ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.547.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 547/2019-139
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Biskupství ostravsko-opavské , se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, identifikační číslo osoby 654 68 953, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Pivovarská 1504/8, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 72/2015, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2018,
č. j. 1 Co 33/2018-113, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2018, č. j. 1 Co 33/2018-113, se zrušuje ve výroku pod bodem I v části, kterou byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2018, č. j. 23 C 72/2015-77, jímž byly žalobci vydány pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY a v tom rozsahu nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 6. 12. 2015, sp. zn. SP2294/2014-571102/N/R104, č. j. SPU 627124/2015/Kle), jakož i ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, a v tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části napadající rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2018, č. j. 23 C 72/2015-77, v tom rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o vydání pozemku parc. č. XY v k.ú. XY žalobci, se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. září 2018, č. j. 1 Co 33/2018-113, Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2018, č. j. 23 C 72/2015-77 (dále jen „soud prvního stupně“), jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 6. 12. 2015, sp. zn. SP2294/2014-571102/N/R104, č. j. SPU 627124/2015/Kle, a to tak, že žalobci – jako osobě oprávněné podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“ – se vydávají pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vzal za správné závěry soudu prvního stupně, že žalobce je oprávněnou osobou podle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., jíž byla v rozhodném období způsobena majetková křivda ve smyslu §5 písm. a) citovaného zákona a jež řádně uplatnila u povinné osoby svůj nárok na vydání zemědělských pozemků podle §9 zákona č. 428/2012 Sb. I se zřetelem na účastnicí v řízení uplatněné námitky se pak odvolací soud soustředil na řešení otázky, nebrání-li vydání nárokovaných pozemků žalobci překážka podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (spočívající v zastavěnosti pozemku stavbou), docházeje k závěru, že u žádného pozemku předestřený „výlukový důvod“ naplněn není. Přitom akcentoval zjištění, že pozemek parc. č. XY v k.ú. XY, jenž bezprostředně přiléhá k zastavěným pozemkům „soukromých“ vlastníků, není k užívání přilehlých staveb nezbytně nutný; přístup i příjezd ke stavbám je zajištěn jiným způsobem, vlastníci pozemek nezbytně nepotřebují k užívání a udržování jimi vlastněných nemovitostí, přičemž překážku vydání pozemku oprávněné osobě v tomto směru nepředstavuje ani účastnicí zdůrazňovaná okolnost, že vlastníci staveb (či někteří z nich) mají na tomto pozemku volně složené palivové dřevo, kdy tímto uskladněním je pouze zvýšen komfort vlastníků sousedních staveb. Naproti tomu pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k.ú. XY odvolací soud v rovině skutkových zjištění shledal nezbytně nutnými pro užívání staveb, neboť první z nich zcela obklopuje stavby jiných vlastníků a je tudíž nezbytný jak pro přístup k těmto stavbám, tak i pro jejich opravy a údržbu, zatímco druhý z citovaných pozemků je cestou zajišťující přístup ke stavbám rodinných domů. Při úvaze, zda i u dvou naposled označených pozemků je naplněn výlukový důvod ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., však odvolací soud přihlédl jednak k vědomosti stavebníka budov o tom, že jde o pozemky, jež mohou být v budoucnu dotčeny restitučními nároky, dále i k tomu, že vlastníci staveb si pozemky, na nichž mají umístěny své stavby, dlouhodobě pronajímají od jejich současného vlastníka – účastníka řízení (České republiky); v případě druhého pozemku odvolací soud považoval za významné i to, že „na něm není vyznačena žádná komunikace“. Především tyto uvedené okolnosti vedly pak odvolací soud k závěru, že ani v případě dalších dvou pozemků není dána překážka naturální restituce ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (když skutečnosti ve vztahu k jiným výlukovým důvodům nebyly v řízení tvrzeny ani jinak nevyšly najevo).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika (jíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad jako příslušná organizační složka státu); dále jen „dovolatelka“. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že při řešení otázky hmotného práva, je-li dána překážka vydání pozemků oprávněné osobě dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle mínění dovolatelky odvolací soud při právním posouzení věci nepřihlédl k tzv. areálové judikatuře, na níž dovolatelka současně odkazuje v dovolání. K úvaze odvolacího soudu týkající se (ne)možnosti vydání pozemku parc. č. XY oprávněné osobě, dovolatelka konkrétně namítá, že uskladnění palivového dřeva na tomto pozemku nepředstavuje pouze zvýšení komfortu vlastníků sousedních staveb, nýbrž jde o nezbytnost, neboť uskladněné dřevo slouží k vytápění jejich domů, a to i v případě, že by šlo o alternativní zdroj vytápění. Ovšem i kdyby užívání pozemku k těmto účelům pouze zvyšovalo komfort vlastníků staveb, odkazuje dovolatelka na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4447/2017 (rozsudek ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017), v němž dovolací soud dle mínění dovolatelky prohlásil za součást uceleného areálu i pozemek sloužící jako odpočinková plocha sportovního hřiště v oploceném areálu základní školy, jehož vydání oprávněné osobě by činilo užívání sportovního areálu méně komfortním. V případě pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, u nichž vzal za prokázané, že jsou nezbytně nutné k užívání staveb, pak odvolací soud ve svých právních úvahách pochybil tím, že ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nepovažoval za aplikovatelné na základě skutečností, jež nejsou v tomto směru rozhodné. Není podstatné, že stavby, jež jsou prokazatelně obklopeny pozemkem parc. č. XY, získaly stavební povolení v roce 2000 a byly kolaudovány v roce 2006 a zda si tak orgány rozhodující o povolení staveb či i sám stavebník měli být vědomi skutečnosti, že jde o pozemky představující původní majetek církve, jež mohou být dotčeny restitučními nároky. Dovolatka přitom připomíná, že v daném případě v souvislosti se stavbou rodinných domů k převodu vlastnictví k pozemkům na třetí osoby nedošlo. Za nesprávné považuje dovolatelka rozhodnutí i v části o vydání pozemku par. č. 3868/9, uzavírá-li zde odvolací soud v rovině skutkových zjištění, že i tento pozemek je nezbytně nutný k užívání rodinné usedlosti, je součástí areálu a slouží jako přístup ke stavbám rodinných domů, kdy aplikovatelnost ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k tomuto pozemku odvolací soud zakládá na nikoliv relevantním a současně ani blíže neodůvodněném závěru, že „na tomto sporném pozemku není v mapách vyznačena žádná komunikace“. Dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za správný, jenž je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a neodporuje ani dovolatelkou odkazované „areálové judikatuře“; žalobce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř), se Nejvyšší soud dále zabýval tím, je-li dovolání přípustné, případně v jakém rozsahu.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Překážka vydání věci upravená v §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Proto, jak již bylo vícekrát konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit některé závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené právě v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017); stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.).
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (stejně tak jako dle výkladových pravidel, k nimž dospěla rozhodovací praxe při aplikaci jiných, dříve vydaných restitučních přepisů, zejm. u obdobného ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, je překážkou vydání pozemku nejenom přímá zastavěnost v restituci nárokovaného pozemku stavbou (či její částí) zřízenou na pozemku po vzniku majetkové křivdy, tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014).
Jestliže odvolací soud v případě pozemku parc. č. XY v k.ú. XY uzavírá, že jeho vydání oprávněné osobě nebrání překážka dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (zjištěny nebyly ani skutečnosti o naplnění jiných výlukových důvodů), neboť jde o pozemek, jenž není zastavěn stavbou, ovšem ani nejde o pozemek (jeho část) nezbytně nutný k užívání jiných sousedních pozemků a staveb a netvoří s nimi areál (vzájemně provázaný ucelený soubor staveb a pozemků), nikterak se od výše odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu – jde-li o právní posouzení vztahující se k možnosti restituce in natura vydáním právě označeného pozemku – neodchýlil.
V daných souvislostech pak nelze přehlížet, že zjištění, zda je určitá pozemková část se stavbou bezprostředně související nebo nezbytně nutná k jejímu užívání, případně prvkem uceleného areálu, zpravidla představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, odpověď na niž se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení téhož soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, a obdobně ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012). Argumentace, jíž pak dovolatelka zpochybňuje odvolacím soudem přijaté východisko (závěr skutkový), že označený pozemek je nezbytně nutný k užívání přilehlých nemovitostí, nese se tudíž v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti) a nemůže založit přípustnost dovolání (k tomu přiměřeně srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na posuzovaný případ pak se zřetelem k odlišným individuálním skutkovým okolnostem očividně nedopadají dovolatelkou odkazované závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, v němž byla řešena otázka vhodnosti oprávněnou osobou nárokovaného pozemku jako náhradního a v němž dovolací soud, krom jiného, odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, v němž byl oprávněnou osobou nárokován pozemek sousedící se sportovním zařízením nacházejícím se v oploceném areálu základní školy, kdy soudy nižších stupňů nezohlednily hledisko funkční souvislosti předmětného pozemku se sousedícím sportovním zařízením a jejich neoddělitelnosti, ani hledisko využitelnosti pozemku oprávněnou osobou. O takový případ v nyní posuzované věci očividně nejde. Zde sluší se poukázat i na zjištění odvolacího soudu čerpaná také z výpovědi dotčených vlastníků s pozemkem sousedících nemovitostí, z jejichž hodnocení vyplývá, že ani k naplňování účastnicí prezentovaného účelu daný pozemek nezbytně nutný není a odvolacím soudem přijatý závěr tedy není učiněným zjištěním nepřiměřený. [Pokud snad dovolatelka dovozuje nezbytnou nutnost posuzovaného pozemku z toho, že na jeho povrchu mají vlastníci přilehlých nemovitostí volně složené palivové dřevo sloužící k vytápění jejich rodinných domů, neosvětluje, z jakých důvodů je vyloučeno jiné uskladnění tohoto topiva, nehledě na to, že nebylo ani prokázáno, že uváděný způsob vytápění nemovitostí je jediný možný.]
Z uvedeného vyplývá, že proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o vydání pozemku parc. č. XY v k.ú. XY žalobci (oprávněné osobě), dovolání přípustné není. (Odvolacím soudem učiněné právní závěry jsou v tomto směru v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány ani důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené právní otázky).
Posuzováno prizmatem již shora odkazované judikatury, je však nutno dospět k závěru o přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v té jeho části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o vydání pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k.ú. XY žalobci, neboť zde jsou právní závěry odvolacího soudu, na nichž spočívá napadené rozhodnutí o vydání těchto pozemků oprávněné osobě ve zřejmém rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku v takto dotčeném rozsahu ve smyslu §242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání v tom rozsahu, v jakém je přípustné, je i opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání (dále jen „stavba“), byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
K výkladu a aplikaci citovaného ustanovení sluší se znovu odkázat na již shora citovanou judikaturu dovolacího soudu, řešící nejenom otázku přiměřené použitelnosti závěrů dovozených ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu již při výkladu obdobně konstruované normy obsažené právě v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, včetně těch závěrů, dle nichž je při aplikaci ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nutno zohlednit i případnou funkční souvislost pozemku se stavbou, zahrnující posouzení, zda pozemek tvoří s objekty stavby funkční celek – vzájemně provázaný soubor pozemků a staveb (areál).
Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby a potažmo o existenci areálu není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015).
Zatímco v případě pozemků zastavěných stavbou ve vlastnictví státu nezpůsobí zastavěnost pozemku sama o sobě překážku jeho vydání oprávněné osobě (nejsou-li kumulativně naplněny další podmínky spočívají v tom, že k zastavění pozemku došlo po té, kdy se pozemek stal předmětem majetkové křivdy, stavba byla zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána), v případě zastavění pozemku stavbou jiného vlastníka než státu nebo oprávněné osoby se další znaky (zřízení stavby v souladu se zákonem a užívání) nevyžadují [srov. dikci ustanovení §8 odst. 1 písm. a), část věty za středníkem, jako i jeho interpretaci v komentářové literatuře – in Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.].
Relevantní z pohledu citovaného výlukového ustanovení není pak ani skutečnost, zda stavebník mohl mít vědomost o tom, že pozemky, na nichž staví, jsou historickým majetkem církve, že „mohou být v budoucnu (po přijetí předpokládaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) dotčeny restitučním nárokem“. [V posuzované věci nejde ani o otázku možné suspenze účinků §29 zákona o půdě v případě úkonu učiněného v rozporu s tímto blokačním ustanovením, k níž se vyžaduje dobrá víra nabyvatele a existence okolností mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působících ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny; k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, a ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016; obdobně nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17.]
Učinil-li odvolací soud – v rovině skutkových zjištění – ten závěr, že pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k.ú. XY jsou nezbytně nutné pro užívání přilehlých staveb rodinných domů a nejde o závěr zjištěným okolnostem nepřiměřený (dle zjištění soudu prvního stupně, jež aproboval i odvolací soud, první z označených pozemků obklopuje stavby rodinných domu ve vlastnictví osob odlišných od státu a oprávněné osoby a je nezbytný jak pro přístup k těmto stavbám, tak i pro jejich opravy a údržbu, zatímco druhý z citovaných pozemků je cestou zajišťující přístup ke stavbám), pak jde o pozemky, jež by bylo lze považovat za zastavěné ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., které nelze oprávněné osobě vydat, a to bez zřetele na případnou vědomost stavebníka v době zhotovení stavby na pozemcích, že pozemky jsou původním majetkem církve (slovy odvolacího soudu „že jde o pozemky, jež mohou být v budoucnu dotčeny restitučními nároky“) a že jde o pozemky – v souladu se stavebním povolením – postavené na pronajatých pozemcích.
Opačný závěr, do nějž odvolací soud promítá okolnosti, jež nejsou součástí hypotézy interpretované právní normy a jež pro aplikaci ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nejsou relevantní, je nesprávný a představuje nepřípustně zužující interpretaci daného ustanovení restitučního předpisu o překážkách restituce, jdoucí nad rámec zákonodárcem stanovených podmínek daného výlukového důvodu.
V případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (jenž slouží jako komunikace zajišťující spojení nemovitostní s jinou pozemní komunikací) se pak odvolací soud nezabýval ani tou otázkou, nejde-li o účelovou komunikaci ve smyslu §2 odst. 2 písm. d), §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (vzniká-li tato ze zákona, tj. jsou-li splněna kritéria uvedená v §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., aniž by bylo třeba pro kategorizaci pozemku jako účelové komunikace vydávat správní rozhodnutí – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, a kdy pro posouzení, zda je pozemek účelovou komunikací, není vždy rozhodující, jak je pozemek evidován v katastru nemovitostí – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1601/2006) a zda tedy tento pozemek není kupř. zatížen i veřejným užíváním, které také může představovat překážku naturální restituce (k důsledkům užívání pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018). I z tohoto pohledu je tedy závěr odvolacího soudu o restituovatelnosti předmětného pozemku, opřený toliko o zjištění, že v případně pozemku parc. č. XY v k.ú. XY „není v mapách vyznačena žádná komunikace“, nedostatečný, nehledě na to, že i v případě tohoto pozemku odvolací soud v rovině skutkových zjištění současně uzavírá, že jde o pozemek (se zřetelem na své využití) funkčně spjatý s nemovitostmi (stavbami) ve vlastnictví jiných vlastníků (od státu i oprávněné osoby odlišných).
Pro posouzení věci nemohou být jakkoliv významné ani závěry vyslovené Vrchním soudem v Praze v rozsudku ze dne 25. května 2017, č. j. 4 Co 178/2016-67, jimiž zde odvolací soud rovněž argumentuje, a to nejenom proto, že jde o rozhodnutí, jež nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Naopak tou byly závěry prezentované ve zmíněném rozsudku Vrchního soudu odmítnuty jako excesívní, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, byl označený rozsudek Vrchního soudu zrušen, a to právě pro nepřiměřeně restriktivní výklad výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v tehdy řešené otázce, je-li dána bezprostřední funkční souvislost sporných pozemků se stavbou, jíž obklopují, a zda i tato okolnost může představovat překážku vydání pozemků oprávněné osobě, stejně tak jako okolnost, že jsou pozemky dotčeny veřejným užíváním.
Argumentace odvolacího soudu (i žalobce), v níž se odkazuje i na závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, není ve skutkových poměrech nyní posuzované věci relevantní, jestliže odvolací soud (jehož závěry následně aproboval dovolací soud) v tehdy projednávané věci – vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, kdy oprávněnou osobou nárokované, bezprostředně nezastavěné pozemky sloužily jako sjezdová dráha a byly od okamžiku zřízení lyžařského vleku jeho vlastníkem, odlišným od povinné osoby, užívány na základě nájemní smlouvy – uzavřel, že veřejný zájem na zachování vlastnického práva povinné osoby nad restitučním zájmem oprávněné osoby nepřevažuje. V posuzované věci jde však o situaci do značné míry odlišnou (sporný pozemek obklopuje rodinný dům a stavby dalších vlastníků, s nimiž tvoří funkčně povázaný celek, resp. další pozemek slouží jako cesta zajišťující jediný přístup k těmto stavbám, a oba jsou tudíž nezbytně nutné pro užívání staveb).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o závěry týkající se pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k.ú. XY, jež lze podle odvolacího soudu vydat oprávněné osobě i v situaci, kdy jsou tyto pozemky nezbytně nutné pro užívání staveb (jež jsou ve vlastnictví osoby odlišné od státu, nehledě na to, že i nad rámec zákonem vyžadovaných znaků byly postaveny v souladu se stavebním povolením) – správné není a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl tudíž naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčené části výroku pod bodem I zrušil, spolu s na něm závislým výrokem pod bodem II o nákladech řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.), a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.); ve zbylém rozsahu, tj. v části napadající rozhodnutí odvolacího soudu o vydání pozemku parc. č. XY v k.ú. XY, bylo dovolání odmítnuto, neboť v tomto rozsahu není přípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 6. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu