ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2032.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2032/2019-593
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 183/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2019, č. j. 20 Co 306/2017-559, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 3. 2017, č. j. 9 C 183/2016-293, jímž bylo žalované (coby převodkyni) uloženo uzavřít s žalobcem (coby nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v katastrálním území XY, v rozsudku blíže identifikovaných, jako náhradních pozemků podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení včetně nákladů vzniklých státu (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení vytčených otázek procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu především vytýká, že v rozporu s občanským soudním řádem provedl v odvolacím řízení rozsáhlé dokazování namísto toho, aby odvoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále namítá, že svými úvahami, jež vzešly z jím provedeného dokazování, odvolací soud nahradil závěry znaleckého posudku, jejž přezkoumal po stránce správnosti jeho odborných závěrů, přičemž odvolacím soudem takto přijaté závěry jsou dle názoru dovolatelky v příkrém rozporu s provedenými důkazy; napadený rozsudek má dovolatelka současně za nepřezkoumatelný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Sluší se předeslat, že přípustnost dovolání nemůže založit kritika postupu odvolacího soudu v odvolacím řízení, spočívající na těch námitkách dovolatelky, jež vystihují vady řízení. Ke zmatečnostem [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.], jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (až) tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě ani tzv. jiné vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou. V dané věci přitom nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130), ba ani jít nemůže, neboť odvolací soud žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, neřešil.
Na uvedeném nic nemění ani dovolatelkou v obecné rovině tvrzené porušení práva na spravedlivý proces (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jimiž byl překonán i závěr uvedený v dovolatelkou odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15).
K dovolatelkou uplatněné kritice týkající se přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (jež vystihuje právě vady řízení), lze snad uvést i tolik, že v tomto směru odvolací soud vyhověl požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. (z odůvodnění je zřejmé, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil; srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15). K měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí lze pak odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný
pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013. Vycházeje z posledně citovaných rozhodnutí nelze než uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje defekty, pro které by je bylo lze (i ve smyslu citované judikatury) pokládat za nepřezkoumatelné (z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Ostatně i to, že dovolatelka je s to (obšírně) argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu, také nasvědčuje tomu, že tvrzené (spíše domnělé) nedostatky odůvodnění jí nejsou na újmu při uplatňování práv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či usnesení ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Odvolací soud přitom přesvědčivě a přezkoumatelně vysvětlil všechny jím přijaté relevantní skutkové i právní závěry, včetně těch o „stavební srostlosti“ obce XY a XY s hlavním městem XY, jež měl za významné pro určení ceny odňatých pozemků, potažmo pro kvantifikaci restitučního nároku (a kdy i znalci, resp. znalecký ústav v podaných posudcích v zásadě vycházeli z týchž skutečností, které vzal odvolací soud za prokázané i z dalších jím provedených důkazů).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani ty námitky, jimiž se pak dovolatelka snaží zpochybnit skutkové závěry učiněné odvolacím soudem, kdy těmito námitkami argumentačně brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ostatně, i při samotném hodnocení důkazu znaleckým posudkem odvolací soud postupoval dle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř., kdy současně respektoval, že hodnocení tohoto důkazu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti (že soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy); k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015, a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2704/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018, a rozsudky ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014). V dané věci odvolací soud v žádném směru nezpochybnil odborné závěry znaleckých posudků, ba ani sám neposuzoval skutečnosti, k jejichž posouzení je třeba odborných znalostí [a neodchýlil se tak ani od dovoláním citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, od nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1414/16 (jenž se nadto vyslovoval ke znaleckému dokazování v otázce nepříčetnosti coby okolnosti vylučující trestní odpovědnost s tím, že závěr, zda je dán stav duševní poruchy vylučující trestní odpovědnost, či nikoli, nestačí dovodit jen z vyjádření ošetřujícího lékaře, nýbrž musí být založeno na znaleckém posudku znalce psychiatra) či od další judikatury, jež se cituje v bodě 4. čl. II dovolání]; doplněným dokazováním odvolací soudu toliko prověřil a doplnil relevantní skutkové okolnosti, jež byly podkladem odborného posouzení vedoucího k určení administrativní ceny nevydaných pozemků podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a to včetně okolností rozhodných pro případnou aplikaci Přílohy č. 7, tabulky I cit. vyhlášky (dovolatelkou tvrzené důvody pro snížení ceny pozemků, jež však odvolací soud neměl za prokázané).
Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu nesprávný výklad a aplikaci ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř., jsouc přesvědčena o tom, že odvolací soud neměl (resp. nesměl) sám „rozsáhle“ doplňovat dokazování, nýbrž měl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k doplnění dokazování, lze rovněž odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž se odvolacím soudem zvolený postup neprotiví – viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3323/2008, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1453/2010, ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013, ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, a ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011. Dle odkazované judikatury ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat
(jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování. I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení.
K dalším námitkám dovolatelky (jež argumentuje zásadou dvojinstančnosti řízení), lze poukázat kupř. i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, v němž dovolací soud vyložil, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (dále srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, přiměřeně srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Odvolacímu soudu se povinnost provést důkazy ve smyslu §213 odst. 4 o. s. ř. neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013).
K argumentaci dovolatelky závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4066/2007, z nějž dovolatelka dovozuje nemožnost odvolacího soudu provést samostatně dokazování ke skutečnostem, k nimž před soudem prvního stupně dosud žádné dokazování provedeno nebylo, je nutno uvést, že takto obecný závěr, který by byl použitelný v nyní projednávané věci, z odkazovaného rozhodnutí nevyplývá. (V citované věci šlo o specifickou situaci překvapivé změny rozhodnutí soudu prvního stupně, což ovšem není případ nyní projednávané věci, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil). Nepřípadný je pak odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, a to již proto, že jde o rozhodnutí založené na výkladu a aplikaci ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. v jeho znění před novelou občanského soudního řádu provedenou s účinností od 1. 4. 2005 zákonem č. 59/2005 Sb., v jejímž důsledku doznaly podstatných změn právě i meze dokazování v odvolacím řízení. Zatímco ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. ve znění před uvedenou novelou podmiňovalo oprávnění odvolacího soudu opakovat dokazování nebo je i doplnit tím, že nejde o rozsáhlejší doplnění a lze je provést bez průtahů, občanský soudní řád ve znění uvedené novely odvolací soud již neomezuje.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu přitom není v rozporu ani se závěry, jež Nejvyšší soud v dané věci vyslovil v předchozím (kasačním) usnesení ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018; snaží-li se žalovaná dovodit opak, jde o účelovou desinterpretaci citovaného rozhodnutí (jakož i dalších jí odkazovaných rozhodnutí). Pokud odvolací soud v dalším řízení na základě výsledků doplněného dokazování neshledal skutkové okolnosti, jež by (i při jejich odborném posouzení znalcem) svědčily pro uplatnění srážek dle přílohy č. 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb. (zejména měl-li za prokázané, že odňaté a nevydané pozemky se v době jejich přechodu na stát nacházely v obcích stavebně srostlých s hlavním městem Prahou a bylo možné je napojit na veřejný vodovod i kanalizaci), a určil hodnotu žalobci nevydaných pozemků cenou uvedenou ve variantě A) znaleckým ústavem podaného posudku, nelze takovému postupu (a to i s ohledem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem ve zmiňovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 430/2018) nic vytknout.
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. [napadené rozhodnutí (z pohledu vymezeného dovolacího důvodu) nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak].
Přestože dovolatelka v dovolání uvádí, že je podává i proti nákladovým výrokům, je z obsahového hlediska zřejmé, že tyto výroky napadá toliko jako závislé na rozhodnutí ve věci samé, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení je zákonem výslovně vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobci, jenž by na náhradu nákladů tohoto řízení měl jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu