ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3509.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3509/2018-267
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Karlem Anderlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 477/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, č. j. 35 Co 48/2018-242, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, č. j. 35 Co 48/2018-242 se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 600 000 Kč s příslušenstvím, a to v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 138/2008 (dále též „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 46 C 477/2015-191, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 143 599 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 99 733 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 50 688 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že žalobkyně svůj nárok řádně uplatnila u žalované, když původně požadovala částku 600 0000 Kč z titulu extrémní délky posuzovaného řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví k blíže určené nemovité věci. Posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 24. 1. 1995, probíhalo na třech stupních soudní soustavy a skončeno bylo, bez věcného rozhodnutí, na základě zpětvzetí žaloby, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 1. 2018, č. j. 9 C 138/2008-661, jímž bylo řízení zastaveno. V průběhu řízení žalovaná dobrovolně uhradila žalobkyni částku 338 583 Kč.
4. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že délka posuzovaného řízení, která přesáhla (v době jeho rozhodování) 22 let, byla extrémně dlouhá, tudíž nepřiměřená a způsobila žalobkyni nemajetkovou újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Odčinění uvedené újmy odpovídá, dle názoru soudu prvního stupně, přiměřené zadostiučinění v penězích. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze základní částky 20 000 Kč ročně (s krácením na polovinu za první dva roky), což ke dni jeho rozhodování odpovídalo celkové částce 435 015 Kč. Uvedenou částku, po zohlednění jednotlivých zákonných kritérií, nakonec navýšil o 15 %.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé, a ve vyhovujícím výroku I jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na jejich náhradě částku 76 500 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně jen v tom směru, že v době jeho rozhodování již bylo posuzované řízení zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 1. 2018, č. j. 9 C 138/2008-661, které nabylo právní moci dne 17. 2. 2018, jinak vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná.
7. V právním hodnocení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení 23 let byla nepřiměřená (extrémně dlouhá) Zadostiučinění v základní částce 20 000 Kč ročně (s výjimkou prvních dvou let trvání sporu) je vyhrazeno právě případům extrémní délky řízení. Odvolací soud znovu zhodnotil kritéria uvedená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Posuzované řízení považoval za značně složité s ohledem na množství procesních úkonů účastníků, jimiž se zčásti disponovalo předmětem řízení a s ohledem na typovou složitost sporu o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Vzal též na zřetel množství vypracovaných znaleckých posudků a přihlédl i k tomu, že věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy, což v souhrnu vyjádřil snížením základní částky o 30 %. O dalších 30 % snížil základní částku za chování poškozené, která opakovaně žádala o odročení jednání za účelem smírného vyřízení sporu, když po dobu nejméně jednoho roku bylo řízení ke společnému návrhu účastníků rovněž přerušeno. Naopak o 30 % zvýšil základní částku z důvodu postupu soudů v posuzovaném řízení. Neshledal však důvodu pro zvýšení základní částky o dalších 30 % s přihlédnutím k věku žalobkyně, které v době rozhodování nebylo ještě 75 let. S ohledem na charakter řízení, jež se týkalo vlastnického práva k nemovité věci a mělo dopad i do uspokojování potřeby bydlení, považoval řízení pro žalobkyni za významnější a zvýšil základní částku o 10 %. Stav nejistoty byl však u žalobkyně, podle odvolacího soudu, snižován tím, že posuzované řízení skončilo s výsledkem, o který žalobkyně v průběhu celého řízení usilovala, tedy dohodnou sporných stran. Neshledal naopak důvod pro zvýšení základní částky v důsledku nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení, neboť dobu dvou a půl roku pro rozhodnutí o uplatněném nároku považoval ještě za přiměřenou. Základní částku 440 000 Kč bylo třeba podle odvolacího soudu ve výsledku snížit o 20 % a žalobkyni proto náleželo 352 000. Žalovaná však mimosoudně žalobkyni uhradila 338 267 Kč a (v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně) žalobkyni byla pravomocně přiznána částka 18 085 Kč. Tím se ovšem žalovaná své povinnosti vůči žalobkyni v plném rozsahu zprostila. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud opřel o §224 odst. 2 a §142 odst. 1 (správně šlo, ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně, o odstavec 3) o. s. ř., neboť žalobkyně byla v řízení před soudem prvního stupně v základu nároku úspěšná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. Předestřela v něm celkem devět otázek, přičemž u šesti z nich mělo jít o otázky dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešené. Tímto způsobem žalobkyně vymezila předpoklad přípustnosti u otázek: 1/ zda lze při posuzování kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení přihlížet k „nemeritornímu způsobu ukončení řízení“, 2/ zda lze dogmaticky lpět na částce 20 000 Kč za rok trvání řízení, šlo-li v posuzovaném řízení (co do jeho délky) o „extrémní extrém“, 3/ zda lze přihlédnout k tomu, že „instančnost řízení byla v daném případě zapříčiněna postupem soudu, když všechny opravné prostředky byly v meritu úspěšné“, 4/ zda a jak má být kvantifikována výše zadostiučinění ve vztahu ke konkrétním kritériím dle §31a OdpŠk, 5/ zda může mít na význam řízení pro žalobkyni vliv, že posuzované řízení bylo ve výsledku zastaveno a 6/ zda osoba ve věku 74 let je osobou pokročilejšího věku, u níž dochází ke zvýšení významu řízení. Přípustnost dovolání u otázky 7/, tj. zda měl odvolací soud přihlédnout i k délce samotného odškodňovacího řízení, žalobkyně spojovala s potřebou, aby v tomto konkrétním řízení byla uvedená otázka (dovolacím soudem) posouzena jinak. Žalobkyně dále předložila otázku 8/, tj. zda při posouzení věci nedošlo k zásahu do základních práv žalobkyně ve smyslu čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.; u ní však přípustnost dovolání nespecifikovala. Konečně namítala, že 9/ je napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné.
9. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
11. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem [§241 odst. 1 o. s. ř.]. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda dovolání má předepsané náležitosti.
12. Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv žalobkyně ve smyslu čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na ochranu majetku), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila.
13. Dovolání má vady a je tudíž neprojednatelné rovněž ve vztahu k otázce 7/, ohledně přiměřenosti délky vlastního kompenzačního řízení. Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem vymezena jinak, aniž by ovšem vymezila příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvedla, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Ani v rozsahu, v němž dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Přípustnost dovolání nezakládá námitka 2/, že základní částka byla u extrémně dlouhého řízení stanovena odvolacím soudem v částce 20 000 Kč za rok trvání posuzovaného řízení, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vycházel z rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11. V něm Nejvyšší soud vyložil, že ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, platí, že částka 15 000 Kč je částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze podle ustálené judikatury vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení, je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. část VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012).
18. Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4.2004, sp. zn. IV. ÚS 36/04, není na místě, neboť soudy obou stupňů, ve shodě s obsahem uvedeného rozhodnutí, došly k závěru, že extrémní délka řízení představuje závažný zásah do práv žalobkyně. V dovolání zdůrazňovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4.2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13 bylo konstatováno, že stanovení základní částky v jím projednávané věci (15 000 Kč za rok) odpovídá judikatuře a Stanovisku Nejvyššího soudu (v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč), kterou Ústavní soud ve své judikatuře aprobuje [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012]. V nyní projednávané věci se však odvolací soud daného úkolu náležitě zhostil a základní částku stanovil na samé horní hranici obvyklého rozpětí, když přiléhavě poukázal i na okolnosti případu přičitatelné nejen státu, nýbrž samotné žalobkyni. Současně neshledal nepřiměřeně dlouhým samotné kompenzační řízení (tento jeho závěr se žalobkyni nepodařilo v podaném dovolání účinně zpochybnit, srov. odstavec 13 tohoto rozsudku), což by představovalo okolnost, pro kterou by mohlo výjimečně dojít k dalšímu navýšení základní částky K potřebě zvýšení základních částek s ohledem na dobu přijetí Stanoviska Nejvyšší soud již dříve, kupř. v rozsudku ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, dospěl k závěru, že ani případný vliv inflace není důvodem k revizi Stanoviska, právě proto, že v něm uvedené rozmezí základní částky je pouze orientační, a byť se jedná o důležité východisko, nezbavuje obecné soudy nižších stupňů povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10). Nejvyšší soud současně nemohl pominout, že větší část posuzovaného řízení, v jehož rámci průběžně docházelo k újmě na straně žalobkyně, probíhala v projednávané věci ještě před přijetím uvedeného Stanoviska.
19. Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, nežli částky 20 000 Kč, nepředstavuje (samo o sobě) jeho posouzení dané otázky jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, což činí dovolání žalobkyně ve smyslu §237 o. s. ř. ve vztahu k předestřené otázce nepřípustným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013).
20. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani žalobkyní tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v otázce 3/ v podobě „instančnosti řízení“ s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, neboť odvolací soud kritérium postupu orgánů veřejné moci, spočívající v ne vždy koncentrovaném postupu soudů v posuzovaném řízení, dostatečně zohlednil, přičemž vzal v potaz nejen neodůvodněné prodlevy a průtahy při vypracování znaleckého posudku, ale i vady v rozhodovací činnosti soudů, které měly na nepřiměřené délce řízení významný podíl. Dostatečně jej odlišil od hlediska složitosti řízení, které náležitým způsobem vztáhl zejména k okolnostem přičitatelným charakteru uplatněného nároku a jeho modifikacím v průběhu řízení (k zásadní změně žaloby žalobkyně kupř. přistoupila až po pěti letech od zahájení řízení apod.). Odvolací soud přitom současně přihlédl k uplatněné námitce započtení a k potřebě tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví, představujícího v rozhodné době samostatný procesní nárok. Složitost řízení tak odvolací soud v souladu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu odpovídajícím způsobem diferencoval jak od okolností, které šly na vrub postupu orgánů veřejné moci, tak od těch, jež měly svůj původ v jednání samotné poškozené, popř. dalších účastníků řízení, kdy předmětem odvolacího („instančního“) přezkumu byla rovněž rozhodnutí procesní povahy.
21. Ani v otázce 6/, to je zohlednění věku a zdravotního stavu žalobkyně v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného nepostupoval odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže tuto okolnost nezohlednil. Osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska nejsou zamýšleny osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku jsou myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na jedinečné okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Uvedené věkové hranice žalobkyně ani v době ukončení posuzovaného řízení přitom nedosáhla.
22. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.“ Tak je tomu i v projednávané věci, kde žalobkyně byla schopna relevantně formulovat své dovolací výhrady na adresu rozsudku odvolacího soudu.
23. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky 5/, která byla formulována obsahově prakticky totožně jako otázka 1/, pokud bylo jejich prostřednictvím namítáno nesprávné zohlednění výsledku posuzovaného řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Dle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
27. Podle §31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
28. Dle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
29. Při řešení otázky, zda je soud při posuzování kritéria významu řízení pro poškozeného oprávněn přihlédnout k jeho výsledku, Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, k závěru, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle §31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Výjimku by představovala jen situace, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám, například v případě uplatnění promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011) nebo v případě, pokud se nejistota poškozeného ohledně výsledku řízení omezuje pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod číslem 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ovšem není případ posuzovaného řízení.
30. Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1527/2014, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1743/2014). V posuzovaném řízení žalobkyně vzala podáním doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 9. 10. 2017 žalobu zcela zpět z důvodu, že účastníci uzavřeli dne 8. 8. 2017 dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Ke zpětvzetí žalobkyně připojila též prohlášení žalovaných, kteří se zastavením řízení vyslovili souhlas a všichni účastníci se vzdali práva na náhradu nákladů řízení. Bylo proto třeba se zabývat jak tím, zda tato skutečnost nemohla mít vliv na kritérium významu řízení pro žalobkyni v navazujícím období, tak i související otázkou, proč o tomto dispozitivním úkonu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 až dne 30. 1. 2018.
31. Lze proto shrnout, že posoudil-li odvolací soud kritérium významu řízení pro žalobkyni též ve světle výsledku uvedeného řízení, je jeho posouzení v rozporu s uvedenou judikaturou a tudíž nesprávné.
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího nákladového výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
33. Odvolací soud věc znovu projedná a rozhodne. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nesprávně posoudil kritérium významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, bude se jím a jeho dopady na výši přiměřeného zadostiučinění, stejně jako vztahem jednotlivých a navzájem provázaných zákonných kritérií zabývat znovu. Nejvyšší soud se z toho důvodu nezabýval v této fázi řízení otázkou 4/, v níž žalobkyně namítala nevyváženost aplikace jednotlivých kritérií. Nejvyšší soud však již nyní připomíná, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projeví ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
34. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu