ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.531.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 531/2017-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání obviněného D. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 4 To 326/2016, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 142/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 66 T 142/2016, byl obviněný D. M. v bodě 1) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, v bodě 2) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, za něž byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 4 To 326/2016, k odvolání obviněného a státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v návaznosti na rozepři ohledně úhrady nákladů za spotřebované pohonné hmoty, k níž došlo dne 9. 3. 2016 v odpoledních hodinách v K. na parkovišti v blízkosti Hlavního nádraží ČD, s J. B. a J. L., při které si z poskytnuté kauce ponechal 1.000 Kč za dopravu rodiny B. na prohlídku k nájmu nabízené nemovitosti, a oznámení tohoto incidentu téhož dne J. B. na linku č. 158 Policie České republiky,
nejméně od 9. 3. do 16. 5. 2016 v K., okres B., na různých místech i v bydlišti P. B., vědom si svého prověřování podle §158a tr. ř. a následného zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., jako podezřelý a později obviněný opakovaně vyhledal P. B. a sdělil mu, že pokud v jeho trestní věci nebude vypovídat v jeho prospěch a v neprospěch svého bratra J. B. a nepomůže mu tak z celé situace, zejména tvrzením na policii, že ví o tom, že bratrovi nevytrhnul z ruky tisícikorunovou bankovku, ale nedopatřením si ji ponechal v kapse, pak zařídí, že bude se svou rodinou vystěhován z bytu, který vlastní jeho přítelkyně J. V. a že by se také mohlo stát, že „popálí jeho rodinu“.
3. Za tento zločin jej odvolací soud odsoudil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a tří měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozhodl též o náhradě škody. Naproti tomu obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně v bodě I., kterým měl obviněný spáchat přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. M. prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, které spatřoval v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jehož následkem bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Nesplněním požadavků plynoucích z principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo došlo i k porušení základního práva podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Tyto vady obviněný spatřoval v nedostatcích v popisu skutkových zjištěních, neboť nebyl správný odkaz na §158a tr. ř. a užití slova že „nejméně od 9. 3. 2016…“, jelikož nelze dovodit, že by mohl vydírat svědka i před datem 9. 3. 2016, když až tímto dnem prověřování započalo.
5. Obviněný brojil proti skutkovým závěrům, které odvolací soud učinil, protože čin, jímž byl uznán vinným, je důsledkem konfliktu obviněného a příslušníků romské rodiny B., jejichž výpovědím odvolací soud neuvěřil ohledně skutku, jímž jej zprostil obžaloby, avšak pro uznání jeho viny je považoval za věrohodné. Obviněný zásadně tvrdil, že důkazy, o něž soudy své závěry o jeho vině opřely, jsou založeny na nepravdivých výpovědích. Brojil proti posouzení věrohodnosti výpovědí P. B., představující jediný přímý důkaz pro závěr o jeho vině. Tyto výpovědi však stojí jako přímé důkazy usvědčující obviněného naprosto osamoceně, když ani další členové rodiny B. verzi svědka P. B. nepodporují, protože u činu nebyli přítomni. Obviněný přitom zdůraznil, že P. B. ničím nevyhrožoval. Jde tudíž o „tvrzení proti tvrzení“, a proto s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, byly soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost všech výpovědí, čemuž soudy podle něj nedostály, když u svědka P. B. nehodnotily jeho trestní minulost, rozpory v jeho výpovědi a lživé údaje. Obviněný konkrétně uvedl části pasáží výpovědi svědka P. B., a soudům vytýkal, že nesrovnalosti, které se v nich podle něj objevují, nehodnotily. Nezabývaly se ani tím, že proti výpovědi svědka P. B. stojí i výpovědi A. B., J. V. a Ing. J. Z. Soudy nechaly bez povšimnutí i přehled SMS zpráv a přepis nahrávek hovorů mezi obviněným a P. B., které důsledně neposuzovaly, ani se k nim dostatečně nevyjádřily, přestože z nich je patrné, že svědectví P. B. jejich obsahu neodpovídá, a tedy že lhal. To a logické nedostatky v jeho výpovědi zakládají objektivní pochybnost o jeho věrohodnosti. Soudy se však jeho výpovědi slepě držely.
6. Za nedostatek obviněný považoval i to, že soud prvního stupně nevyhověl požadavku na doplnění dokazování zprávou o těhotenství A. B., a pokud uvedený důkazní návrh zamítl i odvolací soud, jednalo se s odkazem na judikaturu Ústavního soudu o tzv. opomenuté důkazy, jejichž existence svědčí o nepřípustném zásahu do práva na spravedlivý proces, který představuje i nedostatečné objasnění skutkového stavu věci. Vady v procesním postupu soudů obviněný spatřoval i v tom, že soudy nevycházely při svém hodnocení z logiky věci, neboť zjištěné skutečnosti neposuzovaly objektivně. Jednalo se zejména o návaznosti předmětného vyhrožování - obavu členů rodiny B. o ztrátu bydlení v bytě, který jim pronajímala J. V., pro níž obviněný pracoval. Podle obviněného odvolací soud výpověď J. V., která je z bytu nakonec vystěhovala, nesprávně hodnotil, resp. její obsah a smysl účelově zkreslil.
7. Soudům obviněný vytýkal, že se nezabývaly ani tím, jestli obviněný mohl vůbec pronést výhružku o „podpálení“ či „popálení“ P. B., čímž by mohl výrazně poškodit majetek J. V., se kterou má ale přátelský vztah, což společně se starostlivou péčí obviněného o majetek svědkyně dotyčnou výhružku vylučuje. Soudy také opomněly vzít v úvahu, že ze strany členů rodiny B. byly vůči obviněnému vznášeny v souvislosti s trestním řízením finanční požadavky, což dále snižuje věrohodnost svědka P. B., na kterého vyvíjeli tlak, aby vypovídal proti obviněnému.
8. V projednávané trestní věci obviněný na základě provedeného dokazování neshledal dosažení praktické jistoty o tom, že se skutek stal, jak je uvedeno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, a má za to, že existují pochybnosti o věrohodnosti svědecké výpovědi, kterou měl být podle soudu usvědčován. Na místě tak bylo rozhodnout v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, a proto měl být obžaloby v celém rozsahu zproštěn.
9. Ze všech těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby byl přerušen na něm vykonávaný trest odnětí svobody a aby Nejvyšší soud v celém rozsahu napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě výroku, jímž byl uznán vinným, zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř., popř. aby věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s obsahem dovolání a napadených rozhodnutí se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a důvody dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
13. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
14. Uvedené zásady jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
15. Extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením mohou tedy založit i tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (články 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
IV. K námitkám obviněného
16. Nejvyšší soud z hlediska těchto zásad posuzoval obsah obviněným podaného dovolání a shledal, že v něm nejsou uvedeny žádné námitky, které by bylo možné považovat za výhradu proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávní posouzení, jak důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Obviněný se soustředil výhradně proti postupu soudů při vedení dokazování, neboť vytýkal vady zejména v hodnocení věrohodnosti výpovědí svědka P. B., poukazoval na porušení pravidla in dubio pro reo , nebo tvrdil, že ve věci jde o opomenuté důkazy.
17. Vzhledem k tomu, že obviněný namítal jiné skutečnosti, než které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, Nejvyšší soud i přesto, že takto vznesené výhrady na obviněným označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, posuzoval z hlediska spravedlivého procesu existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, tedy zda soudy dodržely všechna rozhodná kritéria vyplývající především z §2 odst. 5, 6 tr. ř.
V. K vyloučení extrémního nesouladu
18. Nejvyšší soud na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí ve vztahu k části, v níž byl obviněný uznán vinným, shledal, že soudy obou stupňů nerezignovaly na své povinnosti objasňovat skutkový stav věci a činily tak mimo jiné i s ohledem na obdobné výhrady, které obviněný v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby soudům obou stupňů předkládal. Podle odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí soudy dodržely povinnosti plynoucí z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve stručnosti lze k rozsahu provedeného dokazování poukázat na to, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení prováděl důkazy, které se ve věci nabízely. Vyslechl P. B., jakož i další členy jeho rodiny (např. J. B., K. B. či A. B.), ale i další osoby, které měly k věci vztah (např. J. V., Ing. J. Z. či Z. V.), provedl i další, především listinné důkazy, včetně výpisů telefonických hovorů. Tyto důkazy již ve vztahu k činu pod bodem 2. vyhodnotil soud prvního stupně, a to postupem podle §2 odst. 6 tr. ř., přičemž dospěl k závěrům, které podrobně rozepsal na stranách 12 až 14 svého rozsudku. Zejména vysvětlil, proč uvěřil výpovědi poškozeného P. B. Zabýval se i rozpory, které se ve výpovědi poškozeného objevily, shledal je pouze méně zásadními pro závěr o tom, že jeho výpověď koresponduje s dalšími ve věci učiněnými důkazy. Soud popsal i další okolnosti, které výpověď poškozeného v určitém ohledu potvrzují (výpovědi K. a A. B., možnost nátlaku obviněného na poškozeného ovlivněním dalšího bydlení v bytě, aktuální stresová situace poškozeného vyplývající z lékařského záznamu zdravotnického zařízení v K., skutečnost, že byl nájem ukončen, aj.). Soud také vyloučil, že by celá věc mohla být vykonstruována ze strany matky poškozeného K. B. (všechny své úvahy a závěry soud prvního stupně rozvedl na stranách 9 až 14 svého rozsudku).
19. Odvolací soud se s nalézacím soudem v posouzení bodu 2. rozsudku soudu prvního stupně zčásti ztotožnil, shledal v něm však nepřesnosti, a proto, aby mohl sám ve věci rozhodnout, provedl potřebné důkazy (opisy rejstříků trestu obviněného, svědků, výpisy živnostenského rejstříků obviněného a svědků, hodnocení chování obviněného vězeňskou službou, rozhodnutí soudu ze spisu Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově, sp. zn. 18 T 155/2003, ze spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 66 T 6/2015, a další listinné důkazy vypsané na č. l. 456), o které své rozhodnutí v odsuzující části výroku svého rozsudku také opřel. Pro úplnost je třeba uvést, že důvodem, pro který obviněného zprostil bodu 1., nebylo zásadně to, že by se skutek nestal, nebo proto, že by zásadně neuvěřil výpovědím, o něž soud prvního stupně opřel své závěry o vině v tomto bodě, ale důvodem bylo, že v činu, jak jej zjistil, shledal malou škodlivost činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (viz strany 11 až 12 rozsudku soudu druhého stupně). Ve vztahu k bodu 2), jímž sám obviněného uznal vinným, odvolací soud v potřebné míře vysvětlil, že vychází z toho, jak soud prvního stupně výpovědi slyšených svědků hodnotil, a protože v tomto jeho postupu neshledal vady, navázal na výsledky jeho hodnocení, k němuž se sám podle svých poznatků připojil. Pro tento svůj závěrečný postup své důvody rovněž vysvětlil (srov. stranu 12 jeho rozsudku).
20. Nejvyšší soud se zřetelem na obsah dovoláním napadených rozhodnutí shledal, že se soudy s obhajobou obviněného vypořádaly v rámci předchozího řízení a se zřetelem na jím uváděné skutečnosti stav věci v potřebném rozsahu objasnily. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě. Tímto způsobem se zabývaly zejména výpovědí svědka P. B., jež důkladně posuzoval z hlediska její věrohodnosti. Neopomněly posoudit, zda u obviněného a tohoto svědka neexistuje pochybnost o jejich zainteresovanosti na výsledku řízení. V té souvislosti je však třeba zmínit, že výpovědi obviněného a svědka P. B. nebyly jedinými svědectvími, ale že okolnosti, za nichž k činu došlo, byly podpůrně prokazovány i dalšími důkazními prostředky, které soudy rovněž braly do úvahy a hodnotily je. V souhrnu s ostatními důkazy, právě tyto výpovědi zkoumaly z hlediska jejich pravdivosti, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy při hodnocení výpovědi svědků závěr o tom, který z nich je věrohodnější učinily poté, co posuzovaly každou výpověď nikoli osamoceně, ale ve vzájemných souvislostech [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Přesvědčivě zdůvodnily svůj závěr o vině obviněného, přičemž se opřely o uzavřený řetězec logicky na sebe navazujících důkazů. Výpověď poškozeného, jakožto stěžejní důkaz svědčící o vině obviněných, byl především doplněn dalšími i důkazy, a to nejen z rodiny B., ale i dalších osob, např. svědkyně J. V., ale i listinnými a dalšími důkazy, jako jsou záznamy o SMS.
21. Ve věci Nejvyšší soud neshledal ani existenci tzv. opomenutých důkazů, jelikož soud prvního stupně se k důkaznímu návrhu obhajoby v podobě vyžádání lékaře gynekologa k tvrzenému těhotenství družky P. B. A. B. dostatečně vyjádřil a vysvětlil, proč mu nevyhověl (strana 14 rozsudku soudu prvního stupně). Soudy v přezkoumávané věci nejen shledaly, ale i vysvětlily, proč provedení důkazů, které obviněný navrhoval, nemá zásadní význam pro posouzení otázky viny, adekvátně jejich zamítnutí odůvodnily. Přitom žádný z návrhů zcela neopomenuly, a vysvětlily v potřebné míře, že šlo důkazní návrhy, od jejichž provedení si nebylo možné slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331), nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51) či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16]. Nepochybily proto, pokud nereflektovaly uvedené důkazní návrhy obhajoby.
22. V tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
23. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
24. S ohledem na tyto závěry, jenž Nejvyšší soud učinil, nebyl prostor proto, aby bylo vyhověno žádosti obviněného, aby mu byl přerušen trest odnětí svobody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu