ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.791.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 791/2017-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. září 2017 o dovolání, které podali obvinění V. D., J. K., a J. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2017, č. j. 6 To 58/2016-3919, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 5/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016, č. j. 43 T 5/2015-3639 , byli uznáni vinnými
obviněný V. D.
zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku
obviněný J. K.
zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku
obviněný J. P.
zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Uvedených trestných činů se (s obviněnými Z. D., Z. S.) podle skutkových zjištění krajského soudu dopustili tím, že
a) obviněný V. D.
jako revizní technik ev. č. .........., dne 29. 12. 2010 vyhotovil zprávu o provedení revize elektrického zařízení výchozí ev. č. ...... (dále jen Zpráva), provedené v období od 27. 12. 2010 do 29. 12. 2010, s předmětem a místem revize - revize el. instalace - izolační stavy kabeláže objektu FOVE V., do které úmyslně uvedl nepravdivé údaje "výkon FOVE 481,65 kW, panely PERLIGHT 1900W/1ks, celkem 2535 ks", ačkoliv věděl, že k datu 29. 12. 2010 na fotovoltaické elektrárně společnosti MONDRAGONE, s.r.o., IČ 292 06 227, tehdy se sídlem Kroměříž, Jožky Silného 2684/3 (dále též jen spol. MONDRAGONE, s.r.o.), ve V. nejsou žádné fotovoltaické panely nainstalovány na ocelových konstrukcích a propojeny mezi sebou kabely do funkčního celku, kdy zároveň věděl, že tato Zpráva o provedení revize elektrického zařízení bude použita jako podklad pro Energetický regulační úřad, Masarykovo nám. 5, Jihlava (dále jen ERÚ) k vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů, přičemž si byl vědom skutečnosti, že bez uvedení celkového počtu 2535 ks panelů v této jeho Zprávě by ERÚ licenci nevydal,
čímž obv. V. D. takto záměrně a cíleně pomohl obviněnému J. P. získat neoprávněně licenci ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 s tím, že tak získá neoprávněně nárok na garantovanou výkupní cenu na dobu dvaceti let za výrazně vyšší cenu, než jaká by mu byla garantována v případě získání dané licence až v roce 2011,
b) obviněný Z. D.
jako člen představenstva spol. EKOSOLARIS, a.s., IČ 255 35 668 (dále jen spol. EKOSOLARIS, a.s.), který zastupoval tuto společnost při výstavbě fotovoltaické elektrárny spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. ve věcech technických na základě smlouvy o dílo č. 39/2010 ze dne 5. 11. 2010 mezi spol. EKOSOLARIS, a.s., a obv. M. V., který zabezpečoval provedení montáže konstrukcí a panelů, tak se dne 30. 12. 2010 ústně dohodl s obv. Z. S., aby obv. M. V. dne 31. 12. 2010 dal pokyn svým zaměstnancům a brigádníkům montovat fotovoltaické panely na ocelové konstrukce elektrikářskými stahovacími páskami bez náležité fixace a bez zapojení panelů kabely mezi sebou do funkčního celku, a to s cílem pro potřeby kontrol ze strany zaměstnanců ERÚ a zaměstnanců skupiny E.ON vyvolat zdání, že fotovoltaická elektrárna spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. je dokončená a provozuschopná o výkonu 0,481 MW, načež
následně dne 31. 12. 2010 doprovázel K. a O. - zaměstnance skupiny E.ON, po fotovoltaické elektrárně spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. při schválení výrobny ze strany spol. E.ON, kterým záměrně zamlčel, že fotovoltaické panely nejsou ve skutečnosti propojeny a tato fotovoltaická elektrárna jako celek je nefunkční,
čímž obv. Z. D. takto vědomě a cíleně pomohl obv. J. P. jednak získat neoprávněně licenci ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 s tím, že tak získá neoprávněně nárok na garantovanou výkupní cenu na dobu dvaceti let za výrazně vyšší cenu, než jaká by mu byla garantována v případě získání dané licence až v roce 2011, a také tak s tímto cílem záměrně pomohl obv. J. P. ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., neoprávněně získat protokol o schválení výrobny od spol. E.ON ještě v roce 2010,
c) obviněný J. K.
jako zaměstnanec Odboru licencí ERÚ v J., ačkoliv věděl, že není oprávněnou úřední osobou za ERÚ provádět úkony ve správním řízení vedeném ERÚ pod č. j.13753/2010-ERU ohledně žádosti spol. MONDRAGONE, s.r.o., o vydání licence na výrobu elektřiny, tak bez pokynu a bez vědomí oprávněných úředních osob - L. P., I. F. a L. Ž., záměrně dne 31. 12. 2010 provedl v doprovodu svého kamaráda Z. P., který nebyl ani zaměstnancem ERÚ, předběžnou kontrolu stavu dokončenosti fotovoltaické elektrárny spol. MONDRAGONE, s.r.o., o výkonu 1,9 MW umístěné ve V. u P., přičemž je po stavbě této elektrárny doprovázel obv. J. P., kdy obv. K. záměrně "přehlédl", že nainstalované fotovoltaické panely nejsou navzájem propojeny mezi sebou a fotovoltaická elektrárna tedy není dokončená a není provozuschopná k 31. 12. 2010, přičemž i přes toto zjištění následně po návratu do sídla ERÚ v J. záměrně ještě téhož dne vytiskl v 15.05 hodin ROZHODNUTÍ o udělení licence č. 111017963 na výkon 0,481 MW pro spol. MODRAGONE, s. r. o., pod č. j. 13753-7/2010-ERU, které odnesl podepsat I. F., která tuto licenci za ERÚ podepsala právě toliko na základě nepravdivých informací od obv. J. K., neboť tento ji lživě informoval o dokončení a provozuschopnosti dané elektrárny, přičemž obv. K. tak jednal i přesto, že L. Ž. – jako oprávněná osoba za ERÚ den předtím, tedy 30. 12. 2010, osobně provedl kontrolu fotovoltaické elektrárny spol. MODRAGONE, s. r. o., a zjistil, že na fotovoltaické elektrárně je nainstalován minimální počet fotovoltaických panelů na základě zjištěných skutečností dospěl k rozhodnutí nevydat licenci spol. MODRAGONE, s. r. o., do 31. 12. 2010, což obv. J. K. sdělil ještě před výše popsaným jednáním obv. K.,
čímž obv. J. K. takto záměrně a cíleně pomohl obv. J. P. získat neoprávněně licenci ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 s tím, že tak získá neoprávněně nárok na garantovanou výkupní cenu na dobu dvaceti let za výrazně vyšší cenu, než jaká by mu byla garantována v případě získání dané licence až v roce 2011, přičemž tak obv. J. K. při této cílené pomoci obv. P. také překročil svoji pravomoc a zneužil svého úředního postavení a jednal vědomě v rozporu s ustanovením §2, §3, §15 odst. 2 a §51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů,
d) obviněný J. P.
jako jednatel spol. MONDRAGONE, s.r.o., v blíže nezjištěné době nejpozději do 31. 12. 2010 záměrně podepsal jménem spol. MONDRAGONE, s.r.o., nepravdivý předávací protokol o předání solárního fotovoltaického systému do provozu ze dne 29. 12. 2010, ačkoliv věděl, že k danému datu nebyly nainstalovány na uvedené fotovoltaické elektrárně spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. fotovoltaické panely, a dále, ačkoliv věděl, že tento předávací protokol bude předložen ERÚ jako jeden z podkladů pro vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., ještě v roce 2010, načež
dne 31. 12. 2010 záměrně předložil na ERÚ v J. rozhodnutí Stavebního úřadu Městského úřadu v Prostějově (dále jen SÚMÚP) o předčasném užívání stavby vydané pod sp. zn. SÚ/3305/2010-K., č. j. PVMU 214151/2010 61, a dále tamtéž předložil i výše citovanou nepravdivou zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení ev. č. .... od obv. V. D. ze dne 29. 12. 2010 o výkonu elektrárny 0,481MW a s počtem panelů 2535 ks a také výše citovaný nepravdivý předávací protokol o předání solárního fotovoltaického systému do provozu mezi investorem spol. MONDRAGONE, s.r.o., a generálním dodavatelem spol. EKOSOLARIS, a.s., ze dne 29. 12. 2010, ačkoliv věděl, že jak údaje ve zprávě o výchozí revizi elektrického zařízení, tak i samotný předávací protokol jsou nepravdivé, kdy ve skutečnosti fotovoltaická elektrárna spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. nebyla dne 31. 12. 2010 dokončena, a zároveň věděl, že uvedené dokumenty budou podkladem pro rozhodnutí ERÚ o vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010, čímž ve prospěch jím jako jednatelem zastupované spol. MONDRAGONE, s.r.o., cíleně za přispění dalších spoluobviněných včetně obv. J. K. uvedl zaměstnance ERÚ v omyl – přinejmenším I. F. a na základě nepravdivých dokumentů získal dne 31. 12. 2010 neoprávněně licenci ERÚ na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., tedy ještě v roce 2010 s tím, že tuto ještě téhož dne v sídle ERÚ v J. osobně převzal a takto pro spol. MONDRAGONE, s.r.o., neoprávněně zajistil nárok na garantovanou výkupní cenu na dobu dvaceti let dle sazby stanovené pro rok 2010, tedy za výrazně vyšší cenu, než jaká by byla předmětné společnosti garantována v případě získání dané licence až v roce 2011,
e) obviněný Z. S.
jako předseda představenstva a ředitel spol. EKOSOLARIS, a.s., která byla generálním dodavatelem při výstavbě FVE spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V., v blíže nezjištěné době, nejpozději do 31. 12. 2010, záměrně jménem spol. EKOSOLARIS, a.s., podepsal nepravdivý předávací protokol o předání solárního fotovoltaického systému této elektrárny do provozu ze dne 29. 12. 2010, přičemž tak učinil i přesto, že věděl, že k danému datu nebyly nainstalovány na uvedené fotovoltaické elektrárně spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. fotovoltaické panely, a dále i přesto, že věděl, že tento předávací protokol bude předložen ERÚ jako jeden z podkladů pro vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., ještě v roce 2010, načež
dále dne 30. 12. 2010 se ústně dohodl s obv. Z. D., aby obv. M. V. dne 31. 12. 2010 dal pokyn svým zaměstnancům a brigádníkům montovat fotovoltaické panely na ocelové konstrukce elektrikářskými stahovacími páskami bez náležité fixace a bez zapojení panelů kabely mezi sebou do funkčního celku, a to s cílem vyvolat zdání, že fotovoltaická elektrárna spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. je dokončená a provozuschopná o výkonu 0,481 MW pro potřeby kontrol ze strany zaměstnanců ERÚ a zaměstnanců skupiny E.ON Distribuce, a.s.,
čímž obv. Z. S. takto záměrně a cíleně pomohl obv. J. P. jednak získat neoprávněně licenci ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 s tím, že tak získá neoprávněně nárok na garantovanou výkupní cenu na dobu dvaceti let za výrazně vyšší cenu, než jaká by mu byla garantována v případě získání dané licence až v roce 2011, a také tak s tímto cílem záměrně pomohl obv. J. P. ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., neoprávněně získat protokol o schválení výrobny od spol. E.ON ještě v roce 2010,
kdy výše popsaným způsobem se obvinění V. D., Z. S., Z. D., J. K. a J. P. záměrně podíleli na uvedení v omyl I. F. jako k vydání předmětné licence oprávněné pracovnice ERÚ, dále vyjma obv. J. K. i na vytvoření podmínek pro uvedení v omyl zaměstnance ERÚ, který měl dne 31. 12. 2010 provést předběžnou kontrolu FVE spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. a na uvedení v omyl i pracovníků spol. E.ON, kteří měli provést schválení dané FVE jako výrobny, kdy za vědomého a cíleného přispění všech obviněných získal obv. J. P. k 31. 12. 2010 od ERÚ pravomocnou licenci č. 111017963 na výrobu elektřiny ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., a zároveň díky provedení tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě spol. E.ON dne 31. 12. 2010 tak vznikl spol. MONDRAGONE, s.r.o., neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5.500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let by se spol. MONDRAGONE, s.r.o., neoprávněně obohatila v souhrnu o částku nejméně 63 mil. Kč v prvé řadě na úkor spol. E.ON Distribuce, a.s. a od 1. 1. 2013 primárně na úkor spol. E.ON Energie, a.s. s tím, že
|
Rok
|
Měsíc
|
Číslo faktury
|
Dodané množství v kWh
|
Nároková cena (připojení do 31.12.2010) v Kč
|
Nároková cena (připojení od 1.1.2011) v Kč
|
Rozdíl cen (připojení do 31.12.2010 – připojení od 1.1.2011) v Kč
|
|
2011
| duben
| 2011001
|
67 135
|
832 474,00
|
369 242,50
|
463 231,50
|
| květen
| 2011002
|
50453
|
625 617,20
|
277 491,50
|
348 125,70
|
| červen
| 2011003
|
16 855
|
209 002,00
|
92 702,50
|
116 299,50
|
| červenec
| 2011005
|
35 068
|
434 843,20
|
192 847,00
|
241 969,20
|
| srpen
| 2011007
|
55 394
|
686 885,60
|
304 667,00
|
382 218,60
|
| září
| 2011008
|
48 663
|
603 421,20
|
267 646,50
|
335 774,70
|
| říjen
| 2011010
|
29 407
|
364 646,80
|
161 738,50
|
202 908,30
|
| listopad
| 2011011
|
16 221
|
201 140,40
|
89 215,50
|
111 924,90
|
| prosinec
| 2011012
|
8 750
|
108 500,00
|
48 125,00
|
60 375,00
|
| celkem 4-12/2011
|
327 946,00
|
4 066 530,40
|
1 803 703,00
|
2 262 827,40
|
|
2012
| leden
| 2012001
|
15 110
|
191 141,50
|
84 767,10
|
106 374,40
|
| únor
| 2012002
|
26 339
|
333 188,35
|
147 761,79
|
185 426,56
|
| březen
| 2012003
|
48 317
|
611 210,05
|
271 058,37
|
340 151,68
|
| duben
| 2012004
|
52 024
|
658 103,60
|
291 854,64
|
366 248,96
|
| květen
| 2012005
|
62 153
|
786 235,45
|
348 678,33
|
437 557,12
|
| červen
| 2012006
|
49 909
|
631 348,85
|
279 989,49
|
351 359,36
|
| červenec
| 2012007
|
49 294
|
623 569,10
|
276 539,34
|
347 029,76
|
| srpen
| 2012008
|
54 144
|
684 921,60
|
303 747,84
|
381 173,76
|
| září
| 2012009
|
44 458
|
562 393,70
|
249 409,38
|
312 984,32
|
| říjen
| 2012010
|
30 658
|
388 165,25
|
172 142,85
|
216 022,40
|
| listopad
| 2012011
|
10 707
|
135 443,55
|
60 066,27
|
75 377,28
|
| prosinec
| 2012012
|
8 164
|
103 274,60
|
45 800,04
|
57 474,56
|
| celkem 1-12/2012
|
451 304,00
|
5 708 995,60
|
2 531 815,44
|
3 177 180,16
|
|
2013
| leden
| 2013001
|
5 610
|
72 385,83
|
32 106,03
|
40 279,80
|
| leden
| 2013001
|
záporná cena
|
-7,67
|
-7,67
|
0,00
|
| únor
| 2013002
|
14 601
|
188 396,70
|
83 561,52
|
104 835,18
|
| březen
| 2013003
|
32 573
|
420 289,42
|
186 415,28
|
233 874,14
|
| duben
| 2013004
|
46 305
|
597 473,42
|
265 003,52
|
332 469,90
|
| květen
| 2013005
|
50 510
|
651 730,53
|
289 068,73
|
362 661,80
|
| červen
| 2013006
|
43 109
|
556 235,43
|
246 712,81
|
309 522,62
|
| červenec
| 2013007
|
67 722
|
873 816,97
|
387 573,01
|
486 243,96
|
| srpen
| 2013008
|
56 400
|
727 729,20
|
322 777,20
|
404 952,00
|
| září
| 2013009
|
40 573
|
523 513,42
|
232 199,28
|
291 314,14
|
| říjen
| 2013010
|
35 394
|
456 688,78
|
202 559,89
|
254 128,92
|
| listopad
| 2013011
|
14 224
|
183 532,27
|
81 403,95
|
102 128,32
|
| prosinec
| 2013012
|
9 012
|
116 281,84
|
51 575,68
|
64 706,16
|
| celkem 1-12/2013
|
416 033,00
|
5 368 066,13
|
2 380 949,19
|
2 987 116,94
|
| celkem 04/2011-12/2013
|
1 195 283,00
|
15 143 592,13
|
6 716 467,63
|
8 427 124,50
|
tedy jen za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 ve vztahu ke spol. MONDRAGONE, s.r.o., byla v důsledku jednání všech výše uvedených obviněných způsobena primárně spol. E.ON Distribuce a.s., IČ 280 85 400 škoda ve výši nejméně 5.440.008 Kč, o kteroužto částku se neoprávněně obohatila spol. MONDRAGONE, s.r.o., (pozn. vzhledem k legislativní změně, a to nabytí účinnosti zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie, od 1. 1. 2013 vstoupila do práv poškozeného spol. E.ON Energie, a.s., IČ 260 78 201) a v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 ve vztahu ke spol. MONDRAGONE, s.r.o., byla způsobena primárně spol. E.ON Energie škoda ve výši nejméně 2.987.117 Kč, o kteroužto částku se neoprávněně obohatila spol. MONDRAGONE, s.r.o.
2. Obvinění byli odsouzeni
obviněný V. D.
podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti revizního technika na dobu pěti let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 2.500 Kč, tedy celkem 500.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců.
obviněný J. K.
podle §329 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve státní správě v pozici oprávněné úřední osoby ve smyslu §15 odst. 2 správního řádu na dobu pěti let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 2.500 Kč, tedy celkem 500.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců.
obviněný J. P.
podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 400 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 2.500 Kč, tedy celkem 1.000.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.
3. Citovaným rozsudkem rozhodl krajský soud též o vině obviněného Z. D., Z. S. a obviněné společnosti Mondragone, s. r. o.
4. O odvoláních státního zástupce a obviněných V. D., Z. D., J. K., J. P. a společnosti MONDRAGONE, s. r. o., proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 6 To 58/2016-3919. Z podnětu odvolání obviněného V. D. a státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obžalovaného částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu. Z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek ohledně obviněného J. P. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu. Z podnětu odvolání obviněného J. K. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. ohledně tohoto obviněného zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl takto
obviněný V. D.
byl za zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodě a) nezměněn, odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti revizního technika na dobu pěti let.
obviněný J. K.
byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem popsaným na str. 2 až 4 rozsudku odvolacího soudu, za nějž byl odsouzen podle §329 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve státní správě v pozici oprávněné úřední osoby ve smyslu §15 odst. 2 správního řádu na dobu pěti let.
obviněný J. P.
byl za zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodě d) nezměněn, odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 400 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 2.500 Kč, tedy celkem 1.000.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali obviněný V. D., obviněný J. K. a obviněný J. P. prostřednictvím svých obhájců dovolání, jež opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný V. D. podal dovolání proti citovanému rozsudku vrchního soudu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Radka Vondráčka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy obou stupňů jednání obviněného nesprávně zhodnotily z hlediska příslušných ustanovení trestního zákoníku a dotčených předpisů v oblasti energetického práva. Má za to, že v důsledku nesprávného právního hodnocení byly zastírány či znevažovány důkazy svědčící v jeho prospěch, když soudy obou stupňů ignorovaly podstatné části jeho obhajoby.
7. Ohledně revizních zpráv ze dne 30. 11. 2010 a 29. 12. 2010 obviněný nerozporuje, že tyto vyhotovil a předal objednateli. Z těchto revizních zpráv však neměl jiný majetkový prospěch krom obvyklé odměny za zpracování takových zpráv. Má proto za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným. Vypracoval výchozí revizní zprávu s tím, že nikdy neměl v úmyslu vypracovat konečnou revizní zprávu a předmětná revizní zpráva byla předána ERÚ nezávisle na jeho vůli. Vzhledem k tomu, že revizní zpráva, kterou vypracoval, byla výchozí, nebylo jejím účelem, aby osvědčovala funkčnost celé elektrárny. Na vypracování výchozí revizní zprávy mělo jasně navazovat vypracování konečné revize celé elektrárny. Nelze mu klást za vinu, pokud ERÚ není schopno rozlišit mezi výchozí a konečnou revizní zprávou. V této souvislosti dále namítá nesprávné provedení důkazu Sdělením státního úřadu inspektorátu práce a neprovedení důkazu znaleckým posudkem ČVÚT, které byly s to potvrdit, že jím vypracované revizní zprávy jsou pouze dílčími zprávami, které nelze považovat za osvědčující bezpečnost celého elektrického zařízení. Pokud jde o obsah revizních zpráv, tyto se týkaly výhradně kabeláže provedené v prvotní fázi výstavby elektrárny, kdy popsal tu část kabeláže položenou v zemi, která se na místě skutečně v době vypracování zprávy nacházela. Nelze mu klást za vinu, pokud do popisu revidované elektrárny uvedl určitý počet panelů, neboť toto je nutné, aby bylo zřejmé, na jakou zátěž je kabeláž připravena.
8. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud citoval nesprávné znění právních předpisů, pokud v případě zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), a vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, užil znění aktuální ke dni vydání rozhodnutí. Domnívá se, že mělo být užito znění předpisů účinné v době údajného spáchání trestného činu, přičemž ve svém dovolání dává k dispozici srovnání obou znění daných předpisů.
9. Obviněný dále namítá, že ERÚ jakožto správní orgán vázaný zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací měl řádně a úplně zjistit skutečný stav věci. Jako správní orgán mohl sice vydat chybné rozhodnutí, nemohl však vydat rozhodnutí na základě omylu. ERÚ rozhodující ve správním řízení nelze pokládat za subjekt, který by mohl být uveden v omyl.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2017, č. j. 6 To 58/2016-3919, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016, č. j. 43 T 5/2015-3639, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby Krajský soud v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. dovolací soud sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej ve smyslu §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby.
11. Obviněný J. K. podal proti citovanému rozsudku vrchního soudu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Valihracha dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, a to zejména: jestli obviněný vykonával úkony ve správním řízení, aniž by byl oprávněnou úřední osobou, jestli měl postavení úřední osoby a jestli lze v jeho případě uvažovat o překročení pravomoci úřední osoby.
12. Obviněný poukazuje na rozdíl mezi úřední osobou ve smyslu §14 odst. 1 správního řádu a oprávněnou úřední osobou ve smyslu §15 odst. 2 správního řádu, kdy nalézací soud se měl zabývat nejen vymezením úřední osoby dle trestního práva, ale také dle správního práva. Obviněnému je kladeno za vinu, že jednal, ačkoliv věděl, že není oprávněnou úřední osobou za ERÚ provádět úkony ve správním řízení. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1018/2014, je však třeba jednání úřední osoby s ohledem na zásadu dobré správy považovat za jednání oprávněné úřední osoby se všemi důsledky, které z toho pro správní orgán vyplývají.
13. Za překročení pravomoci lze považovat pouze situaci, kdy je postupem úřední osoby překročen rámec zákonného vymezení pravomoci jako takové, tedy když úřední osoba při jejím výkonu vybočí z předem stanoveného rámce své pravomoci a obvyklého způsobu jejího výkonu. Pokud však zde taková souvislost s plněním úkolů veřejné správy není, a pokud taková osoba není zákonem vybavena oprávněními a povinnostmi, nemůže se jednat o výkon pravomoci úřední osoby v rozporu se zákonem. Skutek popsaný ve výroku odvolacího soudu není trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby, neboť obviněný nečinil žádné úkony ve správním řízení, nevykonával tedy žádnou pravomoc a nemohl ji tedy ani překročit. Veřejnou moc lze uplatňovat pouze v případech a v mezích stanovených zákonem. Předběžná prohlídka energetického zařízení však nebyla realizována na základě zmocnění, jež by vyplývalo ze zákona či podzákonné normy, ale toliko na základě ústního neformálního pokynu nadřízeného pracovníka. Nevykonával proto úkony jako oprávněná úřední osoba v rámci správního řízení, neboť se nemohlo jednat o úkon správního orgánu v řízení ve smyslu §15 odst. 1 správního řádu. Zákonná úprava s realizací předběžné kontroly stavu dokončenosti fotovoltaické elektrárny vůbec nepočítala, nemohla proto být podmínkou pro udělení licence a nemohlo se tedy jednat o výkon pravomoci správního orgánu. Jeho jednání tak nebylo realizací pravomoci úřední osoby a nelze je tedy kvalifikovat jako naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Ani v případě vytisknutí rozhodnutí o vydání licence se nemůže jednat o úkon správního řízení, neboť nebyly splněny náležitosti dle §69 odst. 1 správního řádu pro písemné vyhotovení rozhodnutí. Rozhodnutí ve smyslu správního řádu tedy nevzniklo a nebyl učiněn ani úkon správního řízení. Obviněný nikdy neprováděl úkony ve správním řízení, a proto nemohl ovlivnit, zda rozhodnutí bude vydáno. Licence udělená Energetickým regulačním úřadem představuje oprávnění k výkonu podnikatelské činnosti v energetických odvětvích. Smyslem udělení licence není deklarovat či potvrzovat stavební a technickou dokončenost energetických zařízení, kdy ERÚ ani nebyla zákonem svěřena pravomoc o tomto rozhodovat, a musí v tomto směru vždy vycházet z činnosti jiného správního orgánu, konkrétně stavebního úřadu. S ohledem na to, že řízení o udělení licence před ERÚ je řízením nárokovým, pokud jsou podklady stavené zákonem řádně předloženy, je ERÚ povinen učinit odpovídající závěr. Jeho jednání postrádá znak protiprávnosti i příčinné souvislosti se vznikem následku. Vzhledem k tomu absentuje i znak zavinění ke všem obecným znakům skutkové podstaty.
14. Obviněný dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními uvedenými ve skutkové větě rozhodnutí a jeho odůvodněním. Odvolací soud dospěl k závěru, že z jeho strany nebyl naplněn znak uvedení v omyl či zneužití omylu, avšak tuto část skutkové věty v popisu skutku ponechal. V popisu skutku je tak obviněnému kladeno za vinu něco, čeho se dle odůvodnění rozsudku vůbec nedopustil.
15. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2017, č. j. 6 To 58/2016-3919, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016, č. j. 43 T 5/2015-3639 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň žádá o přerušení výkonu trestu odnětí svobody postupem dle §265o odst. 1 tr. ř.
16. Obviněný J. P. podal proti citovanému rozsudku vrchního soudu prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Ladislavy Palatinové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy obou stupňů nerespektovaly zásady trestního řízení in dubio pro reo a presumpce neviny, což se projevilo v zásadním vybočení z mantinelů daných judikaturou Ústavního soudu a došlo tak k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a skutečným obsahem jednotlivých dosud provedených důkazů. Důsledkem toho došlo také k porušení zásad uvedených v §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř.
17. Nalézací soud dospěl k rozhodnutí o vině a následném trestu na základě domněnek a spekulací a odvolací soud toto chybné hodnocení důkazů pouze přejal. Nalézací soud došel k závěru o vině na základě svědeckých výpovědí svědka P. Č., svědků O. a D., obviněného V. a záznamů ve stavebních denících obviněného V. a společnosti ESOKOM. Ostatní důkazy, které byly provedeny a svědčí v jeho prospěch, však nalézací ani odvolací soud vůbec nehodnotily. Soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly se skutečností, že se s dalšími obviněnými vůbec nezná, což vyplývá z jejich výpovědí při hlavním líčení. Slyšení svědci a listinné důkazy vyvracejí jeho podíl na jakékoli vědomosti o nedokončenosti předmětné elektrárny. Obviněný se stal jednatelem společnosti MONDRAGONE, s. r. o., dne 21. 10. 2010, přičemž k tomuto datu byla FVE před dokončením a zhotovitelem byl ujištěn, že zbývá zapojit pouze FVE panely. Dle smlouvy o dílo měla být dokončena do 15. 11. 2010, a pokud by nedošlo v důsledku změny podmínek výkupu elektrické energie ze strany ERÚ v listopadu 2010 a následné ztrátě FVE panelů z trhu, nebyl by problém elektrárnu ve sjednaném termínu dokončit. V této souvislosti podává obviněný ve svém dovolání výčet vyslechnutých svědků, jejichž výpovědi toto potvrzují. Závěry soudů obou stupňů jsou v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, neboť sama společnost E.ON jako účastník soukromoprávního vztahu si měla ve vlastním zájmu pohlídat, že ze strany společnosti MONDRAGONE, s. r. o., budou řádně splněny podmínky, které měla jako výrobce elektřiny splňovat. Ostatně zaměstnanci společnosti E.ON prováděli na místě fyzickou kontrolu a vyplňovali protokol o prvním paralelním připojení k síti, přičemž neshledali žádných překážek pro vydání licence ze strany ERÚ ani překážek ze strany funkčnosti předmětné FVE. Nadto odvolací soud dovodil, že D. nebyl povinen komukoliv sdělovat, že elektrárna není funkční, kdy taková povinnost mu nebyla stanovena a z ničeho nevyplývala. Naopak jeho, jako investora, činí odpovědným za vše a ukládá mu povinnosti, jež přesahovaly rámec jeho možností.
18. Ani jeden z dokumentů, který předložil ERÚ spolu se žádostí o udělení licence nebyl nepravdivý. Soudy uvedly, že předávací protokol ze dne 31. 12. 2010 byl nepravdivý, neboť FVE nebyla funkční. Tento závěr však neodpovídá obsahu předávacího protokolu. Vše, co mu bylo jako statutárnímu zástupci společnosti předáno, se ke dni 31. 12. 2010 na FVE skutečně nacházelo. Nadto tento předávací protokol nebyl k udělení licence ani potřebný. Rozhodnutí Stavebního úřadu MÚ Prostějov o dočasném užívání stavby bylo vydáno v souladu se zákonem na základě fyzického ohledání stavby. Nepravdivá nebyla ani zpráva o výchozí revizi elektrického zařízení vypracovaná obviněným V. D., neboť tato odpovídala výkonu elektrárny a počtu panelů, které byly dne 31. 12. 2010 na FVE nainstalovány.
19. Odvolací soud ve svém rozhodnutí porušil zásadu zákazu reformationis in peius , neboť mu uložil přísnější trest odnětí svobody než soud prvního stupně, ačkoliv odvolání státního zástupce směřovalo do výroku o uložení peněžitého trestu. Vzhledem k tomu, že výroky o uložených trestech jsou oddělitelné, Vrchní soud v Olomouci nesprávně zrušil celý výrok o trestu, namísto toho, aby rozhodl pouze o napadených výrocích o trestu. Došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces a vybočení z mezí ústavní judikatury a judikatury Nejvyššího soudu.
20. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2017, č. j. 6 To 58/2016-3919, a rovněž zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016, č. j. 43 T 5/2015-3639, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby podle §256o odst. 1 tr. ř. přerušil předseda senátu Nejvyššího soudu výkon rozhodnutí – trestu odnětí svobody, proti němuž bylo dovolání podáno.
21. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce), který uvedl, že obvinění toliko opakují svoji obhajobu z předchozího řízení a různou měrou citují argumenty, které uvedli již ve svých odvoláních proti rozsudku nalézacího soudu, přičemž k těmto se již obsáhle vyjádřil ve svém odůvodnění odvolací soud.
22. Ohledně dovolání obviněného V. D. státní zástupce souhlasí s tou částí, jež vytýká odvolacímu soudu užití nesprávného znění energetického zákona. Toto však považuje toliko za vadu odůvodnění, jež nemá vliv na správnost samotného výroku napadeného rozsudku. Upozorňuje, že trestní odpovědnost obviněného nebyla založena na tom, že jeho revizní zpráva byla jediným podkladem, ale že byla použita jako podklad vedle dalších podkladů ostatních obviněných. Je mu vytýkáno zejména, že na naléhání svědka Č. uvedl do revizní zprávy konkrétní počet panelů, aniž by je viděl nainstalované a zapojené. K tomuto se doznal jak v přípravném řízení, tak také u hlavního líčení. K porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvádí, že se jedná o zásadu procesní, nikoli hmotně právní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení této zásady. Vina obviněného byla důvodně dovozena z širších souvislostí případu – jeho erudice a zkušeností, jeho sledování jinak nesmyslného úsilí rychle dokončit za temných zimních dnů solární elektrárnu a zaznamenaného přemlouvání, aby do revizní zprávy uvedl to, co tam původně uvést nechtěl. Otázka viny obviněného by mohla být posuzována jinak, pokud by počet plánovaných solárních panelů do svých revizních zpráv běžně uváděl a nemusel k tomu být přemluven, a pokud by si vůbec neuvědomoval, proč jsou v závěru roku 2010 investoři a dodavatelé solárních elektráren tak netrpěliví. Výše uvedené námitky jsou procesního charakteru a tvrzený dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou naplnit.
23. Pokud dále dovolatel namítá, že ERÚ nelze uvést v omyl, Nejvyšší soud dosud zastává stanovisko opačné. V usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, s odkazem na další judikaturu vyslovil totiž názor, že ve správním řízení je možno uvést ERÚ v omyl, neboť „občanskoprávní řízení sporné, jež je ovládáno zásadou projednací, se však výrazně liší od správního řízení uplatňovaného před ERÚ v rámci řízení o udělení licence pro podnikání v energetické oblasti. Řízení o vydání licence je správním řízením, kdy vrchnostenský orgán vydává na základě podkladů převážně dodaných účastníkem osvědčení o naplnění nějaké skutečnosti s konstitutivními účinky, nikoli sporem dvou stran, který rozhoduje nestranný a nezávislý arbitr – soud. Jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, důležitým aspektem k určení, zda onu instituci lze uvést v omyl, je skutečnost, zda je v předmětném řízení „protistrana“, jež ví, jaký je skutečný stav věci – např. žalovaný v civilním majetkovém sporu věděl, jaké dělal majetkové dispozice – a nemůže tak být uveden žalobcem v omyl. Řízení o vydání licence má charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal žádost o udělení předmětné licence“. Tvrzení obviněného, že ERÚ nelze uvést v omyl je tak nesprávné. Jelikož se jedná o námitku proti naplnění znaku užité skutkové podstaty, považuje tuto námitku za hmotně právní, avšak zjevně neopodstatněnou.
24. Dovolání obviněného J. K. považuje státní zástupce za dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídající uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Obviněný zejména namítá, že při obhlídce elektrárny a dalších administrativních úkonech na svém pracovišti nevykonával veřejnou moc, a nemohl tedy porušit pravomoc úřední osoby. Nejvyšší soud však v usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1018/2014, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, vyslovil názor, že pod pojem pravomoc spadá i přípravná fáze procesu rozhodování. Trestnost jednání zdánlivě neoprávněných subjektů dovozuje i judikatura. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 197/2013, publikovaného pod č. 77/2013 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 To 1409/2014, vyplývá, že postavení úřední osoby mohou mít i osoby, které vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení sice nečiní, ale pouze je připravují nebo pouze zajišťují jeho výkon. Z uvedených důvodů označil státní zástupce námitku obviněného, že neměl postavení úřední osoby, za zjevně neopodstatněnou, neboť ačkoliv sám nerozhodoval, byl aktivně činný v přípravné fázi rozhodování správního úřadu.
25. K poukazovanému rozporu mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním došlo, když odvolací soud ohledně uvedení v omyl svědkyně F. dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud nalézací, avšak vyjádřil to pouze zmírněním právní kvalifikace bez redukce skutkové věty. Výrok o vině je v důsledku toho formálně vadný ve prospěch obviněného, když popsanému skutku by odpovídala přísnější právní kvalifikace. Z hlediska spravedlivého procesu se naopak jedná o vadu v jeho neprospěch, když popis skutku obsahuje i jednání, které odvolací soud výslovně označil za neprokázané. Rozhodným ovšem je, že jisté „přeplnění skutku“ při jinak správném právním posouzení obvykle není považováno za dostatečný důvod k rušení napadeného rozhodnutí. Nadto obviněný zde brojí proti té části popisu skutku, která se nijak neodrazila v právním posouzení. Státní zástupce má tedy za to, že v této části je dovolání podáno z jiného než v §265b tr. ř. uvedeného důvodu, neboť obviněný se domáhá pouhé redukce popisu skutku, nikoliv jeho jiného právního posouzení.
26. Ohledně dovolání obviněného J. P. v části namítající porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce odkazuje na své vyjádření ke stejné námitce obviněného V. D. (bod 22). K namítanému extrémnímu rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním uvádí, že v takovém případě by se muselo jednat o „ případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“, a že Nejvyšší soud sice může za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i takové, v zákonných dovolacích důvodech neuvedené, vady procesní, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Přitom Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou „tak v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy“. Blíže viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Obviněný by tedy musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje jím tvrzená stejně logická alternativa, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. U jednotlivých důkazů citovaných v dovolání však neuvedl, v čemž bylo jejich hodnocení soudem zcela nesmyslné a v čem tedy extrémní rozpor spočívá.
27. Obviněný namítá, že se s dalšími obžalovanými nezná a z tohoto důvodu se nemohlo jednat o činnost „koordinovanou a sofistikovanou“. Jako odběratel elektrárny však nemusel znát nikoho jiného než svého dodavatele Z. S. Naopak, pokud by se všichni obvinění navzájem znali, nasvědčovalo by to spíše jejich amatérismu a porušování základních konspiračních pravidel než koordinovanosti a sofistikovanosti. V ideálním případě obviněný spoluobviněné vůbec nezná a pouze se zabývá využitím vzájemných vztahů. K předložení nepravdivých podkladů na ERÚ nebylo zapotřebí, aby se seznamoval s dalšími osobami. Postačilo mu, že mu tyto osoby nepravdivé podklady poskytly. Pokud jde o jeho tvrzenou nevědomost o nedokončenosti elektrárny, tomuto neodpovídá jeho chování počátkem roku 2011. Obviněný neuvádí, že by byl faktickou nefunkčností elektrárny nějak překvapen, nebo že by se cítil svým dodavatelem nějak podveden. A to přesto, že mu vznikly z tvrzeného zatajení nefunkčnosti elektrárny značné škody. K námitce obviněného, že splnil formální podmínky pro vydání licence, státní zástupce odkazuje na již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, dle něhož „i žádosti o udělení licence obsahující všechny náležitosti a zákonem požadované přílohy nemusí být vyhověno, pokud jiné důkazy tuto žádost relevantním způsobem zpochybní“ . Za významné je třeba považovat, zda solární elektrárna byla či nebyla k 31. 12. 2010 zprovozněna, přičemž takovému zprovoznění brání, jsou-li solární panely v elektrárně jen umístěny, aniž by byly zapojeny do sítě. K námitce obviněného, že „ani jeden z dokumentů“, které předložil ERÚ, nebyl nepravdivý, státní zástupce uvádí, že tyto dokumenty byly nepravdivé ve svém souhrnu, neboť z nich ERÚ mohl snadno učinit nesprávný závěr, požadovaný obviněnými, že elektrárnu se do konce roku 2010 podařilo dohotovit.
28. K námitce subsidiarity trestní represe státní zástupce cituje judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, z níž činí závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Čin obviněného, tak jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, však takové výjimečné znaky nemá. Jedná se o běžný podvod vymykající se původnímu záměru zákonodárce pouze poněkud vyšší sofistikovaností, zapojením většího počtu osob a vysokou škodou. Tyto okolnosti ovšem škodlivost jednání dovolatele spíše zvyšují, než aby ji snižovaly.
29. Pokud jde o námitku porušení zákazu reformationis in peius , odkazuje státní zástupce na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž by byl takovým porušením naplněn dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však nebyl obviněným uplatněn. Z úvodu odvolání státního zástupce ze dne 10. 6. 2016 je patrno, že bylo podáno v neprospěch obviněného J. P. do výroku o trestu specifikovaného jako trest odnětí svobody a peněžitý trest. V obsahu odvolání pak státní zástupce uvádí, že by považoval za vhodné zpřísnění trestu uložením trestu propadnutí majetku a trestu zákazu činnosti, přičemž bez uložení těchto trestů považuje trest odnětí svobody za nepřiměřeně mírný. Obviněný dovozuje, že státní zástupce nenapadl výrok o trestu odnětí svobody. Tento výklad však státní zástupce považuje za ryze formalistický, neboť by vedl v požadavek na státní zástupce, aby v případě, kdy napadají celý výrok o trestu vždy navrhovali zpřísnění všech uložených i uložitelných trestů. Takový požadavek na obsah odvolání je přemrštěný a procesně zbytečný. Státní zástupce se ve svém odvolání dostatečně vyjádřil, že podává odvolání proti výroku o trestu, přičemž považuje uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně mírný. I tuto námitku považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou.
30. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech tří obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Zároveň vyjádřil souhlas, aby o nich Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují rovněž i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
32. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
33. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
34. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
35. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
36. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
37. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
vlastní posouzení dovolání
38. Ačkoli dovolatelé podali svá dovolaní z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podstatnou část jejich námitek nelze hodnotit ani jako formálně tento dovolací důvod naplňující. Je tomu tak proto, že se neomezují na napadení nesprávnosti hmotně právního posouzení skutkového stavu věci, resp. skutku popsaného ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu, neboť - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem - musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně, příp. soud odvolací, ve výroku odsuzujícího rozsudku.
39. Obvinění V. D. a J. P. sice ve svých dovoláních námitky tzv. extrémního nesouladu uplatnili, tyto jejich námitky však nejsou opodstatněné. Dovoláním napadená rozhodnutí takto vymezenou vadou, projevující se očividnou nesprávností skutkových a potažmo i právních závěrů, zatížena nejsou. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, případně by obsahovala zjištění, jež by s provedenými důkazy byla dokonce přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
40. Pokud dovolatelé namítli, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, je předně nutno připomenout, že výhrada porušení pravidla in dubio pro reo nedopadá pod obviněnými uplatněný dovolací důvod, neboť zmíněné pravidlo plynoucí ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Uplatňuje se v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tedy v přijetí té skutkové varianty, jež je pro obviněného (nej)příznivější. Z uvedeného vyplývá, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (ani žádný jiný) dovolací důvod.
41. Současně třeba dodat, že z povahy tohoto pravidla plyne, že se použije výhradně tehdy, pokud pochybnosti o vině obviněného skutečně existují. Takové pochybnosti však soudy ve věci posuzované neměly. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „ nalézací soud provedl dostupné důkazy v rozsahu pro rozhodnutí nezbytném v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti .“
42. Protože se v dovolacím řízení neuplatňuje revizní princip, z něhož by plynula povinnost dovolacího soudu z vlastní iniciativy komplexně přezkoumat správnost a zákonnost jednotlivých výroků, resp. i všech dílčích skutkových a právních závěrů, které jednotlivé výroky odůvodňují (Nejvyšší soud přezkoumává napadená rozhodnutí na podkladě námitek dovolatele, jež věcně naplňují jím uplatněný dovolací důvod), omezuje se dovolací soud na následující konstatování. Byť tvrzená porušení procesních ustanovení nedosáhla rozměrů, jež by z pohledu garance práva obviněného na spravedlivý proces měla odůvodnit kasaci napadených rozhodnutí (založenou na jejich předchozím přezkumu) ústícímu do závěru o oprávněnosti výhrad dovolatelů, považoval Nejvyšší soud za potřebné se stručněji vyjádřit i k těmto výhradám odvolatelů. Současně se prvotně zaměřil na ty námitky, jež uplatněný dovolací důvod formálně naplnily. Při posuzování těchto otázek dospěl Nejvyšší soud k následujícím poznatkům.
K dovolání obviněného V. D.
43. Námitkou, jež naplňuje dovolatelem uplatněný dovolací důvod, je tvrzení, že správní orgán nemůže vydat rozhodnutí na základě omylu. Jak však již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, Nejvyšší soud takový názor nezastává. Již ve svém dřívějším rozhodnutí – v usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016 – se Nejvyšší soud k dané problematice vyjádřil zcela jednoznačně, když poukázal na fakt, že závěry učiněné ve vztahu k občanskoprávnímu řízení spornému, které je ovládáno zásadou projednací, nelze bez dalšího uplatňovat pro správní řízení před ERÚ. Pro posouzení, zda lze příslušný orgán uvést v omyl, je podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, podstatná existence „protistrany“, jež ví, jaký je skutečný stav věci, a jež tak nemůže být uvedena žalobcem v omyl. Platí-li toto pro občanskoprávní sporné řízení, neplatí stejné závěry pro správní řízení před ERÚ, neboť toto řízení má zásadně charakter neveřejného písemného řízení, v němž správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal žádost o udělení předmětné licence. Závěr obviněného, že správní orgán nemůže vydat rozhodnutí na základě omylu je tedy nesprávný. Jeho námitku je proto nutno označit za zjevně neopodstatněnou.
44. Obviněný dále namítá, že soud prvního stupně nesprávně provedl důkaz Sdělením státního inspektorátu práce a odvolací soud jeho návrh na provedení tohoto důkazu a důkazu znaleckým posudkem ČVUT zamítl. Nejvyšší soud je nucen především opětovně připomenout, že není v rámci dovolacího řízení oprávněn zasahovat do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Dle zásady volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí nalézacího soudu (příp. soudu odvolacího, jenž může skutková zjištění soudu prvního stupně modifikovat na podkladě vlastního důkazního řízení), které skutečnosti považuje za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak tyto důkazy následně zhodnotí. Jak upozornil odvolací soud, není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka. Neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 či sp. zn. I. ÚS 972/09). Odvolací soud dostatečně odůvodnil zamítnutí důkazních návrhů obviněného s tím, že je považuje za nadbytečné, neboť tyto důkazy již byly řádně provedeny během hlavního líčení dne 2. 12. 2015. Soud druhého stupně tak zcela dostál požadavkům judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí stran problematiky tzv. opomenutých důkazů.
45. Dovolatel má dále za to, že soud druhého stupně postupoval nesprávně, pokud v případě citací zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), a vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, použil znění aktuální ke dni vydání rozhodnutí namísto znění účinného v době, kdy došlo k údajné trestné činnosti. Dovolací soud k tomuto uvádí, že v daném směru (stran otázky účinnosti jím zmiňovaných norem) je jeho námitka důvodná. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku správně uvedl, že znění, s nímž operuje odvolací soud, nebylo účinné v době posuzovaného jednání. Již proto s ním nelze argumentovat při řešení viny dovolatele. Nutno však zdůraznit, že závěr o existenci subjektivní stránky dovolatele není budován (zejména ne výlučně) na skutečnostech zmiňovaných odvolacím soudem ve vztahu k pozdější právní úpravě, neboť ten toliko rozvinul (nikoli však opodstatněným způsobem) argumentaci soudu nalézacího, s níž se ztotožnil (reakci soudu prvního stupně obsaženou na str. 37 a 38 rozsudku pokládá za logickou a správnou). Závěr o subjektivní stránce je soudy nižších stupňů budován zejména na zjištěních týkajících se data vystavení revizní zprávy a údajů, které dovolatelem vystavená zpráva obsahovala a jež byly podstatné pro rozhodování pracovníků ERÚ. Soudy vyšly i z toho, že dovolatel věděl, že jím vystavená zpráva bude použita jako podklad pro ERÚ k vydání licence, přičemž neobsahovala žádný údaj, který by upozorňoval na to, na čem buduje svou obhajobu obviněný, tj. že nejde o (v jeho pojímání koncovou) revizní zprávu, na jejímž podkladě by se teprve mělo přistupovat k posouzení důvodnosti žádosti o vydání licence.
46. Námitka dovolatele směřující proti posouzení jeho revizních zpráv soudy obou stupňů je toliko opakováním jím uplatněné obhajoby. K posouzení povahy revizních zpráv je třeba přistoupit v celistvosti a komplexnosti dané trestní věci, neboť jednání obviněného bylo jedním z řady na sebe navazujících kroků, jež společně zapříčinily neoprávněné získání licence a vznik nároku na zvýhodněné výkupní ceny. Třeba zopakovat, že rozhodnutí soudů nižších stupňů o vině obviněného nebylo založeno na závěru, že jeho revizní zpráva byla jediným (či výlučným) podkladem pro vydání licence, jak opakovaně tvrdí. Soudy obou stupňů naopak jasně uvedly, že jeho revizní zpráva byla použita jako jeden z podkladů k vydání předmětné licence, jenž - společně s podklady poskytnutými ostatními obviněnými - sloužil k vytvoření nepravdivého obrazu o stavu elektrárny. Sám obviněný připustil, že si byl vědom, že jím zpracovaná revizní zpráva bude sloužit jako podklad pro udělení licence. Tvrzením, že jeho záměrem vždy bylo vyhotovit toliko výchozí revizní zprávu a logicky měla být následně vypracována konečná revizní zpráva, však obviněný pouze přenáší svoji odpovědnost na zaměstnance ERÚ, pokud těmto vyčítá, že mezi výchozí a konečnou revizní zprávou nedokázali rozlišit.
47. Jak plyne z výpovědí zaměstnanců ERÚ, při předložení revizní zprávy primárně posuzovali, jestli má všechny obsahové náležitosti, jaký je nainstalovaný výkon, počet panelů, razítko a podpis revizního technika a závěr, jestli zařízení odpovídá požadavkům ČSN. Zaměstnanci ERÚ nejsou a ani nemohou být odborníci na každý aspekt zařízení, k nimž udělují licence. Z tohoto důvodu jsou ze zákona vyžadovány podklady vypracované techniky s potřebnou odborností, kteří svým razítkem a podpisem ručí za správnost jimi vypracované zprávy. Pokud je takto vypracovaná zpráva předložena jako jeden z podkladů pro vydání licence, nemají zaměstnanci ERÚ důvod pochybovat o její správnosti a pravdivosti. S ohledem na odborné znalosti obviněného nelze pochybovat o tom, že si byl vědom, z jakého důvodu je revizní zpráva vyžadována, a proč na něj bylo svědkem Č. naléháno, aby do zprávy doplnil počet panelů, přestože tyto neviděl nainstalovány. Jak přiléhavě uvedl státní zástupce, o vině obviněného v dané věci by bylo uvažováno zcela jinak, pokud by běžně počet plánovaných solárních panelů do revizních zpráv uváděl a nemusel k tomuto být přemlouván.
48. Jinými slovy vyjádřeno, nepřesnost, jíž se v odůvodnění svého rozsudku dopustil odvolací soud, nemá za následek, že by závěry soudů nižších stupňů o úmyslné povaze jednání dovolatele, která je z hlediska zavinění předpokladem právního závěru, že se dopustil jednání pomocného ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, byly vadné.
K dovolání obviněného J. K.
49. K námitkám tohoto dovolatele, jenž zpochybňuje důvodnost aplikace ustanovení §329 tr. zákoníku na svou osobu v souvislosti s jednáním, jehož se podle skutkových zjištění soudů obou stupňů dopustil, se úvodem sluší připomenout následující obecná východiska.
50. Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svou pravomoc.
51. Skutková podstata tohoto trestného činu vyžaduje speciální subjekt, tady osobu mající zvláštní postavení - úřední osobu. Trestní zákoník ve svých výkladových ustanoveních definici úřední osoby obsahuje. Podle obecné definice je úřední osobou fyzická osoba, která je výslovně jmenována v §127 odst. 1, plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů.
52. Soudy obou stupňů prokázaly, že obviněný byl úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť plnil jako zaměstnanec odboru licencí Energetického regulačního úřadu úkoly státu při regulaci v energetice, kdy při plnění těchto úkolů používal svěřené pravomoci. K námitce obviněného státní zástupce přiléhavě cituje judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1977/2013, a usnesení ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1409/2014), podle níž mohou mít postavení úřední osoby i ty osoby, jež nečiní vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení, ale pouze je připravují nebo zajišťují jeho výkon.
53. Obviněný namítá, že pojem úřední osoby by měl být vykládán nejen v kontextu trestního práva, ale také v kontextu práva správního. Při výkladu pojmů právní normy je třeba vždy použít definici, již sama právní norma obsahuje. Pokud by obdobný pojem obsahovala jiná právní norma, jež by mu stanovovala odlišný obsah, nelze tuto použít bez dalšího při jeho interpretaci a následné aplikaci. Jinými slovy vyjádřeno, s ohledem na to, že trestní zákoník obsahuje vlastní definici pojmu úřední osoba, nelze při výkladu tohoto pojmu a potažmo v souvislosti s řešením otázky trestní odpovědnosti obviněného užít normy správního práva.
54. K naplnění objektivní stránky daného trestného činu dochází při zneužití svěřené pravomoci úřední osoby jednou z taxativně daných forem: buď vykonáváním pravomoci způsobem odporujícím zákonu, nebo překročením vlastní pravomoci či konečně neplněním povinnosti vyplývající z pravomoci. V případě obviněného podle zjištění soudů naplnění objektivní stránky spočívalo v překročení jeho pravomoci. Pokud obviněný namítá, že nečinil žádné úkony ve správním řízení, nevykonával tedy žádnou pravomoc a nemohl ji tedy ani překročit, lze k takto formulované námitce připomenout, že „[o] překročení pravomoci jde, když pachatel vykonává činnost, která patří do pravomoci jiné úřední osoby, popř. jiného orgánu, a to buď nadřízeného, nebo též podřízeného, nižšího, pokud úřední osoba nemá právo vztáhnout vyřízení věci na sebe. Patří sem i případy, kdy úřední osoba jedná bez zvláštního zmocnění, pokud je právní řád vyžaduje (srov. R 19/1981, s. 110 a 111).“ (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 3614 s.)
55. Soudy obou stupňů se detailně zabývaly otázkou, zda byl obviněný oprávněnou úřední osobou podle správního řádu k výkonu této pravomoci. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu (str. 47 rozsudku), že oprávněnými úředními osobami na základě opatření předsedy Energetického regulačního úřadu byli v řízení o udělení licence spol. MONDRAGONE, s. r. o., toliko I. F. a L. Ž. Odvolací soud rovněž uvádí, že obviněný nebyl jmenován ani ustanoven oprávněnou osobou, nebyl nikým pověřen, neměl žádné písemné zmocnění a nepožádal jej o to ani L. Ž., který oprávněnou úřední osobou byl.
56. Není tedy pochyb, že pokud obviněný jako zaměstnanec odboru licencí ERÚ (úřední osoba ve smyslu §127 odst. 1 tr. zákoníku) prováděl úkony ve správním řízení vedením ERÚ ohledně žádosti spol. MONDRAGONE, s. r. o., o vydání licence na výrobu elektřiny, kdy bez pokynu a vědomí oprávněných úředních osob provedl předběžnou kontrolu stavu dokončenosti fotovoltaické elektrárny a následně ovlivnil vydání rozhodnutí o udělení licence způsobem popsaným ve výroku rozsudku odvolacího soudu (překročil svěřenou pravomoc), byla jeho jednáním objektivní stránka trestného činu bezesporu naplněna.
57. Námitky obviněného směřující proti kvalifikaci trestného činu podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku sice formálně naplňují dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g), jsou však zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného J. P.
58. K námitce dovolatele týkající se použití zásady subsidiarity trestní represe se podrobně vyjádřil ve svém rozhodnutí již odvolací soud, přičemž Nejvyšší soud se s jeho závěry plně ztotožňuje. K doplnění uvádí následující skutečnosti.
59. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Pokud je jednání trestným činem, je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
60. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
61. Společenská škodlivost se neposuzuje plošně. Je třeba ji vždy zvažovat v konkrétním posuzovaném případě, tj. u každého méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
62. Obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Svým jednáním, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, způsobil škodu podstatně přesahující svou výší škodu velkého rozsahu ve smyslu §138 tr. zákoníku. Jak uvedl odvolací soud, nelze v žádném případě opomenout značně sofistikovaný a koordinovaný způsob spáchání tohoto trestného činu. S ohledem na vysokou společenskou škodlivost jednání obviněného použití §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřichází v úvahu. Námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
63. K námitce dovolatele spočívající v porušení zákazu reformationis in peius lze uvést, aniž by bylo třeba se zaobírat otázkou, zda je obsahově vyhovující dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005), že obstát nemůže.
64. Zákaz reformationis in peius spočívá v zákazu změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání podaného v neprospěch obviněného. Takové odvolání může podat jen státní zástupce (popř. poškozený ohledně výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení).
65. Podle mínění dovolatele podal státní zástupce odvolání toliko do výše uloženého peněžitého trestu. S ohledem na to, že jednotlivé výroky o trestu jsou od sebe oddělitelné, porušil podle něj odvolací soud zákaz reformationis in peius , pokud zrušil celý výrok o trestu a znovu rozhodl tak, že uložil přísnější trest odnětí svobody za současného zachování výše peněžitého trestu. Tento závěr dovolatele je však nesprávný. Státní zástupce již v úvodu svého odvolání uvedl, že jej podává v neprospěch obviněného J. P., a to do výroku o trestu. Z obsahu odvolání pak dále vyplývá, že považoval uložený trest za nepřiměřeně mírný, zejména pak trest peněžitý, byť byl uložen v kombinaci s trestem odnětí svobody. Navrhl proto více variant možných kombinací druhů trestů, jež by považoval za přiměřené, mj. zachování trestu odnětí svobody v uložené délce trvání za současného uložení trestu zákazu činnosti a peněžitého trestu, nebo trestu propadnutí majetku. Z uvedeného vyplývá, že přestože státní zástupce označil zvláště peněžitý trest za nepřiměřeně mírný, nesměřovalo jeho odvolání výhradně proti tomuto druhu trestu, ale výroku o trestu jako celku. Pokud by skutečně napadal svým odvoláním výhradně výrok o peněžitém trestu, nenavrhoval by zachování trestu odnětí svobody za současného uložení dalšího druhu trestu. Trest dovolateli uložený vnímal jako celek nepřiměřeně mírný. Výklad, jenž předkládá ve svém dovolání obviněný, je příliš formalistický a jeho přijetí by vedlo k nepřiměřeným nárokům na obsah opravných prostředků. Odvolání státního zástupce v této věci bezezbytku splňuje obsahové náležitosti stanovené §249 odst. 1 a 2 tr. ř., je v něm jasně uvedeno, že je podáno v neprospěch obviněného a směřuje proti výroku o trestu. Pokud odvolání dále obsahuje několik návrhů státního zástupce, jak by odvolací soud o opravném prostředku mohl rozhodnout, není tento těmito návrhy vázán a v žádném případě neomezují rozsah jeho přezkumné povinnosti (pouze na výrok o peněžitém trestu). Nutno současně zdůraznit, že i při veřejném zasedání intervenující státní zástupce takto odvolání prezentoval, když uvedl, že „máme za to, že tresty odnětí svobody tak, jak byly jednotlivým obžalovaným uloženy, jsou nepřiměřeně mírné“ (č. l. 3905 verte), a toliko pro případ, že by výměru uložených trestů odvolací soud akceptoval, požadoval podstatné zpřísnění trestů majetkové povahy.
66. Zbývající námitky obviněného nelze hodnotit ani jako formálně naplňující deklarovaný dovolací důvod, neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu. Nadto tyto dovolatelovy námitky jsou toliko opakováním výhrad uplatněných v jeho odvolání, s nimiž se dostatečně vypořádal již odvolací soud. Pouze nad rámec své přezkumné povinnosti proto Nejvyšší soud uvádí následující.
67. Obviněný namítá, že přestože soudy obou stupňů dovozují koordinovanost a sofistikovanost jeho trestné činnosti, nevypořádaly se vůbec se skutečností, že se s dalšími obviněnými nezná. Sofistikovanost této trestné činnosti však vyplývá právě z faktu, že se všichni obvinění nemuseli znát a nemusela mezi nimi vzniknout výslovná dohoda o spolupráci zvyšující pouze pravděpodobnost odhalení jejich trestné činnosti. Naopak, trestná činnost byla výsledkem souhry jednotlivých jednání obviněných, kde každý plnil svoji roli, aniž by se museli kdykoliv setkat. Postačilo, pokud obviněný J. P. spolupracoval se svým dodavatelem Z. S., jenž dále spolupracoval se zbylými obviněnými. Nelze přisvědčit závěru obviněného, že se soudy nevypořádaly se vzájemnými vztahy mezi obviněnými, neboť soud prvního stupně se této problematice ve svém odůvodnění podrobně věnuje. Jednotlivé vazby mezi obviněnými, jež trestnou činnost umožnily, jsou v něm detailně popsány a podpořeny svědeckými výpověďmi.
68. Další námitkou dovolatel směřuje proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Podle jeho mínění důkazy svědčící v jeho prospěch sice byly provedeny, soudy je však vůbec nehodnotily. V dané souvislosti se opětovně připomíná, že dovolacímu soudu zásadně nepřísluší, aby tzv. přehodnocoval hodnocení provedené orgánem, který důkazy provedl (zpravidla soud prvního stupně), neboť v uvedeném směru by zasáhnout mohl toliko v případě, že by namítané hodnocení trpělo znaky libovůle, zjevnými logickými vadami či jinými hrubými a očividnými závadami (např. obsahovou deformací důkazů), pro které by nemohlo obstát v kontextu práva obviněného na spravedlivý proces.
69. Ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je vyjádřením zásady volného hodnocení důkazů, podle níž soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. K naplnění požadavku na náležité odůvodnění rozhodnutí dle §125 odst. 1 tr. ř. musí soud uvést, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Dovolatel dovozuje, že soudy nehodnotily důkazy v jeho prospěch z jednotlivých útržků výpovědí svědků, jež vytrhává z kontextu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, především pak soudu nalézacího, však vyplývá, že právě uvedenými výpověďmi se soud zevrubně zabýval. Pokud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl určitou část výpovědi svědka, nelze z tohoto vyvodit závěr, že soud důkaz nehodnotil.
70. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl podrobný výčet provedených důkazů, z nichž při konstrukci svých skutkových zjištění vyšel, přičemž nelze oprávněně tvrdit, že by skutková zjištění, ke kterým se na základě jejich zhodnocení dobral, v těchto důkazech neměla dostatečné ukotvení. Odvolací soud se ve svém odůvodnění detailně věnuje jednotlivým námitkám obviněných, své úvahy dává do souvislosti s provedenými důkazy a uvádí důvody, jež ho vedly k závěru, že obhajoba obviněných byla vyvrácena. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tedy splňuje požadavky §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., zákonný důvod pro procesní (kasační) zásah dovolacího soudu z tohoto úhlu nazírání proto není dán.
71. Pokud jde o námitku obviněného, že žádný z dokumentů předložených ERÚ nebyl nepravdivý, odkazuje Nejvyšší soud na své závěry k námitkám obviněného V. D. K posuzování podkladů předložených ERÚ je třeba přistupovat v celistvosti a komplexnosti projednávané věci. Jednotlivé podklady shromážděné obviněnými a následně předložené ERÚ byly nepravdivé ve svém souhrnu, kdy v odpovědných pracovnících ERÚ vzbudily dojem, že elektrárna je dokončená a splňuje tak po stavebně technické stránce podmínky pro udělení licence, přestože do konce roku 2010 nebyla dokončená ani provozuschopná. Nadto právě posouzením pravdivosti předávacího protokolu se podrobně zabýval také odvolací soud, přičemž na základě řady důkazů došel k závěru, že tento nemohl odrážet skutečný stav věci (str. 56 rozhodnutí).
72. Odvolací soud se zevrubně věnoval také námitce dovolatele ohledně jeho nevědomosti o nedokončenosti elektrárny (str. 57-58 rozhodnutí). Z výpovědí svědků M. O., J. D., R. J. a stavebního deníku obviněného M. V. jasně vyplynulo, že dne 29. 12. 2010 nebyly instalovány v elektrárně žádné fotovoltaické panely a ani dne 31. 12. 2010 nebyly položeny všechny panely, a ty které položeny byly, nebyly mezi sebou propojeny a nebyly zapojeny do měničů a střídačů. Společnost ESOKOM, která měla na starosti „elektriku“, na elektrárně pracovala naposledy 21. 12. 2010 s tím, že pokračovala až 18. 1. 2011. V závěrečném týdnu roku 2010 tedy panely nepropojovala. Nelze přisvědčit námitce obviněného, že nemohl poznat nedokončenost elektrárny, neboť mu muselo být jasné, že fotovoltaická elektrárna může být provozuschopná jedině v případě, kdy jsou jednotlivé panely mezi sebou propojeny. Na tomto závěru nic nemění argument dovolatele, že ohledně připravenosti elektrárny důvěřoval svému dodavateli. Pokud by skutečně dovolatel obviněnému Z. S. na konci roku 2010 věřil, že byla elektrárna dokončena a následně v roce 2011 zjistil, že toto se nezakládalo na pravdě, jistě by toto nenechal bez odezvy. Naopak z dalších důkazů vyplývá, že obviněný v roce 2011 s obviněným Z. S. dále spolupracoval při dokončování elektrárny. Soudy obou stupňů dostatečně prokázaly, že dovolatel jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy si byl vědom toho, že ke konci roku 2010 nebude elektrárna provozuschopná ani dokončená, cíleně a účelově však z důvodu získání vyšších výkupních cen za legislativních podmínek platných pro rok 2010 postupoval tak, aby vyvolal omyl u pracovníků ERÚ, že elektrárna dokončená je.
K důvodům rozhodnutí dovolacího soudu
73. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že tito ve svých dovoláních v rozhodující míře uplatnili námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Námitky hmotně právního charakteru, které byly způsobilé obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovoláních všech obviněných rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
74. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
75. Pokud obvinění J. K. a J. P. ve svých dovoláních navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265h odst. 3 tr. ř. v jejich případě přerušil výkon trestu odnětí svobody, pak o těchto podnětech nebylo rozhodováno samostatným rozhodnutím. Ze strany obviněných se jednalo toliko o podnět, nikoli návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí (jenž může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně), o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Nejvyšší soud však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněných stran navrženého postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu