ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.718.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 718/2019-2149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání obviněného M. V. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 7 To 1/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 5/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. V. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 9 T 5/2018, byl obviněný M. V. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1.), dále přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2.), jakož i přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3.). Za tyto trestné činy byl obviněný podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře patnácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu majetkové škody jednomu z poškozených tak, jak je specifikováno ve výrokové části citovaného rozsudku, přičemž zbylé poškozené soud s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy podle §229 odst. 1 tr. řádu zcela odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti všem jeho výrokům, přičemž v neprospěch obviněného podala odvolání proti výroku o vině jednáním popsaným pod bodem 1), výroku o trestu a náhradě škody rovněž státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře. Z podnětu odvolání státní zástupkyně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 7 To 1/2019, tím způsobem, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině jednáním popsaným pod bodem 1), dále ve výroku o uloženém trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k dcerám poškozené J. CH., načež podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu nově rozhodl o vině stejným způsobem jako soud prvního stupně, avšak s úpravou formulace skutkové věty. Následně rozhodl vrchní soud stejně jako soud prvního stupně také o druhu a výši uloženého trestu, jakož i o nárocích poškozených sester Ch. Odvolání obviněného bylo naproti tomu podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, po změně formulace skutkové věty ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) Vrchním soudem v Praze, se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
1) nejpozději počátkem roku 2015 po více než ročním soužití s poškozenou J. CH., nar. XY, v jejím bytě v XY, ul. XY, při němž jí v zájmu získání náklonnosti poskytoval pomoc a základní péči využívaje její závislosti na alkoholu a špatném zdravotním stavu, pojal úmysl poškozenou usmrtit za účelem získání její nemovitého majetku, a to jednak bytu č. 9 v XY, ul. XY, a jednak parcely č. XY v k. ú. XY, když v průběhu této doby mimo jiné studoval způsoby policejní práce při ohledání mrtvoly, vytvářel podmínky pro převod majetku poškozené i listinami (včetně závěti), opatřoval si informace o místech, kde uvažoval poškozenou usmrtit, přičemž když na něj tento majetek poškozená po cílené manipulaci s využitím jejího nedobrého fyzického i psychického stavu převedla, stala se překážkou a zátěží ohrožující jeho ambiciózní podnikatelské i osobní plány, proto zkoušel pro její fyzickou likvidaci jako pachatele najmout nejméně M. K., nar. XY, s nímž probíral i různé způsoby, jak usmrcení poškozené dosáhnout, kupříkladu tím, že by jí jako osobě na alkoholu závislé před činem po jistou dobu znemožnil přístup a požívání alkoholických nápojů a poté by jí bylo podáno větší množství alkoholu, nebo ji upálit opilou v kůlně na chatě, případně ji usmrtit podáním jedu, který by nebylo možno při pitvě zjistit a vše by nasvědčovalo jejímu nenásilnému úmrtí, jelikož však byl M. K. odmítnut, tak poté, co jeho vlastnictví k těmto nemovitostem začalo být zpochybňováno dcerami poškozené, které dne 1. 7. 2015 podaly soudu návrh na omezení její svéprávnosti, rozhodl se nejpozději dne 3. 10. 2015 poškozenou usmrtit sám a využít přitom jejího osamoceného pobytu na chatě v XY, a dne 6. 10. 2015 od 18:00 hod. do 7. 10. 2015 do 02:20 hod. v XY, část XY, okr. Tábor, v úmyslu ji usmrtit shozením ze srázu u Š. mostu přes řeku L., se pokusil odvést poškozenou z chaty v ulici XY v XY směrem k tomuto mostu, kam však nedošla, protože po požití nejméně 0,7 litru tuzemského rumu, jehož větší část jí obžalovaný předem opatřil a podal, v bezprostřední blízkosti dětského hřiště u lesní restaurace P. poblíž ulice XY, nejpozději v 02:20 hodin zemřela na otravu alkoholem, když v době smrti činila hladina alkoholu v její krvi 3,5g/kg a obžalovaný ji v blíže nezjištěný okamžik odtáhl na vzdálenost 11,1 m od asfaltového chodníku směřujícího ke Š. mostu, kde ji zanechal, přičemž k pokusu vraždy ani k jejímu dokonání nedošlo, neboť smrt poškozené nakonec nastala v důsledku požití většího množství alkoholu v kombinaci s jejím špatným zdravotním stavem,
2) dne 11. 1. 2015 ve večerních hodinách v místě svého bydliště v bytě v Praze, XY, za užití násilí nutil J. Č., nar. XY, aby podepsal nájemní smlouvu, vztahující se k jím dosud obývanému pokoji v bytové jednotce č. 9 na adrese Praha, XY, kde se J. Č. přechodně zdržoval, což J. Č. pro zjevnou nevýhodnost smlouvy pro něj odmítal, proto ho obžalovaný, v úmyslu docílit požadovaného podpisu smlouvy, nejprve chytal a tahal za dredy a posléze ho fyzicky napadl tak, že ho shodil ze židle na zem, kde do něj nejméně jedenkrát kopl, a to do hrudníku, čímž mu způsobil zlomeninu 10. žebra vpravo ve střední podpažní čáře s podezřením na zlomeninu i 9. žebra ve stejných místech, v důsledku čehož byl poškozený nucen vyhledat lékařské ošetření a po dobu 3-4 týdnů mu byl znesnadněn obvyklý způsob života intenzivní bolestí hrudní stěny v místě zlomeniny, spočívající zejména v nemožnosti plného pohybu, a nutností zachovávat relativně klidový režim, jakož i narušením spánku,
3) dosud přesně nezjištěným způsobem si před datem 19. 9. 2017 opatřil sušené rostliny konopí setého v celkovém množství 399,7 gramů s obsahem toxikomanicky využitelné jemné drti o hmotnosti 284,9 gramů s obsahem 4,9 gramů delta-9-tetrahydrocannabinolu (delta-9-THC) s koncentrací 4,8 % a dále nejméně 189 ks plodnic hub morfologicky odpovídající lysohlávkám, o celkové hmotnosti 93,6 gramů s nezjištěným obsahem psilocinu, což přechovával v místě svého bydliště v bytě v Praze, XY, a měl v úmyslu distribuovat dalším dosud přesně neustanoveným osobám ať již v podobě sušené drtě či jednotlivě nebo smíchané s tukem v sadě nazvané Mookies Désirs Limitless set, který za tímto účelem vyrobil v úmyslu získat přesně nevyčíslený prospěch, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že neměl povolení k zacházení s omamnými a psychotropními látkami, neboť konopí je omamná látka uvedená na seznamu návykových látek, který se stanoví nařízením vlády č. 436/2013 Sb., uvedená v příloze č. 3 a obsahuje delta-9-tetrahydrocannabinol, což je psychotropní látka uvedená v příloze č. 4.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. V. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to do všech výroků obou napadených rozhodnutí. Ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí spočívá dle jeho tvrzení na nesprávném hmotněprávním posouzení věci, a dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu s tím, že v dané věci byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť již v předcházejícím řízení byly dány oba předchozí dovolací důvody uvedené pod písmeny g) a d).
5. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný ve svém dovolání namítl, že v řízení před soudem prvního stupně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož poté, co bylo v průběhu hlavního líčení zjištěno, že je osobou silně sluchově handicapovanou, se měl soud prvního stupně podrobně zabývat mírou jeho sluchové indispozice a uzpůsobit hlavní líčení tak, aby se jej obviněný mohl plnohodnotně zúčastnit. Obviněný nepovažuje za rozhodující skutečnost, že mu soud nabídl tlumočení do znakové řeči, což odmítl, jelikož znakovou řeč neovládá, a výslovně uvedl, že pro dorozumívání se užívá odezírání ze rtů. Soud ovšem dle dovolatele musel v průběhu hlavního líčení v důsledku výpovědi svědkyně J. S. (matky obviněného) získat pochybnosti o tom, zda skutečně rozumí a zda je tedy v trestním řízení zajištěno jeho právo na obhajobu, které zahrnuje zejména právo obviněného účastnit se plnohodnotným způsobem projednávání své trestní věci. Jmenovaná svědkyně totiž vypověděla, že pro úspěšné odezírání potřebuje obviněný specifické podmínky spočívající v úhlu pohledu, vzdálenosti, ale i zřetelné artikulaci mluvících osob a absenci překážek zraku obviněného (např. vousů zakrývajících ústa mluvčího).
6. Možnost skutečně efektivně odezírat byla tedy obviněnému dle jeho tvrzení ztížena. Toto tvrzení ve svém dovolání podkládá vyjádřením psycholožky PhDr. Marie Bendové, která mezi předpoklady odezírání řadí také dobu, po kterou je možné se na odezírání soustředit, kdy lze konstantně odezírat jen po určitou časovou jednotku (odhadem cca 15 minut), a to za stálého očního kontaktu tzv. jeden na jednoho, ve vzdálenosti cca 1 až 2 m, za dobrého osvětlení a v dobrém psychickém stavu odezírajícího pro jeho plné soustředění. Tyto a další podmínky ovšem v hlavním líčení nebyly naplněny, neboť s ohledem na délku jednotlivých líčení byla hranice schopnosti soustavného odezírání u obviněného mnohonásobně překročena. Prostřednictvím odezírání je přitom dle vyjádření psycholožky téměř nemožné osobě se sluchovým postižením předat kompletní informaci. V důsledku těchto skutečností pak dle obviněného musel soud v hlavním líčení pojmout pochybnost o jeho plném porozumění. Soudu tedy v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k vedení řízení s obviněnými, jenž nemluví jazykem soudu, vznikla povinnost prokázat, že dovolatel přiměřeně rozumí průběhu hlavního líčení, především jednotlivým výpovědím svědků, a případně mu zajistit dostatečné podmínky pro jeho plnohodnotnou účast na hlavním líčení, tedy to, aby se obviněný mohl v průběhu líčení vyjádřit ke všem skutečnostem, které mu jsou kladeny za vinu, a k důkazům o nich.
7. Pochybení krajského soudu lze dále dle dovolatele shledat nad rámec výše uvedeného i v zamítnutí žádosti obhajoby o poskytnutí dostatečného času na přípravu závěrečného návrhu za součinnosti s obviněným. Možnost efektivní obhajoby tím byla s ohledem na jeho sluchový handicap zásadně limitována. Prvostupňový soud navíc upřel obhajobě možnost položení dalších otázek znalci PhDr. Karlu Netíkovi, CSc., k doplňku znaleckého posudku, a to navzdory skutečnosti, že soud přislíbil obhajobě opětovné pozvání tohoto znalce na hlavní líčení po zpracování doplňku znaleckého posudku zaměřeného na osobnost obviněného.
8. V důsledku výše uvedeného tedy nebyla respektována Ústavou zaručená práva obviněného a je tak naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. S námitkou porušení práva na spravedlivý proces v důsledku procesního pochybení krajského soudu se přitom dle obviněného Vrchní soud v Praze, jakožto soud odvolací, vypořádal nedostatečným způsobem.
9. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněný namítl především to, že znaleckým zkoumáním bylo vyloučeno, že by měl podíl na požití alkoholu poškozenou J. CH., že by na ni před její smrtí nějakým způsobem působil, či by po její smrti manipuloval s jejím tělem. S ohledem na tyto skutečnosti a na další skutková tvrzení má dovolatel za to, že by skutek popsaný pod bodem 1) měl být kvalifikován spíše jako účast na sebevraždě podle §144 odst. 1 tr. zákoníku, případně by bylo možno uvažovat o právní kvalifikaci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku. V případě přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku pak má obviněný za to, že s ohledem na skutečnost, že v zajištěném upotřebitelném materiálu byla obsažena účinná látka v množství toliko 4,9 g delta-9-THC, je zřejmé, že žádná část zabaveného konopí nedosahovala ani poloviny potřebného průměru obsahu delta-9-THC ve výši 10 %. Za tohoto stavu se obviněný domnívá, že soudy v rámci svého rozhodování nesprávně vycházely z celkového množství sušiny, nikoliv z množství účinné látky, přičemž tento postup odporuje aktuální judikatuře i stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ve vztahu ke způsobu určování množství drogy.
10. Obviněný současně navrhl, aby mu byl až do skončení dovolacího řízení přerušen výkon uloženého trestu odnětí svobody. Přílohou svého dovolání učinil vyjádření PhDr. Marie Bendové vztahující se k obecným náležitostem a podmínkám odezírání. Dále přiložil lékařské zprávy MUDr. J. S., v němž tato popisuje handicap obviněného. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 7 To 1/2019, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 9 T 5/2018, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. Nejvyššímu soudu byla doručena rovněž žádost obviněného o veřejné projednání věci a podání označené jako návrh na vypracování znaleckého posudku, v němž dovolatel žádá o zajištění dalších znaleckých posudků na svou osobu z oborů zdravotnictví a psychologie, které by byly zpracovány za účelem zjištění míry jeho handicapu a jeho možnosti porozumět již proběhlému hlavnímu líčení a provedeným svědeckým výpovědím.
12. V následném samostatném doplnění dovolání obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) rozšiřuje svoji argumentaci o námitky, jejichž obsahem je tvrzení extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Obviněný mimo jiné namítá, že závěr krajského soudu o přemístění těla poškozené J. CH. na vzdálenost 11 metrů nebyl nejen ničím podložen, ale naopak dokonce vyloučen znaleckými posudky. Zpochybňuje také četné další jednotlivé důkazy, které vedly soud k závěru o přípravě vraždy, včetně svého studia policejních postupů, podpisu darovací smlouvy k nemovitosti a jeho písemné komunikace s třetími osobami. Ta by dle obviněného neměla být s ohledem na jeho specifické vyjadřování a osobnost vůbec brána v potaz. Obviněný dále rozporuje závěry soudu učiněné na základě hodnocení svědeckých výpovědí, přičemž k těmto předkládá jejich vlastní alternativní výklad. Namítá rovněž absenci motivu k vraždě s ohledem na svůj pozitivní vztah k poškozené a své vnitřní přesvědčení, že poškozená nakládala se svým majetkem na základě vlastní svobodné vůle. Dovolatel poukazuje na skutečnosti, na jejichž základě by dle jeho tvrzení bylo možno usoudit, že poškozená požitím velkého množství alkoholu ukončila dobrovolně svůj život. Ani přesvědčení soudu o přítomnosti jeho osoby na místě smrti poškozené ve spojení s obsahem jeho písemné komunikace pak dle obviněného nelze považovat za jeho vědomí o smrti poškozené v době, kdy tato skutečnost nebyla veřejně známá. V důsledku výše uvedeného obviněný znovu vyslovuje jednak své přesvědčení o tom, že vůbec nebyl spáchán trestný čin vraždy, a jednak zdůrazňuje, že z dostupných nepřímých důkazů nelze nikterak dovozovat, že by byl jejím pachatelem, když se vyjadřuje mimo jiné k úkonům, kterými poškozená nakládala se svým majetkem, a k jejímu vztahu s dcerami.
13. Nejvyššímu soudu bylo doručeno rovněž vyjádření Spolku na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun jako tzv. amicus curiae. V tomto podání Spolek Šalamoun především odkazuje na handicap obviněného, kterému jako neslyšícímu nebyly vytvořeny podmínky pro odezírání, případně mu nebylo umožněno čtení diktovaných svědeckých výpovědí. Lze tedy vyvodit, že obviněný nemohl plnohodnotně rozumět průběhu celého řízení před soudem. Ve vyjádření Spolek dále namítá deformaci provedených důkazů soudem, jelikož dle jeho tvrzení krajský soud chybně vyložil význam přezdívky G., kterou obviněný označoval poškozenou J. Ch. Namísto výkladu s negativními konotacemi ve vztahu k postavě z literárního díla J. R. R. Tolkiena totiž Spolek předkládá alternativní výklad s pozitivními konotacemi s odkazem na postavu z herního světa Pokémon. Závěrem pak rozporuje skutkový závěr soudu vztahující se ke skutku uvedenému pod bodem 1), když dle jeho tvrzení nebyla nikterak prokázána příprava alkoholických nápojů obviněným, ani to, že přišel s poškozenou k místu, kde tato zemřela.
14. K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (viz podání ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 1 NZO 502/2019-23), jenž předně konstatoval, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu se plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, dle kterého bylo sluchové postižení obviněného od počátku trestního řízení všem orgánům činným v trestním řízení známo, přičemž již od prvního výslechu v přípravném řízení byl obviněný poučen o svých právech. K tomu uvedl, že je neslyšící, dorozumívá se odezíráním ze rtů a tlumočníka nepožaduje, neboť neovládá znakovou řeč. Toto sdělení následně v souvislosti s dalšími procesními úkony několikrát zopakoval a nikdy v průběhu přípravného řízení ani řízení před soudem neprojevil nejmenší náznaky, že by čemukoliv nerozuměl, či mu nebyl dán dostatečný prostor k vlastnímu vyjádření. V průběhu hlavního líčení pak byl po každém výslechu svědka obviněný vyzván k případnému vyjádření, přičemž skutečnost, že prováděným důkazům dostatečně rozuměl, je zřejmá mimo jiné i z jeho poznámky na počátku hlavního líčení konaného dne 8. 10. 2018, kdy namítal nepřesnou protokolaci a výslovně uvedl, že chybí několik vět, které byly řečeny, avšak nejsou v protokole zapsány.
15. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu stran námitky neprokázání trestné činnosti obviněného vůči poškozené J. Ch. státní zástupce odkázal na usvědčující výpověď svědka M. K., který opakovaně potvrdil, že mu obviněný osobně řekl o potřebě odstranit poškozenou, přičemž tento důkaz plně koresponduje s širokou škálou dalších provedených důkazů. Stejně tak ohledně námitky obviněného, že nelze s ohledem na množství zajištěné drogy prokázat přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že skutek popsaný pod bodem 3) výrokové části odsuzujícího soud prvního stupně oproti podané obžalobě korigoval ve prospěch obviněného, když do jeho popisu nepojal rostliny konopí pěstované v roce 2015 na pozemku v Táboře. Soud tento svůj postup náležitě zdůvodnil stejně jako i celý odsuzující výrok, včetně skutečnosti, z jakého důvodu do popisu skutku byly zahrnuty i plodnice hub, v jejichž extraktech již nebylo možno zjistit a určit přítomnost psylocinu, jelikož tato účinná látka podléhá poměrně rychle zkáze. Trestná činnost obviněného přitom byla prokázána, kromě zajištěných drog samotných, řadou dalších důkazů v podobě svědeckých výpovědí o pěstování marihuany obviněným, poskytování lysohlávek a také zajištěnými sadami, jež byly výsledkem pokusů obviněného s těmito látkami.
16. Podle státního zástupce byly tedy všechny výroky o vině obviněného učiněny po právu a v souladu se skutkovými zjištěními. Závěrem pak navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v sobě zahrnuje dvě alternativy, když podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle §254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci obviněný M. V. F. citovaný dovolací důvod uplatnil ve druhé z výše uvedených alternativ a je tedy vázán na zbylé dva uplatněné dovolací důvody.
20. Ve vztahu k obviněným namítané existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatelem zvolená argumentace tomuto, ani jinému zákonem stanovenému dovolacímu důvodu neodpovídá, ačkoli se obviněný dovolává jeho širšího výkladu s ohledem na tvrzené porušení práva na spravedlivý proces v důsledku porušení zásady rovnosti před soudem. Obviněný v daném případě brojí proti údajnému porušení procesněprávních předpisů ze strany nalézacího soudu v souvislosti s účastí své osoby na hlavním líčení, jelikož dané jednání nebylo uzpůsobeno jeho sluchovému handicapu. Tímto nalézací soud porušil právo obviněného na obhajobu, neboť není postaveno na jisto, že měl možnost se v hlavním líčení seznámit s vyjádřeními svědků a případně i dalšími prováděnými důkazy. Stran sluchového handicapu se tedy obviněný ve své námitce dovolává porušení svých práv s odkazem na ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i ustanovení §2 odst. 13 a 14 tr. řádu a dále ustanovení §33 odst. 1 tr. řádu.
21. Dle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
22. Dle ustanovení č. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ač ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon pak stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou právní pomoc ze strany obhájce.
23. Ustanovení §2 odst. 13 tr. řádu zahrnuje zejména právo osobní obhajoby, právo na obhájce, institut nutné obhajoby, jakož i skutečnost, že o obhajobu musí dbát všechny orgány činné v trestním řízení. Podle ustanovení §2 odst. 14 tr. řádu přitom orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. Dle relevantní části ustanovení §33 odst. 1 tr. řádu má obviněný právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, jakož i k důkazům o nich.
24. Podle ustanovení §6 odst. 4 zákona č. 155/1998 Sb., komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, v platném znění, patří mezi komunikační systémy neslyšících osob vycházející z českého jazyka taktéž vizualizace mluvené češtiny, která je zřetelnou artikulací jednotlivých českých slov ústy tak, aby bylo umožněno nebo usnadněno odezírání mluveného projevu osobami, které ovládají český jazyk a odezírání preferují jako prostředek své komunikace.
25. Z obsahu podaného dovolání je s ohledem na výše citované ustanovení §2 odst. 14 tr. řádu v souladu s aktuální judikaturou zjevné, že obviněný ztotožňuje situaci, kdy je trestní řízení vedeno proti osobě se sluchovým postižením, se situací, kdy toto řízení je vedeno v jiném než mateřském jazyce obviněného, a to za současného poukazu na názor Evropského soudu pro lidská práva, dle kterého pakliže vzniknou pochybnosti o tom, zda obviněný hlavnímu líčení rozumí či nikoliv, je povinností soudních orgánů prokázat, že obviněný přiměřeně mluví jazykem soudu, a není povinností obviněného prokázat, že tomu tak není. Nejvyšší soud s těmito východisky předestřenými obviněným v obecné rovině souhlasí, právo na tlumočníka je zakotveno jako ústavně zaručené základní právo v čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a jeho naplnění představuje conditio sine qua non uplatnění všech ostatních procedurálních práv osoby, která neovládá jazyk, v němž je řízení vedeno. Společně s právem na obhajobu přitom představuje významnou garanci spravedlivého průběhu soudního řízení.
26. Ve vztahu k této námitce Nejvyšší soud, ve shodě s vrchním soudem, z příslušného spisového materiálu zjistil, že mateřským jazykem obviněného je čeština, přičemž sluchový handicap obviněného byl od počátku všem orgánům činným v trestním řízení znám, v důsledku čehož byl již od prvního výslechu v rámci přípravného řízení poučen o svých právech. Obviněný výslovně uvedl, že je neslyšící, jako komunikační prostředek volí odezírání ze rtů a tlumočníka nepožaduje, neboť znakovou řeč neovládá. Toto sdělení následně v souvislosti s dalšími procesními úkony několikrát zopakoval. Z celého obsahu spisového materiálu přitom bylo, a to nad rámec samotného vyjádření obviněného, oběma nižším soudům zřejmé, že obviněný komunikuje s dalšími osobami mimo jiné i ústně, a to jak v každodenním životě, tak v rámci trestního řízení, např. se znalci, policisty či svým obhájcem. Z těchto skutečností tedy nebylo možné vyvodit jiný závěr, než že obviněný je schopen odezírat ze rtů minimálně v úrovni umožňující běžnou konverzaci. Tomu ostatně svědčí i fakt, že dovolatel neměl nikdy potřebu naučit se znakovou řeč. Krajský soud tedy neměl a priori ihned bez dalšího, poté co mu obviněný sdělil svoji volbu komunikačního prostředku v souladu s §28 odst. 1 věta prvá tr. řádu, důvod se domnívat, že se obviněný nebude moci s ohledem na svůj handicap plnohodnotně účastnit ústně vedeného hlavního líčení.
27. S ohledem na tvrzení obsažená v dovolání, jakož i v přiloženém vyjádření lékaře, dle kterého míru porozumění prostřednictvím odezírání ovlivňuje nespočet faktorů, včetně podmínek pro pozorování, kvality artikulace mluvícího, psychického stavu odezírajícího a úrovně jeho soustředění, je namístě z těchto poznatků konstatovat jediný možný logický závěr, a to že jedině obviněný jako osoba odezírající je schopen posoudit svoji schopnost vnímání a porozumění mluvenému projevu v konkrétní situaci s ohledem na uvedené okolnosti. Hlavní líčení přitom bylo konáno v celkem deseti dnech (nikoli za sebou bezprostředně jdoucích), kdy v jeho rámci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, přičemž obviněný tak měl nespočet příležitostí, aby při kterémkoli z učiněných úkonů brojil s ohledem na svůj handicap proti způsobu jeho provedení. Neučinil tak ovšem ani on sám, ani jeho obhájce, pro nějž je spolupráce s obviněným v rámci jeho obhajoby klíčová a který sám byl těmto úkonům společně s obviněným vždy osobně přítomen. Obviněný je přitom dle vypracovaného znaleckého posudku intelektuálně nadprůměrně nadaný, pročež nelze konstatovat, že by s ohledem na uvedenou povinnost zjištění kvality porozumění obviněného krajský soud v tomto ohledu jakkoli selhal, jelikož by neměl postaveno najisto, zda je obviněný schopen zvolit si vhodný komunikační prostředek, neboť pravý opak je v daném případě pravdou. Ze spisového materiálu přitom nevyplývá ani skutečnost, že by obviněný v důsledku absence přehledu o dění v jednací síni působil zmateným dojmem pro nemožnost porozumění průběhu řízení a důkazům v něm provedených. Krajský soud naopak neměl v průběhu hlavního líčení žádné indicie zavdávající jakýkoli důvod k nejmenším pochybnostem o dostatečné úrovni porozumění obviněného, a to zvláště za situace, kdy obviněného v průběhu hlavního líčení po každém provedeném výslechu svědka vyzval k případnému vyjádření se k obsahu tohoto důkazu, jakož i faktu, že obviněný na počátku hlavního líčení konaného dne 8. 10. 2018 namítal nepřesnou protokolaci, když výslovně uvedl, že v této chybí několik vět ze svědecké výpovědi jednoho ze slyšených svědků.
28. Především je ovšem nutno zdůraznit skutečnost, že si způsob komunikace dovolatel zvolil sám, přičemž z obsahu příslušného spisového materiálu krajského soudu, vedeného pod sp. zn. 9 T 5/2018, je zřejmé, že v průběhu hlavního líčení nikterak nenamítal nemožnost řádně se v průběhu hlavního líčení seznámit s obsahem provedených důkazů v důsledku nedostatečných podmínek pro odezírání. Lze přitom konstatovat, že nalézací soud věnoval handicapu obviněného dostatečnou pozornost, když nad rámec výše uvedeného po výslechu jeho matky, která o něm podala do té chvíle nejpodrobnější informace, z opatrnosti v tomto směru požádal znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie o doplnění znaleckého posudku, jenž však nepřinesl žádné nové skutečnosti.
29. Krajský soud tedy s ohledem na výše uvedené neměl v průběhu jednání žádný důvod domnívat se, že podmínky vedení hlavního jednání jsou s ohledem na sluchový handicap obviněného nedostatečné. Obviněný přitom ani ve svém odvolání a dovolání, tedy poté, co měl prokazatelně dostatečný prostor seznámit se s obsahem písemně vyhotovených protokolů z hlavního líčení a odůvodněním prvostupňového rozhodnutí, neuvedl ve spojení se svým tvrzením o neporozumění provedeným důkazům žádnou námitku, která by byla navázána na konkrétní skutečnost, kteroužto neměl v průběhu hlavního jednání možnost vnímat, a která by byla důležitá pro řádné posouzení věci. Z obsahu podaného dovolání lze naopak vyvodit, že obviněný de facto nenamítá, že skutečně v hlavním líčení konkrétním částem či celému řízení nerozuměl, nýbrž předestírá hypotetickou možnost svého částečného neporozumění v důsledku nevyhovujících podmínek hlavního líčení, aniž by se jakkoli vypořádal s prokázanými skutečnostmi, tedy že si daný komunikační prostředek v podobě odezírání sám zvolil a v řízení před soudem prvního stupně komentoval ve vztahu k obsahu vyhotoveného protokolu konkrétní obsah výpovědí slyšených svědků. Obviněný sám přitom výše uvedené nikterak nerozporuje ani nikterak nezohledňuje, a to přesto, že navzdory jím tvrzené nemožnosti vnímat klíčovou část prováděných důkazů vznesl námitku možného neporozumění průběhu hlavního líčení poprvé až v rámci odvolacího řízení, kde na podporu svého stanoviska uvedl toliko nepřímé indicie, na jejichž základě nelze bezpečně určit, že by skutečně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Objektivní možnost dobrat se pravdy o skutečné úrovni porozumění dovolatele s ohledem na jeho schopnost odezírat přitom s ohledem na charakter jeho tvrzení neexistuje, a z povahy věci ani existovat nemůže, neboť jakákoli jím činěná prohlášení jsou v tomto ohledu ryze subjektivního rázu. Jediným objektivním ukazatelem tak v daném případě zůstává konkrétní projev vůle obviněného a obsah jeho vyjádření činěných průběžně v samotném běhu vedeného řízení, nikoli až ex post.
30. Za dané situace tak ve vztahu k této námitce dovolatele Nejvyšší soud uzavírá, že není možné upřednostnit verzi prosazovanou obviněným, neboť ta, na rozdíl od závěrů nalézacího soudu, nemá žádného podkladu ve spisovém materiálu, zakládá se pouze na jeho tvrzení, které je v přímém rozporu s jeho výslovným projevem vůle o zvoleném způsobu komunikace, jakož i obsahem jeho vyjádření učiněných v průběhu hlavního líčení. Obviněný měl v odvolacím řízení možnost namítat veškeré relevantní skutečnosti, které dle svého názoru neměl možnost uplatnit v řízení nalézacím. S ohledem na úroveň ochrany práv, která byla obviněnému poskytnuta v nalézacím řízení, tedy odvolací soud nepochybil, pokud neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně za účelem nezbytného zopakování všech úkonů provedených v rámci hlavního líčení. Dovolatelem vznesená dovolací námitka stran údajného porušení ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení je tedy s přihlédnutím k faktickým zjištěním vyplývajícím z obsahu příslušného spisového materiálu dokládajícího procesní postup nalézacího soudu v dané věci zcela lichá. Pakliže krajský soud s ohledem na vlastní vyjádření obviněného, zajištěné důkazy a průběh nalézacího řízení nemohl mít žádných pochyb o tom, že obviněný celému průběhu nalézacího řízení rozumí, nejednalo se v případě dalšího neuzpůsobení hlavního líčení s ohledem na handicap obviněného o akt libovůle nalézacího soudu, kterým by byla obviněnému odepřena možnost účasti na tomto jednání, nýbrž o zákonný postup opodstatněný shledanými důležitými důvody, zejména rychlostí řízení ve věci, jež byla vůči obviněnému vedena vazebně.
31. Tímto způsobem tak dle Nejvyššího soudu krajský soud učinil dostatečné kroky pro naplnění požadavků práva na soudní ochranu, na tlumočníka a na obhajobu, když ze všech jemu známých skutečností usoudil, že se obviněný bude moci úplně seznámit s obsahem prováděných úkonů způsobem, který si po zralé úvaze a poradě se svým obhájcem sám zvolil. Ačkoli tedy odpovědnost za řádné naplnění práva na tlumočníka tíží soud, objektivní skutečnosti vyplývající se spisového materiálu prokazují, že toto právo naplněno v dostatečné míře bylo. Pakliže by obviněný výslovně neprohlásil, že nežádá pomoc tlumočníka (do znakové řeči), a že jako prostředek komunikace preferuje odezírání ze rtů, bylo by povinností orgánů činných v trestním řízení ustanovit tlumočníka do některého z komunikačních prostředků a systémů odvozených z mluveného jazyka používaných osobami sluchového handicapu, popř. zvolit jiný adekvátní postup, jímž by bylo zajištěno právo na aktivní účast u hlavního líčení. Tímto konstatováním však není nikterak dotčena zákonnost procesních úkonů provedených bez účasti tlumočníka za situace, kdy obviněný před jejich konáním výslovně prohlásil, že rozumí mluvenému českému jazyku prostřednictvím odezírání a tlumočníka do znakové řeči nežádá.
32. Návrh obviněného na vypracování nového znaleckého posudku ve vztahu k jeho osobě z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, kterým by byly zjištěny jeho komunikační schopnosti, zejména to, zda mohl rozumět hlavnímu líčení a při něm provedeným svědeckým výpovědím, považuje Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené za neopodstatněný s tím, že daný znalecký posudek by byl s ohledem na množství relevantních informací a poznatků obsažených ve spisovém materiálu k otázkám, které by měl řešit, nadbytečným.
33. Obviněný dále spatřuje pochybení krajského soudu v postupu, kdy tento po vypracování dodatku ke znaleckému posudku znalce PhDr. Karla Netíka, CSc. nepřizval tohoto znalce k dalšímu výslechu navzdory návrhu obhajoby na provedení důkazu jeho výslechem, jakož i navzdory skutečnosti, že soud obhajobě obviněného v předchozí části řízení sdělil, že bude moci klást znalci další otázky. Po vypracování dodatku ke znaleckému posudku, v jehož rámci znalec stručně sdělil, že nové informace na učiněných závěrech, které jsou obsahem jeho původního posudku, ničeho nemění, bylo záměrem nalézacího soudu přečtením dodatku procesní strany s tímto sdělením seznámit, což mu však pro neudělení souhlasu ve smyslu §211 odst. 5 tr. řádu ze strany obhajoby obviněného nebylo umožněno. Nalézací soud proto od provedení tohoto důkazu upustil, což Nejvyšší soud nepovažuje za procesně vadný postup, neboť soud prvního stupně v dané věci provedl značně obsáhlé dokazování, v jehož rámci byl jmenovaný znalec soudem velmi podrobně vyslechnut, jak ostatně dokládá mimo jiné jedenáct stran protokolace jeho výslechu, načež mu byla položena celá řada dotazů jak ze strany předsedy senátu, tak i státní zástupkyně a přítomného obhájce obviněného, přičemž znalecké závěry vyzněly přesvědčivým, srozumitelným a dostatečně erudovaným způsobem. Krajský soud tedy v průběhu nalézacího řízení zčásti vyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zatímco některým jiným, v tomto ohledu vzneseným návrhům nevyhověl, přičemž tento svůj postup nalézací soud logicky odůvodnil uvedením konkrétních skutečností, které jej k tomuto kroku vedly (viz bod 50. rozsudku nalézacího soudu). Aplikoval tak zásadu trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Ostatně již z ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu plyne, že orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, přičemž výše uvedený závěr se opírá mimo jiné o ústavní zásadu nezávislosti soudu, zakotvenou v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud tedy není povinen vyhovět všem návrhům procesních stran na doplnění dokazování, pokud takový postup řádně zdůvodní (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95).
34. K další námitce obviněného, dle které krajský soud pochybil, pokud nevyslyšel žádost obhájce o poskytnutí dostatečného času na přípravu závěrečného návrhu v součinnosti s obviněným, Nejvyšší soud uvádí, že ze spisového materiálu vyplývá, že na přípravu závěrečné řeči byl v rámci vlastní přípravy obhajoby v průběhu celého trestního stíhání poskytnut dostatečný časový prostor, neboť samotné hlavní líčení probíhalo po dobu delší než tři měsíce, přičemž v jeho průběhu měl obviněný i jeho zástupce dostatečnou možnost seznamovat se s jednotlivými důkazy a jejich obsahem, když jejich obsah odpovídal mimo jiné stavu známému z fáze přípravného řízení. Obhájce přitom ve své žádosti, jíž vznesl před samotným přednesem závěrečných řečí, potřebu odročení hlavního líčení nedostatečně zdůvodnil, když poukazoval pouze na obecné ztížení komunikace s obviněným a své pracovní vytížení. Na možnost přistoupení k přednesu závěrečných návrhů byl přitom ze strany soudu předem výslovně upozorněn.
35. S ohledem na obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, jež byly učiněny soudy v napadeném rozhodnutí. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, nebo ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007).
36. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného M. V. F. splňuje kritéria jím uplatněných či jiného dovolacího důvodu. Po prostudování předmětného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že námitky obviněného odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1. písm. g) tr. řádu pouze částečně, zatímco ve zbylé části neodpovídají nejen tomuto, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu taxativně uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. Obviněný totiž ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu založil své námitky především na řadě tvrzení, jimiž brojí proti jednotlivým skutkovým zjištěním nižších soudů, čímž rozporuje skutkový stav tak, jak je popsán shora pod bodem 1). Pouze v části uplatněných námitek rozporuje nad rámec výše uvedené argumentace rovněž právní kvalifikaci skutků popsaných pod body 1) a 3) výrokové části rozsudku krajského soudu.
37. Ve vztahu k námitce obviněného stran existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku je přitom třeba se nejprve vypořádat s jeho argumentací směřující k údajně nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, z něhož hmotněprávní posouzení věci tak, jak bylo učiněno soudy nižších stupňů, vychází. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že obviněný i v této části, stejně jako v celém dovolání, de facto jen opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, se kterou se nalézací i odvolací soud již dostatečně a řádným způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura přitom pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 To 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
38. Jak bylo již shora deklarováno (stejně jako např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019), dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen ve skutkové podstatě příslušného trestného činu. S ohledem na obsah dovolání je tak třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně neingeruje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a čl. 90 Ústavy). Z tohoto hlediska mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
39. V daném případě leží těžiště části dovolacích námitek obviněného, vztahujících se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v tvrzení o údajném extrémním rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními nižších soudů. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i vrchní soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé Nejvyšší soud žádný, natož extrémní rozpor neshledal. Jak krajský soud (v bodech 264. až 304. odůvodnění svého rozhodnutí), tak soud odvolací (v bodě 46. napadeného rozsudku) se přesvědčivě a logicky správně vypořádaly s tvrzením obviněného, jenž od počátku namítá svoji nepřítomnost na místě úmrtí poškozené J. Ch. Stran tvrzení obviněného, že znaleckým posudkem bylo vyloučeno, že by přemisťoval tělo poškozené, pak Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že žádný takovýto závěr ze žádného ze znaleckých posudků vypracovaných a následně řádně provedených v nyní posuzované trestní věci neplyne. Pouhá skutečnost, že v době smrti poškozené po ohledání místa jejího úmrtí nebyly shledány skutečnosti, které by svědčily o manipulaci s jejím tělem, nelze v žádném případě považovat za nezvratný důkaz opaku, tedy že by byla manipulace s tělem poškozené prokazatelně vyloučena.
40. Obviněný dále poukazuje na jednotlivé skutečnosti, které dle jeho posouzení nelze považovat za důkazy o přípravě vraždy poškozené. K těmto Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoli tyto nepřímé důkazy skutečně nelze odděleně, tj. při jejich izolovaném posouzení, považovat za průkazné ve vztahu k přípravě trestného činu, ve svém souhrnu naopak vytvářejí dostatečně přesvědčivý obraz o motivu a postupu obviněného, kterak ostatně usoudily i oba soudy nižších stupňů. Obviněný dále rozporuje jednak dílčí výroky, jež učinil ve své elektronické komunikaci, jejíž obsah by dle jeho tvrzení neměl být v důsledku jeho osobnostních charakteristik vůbec brán v potaz, jakož i skutečnost, že ponižující přezdívku poškozené J. Ch. nepoužil poprvé on sám, když v souvislosti s tím obecně odmítá skutečnost, že by poškozenou jakkoli ponižoval. Obviněný dále rozporuje téměř veškeré soudem prvního stupně zjištěné skutečnosti, včetně toho, že by zajišťoval třetí osoby za účelem zabití poškozené či že by cíleně zhoršoval zdravotní stav poškozené, když závěrem zpochybňuje i výpovědi jednotlivých svědků. Současně namítá absenci vražedného motivu na straně své osoby, a to s přihlédnutím k tomu, že měl za to, že převodem majetku poškozené naplňuje pouze její vůli vzhledem k jejím složitým osobním vztahům s dcerami a péči, kterou jí poskytoval. Všemi v dovolání tvrzenými skutečnostmi se přitom dovolatel snaží vyvrátit závěry obou nižších soudů, které tyto učinily v odůvodnění napadených rozhodnutí. V tomto ohledu je však namístě odkázat zejména na podstatnou část odůvodnění rozsudku krajského soudu, který se po provedení rozsáhlého dokazování v bodech 14. až 417. velmi podrobně věnoval zjištěním vztahujícím se ke skutku popsanému pod bodem 1). V žádné části tohoto odůvodnění přitom nebylo ze strany Nejvyššího soudu shledáno ničeho, co by zakládalo extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem. Odvolací soud následně řádně přezkoumal obviněným podané odvolání, přičemž se ve svém rozsudku obsáhle vyjádřil ke všem shora uvedeným odvolacím námitkám, jež byly obviněným uplatněny (viz body 26. až 56. odůvodnění napadeného rozhodnutí).
41. Jak bylo již výše uvedeno, v hodnocení provedených důkazů, tak jak bylo učiněno soudem prvního stupně a poté stvrzeno i rozhodnutím soudu odvolacího, nebyl Nejvyšším soudem shledán jakýkoli rozpor s jejich objektivně zjištěným obsahem, natož rozpor extrémní ve smyslu shora citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006. Oba soudy nižších stupňů svá zjištění a závěry z nich učiněné konkrétním a logicky přesvědčivým způsobem odůvodnily, přičemž jejich zjištění mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad, byť obviněný sám spáchání předmětných trestných činů popíral. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, aniž by se dopustily jakékoli deformace důkazů či jinak vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, načež své hodnotící úvahy jasným, srozumitelným a logickým způsobem vysvětlily.
42. Hodnotícím úvahám a závěrům, k nimž oba nižší soudy dospěly, tedy nelze ničeho zásadního vytknout, neboť soudy vycházely z uceleného řetězce nepřímých důkazů, který neumožnil jiný skutkový závěr, než že je obviněný pachatelem činů, které mu byly obžalobou kladeny za vinu. Podrobně se přitom zabývaly obsahem provedených důkazů, a to nejen důkazů navržených obžalobou, ale též dalších důkazů, jejichž opatření a provedení si nalézací soud vyžádal v průběhu hlavního líčení. První skupinu tvořily výslechy znalců k osobě obviněného, včetně listinného důkazu v podobě znaleckého posudku k osobě poškozené. Další skupinu tvořily výpovědi jednotlivých svědků vztahující se k osobnosti obviněného, jeho vztahu k poškozené a jeho podnikatelským i osobním záměrům. V rámci procesu dokazování byla v neposlední řadě provedena řada listinných důkazů, především obsah elektronické komunikace obviněného vedené prostřednictvím služby Facebook, obsah jeho mobilního telefonu či zajištěné fotografie. V této souvislosti je třeba připomenout, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Námitky obviněného uvedené v podaném dovolání jsou přitom v převážné míře opakováním jeho předchozí obhajoby, popřípadě jeho odvolacích námitek vznesených již v průběhu trestního stíhání. S těmi se však oba soudy nižších stupňů náležitým způsobem vypořádaly. Tyto důkazy, ve svém souhrnu tvořící určitý řetězec, pak vedly nižší soudy k přesvědčivým závěrům o vině obviněného, a to bez důvodných pochybností. Je nezpochybnitelné, že ne všechny v řízení provedené důkazy měly z hlediska závěru o vině obviněného stejnou důkazní váhu, nicméně oba nižší soudy nepochybily, když i zdánlivě méně významné a na první pohled toliko dokreslující důkazy zhodnotily v kontextu ostatních provedených důkazů a i k těmto při svých úvahách přihlédly.
43. Za daného stavu je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, a dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit obecně platné pravidlo, dle kterého procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).
44. Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu obou nižších soudů porušení principu presumpce neviny, neboť v přezkoumávané věci byla dodržena pravidla vyslovená mimo jiné i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Oba nižší soudy totiž nevycházely z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal činy, které mu byly kladeny za vinu, nýbrž logickým způsobem ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu vysvětlily, z jakých důvodů mají za to, že obhajoba obviněného nemůže ve světle provedených důkazů obstát (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09; dále rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci L. proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002, č. 58442/00, §125; rozsudek ve věci M. a B. proti České republice ze dne 24. 7. 2008, č. 35450/04, §49; rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ve věci B., M. a Ja. proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988, č. 10590/83, §77; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789).
45. V souvislosti s obviněným uplatněnými dovolacími námitkami považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
46. Dle názoru Nejvyššího soudu je vzhledem k rozsahu a povaze provedených důkazů zřejmé, že postup soudů obou nižších stupňů v dané věci nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu. Soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění jednoznačně korespondují s výsledky provedeného dokazování, které bylo realizováno v dostatečném rozsahu, jakož i v souladu se zákonnými požadavky. Nejvyšší soud mezi skutečnostmi, které vyplynuly z provedených důkazů a skutkovými závěry na straně jedné, a právními závěry na straně druhé, neshledal žádné, natož extrémní rozpory. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou námitky obviněného jen pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně, se kterými se obviněný zjevně neztotožnil. Obsahově však neodpovídají žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů ve smyslu §265b tr. řádu, pročež byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako irelevantní. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
47. Podle jedné z dalších obviněným M. V. F. v podaném dovolání uplatněných námitek lze při zohlednění některých ze zjištěných skutečností dojít k závěru, že skutek uvedený pod bodem 1) tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje znaky zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným. Takto koncipovaná námitka, jíž dovolatel rozporuje hmotně právní posouzení skutku, na rozdíl od jeho předchozí argumentace obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci této námitky obviněný dále argumentuje tím, že zjištěné skutečnosti spočívající ve zmínkách o sebevražedných myšlenkách poškozené J. Ch., jakož i to, že znaleckým zkoumáním bylo vyloučeno, že by on sám měl podíl na požití alkoholu poškozenou či že by následně manipuloval s jejím tělem, mohly vést spíše k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu účasti na sebevraždě podle §144 odst. 1 tr. zákoníku anebo trestného činu neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a zároveň tak učiní v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. Přípravou je přitom podle §20 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, a to tehdy, jestliže to trestní zákoník u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.
49. Přečinu účasti na sebevraždě podle §144 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného pohne k sebevraždě nebo jinému k sebevraždě pomáhá, došlo-li alespoň k pokusu sebevraždy.
50. Přečinu neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.
51. Provedeným dokazováním bylo s ohledem na výše uvedené přesvědčivě zjištěno, že obviněný po více než ročním soužití s poškozenou J. CH. pojal úmysl ji usmrtit za účelem získání jejího nemovitého majetku, když v průběhu této doby mimo jiné studoval způsoby policejní práce při ohledání mrtvoly, vytvářel podmínky pro převod majetku poškozené, opatřoval si informace o místech, kde zvažoval poškozenou usmrtit, přičemž když na něj tento majetek poškozená převedla, zkoušel pro její fyzickou likvidaci jako pachatele najmout nejméně jednu třetí osobu, s níž konzultoval i různé způsoby, kterak usmrcení poškozené dosáhnout. Následně se rozhodl poškozenou usmrtit shozením ze srázu u Š. mostu přes řeku L. Pokusil se tedy odvést poškozenou z její chaty v ulici XY v XY směrem k tomuto mostu, kam však nedošla, neboť po požití nejméně 0,7 litru tuzemského rumu, jehož větší část jí obviněný předem opatřil a podal, zemřela na otravu alkoholem, když v době smrti činila hladina alkoholu v její krvi 3,5g/kg, načež ji obviněný v blíže nezjištěný okamžik odtáhl na vzdálenost 11,1 m od asfaltového chodníku směřujícího ke Š. mostu, kde ji zanechal, přičemž k pokusu vraždy ani k jejímu dokonání nedošlo, neboť smrt poškozené nakonec nastala v důsledku požití většího množství alkoholu v kombinaci s jejím špatným zdravotním stavem.
52. Obviněný v rámci jím zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnil právně relevantní námitku, podle níž měl být výše uvedený skutek správně posouzen jako přečin účasti na sebevraždě podle §144 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v daném případě nebyla dostatečně prokázána příprava vraždy poškozené, neboť se mimo jiné zmínil třetí osobě o skutečnosti, že se mu sama poškozená J. CH. svěřila s myšlenkami na sebevraždu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, které byly soudy nižších stupňů prokazatelně zjištěny a s jejichž posouzením se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, je však třeba konstatovat, že naopak nebyly shledány žádné okolnosti, které by dostatečným způsobem prokázaly sebevražedný úmysl poškozené. Pojem pomoci k sebevraždě je soudní praxí vykládán obdobně jako pomoc definovaná v ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tj. opatření prostředků, odstranění překážek, rada, utvrzování v předsevzetí či slib přispět při činu. Jednání obviněného ovšem takovéto pomoci nikterak neodpovídalo, jelikož usmrcení poškozené sám dlouhodobě plánoval, pokoušel se pro realizaci tohoto svého záměru mimo jiné získat i třetí osobu, načež připravil podmínky pro její usmrcení, čímž byla naplněna skutková podstata trestného činu vraždy, spáchaného ve stadiu přípravy. Obviněný tak svým jednáním jednoznačně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 tr. zákoníku, ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícího v úmyslném usmrcení jiného. Skutečnost, že svůj plán nemohl v důsledku náhlé smrti poškozené realizovat, jej přitom trestní odpovědnosti za přípravu vraždy nikterak nezbavuje.
53. Z důvodů naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 tr. zákoníku se pak nelze přiklonit ani k možné právní kvalifikaci uvedeného jednání jako přečinu neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož skutková podstata tohoto ohrožovacího trestného činu je ve vztahu subsidiarity k poruchovým trestným činům proti životu a zdraví uvedeným v ustanovení §140 až §148 tr. zákoníku. Ačkoli se tedy obviněný trestného činu neposkytnutí pomoci v jednočinném souběhu reálně dopustil, neboť poskytnutí pomoci poškozené bylo v rozporu s jeho počátečním záměrem, není za tento trestný čin trestně odpovědný, ježto v důsledku vztahu subsidiarity ohrožovacího trestného činu (tj. §150 tr. zákoníku) k trestnému činu poruchovému (tj. §140 tr. zákoníku) došlo k zákonem předpokládané konzumpci skutkové podstaty uvedené v §150 tr. zákoníku.
54. Závěrem obviněný v podaném dovolání předložil argumentaci, dle které skutek popsaný pod bodem 3) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nevykazoval znaky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným. Takto koncipovaná námitka, jíž obviněný rozporuje hmotně právní posouzení předmětného skutku, obsahově odpovídá jím zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
55. Přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
56. V rámci své argumentace obviněný odkázal mimo jiné na vyhlášku č. 236/2015 Sb. s tím, že soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily, že konopí touto vyhláškou získalo status drogy využitelné pro léčebné využití. Z toho obviněný vyvozuje, že oba nižší soudy byly povinny hodnotit množství zajištěné drogy z hlediska určení malého množství jako sedminásobku průměrné denní dávky, a od tohoto množství poté odvodit, zda byl naplněn zákonný znak předmětné skutkové podstaty v podobě množství většího než malé. Oba soudy naopak dle dovolatele pochybily, pokud v tomto ohledu vycházely ze závěru obsaženého v příloze výše citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, dle kterého se za větší než malé množství drogy považuje více než 10 gramů o obsahu alespoň 1 gramu delta-9-THC. Obviněný k tomu doplnil, že marihuanu využíval pouze pro léčebné účely, jelikož je osobou se silnými zásadami ve smyslu nulové tolerance k jejímu zneužívání. V této souvislosti pak navrhl, aby došlo ke zkoumání jeho osoby znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na nealkoholickou toxikomanii v součinnosti se znalcem specializujícím se na osoby se sluchovým handicapem.
57. Ve vztahu k výše uvedené dovolací námitce obviněného však Nejvyšší soud podotýká, že v dané věci provedeným dokazováním bylo přesvědčivě zjištěno, že si obviněný opatřil sušené rostliny konopí setého v celkovém množství 399,7 gramů s obsahem toxikomanicky využitelné jemné drti o hmotnosti 284,9 gramů s obsahem 4,9 gramů delta-9-THC s koncentrací 4,8 % a dále nejméně 189 ks plodnic hub morfologicky odpovídajících lysohlávkám, o celkové hmotnosti 93,6 gramů s nezjištěným obsahem psilocinu, což přechovával v místě svého bydliště, když měl v úmyslu tyto látky distribuovat dalším dosud přesně neustanoveným osobám ve snaze získat přesně nevyčíslený prospěch, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že nedisponoval žádným povolením k zacházení s omamnými a psychotropními látkami.
58. Za zjištěného skutkového stavu nelze závěry odvolacího soudu stran naplnění subjektivní stránky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §§283 odst. 1 tr. zákoníku, prezentované v napadeném rozsudku, považovat ve vztahu k osobě obviněného za jakkoli nesprávné, neboť dané závěry, jež vrchní soud logickým a přesvědčivým způsobem interpretuje, mají jednoznačnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu přitom jednoznačně plyne, na základě čeho měl vrchní soud úmysl k distribuci v jednání obviněného za jednoznačně prokázaný, přičemž tomuto závěru nelze podle Nejvyššího soudu ničeho vytknout. Z tohoto důvodu pak považuje dovolací soud za zcela neopodstatněný též návrh obviněného na vypracování nového znaleckého posudku, jehož předmětem zkoumání by měl být vztah dovolatele k omamným a psychotropním látkám, neboť tento znalecký posudek by byl s ohledem na množství relevantních informací obsažených ve spise ryze nadbytečným. Úmysl distribuce drog byl na straně obviněného naopak zcela jasně prokázán, přičemž není nikterak právně významné, zda obviněný měl v úmyslu, aby třetí osoby jím dodanou drogu konzumovaly kouřením či jiným způsobem, jelikož s těmito látkami za účelem využití jejích psychotropních účinků experimentoval, a to společně se zajištěným nikotinem a plodnicemi houby lysohlávka. Jak správně konstatoval odvolací soud v bodě 56. odůvodnění napadeného rozhodnutí, trestná činnost obviněného byla kromě zajištěných drog prokázána také řadou dalších důkazů, včetně výpovědí svědků a sadami, jež jsou výsledkem experimentů obviněného s těmito drogami, to včetně obchodního označení tohoto „zboží“ a vytvoření jeho příbalového letáku. Stejně tak byla v řízení před krajským soudem prokázána skutečnost, že plodnice hub, s kterými obviněný rovněž protiprávně nakládal, jsou plodnicemi hub zvaných lysohlávky, které dovolatel v minulosti taktéž poskytoval třetím osobám. Na výše uvedeném závěru o užité právní kvalifikaci jednání obviněného přitom nic nemění skutečnost, že v těchto plodnicích nebyla znaleckým zkoumáním zjištěna přítomnost účinné látky psilocin. Ke ztrátě této účinné látky, která obecně podléhá poměrně rychle zkáze, totiž došlo v důsledku špatného nakládání a skladování dotčených hub ze strany obviněného, jak konstatoval již krajský soud v bodě 457. odůvodnění svého rozhodnutí.
59. K výše uvedenému odkazu obviněného na vyhlášku č. 236/2015 Sb. Nejvyšší soud podotýká, že citovaná vyhláška na nyní projednávaný případ nikterak nedopadá, neboť tento podzákonný předpis upravuje pravidla správné distribuční praxe konopí pro jeho léčebné použití a podmínky jeho předepsání, přípravy, výdeje, včetně použití individuálně připravovaného léčivého přípravku s obsahem konopí pro léčebné použití, což však nebyl případ obviněného. Odkaz na citovanou vyhlášku je také ryze irelevantní s ohledem na skutečnost, že z provedených důkazů jasně vyplynul záměr obviněného distribuovat marihuanu bez jakéhokoli povolení pro její omamné a psychotropní účinky. Konkrétně ve svém příbalovém letáku dovolatel akcentuje aplikaci jednotlivých látek obsažených v této sadě, přičemž sám vyzdvihuje možnost navodit pro zamýšlený medicínský účel střední dávkou „dobře kontrolovaný změněný stav vědomí velmi podobný účinkům LSD“ a vyšší dávkou „hluboké změny vnímání = synestezie, iluze nebo halucinace, rozvoj vnímání mysli“.
60. Zákon přitom u přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu dle §284 tr. zákoníku, nestanoví, jaké množství omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu se vyžaduje ke spáchání tohoto trestného činu. Z účelu tohoto ustanovení tak vyplývá, že k trestnímu postihu postačí jakékoli množství takové látky, a to i množství malé, jelikož trestní právo vnímá předmětné jednání jako společensky škodlivější, než pouhou držbu dané látky pro vlastní potřebu konzumenta, a je tedy nutné společnost proti jeho jednotlivým formám intenzivněji chránit. Zjištění množství, druhu a účinnosti konkrétní omamné nebo psychotropní látky je ovšem nepochybně obecně důležité, a to pro řádně posouzení konkrétních okolností daného případu.
61. Podle výkladu přijatého rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu, jakož i podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, je v případě marihuany takovou orientační hodnotou „množství většího než malého“ více než 10 gramů sušiny, které současně musí obsahovat alespoň l gram účinné látky delta-9-THC. Obviněný přitom vystavěl svou námitku na zcela chybné premise, dle které potřebný průměrný obsah delta-9-THC v sušině musí dosahovat 10 % a tedy poměr účinné látky v sušině musí činit nejméně 1 gram delta-9-THC na 10 gramů sušiny, když tuto hranici zároveň považuje za zásadní pro právní kvalifikaci daného jednání jako trestného činu. V nyní posuzované věci soud prvního stupně množství omamných a psychotropních látek naproti tomu opřel o konkrétní důkazy, zejména zjištění pramenící z výsledků domovní prohlídky v místě bydliště obviněného, včetně na ni navazujících závěrů odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie. Těmito důkazy je přitom postaveno na jisto, že množství omamných látek zajištěných v bydlišti obviněného mnohonásobně přesahuje hranici množství většího než malého. Nalézací soud také nepochybil, když v návaznosti na posouzení množství omamných látek přechovávaných obviněným v rámci svého posouzení neshledal, že by bylo třeba jej v daném případě zohlednit jako polehčující či naopak přitěžující okolnost ve smyslu §41 a §42 tr. zákoníku.
62. Za tohoto stavu je třeba jako prostou spekulaci odmítnout námitku obviněného, dle kterého měly soudy obou nižších stupňů hodnotit množství drogy individuálně, z hlediska určení množství „většího než malého“ jako sedminásobku průměrné denní dávky (ať již ve vztahu k obviněnému nebo osobě hypotetického modelového konzumenta) a od toho dále odvodit, zda byl naplněn zákonný znak skutkové podstaty předmětného trestného činu či nikoli. Na uvedeném závěru přitom ničeho nemění ani případný obsah delta-9-THC u konopí dodávaného do lékáren za účelem jeho léčebného využití. Nejvyšší soud proto v této části shledal námitky obviněného, byť v rámci uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu relevantně uplatněné, zjevně neopodstatněnými .
V.
Závěr
63. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný M. V. F. veškerými svými námitkami uplatněnými v podaném dovolání v podstatě jen opakuje svoji obhajobu užitou již dříve před oběma soudy nižších stupňů, zejména v rámci námitek obsažených v podaném odvolání, s nimiž se však odvolací soud podrobným a přesvědčivým způsobem vypořádal. Z důvodů, které byly vyloženy v předchozích částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo, navzdory písemné žádosti obviněného, rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, jelikož spisový materiál obsahoval dostatečné a relevantní informace ke všem dovolatelem tvrzených (namítaných) pochybení soudů obou nižších stupňů.
64. Ve vztahu k vyjádření „Amicus curiae brief ve věci dovolání M. V. F.“ zpracovaného Spolkem na podporu nezávislé justice Šalamoun je třeba uvést, že k tomuto podání nemohl Nejvyšší soud přihlížet, neboť jej se zřetelem k ustanovení §265d odst. 2 tr. řádu nelze považovat za dovolání či jeho součást. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že toto podání obsahuje kromě identického tvrzení stran sluchového handicapu obviněného také skutková tvrzení, z nichž některé (např. argument chybného výkladu pojmu G.) lze považovat za zcela absurdní.
65. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě podaného dovolání a obsahu příslušného spisového materiálu v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů ani v jim předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, zejména práva obviněného na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky §265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněného napadeno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík