ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1252.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1252/2019- 304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2019 o dovolání obviněného R. D. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2019 č. j. 4 To 108/2019-272 v trestní věci vedené Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 24 T 2/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 10. 2018 č. j. 24 T 2/2016-214 byl obviněný R. D. uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 1) výroku o vině, pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku za jednání popsaná v bodech 2) – 5) výroku o vině a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané pod bodem 6) výroku o vině. Za tyto trestné činy a dále za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 11. 2016 č. j. 3 T 141/2016-82, byl obviněný podle §325 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Soud současně zrušil výrok o trestu z výše citovaného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 11. 2016 č. j. 3 T 141/2016-82, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak obviněnému uložil povinnost, aby zaplatil na náhradě škody poškozeným: M. Ř. částku 2.000 Kč, A. B. částku 5.000 Kč, J. P. částku 10.000 Kč a M. R. částku 9.400 Kč. Poškozený M. Ř. byl podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně následně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 13. 5. 2019 č. j. 4 To 108/2019-272 tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o vině pod bodem 1), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému M. Ř. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak obviněného znovu uznal vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na upřesněném skutkovém základě, že obviněný „dne 29. 10. 2015 kolem 13:00 hodin v obci XY, okres Děčín, před restaurací XY, převzal od M. Ř., nar. XY, služebně zařazeného jako inspektor oddělení mobilního zásahu XY, který zde byl v osobním volnu a v civilním oděvu, částku 6.000 Kč s tím, že přivede odcizeného psa, když se nevrátil, byl opakovaně telefonicky kontaktován, následně před 14:00 hodin jej zpět přivezla I. G., narozená XY, vozidlem tovární značky Škoda Fabia modré barvy RZ XY, kdy po otevření dveří mu vyhodil k nohám dvě bankovky v hodnotě 2.000 Kč s tím, že z místa odjedou, Ř. jej vyzval slovy „Policie, jménem zákona vystupte z vozidla, jinak proti Vám použiji donucovacích prostředků!“, přes výzvu chtěl zavřít dveře u spolujezdce, avšak přivřel pravou dlaň Ř. mezi rám dveří a karoserii, poté co Ř. násilně otevřel dveře spolujezdce, ho zasáhl několika silnými kopy do břicha a třísel, a proto proti němu použil údery teleskopickým obuškem do nohou a rukou a opětovně jej vyzval slovy „Policie, jménem zákona vystupte z vozidla, jinak proti Vám použiji dalších donucovacích prostředků!“, na tuto výzvu nereagoval a chtěl jej opět kopnout, a proto Ř. mu nasadil páku na pravou ruku, udeřil ho do oblasti jařmové kosti v obličeji a vytáhl ho z vozidla, kde mu přítomní policisté z Obvodního oddělení PČR Velký Šenov nasadili pouta, zranění ruky Ř. si vyžádalo ošetření v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, bez dalšího omezení na běžném způsobu života“.
Za tento přečin, pokračující přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně beze změny, a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 11. 2016 č. j. 3 T 141/2016-82, odvolací soud obviněnému uložil podle §325 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z výše citovaného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 11. 2016 č. j. 3 T 141/2016-82, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby zaplatil na náhradě škody poškozenému M. Ř. částku 2.000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný R. D. následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soudy po jeho výtce při právním posouzení věci nezohlednily fakt, že poškozený policista byl v rozhodné době oblečen do civilního oděvu a především se neprokázal služebním průkazem ani odznakem policie, přestože mu v tom okolnosti prováděného úkonu nikterak nebránily. Tím však porušil ustanovení §12 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), a nebyl tedy dán důvod k tomu, aby mu v nynější trestní věci byl přiznán status úřední osoby. Ochranu podle ustanovení §325 odst. 1 tr. zákoníku lze totiž obecně přiznat pouze tomu, kdo při úředním výkonu postupuje v rámci svých pravomocí a odpovědnosti a současně s plným respektem k právním předpisům, které způsob výkonu těchto pravomocí upravují a které je úřední osoba povinna dodržovat. To se v daném případě nestalo. Dovolatel trvá rovněž na tom, že soudy v jeho jednání nesprávně dovodily znak použití násilí, kterého se měl vůči poškozenému dopustit tím, že mu jednak přivřel ruku do dveří vozidla a dále ho kopl do břicha. Tímto způsobem se totiž pouze bránil ranám, které mu poškozený po otevření dveří zasazoval obuškem. Volba donucovacích prostředků, které poškozený zvolil, přitom nebyla přiměřená povaze prováděného úkonu. Ryze obranná reakce dovolatele tak nepředstavovala násilí vedené s úmyslem působit na výkon pravomoci úřední osoby, zvláště pokud Ř. při zákroku nerespektoval příslušné právní předpisy a jako úřední osoba tudíž vystupovat nemohl. Napadený rozsudek označil dovolatel také za částečně nepřezkoumatelný s poukazem na to, že krajský soud nijak nereagoval na jeho argumenty ve vztahu k hodnocení společenské škodlivosti posuzovaného činu. Soudu prvního stupně pak vytkl, že v písemném vyhotovení rozsudku vůbec nezdůvodnil zamítnutí jeho návrhu na doplnění dokazování o výslechy svědků M. K., Z. V. a V. a A. K. Obě namítané vady řízení hodnotí dovolatel jako porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2019 č. j. 4 To 108/2019-272 i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující a poté aby ho pro skutek, v němž byl spatřován přečin násilí proti úřední osobě, buď zprostil obžaloby, nebo ohledně něj rozhodl o postoupení věci správnímu orgánu k projednání přestupku.
K dovolání se v rámci řízení podle §265h tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k námitkám obviněného předně zdůraznil, že pro právní posouzení věci nebylo podstatné, že poškozený policista v době incidentu nebyl ve službě a nebyl oblečen do služebního stejnokroje. Policista je totiž ze zákona povinen zasáhnout i v době mimo službu, kdy se služební stejnokroj zásadně nenosí, vyžaduje-li to mj. bezprostřední ohrožení majetku či útok na něj, a k tomu je vybaven příslušnými oprávněními. Ř. tedy byl povinen zasáhnout minimálně z toho důvodu, že obviněný držel podvodně vylákané peníze. Pokud by zůstal nečinný, porušil by svou zvláštní zákonnou povinnost. V konkrétní situaci tedy nebylo možno trvat na tom, aby se prokázal služebním stejnokrojem, jak namítl obviněný. S ohledem na okolnosti případu mu ani nebylo možno vytýkat to, že se neprokázal služebním průkazem a odznakem policie. Obviněný mu k tomu svým počínáním, kdy seděl v automobilu a z místa chtěl ujet, neposkytl žádný časový prostor. Navíc mu přivřel jednu ruku do dveří vozidla, takže ani nebylo fyzicky dost dobře možné, aby mu poškozený druhou rukou bránil v úniku a zároveň mu předkládal služební průkaz nebo odznak. Na takové situace přitom pamatuje ustanovení §12 odst. 2 zákona o policii, z nějž vyplývá, že standardní prokázání se služebním stejnokrojem, průkazem či odznakem není vyžadováno, pokud to neumožňují povaha a okolnosti úkonu. Svou příslušnost k policejnímu orgánu tedy poškozený dostatečně deklaroval zvoláním „policie“. Objektivně byl úřední osobou a vykonával pravomoc úřední osoby, neboť čelil útoku na majetek ze strany obviněného. Ten naopak podle mínění státního zástupce zjevně úmyslně působil na jeho pravomoc, neboť s ohledem na prohlášení poškozeného věděl, že má co do činění s policistou, jenž vůči němu v mezích své pravomoci provádí zákrok. Tomuto zákroku se však nehodlal podrobit, když se pokusil z místa ujet a za tím účelem vůči poškozenému užil přímého fyzického násilí. Motivem jeho činu byla snaha uniknout z dosahu příslušníka Policie ČR, když fyzický odpor doprovodil výkřikem na svědkyni G. „je to fízl, jeď do prdele“. Pokud obviněný v dovolání odkázal na judikaturu, z níž dovozoval, že si poškozený počínal chybně a ochrana jako úřední osobě mu nepříslušela, jednalo se o odkazy nepřiléhavé, protože poškozený postupoval plně v souladu se zákonem. Stejně tak je podle státního zástupce neopodstatněná námitka, že obviněný jednal v nutné obraně proti zcela neadekvátnímu postupu poškozeného. Nutná obrana proti zásahu orgánu veřejné moci obecně není přípustná a civilním osobám ani nepřísluší hodnotit, nakolik je takový zásah oprávněný a přiměřený. Člověk, vůči němuž bezprostřední zásah směřuje, je naopak povinen se mu podrobit, ledaže by se snad jednalo o zjevný exces. K ničemu podobnému však v daném případě nedošlo. Tím je podle státního zástupce bez nejmenších pochybností dána i potřebná společenská škodlivost jednání obviněného, které nebylo doprovázeno žádnými výjimečnými okolnostmi, které by je vyčleňovaly z jiných případů typově shodné trestné činnosti. K námitce týkající se opomenutých důkazů v řízení před soudem prvního stupně státní zástupce podotkl, že se nejednalo o do té míry závažné pochybení, aby zakládalo nutnost napadená pravomocná rozhodnutí zrušit. Skutkový stav byl totiž spolehlivě zjištěn již na podkladě stávajících důkazů, takže neprovedení obhajobou navržených výslechů svědků na postavení obviněného nemělo z materiálního hlediska žádný vliv. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nelze ani dovodit žádný, natožpak extrémní nesoulad, přičemž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje parametry požadované v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň projevil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný R. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Určitý průlom do výše rozvedených výkladových východisek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v minulosti přinesla judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž jednotlivé dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení zařadil Ústavní soud mj. opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Existence některé z výše uvedených procesních vad však na straně druhé nemusí automaticky zakládat nutnost zrušení pravomocného rozhodnutí soudu v dovolacím řízení. V každé konkrétní věci Nejvyšší soud zároveň bedlivě posuzuje, zda vytýkané nedostatky řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný vliv na konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku) a tím i postavení obviněného. Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové (procesní) námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (k tomu srov. přiměřeně též např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, nebo usnesení téhož soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 744/06 aj.).
Ve světle výše uvedených ústavněprávních kautel byla posuzována i výtka obviněného, že okresní soud v odůvodnění rozsudku nijak nezdůvodnil, proč nevyhověl jeho důkazním návrhům na výslechy svědků V., K. a K. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že jí nelze přiznat obhajobou přisuzované opodstatnění.
V uvedené souvislosti je předně zapotřebí zdůraznit, že trestní řád nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k objasnění určité okolnosti, která je významná pro zjištění skutkového stavu. Je tedy na soudu, aby v každé fázi řízení zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování ještě doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví například další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy následně hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten v dané trestní věci naplněn byl.
Dovolateli lze toliko v obecné rovině přisvědčit potud, že soud ani při rozhodování o kvantitě prováděných důkazů nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – vyložit důvody tohoto odmítavého postoje v písemném vyhotovení meritorního rozhodnutí ve věci (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Z předloženého procesního spisu vyplývá, že Okresní soud v Děčíně výše uvedený postulát fair procesu vskutku respektoval pouze částečně, když o zmíněných návrzích obviněného na doplnění dokazování rozhodl přímo v hlavním líčení konaném dne 23. 10. 2018, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz č. l. 207 verte). V písemném vyhotovení rozsudku k nim však důvody svého zamítavého stanoviska explicitně nerozvedl, ač tak učinit měl. Zároveň ovšem nelze přehlédnout, že obviněný tento nedostatek reklamoval již ve svém řádném opravném prostředku a učinil jej tak předmětem odvolacího přezkumu. Krajský soud v Ústí nad Labem se s jeho námitkou důsledně vypořádal, když v bodech ad 4. – 8. (explicitně pak především v bodě 7.) odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivým způsobem vyložil, proč materiálně vzato nepovažoval předestřené pochybení za natolik významné, aby dosavadní důkazní postup okresního soudu jako celek nemohl v testu ústavnosti obstát. Jeho úvahám v tomto směru není co vytknout.
Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněnému ani v názoru, že poškozený M. Ř. v rozhodném momentě objektivně nejednal v souladu se svými zákonnými povinnostmi a oprávněními, jestliže se mu jako neuniformovaný policista před zahájením zákroku neprokázal alespoň služebním průkazem, a tudíž nemohl požívat speciální ochrany úředních osob podle ustanovení §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tuto námitku obviněný předně v rozporu s obsahovým vymezením uplatněného důvodu konstruoval na základě prosazování vlastní interpretace ve věci provedených důkazů, z nichž mělo vyplynout, že povaha a okolnosti provedeného úkonu poškozenému nijak nebránily v tom, aby postupoval podle §12 odst. 1 zákona o policii. Implicitně se tedy domáhal zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci, z nějž při hmotněprávním posouzení vycházely soudy obou stupňů, a teprve na tomto půdorysu namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy přitom dospěly ke zcela opačnému skutkovému zjištění, že obviněný svým vědomým počínáním naopak poškozenému žádný časový prostor k tomu, aby deklaroval svoji příslušnost k policii i služebním průkazem, nedal. Poté, co Ř. vyhodil z pootevřených dveří osobního automobilu pouze dvě třetiny podvodně vylákané peněžní částky, bylo jeho jediným zájmem z místa okamžitě ujet. V takové situaci nelze poškozenému vytýkat, že se současně se zvoláním „Policie, jménem zákona vystupte z vozidla, jinak proti Vám použiji donucovacích prostředků!“ nepokoušel legitimovat služebním průkazem, zvláště pak ne, pokud mu obviněný v daný moment přivřel jednu ruku do dveří vozu. Bez významu pak není ani zjištění, že obviněný se na místě zjevil zcela neočekávaně a celý zákrok do chvíle, než si ho převzala přivolaná policejní hlídka, podle výpovědí svědků trval cca 5 minut. Šlo tedy o výrazně odlišnou situaci , než jakou Nejvyšší soud řešil ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 973/2014, na níž naprosto nepřiléhavě odkazovala obhajoba. Ve zmíněném případě totiž zasahující policista poměrně dlouho předtím, než přistoupil k obviněnému, pozoroval jeho počínání, o jeho pohybu a jednání dalších podezřelých osob průběžně telefonicky informoval své službu konající kolegy a před samotným zákrokem dokonce mezi podezřelé osoby vjel na jízdním kole, aby si je podle svých slov „prohlédl zblízka“. Teprve s dalším časovým odstupem pak přistoupil k obviněnému, a aniž by se prokázal služebním průkazem, vyzýval ho, aby na místě vyčkal do příjezdu policie. Tehdy obecné soudy důvodně uzavřely, že policista nepostupoval v souladu s §12 odst. 1 zákona o policii, když se neprokázal služebním průkazem, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Následný útok obviněného na jeho tělesnou integritu proto logicky posuzovaly pouze podle ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Na skutkovém základě založil obviněný i tu část dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím zpochybňoval naplnění znaků užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby v jeho jednání. I zde totiž primárně vycházel z prezentace vlastní verze skutkového děje, podle níž se pouze bránil brutálnímu a situačně zcela bezdůvodnému fyzickému útoku ze strany poškozeného, který představoval zjevný exces z výkonu jeho pravomocí. Tato verze je však opět výrazně odlišná od závěrů, k nimž na základě hodnocení provedených důkazů dospěly soudy obou stupňů a podle nichž Ř. přistoupil k použití donucovacích prostředků vůči obviněnému teprve poté, co ten neuposlechl jeho zákonné výzvy k vystoupení z vozidla a namísto toho mu ve snaze z místa ujet přivřel ruku do dveří automobilu, to vše s vědomím, že se takovým způsobem brání zákroku policisty. Ani další postup poškozeného nelze hodnotit jako neúměrně razantní či dokonce zlovolný, jestliže obviněného v reakci na jeho aktivní fyzický odpor, spočívající v silných kopech do břicha a třísel, zpacifikoval údery teleskopickým obuškem směřovanými do horních a dolních končetin a v jenom případě též úderem do jařmové kosti, tak aby ho mohl následně vytáhnout z vozidla, svést k zemi, zajistit a předat do péče svým kolegům z přivolané policejní hlídky.
Zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak dovolatel uplatnil právně relevantně pouze námitkou vůči hmotněprávnímu posouzení otázky společenské škodlivosti stíhaného skutku jako materiálního korektivu trestnosti činu (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Ani ta však neměla žádné opodstatnění. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy lze uvažovat o uplatnění odpovědnosti podle jiné právní normy, např. podle zákona o přestupcích (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.). Posuzované jednání dovolatele však takovými výjimečnými skutkovými okolnostmi, které by je vyčleňovaly z běžného rámce trestných činů násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 tr. zákoníku, charakterizováno nebylo. Aby se vyhnul svému zadržení, neváhal proti poškozenému použít intenzivní prostředky fyzického odporu, kdy mu zejména přivřením dlaně do dveří automobilu mohl způsobit poměrně závažné zranění a bylo spíše jen dílem náhody, že se tak nestalo.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dovolání obviněného R. D. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitky, jimž z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění. Proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu