ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1288.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 1288/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2017 o dovolání obviněného V. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 6. 2017, sp. zn. 31 To 156/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 17 T 157/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 17 T 157/2016, byl obviněný V. H. uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, že:
od přesně nezjištěné doby do 14:45 hodin dne 10. 3. 2016 na pozemní komunikaci č. II/262 vedoucí z Č. L. do Z., u areálu K. u., kde byl v rámci policejní silniční kontroly policejní hlídkou kontrolován jako řidič v osobním motorovém vozidle zn. Škoda Octavia, aniž by disponoval nezbytným povolením k zacházení s omamnými a psychotropními látkami, měl ve vozidle v kabelce B. B. pro sebe uloženy 3 narkosáčky s krystalickou látkou o celkové hmotnosti 2,51 gramů, v níž bylo prokázáno množství 1,50 gramů čistého metamfetaminu, přičemž metamfetamin zvaný pervitin je psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedená v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších změn a doplňků.
2. Za to byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku za shora uvedený přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 4. 2016, č. j. 3 T 15/2016-103, a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 5. 2016, č. j. 29 T 57/2016-76, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 1,85 g pervitinu, který je uložen v režimovém skladu Policie ČR, KŘP Libereckého kraje, Odbor správy majetku, Oddělení materiálně technického zabezpečení Liberec. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 5. 2016, č. j. 29 T 57/2016-76, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2016, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 67 To 199/2016-129, a dále výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 4. 2016, č. j. 3 T 15/2016-103, který nabyl právní moci dne 16. 9. 2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 31 To 221/2016-82, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci tak, že je usnesením ze dne 2. 6. 2017, sp. zn. 31 To 156/2017, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání obviněného
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný V. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., t. j., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž současně napadá i výrok o trestu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému právnímu závěru ve výroku o vině. V tomto směru poukazuje na nevěrohodnost svědkyň, které vystupovaly v trestním řízení, neboť své výpovědi měnily, přičemž samy byly uživatelkami omamných látek. Vyjadřuje přesvědčení, že pokud u jedné z nich byly omamné látky nalezeny, není vyloučeno, že se trestného činu, za který byl odsouzen, dopustily ony. Podotýká, že v případě, jsou-li dány pochybnosti o vině, které nebyly odstraněny, má být rozhodnuto ve prospěch obviněného. Podle jeho názoru v daném případě došlo k porušení zásady trestního řízení „in dubio pro reo“ a práva na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Okresní soud v České Lípě podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil věc Nejvyššímu soudu k odložení výkonu trestu.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
IV.
Důvodnost dovolání
6. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
7. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
9 . Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, zpochybňuje správnost a úplnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. Námitky obviněného, v jejichž rámci vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzením, že soudy nesprávně vyhodnotily výpovědi ve věci slyšených svědkyň, které označuje za nevěrohodné, že tyto samy byly uživatelkami omamných látek, a pokud u jedné z nich byly omamné látky nalezeny, mohly se předmětné trestné činnosti dopustit ony) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (tvrzením, že jeho vina nebyla prokázána), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění naplňovala znaky přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jinak posouzen skutek, pro který byl stíhán. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla z hlediska uplatněného dovolacího důvodu způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
10. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do oblasti skutkových zjištění, a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
11. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným a domáhání se práva na spravedlivý proces, považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
12. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
13. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
14. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v České Lípě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů, které ve svém souhrnu usvědčují obviněného V. H. z předmětné trestné činnosti spočívající v tom, že bez příslušného povolení ve svém vozidle přechovával pro vlastní potřebu psychotropní látku – pervitin v množství nejméně 2,51 g s obsahem báze metamfetaminu ve výši 73,6 %, tj. v množství větším než malém. Jedná se především o výpověď svědkyně B. B., která v přípravném řízení i u hlavního líčení setrvala na svém tvrzení, že jí obviněný drogy před blížící se policejní kontrolou svěřil, aby se vyhnul hrozícímu trestnímu postihu, přičemž logicky vysvětlila, z jakého důvodu vypovídala prvotně v přípravném řízení poněkud odlišně. Námitky obviněného zpochybňující její věrohodnost označil soud prvního stupně za účelové, když podle jeho názoru takovéto poznatky z obsahu spisu nevyplývají. Nutno dodat, že její výpověď učiněná v hlavním líčení nestojí osamoceně, ale je též podporována dalšími, zejména listinnými důkazy. Zejména je podpořena úředním záznamem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru Česká Lípa, Oddělení hlídkové služby ze dne 10. 3. 2016, z něhož vyplývá, že dne 10. 3. 2016 při kontrole vozidla řízeného obviněným, bylo u spolujezdkyně J. Š. nalezeno několik injekčních stříkaček, v jedné z nich byla tekutá látka a prohlídkou kabelky, nacházející se poblíž spolujezdkyně B. B. bylo nalezeno rovněž několik injekčních stříkaček, několik narkosáčků s obsahem bílé krystalické látky a dále sušená rostlina s odérem marihuany. Z protokolu o vydání věcí bylo zjištěno, že B. B. dne 10. 3. 2016 vydala policejnímu orgánu jeden uzavíratelný sáček s obsahem dvou kusů tablet extáze ve tvaru hudební noty, modré barvy a sušenou rostlinnou látku o hmotnosti 0,7 g bez obalu. Ze záznamu o orientační zkoušce vyplývá, že policejní hlídka provedla za použití orientační detekční soupravy NSRK II a činidla detekci, na jejímž základě tablety vykazovaly přítomnost MDMA a rostlinná látka vykázala přítomnost THC. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie vyplývá, že v předložené pevné látce o celkové hmotnosti 2,51 g (2,16 g, 0,15 g a 0,2 g) bez obalu byl IR spektrometrií a chromatografií na tenké vrstvě prokázán metamfetamin s efedrinem. Z obsahu sáčku s největším obsahem byl plynovou chromatografií stanoven obsah báze metamfetaminu ve výši 73,6 %, což odpovídá hmotnosti 1,59 g čistého metamfetaminu ve 2,16 g materiálu. Jednoznačně byla vyvrácena obhajoba obviněného, kterou soud prvního stupně důvodně označil za nevěrohodnou, že žádné drogy u něj nebyly nalezeny, že tyto nepřechovával, ani je nedával B. B., a že se domníval, že nalezená kabelka v autě patří jeho bývalé přítelkyni L. R., která z důvodu msty vůči jeho osobě policii oznámila, že v autě veze pervitin. Domnívá se tedy, že se trestné činnosti mohly dopustit ony, neboť obě jsou uživatelkami drog. Soud prvního stupně se rovněž přesvědčivým způsobem vypořádal s tvrzeními svědků A. T. a J. Š., že obviněný B. B. žádné drogy nepředával, přičemž logicky zdůvodnil, proč neuvěřil těmto jejich účelovým výpovědím vedeným snahou obviněnému prospět. Taktéž lze zmínit údaje vyplývající z opisu evidence Rejstříku trestů, z něhož vyplývá, že obviněný byl již v minulosti za stejný trestný čin odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 24 T 46/2008, a za typově obdobný trestný čin rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 4 T 133/2009. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejich argumentací se lze ztotožnit. Soudy učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že v posuzovaném případě byly v případě dovoláním napadeného skutku znaky objektivní stránky obviněnému přisouzené skutkové podstaty beze zbytku naplněny a v rozsudku soudu prvního stupně i přiléhavě vyjádřeny. Po subjektivní stránce bylo v jednání obviněného správně shledáno zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což koresponduje s tím, že nakládal s omamnými a psychotropními látkami, ačkoli věděl, že k tomu nemá oprávnění. Svým jednáním tak porušil zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s psychotropními látkami, je-li s nimi nakládáno pro vlastní potřebu v množství větším než malém ve smyslu přílohy ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ze dne 13. 3. 2014. Nejvyšší soud soudům nižších stupňů rovněž přisvědčil, pokud takto zjištěné skutkové okolnosti vyhodnotily ve smyslu znaků skutkové podstaty přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak je jím namítáno. K podrobnostem lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
15. Jestliže obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl též výrok o uloženém trestu, tak v tomto ohledu neuplatnil žádnou konkrétní námitku. Pro úplnost lze dodat, že v úvahu přicházející důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
16. Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze nekonkrétní výtku obviněného V. H. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Jen pro úplnost tak lze dodat, že výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v §37 – §39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněného pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, když současně bylo v souladu se zákonem shledáno též uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jakož i vyslovení trestu zákazu činnosti ve smyslu §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
V.
Závěrečné shrnutí
17. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného V. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
18. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odložení výkonu trestu odnětí svobody, neboť takový návrh mohla podat pouze samosoudkyně soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), což ale neučinila. Současně s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu