ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1462.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1462/2017-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 o dovolání obviněného T. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze - soudu pro mládež ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 13 Tmo 13/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm 4/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku, soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“), ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 1 Tm 4/2016, byl obviněný T. R. uznán vinným v bodě 1) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, v bodě 2) účastenstvím ve formě pomoci k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že
ad 1) společně s obviněnými M. Z. a F. B. v přesně nezjištěné době od 11. 6. 2014 do 29. 7. 2014 v obci M., soudní okres R., v areálu sušičky chmele společnosti AGRO Mšec, s. r. o., IČ 49550039, se sídlem Mšec č. p. 320 (dále jen „společnost AGRO“), poté, co obvinění M. Z. a T. R. den předtím odšroubovali šrouby z víka nádrže na pohonné hmoty, z níž následně všichni obvinění společně s pomocí ponorného čerpadla odcizili 1000 litrů motorové nafty v hodnotě 35.729 Kč, ke škodě společnosti AGRO,
ad 2) obvinění M. Z., F. B., J. S., A. B. a T. R. v přesně nezjištěné době od 18. 6. 2014 do 29. 7. 2014 v obci M., soudní okres R., v areálu sušičky chmele společnosti AGRO, zatímco obvinění A. B. a T. R. hlídali opodál, obvinění M. Z., F. B. a J. S. odšroubovali víko nádrže na pohonné hmoty a následně z nádrže pomocí ponorného čerpadla odcizili 7000 litrů motorové nafty v hodnotě 272.969,56 Kč ke škodě společnosti AGRO, přičemž
obviněný T. R. se jednání dopustil, ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 2 T 138/2012, který ohledně obviněného nabyl právní moci dne 6. 2. 2013, byl odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem, který vykonal dnem 5. 2. 2014.
2. Za tato trestná jednání byl obviněný T. R. odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestech dalších spoluobviněných a mladistvého „XXXXX“ *), kteří se dopustili též skutku pod bodem 3), v němž obviněný T. R. nebyl obviněn, avšak dovolání nepodali, a též o náhradě škody.
3. Krajský soud v Praze jako odvolací soud pro mládež (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 13 Tmo 13/2017, odvolání obviněných T. R., A. B., F. B. a J. S. podaná proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. R. prostřednictvím obhájce dovolání, jež opřel o důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Své argumenty obviněný založil na tvrzení, že se popsané trestné činnosti nedopustil. Vytýkal, že jediným usvědčujícím důkazem proti němu byla výpověď spoluobviněného M. Z. učiněná v přípravném řízení. Tato výpověď však podle jeho názoru stojí mezi ostatními důkazy osamoceně a soudem prvního stupně byla hodnocena jednostranně v neprospěch obviněných. Za pochybné označil, že obviněný M. Z. se k průběhu skutku vyjadřoval pouze v přípravném řízení, navíc s odstupem téměř dvou let, což snižuje jeho věrohodnost, neboť je nepravděpodobné, že by si i po tak dlouhé době pamatoval průběh činu do takových detailů, jak uvedl v přípravném řízení. Navíc je osobou závislou na psychotropních látkách, v důsledku čehož je jeho osobnost značně narušena, a usvědčující výpověď mohl pro sebe vnímat jako jeden z prostředků k dosažení mírnějšího postupu ze strany orgánů činných v trestním řízení. Jeho výpověď vykazuje mnoho nejasností a nesrovnalostí. Kromě této výpovědi však soud neužil žádný jiný důkaz, který by tuto výpověď podpořil. V podrobnostech obviněný zdůraznil některé nejasnosti a rozpory, které spatřoval ve výpovědi M. Z. o průběhu činu, zejména pokud jde o způsob, jakým se měli do nádrže dostat a jakým vozem měli následně odčerpanou naftu z místa činu odvézt, když obviněným M. Z. uváděné vozidlo zn. Jeep Pajero se vůbec nevyrábí, muselo by jít o vozidlo zn. Mitsubishi Pajero, kterým však spoluobviněný F. B. vůbec nedisponoval.
5. Obviněný poukázal na to, že bez povšimnutí ze strany orgánů činných v trestním řízení zůstalo tvrzení M. Z., že na místo činu přijeli poprvé kolem 04.00 hodin ráno, přičemž od svého záměru odčerpat naftu upustili, avšak po cestě mezi Ř. a K. viděli na poli převrácený traktor. Tento údaj měl vést orgány činné v trestním řízení k prověření tohoto tvrzení, čímž by byla přesně vymezena doba, kdy mělo dojít k odcizení nafty, protože se tak mělo stát téhož dne večer.
6. Nejasnosti tak obviněný T. R. spatřoval u krádeže nafty pod bodem 1), k níž spoluobviněný M. Z. uvedl, že obviněný T. R. „byl kousek dál od nádrže a hlídal, aby tam nikdo nepřišel“. Z této informace podle dovolatele nevyplývá, jakým způsobem měl tuto činnost vykonávat, ani to, kde vzal cca deset kusů dvacetilitrových kanystrů, do kterých měl přečerpat 300 litrů nafty, přičemž spoluobviněný F. B. by jich musel mít alespoň dvacet na svých údajných 400 litrů nafty. I toto tvrzení spoluobviněného M. Z. označil za nevěrohodné.
7. Ke skutku pod bodem 2) dovolatel vytkl znovu nejasnosti ve výpovědi M. Z. a uváděl pochybnosti o jeho věrohodnosti, zvláště pokud jde o tvrzení, že F. B. měl na místo činu jet s vozem Jeep Pajero s přívěsným vozíkem od traktoru, protože závěsný systém u osobních automobilů je jiný než u traktorů. Ani tvrzení o tom, na jakém místě se měl dovolatel nacházet při hlídání místa činu, nezapadá do situačních poměrů v obci M., když místo, které obviněný M. Z. označil, se nachází u silnice vedoucí na S., M., J., T. a dále k hranicím s P., jde o frekventovanou vozovku, a není zřejmé, na základě čeho by dovolatel a obviněný F. B. měli vyhodnocovat potenciální nebezpečí pramenící od projíždějících vozidel a jejich osádek pro spolupachatele odcizující v té době naftu z areálu společnosti AGRO, jenž byl poměrně značně vzdálen. Navíc toto místo je dosažitelné i z jiných přístupových tras a komunikací sloužících jak pro vozidla, tak pro pěší. Zcela stranou zájmu policejních orgánů i soudů pak zůstala otázka údajného používání vysílaček mezi pachateli, u nichž nebyl M. Z. schopen ani specifikovat, kolik jich mělo být, o jaký typ vysílaček se jednalo a jakým způsobem měly být naladěny. Navíc je třeba mít na zřeteli, že frekvence vysílaček často mohou být naladěny a monitorovány i jinými uživateli.
8. Postupy soudů v této trestní věci podle obviněného T. R. nekorespondují s požadavky na hodnocení důkazů v případech, kdy celá důkazní situace se odvíjí od jediného usvědčujícího důkazu, které vymezil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 1624/09. Soudy obou stupňů rezignovaly na vypořádání se s námitkami obhajoby, když ani odvolací soud nevysvětlil, proč pro rozhodnutí o vině obviněného T. R. postačuje prvotní výpověď spoluobviněného M. Z., ačkoli dovolatel její věrohodnost opakovaně zpochybňoval.
9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 13 Tmo 13/2017, a případně i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 1 Tm 4/2016, a poté aby přikázal Krajskému soudu v Praze, eventuálně Okresnímu soudu v Rakovníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce konstatovalo k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., že obviněný nenabídl žádnou argumentaci, z níž by bylo patrno, na základě jakých skutečností by měl být podle jeho názoru tento dovolací důvod naplněn, a proto se v této části není k čemu vyjadřovat. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že obviněným prezentované námitky mají výlučně procesní a skutkovou povahu, a tudíž nejsou pod žádný dovolací důvod podřaditelné. Zdůraznil, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a řádným způsobem, a dostál všem požadavkům §2 odst. 6 tr. ř. Stejně tak Krajský soud v Praze odvolání obviněného řádně přezkoumal a vyjádřil se v zásadě ke všem jeho výhradám a ve svém usnesení přiléhavě a poměrně podrobně zdůvodnil, proč bylo namístě podané odvolání zamítnout. Skutková zjištění považoval státní zástupce za správná a odůvodňující závěr o vině obviněného T. R. přečiny, jimiž byl v nyní posuzované věci uznán vinným. Protože ze všech těchto důvodů obviněný nenaplnil ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupce dovodil, že jeho dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
11. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání o podaném dovolání neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako dovolací soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) nejprve shledal, že dovolání obviněného T. R. je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného po obsahové stránce naplňuje jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.
IV. K důvodům podle §265b odst. 1 písm. l), e) tr. ř.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Ze zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že spočívá ve třech různých okolnostech, z nichž první zahrnuje situaci, kdy byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání oprávněná osoba nepodala opožděně, ale včas, odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení), nebo jestliže odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (§253 odst. 4 tr. ř.), a dále jestliže řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou tyto zmíněné důvody, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. Na základě obsahu spisu, obviněným v dovolání vymezených argumentů a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a na základě tohoto přezkumu dospěl k závěru o jeho nedůvodnosti, proto jej podle §256 tr. ř. zamítl. V důsledku tohoto postupu, když odvolací soud neodmítl odvolání obviněného z formálních důvodů, jak předpokládají první ze dvou uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. l) tr. ř., mohl obviněný v přezkoumávané trestní věci na jeho základě dovolání podat jen tehdy, pokud by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí shledal konkrétní vady naplňující některý z ostatních dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což také učinil, neboť současně své dovolání opřel o důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Je tomu tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají citovaný důvod dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, uveřejněné pod č. 38/2005 Sbírky osudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Na podkladě obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v něm nevznesl žádné takové námitky, které by se jakkoli dotýkaly skutečností, jež by se vztahovaly k nedostatkům, k jejichž nápravě je určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle obsahu je dovolání prosto jakýchkoliv výhrad směřujících proti nepřípustnosti trestního stíhání z hlediska okolností podle §11 a 11a tr. ř., neboť jenom v takovém případě by mohl být uvedený dovolací důvod v souladu s jeho zákonným vymezením uplatněn (např. amnestie prezidenta republiky, promlčení trestního stíhání, nedostatek věku stíhané osoby, řízení proti zemřelému, v případě překážky ne bis in idem , apod.).
17. Navíc je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacích důvodů zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné zákonné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny vady v napadených rozhodnutích a jim předcházejícím řízení spatřované. Obviněný v posuzované věci dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jen označil, ale v obsahu dovolání k němu již nic neuvedl a neodůvodnil jej konkrétními vadami. Proto Nejvyšší soud nemohl z jeho podnětu napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumávat (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). K tomu nezbývá než připomenout, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele dotvářel právní argumentaci, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal vystavět svoji obhajobu (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07).
V. K důvodu podle §265b odst. 1 písm.g) tr. ř.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu proto nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Na základě tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že citovaný dovolací důvod slouží k nápravě právních vad a jeho prostřednictvím lze vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudem prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Podle uvedeného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních není možné zásadně v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
21. Uvedená zásada může být prolomena výhradami o porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde však o výjimku z výše vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Taková situace nastane, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
22. Obviněný v celém obsahu svého dovolání uplatňoval výhrady vztahující se k tomu, že skutky v bodech 1) a 2), jichž se měl dopustit, nebyly řádně objasněny. Toto pochybení spatřoval především v tom, že soudy vycházely pro své skutkové i právní závěry o vině toliko z jediného usvědčujícího důkazu, jímž byla výpověď spoluobviněného M. Z., kterého označil za nevěrohodného. Své výhrady soustředil v převážné míře proti tomu, že jde o osobu, jíž soudy nemohly uvěřit, a tento svůj názor vysvětloval na uváděných konkrétních skutečnostech. Tvrdil též, že soudy dostatečně neobjasnily všechny podstatné okolnosti případu a řádně se nevypořádaly s argumenty obhajoby uplatňovanými v předchozích stadiích trestního řízení.
23. Takto uplatněné výhrady směřovaly zásadně proti procesnímu postupu jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu a vadám ve skutkových zjištěních i jim předcházejícího dokazování. Těmito výhradami obviněný žádný z důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. nenaplnil, protože jde o námitky vztahující se k procesním postupům plynoucím z pravidel §254 a násl. tr. ř., a to se zřetelem na §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolání obviněného tak nebylo založeno na hmotněprávních námitkách, jak citovaný dovolací důvod předpokládá.
24. Takové výhrady se zákonným vymezením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem nekorespondují, protože obviněný jimi primárně vyjadřoval svůj nesouhlas s tím, že odvolací soud jím podané odvolání zamítl.
25. Je třeba předeslat, že obviněný výslovně nebrojil proti nedostatkům pramenícím z existence extrémního nesouladu a nedovolával se ani porušení zásad spravedlivého procesu, neboť pouze v takovém případě by byl odůvodněn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění a na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky založena jeho povinnost zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Za podstatu svých výhrad označil výhradně vadnost postupů soudů při prováděném dokazování, zejména hodnocení výpovědi usvědčujícího svědka M. Z., což je námitka stojící mimo jakékoliv dovolací důvody.
26. Nejvyšší soud nad rámec podaného dovolání, toliko při respektu k ústavněprávním principům, stručně zmiňuje, že soudy nižších stupňů k dokazování a hodnocení důkazů, jakož i k námitkám obviněného vzneseným v jeho odvolání, přistoupily důsledně a s ohledem na důkazní situaci, zejména noční dobou a relativně odlehlé místo spáchání činu, podrobně zkoumaly všechny rozhodné dostupné skutečnosti vztahující se k projednávaným skutkům a své úvahy v odůvodnění svých rozhodnutí také rozvedly.
27. Je třeba přisvědčit výhradám obviněného, že soudy závěry o jeho účasti na spáchané trestné činnosti v bodech 1) a 2) opřely zejména o svědectví spoluobviněného M. Z. (č. l. 53 až 56, 692). Soud prvního stupně si byl této skutečnosti vědom, a proto se zabýval věrohodností této osoby, kterou posuzoval z hlediska všech podstatných souvislostí, nikoliv jednostranně. Naopak jím uváděné okolnosti srovnával s výpovědí spoluobviněného mladistvého „XXXXX“[odsouzeného pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně)] jak z přípravného řízení, tak z řízení před soudem (č. l. 61 až 62, 699 až 702). Soud zkoumal a prověřoval přesvědčovat i reálnost jím uváděných skutečností, a to ve vztahu k dalším, mimo jiné i listinným důkazům, které byly v této věci zajištěny. Pokud při velmi podrobném vysvětlení svých závěrů shledal, že jde o věrohodnou a smysluplnou výpověď, nelze takový závěr považovat za osamocený nebo svědčící o libovůli, kterou postup soudů obou stupňů v této souvislosti netrpí (srov. strany 11 až 14, 19 až 20 rozsudku soudu prvního stupně).
28. Správnost procesních postupů a z nich vyvozených skutkových zjištění následně potvrdil také odvolací soud, jenž své úvahy ve vztahu k dovolateli rozvedl zejména na stranách 6 a 7 napadeného usnesení, kde uvedl, že jak obviněný M. Z., tak obviněný mladistvý „XXXXX“ velmi podrobně popsali způsob, jakým se na jednotlivých případech všichni obvinění na trestné činnosti předem domlouvali, uvážil způsob, jímž organizovali jednotlivé krádeže, kdo se konkrétním způsobem na spáchání trestné činnosti podílel, zkoumaly množství nafty, i podobu nádob či vozidel, jimiž mohli naftu z místa činu odvážet, to, jakým způsobem se o odcizenou naftu dělili. Rovněž k obdobným námitkám obviněného T. R., jaké uplatnil i nyní v dovolání, soud druhého stupně zdůraznil, že výpověď obviněného M. Z. není jediným usvědčujícím důkazem proti němu, ale tato výpověď je doplňována výpovědí mladistvého „XXXXX“, když výpovědi obou těchto svědků do sebe vzájemně zapadají a na sebe navazují. Další výhrady obviněného T. R. k použití vysílaček a rozmístění jednotlivých obviněných v místě činu a jeho blízkém okolí označil za irelevantní, neboť tyto okolnosti byly prokázány pohybem vozidel použitých ke spáchání činů i záznamy o uskutečněných telekomunikačních provozech čísel patřících některým z obviněných.
29. Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení důkazů provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 647)]. Těmto požadavkům soudy dostály, protože z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je patrná věcnost a vzájemná propojenost provedených důkazů je podle odůvodnění napadených rozhodnutí obou soudů zřejmá i z toho, že soud prvního stupně vysvětlil, jak důkazy hodnotil a jaké právní závěry na základě učiněných skutkových zjištění vyvodil (srov. strany 11 až 20 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud správnost učiněných postupů a na jejich základě učiněných skutkových zjištění i vyvozených právních závěrů potvrdil, když neopomenul reagovat ani na jednotlivé výhrady obviněného (srov. strany 6 a 7 jeho usnesení).
30. Z uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl a následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemném souhrnu. Podle výsledků provedeného dokazování soudy objasnily všechny rozhodné skutečnosti týkající se jak osoby pachatele, resp. pachatelů, tak i vzniklého následku, a to i ve vztahu ke skutečnostem charakterizujícím a určujícím ve svém souhrnu objektivní i subjektivní stránku předmětných trestných činů, jimiž byli obvinění jako spolupachatelé uznáni vinnými. Všechny tyto skutečnosti mají dostatečný a potřebný podklad ve výsledcích provedeného dokazování, v němž Nejvyšší soud nezjistil žádné vady. Nemohl proto přisvědčit ani tvrzení dovolatele o tom, že byl uznán vinným toliko na základě jediného nepřímého důkazu, neboť je zjevné, že ač se, vzhledem k denní době a místu činu, jednalo o důkazy výlučně nepřímé, jsou závěry o vině obviněného jejich logickým vyústěním.
31. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. V postupu soudů nebyly zjištěny známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o tzv. deformaci důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
32. Závěry soudů vyjádřené v přezkoumávaných rozhodnutích vycházejí z provedených důkazů a svědčí o uvážení rozhodných skutečností a o potřebném přihlédnutí ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy dostatečně detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své úvahy, které k nim vedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267)]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce (byť nedlouhého) navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, nikoli důkazu jediném, jak se snažil předestřít dovolatel. Přitom odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
33. Protože je zřejmé, že námitky formulované v dovolání byly uvedeny velmi obecně a dílem i bez vazby na konkrétně vymezené pochybení spatřované v napadených rozhodnutích či řízení jim předcházejícím pouze proti skutkovým a procesním nedostatkům napadených rozhodnutí soudů, je třeba učinit závěr, že s vymezenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. nekorespondují. Obviněný tedy uplatnil dovolání zcela mimo jím označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], a proto ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 218/2003 Sb.