ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1040.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1040/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2018 o dovolání obviněného O. B. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 55 To 29/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 22/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 1 T 22/2017, byl obviněný O. B. uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
poté, co dne 12. 9. 2014 oznámil na Obvodní oddělení Policie České republiky ve V. n. N. zmizení osobního automobilu, což vedl policejní orgán pod sp. zn. KRPL-89724/TČ-2014-180522, dne 17. 9. 2014 telefonicky nahlásil pojišťovně Kooperativa pojišťovna, a. s., škodní událost, jež byla vedena pod č. 4142082738, čímž uplatnil právo na pojistné plnění, jež se váže na pojistnou smlouvu č. 6294209480 k motorovému vozidlu tov. zn. …, přičemž odcizení obviněný fingoval, protože vozidlo v blíže nezjištěné době v průběhu podzimu roku 2014 bezúplatně předal J. K., aby si je rozebral na náhradní díly, a v důsledku tohoto jednání bylo obviněnému vyplaceno pojistné plnění ve výši 132.589 Kč ke škodě Kooperativa pojišťovna, a. s.,Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8.
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 55 To 29/2018, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž nesprávné právní posouzení činu spatřoval v tom, že soudy vycházely z nesprávných závěrů orgánů činných v trestní řízení ve věci vedené ohledně odcizení předmětného vozidla, a opíraly závěr o jeho vině o nevěrohodné a rozporné výpovědi svědků P. B. a J. K. a o nezákonné důkazy získané od soukromoprávních subjektů, jež nebyly doplněny o nestranné vyjádření znalce.
5. Výhrady obviněný vznesl též proti postupu policie při vyšetřování obviněným ohlášené krádeže automobilu pod č. j. KRPL-89724/TČ-2014-180522, protože se nezabývala tím, co se s odcizeným vozidlem stalo a kdo jej odcizil, přestože v rámci svého vysvětlení v pozici poškozeného podal všechny potřebné informace, jimž však policie nevěnovala pozornost, ale namísto toho prověřovala, zda si škodu nezpůsobil sám. Policie měla prověřit, zda formou inzerátu nenabízí nějaký soukromý či jiný subjekt použité součástky či velké náhradní díly, anebo zda nebyla nahlášena do technického průkazu jiného vozidla stejného typu změna čísla motoru. Pokud tímto způsobem policie nepostupovala, bylo vyšetřování vadné a nelze mít za prokázané, že byla naplněna skutková podstata přečinu pojistného podvodu.
6. Soudům obviněný v nyní přezkoumávané věci vytýkal vadný způsob hodnocení důkazů s tím, že svědek P. B. obviněného při dokazování nepoznal, přestože měl zpočátku tvrdit, že s nimi dovolatel jel ve voze. Namítal též, že nebylo zjištěno, kdo byl majitelem podvalníku, na kterém bylo vozidlo údajně přepravováno, o jaký typ vozidla šlo, případně, zda existují svědci, kteří mohou takovou skutečnost svou výpovědí potvrdit nebo vyvrátit. Výpověď J. K. označil za nevěrohodnou, neboť popisoval automobil, který dovolatel v době činu neměl. Přesto soudy jeho věrohodnost neprověřovaly ani nekonfrontovaly s výpovědí jiných osob a shledaly ho důvěryhodným. Obviněný v dovolání poukázal na nejasnosti, které nebyly provedeným dokazování objasněny, např., zda svědek, který ho v autě vezl a kterého znal, měl povědomí též i o místě, kde předmětné vozidlo parkuje, a toto poskytl třetí osobě, anebo že není vyloučeno, že vozidlo odcizila jiná osoba motivovaná například žárlivostí vůči němu.
7. Obviněný poukázal na porušení principu presumpce neviny, protože vrak nebyl podroben znaleckému zkoumání, což je vada, již odvolací soud nenapravil, stejně jako porušení zásady nestrannosti v trestním řízení. Soudy se nezabývaly důkazy objektivně, protože sdělení společnosti Global Expert nebylo možné bez fyzického ohledání vozidla vůbec brát do úvahy. Takové důkazy nemají oporu ve výsledcích dokazování, mají mizivou vypovídající hodnotu a nesplňují náležitosti důkazu v trestním řízení, a tedy k nim nemělo být přihlíženo. Odvolacímu soudu obviněný rovněž vytkl, že se bez dalšího ztotožnil s tvrzením svědků, kteří se nemohou shodnout ani na tom, kde auto naložili, zda s nimi dovolatel jel ve vozidle, anebo jel před nimi jiným vozem, zda auto bylo pojízdné nebo poškozené. O nedodržení zásady presumpce neviny svědčí i to, že dříve trestaný svědek J. K. nedokázal vysvětlit, proč mu nebyly předány doklady od vozidla, proč vozidlo nebylo odhlášeno z evidence motorových vozidel, když mělo být údajně darováno na náhradní díly.
8. Podle výsledků provedeného dokazování nelze dojít k závěru, že by obviněný připravoval, organizoval nebo se podílel na pojistném podvodu. Jestliže se nepodařilo objasnit spáchání trestného činu krádeže předmětného vozidla a jeho pachatel nebyl zjištěn, nepostačuje takové zjištění pro závěr, že obviněný se dopustil přečinu pojistného podvodu. Obdobně provedené důkazy nesvědčí o úmyslu ke spáchání tohoto přečinu obviněným. Aby bylo postupováno v souladu se zásadami trestního řízení, zejména se zásadou nestrannosti a presumpcí neviny, musel by státní zástupce požádat o vrácení věci k došetření, aby se prokázalo, kdo organizoval odcizení vozidla dovolatele. Za nedostačující obviněný považoval důkazy, které měly objasnit zavinění, když podle něho nebyly prokázány ani další skutečnosti, a tedy trestní řízení vykazuje vady, kromě jiného, i v hodnocení důkazů. Soud přezkoumávaným rozhodnutím uznal obviněného vinným, aniž by věrohodnost důkazů řádně prověřoval. Obviněný byl odsouzen na základě diametrálně rozdílných výpovědí svědků J. K. a P. B. a dvou vyjádření, které přeložily subjekty spolupracující s pojišťovnou.
9. Nedostatky obviněný spatřoval v tom, že nebyl prozkoumán stav vraku vozidla, aby se mohlo posoudit, zda byly jeho části vymontované dříve, tedy před čtyřmi lety, a zda tak bylo učiněno odborně, zda byly porušeny zámky vozidla, které by mohly prokazovat násilné vniknutí, a zda je možné přijmout za pravdivé tvrzení svědka J. K., že auto bylo nepojízdné. Bez dalšího znaleckého zkoumání vraku vozidla nelze závěry o vině učinit, protože není možné přijmout jako důkaz vyjádření společnosti Global Expert, neboť se v částech bez fyzického ohledání vozidla a přítomnosti znalce dopouštěla nepřípustných spekulací, které se po nálezu vraku nepotvrdily, a tudíž její sdělení nemá materiální oporu. Obdobně technická zpráva likvidátora pojišťovny neobsahuje technické informace, jen spekulace o „podivných okolnostech“, které mají v podstatě vypovídat o tom, že vozidlo obviněného několikrát úmyslně poškodil žárlivý manžel paní Z. H., se kterou obviněný udržoval poměr, ač byla vdaná. Tyto listiny tak nelze bez dalšího za důkazy považovat, protože je nezpracovaly nezávislé osoby, nejsou znaleckými posudky osvědčujícími stav předmětného vozidla a obsahují nejednoznačné informace.
10. Obviněný též zpochybnil závěry likvidátora, který je odměňován pojišťovnami především za to, aby byla škodní událost co nejmenší ve prospěch pojišťovny, a není zřejmé ani z čeho likvidátor vycházel. Uvedený postup vedl k řetězení materiálně nesprávných závěrů, které vyústily v nezákonná rozhodnutí, k nimž by při pečlivém nestranném přezkoumání soudy neměly přihlížet.
11. Způsob, jakým soudy důkazy hodnotily, obviněný označil za jednostranné a za zásadní vadu považoval, že se nevyřešilo, zda došlo k odcizení vozidla, což mělo být zjištěno ve věci sp. zn. KRPL-89724/TČ-2014-180522, v níž však byla věc nedůvodně odložena, a tím bylo porušeno právo obviněného na účinné vyšetřování. Ačkoliv pachatel krádeže nebyl zjištěn, nelze to promítat do dalších řízení a zvláště v neprospěch obviněného, který se z poškozeného stal obviněným. Z policejních záznamů vyplývá, že obviněný nebyl v rozhodném období účastníkem dopravní nehody, při které bylo auto poničeno způsobem svědky popsaným. Proti hypotéze, že by obviněný sám sobě vozidlo odcizil, nebo k tomu jiného navedl, stojí i to, že by za něj získal minimálně 150.000 Kč, kdyby ho prodával, tedy více, než kdyby fingoval pojistnou událost. Policejní orgány neprovedly ani šetření, zda se v místě činu vyskytovaly osoby, které by s vozidlem manipulovaly, a to ani na parkovišti, které obviněný označil jako místo krádeže vozidla, ani v místě, kde mělo být podle svědků obviněným předáno a naloženo. Bylo tak porušeno právo dovolatele jako poškozeného trestným činem krádeže na účinné vyšetřování, protože kdyby se soudy zodpovědně zabývaly vyhodnocením důkazů shromážděných v přípravném řízení, musely by logicky dojít k závěru, že řízení je nutné zastavit podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť nelze jednoznačně prokázat, že skutek spáchal dovolatel.
12. Orgány činné v trestním řízení podle obviněného dospěly k nesprávným a nelogickým závěrům, které shledával v nesprávných postupech soudů obou stupňů, protože nebyly dodrženy zásady materiální pravdy a presumpce neviny, neboť jejich závěry nevycházely z materiálních, skutkově a znalecky podložených faktů, ale spokojily se s neověřenými hypotézami, které nelze jednoznačně důkazně potvrdit. Vycházely ze závěru, že při existenci tvrzení dvou osob, že předmětné vozidlo jimi nebylo odcizeno, spáchal vlastník vozidla přečin pojistného podvodu, což je argumentace, která není v trestním řízení přípustná a aplikovatelná, neboť nevytváří logický kruh. Soudy postupovaly na podkladě inkviziční zásady, při níž se řetězily materiálně nesprávné závěry vyúsťující v nezákonné rozhodnutí.
13. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 55 To 29/2018, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 1 T 22/2017, zrušil a obviněného zprostil obžaloby a trestní stíhání zastavil.
14. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který považoval námitky obviněného za nepodřaditelné pod jakýkoliv dovolací důvod, neboť obviněný brojí hodnocení provedených důkazů v návaznosti na vlastní představy o skutkovém stavu. Skutkové závěry soudu extrémně vadné nejsou, protože mají oporu v provedených důkazech. Případné nesrovnalosti, na které obviněný poukázal, neměly vliv na naplnění skutkové podstaty přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, jsou vysvětlitelné a pochopitelné. Za nedůvodné považoval výhrady směřující proti zprávám likvidátora a společnosti Global Expert, neboť nic nebrání tomu, aby byly použitelnými důkazy ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř., když jejich účelem nebylo nahrazování znaleckého zkoumání, ani se nejedná o rozhodující usvědčující důkazy, ale doplňují představu o trestném jednání obviněného. Pro správnost závěrů soudů obou stupňů státní zástupce odkázal na strany 3 až 4 rozsudku okresního soudu a 3 až 5 rozsudku krajského soudu, kde jsou potřebné úvahy o tom, proč soudy dospěly k závěru, že vina obviněného je dostatečně prokázána, v dostatečné míře vysvětleny.
15. Vzhledem k tomu, že obviněný v podstatě pouze opakoval skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, a soudy se s obhajobou správným a dostatečným způsobem vypořádaly, nebyl prostor proto, aby se soud jimi znovu podrobně zabýval (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012). Protože námitky nelze pod žádný dovolací důvod podřadit, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
16. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k replice obhájkyni obviněného, z jejíž strany neobdržel Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání jakoukoliv reakci.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda dovolání obsahuje takové výhrady, které naplňují označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
18. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
20. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
21. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
22. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV. K námitkám obviněného
23. Obviněný dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soustředil pouze proti provedenému dokazování, které považoval za provedené v rozporu s pravidly stanovenými pro dokazování v trestním řízení, zejména proto, že se opíraly o nevěrohodné výpovědi svědků P. B. a J. K., nebyl vypracován znalecký posudek a sdělení společnosti Global Expert a zpráva likvidátora škodné události byly pro jejich soukromoprávní charakter nepřípustnými důkazy. Podstatnou část námitek obviněný zaměřil i proti procesním nedostatkům v řízení vedeném Policií České republiky pod sp. zn. KRPL-89724/TČ-214-180522, ve věci obviněným podaného trestního oznámení, které bylo skončeno tím, že věc byla odložena, protože se krádež nepodařilo objasnit. Takto uplatněné námitky směřují proti procesnímu postupu soudů, a netýkají se hmotněprávního posouzení věci, jak označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, ale směřují výhradně proti procesním postupů soudů a orgánů činných v trestním řízení, navíc proti řízení, které se týkalo jiné trestní věci. Přestože tyto námitky nemají hmotněprávní obsah, Nejvyšší soud vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda soudy dostály zákonem vymezeným postupům, a dodržely pravidla spravedlivého procesu.
24. Nejvyšší soud výhrady obviněného zaměřené proti postupům policejních orgánů ve věci KRPL-89724/TČ-2014-180522, nemohl přezkoumávat (srov. §265a odst. 1, 2 tr. ř.), protože se jednalo o jiné řízení v jiné trestní věci (podnět obviněného jako oznamovatele o odcizení vozidla). Rozhodný byl z tohoto řízení jen závěr prověřování vyplývající z usnesení ze dne 9. 11. 2014, vydaného pod sp. zn. ZN-4804/2014, podle něhož byla podle §159a dost. 5 tr. ř. trestní věci z podezření ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit neznámý pachatel, odložena (viz č. l. 108 spisu), jež soud prvního stupně jako důkaz provedl a následně je též jako důkaz ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. posuzoval.
25. Jestliže obviněný vytýkal, že soudy nesprávně hodnotily výpovědi J. K. a P. B., je třeba zdůraznit, že takové tvrzení nemá podklad v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a postupu soudů obou stupňů, neboť soudy věrohodnost výpovědí uvedených svědků posuzovaly a hodnotily s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem, přičemž závěry, proč citovaným svědkům uvěřily, náležitým způsobem a podrobně odůvodnily. Zejména přihlédly k tomu, že oba svědci popsali předání vozidla v podstatných rysech shodně, když vypověděli, že jeli od benzínové čerpací stanice, kde se setkali s obviněnými, na místo, na nějž je obviněný zavedl a kde naložili nepojízdné vozidlo na podval. Na věrohodnost výpovědí soud prvního stupně usuzoval i ze skutečnosti, že svědek J. K., který obviněného již z předchozí doby znal, jako předávající osobu obviněného identifikoval, a svědek P. B. si předávající osobu přesně nepamatoval, ale obviněný jeho popisu této osoby odpovídá. Soud výpovědi zmíněných svědků i jejich věrohodnost konstatoval také v kontextu provedených listinných důkazů, neboť zjistil, že z protokolu o ohledání místa činu a přiložené fotodokumentace vyplývá, že na karoserii vozidla je několik drobných poškození, jinak je vozidlo ve stavu popsaném svědky. Fotodokumentace vozidla pořízená v J. podporuje i skutečnost, že auto bylo svědkovi J. K. předáno jako nabourané s tím, že obviněný nechtěl investovat do jeho oprav. Soud neopomněl k námitkám obviněného vzít v úvahu i trestní minulost svědka J. K., a posuzoval jeho motivaci k tomu, aby uváděl nepravdivé skutečnosti, jak tvrdil obviněný. Důvody pro jeho nevěrohodnost neshledal, a to jak z hlediska jeho osobního vztahu k obviněnému, tak ve vztahu k projednávané věci jako takové. Výpovědi svědka P. B. soud rovněž věnoval nutnou pozornost, a jeho věrohodností se rovněž zabýval z hlediska podmínek §2 odst. 6 tr. ř. (srov. strany 3 až 4 rozsudku).
26. Odvolací soud, jenž se s uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a považoval je za správné a učiněné v souladu s výsledky provedeného dokazování. Vypořádal se též s námitkami uplatněnými v odvolání, jež byly shodného obsahu jako v nyní posuzovaném dovolání. Z hlediska všech zjištění plynoucích z výsledků provedeného dokazování vysvětlil, proč neshledal pochybnosti o věrohodnosti výpovědí svědků P. B. a J. K., a své úvahy vedoucí k nim dostatečně popsal a zdůraznil, že věrohodnosti jejich výpovědí s ohledem na časový odstup neubírá skutečnost, že si přesně nepamatovali všechny detaily a okolnosti předání vozidla, ale bylo rozhodné, že z ničeho nevyplývalo, že by měli zájem obviněného poškodit (strany 3 až 5 usnesení odvolacího soudu).
27. Závěry, které ve vztahu k věrohodnosti svědků P. B. a J. K. soudy na podkladě všech zjištěných skutečností učinily, neodporují zásadám plynoucím z §2 odst. 6 tr. ř., protože výpovědi svědků posuzovaly jak jednotlivě, tak i ve vztahu ke všem zjištěným skutečnostem, a shledaly, že verze uváděná těmito svědky je v souladu též s dalšími provedenými důkazy, zejména protokolem o ohledání místa činu a přiložené fotodokumentace.
28. Nejvyšší soud na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně zjišťoval a posuzoval opodstatněnost výhrad obviněného, a to se zřetelem na konkrétní svědecké výpovědi, listinné důkazy i další ve věci se nabízející zjištění a skutečnosti.
29. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud, který v uvedeném postupu nezjistil žádné zásadní procesní nedostatky, dodává, že podle výsledků provedeného dokazování soudy objasnily všechny rozhodné skutečnosti týkající se jak osoby pachatele, tak i okolností, za kterých byl čin podle soudy učiněných skutkových zjištění spáchán. Všechny tyto okolnosti mají dostatečný a potřebný podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Je vhodné jen zdůraznit, že řízení netrpí obviněným vytýkanými nedostatky, protože je z jejich obsahu zřejmé, že se soudy zabývaly obhajobou obviněného, na niž reagovaly, a jeho výhradám věnovaly nutnou pozornost. Vadný nebyl ani postup při provádění a hodnocení sdělení společnosti Global Expert (č. l. 79 až 81) a zprávy likvidátora škodné události(č. l. 82), neboť podle §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, přičemž skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Způsob, jak soudy uvedené důkazy hodnotily, nevyvolává pochybnosti o dodržení zásad plynoucích z §2 odst. 6 tr. ř., neboť soudy svým povinnostem při hodnocení důkazů dostály a své úvahy i řádně vysvětlily.
30. Rozsah provedeného dokazování je dostačující pro závěr o řádném objasnění věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., a to i se zřetelem na výhradu obviněného, že měl být vypracován znalecký posudek na objasnění technického stavu vozidla, který soudy odmítly s tím, že není pro objasnění skutečností pro trestní řízení nutný, protože zjištěný skutkový stav je úplný a nevznikají o něm pochybnosti. Tyto závěry jsou dostatečné průkazné pro závěr o tom, že se nejedná o tzv. opomenutý důkaz (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp zn. I. ÚS 549/2000), protože soud svůj postup vysvětlil, doložil jej logickým a důvodným argumentem, který má oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Lze jen dodat, že z hlediska zaručených práv neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/1995).
31. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů přisvědčil správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, která jsou jak po obsahové tak i formální stránce odůvodněna a zcela adekvátně a zákonným způsobem reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. V postupu soudů nebyly zjištěny známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování. Nešlo ani o tzv. opomenuté důkazy, za něž se považují důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejednalo se ani o tzv. deformaci důkazů, která představuje vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
32. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, žádné z těch, které provedly, soudy nepovažovaly za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12), a obsahuje dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy se důsledně zabývaly věrohodností poškozeného, a to jak jeho věrohodností obecnou, kterou shledaly v menší míře, tak i věrohodností specifickou, kterou považovaly v posuzované věci za zachovanou, i jednotlivých svědeckých výpovědí dalších ve věci vyslechnutých osob, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich. Rovněž měly na paměti, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, jaké ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 647)].
33. Protože námitky formulované v dovolání jsou soustředěné pouze proti skutkovým a procesním nedostatkům napadených rozhodnutí soudů, a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, s vymezeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují. Obviněný tedy uplatnil dovolání zcela mimo jím označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], a proto ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu