ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1103.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1103/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. září 2017 dovolání obviněného A. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 50 To 147/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 36/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 1 T 36/2016, byl obviněný A. B. (dále zpravidla jen „obviněný“ příp. „dovolatel”) uznán vinným pokusem trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku soud obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku soud obviněnému uložil trest vyhoštění z území České republiky na neurčito. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
2) Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 50 To 147/2017, byl z podnětu odvolání obviněného (a spoluobviněného V. – C. C.) zrušen podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 1 T 36/2016, ve výroku o trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněný (dovolatel) byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku soud obviněnému uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Odvolání poškozeného bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou.
3) Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, neměl být hodnocen jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ale toliko jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že útoky ze strany poškozeného byly takové intenzity, aby vyprovokovaly či zasáhly adresáty na nejcitlivějším místě, ať na jejich fyzické integritě nebo jejich osobním a národnostním cítění a hrdosti. Dále poukázal na to, že v trestním spisu se nenachází žádný relevantní podklad pro závěr, že se měl vytýkaného jednání dopustit společným jednáním se spoluobviněným V.-C. C., neboť k tomuto spolupachatelství absentuje subjektivní stránka u obou obviněných, přičemž v případě obviněného nebyl nijak prokázán úmysl jinému úmyslně způsobit těžkou újmu na zdraví. Poukazuje na to, že v rámci trestního řízení byly všechny důkazní návrhy obviněného zamítnuty a soudy tedy vycházely při svém rozhodování toliko z důkazů, které byly provedeny na základě návrhu státního zástupce. Současně pak není možné – s ohledem na obhajobu obviněného, která byla hodnocena jako účelová a nepravdivá – nevidět, že soud prvního stupně se ani nepokusil verifikovat tvrzení obviněného, a to například prostřednictvím provedení jím navržených důkazů. Za dané důkazní situace obviněný závěrem poznamenal, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. S ohledem na shora uvedené obviněný namítl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 50 To 147/2017, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 1 T 36/2016, a postupem podle §265 l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc znovu projednal a rozhodl.
4) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že obviněný k závěrům o absenci subjektivní stránky a nesplnění podmínek spolupachatelství dospěl výlučně prostřednictvím popírání těch rozhodných skutkových zjištění, z nichž se podává, že rovněž on poškozeného napadal kopy vedenými do oblasti horní poloviny těla. Jinak řečeno, obviněný pouze polemizuje s provedenými důkazy, nesouhlasí s jejich hodnocením ze strany soudů a v návaznosti na to rozporuje skutková zjištění, která učinily soudy obou stupňů. Tvrzení obviněného, že se napadání poškozeného neúčastnil, je nepravdivé, přičemž s ohledem na místa na těle poškozeného, na která bylo útočeno, jakož i povahu útoku, si bezpochyby obviněný musel být vědom reálného nebezpečí vzniku těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku u poškozeného. K výhradě, že soudy neprovedly některé z jím navržených důkazů, uvedl, že v trestním řízení závisí výlučně na úvaze soudu, které z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoliv důkazní návrh. Dále poukázal na to, že v posuzované věci je na místě ztotožnit se se závěrem, že poškozený se v klubu choval neurvale a s největší pravděpodobností slovně urážel občany rumunské národnosti, čímž konflikt do jisté míry vyprovokoval. Takové jednání lze označit za jednání příčící se dobrým mravům. S přihlédnutím k jeho intenzitě však rozhodně ne jako zavrženíhodné jednání do té míry, že by ospravedlňovalo útok pachatelů a v návaznosti na to odůvodňovalo kvalifikaci jeho (jejich) jednání podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, tím spíš v situaci, kdy obviněný a zbylí spolupachatelé k útoku přistoupili až s časovým odstupem poté, co byl poškozený vyveden z klubu a nikoho již neobtěžoval. Závěr o vině obviněného pokusem trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku tak byl učiněn zcela po právu. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9) Předně musí Nejvyšší soud uvést, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely vypořádat soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné že ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10) Z námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, jednoznačně vyplývá, že soudy měly při hodnocení důkazů přihlédnout k tomu, že ze strany poškozeného byl opakovaně slovně napadán a urážen, přičemž má za to, že uvedené skutečnosti měly být vzaty v potaz při právní kvalifikaci předmětného skutku. Další okruh námitek je obviněným charakterizován jako extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, spočívající v uznání obviněného vinným, a to i přesto, že předmětného trestného činu se obviněný nedopustil.
11) K první námitce je nutno uvést, že jde o námitku skutkovou, která dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. Ačkoliv se obviněný domáhá odlišného hmotněprávního posouzení, vybudoval tento svůj požadavek na zjištění předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Ze skutkové věty, jakož i odůvodnění napadených rozhodnutí taková skutečnost ovšem nevyplývá. Ze strany obviněného se tak jedná o nesouhlas s hodnocením důkazů, které soudy provedly. Pro úplnost je ke shora uvedené námitce obviněného nutno uvést, že jestliže čin obviněného byl motivován předchozím jednáním poškozeného vůči jeho osobě, pak je nutné konstatovat, že předchozí jednání poškozeného evidentně nemělo povahu privilegující okolnosti ve smyslu §146a odst. 3 tr. zákoníku, neboť nebylo zavrženíhodné. Má-li být nějaké jednání považováno za zavrženíhodné, musí se výrazně příčit obecně uznávaným morálním pravidlům, tj. musí se vyznačovat např. celkovou morální zvrhlostí, bezcitností, bezohledností, sobectvím, sebeprosazováním na úkor jiných, neúctou k osobám či společnosti jako celku apod. Pokud v posuzovaném případě poškozený obviněného slovně napadl, lze to považovat za jednání, které bylo nevhodné, neuctivé, nezdvořilé či nepřiměřené podnětu, na který poškozený reagoval, rozhodně však jednání poškozeného nebylo v tak příkrém rozporu s morálními pravidly, aby ho bylo možné označit za zavrženíhodné. Jednání poškozeného tak nelze označit za zavrženíhodné či ospravedlňující jednání obviněného. Časový odstup napadení poškozeného od jeho předchozího urážlivého jednání vůči obviněnému, pak uvedený závěr jednoznačně potvrzuje.
12) K druhému okruhu obviněným uplatněných námitek Nejvyšší soud konstatuje, že na případ, kdy obviněný zpochybňuje skutková zjištění a domáhá se doplnění dokazování a hodnocení důkazů, které by odpovídalo jeho představám, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
13) K uvedeným námitkám je tak nutno uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně popisuje výpovědi nejen obviněného, ale také poškozeného a svědků či obsah listinných důkazů. Z hodnocení uvedených důkazů tak zcela jednoznačně vyplývá skutečnost, prokazující úmyslné agresivní chování obviněného a způsob jím vedeného útoku vůči poškozenému. Znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství a lékařskou zprávou bylo jednoznačně objektivizováno u poškozeného zjištěné zranění. Odkaz obviněného na absenci úmyslu či samotného násilného jednání z jeho strany je opět pouze námitkou skutkovou, která nemůže objektivně zjištěné skutečnosti stran užití násilí obviněným vůči poškozenému zvrátit. Podstatné pro právní posouzení jednání obviněného bylo mimo jiné zjištění vzorku DNA poškozeného na téměř všech částech obuvi obviněného.
14) Jsou-li shora uvedené námitky obviněného týkající se absence subjektivní stránky, nesplnění podmínek spolupachatelství a tedy nespáchání předmětného trestného činu zastřešovány souhrnnou argumentací, že z provedených důkazů a jejich hodnocení vyplývá, že toto vyústilo v extrémní nesoulad mezi těmito důkazy a použitým právním hodnocením, pak musí Nejvyšší soud uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
15) Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je rovněž patrno, že jimi provedené hodnocení důkazů plně odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí znění §125 tr. ř. Správně poukázal soud druhého stupně na okolnost doplnění dokazování z pohledu rozhodovací činnosti Ústavního soudu a Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13), což bylo v předmětné trestní věci soudem prvního i druhého stupně splněno, tudíž nelze rozhodnutím soudů nižších stupňů ničeho vytknout.
16) Pokud jde o obviněným opakovaně zmiňované neprovedení jím navržených důkazů, což podle jeho názoru vytváří podklad pro tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v ustanoveních čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky je zakotven princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, přičemž v konkrétním případě je odmítnutí provedení důkazů (jejich opakování) odůvodněno jejich nadbytečností, a to s ohledem na logické závěry soudů, které jsou vyjádřeny v odůvodnění jejich rozhodnutí.
17) Nejvyšší soud shledal, že v případě námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, se jedná o námitky skutkové, a proto poukazuje dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu