ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1290.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 1290/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. Z. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 6 To 403/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 19/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 3 T 19/2016, byl obviněný J. Z. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, že
- v přesně nezjištěném období od před Vánocemi 2014 do ledna 2015 v P., N., v místě svého bydliště, T. H. prodal nejméně v 5-ti případech heroin za 200,- Kč a ve 3 případech mu heroin poskytl zdarma,
- v témže období na témže místě T. H. dal zdarma v 20-ti případech vždy jednu tabletu léku Vendal Retard 200mg,
- v přesně nezjištěné době na přelomu roku 2014 a 2015 v P., v parku na P., J. V. bezplatně poskytl jednu dávku heroinu v přesně nezjištěném množství,
přičemž heroin je uveden v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka omamná a farmakum Vendal Retard obsahuje účinnou látku morphini hydrochloridum trihydrocum, tj. morfin, který je uveden v příloze č. 1 téhož nařízení jako látka omamná.
Za to byl odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu pobytu v okrese Prachatice v trvání tří let.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 12. 2014, v právní moci dne 1. 5. 2015, sp. zn. 13 T 176/2014, a z rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 T 151/2015, v právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Oproti tomu byl obviněný tímtéž rozsudkem podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, podle něhož v přesně nezjištěném období od prosince 2013 do března 2015 na blíže nezjištěných místech E. J. poskytl nejméně jednou měsíčně vždy 0,1 gramu heroinu.
3 . O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný prostřednictvím svého obhájce, jednak státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 6 To 403/2016, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil zprošťující výrok a dále celý výrok o trestu, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku v odsuzující části rozsudku tak, že obviněného za shora uvedený přečin a za sbíhající se přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný podle §21 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 13 T 176/2014 ze dne 23. 12. 2014 a za sbíhající se přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. l tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Prachaticích, sp. zn. 4 T 151/2015 ze dne 24. 11. 2015, odsoudil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2, písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu rovněž uložil trest zákazu pobytu v okrese Prachatice v trvání 3 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 13 T 176/2014 ze dne 23. 12. 2014, v právní moci dne 1. 5. 2015, a z rozsudku Okresního soudu v Prachaticích, sp. zn. 4 T 151/2015 ze dne 24. 11. 2015, v právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný J. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání do výroku o vině i trestu, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., když podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvostupňového soudu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně namítá, že oba soudy posoudily svědecké výpovědi T. H. a J. V. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když přihlédly pouze k jejich výpovědím učiněným v přípravném řízení a tyto hodnotily jednostranně v jeho neprospěch. Uvádí, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by poskytl heroin či léčivo Vendal Retard T. H., přičemž poukazuje na rozpory v jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení a v hlavním líčení, kdy jej svědek popsal zcela odlišně, než opravdu vypadá. Stejné námitky uplatnil i ve vztahu ke svědecké výpovědi J. V., kdy nebylo prokázáno, že by mu v jednom případě heroin bezplatně poskytl, navíc svědek v hlavním líčení popřel, že by jej znal a vůbec se s ním kdy viděl. Má tedy za to, že tyto výpovědi k jeho usvědčení nepostačují, přičemž poukazuje na to, že v řízení před soudem jeho trestnou činnost svědci popřeli. K věrohodnosti těchto svědků obviněný uvádí, že se jedná o osoby dlouhodobě drogově závislé a trestané. Rovněž poukazuje na „rozpory v odvolání obžaloby“, když státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství v podaném odvolání neměla výhrady proti uloženému trestu a nedožadovala se uložení trestu nepodmíněného, přičemž pokud tento požadavek vznesla až státní zástupkyně činná u odvolacího soudu, považuje tento postup za nesprávný. Vytýká, že odvolací soud nesprávně při úvahách o uložení trestu konstatoval jeho předchozí odsouzení, ke kterým přihlíženo být nemělo z důvodů amnestie nebo zahlazení odsouzení, přičemž zdůvodnění uložení nepodmíněného trestu z důvodu předchozích šesti soudních projednávání a odkaz na jeho trestní minulost nemá oporu v zákoně. Nesprávně též odvolací soud poukázal na absenci polehčujících okolností, přestože soud prvního stupně v jeho prospěch polehčující okolnost spočívající v nastoupení substituční léčby zohlednil. V další části dovolání obviněný konstatuje, že soudy nepřihlédly k tomu, že jeho výpověď v hlavním líčení dne 16. 5. 2016 byla učiněna pod vlivem metadonu a dožaduje se proto opakování svého výslechu. Rovněž je přesvědčen, že nebyla prokázána subjektivní stránka přisouzeného trestného činu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 6 To 403/2016, jakož i další rozhodnutí na citovaný rozsudek obsahově navazující. Zároveň učinil podnět předsedkyni senátu soudu prvního stupně k podání návrhu na odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř.
5. Z obsahu vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání se podává, že obviněným vznesené námitky uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. V prvé části dovolání obviněný v podstatě polemizuje se skutkovými závěry soudu prvého stupně, který se důvodně opíral o výpovědi svědků učiněné v přípravném řízení a přijatelným způsobem vysvětlil, z jakých důvodů považoval procesně použitelné výpovědi svědků z přípravného řízení za pravdivé a věrohodné a přesvědčivě odůvodnil, jaké úvahy jej vedly k příklonu k jedné z rozporných verzí. Podle státního zástupce soudy obou stupňů postupovaly zcela v souladu s §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když není dán žádný, ani tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. K námitce obviněného proti výroku o trestu státní zástupce konstatoval, že v daném případě sice existuje nesoulad mezi formálním vymezením a obsahem podaného odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, poukázal však, že trestní řád výslovně nezakazuje měnit rozsah, v němž je rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napadán, a důvody odvolání i po uplynutí odvolací lhůty (srov. Šámal, P., a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k ustanovení §249 tr. ř.). Pokud státní zástupkyně městského státního zastupitelství v odvolacím řízení modifikovala podané odvolání státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství co do rozsahu též proti výroku o trestu, nejedná se o postup nepřípustný, když tvrzení obviněného, že takový postup není možný, postrádá odkaz na konkrétní ustanovení, s nímž by takový postup měl být v rozporu. Odvolací soud tak byl oprávněn přezkoumávat i výrok o trestu a vzhledem k zaměření podaného odvolání státní zástupkyně v neprospěch obviněného jej i takto modifikovat. Za pouhou polemiku s odůvodněním výroku o trestu státní zástupce s poukazem na §265a odst. 4 tr. ř. označil námitky, že odvolací soud nesprávně přihlížel k jeho předchozím odsouzením. Jak lze z odůvodnění napadeného rozsudku dovodit, předchozí odsouzení obviněného byla konstatována z hlediska prognózy jeho nápravy, nikoli jako přitěžující okolnost, nelze proto takovou úvahu považovat za vadnou. Neurčitou a nedůvodnou je též námitka obviněného, že jeho výpověď v hlavním líčení byla učiněna pod vlivem metadonu, když není zřejmé, jaké závěry z této tvrzené skutečnosti vyplývají, v jakém směru by mohla ovlivnit správnost rozhodnutí soudů, popř. jaké konkrétní okolnosti na svou obhajobu opomněl obviněný zmínit, a z jakého důvodu a v jakém směru by měla být jeho výpověď opakována či doplňována. V tomto ohledu státní zástupce zdůraznil, že sám obviněný při hlavním líčení výslovně uvedl, že je výslechu způsobilý. Pouhým konstatováním bez jakékoli bližší argumentace je též námitka, jíž obviněný rozporoval naplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013), státní zástupce konstatoval, že odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném, přičemž námitky obviněným v dovolání nekonkretizované nelze za něj domýšlet. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Protože takovou vadou rozhodnutí soudu nalézacího zatíženo není, nemůže být dle názoru státního zástupce naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. Obviněný ve svém dovolání uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
IV.
Důvodnost dovolání
10 . Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, zpochybňuje správnost a úplnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. Obviněný argumentuje sice obecně hmotněprávními námitkami, zakládá je však na tvrzeních výlučně skutkové povahy, tj. že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy (konkrétně tím, že závěry soudů se opírají toliko o nejednoznačná a rozporuplná vyjádření svědků T. H. a J. V. z přípravného řízení, které nesprávně vyhodnotily v jeho neprospěch) a dále vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (tvrzením, že neexistuje žádný přímý důkaz, jenž by jej usvědčoval z trestné činnosti). Tyto námitky je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Pokud jde o námitku, jíž obviněný bez jakékoli bližší argumentace zpochybňuje naplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu tvrzením, že tato nebyla prokázána, i tuto obviněný zakládá toliko na tvrzeních výlučně skutkové povahy. Tím vším se však primárně domáhá změny skutkových zjištění, a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že nebyla naplněna subjektivní stránka mu přisouzeného trestného činu. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla z hlediska uplatněného dovolacího důvodu způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
11. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
12. Procesně právní povahy jsou též námitky, jimiž obviněný poukazuje na rozpory v odvolání státního zastupitelství ve vztahu k výroku o trestu, když státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 v podaném odvolání neměla výhrady proti uloženému trestu a nepožadovala uložení nepodmíněného trestu, přičemž tento požadavek vznesla až státní zástupkyně činná u odvolacího soudu. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 7. 2016, státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 se ve svém závěrečném návrhu k otázce trestu vyjádřil tak, že navrhl obviněnému uložení trestu v rozmezí 20 až 24 měsíců s podmíněným odkladem na 4 roky (č. l. 238 spisu). Z písemného vyhotovení odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 2. 8. 2016 se podává, že toto bylo podáno „v neprospěch obviněného proti výroku o vině a o trestu“, přičemž v jeho odůvodnění je uvedeno, že „proti uloženému trestu státní zástupkyně nemá výhrady“(č. l. 253 - 254 spisu). Z protokolu o veřejném zasedání o projednání odvolání obviněného a obvodní státní zástupkyně vyplývá, že státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze činná u odvolacího soudu podané odvolání doplnila ve vztahu k výroku o trestu tak, že navrhla uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby (č. l. 266 – 270 spisu). I když lze připustit, že v daném případě existuje nesoulad mezi obsahem podaného odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 a návrhem státní zástupkyně Městského zastupitelství v Praze činné v odvolacím řízení, nutno konstatovat, že trestní řád na rozdíl od dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.) a stížnosti pro porušení zákona (§267 odst. 2 tr. ř.) výslovně nezakazuje měnit rozsah, v němž je rozsudek soudu prvního stupně napadán, a důvody odvolání i po uplynutí odvolací lhůty (§248 tr. ř.), resp. lhůty k odstraňování vad odvolání (§251 odst. 1, 2 tr. ř.). Zejména s poukazem na tento argument se proto dovozuje, že není vyloučeno doplňovat odvolání i po uplynutí lhůty k podání odvolání (č. 36/2004 Sb. rozh. tr., s. 280). Uvedený závěr připouštějící modifikaci podaného odvolání vyplývá též z jiné povahy odvolacího řízení, než je řízení o zmíněných mimořádných opravných prostředcích (k tomu srov. Šámal, P., a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k ustanovení §249 tr. ř., s. 2991). Pokud tedy státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v odvolacím řízení modifikovala odvolání státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství, které bylo podáno v neprospěch obviněného („proti výroku o vině a o trestu“), ve vztahu k výroku o trestu, jde o postup, který nelze považovat za nepřípustný, a odvolací soud byl za tohoto stavu oprávněn přezkoumávat i výrok o trestu, a jeho rozsudek, jímž obviněnému uložil mimo jiné nepodmíněný trest odnětí svobody, není v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius (§259 odst. 4 tr. ř.).
13. Ani námitky, že odvolací soud při úvahách o uložení trestu podle §39 tr. zákoníku nesprávně konstatoval též některá předchozí odsouzení obviněného, ke kterým nemělo být přihlíženo, včetně poukazu na absenci polehčujících okolností, nejsou svou povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale jen polemikou s odůvodněním výroku o trestu. Z odůvodnění napadeného rozsudku lze dovodit, že předchozí odsouzení obviněného byla konstatována v rámci úvah o druhu a výši trestu ve smyslu §38 a 39 tr. zákoníku toliko ve vztahu k možnostem nápravy obviněného, nikoli jako k přitěžující okolnosti. V tomto ohledu Nejvyšší soud připomíná, že pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
14. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
15. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
16. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
17. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 8, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
18. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze poznamenat, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání drogové trestné činnosti popírá, je na základě obsahu spisu zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Ty ve svém souhrnu usvědčují obviněného J. Z. z předmětné trestné činnosti spočívající v tom, že v uvedeném období poskytl T. H. bezplatně, případně za úplatu, v osmi případech dávku heroinu, a v dvaceti případech vždy po jedné tabletě léku Vendal Retard, který obsahuje účinnou látku morfin, přičemž rovněž v jednom případě bezplatně poskytl dávku heroinu J. V. Jedná se tak především o výpovědi výše jmenovaných svědků T. H. a J. V. z přípravného řízení, kteří byli slyšení za účasti obhájce obviněného, a podrobně popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným setkali, ale také případy, kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu heroin či tablety Vendal Retard od něj získali. Soud prvního stupně se rovněž přesvědčivým způsobem vypořádal s případnými rozpory v tvrzeních těchto svědků u hlavního líčení a logicky zdůvodnil, proč neuvěřil těmto jejich účelově změněným výpovědím vedeným snahou obviněnému prospět, oproti jejich svědectví v přípravném řízení. Námitky obviněného zpochybňující věrohodnost těchto svědků označil soud prvního stupně jako účelové, když podle jeho názoru takovéto poznatky z obsahu spisu nevyplývají. Jednoznačně tak byla vyvrácena obhajoba obviněného, kterou soud prvního stupně důvodně označil za nevěrohodnou, že T. H. nikdy žádnou látku Vendal Retard ani heroin neposkytl, a pokud jde o J. V., že toho vůbec nezná. Citovaná svědectví, která si spolu navzájem korespondují, nestojí osamoceně, ale jsou též podporována dalšími, zejména listinnými důkazy. Dále lze zmínit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z jehož závěrů vyplývá, že u obviněného byly schopnosti rozpoznávací i ovládací plně zachovány. Obviněný netrpí duševní poruchou, ale jeho osobnost je psychopaticky strukturována, kdy se na této bázi u něj vytvořila polymorfní závislost na návykových látkách. Pokud jde o nekonkrétní výtku obviněného ohledně nepoužitelnosti jeho výpovědi u hlavního líčení dne 16. 5. 2016, kterou učinil pod vlivem metadonu, a proto by k této nemělo být přihlíženo a jeho výslech by měl být zopakován, aniž by tuto svou argumentaci jakkoli rozvedl, z jakého důvodu a v jakém směru měla tato skutečnost na jeho výpověď vliv, lze odkázat na obsah protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 5. 2016, z něhož lze zjistit, že obviněný při svém výslechu sice uvedl, že ráno měl metadon a vypovídá pod jeho vlivem, současně však výslovně zdůraznil, že je způsobilý vypovídat (č. l. 212 - 214 spisu). Nakonec i ze závěrů citovaného znaleckého posudku vyplývá, že obviněný je smysl trestního řízení schopen akceptovat, lze ale s jistotou očekávat z jeho strany užití psychopatických a účelových vzorců chování jako specifické obrany. Ve vztahu k protiprávnímu jednání dovolatele lze dále zmínit zprávu lékárny Dr. Max, jakož i u něj nalezené tři lékařské předpisy na jméno P. L. a jeden předpis na jméno A. B. na lék Clarinase repetabs, obsahující pseudoefedrin, přičemž šetřením k jejich pravosti bylo zjištěno, že tyto nebyly příslušnými lékaři vydány, ale jsou opatřeny padělanými razítky, když navíc tyto osoby nejsou u příslušných lékařů evidovány.
19. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly, a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že v posuzovaném případě byly v případě dovoláním napadeného skutku znaky objektivní stránky obviněnému přisouzené skutkové podstaty beze zbytku naplněny a v rozsudku soudu prvního stupně i přiléhavě vyjádřeny. Po subjektivní stránce bylo v jednání obviněného správně shledáno zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což koresponduje s tím, že přestože věděl, že nedisponuje příslušným oprávněním s návykovými látkami, tedy heroinem a morfinem, jakkoli nakládat, přičemž mu byla známa povaha těchto látek, tyto přesto nelegálně distribuoval mezi koncové uživatele. Svým jednáním tak porušil zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s psychotropními látkami. Nejvyšší soud soudům nižších stupňů rovněž přisvědčil, pokud takto zjištěné skutkové okolnosti vyhodnotily ve smyslu znaků skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. K podrobnostem lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
20. Ve vztahu k nekonkrétním, argumentačně nepodloženým námitkám obviněného Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že mu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 435/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
21. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněného byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, který ve věci není dán, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
22. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného J. Z. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
23. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odložení (ev. přerušení) výkonu trestu odnětí svobody, neboť takový návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), což ale neučinila. Současně s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 11. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu