhání a s námitkami, se kterými se v odůvodnění svých rozhodnutí musely vypořádat soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9. Ve vztahu k námitkám obviněného, ohledně nepoužitelnosti poškozenou pořízených záznamů konfliktů mezi ní a obviněným, se dostatečně vyjádřil již soud prvního stupně, který mj. odkázal nejen na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 191/2005) a Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 459/2007), ale také Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 2 As 45/2010). Uvedenou problematikou a v té souvislosti vznesenými námitkami se zabýval rovněž soud druhého stupně na straně 3-4 odůvodnění svého usnesení, přičemž Nejvyšší soud se s názory a závěry soudů ztotožňuje.
10. Nad rámec uvedeného, a to ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání), považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
11. Pokud jde o obviněným tvrzený opomenutý důkaz, pak považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že nelze ani akceptovat námitku obviněného stran možnosti existence tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004).
12. K námitce extrémního nesouladu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však takovýto extrémní rozpor shledán nebyl. Soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl jednotlivé důkazy a také patřičnou pozornost ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. věnoval hodnocení důkazů. Odůvodnění jeho rozsudku je pak dle názoru Nejvyššího soudu plně v souladu s ustanovením §125 tr. ř. (rovněž odůvodnění usnesení soudu druhého stupně odpovídá požadavkům §134 tr. ř.). Aniž by se hodlal Nejvyšší soud vyjadřovat ke skutkovým námitkám obviněného ve vztahu k zvukovým nahrávkám předložených obviněnou (viz str. 5 dovolání), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný např. zpochybňuje citaci hlasu 005 (čas 2:25), avšak soud prvního stupně cituje z hlasu 005 v čase 02:30-03:10 (viz str. 19 rozsudku), tudíž argumentace obviněného není v tomto směru přiléhavá. Ve vztahu ke znaleckému posudku PhDr. Špíškové rovněž není přiléhavé v dovolání zmiňované konstatování znalkyně, že u „poškozené nebyly zjištěny žádné fyzické ani psychické následky údajného týrání“. Podstatné je konstatování znalkyně, že u poškozené sice syndrom týrané osoby nezjistila, ale to neznamená, že poškozená nemohla být týrána. V souvislosti s tímto konstatováním nesmí být přehlíženy další skutečnosti, kterými charakterizovala znalkyně poškozenou a vztah k obviněnému. Toto hodnocení je pak plně v souladu s výpovědí svědkyně, gynekoložky, které se poškozená svěřila s problémy, které měla s obviněným, o stavu poškozené, jak jej svědkyně vnímala (viz str. 10 rozsudku). Výhrady obviněný rovněž vznesl k tomu, že soud prvního stupně ve svém rozsudku odkazoval na jiné rozhodnutí v jeho trestní věci, týkající se jeho vztahu se svědkyní B., kterou označuje za nevěrohodnou. Otázkou věrohodnosti se dostatečně zabýval soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů od strany 20 odůvodnění rozsudku. Ve vztahu k použitelnosti rozhodnutí, která charakterizují osobu obviněného lze přiměřeně odkázat např. na rozh. č. 10/1974 Sb. rozh. tr. (sklony k páchání trestné činnosti).
13. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primárně námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, nedovození skutečností odpovídajících jeho představě a neprovedení jím navržených důkazů. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze hodnocení důkazů a skutkového děje. Nejvyšší soud však je toho názoru, že na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
14. Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem bylo Nejvyšším soudem v této části shledáno, že dovolací námitky se s uplatněným dovolacím důvodem míjejí a tudíž v této části jde o námitky, které by odůvodnily odmítnout dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
16. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněný dále i v tom, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, pokud přiznal poškozené náhradu nemajetkové újmy a přiměřenost požadované částky odvozoval od částky, kterou od poškozené údajně vylákal. V tomto směru lze obviněnému přisvědčit pouze částečně, a to s ohledem na jistou nesoustředěnost patrnou z odůvodnění rozhodnutí učiněnou soudem prvního stupně na straně 25, kde tento uvedl, „jisté vodítko zde podle názoru soudu vyjadřuje skutečnost, že výše požadované náhrady za nemajetkovou újmu nepřesahuje částku, kterou obviněný prokazatelně od poškozené vylákal“, která může vzbuzovat zdání, že „soud při vyčíslení nemajetkové újmy porušil ustanovení občanského zákoníku, když vyčíslení náhrady nemajetkové újmy odvozoval od majetkové škody, kterou měla poškozená utrpět“. S uvedenou argumentací obviněného však nelze po materiální stránce souhlasit, neboť správně soud prvního stupně na straně 24 odůvodnění svého rozsudku zmiňuje, že se obviněná prostřednictvím svého zmocněnce řádně a včas připojila mj. také s nárokem na náhradu nemajetkové újmy. Tato skutečnost je nepřehlédnutelná např. z protokolu o hlavním líčení, či přímo uváděná na č. l. 144 spisu, kde hovoří, že se jedná o nemajetkovou újmu ve výši 50.000 Kč, jako újmu psychickou v důsledku nastalých psychických útrap v souvislosti s dobou, kdy byla těhotná apod. Soud prvního stupně v odůvodnění na straně 24, 25 svého rozsudku nejenže odkázal na ustanovení §2971 o. z., ale uvedl, že náhradu v požadované výši 50.000 Kč považuje za adekvátní a odpovídající útrapám, které v důsledku jednání obviněného utrpěla. Z tohoto konstatování jednoznačně vyplývá, že pokud soud prvního stupně rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného k náhradě 50.000 Kč měl na mysli nemajetkovou újmu (toto také ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ve svém rozsudku vyjádřil). Odkázal-li pak dále poškozenou s jejím nárokem podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, pak je nutno uvést, že šlo o rozhodnutí ohledně nároku poškozené na náhradu škody. Byť obviněný odkázal na hmotně právní ustanovení občanského zákoníku, což by mohlo odůvodnit akceptovatelnost dovolacího důvodu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že také v případě rozhodnutí o nároku nemajetkové újmy bylo rozhodováno v souladu se zákonem (§2959, §2971 o. z.) a uvedenou námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř. (včetně rozhodnutí zmíněného na str. 4 tohoto usnesení).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu