ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3793.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3793/2018-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. A., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o převod náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 158/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2018, č. j. 26 Co 141/2018-304, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. března 2018, č. j. 14 C 158/2017-280, jímž jí bylo uloženo uzavřít s žalobcem, jakožto osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“), smlouvu o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území XY a byla zavázána zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11 529 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud žalované současně uložil zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4 238,92 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky liknavosti a svévole při uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4758/2016 a sp. zn. 28 Cdo 1807/2013. Vytýkala rovněž, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 430/2018, sp. zn. 28 Cdo 2238/2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017, a sp. zn. 22 Cdo 384/2001 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1604/13, sp. zn. IV. ÚS 581/06 a sp. zn. II. ÚS 1966/16, nedostatečnost provedeného dokazování, nepřezkoumatelnost skutkových závěrů soudů nižšího stupně i okolnost, že jejich skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit nejen za liknavý, nýbrž i svévolný a žalobce diskriminující, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobce (viz opakované vyřazení žalobce z účasti na veřejných nabídkách dokumentované přípisy dovolatelky, resp. jejího právního předchůdce, z 24. 3. 2015, 4. 11. 2016 či 3. 5. 2017, nebo výsledky veřejné nabídky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY) dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. §11a zákona o půdě) nesprávným oceněním restitučního nároku (nerespektováním ustálené soudní judikatury, dle níž pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě /v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby – pozemek p. č. XY v katastrálním území XY byl v okamžiku přechodu na stát již určen k zastavění v rámci akce ,,rozšíření výrobní základny pro jadernou energetiku“/, je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. - srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, či ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož do současné doby nedošlo k jeho uspokojení, pročež se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení (restituční nárok žalobce na vydání náhradních pozemků byl založen již rozhodnutími z let 2002, 2003 a 2009), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem jejího liknavého postupu nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Odvolací soud přitom své závěry očividně neopírá jen o zjištěnou délku řízení před pozemkovým úřadem, nýbrž též o celou řadu dalších skutkových okolností, jež v průběhu dokazování vyšly najevo. Nijak se tudíž neodchyluje ani od dovolatelkou citované judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013), jež se ostatně otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
Namítá-li dovolatelka dále, že skutková zjištění soudů nižšího stupně nemají oporu v provedeném dokazování, dlužno uvést, že skutkovými závěry soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž ke zpochybnění skutkových zjištění nemá dovolatel s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výtky dovolatelky ostatně postrádají relevanci. Okolnost, že pozemek p. č. XY v katastrálním území XY byl v okamžiku přechodu na stát v souladu s územně plánovací dokumentací již určen k zastavění v rámci akce ,,rozšíření výrobní základny pro jadernou energetiku“, totiž jednoznačně vyplývá z listin tvořících přílohy znaleckých posudků Ing. Pelce, Ing. Záluského a Ing. Čudové, jimiž bylo provedeno dokazování (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 6. 3. 2018) a které prokazují, že dotčený pozemek, jenž přešel na stát k 8. 5. 1975, byl v té době již určen k zastavění (viz schválený územní plán XY a XY z 18. 3. 1975). Liknavost dovolatelky v souvislosti s konanou veřejnou nabídkou pozemku parc. XY v katastrálním území XY pak jednoznačně vyvěrá již jen z jejího lpění na nesprávném ocenění restitučního nároku, v jehož důsledku nebyla uzavřena smlouva s žalobcem.
Vytýká-li dovolatelka konečně vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, dlužno předeslat, že s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani vady řízení (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné však přípustnost dovolání založit nemohou. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu ostatně není ani důvodnou. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na vskutku vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vypořádal se ale rovněž s námitkami odvolatelky a z jeho odůvodnění jsou zcela patrné důvody jeho právních závěrů (postavení žalobce jakožto oprávněné osoby podle zákona o půdě, důvodnost restitučního nároku žalobce a způsobu jeho uplatnění prostřednictvím žaloby na vydání konkrétních náhradních pozemků, liknavost žalované a způsob ocenění restitučního nároku i předmětných pozemků) vystavěných na základě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu založeného na provedeném a náležitě zhodnoceném dokazování. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tudíž nelze označit za nepřezkoumatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Odvolací soud se tak svým postupem závěrům dovolatelkou odkazované judikatury nijak nezpronevěřil. Okolnost, že dovolatelka je s to proti rozsudku odvolacího soudu argumentačně brojit ostatně nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek očividně nebyl na újmu uplatnění procesních práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Z uvedených důvodů je tedy zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci, který se k dovolání nevyjádřil, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu