ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2974.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2974/2018-510
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) B. S. , narozené XY, bytem XY, b) T. K. , narozeného XY, bytem XY, c) M. A. E. K. , narozené XY, bytem XY, a d) M. P. K. , narozeného XY, bytem XY, všichni zastoupeni Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N.Y. 10122, Spojené státy americké (se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87), za účasti 1) J. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, 2) statutárního města Brna , IČO: 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, 3) České republiky – Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, IČO: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 4) GasNet, s. r. o. , IČO: 272 95 567, se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 940/96, a 5) Mendelovy univerzity , IČO: 621 56 489, se sídlem v Brně, Zemědělská 1665/1, o žalobě na znovuprojednání věci rozhodnuté Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Jihomoravský kraj, rozhodnutím ze dne 28. 5. 2014, č. j. 241644/2014 3239/92/84-RPN, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 230/2014, o dovolání účastníka 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2018, č. j. 18 Co 142/2017-481, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. října 2016, č. j. 52 C 230/2014-410, rozhodl, že žalobci a), b), c), d) a účastník 1) jsou, v podílech uvedených ve výrokové části rozsudku, spoluvlastníky identifikovaných pozemků (dle připojených geometrických plánů č. 1374-226/2016 a 1211-226/2016) parc. XY, v katastrálním území XY (výrok I) a pozemku parc. XY v katastrálním území XY (správně XY) – výrok II rozsudku, a že se v tomto rozsahu nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 28. 5. 2014, č. j. 241644/2014 3239/92/84-RPN. Dále bylo rozhodnuto, že žalobci a), b), c), d) a účastník 1) nejsou spoluvlastníky dalších v rozhodnutí označených pozemků (výroky III a IV) a že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok V).
Krajský soud v Brně (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2018, č. j. 18 Co 142/2017-481, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že se zamítá žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Jihomoravský kraj ze dne 28. 5. 2014, č. j. SPU 241644/2014 3239/92/84-RNP (výrok I), a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Oproti soudu prvního stupně odvolací soud shledal naturální restituci pozemků parc. XY až XY v k. ú. XY, resp. pozemku XY v k. ú. XY, označených takto geometrickým plánem (dále jen „předmětné pozemky“), za nemožnou z důvodu překážky podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), v případě pozemků parc. XY až XY v k. ú. XY pak také z důvodu jejich zatížení veřejným užíváním. Pozemky parc. XY až XY totiž tvoří součást obytného souboru, sídlištního celku XY, jsou umístěny převážně mezi bloky bytových domů a s těmito stavbami souvisí, sloužíce mimo jiné k zajištění přístupu k domům za účelem údržby; zelené plochy na těchto pozemcích jsou navíc veřejně přístupné a nelze je využívat k zemědělským nebo lesním účelům. Pozemek parc. XY je pak součástí funkčního celku areálu vysokoškolských kolejí Mendelovy univerzity v Brně, který je tvořen stavbami kolejí a vysokoškolské menzy, parkovištěm, asfaltovou komunikací, chodníky a zelení v zástavbě, přičemž tyto jednotlivé objekty a pozemky jsou funkčně provázané; za této situace (neb jsou zde splněny znaky areálu) je třeba podle odvolacího soudu vycházet z priority vlastnického práva k celku a nelze vydat požadovaný pozemek uvnitř areálu nacházející se v blízkosti budov, jehož část navíc zasahuje do parkoviště a část se nachází mezi parkovištěm a chodníkem.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním účastník 1). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jako právní otázku, jíž řešení odvolacím soudem se dle jeho názoru od konstantní judikatury odchyluje, dovolatel předestírá, „co se rozumí částí pozemku bezprostředně související se stavbou, která byla zahájena před 24. červnem 1991, nezbytně nutnou k provozu stavby“. Dle názoru dovolatele je třeba souvislost každého pozemku, resp. části s konkrétní stavbou zkoumat samostatně a nikoliv odkázat „en bloc“ na umístění pozemků mezi budovami. V této souvislosti dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4153/2009, podle něhož pouhá lokalizace pozemku na sídlišti nepostačuje k naplnění restituční výluky podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., dovolávaje se v tomto směru i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007. I s ohledem na uvedené pak dovozuje, že neobstojí závěr, že obecné užívání pozemku zakládá výluku z restituce, neboť tato výluka není zákonem upravena. Dovolatel pak odkazuje i na závěry z rozsudku ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1758/2013, v němž Nejvyšší soud vyložil, že o funkční souvislost půjde především tehdy, je-li hospodářský provoz stavby bez daného pozemku ve své podstatě vyloučen. Označených závěrů se podle názoru dovolatele odvolací soud nedržel, neuvedl-li, jaká je souvislost jednotlivých předmětných pozemků s konkrétními stavbami. Předmětné pozemky přitom nejsou zastavěny, jestliže jde vesměs o zelené plochy s lavičkami a pouze na menších částech pozemků se nacházejí zpevněné či asfaltové plochy a jejich vydáním nedojde ani k ohrožení veřejného zájmu, jelikož změnou vlastnictví se nezmění charakter pozemků daný územním plánem (kdy dovolatel odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2025/2007). Za nevýznamnou dovolatel považuje (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000) otázku zemědělského využití pozemků, neboť primárním účelem zákona č. 229/1991 Sb. je zmírnění majetkových křivd. Konečně poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09, dle jehož závěrů je restituční nároky nutno uspokojit zásadně vydáním původních pozemků. Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby rozsudek změnil tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně.
Účastník 2) ve svém vyjádření navrhl dovolání odmítnout, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalobci v jimi podaném vyjádření označili dovolání účastníka 1) za opodstatněné a nad rámec dovoláním uvedené argumentace namítají další nedostatky, jimiž podle jejich názoru napadený rozsudek odvolacího soudu trpí.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) účastníkem 1) podané dovolání odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., tj. hledisky v něm uvedenými, z nichž však žádné naplněno není (rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu – jde-li o řešení relevantní otázky hmotného práva, jež se týká výkladu a aplikace „výlukového“ ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. – je ustálena v tom, že překážkou pro vydání pozemků dle tohoto ustanovení může být též funkční souvislost dalších pozemků se stavbou, tedy že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek; pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2918/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4989/2017).
V obdobných případech pak Nejvyšší soud, i s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, nebo usnesení ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03), konstantě judikuje, že lze-li určité zařízení označit jako areál, což předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky, je nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit, tedy vydat jeho část (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017).
V rozsudku ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, Nejvyšší soud označil za areál také sídliště, jakožto komplex pozemků a staveb, ačkoliv připustil i existenci dílčích areálů (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015). Za pozemek bezprostředně související se stavbou tedy ustálená rozhodovací praxe rozumí také pozemky nacházející se v areálech, ačkoliv tyto nemusí přímo funkčně souviset s konkrétními stavbami.
Ovšemže sama existence sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden funkční celek, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, při mimořádně pečlivém zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které sídliště jako areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.); při posuzování toho, zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční, bude nutno mít na paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při tomto zvažování také přihlédnutím k poměru výměr pozemků nárokovaných a celkové plochy sídliště; také je nutno zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje skutečné využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky vylučuje jeho držbu potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 574/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015; ve vztahu k jiným areálům srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016).
Shora uvedené závěry jsou uplatnitelné i ve skutkových poměrech nyní projednávané věci, v níž odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky, o jejichž vydání oprávněné osoby usilují, jsou součástí funkčních celků, a to sídliště XY (pozemky parc. XY až XY) a areálu vysokoškolských kolejí Mendelovy univerzity v Brně (pozemek parc. XY). Odvolací soud přitom vycházel z konkrétních skutkových zjištění (maje na zřeteli zjištění učiněná již soudem prvního stupně) a zabýval se každým pozemkem zvlášť; na základě těchto zjištění, spjatých s jednotlivými pozemky (tedy nikoliv en bloc, jak namítá dovolatel), pak dospěl k závěru, že předmětné pozemky oprávněným osobám vydat nelze.
Odvolací soud se přitom nezpronevěřil ani závěrům obsaženým v nálezu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17, v němž Ústavní soud v jiné věci žalobců a účastníka 1) uvedl, že v případě pozemků soustředěných dovnitř sídliště nevzniká pochybnost o jejich bezprostřední souvislosti se stavbami sídliště (vytýkaje pak obecným soudům pouze to, že se nezabývaly možností restituce ve vztahu k jednomu z pozemků, jenž se mohl nacházet již vně sídlištního areálu, od něhož byl oddělen a tedy nemusel být jeho součástí jako funkčního celku). V posuzované věci jde přitom právě o pozemky nacházející se mezi bloky bytových domů, resp. uvnitř areálu vysokoškolských kolejí.
Založit přípustnost dovolání (a zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu) nemohou ani odkazy dovolatele na další judikaturu dovolacího soudu. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4153/2009, nepopírá význam funkční propojenosti pozemků s určitým uceleným komplexem, byť současně naznačuje, jak bylo ostatně již výše uvedeno, že pouhá lokalizace pozemků na sídlišti k naplnění negativní podmínky vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nepostačuje. Úvahy odvolacího soudu, co do svého obsahu či podloženosti, s uvedeným rozhodnutím nikterak nekolidují, neboť závěr o nemožnosti vydat předmětné pozemky odvolací soud opírá o komplexní skutková zjištění (že se pozemky nacházejí uvnitř areálů, jsou potřebné k údržbě staveb a zatížené veřejným užíváním), nikoliv o pouhou skutečnost, že jde o pozemky na sídlišti, resp. o obecný předpoklad, že již z tohoto důvodu jsou součástí jednoho funkčního celku, areálu.
Namítá-li dovolatel, že podle jím označené rozhodovací praxe (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2025/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4153/2009, nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000) nebrání vydání pozemků v restituci institut „obecného užívání“ veřejných prostranství, odkazuje dovolací soud na aktuálnější rozhodovací praxi Ústavního soudu, jíž byla odůvodněna nutnost ustoupit od kategorického požadavku na restituci v naturální formě, vedla-li by tato k situaci, že by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), k jejímž závěrům se hlásí také Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017).
Neobstojí proto námitka dovolatele, že zatížení pozemků veřejným užíváním není překážkou naturální restituce, kdy ostatně sám dovolatel připouští, že faktická využitelnost předmětných pozemků k jiným účelům je sporná (uvádí-li současně, že charakter pozemků je dán územním plánem a nebude dotčen změnou vlastníka).
Za skutkových okolností projednávané věci pak závěry odvolacího soudu v rovině navazujících právních úvah nekolidují ani s dovolatelem odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1758/2013 (které řeší otázku funkční souvislosti pozemku se stavbou ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví oprávněné osoby z pohledu ustanovení §11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Dovolací soud si je vědom toho, že restituční předpisy je třeba vykládat ve světle jejich účelu a smyslu, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd napáchaných nedemokratickým režimem, a že je třeba preferovat vydání původních pozemků (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09), nicméně nelze takto založit restituční nárok v rozporu se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2986/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 874/2018).
Sluší se pak připomenout, že v případech, kdy pro některou ze zákonem stanovených překážek nelze uspokojit restituční nárok vydáním původních pozemků, má – ve zde uvažovaných poměrech zákona č. 229/1991 Sb. – oprávněná osoba stále nárok na restituci náhradní, tedy primárně na vydání jiných vhodných pozemků (srov. §11 odst. 2, §11a zákona č. 229/1991 Sb., i se zřetelem k důsledkům nálezu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17, uveřejněného pod č. 135/2018 Sb.).
Z uvedeného vyplývá, že relevantní otázky hmotného práva odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud nemíní odchýlit.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání, jež přípustné není, odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání nebylo úspěšné a kdy náklady spojené s podání stručného vyjádření k dovolání, jež učinil účastník 2), nelze s ohledem na jeho obsah (v němž se neuplatňuje žádná další podstatná argumentace) považovat za účelně vynaložené.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 11. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu