ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2813.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2813/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) P. T. , zastoupeného Mgr. Miroslavem Sedláčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1 a b) M. T. , proti žalované V. Z. , zastoupené JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 46/2012, o dovolání žalobců a) i b) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 7. 2015, č. j. 11 Co 307/2014-681, takto:
I. Dovolání žalobce a) se odmítá .
II. Dovolání žalobce b) se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2014, č. j. 7 C 46/2012-509, zamítl „návrh žalobce a) a žalobce b) na určení, že jsou spoluvlastníky budovy vodárny s prameništěm postavené na pozemku v obci M., katastrální území P., že jsou vlastníky žalobce P. T. v podílu 9/10 k celku a M. T. v podílu 1/10 k celku podle kupní smlouvy ze dne 13. 7. 2010“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 21. 7. 2015, č. j. 11 Co 307/2014-681, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání oba žalobci.
Žalobce a) opírá přípustnost dovolání o §237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že řešená právní otázka, zda je budova vodárny s prameništěm součástí věci hlavní, tedy areálu pionýrského tábora, je dovolacím soudem vykládána rozdílně a má být tedy posouzena jinak. Dovolatel argumentuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/1998, a ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009 (tato a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná na internetových stránkách www.nsoud.cz ), ve prospěch vodárny jako součásti věci hlavní. Odvolací soud pochybil i v posouzení toho, že vodárna není ani příslušenstvím věci hlavní a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001. Následně upozorňuje na sjednocující rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaný pod R 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a namítá, že vůle příslušenství převést byla v kupní smlouvě ze dne 13. 7. 2010 dostatečným způsobem vyjádřena. Dále tvrdí, že neprovedení některých žalobci navrhovaných důkazů mělo za následek chybné posouzení věci a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006, jež rozebírá provedení důkazů po koncentraci řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce b) přípustnost dovolání opírá o §237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí má „po právní stránce zásadní význam“, v řízení nebyly provedeny „klíčové důkazy“, a nebyl tak dostatečně zjištěn skutkový stav. Za právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, považuje posouzení charakteru stavby vodárny s prameništěm, tedy zda se jedná o stavbu samostatnou, součást nebo příslušenství věci hlavní, tedy areálu letního dětského tábora. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovoláním nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah obou dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke skutečnostem rozhodným pro posouzení nabytí tvrzeného vlastnického práva žalobci mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání žalobců a) ani b) není přípustné.
Dovolací soud pouze poznamenává, že na dovolání žalobce b) nelze nahlížet jako na podání obou dovolatelů. Dovolání neobsahuje podpis žalobce a) a je zasláno datovou schránkou žalobce b), proto dovolací soud nemohl dovodit pouze z textu psaného žalobcem b), že by s podaným dovoláním žalobce a) jakkoliv souhlasil. Stejně tak podání žalobce a) nemohl hodnotit jako doplnění dovolání podaného výhradně žalobcem b). Proto obě dovolání hodnotil samostatně.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K dovolání žalobce b):
V usnesení ze dne 29. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, došel Nejvyšší soud k závěru, že: „Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovoláni zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).“
Dovolatel především řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání. Namítal pouze, že právní otázka, týkající se charakteru budovy vodárny by měla být dovolacím soudem posouzena nebo vyřešena jinak, aniž by takovou otázku řádně vymezil a označil jakékoliv rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se má nyní dovolací soud odchýlit. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. totiž není přesvědčení odvolatele, že dovolací soud má jinak posoudit rozhodnou právní otázku, než jak to učinil odvolací soud. Již z tohoto důvodu není jeho dovolání přípustné.
K dovolání žalobce a):
Dovolatel namítá, že budova vodárny je součástí areálu dětského letního tábora z důvodu její spojitosti s věcí hlavní, a to spojitosti fyzické, technické a funkční, kdy fyzicky je budova vodárny spojena se svou věcí hlavní ocelovou trubkou v zemi o délce 382 m pro zásobování pitnou vodou, technicky kabelem elektrického vedení pro ovládání čerpadel vody a funkčně jako nezbytný zdroj vody pro tábor.
Podle ustanovení §120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
V rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84, Nejvyšší soud vyložil, že „podle §120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť "to, co k věci podle její povahy náleží" se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní "patří" natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace "nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila" však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter "oddělení" zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou".
Již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2597/2012, je uvedeno, že „součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou. Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou - universitas rerum cohaerentium - ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, str. 446).“
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či součást věci jiné, může přezkoumat jen z toho hlediska, zda zohlednila zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009).
Ze skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy vyplývá, že budova vodárny je nefunkční, odběr vody v současné době nezaručuje, neexistuje platné povolení pro odběr vody a nebyla nalezena čerpadla ani zjištěna funkční propojenost s věcí hlavní, tedy s areálem dětského letního tábora. Nalézacími soudy bylo z těchto důvodů dovozeno, že se jedná o samostatnou věc.
Odvolací soud (ve spojitosti s rozhodnutím soudu prvního stupně) vyložil, z jakých skutkových zjištění vycházel při posuzování toho, zda je budova vodárny součástí nebo samostatnou věcí a proč ji považuje za samostatnou věc. Vyložil rovněž, že na základě uvedených hledisek nelze dovodit, že by budova vodárny byla součástí věci hlavní, nýbrž že je samostatnou věcí, která navíc samostatně podléhá evidenci v katastru nemovitostí. Posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o součást věci hlavní vyplývá z úvahy soudu, kterou v řešené věci nelze označit za zjevně nepřiměřenou, a tedy rozpornou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Pokud je budova vodárny posuzována jako věc samostatná, pak k převodu vlastnického práva k takové samostatné věci je nutný dostatečně určitý projev vůle, projevený písemně (srov. §46 odst. 1 obč. zák.). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5118/2014 vyplývá, že „sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejasný jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k závěru o tom, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zák.).“
Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je zřejmé, co je např. předmětem smlouvy o zřízení věcného břemene, není-li to seznatelné z jejího textu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1997, č. 6, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 555/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 18, str. 683).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1320/2005, obecně k určitosti právního jednání uvedl: ,,Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.“
V usnesení ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2044/2006, Nejvyšší soud dovodil, že pokud projev vůle účastníků nezanechává pochybnosti a jeho obsah je srozumitelný a určitý, nelze aplikovat §37 odst. 1 obč. zák. o absolutní neplatnosti právních úkonů, i když označení převáděných nemovitostí zcela neodpovídá požadavkům uvedeným v §5 odst. 1 zák. č. 344/1992 Sb.
Dovolací soud tak na podkladě své ustálené rozhodovací praxe považuje právní posouzení nalézacích soudů za správné a ve světle stávající judikatury považuje budovu vodárny za věc samostatnou. Úvahy, o které opřely své závěry nalézací soudy nelze považovat za zjevně nepřiměřené, a lze tak uzavřít, že kupní smlouva ze dne 13. 7. 2010 uzavřená mezi ZUD a.s., jako prodávající, a P. T. a M. T., jako kupujícími, neobsahuje dostatečně určitou a srozumitelnou specifikaci vodárny, jako samostatné věci, která by měla být předmětem převodu. Pouhý odkaz na převod „vodovodní přípojky v celé její délce“ nelze dovodit vůli převést na kupující i vlastnické právo k budově vodárny. Taková specifikace neodpovídá požadavkům vyplývajícím z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a tudíž k platnému převodu budovy vodárny nedošlo. Rozhodnutí nalézacích soudů jsou tedy s takto ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího zcela v souladu.
V konkrétní projednávané věci je však situace natolik složitá, že dovolací soud doplňuje i svoji úvahu v případě, kdy by bylo snad nalézacími soudy dovozeno, že se může jednat o příslušenství věci hlavní.
Podle ustanovení §121 odst. 1 obč. zák. příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.
V otázce specifikace příslušenství věci v převodní smlouvě došlo v posledních letech ke značnému vývoji judikatury a dovolací soud se ustálil na právním názoru, že pokud příslušenství věci hlavní tvoří nemovitost, může dojít k jeho převodu na jiného smlouvou, jen jestliže byla v této smlouvě vyjádřena vůle převést rovněž příslušenství. Pouze písemné vyjádření vůle převést příslušenství věci vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2004, pod pořadovým č. 75, musí být právní úkon „učiněn určitě a srozumitelně; jinak je neplatný (§37 odst. 1 ObčZ). Pod sankcí neplatnosti právního úkonu musí mít smlouvy o převodu nemovitostí písemnou formu (§40 odst. 1, §46 odst. 1 ObčZ). Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (§46 odst. 2 věta druhá ObčZ).
Příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva.
Právní úkony týkající se převodu nemovitosti musí být učiněny písemnou formou, a to i v případě, že jde o nemovitost, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí. Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost (půjde zejména o tzv. vedlejší stavby na převáděném pozemku), je základním předpokladem k tomu, aby mohlo k převodu příslušenství vůbec dojít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě. Teprve vyjádření vůle převést příslušenství věci, kterým je nemovitost, vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky.“
Z uvedeného vyplývá, že příslušenství k věci hlavní nesleduje právní režim věci hlavní, jinými slovy, dojde-li k převodu věci hlavní, nedochází tím automaticky i k převodu vlastnictví příslušenství věci hlavní.
Z pouhého konstatování v kupní smlouvě ze dne 13. 7. 2010, str. 2, že „prodávající prohlašuje, že předmětem převodu vlastnického práva podle této kupní smlouvy jsou veškeré součásti a příslušenství uvedených nemovitostí. Jedná se zejména o vodovodní přípojku v celé její délce včetně čerpadla vody umístěné na pozemcích, které jsou předmětem převodu vlastnického práva podle této kupní smlouvy i na pozemcích, které nejsou předmětem převodu vlastnického práva podle této kupní smlouvy a jsou ve vlastnictví třetích osob a dále kanalizační přípojku včetně septiku, přípojku elektrické energie, oplocení a trvalé porosty“, nelze dovodit vůli převést vlastnické právo k budově vodárny, když taková specifikace není dostatečně určitá a srozumitelná a na jejím základě nemůže být proveden vklad vlastnického práva v katastru nemovitostí.
Detailní právní posouzení toho, zda se v případě budovy vodárny s prameništěm postavené na pozemku v obci M., katastrální území P., jedná o věc samostatnou či o příslušenství věci hlavní, a to areálu dětského letního tábora, považuje dovolací soud za nadbytečné, jelikož by nemělo vliv na výsledek sporu. Ať už v případě věci samostatné, či v případě příslušenství věci hlavní, je nutná dostatečně určitá a srozumitelná specifikace předmětu převodu. Takto dostatečná specifikace však v kupní smlouvě ze dne 13. 7. 2010 nebyla provedena, proto k platnému převodu vlastnického práva k budově vodárny s prameništěm na kupující nedošlo.
V podstatných částech svých dovolání žalobci podrobují kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Podle dovolatelů a) i b) odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyly provedeny jimi navržené důkazy, které měly vyvrátit věrohodnost důkazů provedených soudem prvního stupně. Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a v rozsudku téhož soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, všechny uveřejněné na www.nsoud.cz , dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, jeho rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 4666).
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání žalobce a) i dovolání žalobce b) podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu