ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4329.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4329/2018-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň a) R. K. , narozené XY, bytem XY, a b) J. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 204/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. července 2018, č. j. 15 Co 147/2018-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 3. 2017, č. j. 7 C 204/2016-138, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobkyněmi o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. XY, a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení částku 77 067,30 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyním náklady odvolacího řízení ve výši 37 820 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky ocenění restitučních nároků žalobkyň ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen – „zákon č. 229/1991 Sb.“), konkrétně otázky, zda nevydané pozemky měly stavební charakter a zda při jejich ocenění měly být uplatněny srážky zohledňující stav pozemků v době jejich odnětí ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků (dále jen - „vyhláška č. 182/1998 Sb.“). Odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018. Vytýkala rovněž, že soudy nevyhověly jejímu návrhu na zpracování samostatného znaleckého posudku pro toto řízení a vycházely ze znaleckých posudků vyhotovených v jiných řízeních, kritizujíc současně způsob jejich hodnocení odvolacím soudem.
Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně dovodila, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016). Jestliže se tedy odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (nevydané pozemky přešly na stát za účelem rozšíření letiště v Praze Ruzyni a pro výstavbu vzletové dráhy) přiklonil k ocenění žalobkyním nevydaných pozemků jako pozemků určených k výstavbě, pak jeho závěry judikatuře dovolacího soudu neodporují.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je též v souladu i s dovolacím soudem dříve vydanými rozhodnutími ve skutkově a právně obdobných věcech týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2914/2017 a ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017) a ani z tohoto pohledu proto nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.
Za situace, kdy soudy nižšího stupně vyšly ze skutkového závěru (jehož přezkum je v dovolacím řízení vyloučen – §241a odst. 1 o. s. ř.), že předmětné pozemky odňaté žalobkyním, které nebylo možné připojit k vodovodnímu a kanalizačnímu řadu a k rozvodu elektřiny, byly na stát převedeny za atypickým účelem (rozšíření letiště), pro jehož naplnění bylo bez významu, zda lze pozemky napojit na uvedené sítě, pročež tento faktor nemohl mít vliv na jejich hodnotu, a dospěly tak k závěru, že v posuzovaném případě nebyla odůvodněna aplikace srážek ve smyslu ustanovení Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., pak na vyřešení dovolatelkou vznesené otázky, zda lze v souvislosti s jejich oceněním – obecně vzato - aplikovat tyto srážky, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud zde totiž příslušná ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. neaplikoval nikoliv proto, že by jejich aplikaci považoval za „a priori“ vyloučenou, nýbrž se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům, vzhledem k nimž podmínky užití ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. dovolatelkou uplatňovaných srážkách ceny neměl za naplněné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018).
S ohledem na to nemůže přípustnost dovolání založit ani dovolatelkou tvrzený (domnělý) rozpor napadeného rozhodnutí se závěry vyslovenými v usnesení sp. zn. 28 Cdo 430/2018 (cit. výše), jež v obecné rovině připouští zohlednění případných specifik pozemků použitím korektivu a kritérií uvedených v Příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
Prostřednictvím námitky, že soudy nevyhověly návrhu na vypracování znaleckého posudku k ocenění restitučního nároku žalobkyň, pak dovolatelka vytýká vadu řízení, jež s účinností od 1. 1. 2013 není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k ní obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Zůstává ostatně na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Vytýkanou vadou tedy rozhodnutí odvolacího soudu netrpí, jestliže soudy nižších stupňů v odůvodnění rozsudků vysvětlily, z jakého důvodu vycházely při ocenění nevydaných pozemků z ceny restitučního nároku žalobkyň, jež byla zjištěna v jiných pravomocně skončených řízeních mezi týmiž účastníky. Kritika způsobu, jímž soudy nižšího stupně hodnotily znalecké posudky, vypracované za účelem ocenění restitučního nároku žalobkyň v jiných soudních řízeních, pak představuje polemiku se skutkovými závěry soudů nižšího stupně. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Restituční nárok byl v posuzovaném případě navíc oceněn stejným způsobem jako v jiných pravomocně již skončených věcech týchž účastníků (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2914/2017 a sp. zn. 28 Cdo 5487/2017).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované věci nebyly splněny, když dovolatelkou předestřenou právní otázku, na níž dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se jakkoliv odchylovat (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyň patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 5 203 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu