ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5045.2015.2
sp. zn. 28 Cdo 5045/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) L. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Havránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, b) Ing. M. Ch., CSc., c) doc. RNDr. Z. Ch., DrSc., žalobci b) a c) zastoupeni JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, za účasti 1) hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, 2) České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o určení vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 67/2011, k dovolání účastníka ad 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2014, č. j. 24 Co 172/2013-200, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2014, č. j. 24 Co 172/2013-200, se v dovoláním dotčené části výroku I., jíž byly potvrzeny výroky I. a III. prvostupňového rozsudku, a v závislých nákladových výrocích III., IV. a V. ruší ; současně se ve výrocích I. a III. ruší i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. prosince 2012, č. j. 25 C 67/2011-126, a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. prosince 2012, č. j. 25 C 67/2011-126, ve výroku I., jímž bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parcelní číslo 2481/31 v katastrálním území K., vymezeného specifikovaným geometrickým plánem, tvořícím nedílnou součást rozsudku, a to žalobkyně a) v rozsahu jedné ideální poloviny a žalobci b) a c) každý v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, ve výroku II., kterým bylo určeno, že žalobci nejsou podílovými spoluvlastníky vymezených částí pozemkových parcel č. 2397, 2481/1, 2481/16 a 2481/18 v katastrálním území K., a ve výroku III., jímž bylo vyjádřeno, že uvedené soudní výroky nahrazují výrok II. rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. ledna 2011, č. j. PÚ 3451/92/11 (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). V nákladových výrocích IV., V. a VI. odvolací soud prvostupňový rozsudek zrušil a v uvedeném rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Účastníku ad 1) odvolací soud uložil, aby nahradil náklady odvolacího řízení žalobkyni a) ve výši 10.200,- Kč a žalobcům b) a c) ve výši 10.520,- Kč (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu mezi účastníkem ad 2) a žalobci odvolací soud právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok V. rozsudku odvolacího soudu).
V souzené věci jde o určení vlastnictví oprávněné osoby (§9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), v řízení dle části páté (§244 a násl.) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), iniciovaném poté, co o věci dříve rozhodl pozemkový úřad (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. ledna 2011, č. j. PÚ 3451/92/11).
Soudy nižšího stupně uzavřely, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 zákona o půdě, jež v zákonem stanovené lhůtě uplatnily nárok na vydání označených pozemků. Při posuzování mezi účastníky řízení sporné otázky, zda je dána překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, bránící vydání pozemku parcelní číslo 2481/31 v katastrálním území K., vymezeného geometrickým plánem, tvořícím nedílnou součást prvostupňového rozsudku, oprávněným osobám, přitom soudy nižšího stupně vyšly ze zjištění, že se na pozemku nachází parkoviště, tvořící součást areálu obytného sídliště K. Parkoviště bylo vybudováno ze zatravňovacích tvárnic, zalitých „pravděpodobně“ betonem; z jedné strany navazuje na asfaltový povrch spojovací komunikace, z druhé strany pak přechází do zeleně nacházející se za hranicemi zástavby, aniž by se na ně napojovala další komunikace. Z uvedených skutečností soudy nižšího dovodily, že parkoviště vybudované na předmětném pozemku nemá charakter místní komunikace. Uzavřely současně, odkazujíce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, že dotčený pozemek, nacházející se v areálu sídliště, nelze ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě považovat za zastavěný. Zaujaly přitom názor, že v případě vydání tohoto pozemku nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel sídliště, neboť i nový vlastník bude účelovým určením pozemku v územním plánu vázán. Z uvedených důvodů soudy nižšího stupně žalobě v části o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. ledna 2011, č. j. PÚ 3451/92/11, určením, že podílovými spoluvlastníky předmětného pozemku jsou ve vymezených podílech žalobci, vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání účastník ad 1). Brojil (dle obsahu dovolání) vůči té části výroku I., jíž byly potvrzeny výroky I. a III. prvostupňového rozsudku. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud při posuzování zastavěnosti předmětného pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, 28 Cdo 3016/2012, 28 Cdo 3583/2012, 28 Cdo 3063/2012 či 28 Cdo 3863/2012. Namítal, že dle informace podané Odborem dopravy Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. 10. 2011, č. j. MHMP-953419/2011/DOP.Rd/Čd, je na předmětném pozemku vybudována místní komunikace III. třídy; parkoviště i chodníky vystavěné na dotčeném pozemku pak podle ustálené judikatury, prezentované nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, usnesením téhož soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1947/12, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, jsou stavbou ve smyslu občanskoprávním, spojenou se zemí pevným základem. Předmětný pozemek tudíž dle názoru dovolatele nelze z důvodu jeho zastavěnosti vydat (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě). Dovolatel rovněž argumentoval, že vydání pozemku brání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě taktéž okolnost, že je funkčně spojen s okolními bytovými domy a komunikacemi v rámci obytného sídliště K. a podléhá zvláštnímu právnímu režimu obecného užívání, aniž by jeho funkce mohly být plněny toliko v redukované míře. V uvedených souvislostech dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, 28 Cdo 3583/2012, 28 Cdo 3063/2012 či 28 Cdo 3863/2012, i na rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. jeho rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 159/03, II. ÚS 619/06, I. ÚS 581/14 či II. ÚS 536/14). Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil a žalobu zamítl, případně rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastník ad) 2 se ve svém vyjádření k důvodům podaného dovolání připojil.
Žalobci se ztotožnili se závěry odvolacího soudu. Zdůraznili, že zákon o půdě je speciálním předpisem, jenž se nepodřizuje veřejnoprávním normám. Zastávali názor, že vybudované parkoviště ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydání předmětného pozemku nebrání. Dovozovali přitom excesivní charakter rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 a II. ÚS 536/14. Žalobkyně a) navíc tvrdila, že předmětný pozemek není prostorově navázán na areál obytného sídliště, a vyjadřovala názor, že sídliště bude se zřetelem k zanedbatelné výměře předmětného pozemku (1.099 m 2 ) plně funkční i v případě jeho vydání oprávněným osobám. Upozorňovala taktéž, že dovolatelem odkazovaná judikatura na posuzovaný případ nedopadá. Žalobci shodně navrhovali, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Typově jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – §11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, spolu s ostatními rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné veřejnosti na www.nsoud.cz ) může být překážkou vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z výkladových kritérií.
V citovaném rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se pak Nejvyšší soud vyjádřil k otázce funkčního vymezení určitého areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp. bránící při svém naplnění restituci, kdy překážkou pro vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Judikatura současně také jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria nejsou kritérii kumulativními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), připouští jej též literatura (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora citovém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž jej aplikoval na konkrétní případ pozemků tvořících se stavbami rovněž ucelený sídlištní komplex (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013 – ústavní stížnosti proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. května 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/14).
K tomu, jak nahlížet na sídliště (jako na areál), se Nejvyšší soud vyjádřil např. i v rozsudku ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž za skutkových okolností věci jím tehdy posuzované vyslovil, že „sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006“.
Sama existence sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden funkční celek, sice bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které sídliště jako areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.). Při posuzování toho, zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční, bude nutno mít na paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při tomto zvažování také přihlédnutím k poměru výměr pozemků nárokovaných a celkové plochy sídliště. Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje skutečné využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky vylučuje jeho držbu potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz např. již citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
Nelze pominout ani aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci pozemků (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu dostupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz), k níž se ve své judikatuře přiklání i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, či jeho usnesení ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016), a kterou tak nelze charakterizovat jako excesivní (vybočující z nastolené judikaturní linie), podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě.
V projednávané věci se odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) při posuzování zastavěnosti předmětného pozemku předně v rozporu s ustanovením §3 odst. 1, §6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen – „zák. č. 13/1997 Sb.“), nezabýval tím, zda je parkoviště vybudované na předmětném pozemku zařazeno do sítě místních komunikací. Uvedená skutečnost je přitom na rozdíl od soudy nižšího stupně hodnoceného faktického (stavebně technického) stavu komunikace rozhodnou pro posouzení, zda jde o místní komunikaci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4427/2010), jež podléhá právnímu režimu obecného užívání (§19 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb.) a jež může být samostatnou věcí v právním smyslu (stavbou), jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2007. Stavba místní komunikace by přitom zjevně mohla představovat překážku zabraňující restituentovi plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydaný pozemek způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě, a stát se tak (zásadně) okolností vylučující vydání dotčeného pozemku (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14).
Ve světle výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (od níž není důvodu se odchylovat ani v posuzovaném případě) se odvolací soud ve svých úvahách současně dostatečně nezabýval hledisky širší funkční souvislosti předmětného pozemku s okolními nemovitostmi a nevzal v úvahu ani případný veřejný zájem (je-li pozemek zatížen veřejným užíváním, jak naznačeno výše). Uvedené úvahy přitom nelze nahradit pouhým odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007. Hlediska širší funkční souvislosti pozemku s okolními nemovitostmi či existenci veřejného zájmu na nevydání pozemku je totiž vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu. Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí navíc věc (na rozdíl od posuzovaného případu) se zřetelem k mezím podaného dovolání neřešil na podkladě možného zastavění pozemku místní komunikací.
Nad rámec výše uvedeného sluší se podotknout, že v případě závěru o naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického práva, zůstává restituční nárok oprávněné osoby zachován a tato má právo na náhradu (srov. §11 odst. 2, §11a, §16 odst. 1 zákona o půdě). Dojde-li naopak k vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků, oprávněná osoba nebude moci své vlastnické právo plně realizovat, což povede v řadě případů jen k dalším sporům mezi restituentem a obcí, případně jiným vlastníkem na pozemku umístěných staveb, stran poskytování náhrady za omezení vlastnického práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015).
Vzhledem k výše uvedenému právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku kritérií rozhodných pro určení, zda předmětný pozemek lze považovat za zastavěný ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, resp. zda tvoří s ostatními pozemky a stavbami jeden funkční celek (s případným zohledněním okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku a je zatížen veřejným užíváním) – správné není, přičemž závěry, k nimž odvolací soud dochází při řešení otázky, lze-li uvedený pozemek in natura vydat oprávněným osobám, jsou přinejmenším předčasné.
V situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.). Podle ustanovení §243a odst. 1, věty první, o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu