ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3138.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3138/2019-519
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Arcibiskupství olomouckého , identifikační číslo osoby 004 45 151, se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu , identifikační číslo osoby 750 32 333, se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Valdštejsnké náměstí 162/3, zastoupenému JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 159/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, ze dne 3. dubna 2019, č. j. 59 Co 193/2018-498, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Petra Wünsche, advokáta se sídlem v Praze 2, Italská 753/27.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. března 2018, č. j. 7 C 159/2017-437, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobcem dohodu o vydání ve výroku označených nemovitých věcí v k. ú. Kroměříž (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Rozhodnutí odvolacího soudu, vydané ve sporu o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci dle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), je odůvodněno posouzením, že předmětné pozemky, z nichž některé jsou zčásti zastavěny stavbami bez č.p./č.e, jež jsou nyní jejich součástí a s nimiž tvoří komplex tzv. Zahradního centra, nejsou součástí ani příslušenstvím jiných nemovitých věcí žalobcem již vlastněným (komplex věcí tvořících Arcibiskupský zámek a Podzámeckou zahradu, jež byly žalobci vydány na základě dohody o vydání věci ze dne 3. 1. 2017) a nebyla prokázána ani funkční souvislost mezi předmětnými pozemky a nemovitými věcmi žalobcem již vlastněnými (či jemu vydávanými) ve smyslu §7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb., přičemž vydání předmětným pozemků žalobci současně bránila by i překážka jejich zastavěnosti podle §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.
Žalobce (dále též jako „dovolatel“), jenž napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i vyřešení otázky, při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jako otázku dosud neřešenou dovolatel předestírá, zda lze výlukové ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. aplikovat i na nemovitosti zastavěné stavbami, které tvoří hospodářské a technické zázemí pro jemu již vydané nemovitosti (Arcibiskupský zámek v Kroměříži, Podzámecká zahrada), jestliže tyto stavby výlučně slouží k zajištění obsluhy a řádnému provozu těchto již vydaných nemovitostí a jež jsou jejich příslušenstvím, které se vydává ve smyslu §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se při posouzení otázky existence funkční souvislosti (ve smyslu §7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) mezi pozemky jím k vydání nárokovanými a nemovitostmi mu již vydanými odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž dovolatel odkazuje na rozhodnutí „sp. zn. 28 Cdo 2546/2017“; přitom kritizuje závěry obou soudů, že jím nárokované pozemky tvořící Zahradní centrum jsou schopny samostatné existence a že nemovitosti jím již vlastněné, Arcibiskupský zámek a Podzámecká zahrada, nejsou na předmětných pozemcích závislé. Přitom dovolatel namítá, že provedené důkazy odvolací soud hodnotil v rozporu s ustanovením §132 občanského soudního řádu (a ve věci tak učinil nesprávná skutková zjištění) a porušil jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Na řešení dovolatelem předestřené otázky hmotného práva týkající se aplikovatelnosti ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v poměrech odůvodňujících současné použití ustanovení §12 odst. 1 cit. zákona, jíž dovolatel považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou (a již lze formulovat tak, zda překážkou vydání pozemku oprávněné osobě je zastavěnost pozemku stavbou zřízenou poté, kdy se stal pozemek předmětem majetkové křivdy, i tehdy, je-li zastavěný pozemek příslušenstvím jiné /hlavní/ věci, s níž se podle §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněné osobě věc vydává), napadené rozhodnutí odvolacího soudu evidentně nezávisí, jestliže závěr, že předmětné pozemky a na nich umístněné stavby jsou příslušenstvím jiných nemovitých věcí žalobci již vydaných – Podzámecké zahrady a Arcibiskupského zámku, odvolací soud v dané věci na podkladě zjištěných skutečností evidentně neučinil, ba jej jako nepodložený jednoznačně odmítl.
Kritizuje-li dovolatel současně i ten závěr odvolacího soudu, že předmětné pozemky (a na nich umístněné stavby, jež byly zhotoveny v letech 2010 – 2012) nejsou příslušenstvím oprávněné osobě již vydaných nemovitých věcí (spolu s dalšími věcmi nebyly oprávněné osobě ve smyslu §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. vydány) a nejsou nezbytné k jejich řádnému užívání v souladu s jejich účelem, předpokládá jím uplatněná argumentace jiná skutková zjištění než ta, která učinil odvolací soud (který v tomto směru aproboval i zjištění soudu prvního stupně, z nichž se podává i to, že předmětné pozemky se stavbami tvoří tzv. Zahradní centrum coby výsledek realizace projektu Národního centra zahradní kultury, jež plní i své vlastní svébytné poslání a není určeno k trvalému uspokojování potřeb Arcibiskupského zámku či Podzámecké zahrady, které „jsou zcela schopné samostatné a plnohodnotné existence bez vzájemného spojení se Zahradním centrem a naopak“). Byť se dovolatel snaží svou argumentaci posunout do roviny právního posouzení věci, ve skutečnosti jí rozporuje zjištěný skutkový stav (kdy navíc brojí i proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem), jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán a jenž nelze úspěšně napadnou žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
Vycházeje ze soudy učiněných skutkových zjištění nelze pak přitakat ani argumentaci dovolatele, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž se cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 151, ročník 2018) při řešení otázky, je-li dána funkční souvislost mezi předmětnými pozemky a nemovitými věcmi žalobcem již vlastněnými (či jemu vydávanými) ve smyslu §7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. Dle odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž krom rozsudku již shora uvedeného dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3783/2017) funkční souvislost nemovitých věcí ve smyslu interpretovaného ustanovení může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území; z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena.
S citovanými závěry napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není, uzavírá-li, že mezi Zahradním centrem, tvořeným předmětnými pozemky, a dalšími nemovitými věcmi ve vlastnictví žalobce, tvořícími komplexy Podzámecké zahrady a Arcibiskupského zámku, vztah skutečné užitné souvztažnosti není, resp. že Zahradní centrum není předpokladem jejich fungování či řádného využívání. Závěr o existenci, či neexistenci skutečností, jež v konkrétním případě (ne)naplňují měřítka vymezená shora odkazovanou judikaturou, je přitom také věcí skutkového zjištění a jako takový jej dovoláním ani zpochybnit nelze (to lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu krom judikatury již shora odkazované srovnej dále např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4097/2018).
Přípustnost dovolání – jak již výše uvedeno – přitom nemohou založit ani dovolatelem na více místech namítané vady skutkových zjištění, přičemž dovoláním (jež lze podat toliko z důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.) nelze účinně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (k tomu znovu srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K vadám řízení, žalobcem v dovolání současně namítaným, bylo by lze přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samotné vady řízení (nejde-li o spornou otázku procesního práva, jíž by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím) přípustnost dovolání také nemohou založit (shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Nadto sluší se uvést, že namítanými vadami odvolací řízení ani netrpí. Jestliže odvolací soud jako správná aproboval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, nelze mu opodstatněně vytýkat, že nezopakoval dosud provedené důkazy (srov. §213 odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Řízení také není stiženo ani vadou spočívající v absenci poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. (žaloba zde nebyla zamítnuta výlučně pro neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, nehledě na to, že i podle obsahu spisu se žalobci potřebného poučení k doplnění tvrzení a označení důkazů ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dostalo již při jednání soudu dne 9. 11. 2017, k čemuž mu byla poskytnuta přiměřená lhůta do 31. 12. 2017).
Přitakat pak nelze ani výtce dovolatele stran ústavněprávního rozměru zásahu do jeho práv v důsledku hodnocení provedených důkazů, neboť – jak vidno shora – k újmě na jeho právech nedošlo. Na takovou újmu bezesporu nelze usuzovat pouze z toho, že obecné soudy při respektování zákonné úpravy (v souladu s náhledem zastávaným judikaturou Nejvyššího soudu), jakož i zákonem stanovených pravidel při zjišťování skutkového stavu, včetně pravidel pro hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jím uplatňovanému restitučnímu požadavku nevyhověly. Nehledě na to, že i Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání (nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nebyly naplněny. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného, který se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč (§137 odst. 1, odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 12. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu