ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2678.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2678/2019-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Rytířský řád Křížovníků s červenou hvězdou , IČO 00408026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. ICLIc. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva státu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 137/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2019, č. j. 58 Co 73/2019-319, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. října 2018, č. j. 27 C 137/2015-296, potvrzen v části výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemku parc. č. 1600 v k. ú. Ďáblice (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), a změněn v nákladovém výroku II. (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda předmětný pozemek tvořil zemědělský půdní fond a zda se na něj tudíž vztahovala působnost zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), a tudíž též blokačního ustanovení §29 tohoto zákona. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1865/2018 a sp. zn. 22 Cdo 1886/2005. Předestřel rovněž otázku absence poučení podle §118a o. s. ř. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3197/2018 a sp. zn. 28 Cdo 5069/2017.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, dle kterého pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, a vztahuje se na něj tudíž působnost zákona o půdě (§1 odst. 1 písm. a/ tohoto zákona), mohl být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu. Vysvětlil přitom, že dřívější judikatura se danou problematikou zabývala vždy v situaci, v níž bylo naplnění formálního znaku nesporným a absentoval znak materiální, tedy v případech, v nichž byly zemědělsky nevyužívané pozemky v evidenci nemovitostí nadále vedeny jako zemědělské (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, a ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by pak v případě zemědělsky využívaných pozemků nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu (jímž je efektivní ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku, umožňujícího zemědělskou produkci, a složky životního prostředí). Způsob obhospodařování pozemku má přitom za rozhodující kritérium též judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 9 As 246/2016).
Jestliže tedy odvolací soud vyšed ze zjištění, že předmětný pozemek byl do roku 2008 v katastru nemovitostí evidován jako zastavěná plocha a od roku 2008 je nově veden jako ostatní plocha, do roku 1986 byl zastavěn obytným domem čp. 52, po jehož odstranění nebyl a není nadále zemědělsky obhospodařován (když na jeho zemědělské využití nelze usuzovat toliko z informace o jeho ozelenění) a nestal se vzhledem ke své poloze a porostu pro zemědělskou výrobu ani nepostradatelným, uzavřel, že daný pozemek netvořil ani netvoří součást zemědělského půdního fondu, pročež se na něj nevztahuje působnost zákona o půdě (§1 odst. 1 písm. a/ citovaného zákona), a tedy ani jeho blokačního ustanovení §29, nikterak se tím od výše citované judikatury, jež koresponduje i dovolatelem odkazované rozhodovací praxi, a na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Kritika závěrů odvolacího soudu o způsobu využití předmětného pozemku, resp. jeho charakteru a stavu, pak představuje polemiku se skutkovými závěry, jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1039/2019, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom žalobce vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019 či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Kritizuje-li dovolatel konečně, že nebyl poučen ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., dlužno uvést, že prostřednictvím uvedené námitky předestírá vadu řízení před soudy nižšího stupně. Takovouto výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Vytýkanou vadou řízení ostatně netrpí.
Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl).
Jestliže tedy odvolací soud o věci rozhodl nikoliv na základě závěru o neunesení důkazního břemene jednou z procesních stran, nýbrž na podkladě zjištěného skutkového stavu (na základě výše popsaných skutkových závěrů o způsobu využití předmětného pozemku či jeho charakteru a stavu), poučení žalobce dle §118a o. s. ř. zjevně nebylo třeba. Účastníka řízení přitom nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by snad mohl dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, či jeho usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v projednávané věci předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.); napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu snad i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným 1) a 2), kteří se k dovolání nevyjádřili, za dovolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 11. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu