ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1515.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1515/2019-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně INSOLV, v.o.s. , IČO 28398483, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, správkyně konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státního podniku v likvidaci, IČO 14868334, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 142/2013, o dovoláních obou účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2019, č. j. 8 Co 274/2018-242, takto:
Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 10. 2018, č. j. 12 C 142/2013-206, potvrzen ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 28. 5. 2012, č. j. 78916/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM9286/2012-13302, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 8. 10. 2012, č. j. 174457/2012-MZE-12151, výrokem, dle nějž se na parcelu č. XY v k. ú. XY režim zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen – „zákon o půdě“), nevztahuje, a ve výrocích II. a III., pokud jimi výše uvedená správní rozhodnutí byla nahrazena výrokem, dle nějž se režim zákona o půdě nevztahuje na parcelu č. XY v k. ú. XY. Odvolací soud současně rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích II. a III. tak, že žalobu o nahrazení výše označených správních rozhodnutí výrokem, dle nějž se režim zákona o půdě na dané pozemky nevztahuje, zamítl i v části týkající se parcel č. XY v k. ú. XY. V části týkající se parcely č. 462 v k. ú. Mrsklesy pak odvolací soud výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně zrušil; zrušil zároveň i nákladové výroky prvostupňového rozsudku a věc v uvedeném rozsahu tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalobkyně brojila vůči té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl prvostupňový rozsudek v zamítavém výroku I. potvrzen a ve výrocích II. a III. změněn tak, že se žaloba o nahrazení výše označených správních rozhodnutí zamítá i ohledně parcel č. XY v k. ú. XY. Předestřela otázku, zda soud může rozhodnout, že určitý pozemek je nepostradatelný pro zemědělskou výrobu ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, účinného do 1. 7. 1992 (dále jen – „zákon č. 53/1966 Sb.“), aniž by výkladem řádně vymezil význam, obsah a rozsah pojmu nepostradatelnosti. Kladla rovněž otázku, zda lze remízek podřadit pod demonstrativní výčet dle ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., a posoudit jej tak jako nepostradatelný pro zemědělskou výrobu. Měla přitom za to, že se odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlil od jí specifikovaných rozhodnutí dovolacího soudu a Nejvyššího správního soudu, případně, že jde o otázky, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně či otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Vytýkala rovněž nesprávné skutkové závěry o způsobu využití dotčených pozemků, předestírajíc přitom otázku, zda režimu zákona o půdě lze podřadit i pozemky zemědělsky obhospodařované toliko zčásti. Kritizovala rovněž, že odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k odlišným skutkovým závěrům, aniž zopakoval dosud provedené důkazy, a označovala rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé (mimo jiné v důsledku absence poučení dle §118a o. s. ř.) a jeho odůvodnění za nedostatečné.
Česká republika - Státní pozemkový úřad brojila proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích II. a III., pokud jimi byla výše označená správní rozhodnutí nahrazena výrokem, dle nějž se režim zákona o půdě nevztahuje na parcelu č. XY v k. ú. XY. O dkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1081/2009 či sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, předestřela otázku, zda nebylo na místě posuzovat působnost zákona o půdě ve vztahu k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY též dle ustanovení §30 zákona o půdě. Vznášela rovněž otázky, do jaké míry se při posuzování materiálního znaku zemědělského pozemku nebo jeho nepostradatelnosti pro zemědělskou výrobu hodnotí zásady uvedené v §1 odst. 1 zákona č. 53/1966 Sb. A zda působnost zákona o půdě lze posuzovat bez vyjádření orgánu ochrany zemědělského půdního fondu. Ve vztahu k těmto otázkám žel nevymezila předpoklady přípustnosti podaného dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť nejsou přípustná.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Na vyřešení žalobkyní předestřené otázky, zda lze pozemek označit za součást zemědělského půdního fondu, aniž by ve vztahu k němu byl vymezen význam, obsah a rozsah aplikovaného zákonného pojmu „nepostradatelnost“ ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, když pozemky parc. č. XY v k. ú. XY odvolací soud (v souladu s judikaturou dovolacího soudu prezentující závěr, dle něhož pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, a vztahují se na něj tudíž právní účinky ustanovení §22 odst. 1 zákona o půdě, mohl být dle právní úpravy účinné k 24. 6. 1991 rozhodující i jen jeho skutečný stav – dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování – odporující případně jeho evidenčnímu stavu; srov. např. v obdobné při stávajících účastníků řízení vyhlášený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, nebo jeho usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 766/19, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4077/2018, vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1178/19) označil za součást zemědělského půdního fondu podle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., coby dlouhodobě zemědělsky obhospodařované louky či pole, a nikoliv podle ustanovení §1 odst. 3 uvedeného zákona, jakožto pozemky zemědělské výrobě sice bezprostředně nesloužící, avšak pro ni nepostradatelné; nepostradatelností pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pro zemědělskou výrobu se pak odvolací soud zabýval právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu, dospěv v souladu s ustanovením §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. k závěru, že jakožto pozemek, na němž se nacházela cesta zajišťující přístup do jabloňového sadu, byl k rozhodnému dni (24. 6. 1991) pro zemědělskou výrobu skutečně nepostradatelný. Odvolacím soudem učiněnou úvahu, plně korespondující též demonstrativnímu výčtu způsobů využití pozemků nasvědčujících jejich nepostradatelnosti pro zemědělskou výrobu ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., přitom nelze považovat za nikterak nepřiměřenou.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak dozajista nezávisí ani na vyřešení žalobkyní kladené otázky, zda demonstrativnímu výčtu dle ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. Lze podřadit remízky, když tento ustanovení §1 odst. 3 citovaného zákona aplikoval toliko na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, ohledně něhož zjistil, že byl k rozhodnému datu polní cestou, a nikoliv remízkem. Výskyt remízků pak odvolacím soudem nebyl zjištěn ani v případě pozemků parc. č. XY v k. ú. XY , jež byly (jak uvedeno výše) označeny za součást zemědělského půdního fondu podle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., coby dlouhodobě zemědělsky obhospodařované louky či pole.
Kritika závěrů odvolacího soudu o způsobu využití předmětných pozemků, resp. Jejich charakteru a stavu, pak představuje polemiku se skutkovými závěry, jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom žalobkyně vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyšel-li tedy odvolací soud při právním posouzení věci ze skutkového zjištění, že pozemky parc. č. XY v k. ú. XY byly k rozhodnému datu dlouhodobě zemědělsky obhospodařovány jako louky či pole, nelze na přípustnost dovolání usuzovat ani z otázky, zda režimu zákona o půdě lze podřadit pozemky zemědělsky obhospodařované toliko zčásti, vystavěné evidentně na oproti závěrům odvolacího soudu odlišném skutkovém základě.
Prostřednictvím výtek , že odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k odlišným skutkovým závěrům, aniž zopakoval dosud provedené důkazy, a rozhodl překvapivě a bez dostatečného odůvodnění, pak žalobkyně upozorňuje na vady řízení. Ty však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné tedy přípustnost dovolání založit nemohou.
Odvolací soud ostatně v odůvodnění svého rozsudku řádně objasnil, z jakého důvodu čerpal svá zjištění o způsobu využití a charakteru či stavu předmětných pozemků k rozhodnému datu právě ze svědecké výpovědi J. F. (hospodařícího v rozhodné době na sousedících pozemcích), jehož výslech byl zopakován odvolacím soudem, přičemž odchylky v jeho výpovědi oproti tvrzením předestřeným soudu prvního stupně byly spolehlivě vysvětleny tím, že o věci znovu vypovídal poté, co byl seznámen s přesným průběhem sporných pozemkových hranic v terénu. O překvapivé rozhodnutí pak nejde již jen z toho důvodu, že s námitkami protistrany vůči skutkovým závěrům soudu prvního stupně o způsobu využití předmětných pozemků byla žalobkyně bezesporu seznámena z obsahu odvolání a z průběhu odvolacího řízení (opakování výslechu svědka J. F.) jí nadto muselo být zřejmé, že se odvolací soud od skutkových závěrů soudu prvního stupně bude moci odchýlit (nepředvídatelným, resp. překvapivým, je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Na místě přitom nebyl ani postup podle §118a o. s. ř., jenž přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li naopak v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). Jestliže tedy odvolací soud o věci rozhodl nikoliv na základě závěru o neunesení důkazního břemene jednou z procesních stran, nýbrž na podkladě zjištěného skutkového stavu (po zhodnocení dokazování čerpal z provedených důkazů skutková zjištění v rozsahu umožňujícím rozhodnout o věci samé), poučení žalobkyně dle §118a o. s. ř. zjevně nebylo třeba. Účastníka řízení přitom nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by snad mohl dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, či jeho usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016). Napadené rozhodnutí konečně nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016), když okolnost, že žalobkyně je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek odůvodnění očividně nemohl být na újmu uplatnění jejích procesních práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Rozhodnutí odvolacího soudu vposledku nezávisí ani na vyřešení otázky předestřené Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem, zda ve vztahu k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nebylo na místě posuzovat působnost zákona o půdě též dle ustanovení §30 zákona o půdě; odvolací soud uvedenou otázku totiž neřešil (a řešit ji ani nemusel), když se, jsa veden zásadou projednací, a vycházeje tak z tvrzení účastníků řízení, zabýval toliko tím, zda uvedený pozemek jest podřídit režimu zákona o půdě, jakožto pozemek přináležející k zemědělskému půdnímu fondu (za užití ustanovení §1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě), a nikoliv již způsobem jeho využití ke dni přechodu na stát ve smyslu ustanovení §30 zákona o půdě. I v tomto případě se pak prosadí výše prezentované judikaturní závěry, dle nichž účastníka řízení nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by snad mohl dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě.
V souvislosti s otázkami, do jaké míry se při hodnocení materiálního znaku zemědělského pozemku nebo jeho nepostradatelnosti pro zemědělskou výrobu zohlední zásady uvedené v §1 odst. 1 zákona č. 53/1966 Sb. a zda působnost zákona o půdě lze posuzovat bez vyjádření orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, Česká republika – Státní pozemkový úřad žel neuvádí, v čem ve vztahu k nastoleným tématům spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom představuje jednu z obligatorních náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž nesplnění v zákonem stanovené lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) má za následek neprojednatelnost dovolání (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18). Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v uvedeném směru zjevně nedostála, jestliže v dovolání neuvedla, zda se při řešení daných otázek odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo nevyjádřila mínění, že nastolené otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo že jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo mají být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzeny jinak. Prostřednictvím uvedených námitek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat rovněž nelze. I zde jest nadto připomenout, že soudy nižšího stupně své závěry o postradatelnosti k zemědělským účelům bezprostředně nevyužívaného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pro zemědělskou výrobu (§1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb.) založily na individuálních skutkových okolnostech případu (na pozemku byly shromážděny kameny, cesta nebyla využívána k zemědělské výrobě); pravomoc rozhodovat o působnosti zákona o půdě pak byla ustanovením §17 odst. 6 tohoto zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2012) svěřena Ministerstvu zemědělství, jehož rozhodnutí je soudy přezkoumáváno v řízení podle části páté o. s. ř., přičemž zákonným předpokladem rozhodnutí uvedeného správního orgánu evidentně nebylo předchozí vyjádření orgánu ochrany zemědělského půdního fondu (Ministerstva životního prostředí).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v projednávané věci předpoklady přípustnosti podaných dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 6. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu