ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1144.2017.3
sp. zn. 4 Tdo 1144/2017 -78
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovolání obviněného V. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 5 To 69/2016, a o dovolání obviněného P. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. 5 To 14/2017, v obou případech jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 5. 2016 č. j. 9 T 2/2015-2925 byl obviněný V. V. uznán vinným účastenstvím na zvlášť závažném zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a obviněný P. P. zvlášť závažným zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že
„obžalovaný V. V. jako předseda představenstva spol. I.B.C., a. s., IČ 61673234, se sídlem Lidická čp. 626, Vlašim, nyní Nová výrobní, a. s., a jako jednatel ATLANTA - V.O.V. - CORPORATION, spol. s r. o., IČ 63997878, se sídlem Praha 8, Konšelská 12, ve snaze řešit zhoršené hospodářské výsledky společnosti I.B.C., a. s., s cílem dosáhnout vyplacení plnění z pojistných smluv uzavřených mezi Českou pojišťovnou, a. s., IČ: 27108562, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, a společností ATLANTA - V.O.V. - CORPORATION, s r. o., č. 77393336-14, ze dne 28. 1. 2006 a mezi Českou pojišťovnou, a. s., IČ: 27108562, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, a společností I.B.C., a. s., č. 77422719-28, ze dne 28. 1. 2011, v blíže nezjištěném dnu února 2011 v P., okr. P., v přesvědčení, že se jedná o jeho majetek, provedl obžalovaného P. P. po výrobním areálu a výrobní hale a požádal ho, aby založil požár ve výrobní hale společnosti I.B.C., a. s., provozovny v P., ulice Ž., okr. P., nacházející se v objektu a na pozemcích společnosti ATLANTA - V.O.V. - CORPORATION, s r. o., na opakovaných schůzkách konaných v P., okr. P., i jinde s ním dojednal způsob provedení činu včetně odměny ve výši 100.000 Kč, a když obžalovaný P. P. odmítl opatřit hořlaviny, za tím účelem získal další dva dosud neustanovené muže, kteří v místě bydliště obžalovaného P. P. ve S., okr. P., převzali pro účely přepravy hořlavin a založení požáru čtyři plastové nádoby o objemu po 1.000 litrů, barely od prostředku Roundup a pět krabic zábavní pyrotechniky, které obžalovaný P. P. podle předchozí dohody obstaral, poté se dne 20. 3. 2011 okolo 21:12 hodin obžalovaný P. P. na výzvu obžalovaného V. V. dostavil na obžalovaným V. předem označené místo u oplocení areálu a společně se dvěma dosud neztotožněnými muži, kteří v době od 15:00 hodin dne 19. 3. 2011 do doby příchodu obžalovaného P. na místo činu do objektu navezli nejméně 2 plastové nádoby o objemu 1.000 litrů a 6 ks plastových kanystrů o objemu 25 litrů (shodných s barely od prostředku Roundup) s obsahem požárních akcelerantů v podobě přesně neurčené směsi automobilového benzínu a motorové nafty, tyto látky dílem za pomoci vysokozdvižného vozíku, dílem ručně, v objektu výrobní haly ve skladech, chodbách a dílnách rozlili po podlaze, zařízení, skladových zásobách a hotových výrobcích připravených k expedici, s úmyslem způsobit ve výrobní hale výbuch přestřihli celkem 4 plynové přípojky umístěné ve vnitřních prostorách výrobní haly, poté obžalovaný P. P. natáhl zápalnou šňůru, kterou ten den na místo činu za tím účelem přinesl, připojil ji k připravené zábavní pyrotechnice, ale pro selhání zápalné šňůry pyrotechniku odpálil jeden z dosud neustanovených mužů, přičemž k výbuchu v hale nedošlo, protože bezpečnostní ventil zabránil úniku plynu do objektu, ale byl takto založen požár, který se díky včasnému zásahu Hasičského záchranného sboru ČR nerozšířil na celou výrobní halu společnosti I.B.C., a. s., s tím, že obžalovaný P. P. si tak počínal byv přesvědčen obžalovaným V., že se jedná pouze o jeho majetek a požár výrobní haly organizuje jen kvůli pojišťovně, a v důsledku tohoto jednání vznikla škoda na majetku společnosti I.B.C., a. s., ve výši nejméně 29.431.390 Kč a na majetku společnosti ATLANTA - V.O.V. - CORPORATION, s r. o., ve výši nejméně 7.336.832 Kč, přičemž jde o částky, které byly vyplaceny jako pojistné plnění Českou pojišťovnou, a. s., za škodu vzniklou požárem a rozlitými ropnými látkami na nemovitostech, výrobním zařízení a skladových zásobách ke dni 31. 10. 2013 společnosti I.B.C., a. s., a ke dni 23. 12. 2013 společnosti ATLANTA - V.O.V. - CORPORATION, s r. o., čímž poškozené České pojišťovně, a. s., IČ: 27108562, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, vznikla též v souvislosti s vynaložením nákladů na řešení pojistné události škoda v celkové výši nejméně 36.871.215 Kč“.
Obviněný V. V. byl za tuto trestnou činnost podle §210 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 20.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl obviněným ve stanovené lhůtě vykonán, soud mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Obviněný P. P. byl za shora uvedený zvlášť závažný zločin a dále za sbíhající se zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2013 č. j. 2 T 3/2013-1049, podle §210 odst. 6 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2013 č. j. 2 T 3/2013-1049, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému V. V. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České pojišťovně, a. s., IČ: 27108562, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, částku ve výši 36.871.215 Kč. S nárokem na náhradu škody uplatněném vůči obviněnému P. P. byla poškozená pojišťovna podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného V. V. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, který je podal v neprospěch obviněného do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 5 To 69/2016 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. O odvolání obviněného P. P. pak tentýž soud rozhodl usnesením ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. 5 To 14/2017, a to rovněž výrokem podle §256 tr. ř.
Předmětná usnesení odvolacího soudu napadli obvinění V. V. a P. P. následně dovoláními. Obviněný V. V. v něm uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. b), g), h), l ) tr. ř., obviněný P. P. pak důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř.
Obviněný V. V. v dovolání předně namítl, že v jeho trestní věci rozhodovaly vyloučené orgány ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Poukázal na podjatost předsedy senátu krajského soudu, která se podle jeho názoru projevila v jeho výrocích obsažených ve vyjádření k ústavní stížnosti, kterou dovolatel podal v průběhu trestního řízení vůči rozhodnutím o vazbě. Svým vyjádřením měl dát předseda senátu najevo, jak hodlá do budoucna rozhodnout o podané obžalobě, a to ještě dříve, než byly provedeny veškeré důkazy. Podle dovolatele lze proto důvodně pochybovat o subjektivní a objektivní nestrannosti senátu nalézacího soudu. Vychází z toho, že soud vlastně ani žádné dokazování provádět nepotřeboval a o jeho vině měl a priori jasno. Obhajoba zde spatřuje analogii se situací, kterou řešil Evropský soud pro lidská práva ve věci L. proti L. nebo ve věci C. A. proti Š., v nichž bylo konstatováno porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“). Podjatým se pak ukázal být i vrchní soud, pokud se ústy předsedy senátu vyjádřil ke shora uvedené ústavní stížnosti tak, že ji pokládá za nesmyslnou a současně za bezprecedentní a nehorázné „předbíhání soudních instancí“. Předseda senátu těmito svými výroky de facto skrytě vyhrožoval jeho obhájci pro způsob, jakým hájil zájmy svého klienta.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) r. ř. obviněný uvedl, že soudy obou stupňů při svém rozhodování projevily naprostou neznalost spisového materiálu. Zejména při hodnocení důkazů opomněly, že byl vrcholně zainteresován na nerušeném běhu fotovoltaické elektrárny, která mu přinášela vysoký finanční profit. Neměl tedy důvod ohrožovat její provoz inscenací nějakého výbuchu. Nová pojistná smlouva, kterou k areálu uzavřel v lednu 2011, pak rozhodně neměla sloužit jako prostředek k budoucímu podvodnému vylákání pojistného plnění. Soudy zcela nedůvodně odhlédly od svědeckých vyjádření pracovnice pojišťovny a jeho zaměstnanců, kteří shodně uváděli, že dovolatel byl z celé události doslova „zničen“. Ignorovaly skutečnost, že ihned po škodní události začal ze svých peněžních prostředků ve výši několika milionů korun odstraňovat způsobené škody a rekonstruovat požárem poničenou budovu. Tak by jistě nečinil, pokud by měl v úmyslu spáchat to, co je mu kladeno za vinu. Namísto toho se krajský soud zabýval podružnostmi o tzv. propadu výroby jako motivu jeho údajné trestné činnosti, aby naopak zcela opomenul jasně doložené výhrůžky adresované dovolateli ze strany svědka P. Ten jako jeho bývalý (propuštěný) zaměstnanec ještě čtyři měsíce po požáru neoprávněně vlastnil řadu klíčů od vstupů do různých částí napadeného areálu, ačkoli je měl odevzdat dávno před inkriminovaným vznikem požáru. Přitom se jedná o člověka, s nímž se dovolatel nerozešel v dobrém a měl tedy důvod se mu mstít. Dovolatel v této souvislosti položil řečnickou otázku, jak mohlo soudům uniknout, že tento „poctivý“ svědek (mimo jiné účastník na tzv. „swingers párty“ s další bývalou zaměstnankyní dovolatele S.) mu v minulosti ukradl patenty a know how a dávno před svým odchodem z firmy po něm požadoval vydání licence na výrobky pro společnost ovládanou manželem své milenky. Tento postup svědka P. podle obhajoby zřetelně zpochybňuje kategorický závěr soudu prvního stupně, že jedině dovolatel měl zájem na požáru výrobní haly a zničení hotových výrobků nebo jejich polotovarů. Krajský soud dále po výtce dovolatele věnoval velkou pozornost dodávce, která údajně měla přivézt na místo činu akceleranty požáru. Spekulativně a bez opory v jakémkoli důkazu přitom dovodil, že inkriminovaný vůz mohl být majetkem firmy, v níž byl jednatelem spoluobviněný P. P. Žádná ze záznamových kamer však nezachytila počátek skutkového děje, ač byly okamžitě po události zajištěny Policií ČR, a totožnost vozidla tak zjištěna nebyla. Dovolateli dále není jasné, na základě čeho soud dospěl k závěru, že k rozmístění hořlavin po areálu firmy potřebovali přímí pachatelé trestného činu vysokozdvižný vozík (tzv. „ještěrku“), kterou jim měl k tomuto účelu zpřístupnit. Stejně tak nechápe, jak mohl soud považovat za jeho první přípravný krok k úspěšné realizaci žhářského útoku skutečnost, že z postižených prostor nechal odstranit kamerový systém. K tomu zdůraznil, že kamery sloužily především svědkovi P. ke sledování zaměstnanců ve výrobní hale a jejím okolí. Nebyly přitom vybaveny žádným záznamovým zařízením. Přesto krajský soud odstranění kamer opět neobjektivně hodnotil v neprospěch dovolatele. S těmito a dalšími nedostatky v hodnocení důkazů se poté odvolací soud nijak nevypořádal, když s poukazem na ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. zcela rezignoval na svoji přezkumnou povinnost ve vztahu ke skutkovým zjištěním. Přístup soudů obou stupňů k celé věci podle přesvědčení dovolatele zjevně ovlivnilo to, že ho spoluobviněný P. P. označil za organizátora trestné činnosti v rámci své výpovědi učiněné dne 6. 8. 2015. Věrohodnost a procesní použitelnost této výpovědi však byla výrazně zpochybněna zjištěním, že orgány činné v trestním řízení spoluobviněnému přislíbily, že navzdory své kriminální minulosti nebude stíhán vazebně. Tuto skutečnost ostatně spoluobviněný potvrdil tím, že se krátce po umístění do věznice svěřil spoluvězňům s tím, že křivě obvinil nějakého podnikatele. Ani tyto potencionální svědky však odvolací soud nevyslechl. Všechny tyto vady pak vedly k vydání napadených rozhodnutí, která jsou nezákonná.
V doplnění dovolání ze dne 22. 5. 2017 vznesl dovolatel výhrady i vůči uloženým trestním sankcím, které označil za drakonické. Poukázal na to, že v průběhu řízení byl zajištěn veškerý jeho majetek k uspokojení nároků poškozeného i k úhradě peněžitého trestu. Přesto byl dne 2. 5. 2017 vyzván, aby uložený trest vykonal do 15 dnů, byť se jedná o úhrnnou částku 10.000.000 Kč. Oba soudy při ukládání peněžitého trestu dobře věděly, že jsou povinny přihlédnout k jeho osobním poměrům a vyživovacím povinnostem, což rovněž neučinily. Dovolatel je přesvědčen, že spíše chtěly dosáhnout toho, aby byl nucen vykonat náhradní trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců. V tomto názoru ho utvrzuje i přesvědčení, že předseda senátu soudu prvního stupně tímto způsobem reagoval i na jeho zcela legální a legitimní postup, kdy v podaném dovolání požádal o odklad výkonu napadeného rozhodnutí. Uložené tresty ve svém souhrnu pokládá dovolatel za nepřiměřeně přísné do té míry, že jsou „v extrémním rozporu se všemi zásadami spravedlivého postihu“. Znovu také zopakoval, že jeho odsouzení je produktem procesního postupu, který nemá nic společného s řádným výkonem justice v demokratickém právním státě.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 5 To 69/2016 i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 5. 2016 sp. zn. 9 T 2/2015 a věc přikázal soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí v jiném složení senátu. V rámci dovolání učinil i návrh, aby byl odložen výkon dovoláním napadených rozhodnutí.
Obviněný P. P. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině stíhaným skutkem na základě jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení před policejním orgánem dne 6. 8. 2014 a výpovědi před Okresním soudem v Táboře, který rozhodoval o návrhu na jeho vzetí do vazby. V nich se k trestné činnosti sice doznal, ale pouze v důsledku psychického nátlaku, který byl na něho vyvíjen ze strany policie. Ovlivněn byl i zraněními, která mu způsobila zásahová jednotka při jeho zadržení. Pokud ve svých následných výpovědích z období po svém propuštění z vazby a v rámci hlavního líčení své doznání negoval, tuto změnu svého postoje přesvědčivě zdůvodnil. Od té doby konstantně trvá na tom, že v době, kdy došlo k požáru výrobní haly, který měl údajně založit, se na místě činu vůbec nezdržoval. Staral se o své nezletilé děti, což bylo prokázáno jednak lékařskými zprávami z jejich ošetření a rovněž výpověďmi svědků J., H., K. a P. Právě odůvodněná obava o osud svých dětí, které byly plně odkázány na jeho osobní péči, ho přiměla k tomu, aby pod příslibem nepodání návrhu na vzetí do vazby policistům vyhověl a historii o své participaci na trestné činnosti si vymyslel. Tento jeho motiv k nepravdivému sebeobvinění ostatně potvrdil svou výpovědí před soudem i vyšetřovatel M., který připustil, že poté, co s dovolatelem ukončil prvotní výslech, s ním neformálně na dané téma hovořil. Celé vyšetřování bylo podle dovolatele vůbec charakterizováno snahou policejních orgánů o manipulaci s důkazy, tak aby mohly vést k závěru, že pachateli deliktního jednání byli právě on a spoluobviněný V. Předmětem této nepřípustné manipulace se stal především obsah dat z jeho mobilního telefonu, který měl svědčit o komunikaci mezi oběma obviněnými. Tu však ani jeden z nich nepopíral, neboť spolu v minulosti jednali o projektu bioplynové elektrárny. Rozhodně z ní ovšem nebylo možno dovozovat, že by se spolu domlouvali na podvodném jednání, které je jim kladeno za vinu. Dovolateli rovněž není jasné, z čeho orgány činné v trestním řízení dovodily, že obě nádrže a barely od herbicidu Roundup, jež byly zajištěny na místě činu, mají stejnou výrobní šarži s těmi, které byly nalezeny při domovní prohlídce v jeho bydlišti. Ve vyšetřovacím spise není založena jediná fotografie, z níž by bylo možno uvedené tvrzení verifikovat. Řádně ztotožněno nebylo ani vozidlo, které se podle kamerových záznamů v inkriminovanou dobu pohybovalo na místě činu. Prostou úvahu, že by se mohlo teoreticky jednat i o dodávku dovolatele, za jeden z řetězce nepřímých důkazů o jeho vině pokládat nelze. Jde o čirou spekulaci. Co se týče stopy jeho DNA zajištěné na zápalné šňůře, která měla sloužit k iniciaci výbuchu a požáru výrobní haly, dovolatel zdůraznil, že pořádal ohňostroje a zábavní pyrotechnikou nejen disponoval, ale také ji předával dál. Svoji DNA na šňůře tedy přirozeně zanechat mohl, což ovšem neznamená, že to byl on, kdo instaloval výbušné zařízení v hale. Už proto byly dány pochybnosti o důkazní validitě výsledků analýzy DNA. Prověření její použitelnosti pro dané trestní řízení však soudy bezdůvodně odmítly s poukazem na existenci dalších důkazů svědčících o vině dovolatele. Zároveň neprovedly obhajobou navržené důkazy výslechem svědků, kteří by jistě potvrdili jeho alibi na rozhodnou dobu. Již z tohoto důvodu nemohou jejich rozhodnutí obstát.
Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že Vrchní soud v Praze konal dne 5. 4. 2017 neveřejné zasedání o jeho odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Tím porušil jeho ústavně garantované právo na obhajobu. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, podle nějž svými omluvami z veřejného zasedání postupoval obstrukčně, veden snahou oddálit pravomocné skončení řízení. Připustil, že se prostřednictvím své obhájkyně z veřejného zasedání omluvil hned dvakrát a přitom požádal o jeho přesunutí na jiný termín. K tomu byl ovšem vždy veden zdravotními důvody, jak doložil příslušnými lékařskými zprávami. Takové omluvy, které navíc předložil bez zbytečného odkladu, pokládal za včasné a řádné. Pokud je soud odmítl, zbavil ho možnosti vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu. Toto pochybení nebylo možno zhojit ani konstatováním, že ve veřejném zasedání nebylo prováděno žádné další dokazování a obviněný byl se všemi rozhodnými skutečnostmi seznámen již v předcházejících fázích řízení. Podstatné je, že mu bylo upřeno právo se k nim znovu vyjádřit před odvolacím soudem a k prokázání svých tvrzení případně navrhnout další důkazy.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. 5 To 14/2017, tak i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 5. 2016 sp. zn. 9 T 2/2015, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby předseda senátu dovolacího soudu postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K argumentaci obviněného V. V. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., uvedl, že v obhajobou poukazované věci L. proti L. řešil Evropský soud pro lidská práva situaci, kdy pochybnost o nestrannosti soudkyně měla vzejít z jejích prohlášení pro lotyšský tisk. Ve věci C. A. proti Š. se pak jednalo o situaci, že dva soudci rozhodující o vině se účastnili na rozhodování v předchozích stadiích řízení v téže věci před vyšším soudem. Ve věci dovolatele se přitom jednalo o vyjádření adresované soudcem nalézacího soudu jiné soudní instituci, které nebylo určeno pro veřejnost a už vůbec ne pro tisk. V předchozím řízení pak předseda senátu krajského soudu nepůsobil. Svou povahou jde tedy o diametrálně odlišné případy. Státní zástupce dále připomněl, že dovolatel namítal podjatost členů senátů soudů obou stupňů v průběhu celého řízení. O jeho námitkách tedy rozhodovaly již obecné soudy, aniž by jakoukoli podjatost shledaly. Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 2624/15, jímž odmítl ústavní stížnost dovolatele týkající se zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby, v tomto směru rovněž žádné porušení ústavních principů na jejich straně neshledal. Zejména nepovažoval za nutné blíže se zabývat námitkou, zda by rozhodující senát soudu prvního stupně mohl být do budoucna považován za podjatý, jestliže se předseda senátu v rámci projednávání předmětné ústavní stížnosti blíže vyjádřil k možné právní kvalifikaci žalovaného jednání. Státní zástupce má za nesporné, že pokud by předseda senátu svým vyjádřením vybočil z hranic, jejichž zachování je nutno požadovat pro další vedení fair procesu, Ústavní soud by na to nepochybně reagoval a takovou závažnou vadu zatěžující budoucí řízení by v odůvodnění nálezu konstatoval. To se však nestalo. Přístup Ústavního soudu tedy nasvědčuje tomu, že se předseda senátu krajského soudu v posuzované trestní věci žádného excesu nedopustil, když ve svém vyjádření pouze vyložil, proč považuje trestní stíhání dovolatele za důvodné. Ostatně důvodnost trestního stíhání je nutnou podmínkou vazby, o níž se v předmětné ústavní stížnosti jednalo. K tvrzené podjatosti soudců odvolacího soudu pak zaujal své odmítavé stanovisko Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. 11 Tvo 16/2016. Státní zástupce podotkl, že akceptace výkladu dovolatele k otázce podjatosti soudu by v konečném důsledku vedla k absurdnímu závěru, že pochybnost o nestrannosti soudce by zakládal každý jeho souhlasný projev s právním posouzením skutku obžalobou, který by předcházel pravomocnému rozhodnutí ve věci. Soudce by tak v probíhajícím řízení v zásadě nemohl zaujmout žádné stanovisko nejen k vazbě obviněného nebo k jím podané ústavní stížnosti, ale ani k samotné obžalobě. Již svou ochotou nařídit k jejímu projednání hlavní líčení by totiž projevil svou „podjatost“, neboť by dal najevo, že důkazní materiál pokládá za dostačující pro zahájení soudního řízení a obžalobu pro daný účel za patřičně odůvodněnou. V této části vyjádření státní zástupce shrnul, že ze samotného obsahu vyjádření soudce k ústavní stížnosti jeho podjatost zpravidla dovodit nelze, pokud současně není zřejmý jeho vztah k osobám nebo k věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tak v dané trestní věci nedošlo.
Námitky dovolatele uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., označil státní zástupce za soubor řečnických otázek a ironických komentářů ke skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně a potvrzeným soudem odvolacím. V uvedené souvislosti zdůraznil, že o takovou argumentaci lze deklarovaný dovolací důvod opřít jen zcela výjimečně, za splnění konkrétních podmínek definovaných v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jež lze kvalifikovat jako „porušení základních postulátů spravedlivého procesu“. Problémem předloženého dovolání ovšem je, že obviněný v něm přes obsáhlost celého textu neuvedl, jakými konkrétními skutečnostmi byly ony výjimečné podmínky naplněny; tj. v čem konkrétně bylo hodnocení důkazů soudy obou stupňů nesmyslné a v čem tedy spočívá tvrzený extrémní rozpor mezi jejich obsahem a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. V tomto směru se dovolatel omezil spíše jen na připomínky k dokazování a pouhé pochybnosti o jeho kvalitě, aniž by uvedl konkrétní logické rozpory při hodnocení jednotlivých důkazů. To nicméně k naplnění tvrzeného ani jiného dovolacího důvodu podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nestačí.
Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Za zjevně neopodstatněné (jako celek) považuje státní zástupce i dovolání obviněného P. P. K němu podotkl, že námitky stran údajné existence extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění dovolatel založil v zásadě pouze na tvrzení, že soudy při hodnocení důkazů porušily zásadu in dubio pro reo, když uvedl, že provedené důkazy nemohly vést k jednoznačnému závěru o vině obviněných. Samotné porušení zásady in dubio pro reo však uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založit nemůže, neboť se jedná o pravidlo procesní a nikoli hmotněprávní. Státní zástupce upozornil na to, že Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko flagrantní porušení předmětné zásady, které má ten následek, že výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Dovolatel však pouze konstatoval, že provedené důkazy k jeho odsouzení nepostačovaly, aniž by současně označil byť i jen jediný důkaz, který byl podle jeho názoru soudy vyložen zcela proti svému smyslu. Pokud se zmínil o důkazech opomenutých, hovořil znovu toliko obecně o „neprovedení některých důkazních prostředků obviněným navržených“, aniž by blíže specifikoval, který konkrétní důkaz a kdy byl obhajobou marně prosazován. Jestliže těmito opomenutými důkazy měly být dodatečně navržené výslechy svědků, kteří měli potvrdit jeho alibi na dobu spáchání činu, pak se státní zástupce plně ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, který jejich provedení odmítl s tím, že takové důkazy by nedisponovaly žádnou vypovídací potencí. Obecně pak má zato, že v posuzované trestní věci k žádnému porušení základních postulátů spravedlivého procesu, jež by bylo možno relevantně namítat v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na tom i důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., nedošlo. V této části bylo podle jeho názoru dovolání podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně.
Námitka obviněného, že bylo porušeno jeho právo účastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu, byla podle názoru státního zástupce pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatněna sice právně relevantně, ale postrádá jakékoli opodstatnění. Na tomto místě připomněl, že vrchní soud první omluvu dovolatele ze dne 7. 2. 2017 akceptoval a nové veřejné zasedání o odvolání nařídil na jiný termín. Tehdy byl dovolatel krátce hospitalizován v nemocnici. Dalšího veřejného zasedání se pak zúčastnila jeho obhájkyně JUDr. Pakandlová, která odvolacímu soudu sdělila „informaci z doslechu“, že její klient se „snad“ nachází v nemocnici v Nymburku kvůli diabetu , aniž by jí bylo známo, zda se může či nemůže účastnit veřejného zasedání. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je patrno, že podle dodatečně předložené lékařské zprávy se mělo jednat jen o vyšetření, jehož termín byl dovolateli znám již dne 3. 4. 2017, kdy se prostřednictvím své obhájkyně omlouval zdravotními důvody. Dovolatel však ani následně nedoložil, že by mu jeho onemocnění skutečně bránilo v účasti na veřejném zasedání odvolacího soudu dne 5. 4. 2017. Kdyby takovým vyjádřením lékaře disponoval, jistě by je připojil i ke svému dovolání a výslovně by na ně odkázal. Z toho státní zástupce dovodil, že pokud vrchní soud věc projednal v nepřítomnosti obviněného, postupoval správně. Po zmaření prvního veřejného zasedání bylo zcela zřejmé, že další omluva obviněného, kterou nepodložil lékařskou zprávou ani jakýmkoliv bližším vysvětlením, byla typickým obstrukčním jednáním s cílem dosáhnout průtahů v trestním řízení. Státní zástupce odcitoval řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vztahujících se k otázce, kdy lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, který k němu nebyl předvolán, ale o jeho konání byl pouze vyrozuměn. Z této judikatury přitom vyvodil obecný závěr, že akceptovatelnou omluvou z účasti na jednání soudu je v každém případě hospitalizace obviněného ve zdravotnickém zařízení. Potvrzení o pracovní neschopnosti, neakutní lékařský zákrok, stávka v dopravě nebo porucha vozidla obviněného naopak jeho žádost o přeložení jednání na jiný termín neodůvodňují. Přijmout lze takovou omluvu, kdy obviněný k dokladu o pracovní neschopnosti přiloží i vyjádření svého ošetřujícího lékaře, že není schopen účasti na jednání soudu. Pokud tak obviněný sám neučiní, je soud povinen ho k tomu vyzvat a jasně v takové výzvě vymezit obsah požadovaného vyjádření. Ze skutečnosti, že práce neschopný má lékařem povoleny vycházky, lze zpravidla vyvodit, že je schopen i účasti na soudním jednání. Posouzeno z tohoto hlediska veřejné zasedání vrchního soudu bez účasti dovolatele konáno být mohlo. Dovolatel soudu vůbec nepředložil doklad o případné pracovní neschopnosti a ten tak ani neměl důvod ho vyzývat, aby předložil doplňující zprávu ošetřujícího lékaře, zda je či není schopen účasti u soudního jednání. V den konání veřejného zasedání dovolatel nebyl hospitalizován v nemocnici, ale podrobil se pouze neakutnímu vyšetření.
Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ předpokládaný v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obvinění V. V. a P. P. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřují proti pravomocným rozhodnutím soudu druhého stupně ve věci samé, jimiž byla zamítnuta odvolání obviněných proti rozsudku, kterým byli uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázali shodně oba dovolatelé, nebo pod důvody podle §265b odst. 1 písm. b), h) tr. ř., které samostatně uplatnil V. V., případně pod důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jehož existenci deklaroval obviněný P. P. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo na případy, kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané trestní věci zjevně nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze projednal odvolání obviněných ve veřejných zasedáních a rozhodl o nich vždy po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo některou z dovolateli reklamovaných vad zakládajících existenci alespoň jednoho z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), d), g), h) tr. ř., které rovněž uplatnili.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. K jeho naplnění je zapotřebí, aby vyloučený orgán vydal meritorní rozhodnutí, jež je napadáno dovoláním. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení je dán, je-li orgán činný v trestním řízení k těmto osobám v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském nebo naopak osobně nepřátelském. Poměr k projednávané věci pak může podle ustálené judikatury spočívat např. v tom, že orgán činný v trestním řízení byl poškozen projednávaným trestným činem, byl svědkem trestného činu, ve věci vystupoval jako tlumočník, vyjádřil se v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně (č. 14/2000 Sb. rozh. tr.) apod. Poměrem k projednávané věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. však zásadně není poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru soudu, hodnocení důkazů a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, byť ten je odlišný od představ obhajoby (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. 6 Tdo 313/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002 sp. zn. 4 Tvo 157/2001 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Podle názoru obviněného V. V. byl předmětný dovolací důvod naplněn předně tím, že předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře v rámci svého vyjádření k ústavní stížnosti obviněného proti rozhodnutí, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, mimo jiné rozvedl některé úvahy k možné právní kvalifikaci stíhaného skutku. Tím měl podle dovolatele dát zřetelně najevo, že ho považuje za pachatele trestného činu, a to ještě dříve, než ve věci provedl potřebné důkazy. Za podjatého pak pokládá dovolatel i předsedu senátu odvolacího soudu, jestliže ten v rámci vyjádření označil ústavní stížnost za nesmyslnou a z některých jeho výroků lze údajně vyčíst i „skryté vyhrožování“ obhájci za rétoriku, kterou zvolil k účinné ochraně práv svého klienta.
Nejvyšší soud dovolatelovu účelovou interpretaci zmíněných vyjádření předsedů senátů soudů obou stupňů nesdílí a jeho námitky k nim nepovažuje z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za opodstatněné. Na vyjádřeních neshledal nic, co by odůvodňovalo závěr, že mezi dovolatelem či jeho obhájcem na straně jedné a některým z členů senátu krajského nebo vrchního soudu na straně druhé objektivně existoval nebo existuje nějaký užší osobní či dokonce nepřátelský vztah v kvalitě předpokládané ustanovením §30 odst. 1 tr. ř., který by zavdal příčinu k pochybnostem o nestranném postupu a rozhodování soudů v dané trestní věci. Stejně tak z předloženého spisu nezjistil, že by některý ze členů soudních senátů měl poměr ke skutku samotnému.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Poněkud odlišně jsou poté trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a podmínky, za kterých lze jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. i ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle nějž lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná také tehdy, jestliže ho soud k veřejnému zasedání předvolal a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. A konečně, s ohledem na ústavně garantované právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba obviněnému umožnit osobní účast u veřejného zasedání také v případech, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu především objektivně brání se soudního jednání zúčastnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).
Obviněný P. P. ve svém mimořádném opravném prostředku deklaroval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. argumentací založenou na tom, že mu bylo odepřeno právo se osobně zúčastnit jednání odvolacího soudu, o jehož konání byl vyrozuměn , pokud vrchní soud nepřijal jeho řádnou a včasnou omluvu z již nařízeného veřejného zasedání na den 5. 4. 2017 a ve věci rozhodl v jeho nepřítomnosti. Tuto argumentaci sice lze z hlediska zvoleného dovolacího důvodu považovat za právně relevantní, podle Nejvyššího soudu však postrádá jakékoli opodstatnění.
Omluvu neúčasti obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu spojenou se žádostí o jeho odročení je možné považovat za řádnou tehdy, pokud obsahuje dostatečný podklad pro závěr, že tvrzené důvody mu skutečně znemožňují účast na předmětném nařízeném úkonu. Vrchnímu soudu v Praze je třeba plně přisvědčit potud, že obviněným předložená lékařská zpráva o jeho vyšetření v Nemocnici v Nymburce ze dne 5. 4. 2017 takový podklad nepředstavuje. V žádném směru z ní nevyplývalo, že by předmětné vyšetření mělo povahu akutního a neodkladného lékařského zákroku, který bylo nutno provést právě v den konání neveřejného zasedání, ani že aktuální zdravotní stav obviněnému objektivně bránil se k soudu osobně dostavit a aktivně před ním vystupovat k ochraně svých práv a zájmů. Charakter lékařské zprávy neimplikoval ani vyšší míru pravděpodobnosti, že účast na veřejném zasedání by mohla obviněného nějakým způsobem ohrozit na jeho zdraví. Není z ní patrný žádný konkrétní rozsah omezení, který by z reklamovaného zdravotního stavu (diabetes) pro obviněného vyplýval. Za takto zjištěných okolností vrchnímu soudu nelze vytýkat, pokud shledal, že jeho omluva z účasti na nařízeném veřejném zasedání nebyla dostatečná.
Nejvyšší soud nad rámec uvedeného připomíná, že ve své rozhodovací praxi vychází z ustáleného názoru, podle nějž je nutno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. posuzovat nikoli pouze z formálního hlediska, ale také z hlediska materiálního; tzn. hodnotit, do jaké míry a v jaké kvalitě namítaný postup odvolacího soudu reálně zasáhl do práva obviněného na obhajobu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 6 Tdo 194/2015-II nebo ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 3 Tdo 690/2016). Při předmětném zkoumání je třeba zaměřit pozornost na skutečnost, zda byl obviněný v řízení před odvolacím soudem zastoupen přítomným obhájcem a zda v něm bylo prováděno dokazování, v jehož důsledku došlo ke změnám ve skutkových zjištěních majícím vliv na výrok o vině, nebo ovlivnilo úvahy soudu o uložení odpovídajícího trestu, či případně vedlo k podstatnější změně ve výroku o náhradě škody v neprospěch nepřítomného obviněného.
V posuzovaném případě byl obviněný P. P. ve veřejném zasedání odvolacího soudu zastoupen svou tehdejší obhájkyní JUDr. Markétou Pakandlovou, která přednesla jeho odvolání, v němž prezentoval v zásadě tytéž argumenty, jimiž se hájil již v dosavadním průběhu řízení. Vrchní soud k nim přitom žádné dokazování při vlastním jednání neprováděl, když takový postup nebyl navržen ani samotnou obhajobou. Pak ovšem dovolatel může jen stěží úspěšně namítat, že postupem odvolacího soudu došlo ke zkrácení jeho obhajovacích práv v kvalitě předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Oba obvinění ve svých dovoláních sice formálně namítli nesprávnost právního posouzení jejich jednání, ovšem tuto obecně hmotněprávní výtku fakticky opřeli výlučně o výhrady zaměřené vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily obsah ve věci provedených důkazů. Své mimořádné opravné prostředky založili primárně na zpochybnění jejich skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítali existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. De facto se tedy domáhali zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání v této části ve skutečnosti uplatnili na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem obsahovému vymezení žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud řadí zejména opomenutí důkazů obecnými soudy a existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Ten je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popřípadě zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, nebo jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jsou-li vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadená usnesení odvolacího soudu ani jim předcházející řízení však podle názoru Nejvyššího soudu žádnou z výše uvedených podstatných procesních vad netrpí.
K obecným námitkám dovolatelů, že v řízení nebyly provedeny některé z jimi navrhovaných důkazů, je v obecné rovině namístě připomenout, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. nejsou stanovena žádná pravidla určující množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést a případně zda je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy poté soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Trestní řízení však ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pokud tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru splňovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) . Této povinnosti Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v potřebné míře dostál, jak je patrno z pasáže odůvodnění jeho rozsudku na str. 8. V rámci odvolacího řízení před vrchním soudem pak ani jeden z dovolatelů další návrhy na doplnění dokazování, o nichž by muselo být rozhodnuto, nevznesl (k tomu viz protokoly na č. l. 3136 a 3161 procesního spisu).
Z obsáhlého a podrobného odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze též dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k dovolateli zpochybňovaným skutkovým závěrům stran jejich rolí v projednávané trestné činnosti po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s jejich obhajobou nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obvinění uplatnili i v podaných dovoláních, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) vypořádal také odvolací soud. Pokud vůči zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil v napadených usneseních v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud nezjistil, že by byl v předmětné trestní věci skutkový stav zjišťován nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně a rozhodnutí soudů byla potud projevem nepřípustné libovůle, jak se snaží prosazovat dovolatelé.
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat. Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tak ten obsahově postihuje pouze dvě zásadní vady výroku o trestu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Žádné z výše uvedených pochybení však obviněný V. V. výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně nevytkl. Omezil se pouze na konstatování, že mu „byl uložen zcela nepřiměřený trest…v extrémním rozporu se všemi zásadami spravedlivého postihu“ a dále na kritiku zákonného postupu soudu ve vykonávacím řízení podle §341 tr. ř. týkající se peněžitého trestu. Takovými námitkami však existenci shora uvedeného ani žádného jiného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. odůvodnit nelze (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud jako obiter dictum podotýká, že dovolatel byl ohrožen sazbou trestu odnětí svobody v trvání od pěti do deseti let. Pokud mu tedy soud tento trest uložil ve výměře šesti a půl roku, jedná se o zákonnou sankci co do druhu i její výměry. Totéž lze konstatovat i ve vztahu k uloženému peněžitému trestu, který plně respektuje všechny podmínky a limity upravené v §53 odst. 1 tr. zákoníku, §67 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku.
Protože dovolání obviněných V. V. a P. P. byla dílem opřena o námitky, které svým zaměřením nerespektovaly uplatněné důvody dovolání (§265b odst. 1 písm. b), d), g), h) tr. ř.) a dílem o námitky, jimž z hlediska takto uplatněných dovolacích důvodů nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, nepřicházelo v úvahu ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Obě napadená rozhodnutí odvolacího soudu totiž vadami, které dovolatelé vůči nim vznesli, netrpí. V důsledku toho Nejvyšší soud obě podaná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Toto své rozhodnutí pak učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran.
Vzhledem k odmítnutí podaných dovolání předseda senátu neakceptoval ani návrhy obviněných ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. na odložení resp. přerušení výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu