ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.843.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 843/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2017 o dovolání obviněné B. T. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 7 To 403/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 120/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1) Obviněná B. T. M. (dále jen „obviněná”, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 3 T 120/2012, uznána vinnou trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zák., kterého se dopustila jednáním popsaným pod body 2, 3, 4 a 5 výroku o vině citovaného rozsudku.
2) Za tento trestný čin byla obviněná podle §171d odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona byl obviněné uložen peněžitý trest ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
3) Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podala jak obviněná, tak spoluobviněná N. T. T. X. odvolání. Na základě podaných odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 7 To 403/2014 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byl obviněné N. T. T. X. podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to finanční hotovosti ve výši 60.500 USD, 21.570 EUR a 716.700 Kč. Odvolání obviněné B. T. M. bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4) Obviněná B. T. M. podala prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 7 To 403/2014 dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Stěžejním argumentem, který obviněná na podporu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, je tvrzení, že jednání za které byla pravomocně odsouzena „není v žádném případě trestným činem”, přičemž uvedené pochybení bylo způsobeno zejména nesprávným výkladem pojmu „napomáhání k neoprávněnému pobytu”. Z obsahu dovolání dále vyplynulo, že v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „zákon o pobytu cizinců”) má obviněná za to, že neoprávněným pobytem na území republiky se rozumí pouze takový pobyt cizince, „který pobývá bez víza, ač k tomu není oprávněn nebo pobývá bez jiného platného oprávnění k pobytu”. V souvislosti s touto skutečností a se skutečností, že osoby, kterým měla obviněná údajně k neoprávněnému pobytu na území České republiky napomáhat, disponovaly „platným a nezrušeným dlouhodobým pobytem či vízem nad devadesát dnů”, nebyla podle jejího přesvědčení skutková podstata za vinu jí kladeného trestného činu naplněna. V opačném případě by pak docházelo ke kriminalizaci jednání celé řady dalších osob poskytujících „těmto cizincům” za úplatu např. zdravotní či právní služby, atd. K druhému z uplatněných dovolacích důvodů, a to dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítla, nejen že uložený peněžitý trest je nepřiměřeně přísný, ale že z dikce zákona vyplývá, že ani neměl být uložen v takovém rozsahu, neboť to odporuje judikatuře Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 213/2000). Závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 7 To 403/2014, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 3 T 120/2012 zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně k novému řízení.
5) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení. K námitkám, které byly uplatněny v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že v případě námitek týkajících se nesprávného hodnocení předmětného jednání obviněné jde o námitky, které obviněná uplatnila již v rámci předchozích stádií trestního řízení, přičemž s těmito námitkami se příslušné soudy již náležitě vypořádaly, přičemž odkázal na příslušné pasáže odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí. Pro úplnost pouze uvedl, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že osoby, kterým obviněná k neoprávněnému pobytu na území České republiky napomáhala, zde nepobývaly v souladu s udělenými vízy. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že výtku nepřiměřeného trestu není možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit. S ohledem na uvedené skutečnosti tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále vyjádřil svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
6) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
7) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9) Nejvyšší soud musí konstatovat, že námitky, uplatněné v dovolání obviněnou, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněné vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10) Nejvyšší soud dále konstatuje, že ačkoliv námitky obviněné, svým obsahem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují, shledal je zjevně neopodstatněnými.
11) Trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. se dopustí ten, kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky. Přičemž neoprávněným pobytem se rozumí především pobyt cizince na území České republiky, který je v rozporu se zákonem o pobytu cizinců, jakož i zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákonem č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 310/1999 Sb., o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
12) Vzhledem k tomu, že dovolání podává obviněná prostřednictvím obhájce (osoby práva znalé), zabýval se Nejvyšší soud pouze těmi námitkami, které byly obviněnou uvedeny (námitka ke znaku trestného činu, vyjádřená ve výkladu „neoprávněného pobytu“), aniž by bylo jeho povinností z dovolání obviněné za tuto domýšlet možná pochybení, dovoláním nespecifikovaná (srov. rozh. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015, 11 Tdo 1159/2015, přiměřeně též I. ÚS 452/07). Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů mimo jiné vyplývá, že se obviněná za úplatu podílela na vyřízení formalit potřebných pro získání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky osobám, o kterých věděla, že podmínky požadované příslušnými právními předpisy pro udělení takovýchto povolení nesplňují, popř. nesplňují podmínky pro povolení prodloužení svého pobytu na území České republiky.
13) Z důkazů založených ve spise, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, vyplývá jednoznačný závěr, který není obviněnou záměrně zmiňován, a to, že věděla o tom, že osoby, pro které vyřizovala prodloužení jejich pobytu na území České republiky, se na území České republiky nezdržovaly, na území České republiky ani nepodnikaly (např. svědek D. D. T., D. T. T. a další), což je prokázáno nejen výpověďmi svědků, ale také listinnými důkazy (např. plné moci, osvědčení o registraci, oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti a dalšími důkazy), které byly zajištěny při domovní prohlídce u obviněné. Případná argumentace obviněné, že uvedené důkazy neprokazují její vědomost o tom, že uvedené osoby se na území České republiky nezdržují a že jim zařizuje povolení k trvalému pobytu s argumentací, že na území České republiky podnikají, je kromě výše uvedeného shora, vyvrácena odposlechy telefonních hovorů, případně zajištěnými SMS zprávami. Přes uvedené základní skutkové zjištění, je pak snahou obviněné přesvědčit Nejvyšší soud o nesprávném postupu soudů nižších stupňů, pokud dospěly k závěru o její vině trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d tr. zák. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, pokud tyto dospěly k závěru, že obviněná svým jednáním pomohla jiným osobám k neoprávněnému pobytu na území republiky a v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 48-56) či odůvodnění usnesení soudu odvolacího (str. 12-14). Nad rámec úvah soudů nižších stupňů pak považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Nyní posuzovaná trestní věc je obdobná trestní věci, kterou Nejvyšší soud již v minulosti judikoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1295/2010, publikované pod č. 8/2012 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v avizovaném rozhodnutí dospěl k názoru, že skutková podstata trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d tr. zák. je naplněna i tehdy, jestliže cizinec získal povolení k trvalému pobytu na území České republiky na základě účelového souhlasného prohlášení o určení otcovství k dítěti, za jehož druhého rodiče jím byl v rozporu se skutečností označen český státní občan.
14) Obdobně Nejvyšší soud posuzoval i případ účelově uzavřeného manželství, kdy se zabýval otázkou, zda takové manželství může vytvořit překážku pro uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. (srov. č. 55/2008 Sb. rozh. tr.). Na podporu svých závěrů se Nejvyšší soud opřel i o judikaturu Nejvyššího správního soudu, jenž zamítl kasační stížnost stěžovatelky, která uzavřela manželství se státním občanem České republiky pouze za účelem získání povolení k trvalému pobytu, které jí však nebylo uděleno, a její žádost byla správním orgánem podle §87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zamítnuta s odkazem na důvodnou obavu, že by žadatelka mohla ohrozit bezpečnost České republiky nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě zaujal názor, že za závažné narušení veřejného pořádku je třeba považovat i narušení vzniklé samotným povolením trvalého pobytu, které by v případě stěžovatelky znamenalo, že by správní orgán své rozhodnutí založil na akceptaci obcházení zákona, a tím by došlo k vytvoření právního vztahu trvajícího do budoucna.
15) Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že jednání obviněné bylo účelové, kdy ve snaze získat neoprávněný majetkový prospěch, osobám, které na území České republiky nikdy nepodnikaly, podnikat nehodlaly, zdržovaly se mimo území republiky (v Německu), za finanční prostředky, pomáhala zajistit povolení k dlouhodobému pobytu na území republiky, přestože věděla, a to i přes skutečnost, např. dříve uděleného víza za účelem podnikání, že tyto osoby, pro které povolení k pobytu pomáhala zajistit, nikdy na území republiky nepodnikaly (od samého počátku platnosti víza nebyl plněn účel jeho vydání, o čemž věděla), ani se na adrese bydliště nezdržovaly a pracovaly v Německu, a proto je její argumentace k výkladu znaku „neoprávněného pobytu“ v rozporu s výše uvedenou judikaturou. Argumentaci obviněné, že k naplnění znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu spočívajícího v napomáhání k neoprávněnému pobytu nemohlo dojít, neboť neoprávněným pobytem na území republiky se rozumí pouze takový pobyt cizince, „který pobývá bez víza, ač k tomu není oprávněn nebo pobývá bez jiného platného oprávnění k pobytu”, s ohledem na shora uvedené skutečnosti nebylo možné přisvědčit.
16) Jak již bylo řečeno shora, v posuzovaném případě, bez účelového předstírání skutečností nutných k získání víz, nebyly by konkrétní osoby oprávněny z tohoto titulu pobývat na území České republiky.
17) Nejvyšší soud dále doplňuje (v souvislosti s výtkami obviněné k výkladu znaku „neoprávněného pobytu“), že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
18) V souvislosti s výše uvedeným Nejvyšší soud uzavírá, že ze způsobu, jakým je skutek popsán, lze vyčíst znak trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou, tj. pomoc jinému k „neoprávněnému pobytu na území republiky“. Soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy v souladu se zákonnými požadavky specifikovanými v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř., resp. §134 tr. ř. Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění lze zhodnotit jako jasná, logická a přesvědčivá, tedy jako rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, nevykazující obviněným namítané pochybení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
19) Ve vztahu k námitkám obviněné, které se vztahují k uloženému peněžitému trestu je zapotřebí konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněné uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
20) V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.
21) Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněné směřující proti výroku o trestu v části, kdy obviněná považuje nejen uložený peněžitý trest za nepřiměřený, ale také trest odnětí svobody, jehož podmíněný odklad považuje za nestandardně dlouhý, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.), podřadit.
22) Nad rámec přezkumné činnosti Nejvyššího soudu lze konstatovat, že tento soud se s argumentem přílišné tíživosti uloženého trestu nikterak neztotožňuje. Pokud jde o trest odnětí svobody, ten byl uložen v trvání deseti měsíců, přičemž mohl být uložen v trvání do tří let. Je tedy zřejmé, že byl uložen v dolní polovině zákonné trestní sazby. Rovněž nepřípadné je tvrzení obviněné, že doba podmíněného odkladu uloženého trestu je „nestandardně dlouhou zkušební dobou“, když zkušební dobu bylo možno stanovit v trvání až pěti let. Zavádějící je tvrzení, že nebylo přihlédnuto k délce doby trvajícího trestního stíhání, neboť sám soud prvního stupně na str. 56 doslovně uvedl, že „přihlédl k délce trestního řízení“. Ve vztahu k námitce, že trest uložený trestním příkazem nemůže být po podání odporu obviněným přísnější, považuje Nejvyšší soud jednak předeslat, že v souladu s ustanovením §314e odst. 1 tr. ř. platí, že samosoudce je oprávněn bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže je skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Podle ustanovení §314g odst. 2 věty první tr. ř. byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí a soud může obviněného uznat vinným těžším trestným činem nebo mu může uložit přísnější trest.
23) Na druhé straně Nejvyšší soud nemohl ponechat bez povšimnutí již shora zmíněnou judikaturu Ústavního soudu, která se týká právě problematiky řešené v této věci. Podle ní i přesto, že zásada zákazu reformationis in peius se při novém rozhodování (po podání odporu proti trestnímu příkazu) neuplatní, uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000).
24) V této souvislosti je však vhodné poukázat na jiný (a z časového hlediska pozdější a obviněnou nezmíněný) nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 39/09, který předchozí nález poněkud korigoval, když v odůvodnění novějšího nálezu Ústavní soud uvedl, že není vyloučeno, aby obecný soud (prvního stupně) dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu podle §23 odst. 1 tr. zák., resp. odpovídající kritériím podle §31 tr. zák. (srov. nyní §39 tr. zákoníku), a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly. Obecný soud však musí v rozsudku výslovně uvést a náležitě odůvodnit všechna kritéria, která ho vedla k uložení nově vyměřeného trestu. Obviněný, který je takto s úvahami soudu transparentně seznámen, má plně zachovánu možnost napadnout vyměřený trest a domáhat se jeho přezkumu v druhé instanci.
25) Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu rovněž uvedl, že si je vědom toho, že v dřívějším nálezu konstatoval, že uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Trestní příkaz má charakter odsuzujícího rozsudku a eventuální mírný trest jím ukládaný nemůže mít charakter odměny za to, že věc nebude projednávána v hlavním líčení. Tím spíše nesmí být přísnější trest, uložený rozsudkem po zrušení trestního příkazu, pouhou sankcí za to, že obžalovaný využil svého práva podat odpor dle §314g odst. 1 tr. ř. Tam, kde obecný soud i po hlavním líčení rozhoduje na základě stejných skutečností jako v trestním příkaze, měl by rozumně vysvětlit, proč nově vyměřený trest ukládá. Jestliže má obecný soud za to, že v hlavním líčení vyšly najevo takové okolnosti (srov. §34 tr. zák., resp. nyní §42 tr. zákoníku), jež oproti zjištěním učiněným v přípravném řízení odůvodňují uložení přísnějšího trestu, než jaký byl uložen zrušeným trestním příkazem, musí tyto okolnosti v odůvodnění svého rozsudku výslovně zmínit. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněná v České republice dlouhodobě podniká, kdy právě na základě z toho vyplývajících zjištěných skutečností byl obviněné uložen příslušný peněžitý trest. Pokud by měl Nejvyšší soud reagovat blíže také na otázku zjišťování majetkových poměrů obviněné, pak nelze než uvést, že v takovém případě se musí zejména spolehnout na výpovědi obviněných. Za situace, kdy však obviněná odmítla ve věci vypovídat nelze než zmínit rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva zastávající názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho rozhodnutí nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; Averill proti Spojenému království ze dne 6. 6. 2000, viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/05). Na uvedenou skutečnost upozorňuje Nejvyšší soud pouze okrajově s ohledem na zvolenou formu obhajoby obviněnou ve vztahu k soudům nižších stupňů a otázce podrobných možností prověřování finanční situace obviněné. V souvislosti s ukládaným peněžitým trestem nelze přehlížet, že funkcí peněžitého trestu bylo především postihnout majetkový prospěch pachatele, který získal z trestné činnosti [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, 907 s.]. Uvedenou skutečnost nad rámec úvah soudu prvního stupně zmiňuje záměrně Nejvyšší soud, neboť z jednání obviněné, pro které byla odsouzena je patrna snaha o majetkový prospěch obviněné, kdy za jednání pod bodem 2) inkasovala 2.000 USD, za jednání pod bodem 3) 1.100 EUR, 4) 1.200 EUR, 5) 25.000 Kč. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že při ukládání peněžitého trestu trestním příkazem nebylo dostatečně přihlédnuto k částkám, o které se obviněná obohatila, což napravil soud prvního stupně při ukládání peněžitého trestu v rámci svého rozsudku ze dne 24. 3. 2014.
26) S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí, přičemž i v případě rozsahu odůvodnění lze odkázat nejen na zákonné ustanovení, ale také na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu