ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1195.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1195/2016 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání obviněného P. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 67 To 62/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 141/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 2 T 141/2015, byl obviněný P. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 67 To 62/2016, k odvolání obviněného podanému proti výroku o vině i trestu shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil tento rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku na podkladě skutkových zjištění popsaných shodně jako v rozsudku soudu prvního stupně tak, že
obviněný dne 5. 6. 2015 kolem 05.00 hod. v P., na ulici V., poblíž benzínové čerpací stanice Shell, na travnatém porostu mezi chodníkem a vozovkou fyzicky napadl poškozenou M. S., tak, že ji nejprve zezadu objal pravou paží kolem trupu a levou rukou ji osahával přes kalhoty v rozkroku se slovy „Takhle to chceš, takhle se ti to líbí, ty kundo, já vím, že to chceš“, a když se poškozená začala aktivně bránit, povalil ji na zem a uchopil její kabelku, kterou měla na řemeni křížem přes prsa, a držela ji v ruce, chvíli se s ní o ni přetahoval a táhl poškozenou i s kabelkou po zemi na vzdálenost asi 3 metrů, až se utrhl popruh kabelky, a obviněný utekl s kabelkou obsahující veškeré věci poškozené, a to peněženku, občanský průkaz, Opencard, průkazka VZP, svazek klíčů a její bezkontaktní platební kartu VISA České spořitelny, a následně s touto platební kartou téhož dne v době od 06.30 do 07.30 hod. uskutečnil nákupy v celkové hodnotě 1.127 Kč.
3. Za tyto trestné činy odvolací soud obviněného odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Rozhodl též i o náhradě škody.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil výslovně jen proti zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv proti právní kvalifikaci přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť k tomuto činu se doznal, včetně způsobení škody vybráním částky 1.127 Kč z bankomatu. Rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu ke zločinu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku považoval za nesprávné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož soudy pochybily, když v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. nedostatečně objasnily všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch, ale i neprospěch, a v důsledku toho dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, jež jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Od této vady se podle obviněného odvinula i nesprávná právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, s níž se neztotožnil. Soudům vytkl, že závěr o jeho vině v této části rozsudku opřely o výpověď poškozené, aniž by tato byla podpořena dalšími důkazy, a bez toho, aby dostatečně uvážily i jeho verzi obhajoby, že poškozené kabelku pouze vytrhl, a běžel s ní pryč, a tedy, že vůči poškozené nejednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině, zejména pokud jde o použití násilí. V rozporu s provedenými důkazy a se skutečným stavem shledal skutkové zjištění o použití vulgarismů vůči poškozené a o utrženém popruhu kabelky.
5. Obviněný považoval za nesprávný závěr soudů o násilném vytržení kabelky, neboť jej dokladují údajně nalezeným popruhem bez toho, aby tato argumentace vyplývala z provedeného dokazování. Poukázal na to, že v místě spáchání skutku žádný popruh nebyl, a ani nemohl být nalezen, jelikož celou kabelku včetně popruhu měl k dispozici obviněný až do doby, než ji odhodil do křoví. V místě skutku byl nalezen pouze třmen kabelky, nikoliv popruh. K oddělení třmenu od kabelky mohlo dojít jenom v okamžiku jejího vytržení, přičemž z jeho konstrukce je patrné, že k jeho přetržení nebylo nutné vynaložit sílu odpovídající přetahování, jak soudy dovodily. Pokud by třmen byl utržen pouhým vytržením kabelky, měla být aplikována zásada in dubio pro reo, neboť pro absenci násilí nemohla být naplněna skutková podstata zločinu loupeže (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002, podle kterého neočekávané vytržení věci z ruky ještě není násilím podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ale jde o krádež). Pokud odvolací soud upřednostnil výpověď poškozené s poukazem na nižší důkazní hodnotu výpovědi obviněného, který může vypovídat i nepravdu, porušil zásadu presumpce neviny zakotvenou v §2 odst. 2 tr. ř. Obviněný rovněž zmínil rozpory ve výpovědi poškozené před soudem, kde si již na slovní útoky obviněného nepamatovala, a proto odkázala na svou výpověď z přípravného řízení, když tato ztráta paměti mohla být způsobena nadměrným množstvím alkoholu, který sama původně připustila s tím, že v průběhu pěti hodin vypila asi 8 piv. Při hlavním líčení však tuto svoji výpověď zčásti popřela. K nevěrohodnosti poškozené obviněný poukázal i na rekognici in natura, při níž jej poškozená nedokázala identifikovat a jí podaný popis pachatele se v podstatných rysech neshoduje s podobou obviněného.
6. Na základě těchto námitek obviněný uzavřel, že provedeným dokazováním nebyly objasněny takové skutečnosti, které by skýtaly dostatečný podklad pro závěr, že naplnil znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť z žádného důkazu neplyne, že měl vůči poškozené použít vulgarismy, že ji měl osahávat, či vůči ní použít násilí, a pokud soudy takový závěr činí, jde jen o ničím nepodložené domněnky a spekulace. Podle obviněného výsledky dokazování, jak je prezentoval, mohou být podkladem pouze pro právní kvalifikaci přečinem krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku (a též přečinem podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, vůči němuž výhrady neměl).
7. Protože podle obviněného soudy učiněné právní závěry spočívají na nesprávných a neúplných skutkových zjištěních, k nimž soudy dospěly po vadném zhodnocení provedených důkazů, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 67 To 62/2016, a podle §265k odst. 2 tr. ř. také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 2 T 141/2015, s výjimkou výroku o přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a navazujícího výroku o náhradě škody, a poté aby jej v této části zprostil obžaloby a v souladu s tím upravil i skutková zjištění.
8. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s jeho obsahem, s ohledem na povahu v něm uplatněných námitek, se k němu nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
10. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
11. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
12. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představovanou zjištěním extrémního nesouladu, o který by se však jednalo pouze tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky totiž nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
13. Na základě vymezených principů Nejvyšší soud posuzoval i dovolání obviněného, který své výhrady zaměřil pouze proti jedné z použitých právních kvalifikací (§173 odst. 1 tr. zákoníku), a v té souvislosti proti vadám části skutku k tomuto právnímu posouzení se vztahujícím, ve vztahu k nimž namítal zejména nevěrohodnost poškozené M. S. s poukazem na rozpory v její výpovědi a upřednostňoval svou verzi popisu průběhu činu. Na extrémní nesoulad usuzoval z toho, že soudy neuvěřily jeho výpovědi, ale vyšly z jiných důkazů, a spatřoval ho v obsahu provedených důkazů a jejich následném hodnocení soudem. V důsledku těchto zcela jiných než soudy prokázaných skutkových zjištění se obviněný domáhal porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny jiné právní kvalifikace. Takto formulované námitky soustředěné pouze proti procesním nedostatkům (§2 odst. 2, 5, 6 tr. ř.) napadených rozhodnutí soudů, jakož i konstatování nepřiměřeného trestu, s vymezeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují.
IV. Extrémní nesoulad
14. Vzhledem k tomu, že z obsahu podaného dovolání je patrno, že obviněný v něm neuvedl žádnou právní výhradu, ale zaměřil své námitky toliko proti správnosti učiněných skutkových zjištění, a teprve na základě tohoto svého požadavku se domáhal, aby nebyl odsouzen za zločin loupeže, ale nanejvýš za jiný, méně závažný trestný čin, nebylo možné toto dovolání bez dalšího označit za korespondující s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I přes tento závěr, pramenící výhradně ze zákonné dikce uvedeného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud vycházel z širší možnosti pojetí uvedeného dovolacího důvodu stanoveného dnes již konstantní judikaturou Ústavního soudu, mimo jiné i stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněného pod č. 40/2014 Sb., a posuzoval, zda v této věci byla porušena pravidla spravedlivého procesu, jichž se obviněný dovolával.
15. Nejvyšší soud však současně předesílá, že při posuzování existence extrémního nesouladu v této věci měl na paměti, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článek 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09), jakož i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012).
16. V přezkoumávané věci Nejvyšší soud shledal, že soudy se právě otázce prokázání toho, jakým způsobem a za jakých okolností se posuzovaný skutek udál, a zda právě obviněný je jeho pachatelem, věnovaly s potřebnou mírou pečlivosti. K obviněným v dovolání zdůrazněným výhradám je třeba zmínit, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu, který pro rozhodnutí o vině obviněného ve smyslu zásad stanovených v §2 odst. 5 tr. ř. postačuje. Vedle výslechu poškozené za účelem důkladného objasnění činu bez důvodných pochybností provedl řadu jiných důkazů, když za podmínek §211 odst. 1 tr. ř. za souhlasu státního zástupce a obviněného přečetl protokol o výslechu svědka T. H., pokladního z prodejny Penny market v Praze 4, ulici Hlavatého (č. l. 75 až 78), podle §213 odst. 1, 2 tr. ř. i protokoly o rekognici in natura provedené jednak s poškozenou a jednak se svědkem T. H. jako poznávajícími (č. l. 32 až 36, 40 až 42 spisu) i protokol o ohledání místa činu (č. l. 100 až 103 spisu) a vyhodnocení záznamů kamerového systému (č. l. 138 až 139 spisu).
17. K průběhu obviněným namítané vadnosti rekognice lze jen poznamenat, že poškozená nejprve pachatele slovně popsala jako muže ve věku asi 25-30 let, vysokého asi 175 cm, hubeného, sportovní postavy, s tmavými vlasy délky asi 5-7 cm, přičemž nejvíce si zapamatovala jeho úsměv a zuby, protože „měl takový velký úsměv a velký zuby, to mě na něm upoutalo“, k barvě pleti se nedokázala přesně vyjádřit (č. l. 32 spisu). Při samotné rekognici pak osobu možného pachatele určila současným označením dvou z figurantů, z nichž jeden (pod č. 1) byl právě obviněný P. P. (č. l. 33 spisu). Svědek T. H. při rekognici poté, co osobu pachatele popsal jako muže ve věku 21-22 let, mladého kluka, vyššího než on (180 cm), hubené postavy, tmavší pleti, kudrnatých vlasů tmavé barvy, spíš hnědých než černých, byl podobný jeho kamarádovi, a i proto si ho všiml (č. l. 40 spisu), označil muže pod č. 3, jímž byl obviněný, a uvedl, že „to je on na 100%“ (č. l. 41 spisu). Z takto provedeného dokazování právě obviněný vyplynul jako pachatel, a jím v této souvislosti uplatněné námitky lze považovat za nedůvodné. Navíc je třeba i zmínit jejich jistou nelogičnost, protože obviněný, jak v dovolání sám uvedl, nemá výhrady proti tomu, že se části skutku dopustil, když nepopíral, že se kabelky poškozené zmocnil, a že použil k výběru peněz i její platební kartu, kterou obviněný nalezl v kabelce. Tedy i tato jeho část doznání plně koresponduje s tím, co poškozená a svědek v rámci rekognice uvedli.
18. Ke způsobu, jakým zejména soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil (a ani odvolací soud žádné vady v procesu objasňování a zjišťování skutkového stavu věci neshledal – viz strana 4 jeho rozsudku), je třeba uvést, že zachoval podmínky vymezené v §2 odst. 6 tr. ř., protože s potřebnou pečlivostí zkoumal a hodnotil zejména výpověď poškozené, u níž se soustředil na to, jak popsala skutečnosti, které si zapamatovala, a dospěl k závěru, že „v podstatných bodech vypovídala shodně v přípravném řízení i u hlavního líčení a její výpověď koresponduje i s ostatními provedenými důkazy“. Jí sdělené skutečnosti soud následně porovnával a posuzoval koncentrovaně ve vztahu k dalším provedeným důkazům. Soud prvního stupně řádně hodnotil nejen tyto, ale i další skutečnosti, jimiž se obviněný snažil závěr soudů o průběhu skutkového děje zvrátit, především náležitou pozornost věnoval i mechanismu útoku, který vzal za prokázaný vedle výpovědi poškozené též zbytky kabelky, jež zůstaly v rukou poškozené – popruh či třmen (viz strany 3 až 4 rozsudku soudu prvního stupně).
19. Jak již bylo naznačeno výše, uvedené závěry soudu prvního stupně byly k odvolání obviněného, vystavěnému v zásadě na obsahově shodných námitkách jako nyní posuzované dovolání, přezkoumány odvolacím soudem, který z výroku o vině z právní kvalifikace oproti soudu prvního stupně vypustil přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, k němuž je zločin loupeže podle §173 tr. zákoníku v poměru speciality, přičemž své úvahy a závěry, proč argumenty obviněného považoval za nedůvodné, též náležitě vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku, kde zejména k obviněným zpochybňované věrohodnosti poškozené uvedl, že „verze poškozené se shoduje se zajištěnými stopami a nalézacím soudem učiněné skutkové závěry odpovídají realitě“ (viz strany 4 až 6 rozsudku soudu druhého stupně).
20. Nejvyšší soud ze všech stručně naznačených důvodů neshledal v postupech soudů obou stupňů vady, které by mohly svědčit o existenci extrémního nesouladu. Způsob hodnocení jednotlivých důkazů soudy v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi poškozeného, obviněného nebo dalších svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména listinných důkazů. Soudy se řádně vypořádaly i s námitkami obviněného a jen pro úplnost lze za bezvýznamnou označit výhradu obviněného o tom, zda na místě činu byl nalezen třmen či popruh kabelky, neboť sám soud prvního stupně ve výroku o vině uvádí „popruh“, zatímco v odůvodnění svého rozsudku na straně 3 utrženou část kabelky označil jako „třmen“. Konstatovat je nutné to, že soudy posuzovaly jeho výpověď při respektu a se zřetelem ke všem odchylkám, jež se ve věci ve výpovědích vyskytly, nikoli izolovaně, ale ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy způsobem, jejž zákon v §2 odst. 6 tr. ř. ukládá, a všechny skutečnosti ve svých rozhodnutích jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly a vše podstatné v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře také vysvětlily podle pravidel stanovených v §125 tr. ř.
21. V takovém případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby či mírnější právní kvalifikaci zjištěného a popsaného jednání. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci dodržely.
22. Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyloučil obviněným namítanou existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož i z nich vyvozenými právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09), v nichž nedošlo ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25), ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), a mnohé další)].
23. Protože obviněný svými námitkami nedostál požadavkům zákonem i judikaturou Ústavního soudu kladeným na naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž svůj mimořádný opravný prostředek opřel, Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu