ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.937.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 937/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. srpna 2017 o dovolání, které podal obviněný P. W . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 7 To 23/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 127/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 T 127/2015, byl P. W. (dále jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) uznán vinným pod body 1 – 7 pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání a dále za sbíhající se přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 T 44/2014, a přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 31 T 138/2013, byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 T 44/2014, a z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 31 T 138/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené J. N. škodu ve výši 209.111 Kč, poškozené P. L. škodu ve výši 281.000 Kč, poškozené M. B. škodu ve výši 7.000 Kč, poškozené J. H. škodu ve výši 3.400 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. N. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2) Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 T 127/2015, podal obviněný a poškozená J. N. odvolání, o kterých Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 7 To 23/2017, kterým podle §256 tr. ř. odvolání obviněného a podle §253 odst. 1 tr. ř. poškozené J. N. zamítl.
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podané dovolání odůvodnil tak, že závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedených důkazech, že nalézací soud se dopustil při hodnocení důkazů nelogičností, věc nesprávně právě posoudil a že došlo i k chybné aplikaci norem civilního práva. Uvedl, že skutek popsaný pod bodem 4 rozsudku nalézacího soudu, jak byl popsán, není trestným činem, neboť v popisu skutku chybí uvedení skutečnosti, jakou škodu měl poškozené způsobit i jakým způsobem se poškozená za obviněného zaručila, ani zda věřitel na poškozené něčeho vymohl. Rovněž je přesvědčen, že tím, že poškozenou přesvědčil, aby se za něj zaručila, se nedopustil trestného činu podvodu. Dále uvedl, že předmětnou smlouvu o půjčce uzavřel jako dlužník společně s manželkou, a to na základě jí udělené plné moci s tím, že manželka se k této půjčce opakovaně hlásila a závazek z ní plynoucí uvedla do pasiv SJM. Dovolatel rovněž namítl, že předmětná smlouva o půjčce je absolutně neplatná pro rozpor s §39 OZ, neboť se jedná o lichevní smlouvu, kdy k takto neplatnému závazku nemohlo platně vzniknout ani zajištění poskytované poškozenou. Samotné zajištění v podobě zástavního práva na pozemcích v k. ú. B. dle jeho názoru rovněž nevzniklo, a to opět z důvodu absolutní neplatnosti pro formální vady, kdy zde byla poškozená uvedena jako dlužník. K převedení pozemku poškozené na zapůjčitele pak došlo na základě smlouvy darovací. Obviněný má rovněž za to, že nyní napadeným rozhodnutím je trestán podruhé ve stejné věci, kdy jednání, za která mu byl nyní uložen nepodmíněný trest odnětí svobody se udály v letech 2011 – 2012, kdy za převážnou část skutků byl již odsouzen v minulosti. Obviněný považuje uložený souhrnný trest za nepřiměřeně přísný s ohledem na celkovou výši škody a má za to, že při úvahách o trestu měla být zohledněna otázka finanční krize jeho rodiny, snaha získat odpovídající zaměstnání, snaha hradit dlužné výživné apod. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ve výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí věci.
4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. K otázce významu platnosti či neplatnosti právního úkonu při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin, jehož součástí objektivní stránky je určitý právní úkon uvedla, že v souladu se soudní praxí je podstatný smysl a obsah právního úkonu, nikoli to, zda je platný či neplatný. Ke skutku uvedenému bod bodem 4 uvedla, že rozhodnou je skutečnost, že dovolatel uzavřel předmětnou smlouvu o půjčce ve výši 200.000 Kč, ačkoli vzhledem ke své finanční situaci věděl, že nemůže řádně hradit dohodnuté splátky. Tímto způsobem došlo k dokonání podvodného jednání, přičemž ta část popisu skutku, která dle názoru dovolatele v popisu jednání absentuje, spadá až do fáze po dokonání dovolatelova podvodného jednání. K námitce stran uloženého souhrnného trestu uvedla, že tato není způsobilá stát se předmětem dovolacího přezkumu na podkladě námitky jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Na základě výše uvedeného proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5) Nejvyššímu soudu byl doručen přípis označený jako replika obviněného k vyjádření státního zástupce k podanému dovolání. V podané replice obviněný upozornil, že uzavřel předmětnou smlouvu o půjčce s věřitelem I. P., tedy osobou odlišnou od poškozené N. a k jeho škodě, přičemž tento není v řízení v postavení poškozeného, ale svědka.
6) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
10) V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
11) Vzhledem k tomu, že podstatou převážné části námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky (zejména k otázce hodnocení důkazů – vedení řádného života, výše příjmů, nezohlednění podnikatelských aktivit atd.) nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále lze rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12) Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Často je poškozený uváděn v omyl ohledně platební schopnosti dlužníka či o možnosti zaplatit za vylákané služby či zboží anebo v případě půjčky o schopnosti dlužníka takovou půjčku splácet (srov. rozh. č. 15/1969, rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. atd.). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. rozh. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozh. č. 54/1967; rozh. č. 15/1969, rozh. č. 57/1978-III. a rozh. č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2049-79 s.].
13) V daném případě bylo u skutku popsaném pod bodem 4 rozsudku nalézacího soudu v rámci trestního řízení prokázáno, že obviněný dne 22. 3. 2012, na blíže neurčeném místě v P., přestože si byl s ohledem na svoji špatnou finanční situaci vědom toho, že peníze nebude schopen v dohodnuté době vrátit, přesvědčil poškozenou J. N., aby se za něj zaručila u půjčky, kterou uzavřel s I. P. a byla sepsána dne 22. 3. 2012 na částku 200.000 Kč a byla vyplacena na účet obviněného, kdy obviněný se zaručil, že splátky bude sám I. P. řádně hradit, což neučinil a věřitel I. P. následně vymáhal celou částku po poškozené. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se v tomto případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu půjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2049-79 s. (bod 10)]. V předmětné trestní věci tak obviněný uváděl v omyl nejen I. P., ale v omyl uváděl také J. N., kterou přesvědčil, že je natolik solventní, že pro něj nebude problém půjčku od I. P., při které ručila J. N. nemovitostmi, zaplatit v termínu dohodnutém s I. P. Touto otázkou se však již zabýval ve svém rozhodnutí nalézací soud (str. 10 – 11), a následně také soud odvolací (str. 5). Z hlediska skutkové podstaty podvodu není rozhodné, zda lstivým předstíráním a jednáním pachatelovým byla poškozena přímo osoba uvedená v omyl nebo jejím prostřednictvím jiná osoba. Osoba poškozeného není rozhodná pro totožnost skutku stíhaného obžalobou jako podvod (srov. přiměřeně rozh. č. 21/2010 Sb. rozh. tr.). Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby (viz rozh. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). V daném případě tak zůstává klíčovou skutečnost, že obviněný, ačkoli si vzhledem ke své finanční situaci musel být vědom, že nebude schopen dostát svým finančním závazkům v dohodnuté době, přesvědčil J. N., že je natolik solventní [„je pro něj banalitou“ viz str. 6 rozsudku], aby se za něj zaručila u půjčky, kterou uzavřel s I. P., kterého rovněž uvedl v omyl, mj. tím, že tvrdil, že bude řádně splácet sám půjčku. Jinými slovy, osobou uvedou v omyl tedy byl nejen I. P., který obviněnému částku 200.000 Kč vyplatil, ale v omyl byla uvedena také J. N., která byla obviněným ubezpečena, že půjčku bude obviněný řádně I. P. splácet, a proto za uvedenou půjčku se rozhodla ručit svými nemovitostmi (soudy bylo při posuzování znaku „uvedl v omyl“ bráno v úvahu nejen to, že obviněný tvrdil, že splácení je pro něj banalitou, ale to, že J. N. se rozhodla vedle půjček, které obviněnému předtím poskytla, ručit za další půjčku obviněného svým majetkem, což umocnil i způsob chování a vystupování obviněného jako movitého a seriózního člověka). V příčinné souvislosti s jednáním obviněného vznikla na jejím majetku škoda [srov. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu str. 5 – 6, neboť to byla J. N., kdo byl ručitelem za půjčku 200 000 Kč, a právě u ní v souvislosti s podvodným jednáním obviněného, který vylákal od I. P. a následně tomuto nesplácel sjednanou půjčku, došlo ke zmenšení jejího majetku o pozemek v B. (v souvislosti se zástavou za půjčku
200 000 Kč od I. P. obviněnému)]. Tyto, pro trestný čin podvodu rozhodné skutečnosti, pak plynou i z popisu skutku, jak jej učinil nalézací soud. Námitka dovolatele, že skutek popsaný pod bodem 4 není trestným činem podvodu je tak zcela neopodstatněná. K otázce naplnění znaků trestného činu podvodu je vhodné zmínit, že relevantní je jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty (peněz) z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného. Jen takové jednání totiž může být v příčinné souvislosti s následkem, který má podobu úbytku majetku na straně poškozeného. Jednání, které spadá do stadia poté, co se již uskutečnil uvedený transfer, nemá tuto povahu, a proto ho nelze považovat za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků trestného činu podvodu. Do takové kategorie lze zařadit námitky dovolatele stran např. darovací smlouvy apod.
14) Obviněný v dovolání dále uplatnil námitku týkající se přiměřenosti uloženého souhrnného trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uloženém trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.[v souvislosti se shora uvedeným je tedy nutno konstatovat, že i za situace, kdy by dovolání bylo obviněným podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a obviněný namítal „nepřiměřenost jemu uloženého trestu“, musel by Nejvyšší soud v této části postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku (se zařazením do věznice s dozorem) je druhem trestu, který bylo možno obviněnému uložit, neboť obviněný patrně přehlíží, že se jednalo o souhrnný trest – viz odůvodnění rozsudku str. 12-13, který byl uložen v rámci trestní sazby od dvou do osmi let]. Bližší odůvodnění postrádá také argumentace obviněného, že „je trestán podruhé ve stejné věci“. K této neurčité argumentaci je potřebné uvést pouze tolik, že z rozhodnutí nižších soudů vyplývá, že v předmětné trestní věci je obviněný uznán vinným pro jednání, kterého se měl dopustit v březnu a srpnu roku 2012. V minulosti však byl odsouzen pro jednání, kterého se dopustil v červenci a listopadu 2011 (pro trestný čin podvodu). Z uvedeného tedy není zřejmé, z čeho obviněný dovozuje ev. možnost aplikace §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. (případně, zda neurčitou námitkou neměl na mysli již výše zmíněnou nepřiměřenost souhrnného trestu odnětí svobody). Nejvyšší soud k uvedenému dále dodává, že není povinen za obviněného domýšlet vzhledem k neurčitosti jeho námitky směr úvah k argumentaci, že „je podruhé trestán ve stejné věci“, když z výše uvedeného vyplývá, že v případě předmětného jednání (spáchaného v roce 2012) se nemohlo jednat o „trestání podruhé ve stejné věci“, když jednání, pro které byl již dříve odsouzen (podvodného) se dopustil v roce 2011 a ve vztahu k uvedenému bylo použito ustanovení o souhrnném trestu, stejně jako k jednání, které bylo posouzeno jako přečin zpronevěry. (K otázce neurčitosti námitky srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015 a 11 Tdo 1159/2015).
15) Nejvyšší soud považuje za potřebné s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces uvést, že do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním může zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V předmětné trestní věci extrémní rozpor nebyl zjištěn.
16) S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy převážná část námitek byla posouzena jako právně irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a dovolacímu důvodu vyjádřenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s jistou dávkou tolerance odpovídaly pouze námitky k bodu 4) výroku rozsudku soudu prvního stupně, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného P. W. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. srpna 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu