ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.333.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 333/2017 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2017 o dovolání obviněného F. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 sp. zn. 5 To 3/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 10/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný F. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2015 sp. zn. 17 T 10/2015 uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ke zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za něj a za sbíhající se trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 5. 2013 sp. zn. 1 T 16/2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2013 sp. zn. 9 To 224/2013, a úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák”), účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze 9. 12. 2013 sp. zn. 2 T 168/2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2015 sp. zn. 3 To 188/2014, mu byl podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy a zmocněnce zmocněného k obchodnímu vedení obchodních společností a družstev v trvání pěti let. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 5. 2013 sp. zn. 1 T 16/2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2013 sp. zn. 9 To 224/2013 a výrok o trestu týkající se obviněného F. V. z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. 2 T 168/2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2015 sp. zn. 3 To 188/2014, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tyto výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Taktéž mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit škodu poškozené Komerční bance, a. s., IČ 45317054, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/696, ve výši 7.499.000 Kč spolu s úrokem a úrokem z prodlení v souhrnné výši 25% p. a. jdoucím z této částky od 1. 3. 2007 do zaplacení. Se zbytkem nároku na náhradu škody uplatněného vůči obviněnému F. V. byla tato poškozená odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti nahradit škodu ohledně spoluobviněného M. B.
Citovaný rozsudek napadli odvoláními obviněný F. V. a státní zástupce v neprospěch obviněných V. i B., která ale Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2016 sp. zn. 5 To 3/2016 podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný F. V. proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal dovolání s odkazem na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že se stíhaného jednání nedopustil a že byl odsouzen na základě svědecké výpovědi skutečného pachatele M. A. ve spojení s křivou výpovědí spoluobviněného B., tj. kamarádů, kteří se ze zášti a pomstychtivosti k dovolateli domluvili, aby se A. vyhnul trestní odpovědnosti a B. si pomohl k mírnému trestu a nulové náhradě škody. Mezi jejich výpověďmi panuje mnoho rozporů, na něž konkrétně dovolatel poukazuje. Soud měl pravdivost výpovědi spoluobviněného B. pečlivěji zkoumat i ve vztahu k jeho prokazatelně nepravdivé výpovědi ve směnečném řízení vedeném Krajským soudem v Českých Budějovicích. Skutkové závěry soudu prvního stupně nenachází oporu v provedeném dokazování a hodnocení důkazů vybočuje ze zákonných mezí. Právní závěry učiněné odvolacím soudem jsou v extremním nesouladu se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Za této situace nebyly splněny podmínky pro zamítnutí odvolání obviněného odvolacím soudem.
Podle dovolatele soud při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědka A. opomněl, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích mu byla prokázána (i znaleckým posudkem) přímá účast na jednání, pro které je stíhán dovolatel, tedy že pro spoluobviněného B. vyhotovil falešné potvrzení o příjmu, ačkoli to popíral. Nalézací soud mnoho rozhodujících důkazů navrhovaných dovolatelem o zpochybnění věrohodnosti usvědčujících důkazů a osob svědčících v jeho neprospěch vyložil v rozporu s jejich obsahem v jeho neprospěch a opomenuté důkazy považoval za nadbytečné. Účelový postup svědka A. vedený snahou dosáhnout odsouzení dovolatele potvrzuje i svědek J. P. zachycený na videozáznamu detektiva H., který předložil dovolatel jako návrh na provedení důkazu, jež nalézací soud bezdůvodně označil za nepravdivý. Pochyboval-li o něm, měl se jím dále zabývat například tak, že by vyslechl detektivy H. a. a další osoby, kdy navržený svědek K. byl sice předvolán, avšak z důvodu nemoci se omluvil a jeho výpověď poté již provedena nebyla. Opomenutým důkazem je i nevyslechnutí svědka T., který by mohl odstranit pochybnosti soudu o autentičnosti obviněným předkládaného diáře tohoto svědka, který získal obhájce dovolatele od obhájce svědka T. s jeho souhlasem z jiné trestní věci.
Nalézací soud též nesprávně dospěl ke skutkovému závěru o předání peněz dovolateli od spoluobviněného B., což mělo vyplynout z výpovědí tohoto spoluobviněného a svědků A., V. a B. a z listinných důkazů, ačkoli z nich tato skutečnost neplyne a spoluobviněný B. u policejního orgánu uvedl, že mu není známo, na co byly peníze použity. Svědek A. uvedl, že byl u předávání vybraných částek a že se vždy jednalo o sumu cca 1.000.000 Kč, což je v rozporu s provedeným dokazováním. Rozhodnutí o povolení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, které jako neodkladný úkon předcházely o více než měsíc vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoli byly provedeny až po zahájení trestního stíhání, nemohou vedle sebe obstát. Pokud je dovolatel ve věci vedené Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu stále stíhán, nemůže být příkaz k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor považován za neodkladný úkon a důkazy při nich zajištěné jsou důkazy nezákonnými a nemohou být podkladem pro závěr o vině dovolatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4183/12). Soud si měl k námitce obviněného vyžádat příslušný spis a ověřit z něj časové souvislosti mezi žádostmi o povolení prohlídek, příkazem k jejich provedení, jejich skutečným provedením a obviněním podezřelých.
Dovolatel dále namítl porušení svého práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že nyní posuzovaná věc byla vedena samostatně a nikoli společně v původním rozsahu ve věci stíhané Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, jelikož v ní byl obviněný stíhán vazebně a v jedné věci mu hrozil jeden trest, zatímco při vyloučení nyní projednávaného skutku do samostatného řízení se mu vykonaná vazba nezapočte a bude mu v případě uznání viny ukládán další trest. V původním spise jsou nadto opatřeny důkazy svědků A., Š. a spoluobviněného B. a dalších osob prolínající se s výpověďmi svědků v této věci, mezi nimiž jsou značné rozpory. Svědek A. se k tomuto úvěru vůbec nevyjádřil a až poté, co se se spoluobviněným B. domluvil na společném postupu a znění výpovědi, k této věci vypovídal v neprospěch dovolatele.
Obviněný má za to, že svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu ani po formální či subjektivní a objektivní stránce. Organizování činnosti spoluobviněného B. vyplývá pouze z výpovědi jeho samotného a svědka A. Provedeným dokazováním nebyla prokázána vina dovolatele, jeho účast na trestné činnosti spoluobviněného B., ani výše způsobené škody. Náhrada škody byla přisouzena jen dovolateli, byť na jeho majetek byl prohlášen konkurz, zatímco stejná úpadková situace u spoluobviněného B. vedla k rozhodnutí ve smyslu §229 odst. 1 tr. ř., tedy k odkázání poškozené ve vztahu k jeho osobě na civilní řízení, ačkoliv ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nenabylo rozhodnutí o způsobu řešení jeho úpadku právní moci. Přesto odvolací soud považuje za správný výrok, jímž poškozené Komerční bance, a. s. nebylo vůči spoluobviněnému B. přiznáno právo na náhradu škody právě s odkazem na jeho úpadek. Zcela nelogicky pak odůvodňuje uložení toliko podmíněného trestu tím, že bude moci hradit škodu, ačkoli k její náhradě nebyl odsouzen. Soud však obdobnou argumentaci dovolatele o snazší náhradě škody, pokud zůstane na svobodě a nebude mu uložen citelný nepodmíněný trest, opominul.
Soud prvního stupně taktéž nevedl dokazování ke všem zajišťujícím institutům ve vztahu k poskytnutému úvěru, ačkoli mají vliv na výši škody jako znaku stíhaného zločinu na ukládaný trest i adhezní výrok, mělo proto dojít ke snížení rozsahu způsobené škody, což mu jako pochybení vytknul i odvolací soud. Výše škody je tak vyčíslena nesprávně. Zejména za situace, kdy z výpovědí svědků V. a B. vyplynulo, že jejich společnosti fakticky ovládal a zastupoval na základě plných mocí M. S., u něhož návrhu obviněného na jeho výslech odvolací soud nevyhověl. Jedná se o zajištění úvěru zástavním právem k nemovitosti s reálnou hodnotou cca 800.000 Kč, o niž měla být zjištěná škoda ponížena. Bylo na údajné poškozené, aby tohoto institutu využila a pokud tak neučinila, nelze její chybný postup přičítat k tíži dovolatele. Napadené rozhodnutí je nesprávně odůvodněno, neboť úvahy o správnosti závěrů o způsobu zjišťování výše škody a její náhradě odporují zamítavému výroku o odvolání obviněného V.
Pod důvod dovolání vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak dovolatel podřadil námitky spočívající v tom, že uložený trest odnětí svobody je zcela nepřiměřený a uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zmocněnce zmocněného k obchodnímu vedení obchodních společností a družstev zákon nepřipouští. Zákaz činnosti se může týkat pouze takové činnosti, k níž je třeba zvláštního oprávnění, postavení či vlastnosti, což výkon zmocněnce nesplňuje. Základním ústavním principům spravedlivého procesu odporuje skutečnost, aby hlavní pachatel byl odsouzen pouze k podmíněnému trestu odnětí svobody, zatímco dovolatele jako (podle jeho vyjádření) návodce byl ukládán citelný nepodmíněný trest odnětí svobody.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného existenci extrémního nesouladu neshledala, neboť soudy zjištěný skutkový stav logicky vyplývá z provedených důkazů a navazuje na jejich obsah. Soudy učinily podrobné dokazování ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a veškeré důkazy hodnotily v souladu se zásadami ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. podle jejich obsahu bez známek jakékoli deformace. Ve věci nebyly ani opomenuty důkazy navrhované dovolatelem, neboť pokud soudy k návrhu obviněného důkazy neprovedly, vždy tento svůj postup řádně odůvodnily. Soud do svých úvah o výroku o vině nezakomponoval ani důkazy pořízené v rozporu se zákonem. S otázkou zákonnosti prohlídek jiných prostor se ve svém rozhodnutí vypořádal již soud prvního stupně na str. 13 a 14 odůvodnění odsuzujícího rozsudku s tím, že neshledal v jejich provedení jako neodkladného úkonu žádné pochybení, s čímž se státní zástupkyně ztotožnila.
Právo dovolatele na spravedlivý proces nebylo porušeno ani tím, že proti němu bylo vedeno ohledně předmětného skutku samostatné trestní řízení, když další část jeho trestné činnosti je řešena v jiném řízení. Zvolený postup není v rozporu s ustanovením §20 odst. 1 tr. ř. Jednání, pro které byl dovolatel stíhán, není ke skutkům, pro které je proti němu vedeno jiné trestní stíhání Úřadem pro odhalování organizovaného zločinu, ani ve vztahu pokračování, nejde o útok hromadného trestného činu ani o část trvajícího trestného činu. Naopak s ohledem na rychlost a hospodárnost řízení bylo možné o tomto skutku rozhodnout samostatně.
Státní zástupkyně konstatovala, že v posuzované trestní věci bylo jednoznačně zjištěno, že dovolatel byl organizátorem předmětné trestné činnosti, neboť se na trestném činu účastnil dominantním způsobem, aniž se přímo podílel na samotné trestné činnosti jako spolupachatel, což bylo konečně jeho záměrem. Předmětný trestný čin nejen zorganizoval, ale i řídil, neboť inicioval dohodu o spáchání trestného činu, určil prostředky k jeho spáchání včetně stanovení podrobného plánu, vyhledal osobu, která předmětný trestný čin spáchá, vydával této osobě konkrétní příkazy a pokyny ke spáchání činu a tuto osobu kontroloval. Skutková věta pak míru účasti dovolatele na spáchaném skutku jednoznačně definuje.
Ve vztahu k argumentaci dovolatele o nesprávném vyčíslení způsobené škody odvolací soud k odvolacím námitkám dovolatele, zejména ve vztahu k zástavní smlouvě k nemovitostem dovodil, že předmětná nemovitost byla výrazně nadhodnocena, takže Komerční banka, a. s. kvůli vysokým nákladům a nízké ceně nemovitosti upustila od vymáhání pohledávky prostřednictvím realizace zástavního práva. Státní zástupkyně se domnívá, že k zástavám v posuzované trestní věci nebylo nutné přihlížet, protože v okamžiku bankou poskytovaného plnění nepřešly do vlastnictví banky, takže nebylo vůbec správné jejich hodnotu v době dokonání činu odečítat od způsobené škody (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/2005 Sb. rozh. tr.). Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitku obviněného, kdy brojí proti tomu, že mu byla uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. nahradit způsobenou škodu, ačkoliv správně měl rozhodnout podle §229 odst. 1 tr. ř. a odkázat poškozenou s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť tyto výhrady mají ryze procesní povahu.
Státní zástupkyně dále uvedla, že pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze namítat nepřiměřenou přísnost uloženého trestu odnětí svobody, neboť tento důvod dovolání spočívá v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. K námitkám dovolatele, že mu měl být uložen mírnější trest než obviněnému M. B., který byl hlavním pachatelem, lze pouze uvést, že pro trestání účastníků se použije zákonné ustanovení o trestnosti pachatele, takže se aplikuje zásadně ustanovení obecné i zvláštní části pokud jde o druhy trestů včetně trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na trestný čin, k němuž účastenství směřovalo. Protože účastenství může být v konkrétním případě stejně závažné, v některých případech dokonce i závažnější než pachatelství, není vyloučeno, aby byl organizátorovi trestné činnosti se zásadním podílem na jejím spáchání uložen i přísnější trest. Při ukládání trestu účastníkovi je nerozhodné, zda a jak byl potrestán pachatel. Uložený trest zákazu činnosti není podle názoru státní zástupkyně nezákonným trestem, včetně zákazu zastupování obchodních společností a družstev na základě plné moci, neboť i na základě plné moci je možné vykonávat v určitém rozsahu funkci, jejíž výkon je zakázán.
Alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. namítaná dovolatelem, tedy že odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nepřichází v dané věci v úvahu, protože se týká pouze případů, ve kterých bylo odvolání zamítnuto z procesních důvodů. Společným rysem těchto případů je, že odvolací soud zamítl nebo odmítl odvolání bez meritorního přezkoumání rozsudku podle §254 tr. ř. a pokud takto rozhodl, nesprávně odňal obviněnému přístup ke druhé instanci, k čemuž však nedošlo. Jelikož byla zbylá argumentace dovolatele podřazená pod uplatněné dovolací důvody podle písmene g) a h) téhož ustanovení zjevně neopodstatněná, neodpovídá ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 sp. zn. 5 To 3/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí taktéž posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Dovolatel v této trestní věci předestřel, že se stíhaného skutku nedopustil a že byl odsouzen na základě svědecké výpovědi skutečného pachatele M. A. ve spojení s křivou výpovědí spoluobviněného B., kteří se ze msty spolu domluvili, přesto jsou mezi nimi podle dovolatele značné rozpory a soudy je nedostatečně vyhodnotily i v souvislosti s jejich výpověďmi v jiném trestním řízení dovolatele vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Zároveň z dokazování nevyplynulo předání peněz dovolateli od spoluobviněného B. Předestřené výtky obviněného tak směřují jen do úplnosti a správnosti zjištěného skutkové stavu, přičemž sám předkládá jiné hodnocení důkazů, než jaké učinil zejména soud prvního stupně, a to tak, že má výrazně vyznít v jeho prospěch s výsledkem, že se trestné činnosti nedopustil. Obviněný v dovolání tak konstruuje odlišný skutkový děj, než jak byl zjištěn v předchozím řízení před soudy nižších stupňů, což však uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
Obviněný dále označil za opomenuté důkazy neprovedení výslechů jím navrhovaných svědků, soukromých detektivů H. a K. k videozáznamu zachycujícím svědka J. P., dále pak i M. T. k otázce autentičnosti jeho diáře předloženého soudu a rovněž M. S. k problematice faktického ovládání předmětných „firem“. K tomu je však třeba uvést, že nalézací soud na straně 8 odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku v jeho části nazvané Zamítnuté návrhy na dokazování přehledně popsal, proč nepřistoupil k výslechu těchto svědků. Pokud jde např. o svědka K., poukázal na jeho manipulativní detektivní práce pro dovolatele, tj. „pseudovýslech” svědka F. mimo trestní řízení, jemuž poskytl vysvětlující legendu o spojení spoluobviněného B. se společností Finfico Strategy Investment s.r.o., přičemž detektiv K. jej označil na fotografii na listu A4 obsahujících 9 fotografií předložených svědku F. (viz strana 14 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Soud prvního stupně ve vztahu k osobě detektiva H. na vícero místech odůvodnění dovodil jeho zjevnou nevěrohodnost plynoucí z jeho „vyšetřování”, při němž byl mimo jiné přistižen policií, jak se pod záminkou písmoznalecké expertizy snažil vylákat podpisy na antedatované listiny, z čehož dovodil i nevěrohodnost a nepřesvědčivost audiovizuálního záznamu, na němž měl být zachycen údajný J. P. Výpověď svědka T. za souhlasu stran přečetl a rovněž se náležitě vyjádřil i k jeho diáři. Odvolací soud pak v odůvodnění napadeného usnesení výslovně neuvedl důvody, proč nevyhověl návrhu na výslech svědka M. S. a zamítl jej ve smyslu §216 odst. 1 tr. ř., avšak z jeho obsahu je evidentní, že jej považoval za nadbytečný, neboť se při hodnocení důkazů dostatečně vyjádřil k fungování společností, v nichž působili svědci M. V. a P. B. jako tzv. „bílí koně“. Nemůže se tak jednat o tzv. opomenuté důkazy.
Otázka vyloučení nyní posuzované věci obviněného do samostatného řízení z původního řízení, k němuž došlo z důvodu rychlosti řízení spočívající v rozsáhlosti související trestné činnosti, k níž bylo třeba zajistit rozsáhlé dokazování v podobě vypracování vícero znaleckých posudků a vyhodnocení zjištěných skutečností ve vztahu k ostatním důkazům (viz úřední záznam na č. l. 309), je otázkou ryze procesní, jež nepředstavuje námitku spočívající v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, proto se jí Nejvyšší soud blíže nezabýval.
Obviněný se také domnívá, že důkazy získané během prohlídek jiných prostor jsou nezákonné, neboť byly provedeny před zahájením trestního stíhání, ačkoli nebyly splněny podmínky neodkladnosti tohoto úkonu specifikované v příkazu k prohlídce, a že již během provádění prohlídek, kdy ještě nemohly být takto získané důkazy vyhodnoceny, byl dovolatel obviněn.
Předně je nutno konstatovat, že příkaz k prohlídce pozemků a jiných prostor vydal Okresní soud v Českých Budějovicích dne 27. 2. 2013 pod sp. zn. 31 Nt 719/2013 v původním společném trestním řízení, v němž byl (pozdější obviněný) ještě pouze podezřelý ze spáchání šesti zde specifikovaných zločinů. Stalo se tak na základě návrhu krajského státního zástupce ze dne 21. 2. 2013, č. l. 1856-1859, sv. 8, kdy příkaz byl doručen dovolateli dne 14. 4. 2013 (viz č. l. 1860), tedy v den jejich provedení (viz protokoly o provedení prohlídek jiných prostor a pozemků ze dne 14. 4. 2013, č. l. 1868-1873 a 2005-2019, včetně pokračování protokolu ze dne 17. 4. 2013 , č. l. 2020-2022). Jak již bylo shora uvedeno, nyní projednávaná trestní věc byla na základě úředního záznamu policejního orgánu o vyloučení trestní věci ze dne 14. 10. 2013 č. j. UOOZ-28/TČ-2011-292100 vyloučena z důvodu nutnosti zajistit obsáhlé dokazování ve vztahu k dalším ze strany obviněného spáchaným zločinům a možnosti rychlejšího projednání této věci v samostatném řízení (č. l. 309). Trestní stíhání obviněného v nyní posuzované věci pak bylo v souladu s §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno necelý rok po provedení předmětných prohlídek, tj. dne 13. 2. 2014 na základě usnesení policejního orgánu ze dne 13. 1. 2014 č. j. KRPC-143736-39/TČ-2013-020080 o zahájení trestního stíhání, které dovolatel převzal dne 14. 2. 2014 (viz č. l. 328 verte), ve spojení s opravným usnesením policejního orgánu ze dne 6. 3. 2014 č. j. KRPC-143736-68/TČ-2013-020080, které mimo jiné opravilo jako písařskou chybu den vydání citovaného usnesení o zahájení trestního stíhání dovolatele na 13. 2. 2014. Není tedy pravdou, že by dovolatel byl obviněn během probíhajících prohlídek, jak tvrdil v dovolání, když od jejich provedení do zahájení trestního stíhání uběhlo více jak devět měsíců. Ve zbytku lze odkázat na stranu 13 a 14 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, kde se nalézací soud vypořádal s tvrzenou nezákonností těchto prohlídek, neboť tuto námitku dovolatel uplatnil již v nalézacím řízení, přičemž na obsah tohoto odůvodnění soudu prvního stupně Nejvyšší soud bez dalšího odkazuje.
V nyní posuzované věci proto na základě shora uvedeného není dán tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a v řízení provedenými důkazy. Obviněný pod tento argument ve skutečnosti podřazuje výhradně námitky, jimiž zpochybňuje důkazně hodnotící činnost soudů, když jim vytýká způsob, jakým provedené důkazy hodnotily, a pouze opakuje námitky již v předchozím řízení uplatněné, s nimiž se soudy ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly. Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Obviněný dále soudům ohledně právního hodnocení skutku vytkl nesplnění podmínek účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a nepromítnutí možnosti uspokojení poškozené prostřednictvím zajišťujících institutů sjednaných k předmětnému revolvingovému úvěru do výše škody jako základního znaku stíhaného zločinu.
Na tomto místě je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již dříve opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu, není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v předchozím řízení, například jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, ačkoliv se s jeho námitkami soudy nižších stupňů řádně vypořádaly.
Taková situace vyvstala právě ve vztahu k námitce o posouzení účastenství dovolatele jako organizátora trestného činu. Oba soudy nižších stupňů jasně vyložily, na základě jakých skutečností bylo nutno posoudit jednání obviněného jako organizátora stíhaného zločinu, tedy že dovolatel celou trestnou činnost zosnoval a řídil: Konkrétně ji vymyslel s cílem neoprávněného získání úvěru od Komerční banky, a. s., zajistil příslušné falešné listiny, předchozí sepsání úvěrové smlouvy i jednání s příslušnými pracovníky v bance, kam doprovázel jím najatého tzv. „bílého koně“ spoluobviněného M. B., který nepravdivé dokumenty poškozené bance předložil a jako formální statutární orgán společnosti Finfico Strategy Investment s.r.o. podepsal veškeré smlouvy vztahující se k poskytnutému úvěru, ačkoli tuto právnickou osobu fakticky ovládal dovolatel, měl přístup k zisku z trestné činnosti a aktivně se podílel na rychlých přechodech jednatelství ve společnosti za účelem ztížení odhalení trestné činnosti. Dovolatelova výtka v tomto směru je proto naprosto neopodstatněná.
K zohlednění zajišťovacích institutů ve vztahu k vyčíslení škody jako znaku spáchaného zločinu lze uvést následující.
Nalézací soud na straně 9 odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že všech pět zajištěných pohledávek specifikovaných v příloze č. 1 smlouvy o poskytnutí zajištění uzavřené dne 28. 2. 2006 mezi poškozenou a společností Finfico Strategy Investment s.r.o. (č. l. 130) fakticky neexistovaly, neboť jejich fiktivnost plyne z jejich dlouhodobé nefunkčnosti a nulové aktivity, nepodávání daňových přiznání a z toho, že skončily v rukách tzv. „bílých koní“ (viz související zprávy příslušných úřadů, likvidátorů a výpovědí svědků F., V. a B.), což oba obvinění nijak nezpochybnili. Odvolací soud pak s poukazem na související judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu doplnil, že je při vyčíslení škody u trestného činu úvěrového podvodu nutno zohlednit všechny poskytnuté zástavy k úvěru, a konstatoval, že prvostupňový soud se blíže nezabýval zajištěním pohledávkou vůči společnosti FSI Capital Group a.s., IČ 26099781 ve výši 410.000 Kč a zástavní smlouvou k nemovitosti. Obsáhle pak poukázal na neúspěšnost nedobrovolné dražby zastavené nemovitosti, tj. zahradní chatky postavené na ploše 25 m 2 na pozemku ve vlastnictví státu, provedené v exekučním řízení, do níž se přihlásila Komerční banka, a. s. jako zástavní věřitel, jíž pak společnost JP Investment s.r.o. (dříve Finfico Strategy Investment s.r.o.) prodala na základě kupní smlouvy společnosti KBC CZ s.r.o. Ze zprávy poškozené ze dne 4. 8. 2014 pak vyplynulo, že k plnění na základě dražby nedošlo a že zřejmě kvůli vysokým nákladům a nízké ceně nemovitosti upustila od vymáhání pohledávky. Její cena byla výrazně nadhodnocena a objekt nebyl reálně prodejný ani za částku 300.000 Kč. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na stranu 7 až 8 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, kde je podrobně popsána geneze osudu zastavené nemovitosti.
Odvolací soud ve vztahu k zajištěné pohledávce vůči společnosti FSI Capital Group a.s., uvedl, že ani zohlednění této pohledávky ve výši 410.000 Kč nemůže mít při vzniku celkové škody ve výši 7.499.000 Kč vliv na právní kvalifikaci zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, u něhož škoda musí dosahovat škody velkého rozsahu, jíž se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí částka dosahující nejméně 5.000.000 Kč, s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje a dále k tomu podává následující.
Ze smlouvy o poskytnutí zajištění uzavřené dne 28. 2. 2006 mezi poškozenou a společností Finfico Strategy Investment s.r.o. jednající M. B. plyne, že mezi nimi bylo sjednáno mimo jiné zajištění, tj. zástavní právo k pohledávce této společnosti za společností FSI Capital Group a.s. v podobě uhrazení kupní ceny ve výši 410.000 Kč za dvě vozidla specifikovaná v kupní smlouvě ze dne 13. 2. 2006 uzavřené mezi dovolatelem jako předsedou představenstva FSI Capital Group a.s. a spoluobviněným M. B. jako jednatelem Finfico Strategy Investment s.r.o. (viz kupní smlouva na č. l. 809). K dotazu poškozené na stav této pohledávky jí bylo ze strany FSI Capital Group a.s. dovolatelem F. V. přípisem ze dne 7. 8. 2007 sděleno, že kupní cena ve výši 410.000 Kč byla řádně a včas zaplacena (č. l. 806). Tedy jednalo se o pohledávku společnosti vzniklou jen 7 dní před podáním žádosti o poskytnutí úvěru dne 20. 2. 2006, která byla uzavřena mezi za ni formálně vystupujícím jednatelem - nemajetným a nastrčeným spoluobviněným B., který obvykle dokumenty za společnost Finfico Strategy Investment s.r.o., prostřednictvím níž byl na poškozené vylákán úvěr ve výši 7.499.000 Kč, podepisoval na bianco papír, a právě dovolatelem, který podklady pro schválení úvěru vyhotovoval a všechny ostatní pohledávky, jimiž byl předmětný úvěr zajištěn, byly fiktivní. Je tedy zřejmé, že i tato pohledávka za společností FSI Capital Group a.s. byla taktéž fiktivní, a nadto jak bylo uvedeno shora, nemá vliv na výslednou právní kvalifikaci skutku jako zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Argumentace obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
V neposlední řadě obviněný namítl, že mu neměla být uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř., neboť stejně jako rozhodl nalézací soud ve prospěch spoluobviněného M. B., kterému s ohledem na okolnost, že byl v době rozhodnutí soudu prvního stupně v úpadku, povinnost nahradit poškozené škodu neuložil, měl analogicky postupovat i v případě dovolatele, neboť k tomuto okamžiku byl taktéž v úpadku a byl na něj prohlášen konkurz.
Je nutno konstatovat, že tuto výhradu nelze s úspěchem uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž o námitku procesní, a nikoli o porušení hmotného práva, jelikož vada má spočívat v zákonné překážce ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. bránící soudu uložit obviněnému povinnost k náhradě škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004 a ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 4 Tdo 624/2015). Argumentace dovolatele o nesprávnosti rozhodnutí o odkázání poškozené s nárokem na náhradu škody ve vztahu ke spoluobviněnému B. ve smyslu §229 odst. 1 tr. ř., neboť ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v právní moci rozhodnutí o způsobu řešení jeho úpadku, je bezpředmětná, neboť obviněný je oprávněn dovoláním napadnout toliko výrok rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 tr. ř., který se ho bezprostředně dotýká [viz §265d odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tak ten je dán za předpokladu, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Vymezenému dovolacímu důvodu proto neodpovídá výtka obviněného, že mu byl uložen nepřiměřený trest, neboť mu byl uložen trest odnětí svobody, jenž trestní zákoník podle §211 odst. 6 jako jediný možný připouští a tento mu byl uložen v délce sedmi let, tedy v rámci zákonné sazby podle zmíněného ustanovení, jež činí od pěti do deseti let.
Ve vztahu k jeho tvrzení, že uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zmocněnce zmocněného k obchodnímu vedení obchodních společností a družstev trestní zákoník neumožňuje, lze konstatovat, že zákaz činnosti ve smyslu §73 odst. 1 tr. zákoníku je možno uložit pachateli v rozmezí od jednoho roku do deseti let, dopustil-li se trestného činu v souvislosti s touto činností. Dovolatel se stíhaného zločinu dopustil jako organizátor prostřednictvím spoluobviněného M. B., tedy nikoli jako přímý pachatel, ale právě ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti využil jeho osoby jako fakticky zapsaného jednatele společnosti Finfico Strategy Investment s.r.o., který však činil veškeré kroky výlučně na základě pokynů dovolatele, podepsal jím vyhotovené dokumenty (vesměs zfalšované) sloužící pro vylákání úvěru, pro jehož poskytnutí dovolatel předjednal s poškozenou bankou podmínky jeho poskytnutí, spoluobviněný podepsal všechny smlouvy a poskytnutý úvěr pak dovolateli předal. Tedy vystupoval úmyslně jako řídící účastník v pozadí. Lze proto považovat za adekvátní uložení trestu zákazu činnosti funkce statutárního zástupce, prokuristy a právě zmocněnce zmocněného k obchodnímu vedení obchodních společností a družstev, aby bylo dovolateli v budoucnu znemožněno se opětovně dopouštět obdobného trestného jednání prostřednictvím zplnomocnění, případně zneužití postavení faktického statutárního orgánu právnických osob. K tomu bylo proto nezbytné obviněnému uložit širší zákaz těchto činností za účelem postižení podstaty jeho jednání při zohlednění souvislosti se spáchaným zločinem, což jedině zaručí dostatečnou ochranu společnosti před opakováním obdobné trestné činnosti z jeho strany. Uložený druh trestu zákazu činnosti je tudíž souladný se zákonem a plně vystihuje povahu jednání spáchaného dovolatelem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a)˗g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a)˗k).
Obviněný tento dovolací důvod uplatnil poněkud nejasně, přesto s ohledem na jeho celkový obsah nesporně v jeho druhé variantě, tedy že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí soudu o zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř., když v předchozím řízení byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jak ale Nejvyšší soud shora konstatoval, dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jako podmínka naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., nebyly naplněny a v důsledku toho nemohl být naplněn ani poslední z uplatněných důvodů dovolání.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 5. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu