ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1448.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1448/2016-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání obviněného J. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 3 To 395/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 134/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 T 134/2015, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v době ode dne 22. 1. 2014 do 6. 2. 2015 ve F.-M. na ulici M. n. jako vlastník bytového domu v úmyslu bránit oprávněným uživatelům bytů, a to nejméně manželům L. a V. V., A. B., manželům B. a J. P., manželům P. a T. L., J. L. a N. L. a oprávněným uživatelům nebytových prostor společnostem FOKUS Optik, a. s., IČ: 25639854, se sídlem Praha 8, Třeboradická 1110/51 (dále „společnost FOKUS“), Čedok, a. s., IČ: 60192755, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 18 (dále „ČEDOK“), a v případě dodávek vody také společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., IČ: 64949681, se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1 (dále „společnost T-Mobile“), v nerušeném užívání bytů a nebytových prostor, nehradil platby za dodávky tepla společnosti Veolia Energie Česká republika, a. s., dříve Dalkia Česká republika, a. s., (dále „společnost Veolia“), a v době ode dne 22. 3. 2014 do 31. 7. 2014 a ode dne 6. 9. 2014 do 15. 10. 2014 nehradil platby za odběr vody společnosti Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava, a. s., čímž způsobil, že v době od 31. 7. 2014 do 1. 8. 2014 a dne 16. 10. 2014 došlo k zastavení dodávek vody, a v době od 15. 12. 2014 do 6. 2. 2015 k zastavení dodávek tepla do předmětného domu, v důsledku čehož byli někteří oprávnění uživatelé bytů a nebytových prostor nuceni kupovat a dovážet si pitnou vodu, a zejména v zimních měsících pobývat v nevytopených místnostech, přičemž v některých z nich byla i po zakoupení přímotopů oprávněnými uživateli teplota vzduchu nižší než 15 o C, a takto jednal přesto, že se mu na bankovním účtu hromadily finanční prostředky, které mu zasílala jako zálohy na dodávky tepla a vody většina nájemců bytů a nebytových prostor, které by přepisy plateb dodavatelů tepla a vody pokryly, přičemž dodávka tepla do domu byla obnovena až dne 6. 2. 2015 poté, co byli nájemci prostřednictvím Sboru dobrovolných hasičů Místek (dále jen „SDH“) nuceni odkoupit pohledávku od společnosti Veolia vůči obviněnému ve výši 100.080,20 Kč, navíc poté, co musela na místě zasahovat Policie České republiky, neboť obviněný odmítal pracovníky společnosti Veolia do domu vpustit, aby mohli obnovit přívod tepla do domu.
2. Za tento přečin byl obviněný J. S. podle §208 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 3 To 395/2015, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jemu za vinu kladené jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, protože soudy ignorovaly jím předložené důkazy. Obviněný zpochybnil i správnost rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se se soudem prvního stupně ztotožnil, aniž by uvedl, proč a z jakých důvodů.
5. V dovolání obviněný vznesl výhrady proti způsobu, jakým soud zjišťoval skutkové okolnosti vztahující se k jeho obhajobě, že nájemníci mu na úhradě za vodu a teplo dlužili. Vytkl soudu prvního stupně, že pouze porovnal celkovou výši přijatých záloh s celkovou fakturovanou cenou energií, neboť nelze sčítat zálohy ani faktury z různých zúčtovacích období, když každé z nich podléhá samostatnému vyúčtování přeplatků či nedoplatků, a že do celkových záloh nelze započítávat případné přeplatky, neboť ty jsou majetkem nájemce a jako takové mu musí být po vyúčtování vráceny, což by v případě jejich použití na úhradu faktur nebylo možné, anebo že nelze převádět zálohy z jednoho zúčtovacího období do druhého, neboť výše záloh je stanovena jako přibližná 1/12 z očekávaných ročních nákladů. Obviněný tvrdil, že nájemníci za služby řádně neplatili, a pokud soudy došly k závěru o opaku, činily tak bez podkladu v provedeném dokazování. Pro určení, zda bylo v jeho možnostech platit dodavatelům energií faktury v plné výši, by bylo nutno postupovat po jednotlivých zúčtovacích obdobích, zohlednit přijaté zálohy, přeplatky či nedoplatky, použití vlastních prostředků, a to vše porovnat s fakturovanými částkami za příslušné zúčtovací období, což však soud prvního stupně neučinil.
6. Součástí dovolání obviněného jsou přílohy, jež označil jako Příloha č. 1 a 2, na něž v dovolání poukázal tím, že je na nich graficky znázorněna situace v jednotlivých zúčtovacích obdobích 2013 a 2014. Konstatoval dále jejich obsah s tím, že v roce 2013 byly dodavatelem vody vystaveny faktury v celkové výši 48.279,33 Kč, přičemž stejnou částku také zaplatil. Z této částky bylo 37.156 Kč ze záloh, zbylých 11.123,33 Kč z jeho vlastních prostředků. Dodavatel tepla účtoval částku 163.095,19 Kč, z níž mu bylo ze záloh uhrazeno 133.919,80 Kč a 15.299,80 Kč z dovolatelových rezerv. Zbylých 29.175,39 Kč uhrazeno nebylo, protože obviněný vyčerpal své finanční možnosti. V dané době přitom evidoval u svých nájemců dluhy v celkové výši 29.275,20 Kč. Pokud by mu tyto byly uhrazeny, bylo by v jeho možnostech zaplatit dluh dodavateli tepla. Obdobná situace nastala i v roce 2014, jak vyplývá z Přílohy č. 2. Poukázal též na závěry znaleckého posudku Ing. Františka Vlčka, podle nichž smluvní vztahy mezi ním coby pronajímatelem a nájemci bytů jsou založeny na základě nevýhodných smluv, zejména z důvodu nízkých nájmů a nájemních smluv na dobu neurčitou, které se nedají vypovědět. Podle obviněného bylo vadou i to, že nebyla sjednána kauce, která by v případě dluhu nájemce dokázala pohledávku pokrýt. Následně obviněný v dovolání provedl detailní rozpis dluhů jednotlivých nájemců, který podle něj činil bez penále celkem 67.880,20 Kč, a uvedl rovněž výčet právních předpisů, jimiž se řídí při rozúčtování a stanovení výše záloh na služby a energie, z nichž zdůraznil, že měsíční záloha na energie by měla odpovídat 1/12 předpokládaných ročních nákladů s ohledem na dvě srovnatelná zúčtovací období. Zúčtovací období je nejdéle dvanáctiměsíční, a proto nelze slučovat tři zúčtovací období let 2013, 2014 a 2015 do jednoho, jak chybně učinil v posuzované věci soud prvního stupně. Žalovaným obdobím je období od 22. 1. 2014 do 6. 2. 2015, avšak je do něj zahrnuta i faktura za teplo za období prosince roku 2013, což je zúčtovací období 2013. Uvedl, že systém založený na inkasování záloh a hrazení faktur s ročním vyúčtováním spočívá na značné míře vlastních finančních prostředků vlastníka, a v případě jejich absence celý systém kolabuje. Dovolatel připomenul, že jen za první tři měsíce roku 2013 musel použít z vlastních finančních prostředků 61.359 Kč, neboť částka vybraná na zálohách za dané období k pokrytí faktur nepostačovala. Popřel, že by výše dluhu manželů L. za posuzované období představovala pouze 5.000 Kč, nýbrž podle jeho výpočtů činila 14.765 Kč, včetně penále 32.258,30 Kč, což však soudy chybně posoudily. Následně obviněný graficky demonstroval předpokládaný vývoj situace s ohledem na vývoj cen energií a platební morálku nájemců.
7. Obviněný na základě těchto vlastních výpočtů dovodil, že nikdy nebylo jeho přímým úmyslem nehradit poplatky za teplo a vodu, nýbrž za celé trestní řízení nese odpovědnost Policie České republiky, která zajistila pohledávky na úhradu nájemného jako odvetu za podání trestního oznámení na vyšetřujícího policistu Nováka dne 12. 8. 2013, kdy vyšetřování začalo dne 10. 5. 2012, avšak nájmy byly zajištěny až 24. 8. 2013 po podání trestního oznámení. Tento krok policie mu zabránil vytvořit finanční rezervu nutnou pro vykrytí rozdílů mezi přijatými zálohami a fakturovanými cenami za dodávky energií. Příjmy z nájmů se tudíž hromadily na policejním účtu, a právě policie by se proto jako dobrý hospodář měla o zajištěnou nemovitost starat. Obviněný tvrdil, že nebyl schopen vytvořit potřebné finanční rezervy, a měl možnost buď dům prodat, nebo jako celek pronajmout, v čemž mu ovšem bránilo usnesení policejního orgánu. Situace, do níž se dostal, nebyla jeho vinou, nýbrž ji způsobili sami nájemníci, kteří řádně nehradili zákonné poplatky za teplo a vodu, v důsledku čehož jim byla na dobu několika hodin odpojena dodávka tepla a vody. Obviněný tímto dokládal, že se u něj nejednalo o svévolné přerušení dodávek vody ani tepla, když ani většina nájemníků si v důsledku toho, že jim nebyly voda a teplo dodávány, nevšimla.
8. S přezkoumávanými rozhodnutími se obviněný neztotožnil ani v tom, že by odmítal pracovníky společnosti Veolia vpustit do domu za účelem obnovení dodávky tepla, neboť ti již v domě byli přítomni a on pouze vyjádřil svůj nesouhlas s obnovením dodávky. Zdůraznil, že tito pracovníci nedodrželi svou povinnost plynoucí se smlouvy s uvedenou společností, a to dovolatele před odpojením dodávky tepla informovat 8 dnů předem, což však tato společnost neučinila. V téže souvislosti obviněný poukázal na to, že soudy vadně posuzovaly věrohodnost svědka R. H., a neztotožnil se ani s obsahem výpovědi J. Z. Za nevhodné považoval, že jeho případ byl uveřejněn v celostátním zpravodajství TV Nova, z čehož dovodil, že trestní stíhání bylo nenávistnou akcí ze strany nájemců a aktem msty, zejména pak vyústěním dlouhodobého šikanózního jednání ze strany pana T. L. s cílem přivodit mu dehonestaci a poškodit jej morálně i profesně, neboť jako na příslušníka Hasičského záchranného sboru České republiky se na něj vztahuje zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, jehož §42 stanoví, že příslušník musí být propuštěn, jestliže byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Jednání nájemců je podle jeho názoru v rozporu s vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, jakož i s ustanoveními občanskoprávními, podle nichž je v rozporu s dobrými mravy i zásadami slušnosti, aby pronajímatel za své nájemníky na svůj úkor a úkor své rodiny nesl neúměrně vysoké náklady, když oni sami dlouhodobě neplatí úhrady spojené s užíváním domu.
9. Podle obviněného nebyl správný závěr soudu o teplotě nižší než 15°C, jak uvedl v popisu skutku, protože nájemníci se ve svých výpovědích v zásadě shodli na tom, že v době odstávky energií v jejich bytech teplota tuto výši přesahovala. Rovněž brojil i proti závěru o pravdivosti výpovědí svědků J. P. a T. a P. L., ohledně jejich dluhu a platební morálky. Řádně se též soudy nezabývaly otázkou právního nástupnictví, kdy postupník není legitimním postupníkem, neboť SDH byl zastupován vyloučenými členy – L., V. a P., kteří již nejsou oprávněni nakládat s majetkem SDH, a tudíž celá smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, a nebraly do úvahy ani rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 42 C 73/2013, podle něhož vyloučení výše uvedených členů je platné a nelze je zpochybňovat.
10. I přesto, že obviněný tvrdil, že skutek pospaný v obžalobě se vůbec nestal, vytkl, že nebyla zachována totožnost skutku, protože skutek, jak je popsán v obžalobě, nekoresponduje s tvrzeními nájemníků, a to i proto, že soud prvního stupně zásadně změnil podstatu skutku, neboť vypustil z obžaloby některé nájemníky (D. S. staršího i mladšího apod.). Neexistuje tak žádná ani částečná shoda mezi jeho výrokem soudu a obžalobou. Dále soudu prvního stupně vytkl, že nevzal do úvahy výpověď svědka P. S., který měl stvrdit obsah rozhovoru mezi obviněným a T. L. a V. V. svědčící o jejich úmyslu vyštvat obviněného z domu.
11. Za vadu obviněný považoval i to, že soudy neprovedly důkazy, které navrhoval, a to výslechy předsedy představenstva společnosti FOCUS J. N., který se necítil být nastalou situací poškozen, L. S. a A. B. k otázce výše tepla v bytě v době přerušení jeho dodávky, i výslech dosud neslyšeného P. S. Soudy však tyto jeho návrhy bezdůvodně zamítly. Tím podle něj došlo k tzv. opomenutým důkazům a rovněž byla porušena pravidla spravedlivého procesu, konkrétně jeho právo na přístup k soudu.
12. Kromě těchto nedostatků obviněný brojil i proti tomu, že jej soudy uznaly vinným, aniž by braly do úvahy, že jeho čin je založen ryze na občanskoprávní problematice. Odvolacímu soudu vytkl, že jeho odvolání zkoumal pouze paušálně, bez potřebného zdůvodnění, a oba soudy přecenily trestněprávní rovinu jeho činu. Ze všech uvedených důvodů má obviněný za to, že jeho jednání mělo být s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a ultima ratio řešeno pouze v rovině civilní a nikoli trestněprávní, neboť ke skutkové podstatě podle §208 odst. 2 tr. zákoníku absentuje jeho zavinění i ostatní znaky. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 276/04, zdůraznil, že deficit v dokazování, zejména nevyslechnutí jím navrhovaných svědků P. S., A. B., L. S. a neprovedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Františka Vlčka, v posuzované věci představuje podstatný zásah do práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a současně i za kategorii tzv. opomenutých důkazů. Soud druhého stupně podle něj upřednostnil rychlost vyřízení věci před kvalitou, dokazování zůstalo neúplné, aniž byly pochybnosti vyloženy ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo , a navíc ani nebyl dodržen vysoký standard hodnocení důkazů, čímž byla porušena ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
13. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 3 To 395/2015, i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 T 134/2015, jakož i rozhodnutí na ně navazující, a to v souladu s předloženým znaleckým posudkem Ing. Františka Vlčka a ostatními obviněným navrhovanými a předloženými důkazy, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám obviněného zprostil obžaloby, případně zastavil jeho trestní stíhání pro neúčelnost podle §223 odst. 2 tr. ř. a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
14. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise doručeno dne 20. 5. 2016 k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř., prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení se s jeho obsahem nepovažuje za nezbytné zaujímat k němu jakékoli stanovisko ani se k němu vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poněvadž napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející lze věcně přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., dále posuzoval, zda obviněný uvedl takové skutečnosti, které jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují.
16. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
18. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
19. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představovanou zjištěním extrémního nesouladu, o který by se však jednalo pouze tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky totiž nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně rozhodnutí ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. K námitkám proti skutkovým zjištěním a opomenutým důkazům
20. Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný z větší části nedodržel shora vymezená kritéria pro uplatnění uvedeného dovolacího důvodu, protože uvedl námitky, které se s ním převážně neshodují, kam spadají výhrady proti postupu soudů, jakým vyvracely obhajobu obviněného, že důvodem, proč nájemníkům svého domu jako oprávněným osobám neoprávněně bránil v řádném užívání bytů a nebytových prostor, bylo řádné neplacení nájmů, a pro ten případ uváděl okolnosti jiným způsobem, než, jak soudy na podkladě provedeného dokazování zjistily. Citovaný dovolací důvod nenaplnil rovněž tím, že brojil proti hodnocení věrohodnosti a pravdivosti svědeckých výpovědí, výhradami proti zachování totožnosti skutku, proti opomenutým důkazům, nebo porušení zásady in dubio pro reo. Zařadit mezi skutkové námitky je nutné i obhajobu obviněného, podle níž jeho neschopnost řádně platit faktury dodavatelům energií byla zapříčiněna postupem Policie České republiky, která zajistila finanční prostředky na jeho účtu. Tím se obviněný zásadně snažil navodit dojem, že celá situace je důsledkem koordinovaného postupu jednak policejních orgánů a jednak nájemců proti němu msty.
21. K této části dovolání je třeba uvést, že obviněný ji směroval především proti způsobu vedení dokazování a hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění. Jelikož takové námitky nemají právní, nýbrž skutkovou povahu (jsou jimi namítány procesní okolnosti vyplývající z §2 odst. 5, 6 tr. ř., §220 tr. ř. nebo 125 tr. ř.), nejsou obecně a zásadně způsobilé materiálně naplnit nejen důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], a tudíž by Nejvyšší soud nebyl obecně povinen ve vztahu k nim správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat. Jelikož však obviněný zdůrazňoval v procesu, který vydání napadených rozhodnutí předcházel, nedostatky spočívající v porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud nad rámec své zákonné povinnosti i přesto tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních, posuzoval z hledisek možnosti porušení zásad článků 36 a 40 Listiny základních práv a svobod a 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
22. Nejvyšší soud nejprve zdůrazňuje, že pokud obviněný poukazoval na to, že soud prvního stupně rozhodoval o jiném skutku, než který byl uveden v obžalobě, a že tento skutek, jak byl popsán, nekoresponduje s výpověďmi nájemníků, v čemž shledával nedodržení totožnosti skutku, je takto uvedená výhrada zcela v rozporu s tím, jak je totožnost skutku v procesním právu pojímána. Jen na vysvětlenou v této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že totožnost skutku se váže na obžalovací zásadu (§2 odst. 8 tr. ř.) rozvedenou v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., podle níž lze rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §220 odst. 1, 3 tr. ř. se vázanost soudu obžalobou týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, je totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94 (uveřejněný pod č. 1/1996-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1971, sp. zn. 6 Tz 33/71 (uveřejněné pod č. 9/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79 (uveřejněné pod č. 52/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1992, sp. zn. 3 To 21/92 (uveřejněný pod č. 17/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009 (uveřejněné pod č. 21/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v obžalobě nebo výroku rozsudku musí být úplná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku.
23. Již z tohoto vysvětlení je zřejmé, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, pokud se nedostatek totožnosti skutku vztahoval k tomu, že soud prvního stupně po provedeném dokazování skutek upravil. Je však třeba uvést i to, že při porovnání znění obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 3 ZT 16/2015 (č. l. 2 až 3 spisu), v projednávané věci a tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že totožnost skutku byla v posuzované věci zachována. Popis skutku formulovaný v obžalobě a upřesněný ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku odpovídá zjištěnému jednání obviněného, neboť je shodné jak jeho jednání, tak i jím způsobený následek, na čemž nemohou nic změnit zpřesnění časových okolností skutku týkající se vymezení rozsahu doby jeho páchání, či hodnoty teploty v bytech poté, co byla odstavena dodávka tepla, k nimž v rozsudku oproti obžalobě došlo. Tyto drobné, z hlediska zachování totožnosti skutku nepodstatné a nevýznamné změny v popisu skutku, který byl ustálen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, byly výsledkem procesu dokazování před tímto soudem, který postupoval plně v souladu s uvedenými procesními předpisy objasněny.
24. Opodstatnění z hlediska zásad spravedlivého procesu nemají ani další výhrady obviněného, které soustředil proti způsobu vedení dokazování a jeho rozsahu. Z obsahu spisu a napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že soudy obou stupňů se obdobným výhradám obviněného věnovaly a vypořádaly se s nimi. Zejména soud prvního stupně poté, co provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro řádné objasnění věci (§2 odst. 5 tr. ř.), důsledně posuzoval a hodnotil ve věci provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.), přičemž vycházel zejména ze svědeckých výpovědí nájemců bytů v jím vlastněném domě T., P., J. a N. L., J. P., L. V., A. B. a D. S. staršího a mladšího, jakož i nájemců nebytových prostor nacházejících se rovněž v daném domě, jimiž byli zástupci prodejen a provozoven společností FOKUS, ČEDOK a T-Mobile L. V., L. Š. a J. H., dále z výpovědí zástupců společnosti Veolia J. Z. a R. H., jakož i družky obviněného L. S. a její matky I. S. Neopomenul ani listinné důkazy, zejména zkoumal obsah nájemních smluv, předpisů záloh na energie za inkriminované období, faktur, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností Veolia a SDH, a posuzoval i stav finančních prostředků obviněného podle výpisu z jeho účtu. Soud prvního stupně reagoval rovněž i na návrh obhajoby na doplnění dokazování, které však shledal nadbytečným, a jak mimo jiné i v odůvodnění svého rozhodnutí popsal, navrhované důkazy by nemohly nic změnit na zjištěném skutkovém stavu a další dokazování by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti trestního řízení (viz strany 3 až 6, 9 rozsudku soudu prvního stupně). Veškeré závěry, k nimž soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování dospěl, v odůvodnění svého rozsudku také náležitě a logickým způsobem vyložil v souladu s pravidly vyjádřenými v §125 odst. 1 tr. ř.
25. Správnost uvedených úvah a postupů v souladu se zásadami trestního řízení vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. následně potvrdil také odvolací soud přezkoumávající rozsudek soudu prvního stupně v zásadě k obdobným námitkám obviněného, jaké uplatnil i v nyní podaném dovolání, který veškeré své úvahy nikoli paušálně, jak tvrdil obviněný, ale relativně velmi podrobně rozvedl na stranách 4 až 8 napadeného usnesení, kde se neopomenul věnovat vedle zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, na něž bude poukázáno dále, ani významem rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 42 C 73/2013, o platnosti vyloučení členů SDH (viz strany 7 a 8 cit. usnesení).
26. Nejvyšší soud tento rozbor rozsahu i obsahu provedeného dokazování soudů obou stupňů považuje za dostatečný, neboť soudy se zabývaly v potřebné míře veškerými rozhodnými a podstatnými skutečnostmi, které se v této trestní věci nabízely. Lze proto uzavřít, že jimi učiněné skutkové závěry neobsahují žádné kardinální rozpory mezi obsahem provedených důkazů a jejich zhodnocením, protože v procesních postupech a na nich založených skutkových závěrech nebyly shledány obviněným vytýkané, ale ani jiné nedostatky nebo vady, tzv. opomenuté důkazy nevyjímaje. Oba soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem rozhodným okolnostem a důsledně všechny provedené důkazy hodnotily (§2 odst. 6 tr. ř.). Tento postup koresponduje i s tím, že, trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)].
27. V posuzované věci je zřejmé, že soudy se v potřebné míře zhostily své povinnosti vycházející z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to nejen skutkový stav věci řádně a bez pochybností objasňovat, ale i provedené důkazy náležitě v souladu se zásadou volného hodnocení provedených důkazů hodnotit. Jejich procesní postup, který je dostatečně a v souladu s podmínkami §125, resp. §134 tr. ř. vyjádřen v odůvodněních jejich rozhodnutí, je plně v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. Soudy využily plně v souladu se zásadou logiky prostoru pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článek 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09).
28. Ze všech uvedených důvodů, jež Nejvyšší soud rozvedl, lze jen podotknout, že v posuzovaném případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo v rozsahu, v jakém se jí obviněný dovolával, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby či mírnější právní kvalifikaci zjištěného a popsaného jednání. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/29 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci dodržely. Je přitom třeba konstatovat, že soudy zásadu in dubio pro reo v posuzované věci aplikovaly v maximálním možném rozsahu, když řadu okolností či drobných, neodstranitelných rozporů či nejasností (např. dluh na nájemném a zálohách v případě rodiny S., minimální teplota v bytech po přerušení dodávek tepla) hodnotily ve prospěch obviněného. Důvod pro její aplikaci shledaly i pro případ obžalobou navrhované souběžné právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku (viz stranu 10 rozsudku soudu prvního stupně).
29. Ve skutkových zjištěních nejsou vady, jež obviněný v dovolání vytýkal, protože skutečnosti, o něž se opíral, neplynuly z výsledků provedeného dokazování, jak obviněný tvrdil, protože v něm nebyly zjištěny žádné známky libovůle ani snahy o manipulaci s důkazy, jak obviněný dovozoval. Je tudíž zjevné, že obviněný vystavěl své jiné skutkové závěry na vlastním způsobem prezentovaných skutečnostech, které nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Tyto výhrady obviněný uplatnil nejen mimo jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i jakýkoli jiný z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., a tudíž v této části zákonným podmínkám pro řádné uplatnění dovolání nedostál.
V. K subsidiaritě trestní represe a ultima ratio
30. Jestliže však obviněný v dovolání vytýkal, že soudy jemu za vinu kladený čin nesprávně právně posoudily proto, že nerespektovaly zásady plynoucí z principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio, v této části uplatnil námitku, která s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje, protože jde o hmotněprávní výhrady mající podklad v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda byla důvodně vznesena.
31. Nejprve je vhodné poukázat na to, že se obviněný již v řízení před soudy obou stupňů domáhal toho, že jeho čin (byť zčásti v podobě, kterou sám prezentoval), nese zásadně znaky občanskoprávního jednání a neměl za něj být trestně postihován, na což soudy v potřebné míře reagovaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily. Lze proto jen ve stručnosti poukázat na závěry soudu prvního stupně rozvedené na straně 9 jeho rozsudku a na strany 7 až 8 usnesení odvolacího soudu, jenž odůvodnil a vysvětlil, proč v posuzovaném případě považuje trestněprávní kvalifikaci a trestní postih popsaného jednání obviněného podle ustanovení o trestném činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, za správný, a to včetně závěru o naplnění předmětné skutkové podstaty v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
32. Nejvyšší soud k občanskoprávní podstatě projednávané trestní věci, která však neznamená beztrestnost obviněného, považuje za vhodné zmínit, že obviněný na základě platné smlouvy o nájmu k bytu a nebytovému prostoru, byl povinen jako vlastník domu nájemcům bytů, které se v jím vlastněném domě nacházely, a jako pronajímatel podle §663 až 720 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného v době uzavření nájemních smluv, zejména podle jeho §687 obč. zák. předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Je zapotřebí zdůraznit, že obdobně upravuje práva a povinnosti stran, konkrétně povinnost pronajímatele i §2257 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinný od 1. 1. 2014, podle nějž pronajímatel udržuje po dobu nájmu byt a dům ve stavu způsobilém k užívání. Pokud jde o nebytové prostory, u nich byly povinnosti pronajímatele a nájemce upraveny zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, podle jehož §5 odst. 1 tohoto zákona, není-li dohodnuto jinak, pronajimatel je povinen odevzdat nebytový prostor nájemci ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu nájmu, v tomto stavu jej svým nákladem udržovat, zabezpečovat řádné plnění služeb, jejichž poskytování je s užíváním nebytového prostoru spojeno, a umožnit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s nájmem. Podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, je nájem nebytových prostor, nově označovaných jako prostory sloužící k podnikání, upraven v §§2302 až 2315, s tím, že podle §2302 odst. 1 cit. zákona se pro nájem prostoru sloužícího podnikání použijí obecná ustanovení o nájmu, není-li v předmětných ustanoveních občanského zákoníku stanoveno jinak.
33. Z uvedené právní úpravy je zřejmé, že toto zákonné vymezení obviněný nerespektoval a svých práv či povinností jako vlastník domu ke svým nájemcům záměrně zneužil a neoprávněně do jejich práv zasáhl, jak již judikoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, podle něhož „pronajímatel bytu má v rámci povinnosti zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu rovněž povinnost zajistit mu možnost odběru pitné vody v bytě jako plnění spojeného s užíváním bytu. Pronajímatel se nemůže zbavit povinnosti umožnit nájemci odběr pitné vody ani poukazem na okolnosti, za jakých důvodů došlo k přerušení dodávky pitné vody; tudíž není podstatné, proč se tak stalo“.
34. S ohledem na skutková zjištění, která soudy vzaly za prokázaná, a formální znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, jež důsledně na posuzovaný případ aplikovaly, se vypořádaly v potřebné míře a ze všech rozhodných hledisek i s materiálním korektivem společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené možné uplatňovat jen v případě společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
35. Nejvyšší soud k uvedenému rovněž připomíná, že trestní rozměr činu, jehož se obviněný dopustil, plyne mimo uvedeného i z toho, že „neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, tj. např. znemožňování vstupu do bytu výměnou zámku, zabraňování v přípravě pokrmů, v praní prádla apod. (srov. rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne 23. 5. 1997, sp. zn. 1 T 358/96, uveřejněný pod č. 8/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V činu, který je obviněnému kladen za vinu, se jednalo o svévolné přerušení dodávky elektrické energie do bytu na dobu trvající dva měsíce, což je třeba považovat za závažný zásah představující neoprávněné bránění v užívání bytu oprávněné osobě ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku“ (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 5 Tz 271/2000 srov. též usnesení ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1164/2006). V této trestní věci je pro závěr o vyšší společenské škodlivosti rozhodná mimo jiné i doba, po niž obviněný udržoval protiprávní stav tím, že odpíral svým nájemcům přívod tepla a vody (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1038/2014), což svědčí pro závěr, že šlo o trestný čin.
36. K jinak správným úvahám zejména odvolacího soudu k otázce nezbytnosti trestní represe Nejvyšší soud považuje za vhodné v přezkoumávané věci zdůraznit, že obviněný bránil oprávněným nájemcům a uživatelům v nerušeném užívání bytů a nebytových prostor tím, že nehradil platby za dodávky tepla a za odběr vody, čímž způsobil, že v době od 31. 7. 2014 do 1. 8. 2014 a dne 16. 10. 2014 došlo k zastavení dodávek vody a v době od 15. 12. 2014 do 6. 2. 2015 k zastavení dodávek tepla, čímž výrazně ztížil jejich nerušený výkon práv nájemců spojených s užíváním bytu nebo nebytových prostor. Jednání obviněného na poškozené mělo vážný dopad, protože si museli k zajištění tepla na vlastní náklady zakoupit přímotopy, jimiž zvyšovali teplotu tak, aby mohli pronajímané prostory, byť s omezeními a menším komfortem, užívat k bydlení či podnikatelské činnosti. Zejména přerušení dodávky tepla trvající téměř dva zimní měsíce (prosinec až únor) představovalo podstatné omezení poškozených, které mohlo mít – mimo jiné – i nepřímý dopad na jejich zdraví. Především má v daných souvislostech význam to, že obviněný se u všech nájemců takto choval přesto, že oni řádně své povinnosti odvádět nájemné obviněným stanovené, plnili. Z těchto skutečností plyne, že v daném případě byl princip trestání jako prostředku ultima ratio plně brán na zřetel, když soudy dostatečně posuzovaly závažnost činu obviněného s ohledem na to, že jako vlastník domu, jehož části komerčně pronajímal jiným subjektům jako oprávněným uživatelům bytových a nebytových prostor v tomto domě, svévolně a záměrně bránil v tom, aby mohly uvedené prostory v souladu s právem užívat. Je zjevné, že v daném případě jde o mimořádné skutkové okolnosti, z nichž vyplývá dostatečný stupeň trestního bezpráví, jehož se obviněný na nájemnících dopustil, takže jsou naplněny definiční znaky trestného činu, a soudy proto správně shledaly, že škodlivost činu obviněného zjevně zásadním způsobem přesahuje spodní práh trestního bezpráví. Nebylo tudíž možné aplikovat princip subsidiarity trestní represe, jak se obviněný domáhal [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. února 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/2010 (N 16/60 SbNU 171)].
37. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem je třeba konstatovat, že dovolatel zjištěným jednáním naplnil nejen všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, ale soudy nižších stupňů nepochybily ani tehdy, jestliže shledaly, že jde i po stránce materiální o uvedený trestný čin, který je závažným a pro společnost škodlivým činem, za nějž bylo obviněnému nutné uložit trest.
VI. Závěr
38. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal dovolací námitky obviněného zčásti stojícími mimo označený, ale i jakýkoli jiný dovolací důvod, zčásti pak neopodstatněnými, a protože mohl své závěry učinit jen na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že se soudy se všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 11. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu