ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.966.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 966/2016-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2016 o dovoláních obviněných P. S. a R. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 4 To 12/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 81/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. S. a R. K. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 6 T 81/2015, byl obviněný P. S. uznán vinným v bodech 1. až 26., 39. až 76., 78. až 89. a 91. zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, v bodech 1. až 24., 26., 41. až 46., 48. až 55., 58., 59., 61., 63. až 65., 67. až 76., 78. až 82., 84. až 89., 91. přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 3. až 5., 7., 8., 10., 13., 14., 18., 20., 22. až 26., 39. až 44., 46., 51. až 52., 54. až 56., 59., 61., 63., 64., 66. až 70., 72., 73., 75., 78., 79., 84., 86., 87., 89., 91. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný R. K. byl uznán vinným v bodech 30. až 36., 38., 90. a 92. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, v bodech 30. až 36., 90. a 92. přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a v bodech 30., 31., 33. a 35. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se oba obvinění dopustili skutkem spáchaným dílčími útoky tak, že obviněný P. S. se jich dopustil sám v bodech 39. až 42., 44., 52., 55., 61., 76., 87. až 89., 91. a zčásti se spoluobviněným V. P. v bodech 1. až 26., 43., 48. až 51., 53., 54., 56. až 60., 62. až 75., 78. až 86., obviněný R. K. je spáchal se spoluobviněným V. P. v bodech 30. až 36., 38., 90., 92, a to oba dílčími útoky popsanými v jednotlivých bodech výroku o vině citovaného rozsudku.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný P. S. odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a obviněný R. K. byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl každému z obviněných uložen rovněž trest propadnutí věci, a to věcí ve výroku o trestu citovaného rozsudku výslovně uvedených. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Rovněž bylo rozhodnuto o vině, trestech a náhradě škody spoluobviněného V. P.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 4 To 12/2016, odvolání směřující proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněným R. K. podané proti výroku o vině, o trestu a o náhradě škody, a obviněnými V. P. a P. S. podaná proti výroku o trestu, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obvinění P. S. a R. K. prostřednictvím obhájců dovolání, oba shodně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
5. Obviněný P. S. v dovolání uvedl, že dovolání podává proti rozhodnutí odvolacího soudu, avšak v jeho obsahu zdůraznil zejména to, že výše trestu, jenž mu byl uložen, není zcela přiměřená s ohledem na všechny skutečnosti, k nimž je nutno při stanovení výměry trestu přihlížet, a to mimo jiné v rámci pochybností o správném určení trestněprávní normy pro stanovení výše trestu. Obviněný v té souvislosti zdůraznil, že soudy neprokázaly, zda škoda, která jimi byla zjišťována, skutečně dosahuje hranice škody značné, a také to, že vina obviněného byla prokazována převážně osamocenými nepřímými důkazy, když ani spolupachatel V. P. neprokázal, že by dovolatel ten který skutek spáchal. Podle obviněného jeho doznáním ke všem skutkům nebyl soud zbaven povinnosti všechny okolnosti objasnit. Výše škody tak byla u některých skutků postavena toliko na výpovědi poškozeného, což lze považovat za zcela nedostačující. Zdůraznil, že přestože podal odvolání toliko do výroku o trestu, bylo povinností odvolacího soudu pramenící z §254 odst. 2 tr. ř. přezkoumat i výrok o vině, dostatečnost objasnění jednotlivých skutků s ohledem na výši škody a použitou právní kvalifikaci. Pokud se s touto svojí povinností odvolací soud náležitě nevypořádal, pak nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř., čímž byl současně naplněn též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
6. K výroku o trestu obviněný dále upozornil, že tam, kde jsou dány polehčující okolnosti, poskytuje trestní zákoník soudu množství institutů, jež lze při rozhodování o druhu a výši trestu uplatnit. Zdůraznil, že v posuzované věci se již na samém počátku k trestné činnosti doznal a s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Soud však ani přes tyto skutečnosti v závěru řízení dostatečně nezohlednil přístup obviněného, zejména jeho snahu o minimalizaci následků trestné činnosti formou spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, a vymezil mu trest, který neodpovídá jeho roli při objasnění trestné činnosti. Za vhodné považoval, aby mu byl vyměřen mírnější trest, pro který v jeho případě byly splněny podmínky podle §39 odst. 3 tr. zákoníku, případně využito jiných institutů vedoucích k uložení mírnějšího, a tím i přiměřeného trestu. Pokud soud takto nepostupoval, dopustil se nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť doznání k většímu počtu skutků nelze považovat za účelové ve snaze vyhnout se vyššímu trestu.
7. V závěru dovolání obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Obviněný R. K. v dovolání soudům nižších stupňů vytkl, že nevzaly v úvahu všechny podstatné důkazy, které mohly mít vliv na zjištěný skutkový stav. Namísto toho vycházely pouze z domněnek a teorií, které jsou v rozporu se skutečnými důkazy a výpovědí spoluobviněného V. P. Rozhodnutí o vině pod body 30. až 36., 92. považoval za založené na extrémním rozporu se skutečně zjištěným stavem, neboť ani jediný přímý důkaz nesvědčí o jeho vině bez důvodných pochybností, přičemž nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec, na jehož základě by bylo možné dospět při stupni nejvyšší možné jistoty k závěru, že pachatelem je právě on. Tímto postupem, který je v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., došlo k porušení zásady presumpce neviny. Za jediný důkaz, o nějž soudy závěr o jeho vině opřely, považoval monitoring jeho pohybu podle mobilního telefonu v přítomnosti spoluobviněného V. P. a též skutečnost, že v den spáchání předmětných skutků se tento jeho mobilní telefon pohyboval ráno z B. z blízkosti jeho bydliště a večer v jeho bydlišti opět skončil. Žádný jiný důkaz proveden nebyl, čímž soudy porušily zásadu in dubio pro reo, neboť provedly neúplné hodnocení důkazů, které o jeho vině nic nevypovídaly.
9. Dovolacímu soudu vytkl, že se jeho odvoláním věcně nezabýval a pouze je paušálně podle §256 tr. ř. zamítl, ač byly dány podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud prakticky vůbec nereagoval na jeho námitky uplatněné v odvolání, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces, neboť tímto jeho přehlíživým postupem nebyla vyloučena libovůle při hodnocení důkazů soudem prvního stupně.
10. Z uvedených důvodů obviněný R. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 6 T 81/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 4 To 12/2016, v celém rozsahu zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další na něj obsahově navazující rozhodnutí, a poté aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění a nebude se k němu věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda byla uplatněna v souladu se zákonným vymezením použitých dovolacích důvodů, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
13. Jak bylo uvedeno výše, oba obvinění uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a proto je třeba uvést, že o důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. V posuzované věci odvolací soud na podkladě odvolání všech obviněných poté, co rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, odvolání obviněných jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl. S ohledem na námitky uplatněné v dovoláních je zřejmé, že obvinění použili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v obou jeho alternativách, avšak podle obsahu spisu a postup odvolacího soudu jej mohli relevantně uplatnit v zásadě pouze v jeho druhé alternativě, na niž rovněž odkázali, když současně v dovoláních uvedli i další důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání podle tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Současně je však Nejvyšší soud i přes tyto zásady v případě, že dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v §265b odst. 1 tr. ř. ], na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky povinen řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
16. I přesto, že oba obvinění v projednávané věci neuvedli žádný hmotněprávní důvod, ale v zásadě svá odvolání opřeli o výhrady proti skutkovým zjištěním, postupu soudů při hodnocení důkazů nebo obviněný P. S. brojil proti výroku o nepřiměřenosti trestu, a tudíž nepodložili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumenty, jež by bylo možné za naplnění tohoto dovolacího důvodu považovat, s ohledem na to, že oba poukázali na nedostatky v extrémním nesouladu, byl Nejvyšší soud povinen posoudit, zda takové výhrady jsou důvodné, neboť jen tak by bylo možné uvedené námitky považovat za dovolací důvody. Jestliže by se neprokázala taková námitka jako reálná, dovolání obou obviněných by nebylo možné podřadit pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.
17. O obviněnými namítaný extrémní nesoulad by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky tedy nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení důkazů, např. toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
18. Na základě vymezených principů Nejvyšší soud posuzoval, zda argumenty obviněných s jimi označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově korespondují.
IV. K dovolání obviněného P. S.
19. Obviněný P. S. dovolací výhrady (téměř doslovně shodné s těmi, jež uplatnil v odvolání), zaměřil proti výroku o trestu, který považuje za nepřiměřený. Jeho přísnost odůvodňoval nezhodnocením jeho doznání a ochotou spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, a rovněž i se zřetelem na nesprávně zjištěnou skutečnou výši jím způsobené škody. Jelikož obviněný poukazoval na nedostatky ve spravedlivém procesu, Nejvyšší soud se zřetelem na shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu, zejména na stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb., zkoumal, zda v posuzované věci jde o kardinální nesoulad nebo nelogické či svévolné postupy soudů obou stupňů. Považuje proto za vhodné uvést, že pokud obviněný P. S. vytýkal vadnost výpočtu výše škody, soustředil tuto svou námitku zcela neurčitě proti důkazům, jakými byla výše škody prokazována. Pouhé vyslovení nesouhlasu s výší škody založené toliko na ničím nepodloženém tvrzení obviněného, že škodu ve výši zahrnuté skutkovými zjištěními nezpůsobil, není okolností, která by mohla vést k závěru o její nesprávnosti.
20. Nejvyšší soud k této výhradě soustředěné zejména proti výroku o vině, ač obviněný se v dovolání zásadně domáhal nápravy výroku o trestu, uvádí, že tuto námitku obviněného akceptoval jako přípustnou i přesto, že obviněný své odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně zaměřil výslovně do výroku o trestu, avšak učinil tak i se stručným poukazem na nesprávné určení výše škody, které spoluzapříčinilo nesprávnost, a tudíž nepřiměřenost uloženého trestu (viz č. l. 4706 spisu), Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud v posuzované věci podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, i správnost postupu řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad (viz stranu 34 usnesení odvolacího soudu).
21. K tomu je vhodné uvést, že podle §254 odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýkal. Podle §254 odst. 2 tr. ř. však musí odvolací soud přezkoumat i jiný než napadený výrok, jestliže vada, která je vytýkána napadenému výroku rozsudku, má svůj původ v tomto jiném výroku, který nebyl napaden odvoláním, to vše za předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat odvolání, i když tak neučinil. Rozsah, resp. přesah přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. je tedy podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady výroku rozsudku, jestliže se důvodně vytknutá vada projeví v jiném než napadeném výroku rozsudku. Jak z obsahu spisu vyplývá, odvolací soud v projednávané věci též z podnětu odvolání obviněného P. S. přezkoumal i výroku o vině [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 To 82/2003 (uveřejněné pod č. 20/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 532/2016], a proto mohl Nejvyšší soud na podkladě nyní podaného dovolání zaměřeného i proti výroku o vině posuzovat, zda obviněný označený dovolací důvod naplnil, když své výhrady proti tomuto výroku vymezil toliko skutkovými a nikoliv právními okolnostmi.
22. Nejvyšší soud jen pro úplnost poznamenává, že soud prvního stupně s ohledem na obdobné námitky vznášené obviněným v průběhu trestního řízení výši škody podrobně zjišťoval a prokazoval a pro své závěry si v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. opatřil dostatek podkladů, které také podrobil zhodnocení, v jehož rámci uvedl, o které důkazy svá zjištění opřel, jakož i vysvětlil, z jakých okolností své závěry o vině tohoto obviněného dovodil, a to mimo jiné i ohledně výše celkově způsobené škody (viz stranu 69 rozsudku soudu prvního stupně).
23. Krajský soud v Brně z podnětu tohoto odvolání obviněného P. S. v rámci svého přezkumu výroku o vině, v němž má výrok o trestu svůj zákonný podklad, poukázal zejména na doznání obviněných V. P. a P. S., kteří samostatně nebo společně spáchali převážnou většinu jim za vinu kladených skutků. Odvolací soud posuzoval správnost výroku o vině u všech obviněných a vyloučil pochybení při zjišťování skutků a jimi způsobené škody, a to s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti, které z provedeného dokazování vyplynuly, a jež bral rovněž odvolací soud do úvahy. Výsledky provedeného dokazování svědčí o tom, že obviněný P. S. spáchal dílčí útoky, jež mu jsou kladeny za vinu, protože vedle jeho doznání soud vycházel i z dalších důkazů, které jeho vinu prokazují. Jak je ze skutkových zjištění patrné, obviněný P. S. skutky kladenými mu za vinu způsobil škodu odcizením v celkové výši 962.498 Kč, z toho skutky spáchanými ve spolupachatelství s obviněným V. P. způsobil odcizením v rozsahu, který byl odvolacím soudem prokazatelně k odvolání spoluobviněného V. P. přezkoumán a prokázán, škodu přesahující 500.000 Kč, jakožto hranici značné škody podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, jež je kvalifikačním znakem vymezeným v§205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, podle kterého byl ve smyslu §43 odst. 1 tr. zákoníku v posuzované věci obviněnému P. S. ukládán trest. Nelze však pominout další důkazy, které korespondují s doznáním obviněného, podle kterých byla i další škoda v části, jíž se obviněný P. S. dopouštěl sám, v potřebné míře prokázána.
24. Jestliže obviněný P. S. brojil proti nepřiměřenosti trestu výslovně s ohledem na nevyužití všech polehčujících okolností, zejména jeho doznání, a to s poukazem na §39 odst. 3 tr. zákoníku, je třeba připomenout, že pokud jde o výrok o trestu, k nápravě vad v něm spatřovaných slouží primárně a téměř výlučně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle nějž lze vytýkat, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným, který však obviněný neuplatnil. Za „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak možno považovat jen jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, č. T 701-1.)].
25. Pokud tedy obviněný svůj požadavek na zmírnění trestu spojoval s nesprávným vyhodnocením polehčujících okolností a kritérií vymezených v §39 odst. 3 tr. zákoníku, jím zvolený ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. nenaplnil (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
26. Jen pro úplnost lze připomenout, že soudy obou stupňů své úvahy, jimiž byly při ukládání trestu obviněnému vedeny, řádně vysvětlily a rozvedly na stranách 68 až 69 rozsudku soudu prvního stupně a 36 usnesení odvolacího soudu, na něž lze pro jejich správnost a celistvost v podrobnostech pouze odkázat.
V. K dovolání obviněného R. K.
27. Obviněný R. K. dovoláním brojil proti nesprávnosti skutku tak, jak byl zjištěn a následně popsán soudem prvního stupně, když zpochybnil rozsah provedeného dokazování a hodnocení získaných nepřímých důkazů, při neexistenci důkazů přímých, v souvislosti s čímž poukazoval na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry, na jejichž základě byl uznán vinným skutkem, který nespáchal. Výhrady vznesl i proti nevyužití zásady in dubio pro reo. Takto formulované námitky, soustředěné pouze proti procesním nedostatkům napadených rozhodnutí soudů s vymezenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jak bylo výše rozvedeno, nekorespondují.
28. V přezkoumávané věci je významné to, že obviněný R. K. od počátku svou vinu popírá a zásadně brojí proti tomu, že by byl na činech, které jsou mu kladeny za vinu, účasten. Uvedené tvrzení obviněného však nekoresponduje s výsledky provedeného dokazování, podle něhož na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu spisu Nejvyšší soud shledal, že soudy se všem otázkám rozhodným z hlediska prokázání toho, zda obviněný R. K. je pachatelem předmětných trestných činů, pečlivě věnovaly a své závěry učinily na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, byť nepřímých, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaných trestných činů (nelze opomenout, že jedním z důkazů v posuzované věci byla doznání dvou z obviněných – V. P. a P. S.), se zaměřením na potvrzení či případné vyvrácení obhajoby obviněného (viz strany 19 až 66 rozsudku soudu prvního stupně). Soudy obou stupňů tedy hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale veškeré ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí, a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. a veškeré své postupy a úvahy v tomto směru také odůvodnily (byť odvolací soud tak učinil poměrně stručným způsobem, nicméně při konstatování správnosti závěrů a úvah soudu prvního stupně lze i tento způsob považovat za dostačující).
29. V takovém případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, apod. musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby či jinému, obviněným požadovanému příznivějšímu výsledku. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
30. Navíc je třeba i říci, že při posouzení existence extrémního nesouladu v této věci Nejvyšší soud přihlížel i k tomu, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článek 40 odst. Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Měl na paměti i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
31. Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyloučil obviněným R. K. namítanou existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož i z nich vyvozenými právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09), a nedošlo v nich ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25), ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), a mnohé další)].
32. Tento závěr vede k tomu, že obviněným uvedené argumenty směřující toliko proti skutkovým otázkám nenaplňují žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a tudíž Nejvyšší soud neměl povinnost napadená rozhodnutí meritorně posuzovat.
VI. Závěr
33. Ze všech uvedených důvodů, když obvinění P. S. ani R. K. svými námitkami nedostáli požadavkům zákonem i judikaturou Ústavního soudu kladeným na naplnění důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., o něž své mimořádné opravné prostředky opřeli, Nejvyšší soud jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2016
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu