ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1123.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 1123/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2018 o dovolání obviněného J. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 4 To 413/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 8/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 15 T 8/2017, byl obviněný J. D. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest propadnutí věci specifikovaných na str. 2 a 3 výroku rozsudku. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění v rozsudku blíže uvedených.
2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný, jednak v neprospěch obviněného státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 4 To 413/2017 tak, že z jejich podnětu podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což jej odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil též trest propadnutí věci specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku.
3. Podkladem pro to se stalo skutkové zjištění, že obviněný:
- od blíže nezjištěné doby nejméně od jara 2016 do 15. 11. 2016 distribuoval, směňoval za různé věci, poskytoval zdarma či za úplatu převážně na ubytovně O. v L., většinou po předchozí telefonické domluvě, koncovým uživatelům omamnou a psychotropní látku pervitin, kterou získával od neustanovených osob v okrese T., a to:
- dne 17. 10. 2016 a v jiný nezjištěný den v restauraci ubytovny prodal přesně nezjištěné množství pervitinu, v prvním případě za 500 Kč, ve druhém případě za nezjištěnou částku, v gripu M. D.,
- dne 15. 11. 2016 ve vozidle na parkovišti u OD Penny v T. prodal přesně nezjištěné množství pervitinu za částku 500 Kč v gripu M. M.,
- od přesné nezjištěné doby nejméně od září 2016 do listopadu 2016 prodal nejméně ve dvou případech, jednou za částku 100 Kč a jednou za částku 200 Kč v gripu, přesně nezjištěné množství pervitinu J. F. a dále J. F. nejméně ve třech případech směnil pervitin za různé věci,
- v přesné nezjištěné době v listopadu 2016 poskytl zdarma nejméně v jednom případě v gripu přesně nezjištěné množství pervitinu K. K.,
- v přesně nezjištěné době, na podzim roku 2016 prodal za částku 200 Kč v jednom případě v gripu přesně nezjištěné množství pervitinu V. P.,
- v přesně nezjištěné době od jara 2016 do listopadu 2016 prodal vždy za částku 200 Kč, nejméně ve dvou případech v gripu, přesně nezjištěné množství pervitinu V. D.,
- v přesně nezjištěné době do srpna 2016 nejméně v deseti případech prodal vždy za částku 200 Kč nebo poskytl zdarma, vždy po jedné dávce v gripu, přesně nezjištěné množství pervitinu M. K.,
- prodal, poskytl zdarma nebo směnil pervitin i dalším neustanoveným koncovým uživatelům,
přičemž pervitin obsahuje účinnou látku metamfetamin, látku uvedenou v Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., a J. D. neměl k zacházení s omamnými a psychotropními látkami povolení ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu Praha 5 ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 38 T 74/2011, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dva a půl roku, který vykonal dne 23. 3. 2014.
II.
Dovolání obviněného
4. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 4 To 413/2017, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 15 T 8/2017, napadl obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, směřujícím do všech jeho výroků, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Poté, co úvodem svého mimořádného opravného prostředku zrekapituloval dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů, namítá, že mu všechna dílčí jednání uvedená ve výrokové části rozsudku nebyla prokázána, neboť jednotlivé svědecké výpovědi a jiné důkazní prostředky byly nesprávně zhodnoceny a skutek nesprávně posouzen. Má tedy za to, že jej nelze shledat vinným níže uvedenými dílčími jednáními.
6. Pokud je mu kladeno za vinu, že v blíže nezjištěné době nejméně od července 2016 do 15. 11. 2016 distribuoval, směňoval za různé věci, poskytoval zdarma či za úplatu převážně na ubytovně O. v L., většinou po předchozí telefonické domluvě, koncovým uživatelům omamnou a psychotropní látku pervitin, kterou získával od neustanovených osob v okrese T., vytýká, že nebyly provedeny jakékoli přímé důkazy o tom, že by k distribuci (předání) návykové látky skutečně došlo. Veškeré informace jsou pouze z doslechu a jedná se spíše o obecné dohady některých svědků, kteří u toho sami ani nebyli ani neví nic konkrétního o tom, že měl údajně drogu poskytnout další osobě. Jejich výpovědi tak nemají žádnou vypovídací hodnotu. Nesouhlas projevuje i se závěry, podle nichž měl po předchozí domluvě na ubytovně O. v L. v přesně nezjištěné době v listopadu 2016 poskytnout zdarma nejméně v 1 případě v gripu přesně nezjištěné množství pervitinu K. K. I když svědkyně uvedla, že ve skutečnosti neví, od koho návykovou látku měla, a že ji dostala od svého přítele J. K., který však nebyl vyslechnut, a předmětné jednání tak nebylo prokázáno, přesto je kladeno za vinu obviněnému. Měl - li převážně po předchozí telefonické domluvě na ubytovně O. v L. v přesně nezjištěné době do srpna 2016 prodat vždy za částku 200,- Kč nebo poskytnout zdarma ve více jak v 10 případech, vždy po jedné dávce v gripu, přesně nezjištěné množství pervitinu M. K., ani toto nebylo prokázáno. Poukazuje, že svědek M. K. je dlouhodobý uživatel návykových látek a jeho výpověď nelze považovat za věrohodnou, jelikož opakovaně změnil při své výpovědi počet případů, kdy k prodeji drogy došlo. Nejdříve uváděl párkrát, poté zase celkem v pěti až deseti případech, poté zase něco jiného, nebyl schopen vypovědět ani to, jak dlouho na ubytovně O., stejně jako obviněný bydlel, a po jak dlouhou dobu měl od obviněného získávat pervitin, když opakovaně uvedl, že si toto nepamatuje. Sám přiznal, že je na návykových látkách závislý a že drogu kupoval též od dalších osob. Není proto zřejmé, z jakého důvodu se nalézací soud ztotožnil s počtem případů, ve kterých měl svědek získat drogu od obviněného. Je-li ve výrokové části napadených rozsudků uvedeno, že k prodeji drogy M. K. mělo dojít nejméně v 10 případech, nebylo toto výpovědí svědka bez pochyb prokázáno a sám svědek uváděl rozmezí počtu případů, kdy k prodeji došlo; tedy nikoli přesné minimální číslo. Rovněž o tom, že obviněný prodal, poskytl zdarma nebo směnil pervitin dalším neustanoveným koncovým uživatelům, žádný konkrétní důkaz neexistuje, ani nebyl zjištěn konkrétní koncový uživatel. Obviněný tak vyslovuje přesvědčení, že veškeré okolnosti, o kterých panovaly pochyby, ačkoli nebyly v řízení dostatečně prokázány, byly posouzeny vždy v jeho neprospěch, ačkoli v případě pochybností tomu mělo být v souladu se zásadami trestního práva přesně naopak. Jeho jednání tak bylo nesprávně právně posouzeno, neboť tímto nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
7. Nesprávné právní posouzení věci shledal obviněný i ve skutečnosti, že mu byl uložen trest, který svojí výměrou neodpovídá závažnosti a společenské škodlivosti jeho jednání ani jeho osobním poměrům a následnému chování. Poukazuje, že jednání, k němuž se doznal, nebylo natolik společensky škodlivé, aby odůvodňovalo uložení nepodmíněného trestu ve výměře pěti roků. Drogu prodal (směnil) pouze v několika málo případech, navíc osobám, které byly dlouhodobými uživateli návykových látek, vždy se jednalo o menší množství (1 - 2 dávky) a za zanedbatelnou částku, takže nemohl dosahovat ani žádného většího zisku. Uložený trest považuje za nepřiměřený i s ohledem na to, že od doby jeho zadržení do odsouzení uběhl více než rok a půl, po který žil řádným životem, vychovával s partnerkou jejího nezletilého syna, obstaral si zaměstnání a vymanil se ze závislosti na návykových látkách. Nad svým jednáním vyjádřil lítost, za toto se omluvil. Ačkoliv má v trestním rejstříku více záznamů, v jeho životě došlo k částečné nápravě, a měla by mu být poskytnuta šance v podobě uložení trestu preventivního, nikoli represivního, aby bylo dosaženo jeho účelu. Je též toho názoru, že při rozhodování nebylo dostatečně zohledněno, že v průběhu trestního řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, nevyhýbal se odpovědnosti za své jednání a k tomuto se částečně přiznal.
8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 4 To 413/2017 a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 15 T 8/2017, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
10. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
12. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
IV.
Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména tvrzením, že soudy řádně nevyhodnotily tvrzení svědků, že měl drogu poskytnout dalším neustanoveným osobám, ačkoliv své poznatky čerpaly toliko z doslechu, že nepřihlédly k výpovědi svědkyně K. K., že drogu získala od svého přítele J. K. nikoli od obviněného, pokud soudy vycházely z rozporné a nevěrohodné výpovědi svědka M. K. o počtu případů, v nichž měl od obviněného drogy získat ani se nevypořádaly s jeho tvrzením, že drogy kupoval i od jiných osob), a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména námitkou, že nebyly provedeny jakékoli přímé důkazy o tom, že měl návykovou látku poskytnout i dalším osobám a že by k distribuci drogy těmto osobám, které nebyly ustanoveny, skutečně došlo, že nebyl vyslechnut svědek J. K. k tvrzení svědkyně K. K., že drogu ji předal on). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutků v tom smyslu, že se trestné činnosti v rozsahu kladeném mu za vinu, nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
14. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
15. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
16. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces např. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
17. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
18. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Lounech, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Krajský soud v Ústí nad Labem na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z předmětné trestné činnosti byl obviněný mimo své částečné doznání usvědčován zejména svědeckými výpověďmi J. G., M. M., J. F., V. P., V. D., M. K., K. K., koncových odběratelů pervitinu, kteří popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným setkali, ale také případy, kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu či zdarma od něj pervitin získali, přičemž J. G., J. F. a V. D. usvědčují obviněného z poskytnutí pervitinu nejen jim, ale nepřímo též dalším, blíže neustanoveným osobám. Že pervitin poskytl i dalším, blíže neustanoveným osobám, které s výjimkou A. R. obviněný jmenovitě neznal, nakonec částečně připouští i sám, přičemž tyto skutečnosti jsou zjevné též ze záznamů telefonních odposlechů. Oba soudy se rovněž vypořádaly s případnými rozdíly ve výpovědích některých svědků učiněných v hlavním líčení, kteří se snažili jednání obviněného bagatelizovat a uváděli, že si toto s odstupem času již přesně nepamatují, oproti jejich tvrzením z přípravného řízení, a které uspokojivě vysvětlily, přičemž soudy zdůraznily, že nebyla zjištěna žádná relevantní skutečnost, která by svědčila o jejich nevěrohodnosti. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud obhajobu obviněného, že se předmětné trestné činnosti nedopustil v přisouzeném rozsahu, shledal za nevěrohodnou, stejně jako tvrzení svědka R. Š. ve vztahu k poskytnutí pervitinu M. D.. Svědecké výpovědi jsou navíc též podporovány dalšími, zejména listinnými důkazy. Z nich lze zmínit zejména provedenou domovní prohlídku, když z protokolu o domovní prohlídce ze dne 15. 11. 2016, konané v bydlišti obviněného v L., v ulici H., v bytě č. 27, vyplývá, že při ní byla v obývacím pokoji nalezena digitální váha v pouzdře a papírový blok, jak je patrno i z přiložené fotodokumentace. Ve věci bylo vypracováno odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, z něhož vyplývá, že na povrchu váhy, která byla zajištěna při domovní prohlídce v bytě obviněného, byly prokázány stopy metamfetaminy a tetrahydrokanabinoly a v pevných látkách, které byly obsahem sáčků, byl prokázán metamfetamin. Z dalších listinných důkazů lze zmínit též protokol o vydání věci, z něhož vyplývá, že obviněný vydal sáček s bílou krystalickou látkou a mobilní telefon Samsung. Obviněný je z trestné činnosti usvědčován rovněž záznamy odposlechů a záznamy telekomunikačního provozu, včetně přepisu zájmových telefonických hovorů telefonu obviněného. Z těchto bylo zjištěno, že v uvedeném období obviněný komunikoval s různými koncovými uživateli ohledně distribuce drog, přičemž o drogách komunikovali utajeným způsobem. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat vyplývá rozsah komunikace mezi obviněným a koncovými uživateli. Bez povšimnutí soudy nemohly ponechat ani skutečnosti vyplývající z opisu Rejstříku trestů ve vztahu k obviněnému, který byl rozsudkem Obvodního soudu Praha 5 ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 38 T 74/2011 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 To 30/2012, za drogovou trestnou činnost v posledních třech letech potrestán. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání v přisouzeném rozsahu nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K podrobnostem lze také odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Řízení není zatíženo vadami, které by měly vliv na správnost či zákonnost vydaných rozhodnutí, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
19. Jestliže obviněný J. D. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadá též výrok o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody, jemuž vytýká jeho nepřiměřenost, lze konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
20. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
21. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
22. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby ) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
23. Jen pro úplnost tak lze dodat, že výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v §37 až 39 tr. zákoníku zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně dostatečně odráží i délku trvání trestního řízení, stejně jako rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Je tedy zřejmé, že úvahy obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody ani tak nejsou namístě.
24. V souladu se zákonem bylo shledáno též uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který též svým dovoláním obviněný bez jakékoli bližší argumentace napadl, přičemž je v této souvislosti rovněž třeba připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněného pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
V.
Závěrečné shrnutí
25. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. D. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 10. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu