ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5557.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5557/2017-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyň a) N. H. , D., zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, a b) M. Č. , P., zastoupené Mgr. Janem Drobníkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Šrobárova 49, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 264/2010, o dovoláních žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2016, č. j. 68 Co 399/2015-418, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2017, č. j. 68 Co 399/2015-475, takto:
I. Dovolání se o d m í t a j í .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 11. 1. 2016, č. j. 68 Co 399/2015-418, potvrdil ve výroku I. o věci samé (v pořadí druhý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 3. 2015, č. j. 5 C 264/2010-351, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že „pozemek parc. č. o výměře 373 m 2 , ostatní plocha, způsob využití - zeleň, v kat. území Č. M., obec P., okres hlavní město P., zapsaný na LV č. , vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město P., Katastrální pracoviště P., pro kat. území Č. M., je ve výlučném vlastnictví žalobkyň, a to každé ideální jednou polovinou“, ve výroku II. o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 59.873,50 Kč k rukám jeho „advokáta“; dále rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8.228,- Kč k rukám jeho „advokáta“.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že pozemek parc. č. v kat. území Č. M., dříve kat. území K. (dále jen „předmětný pozemek“, či „pozemek“) byl původně součástí pozemku parc. č. v kat. území K., že od roku 1924 byl výlučným vlastníkem pozemku parc. č. v kat. území K. A. N., poté od roku 1930 na základě odevzdací listiny jeho syn J. N., od roku 1934 J. N. a jeho manželka R. N. (jíž na základě svatební a postupní smlouvy postoupil jednu ideální polovinu pozemku), po smrti R. N. se výlučným vlastníkem celého pozemku stal v roce 1968 na základě dědického rozhodnutí opět J. N. a po jeho smrti jej v roce 1975 nabyly do vlastnictví na základě dědického rozhodnutí jeho dcery M. Ch. a žalobkyně b), každá co do jedné ideální poloviny, a takto byly zapsány jako jeho spoluvlastnice do evidence nemovitostí u Střediska geodezie hl. m. Prahy. Poté, kdy došlo ke změně označení katastrálního území z k. ú. K. na k. ú. Č. M. a poté, co M. Ch.á dne 10. 11. 1985 zemřela a dědictví po ní bylo projednáno u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 D 1504/85, rozhodl tentýž soud ve věci dodatečného projednání dědictví po zůstavitelce rozhodnutím ze dne 27. 7. 1994, č. j. D 559/94-48 (pravomocným dne 25. 8. 1994), mimo jiné tak, že žalobkyně a) jako dcera Ma. Ch. nabyla z dědictví spoluvlastnický podíl ve výši ½ k pozemku parc. č. . v kat. území Č. M.; podílové spoluvlastnictví žalobkyň bylo zapsáno na LV č. pro kat. území Č. M.; v té době, jak uvedla žalobkyně a) ve své účastnické výpovědi před soudem, „tam již stálo sídliště Č. M.“. V rámci obnovy katastrálního operátu provedené v roce 2007 a ukončené dne 16. 1. 2008 byl pozemek parc. č. v k. ú. Č. M. rozdělen na pozemky parc. č., k nimž bylo zapsáno duplicitní vlastnictví obou žalobkyň a žalovaného (dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí - dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“) na LV č. pro kat. území Č. M. Protože při digitalizaci katastrálního území Č. M. bylo zjištěno, že parcely č. (hlavní město Praha) a č. z kat. území K. se překrývají, byl tento průnik označen jako parcela č. a zapsán taktéž do duplicitního vlastnictví žalobkyň a žalovaného. V době, kdy pozemek parc. č. vlastnil J. N., byl výměrem MNV v Kyjích ze dne 23. 5. 1952 přikázán do povinného pachtu podle zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu (dále jen „zákon č. 55/1947 Sb.“), přičemž pachtýřem byl ustanoven Zemědělský podnik hl. m. Prahy, a že od té doby na něm J. N. nepracoval a neužíval jej, nevykonával k němu vlastnické právo a stejně tak ani žádný z jeho právních nástupců, včetně žalobkyň. Pozemek parc. č. - v užívání socialistické organizace - byl součástí pozemku, díl „a“ - kat. území H., a jako takový byl převeden hospodářskou smlouvou ze dne 1. 8. 1983 uzavřenou mezi Čs. státem - Drůbežářstvím n. p. Xaverov a VHMP-VS na Výstavbu hl. m. Prahy a od 80. let minulého století byl zastavěn sídlištěm Č. M., jehož součástí je nyní i pozemek parc. č. - zeleň. K datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byl pozemek parc. č. ve správě Výstavby hlavního města Prahy - výstavby sídlišť.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně se nemohou účinně domáhat určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, neboť nevyužily svého práva uplatnit řádně a včas své nároky podle §6 odst. 1 písm. t) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), ačkoliv byly podle tohoto zákona oprávněnými osobami. S ohledem na skutkové okolnosti dané věci a vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jak ji citoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, na nějž odvolací soud odkázal, dospěl k závěru, že „postup žalobkyň v tomto řízení je nepřípustným obcházením restitučních předpisů“. V tomto ohledu poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, z nějž citoval stěžejní závěry, a v němž Ústavní soud uzavřel, že „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“ (k jinému závěru dospěl Ústavní soud s poukazem na odlišnost posuzované situace např. v nálezu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že právní předchůdce žalobkyň J. N. (dědeček, resp. otec žalobkyň) byl jako vlastník původního pozemku parc. č. v kat. území K. zbaven možnosti jej užívat dle zákona č. 55/1947 Sb. a stát se tak tohoto majetku zmocnil, když jej, byť bez právního důvodu, převzal. Od té doby již původní vlastník ani žádný z jeho právních nástupců neměl objektivní možnost s tímto pozemkem nakládat a užívat jej proto, že do 80. let minulého století byl obhospodařován státními organizacemi, a poté proto, že na něm bylo vystavěno sídliště Č. M.. Jakkoliv žalobkyně tvrdily, že stát se k nim choval jako k vlastnicím pozemku, nenabídly k tomuto tvrzení žádné důkazy, přičemž „je podstatné, zda by takové okolnosti nastaly do konce doby, v níž by žalobkyně mohly uplatnit svá práva“ ve smyslu zákona o půdě, neboť lhůta stanovená v §13 odst. 2 tohoto zákona je lhůtou propadnou (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1348/96). V situaci, kdy žalobkyně byly oprávněnými osobami podle zákona o půdě a vztahoval se na ně restituční důvod uvedený v §6 odst. 1 písm. t) tohoto zákona, nic jim nebránilo v tom, aby v běhu této lhůty uplatnily svůj restituční nárok řádně a včas; pokud tak neučinily, nelze vyhovět jejich požadavku na určení vlastnického práva podle obecných předpisů. S námitkou žalobkyň, že pro danou věc „je rozhodné, že stát nikdy pozemek nenabyl do vlastnictví“, se odvolací soud vypořádal poukazem na §4 odst. 1 zákona o půdě, který ve znění účinném od 9. 2. 1996 (jakož i před tímto datem s výjimkou trvalého pobytu) stanoví, že oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 tohoto zákona, jakož i na stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, v němž byl zaujat názor, že „restituční zákony jako speciální zákonná úprava aprobovaly (legalizovaly) vlastnictví státu k majetku, který získal různými způsoby, tedy i takovými majetkovými opatřeními, která ani v té době nevedla k zákonnému převodu vlastnického práva podle obecných předpisů“. Za nesprávnou považoval odvolací soud dále námitku žalobkyň, že neměly důvod postupovat podle restitučních předpisů, přičemž dovodil, že v situaci, kdy již jejich právní předchůdce byl zbaven reálné možnosti jakéhokoli užívání pozemku od roku 1952, kdy se jej stát chopil, a nadále jej využíval nejprve k zemědělské činnosti a později k výstavbě budov tvořících sídliště (základní školy), a s žalobkyněmi nejméně do konce lhůty k uplatnění nároků podle zákona o půdě nejednal (z tohoto pohledu jsou nerozhodná tvrzení žalobkyň o jednání s Magistrátem hl. m. Prahy od roku 2004 nadále), neměly žádný reálný objektivní důvod dovozovat, že by na ně nedopadaly restituční zákony. Žalobkyně nebyly v takovém postavení, kdy by kromě zápisu jejich vlastnického práva k pozemku v katastru nemovitostí [ve vztahu k žalobkyni a) až od roku 1994, neboť sama skutečnost, že vlastnictví k pozemku nebylo řešeno již v původním dědickém řízení po její matce v roce 1986, zpochybňuje její tvrzení o kontinuální vědomosti o vlastnickém právu] s nimi stát jednal jako s vlastnicemi pozemku a jejich vlastnické právo by nijak nezpochybňoval; naopak, stát svým faktickým jednáním jednoznačně zpochybnil jejich vlastnictví k pozemku, když na převážné části pozemku parc. č. v kat. území K., jehož byl v té době předmětný pozemek součástí, vystavěl sídliště Č. M. (viz závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09). Jako podpůrný argument pro takový závěr svědčí podle odvolacího soudu i to, že žalobkyně se domáhají určení vlastnického práva k části pozemku parc. č., jež představuje necelá 3 % jeho výměry. Odvolací soud dále nepřisvědčil ani námitce žalobkyň, že zamítavým rozhodnutím soudu prvního stupně byly zbaveny svého vlastnického práva k pozemku; tohoto práva byl totiž zbaven již jejich právní předchůdce J. N., přičemž „Česká republika naznala způsob, jímž jeho majetek přešel na stát, za důvod k restituci původního práva, a proto dala oprávněným osobám právo domoci se jejich nároků zákonnou cestou, kterou ale žalobkyně nevyužily“. Protože k datu 24. 5. 1991 pozemek spravovala a držela Výstavba hlavního města Prahy - výstavba sídlišť, stala se vlastníkem pozemku podle §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. žalovaná. Správným shledal odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně nemohly vlastnické právo k pozemku vydržet, když ani netvrdily, že by jej po dobu rozhodnou ve smyslu §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, tedy po dobu deseti let, měly v držení. Otázkou případného vydržení pozemku žalovaným (již s kladným závěrem vyřešil soud prvního stupně) nebylo podle odvolacího soudu za zjištěného skutkového stavu věci zapotřebí se zabývat.
Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním obě žalobkyně.
Žalobkyně a) [dále jen dovolatelka 1)] dovozuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, „zda osoby, které kontinuálně od doby první republiky vlastnily určitý majetek a ani v době komunistického režimu jej nepozbyly (pozemek nikdy nepřešel na základě jakéhokoliv majetkového opatření na stát), ale pouze byly přinuceny jej přenechat do nuceného nájmu, a až po téměř dvaceti letech od pádu komunismu bylo k jejich pozemku katastrálním úřadem zapsáno duplicitní vlastnictví (osoba, jejíž vlastnictví bylo k předmětnému pozemku zapsáno jako duplicitní, nedisponuje žádným nabývacím titulem), se mohou úspěšně domáhat určení, že jsou vlastníky takového pozemku, a zda jejich žaloba může či nemůže být zamítnuta s odůvodněním, že pozemek fakticky neužívají a že se měly svých práv domáhat v rámci restituce podle restitučních předpisů“, resp. otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 15/2001), že přechodem vlastnictví na stát nebo právnickou osobu ve smyslu restitučních předpisů není pouhé užívání majetku právnickou osobou za situace, kdy vlastníkům zůstalo zachováno vlastnické právo, a že v těchto případech nelze postupovat podle restitučních předpisů“. Za nesprávný (naplňující dovolací důvod podle §241 odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka 1) pokládá především závěr odvolacího soudu, že žalobkyně se nemohou účinně domáhat určení svého vlastnického práva k pozemku, neboť nevyužily práva uplatnit řádně a včas své nároky podle §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě, ačkoliv ve smyslu tohoto ustanovení byly oprávněnými osobami. Namítá, že prokázaly své vlastnické právo k pozemku (kontinuálně od roku 1924) nejen nabývacími tituly, ale současně zápisem svým a svých předků v příslušné evidenci nemovitostí, a v jejich prospěch tak svědčila zásada materiální publicity katastru nemovitostí. Současně dovolatelka 1) zastává názor, že neexistoval jediný důvod, proč by žalobkyně měly o svém vlastnickém právu pochybovat, neboť pozemek nikdy nepřešel na stát ani na jiný subjekt, a jejich vlastnické právo nikdo nezpochybňoval, naopak s nimi bylo jednáno jako s vlastnicemi (viz dopis žalované ze dne 4. 5. 2004, jímž byl proveden důkaz), a tak zcela oprávněně spoléhaly na zápis výlučného vlastnického práva v evidenci nemovitostí (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09). Dále dovolatelka 1) namítá, že z §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě je zřejmé, že „podle něj mohly o vydání nemovitostí v rámci restituce žádat pouze osoby, jejichž nemovitosti v důsledku specifikovaných případů na stát nebo jinou právnickou osobu přešly, a nikoliv osoby, jejichž nemovitosti se jen dostaly do nuceného pachtu“ (viz rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 15/2001, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 96/94). Pakliže tedy pozemek žalobkyň na stát ani jinou právnickou osobu nikdy nepřešel, byly jeho vlastníky po celou dobu výlučně žalobkyně (či jejich předci), a proto nemohly žádat o jeho vrácení podle §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě, z čehož plyne, že toto ustanovení na danou věc nedopadá. Dovolatelka 1) navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje, že pozemek parc. č. o výměře 373 m 2 (druh pozemku - ostatní plocha, způsob využití - zeleň), v kat. území Č. M., obec P., zapsaný v katastru nemovitostí na LV č., vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, je ve výlučném vlastnictví žalobkyň, a to každé ideální jednou polovinou.
Žalobkyně b) [dále jen dovolatelka 2)] v dovolání uvedla, že důvod k jeho podání „spatřuje v tom, že 1) právní otázka určení vlastnictví má být dovolacím soudem posouzena jinak, a 2) právní otázka určení vlastnictví, vztahující se ke konkrétnímu případu, dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena“. Taktéž ona považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nevyužily svého práva řádně a včas uplatnit nároky ve smyslu §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě a že určovací žalobou tak obcházejí restituční zákon. Dovolatelka 2) zdůrazňuje, že žalobkyně se domáhají ochrany svého vlastnického práva (zapsaného v katastru nemovitostí), k jehož zániku nikdy nedošlo, že stát vydával řadu rozhodnutí v dědických řízeních (až do roku 1994) a tak je v jejich dobré víře ve vlastnické právo utvrzoval, takže neměly a ani nemohly mít žádný objektivní důvod k uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě, když „zde byla zapsána toliko užívací práva socialistických organizací“, a vznesení restitučního nároku by bylo proto zjevně nesmyslné, neboť ani jedna z nich by nemohla prokázat, že pozbyla vlastnické právo. V této souvislosti dovolatelka 2) odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3248/10, v němž se uvádí, že pokud v době běhu lhůty k uplatnění restitučních nároků existovala dobrá víra na straně osoby oprávněné dle restitučních zákonů v to, že je vlastníkem, nelze zpravidla považovat pozdější určovací žalobu za obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Dále dovolatelka 2) poukázala i na právní předpisy, které omezovaly soukromého vlastníka až tak, že z něho zbylo jen tzv. holé vlastnictví, ale vlastnické právo bylo nadále zachováno. Nesouhlasí proto s argumentací soudů, že žalobkyně byly pouze tzv. knihovními vlastníky, avšak faktický vlastník byl stát. Majetek žalobkyň se tedy nemohl stát předmětem uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě - viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 96/94, který z uvedených důvodů možnost restituce vylučuje. Ze skutečnosti, že v případě žalobkyň nedošlo k výkupu jejich pozemku, nelze dovozovat, že se Čs. stát ujal vlastnictví bez právního důvodu, případně hodlal nakládat s pozemky, jako by byl jejich vlastník. Touto argumentací se však odvolací soud dostatečně nezabýval. Dále uvedla, že by vznikla paradoxní situace, kdy stát po celou dobu nesvobody uznával vlastnické právo žalobkyň a jejich právních předchůdců, avšak toto právo bylo zpochybněno „napadenými soudními rozhodnutími“ a popřeno až nyní, a to s odkazem na restituční zákony, jejichž účelem byla náprava některých majetkových křivd. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, eventuálně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, a nejprve se zabýval otázkou přípustnosti podaných dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií, jež se pojí s povahou napadaného rozhodnutí. Objektivní přípustnost dovolání však lze zkoumat, jen je-li přípustné subjektivně. K podání dovolání je totiž (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7).
Každá z dovolatelek se ve svém dovolání domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu; přehlížejí však, že v řízení o určení (tvrzeného) vlastnického práva k předmětnému pozemku mají postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků ve sporu, tedy že každá z nich v řízení jedná sama za sebe (srov. §91 odst. 1 o. s. ř.), neboť obecně platí, že ideální podíl na spoluvlastnictví nemovité věci (pozemku) má charakter samostatné věci, takže právní osud jednotlivých podílů se posuzuje samostatně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2967/2009, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); z toho plyne, že přípustnost dovolání každé z nich je třeba posuzovat samostatně, jelikož samostatný společník je oprávněn podat dovolání jen sám za sebe. Potvrdil-li tedy odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, je každá ze žalobkyň (subjektivně) oprávněna podat dovolání jen ve vztahu k (tvrzenému) ideálnímu podílu na (tvrzeném) spoluvlastnictví k předmětnému pozemku. Odtud se podává, že směřuje-li dovolání dovolatelky 1) též proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé ve vztahu k dovolatelce 2), a stejně tak, směřuje-li dovolání dovolatelky 2) též proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé ve vztahu k dovolatelce 1), jde v tomto rozsahu o dovolání podaná osobami neoprávněnými. Nejvyšší soud proto obě dovolání v popsaném rozsahu odmítl podle §243c odst. 3 věty první a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Jakkoli dovolatelka 2) výslovně neformulovala otázku hmotného práva, kterou (podle jejího mínění) dovolací soud dosud neřešil, lze z obsahu dovolání dovodit, že za takovou považuje otázku, zda v případě, kdy žalobkyně nevyužily svého práva řádně a včas uplatnit nároky na vydání předmětného pozemku z důvodu uvedeného v §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě, je v dané věci podání žaloby o určení vlastnického práva k tomuto pozemku obcházením restitučního zákona [k otázce subjektivní přípustnosti dovolání dovolatelky 2) -viz shora].
Dovolání obou žalobkyň proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé Nejvyšší soud neshledal (objektivně) přípustnými podle §237 o. s. ř. ani ve zbývajících částech.
V otázce poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku sleduje rozhodnutí odvolacího soudu ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu i Ústavního soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.), jež ústí v závěr, že „ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku“. Ze závěrů uvedených ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, je dále třeba připomenout zejména následující právní názory tímto soudem zaujaté (na něž poukázal již odvolací soud): „Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným“. K uvedenému stanovisku se Ústavní soud posléze přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 346/03, ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 881/07, a ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 280/04, či usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 436/10).
Restituční důvod uvedený v §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě byl do jeho odstavce 1 včleněn novelou provedenou zákonem č. 93/1992 Sb. s účinností od 28. 2. 1992; toto ustanovení stanoví, že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku přikázání do užívání právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, nebo vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby. Výkladem a aplikací tohoto ustanovení se zabýval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 4. 11. 1997, sp. zn. Pl. ÚS-st. 5/97, ve věci právního názoru II. senátu, odchylného od právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu ze dne 17. 3. 1994 (správně ze dne 26. 6. 1995), sp. zn. IV. ÚS 96/94, a dospěl k tomuto závěru: „Úlohou interpretace a aplikace je naplnění vůle zákonodárce a tedy i respektování restitučního titulu, upraveného v §6 odst. 1 písm. t) zák. č. 229/1991 Sb. (tzv. nucené nájmy), a to i v poměru k oprávněným osobám dle §4 odst. 2 písm. e) zák. č. 229/1991 Sb., neboť oprávněnými osobami jsou všechny osoby, uvedené v §4, a ne jen vlastníci. Navíc pak i tzv. nucené nájmy jsou i z hlediska systematického újmou, resp. křivdou, kterou si zák. č. 229/1991 Sb. nárokuje již dle preambule zmírnit s tím, že argumentace založená na systémovosti tam, kde jde o nápravu křivd, jejichž jediným systémem bylo zmocnění se majetku za každou cenu, není zcela případnou“. Tímto stanoviskem Ústavního soudu (na něž pak navázaly nálezy tohoto soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 267/96, a ze dne 7. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 108/95, v němž Ústavní soud znovu zopakoval, že důvod podle §6 odst. 1 písm. t) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je plnohodnotným restitučním titulem) byly tedy překonány právní závěry uvedené v nálezu téhož soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 96/94, na něž obě dovolatelky poukázaly.
Z této judikatury Ústavního soudu tedy plyne, že restituční důvod uvedený v §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě se vztahuje jak na původní vlastníky nemovitostí, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku přikázání do užívání právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, nebo vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby, tak i na oprávněné osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona o půdě, a že rozhodnutí o přikázání (půdy) do užívání na základě zákona č. 55/1947 Sb. nebo vládního nařízení č. 50/1955 Sb. je pro účely restitucí postaveno zákonem o půdě na roveň přechodu vlastnického práva na stát, tedy, že takto omezené vlastnictví bylo touto pozitivně právní úpravou zakotvenou v §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě postaveno zákonodárcem na roveň přechodu vlastnictví.
V návaznosti na intence vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu (např. v jeho nálezu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09) se Nejvyšší soud opakovaně přiklonil k tomu, že závěr vyslovený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, dle nějž restituční předpisy vyloučily pro nemovitosti, které přešly na stát některým ze způsobů předvídaných restitučními předpisy použití úpravy ochrany vlastnického práva (určovací žaloby) podle obecných předpisů, nelze absolutizovat. Prolomení uvedeného pravidla je s přihlédnutím ke specifikům konkrétního případu na místě tehdy, nedošlo-li k uplatnění restitučního nároku vzhledem k tomu, že dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012). Zejména fakticita užívání nemovitostí je ve spojení s neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví pak tou okolností, která vede soudy k případnému výjimečnému postupu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009).
Uvedený předpoklad ovšem v posuzované věci ohledně obou žalobkyň naplněn není. Podle soudy zjištěného skutkového stavu věci je zjevné, že stát se zmocnil pozemku parc. č. v době, kdy jej vlastnil J. N., a to na základě výměru MNV v K. ze dne 23. 5. 1952, jímž byl přikázán do povinného pachtu podle zákona č. 55/1947 Sb., přičemž pachtýřem byl ustanoven Zemědělský podnik hl. m. Prahy, že stát s ním od té doby nakládal zcela dle svého uvážení, když do 80. let minulého století byl obhospodařován různými socialistickými organizacemi, naposledy Drůbežářstvím n. p. Xaverov, poté byl hospodářskou smlouvou ze dne 1. 8. 1983 převeden na Výstavbu hl. m. Prahy - výstavba sídlišť a následně byl zastavěn sídlištěm Č. M.; stát se tedy k tomuto pozemku od uvalení povinného pachtu choval jako vlastník, a to i v době, v níž byl vydán zákon o půdě, jenž nabyl účinnosti dne 24. 6. 1991, a posléze jeho novela provedená zákonem č. 93/1992 Sb. (účinným od 28. 2. 1992), jímž do §6 odst. 1 bylo vloženo nové písmeno t), jako další restituční důvod. Současně bylo v řízení zjištěno, že od doby přikázání pozemku parc. č. do povinného pachtu na něm J. N. nepracoval, neužíval jej a nevykonával vlastnické právo a stejně tak ani jeho právní nástupci, včetně žalobkyň. S pozemkem parc. č. tak J. N. a jeho právní nástupci, včetně žalobkyň [žalobkyně a) byla zapsána jako jeho spoluvlastnice až na základě rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví po její matce v roce 1994], byli nadále spjati toliko neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví, přičemž vlastnické právo k pozemku v dosavadním (tehdejším) obsahu či podobě ani vykonávat nemohli, jestliže pozemek byl následně zastavěn sídlištěm Č. M. Za daných okolností nemohl mít důvodné přesvědčení o uchování vlastnického práva k pozemku parc. č. ani žádný z právních nástupců (dědiců) po J. N., což se týká i předmětného pozemku parc. č. [který vznikl proto, že parcela č. 221/317 (ve vlastnictví žalovaného hlavního města Prahy) a parcela č. z kat. území K. se překrývaly, takže tento průnik byl označen jako parcela č. a zapsán do duplicitního vlastnictví], k němuž se žalobkyně domáhají určení vlastnictví. Toliko duplicita zápisu v katastru nemovitostí není pak důvodem, pro nějž by bylo možno restituční předpisy obejít (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015, a ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 247/2010).
Uznání vlastnického práva, resp. spoluvlastnických práv každé ze žalobkyň, k pozemku parc. č. v kat. území Č. M. (jako části původního pozemku parc. č., avšak posléze i pozemku parc. č. ve vlastnictví žalovaného) podle obecných předpisů, v situaci, kdy celý původní pozemek parc. č. byl po jeho přechodu na stát následně zastavěn stavbami (školou) sídliště Č. M., bylo by též obcházením §11 písm. c) zákona o půdě {dle něhož zastavěný pozemek nelze oprávněné osobě vydat a kdy jí za něj přísluší jiný (náhradní) pozemek (k tomu srov. §11a zákona o půdě), což platí i na pozemky nezastavěné, avšak takové, které tvoří s ostatními pozemky a stavbami jeden funkční celek - areál sídliště [k tomu srov. ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejména v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v ustanovení §1 zákona o půdě. Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje skutečné využití tohoto pozemku oprávněnou osobou, tedy zda fakticky vylučuje jeho držbu a potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu, přičemž v popsaných souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení péče o pozemek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3063/2012), přičemž významné z tohoto hlediska může být i to, kde se podle platného územního plánu tento pozemek nachází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 574/2015)]}.
Dovolatelkou 1) namítaná okolnost, že prokázala své vlastnické právo (správně spoluvlastnické právo) k pozemku „kontinuálně od roku 1924 nejen nabývacími tituly, ale současně zápisem svým a svých předků v příslušné evidenci nemovitostí“, a že v její prospěch „tak svědčila zásada materiální publicity katastru nemovitostí“, není správná, neboť jednak v dědickém řízení po její matce M. Ch., která zemřela dne 10. 11. 1985, nebyl pozemek parc. č. zahrnut do aktiv dědictví a byl předmětem až dodatečného projednání dědictví u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 D 1504/85, přičemž rozhodnutí v této věci nabylo právní moci dne 25. 8. 1994, a kromě toho před rokem 1993 uvedená zásada neplatila, neboť zápisy v evidenci nemovitostí měly evidenční charakter.
Vzhledem k těmto okolnostem a za výše uvedeného skutkového stavu věci zjištěného již před soudem prvního stupně, jakož i s ohledem na citovanou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vztahující se k funkčním celkům - areálům sídliště, nezakládá přípustnost dovolání dovolatelky 1) ani jí nastíněná druhá otázka, protože její řešení pro ni nemůže přinést příznivější rozhodnutí ve sporu (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014).
K námitkám obou dovolatelek lze odkázat dále na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání - jde-li o okruh děděním nabytého majetku - řeší závazně toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné pod č. 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníky tohoto řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání obou žalobkyň (v částech, v nichž je subjektivně přípustné) podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jež by měl na jejich náhradu právo, žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení (podáním vyjádření k dovolání) nevznikly; vzhledem k judikatuře Ústavního soudu totiž lze u hlavního města Prahy presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá práva i zájmy bez toho, aby muselo využívat právní pomoci advokátů, což lze vztáhnout i na předmětnou kauzu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2836/2013); opak žalovaný v tomto řízení netvrdil, natož prokázal.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu