ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2880.2016.1
28 Cdo 2880/20167
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně AQUAPALACE, a. s. , IČ 291 41 729, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Janáčkovo nábřeží 1153/13, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Horkým, advokátem se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 1844/28, proti žalované obci Čestlice , IČ 002 40 125, se sídlem v Čestlicích, Pitkovická 290, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, o 4,592.160 Kč , vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 204/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2016, č. j. 29 Co 345/2015-387, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2016, č. j. 29 Co 345/2015-387, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 14. 8. 2014, č. j. 3 C 204/2011-321, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 4,592.160 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovaná suma měla dle žalobních tvrzení odpovídat bezdůvodnému obohacení, kteréhož se žalované dostalo tím, že pozemek žalobkyně užívala jako poldr, tedy v podstatě coby stavbu začleněnou do kanalizace žalované, aniž by jí k tomuto svědčil náležitý právní titul. Výši získaného prospěchu pak žalobkyně vyčíslila s přihlédnutím ke skutečnosti, že provoz kanalizace je v zásadě výdělečnou činností – podnikáním obce, což vylučuje zohlednění regulované výše nájemného. Soud na základě provedeného dokazování konstatoval, že výstavba předmětného poldru coby vodního díla byla povolena dne 6. 3. 2002 a užívání stavby bylo schváleno dne 9. 8. 2002, přičemž původní vlastník sporného pozemku se účastnil příslušných správních řízení a ničeho nenamítal. Řešený pozemek je pak situován v rámci plochy dna žalovanou provozovaného poldru představujícího jak území k zachycení přívalových vod, tak součást kanalizačního systému sloužícího k odvodu dešťové vody z komerční zóny, a to včetně akvaparku na pozemcích žalované obce. Poldr tedy lze kvalifikovat jako vodní dílo i funkční součást kanalizace. V souladu s §2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, je kanalizace vodním dílem, což implikuje souběžnou aplikaci zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Oba zmíněné předpisy pak konstruují specifický nárok vlastníka pozemku omezeného ve svých právech umístěním vodního díla, respektive vodovodu a kanalizace (viz §59a zákona č. 254/2001 Sb. a §7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb.). V předmětné kauze pak neoprávněnost zásahu do vlastnického práva ve smyslu §126 obč. zák. vylučuje jeho odůvodněnost veřejným zájmem (ochranou před povodněmi), a nadto i souhlas tehdejšího vlastníka, což brání tomu, aby se v projednávaném sporu prosadila úprava bezdůvodného obohacení, jelikož se jedná o nárok dle zvláštního předpisu. V dané věci se též uplatní §3 odst. 1 obč. zák., neboť ač nedošlo k uzavření smluv o věcném břemeni či jinému výslovnému ujednání o bezplatném užívání daného pozemku, ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že právní předchůdci žalobkyně při převodu dotčeného pozemku akceptovali jeho bezúplatné užívání žalovanou jakožto jednu z podmínek převodu vlastnictví. Uplatnění práva na finanční plnění se tudíž jeví odporujícím dobrým mravům, jeho výkonu je tak třeba odepřít ochranu, pro což svědčí rovněž fakt, že nárok byl vznesen až po uvedení související stavby akvaparku do stavu plné funkčnosti. S ohledem na předestřené tedy soud žalobu zamítnul.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 29 Co 345/2015-387, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací instance kvitovala skutkové a právní vývody soudu prvního stupně a akcentovala jeho závěr, dle něhož je poldr určen k protipovodňové ochraně, na čemž nic nemění ani absence přehrazení vodního toku, neboť se nepochybně jedná o ohrázovanou plochu sloužící k zachycení většího množství vod za účelem zajištění jejich plynulého a přiměřeného odvodu. Začleněním pozemku do poldru sice dochází k určitému omezení vlastnického práva žalobkyně, což ovšem lze mít ve výjimečných situacích a z důvodů daných veřejným právem za akceptovatelné. V posuzované věci se přitom prosadí úpravy obsažené v §2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb. i v zákoně č. 254/2001 Sb. Neoprávněnost zásahu do vlastnického práva dle §126 obč. zák. pak vylučuje veřejný zájem i souhlas tehdejšího vlastníka se začleněním pozemku do poldru. Nejedná se pak o nárok z bezdůvodného obohacení, ale o právo ve smyslu zvláštního předpisu, přičemž skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že jeho uplatnění odporuje dobrým mravům, pročež je zcela namístě upřít mu ochranu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, o němž má za to, že splňuje předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na otázkách prozatím dovolacím soudem ve všech souvislostech nezodpovězených, jakož i těch, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Důvodnost dovolání spatřuje v souladu s §241a odst. 1 o. s. ř. v nesprávném právním posouzení. Dovolací soud dle žalobkyně především dosud uspokojivě nevyřešil vztah §451 obč. zák. na straně jedné a §59a zákona č. 254/2001 Sb., respektive §7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb. na straně druhé. Úvaha o specialitě posléze citovaných předpisů přitom jako správná neobstojí. Ustanovení §59a zákona č. 254/2001 Sb. hovořící o povinnosti strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 bylo do zmíněného předpisu vloženo až novelizujícím zákonem č. 303/2013 Sb. s účinností od 1. 1. 2014, přičemž soudy při jeho aplikaci očividně pochybily. V souladu s judikaturou (reprezentovanou například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 701/2015) je okamžik vybudování díla dán momentem jeho kolaudace, k níž došlo až dne 9. 8. 2002, což vylučuje subsumovatelnost rozebírané situace pod řečené ustanovení. Dále odkazovaný §7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb. reglementuje toliko jednorázovou náhradu pro vlastníka, jenž je omezen v užívání pozemku výkonem práv stavebníka nebo vlastníka vodovodu či kanalizace výslovně uvedených v §7 odst. 1 a 2 zákona č. 274/2001 Sb., a neskýtá normativní východisko pro řešení situací odlišných. Dopady daného ustanovení pak nelze rozšiřovat na případy, pro něž zjevně nebylo legislativně konstruováno, a tedy i na nyní řešenou kauzu. Projednávanou věc tak není možné posuzovat v intencích soudy zmiňovaných speciálních norem, nýbrž podle §451 obč. zák., čemuž nasvědčují i závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4211/2010. Výše obohacení pak v souladu s judikaturou odpovídá obvyklé ceně nájemného, přičemž je irelevantní, je-li pozemek užíván v soukromém či veřejném zájmu, jelikož tato okolnost je bez vlivu na rozsah získaného prospěchu (jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 181/2009).
Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud pominul konstantní rozhodovací praxi ohledně významu kvalifikace stavby jako oprávněné ve vztahu k posuzování nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku, na němž stavba stojí. Reflektovaly-li soudy fakt, že se ze strany žalované jedná o legitimní zásah do vlastnického práva, opomenuly ustálené judikatorní vývody, dle nichž oprávněnost stavby nemusí být rozhodnou skutečností pro posouzení otázky, užívá-li majitel stavby pozemek, na němž je umístěna, na základě náležitého právního titulu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4211/2010). Souhlas právního předchůdce žalobkyně se začleněním pozemku do poldru tudíž neznačí, že by jej žalovaná mohla užívat bezplatně. Dovolatelka v této souvislosti zdůraznila, že předpokladem vzniku vztahu z bezdůvodného obohacení není protiprávnost zásahu obohaceného, jak bylo připomenuto například v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 373/2005 či sp. zn. 28 Cdo 443/2014.
Předmětem kritiky dovolatelky se dále staly procesní nedostatky vyvstalé v průběhu řízení, jejichž frapantnost žalobkyně dokládala odkazy na relevantní judikaturu. V rozporu s §126a o. s. ř. byly výpovědi současného i bývalého starosty žalované obce stran událostí proběhnuvších v době jejich působení coby statutárního orgánu hodnoceny jako svědecké. Na takto učiněných skutkových zjištěních založené závěry se pak příčí požadavkům §132 o. s. ř. Vadné vývody ohledně skutkového kontextu sporu přitom vedly soudy obou stupňů k mylnému úsudku o rozporu výkonu žalovaného práva s dobrými mravy. S výhradami, jimiž žalobkyně brojila proti správnosti a logické podloženosti příslušných zjištění, se odvolací soud opět nikterak nevypořádal. Za svévolné a postrádající oporu v procesně korektně učiněných skutkových zjištěních je přitom třeba pokládat též konstatování akceptace bezúplatného užívání nemovitosti právními předchůdci žalobkyně. Dovolatelka poukázala též na to, že soudy při nalézání skutkového stavu nerespektovaly zákonnou úpravu koncentrace řízení ve smyslu §118b o. s. ř., k jejímuž prolomení došlo navzdory tomu, že se nejednalo o žádnou ze situací, pro něž je tento krok předjímán v §118b odst. 1 o. s. ř.
Krom nesprávnosti příslušných skutkových závěrů dle ní utvrzuje nepřiléhavost aplikace §3 odst. 1 obč. zák. též fakt, že bylo v možnostech žalované do smluv týkajících se dotčeného pozemku i ploch souvisejících takovýto závazek zanést. Nevyužila-li této eventuality, vzala na sebe riziko, že následně nebude dohoda o užívání pozemku uzavřena, a přivodila si tak sama nepříznivé následky. Přiměřeně aplikovatelnými pak shledává žalobkyně závěry v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 234/2011, dle nichž odvolání souhlasu s umístěním stavby neznačí rozpornost výkonu práva vlastníka pozemku s dobrými mravy (obdobně lze mít za prosaditelné i vývody ke zmíněné problematice obsažené v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 2284/2009 a sp. zn. 22 Cdo 1649/2013). Přístup odvolacího soudu neobstojí rovněž z toho důvodu, že do objektivního pojetí vztahu z bezdůvodného obohacení vnáší subjektivní prvky, třebaže k tomu zákon příliš prostoru nedává, jak bylo zdůrazněno v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3959/2013. Stav nastolený rozsudky soudů nižších stupňů, umožňující žalované bez časového omezení užívat pozemek dovolatelky, se protiví tezím obsaženým například v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1148/99 vylučujícím možnost založení práva prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák., jakož i jeho judikatuře vyjadřující se k zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor s dobrými mravy – viz rozsudky sp. zn. 22 Cdo 740/99 či sp. zn. 22 Cdo 604/2013. Analogicky aplikovatelné jsou dále závěry obsažené v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1512/2014 stavící se proti bezúplatnému užívání pozemku umístěním vodního díla. Svou zevrubnou polemiku s rozsudkem odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem na zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, vrácení věci okresnímu soudu a přikázání věci odlišnému samosoudci.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci lze dovolatelce přisvědčit, že vzájemná souvztažnost reglementace bezdůvodného obohacení v §451 obč. zák. a zvláštních nároků ve smyslu §59a zákona č. 254/2001 Sb. i §7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb. doposud Nejvyšším soudem nebyla komplexně vyřešena. Korektní kvalifikaci vykonávaného práva lze přitom nepochybně mít i za výchozí předpoklad pro to, aby bylo možné posoudit eventuální rozpor jeho výkonu s dobrými mravy.
Ustanovení §59a zákona č. 254/2001 Sb., vložené do zmíněného předpisu s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 303/2013 Sb., ukládá vlastníku pozemku povinnost strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. S řečenou normou je spojována legalizace vodních děl zřízených na cizím pozemku před uvedeným datem (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015). V souladu s čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. pak v případě, že mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla nedojde k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle §59a zákona č. 254/2001 Sb. do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona č. 303/2013 Sb., rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud. Jak dále akcentoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16, takto koncipovaný speciální nárok na jednorázovou náhradu potlačuje aplikovatelnost obecné úpravy bezdůvodného obohacení. Úsudek, že v konkrétním případě je namístě přiznat právo na náhradu ve smyslu §59a zákona č. 254/2001 Sb., si ovšem žádá důkladné prověření aplikačních předpokladů předmětného pravidla. Především je třeba se zabývat tím, jedná-li se o vodní dílo, jakož i okamžikem jeho zbudování. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že dovolatelkou zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 701/2015, se momentem zbudování zabývalo především ve vazbě na smluvní úpravu účastníků. Ve vztahu k §59a zákona č. 254/2001 Sb. je však dozajista namístě zohlednit, že tato norma byla dle příslušné důvodové zprávy (srov. pasáž důvodové zprávy k návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s rekodifikací soukromého práva, věnovanou části čtyřicáté čtvrté – změně vodního zákona) do zákona vnesena s ohledem na to, že s účinností nového vodního zákona od 1. 1. 2002 museli vlastníci vodních děl zřizovaných na cizích pozemcích vyřešit včas své poměry k vlastníkům pozemků, a je třeba upravit vztahy vlastníků pozemků a vodních děl realizovaných před tímto datem, což implikuje myšlenku, že časovou určenost zbudování je třeba vázat právě na to, jakému právnímu režimu podléhala výstavba díla. Ve světle judikatury Ústavního soudu (srov. například nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06) by pak patrně nebylo možné mít za zcela nepřijatelné ve vztahu k případné náhradě ani úvahy o analogické aplikaci rozebírané normy na vodní díla vytvořená po uvedeném datu, pakliže navzdory zákonným požadavkům nedošlo v soukromoprávní rovině k uspokojivému vyřešení poměrů týkajících se jejich existence. V projednávané věci ovšem nelze přehlédnout, že odvolací soud zjevně konstatoval (v návaznosti na rovněž nedostatečně podložené vývody soudu prvního stupně) vznik nároku dle zákona č. 254/2001 Sb., aniž by se v souladu se shora předestřeným vypořádal se základními aplikačními předpoklady dotčeného ustanovení. Jeho závěry lze tedy mít za neúplné, a tudíž i nesprávné.
Obdobnými nedostatky je stižena i úvaha o subsumovatelnosti žalobního žádání úpravě v zákoně č. 274/2001 Sb. Je především třeba upozornit, že dotčený předpis v §1 stanoví nejen pozitivní vymezení rozsahu své působnosti, ale i negativní výčet okruhu právních vztahů, jež se mu vymykají a jež přitom zahrnují též oddílné kanalizace sloužící k odvádění povrchových vod vzniklých odtokem srážkových vod. Má-li být určitý právní stav poměřován právě tímto zákonem, pak je dozajista nutné zaobírat se předně tím, spadá-li do jím reglementované problematiky, což v daném sporu doposud nebylo soudy přesvědčivě ustaveno. Rovněž pro dovození uplatnitelnosti §7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., zakládajícího právo na kompenzaci vlastníků pozemků a staveb za újmu či omezení v užívání výkonem práva stavebníka nebo majitele vodovodu, respektive kanalizace, je nezbytné náležité objasnění klíčových pojmů a zvážení jejich aplikovatelnosti na zjištěný skutkový stav. Odvolací soud měl očividně dotčený poldr za součást kanalizace a žalovanou za jejího vlastníka, aniž tuto tezi podpořil náležitým předestřením kvalifikačních úvah stran charakteru daného objektu, a to již z pohledu §2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb. definujícího kanalizaci pro účely rozebíraného předpisu. Nelze přitom opomíjet ani fakt, že kanalizaci lze pokládat za věc hromadnou, jejímiž vlastníky mohou být rozdílné osoby (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2014, č. j. 1 As 81/2014-73), a mělo-li by být do práv žalobkyně zasahováno ve smyslu §7 odst. 5 cit. zák. právě žalovanou, je nutné postavit na jisto též to, že zrovna ona je příslušným vlastníkem či stavebníkem kanalizace. Jak bylo naznačeno výše, nedostatečná podloženost vývodů odvolacího soudu pak brání zhodnocení jejich korektnosti. Bedlivé uvážení si pak žádá rovněž to, obstojí-li vedle sebe dva majetkové nároky za ve své podstatě shodné omezení užívání pozemku (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 2995/09).
K poukazu dovolatelky na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se irelevantnosti hodnocení stavby jako oprávněné při posuzování nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, na němž stojí, se sluší podotknout, že tato se vyslovovala především k situacím, v nichž se jednalo o stavbu v občanskoprávním smyslu (nikoliv tedy pouze dle stavebních či vodoprávních předpisů), jejíž vlastnický režim byl rozdílný od pozemku, na němž byla zbudována, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů se podává, že tento charakter dotčenému poldru přiřčen nebyl, a dovolatelka sama k této otázce relevantní argumenty nevznáší. Žalobkyni je ovšem možné přitakat potud, že pakliže užívání pozemku v souladu s oprávněním založeným normami veřejného práva postrádá náležité opory v rovině soukromoprávní, nelze vyloučit, že tímto dojde ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor vlastníka pozemku (srov. přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, či jeho usnesení ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1142/2008). Obdobně vyznívá též dovolatelkou vzpomínaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014.
Nejvyšší soud dále nemohl přehlédnout, že krajský soud se ve svém rozhodnutí nikterak nevypořádal s námitkami, jimiž žalobkyně v odvolání poukazovala (a jež v podstatě zopakovala v dovolání) na zásadní pochybení při zjišťování skutkového stavu, jakož i na porušení relevantních procesních norem soudem prvního stupně (zejména nepřezkoumatelnost závěrů okresního soudu, nerespektování §126a či §118b odst. 1 o. s. ř.). Vytýkané nedostatky se navíc měly významným způsobem odrazit v úsudcích o rozporu výkonu žalovaného práva s dobrými mravy a o postoji právních předchůdců žalobkyně k umístění díla. Absence jakékoliv reakce odvolacího soudu na výhrady odvolatelky v odůvodnění jeho rozhodnutí pak činí napadený rozsudek v tomto směru zcela nepřezkoumatelným (k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, či ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2195/2010), a tudíž stiženým vadou ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. ohrožující správnost rozhodnutí ve věci (viz kupříkladu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1875/2007, nebo ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010), k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti a bez jejíhož odstranění pak nelze v projednávané při ani jakkoli blíže přezkoumávat úměrnost závěru stran nemravnosti vykonávaného práva, stejně jako zhodnocení souhlasu právních předchůdců žalobkyně s umístěním poldru i jeho právní relevancí pro řešení spor. Přes tento fatální nedostatek sluší se čistě v obecné rovině k výtkám dovolatelky podotknout, že v zásadě objektivní povaha vztahu z bezdůvodného obohacení jednoznačně nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností odporujícím dobrým mravům (jak je ostatně připuštěno i v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, viz dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 642/2002, a ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 820/2004). Jelikož naznačeným postupem není právo zakládáno, ale toliko odpírána ochrana jeho výkonu, není rovněž důvodu uvažovat o kontradiktornosti předmětné úvahy s tezí vyjádřenou v tomto ohledu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99. Taktéž v dalších odkazovaných judikátech (rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1649/2013, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009) nelze již se zřetelem k odlišnosti žalobního žádání (požadavku na finanční kompenzaci, nikoliv ustavení oprávněnosti stavby na pozemku), jakož i skutkovému kontextu věci (popsaná situace zjevně zahrnuje řadu potenciálně relevantních skutečností, jež ve zmíněných sporech nevyvstávaly) vysledovat závěr, jenž by bez dalšího bránil poměřovat výkon projednávaného práva na vydání bezdůvodného obohacení korektivem dobrých mravů.
K námitce stran výše eventuálního bezdůvodného obohacení pak dovolací soud podotýká, že k této problematice se doposud soudy nižších stupňů s ohledem na jimi zastávané názory nevyjadřovaly, pročež zde není úsudku, jehož správnost by mohla být podrobena dovolacímu přezkumu, a Nejvyššímu soudu tak nepřísluší se k této otázce vyslovovat (viz např. jeho usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015).
Z výše předestřeného je ovšem zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle §243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci odvolací instanci k dalšímu řízení.
Odvolací soud je v souladu s §243g odst. 1, částí věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 4. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu