ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1334.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1334/2019- 546
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2019 o dovolání obviněného J. D. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 9 To 147/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 160/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 9 T 160/2017, byl obviněný J. D. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 3. 8. 2016 okolo 21:05 hodin v Praze 8, XY ulicí řídil vlastní osobní automobil tovární značky Audi RS4, RZ: XY, ačkoli přinejmenším byl srozuměn s tím, že po požití alkoholických nápojů je jeho schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo v silničním provozu vyloučena, neboť z jeho dechu byl cítit zřetelný zápach alkoholu, a byly na něm policejní hlídkou, svědky a zdravotnickým personálem pozorovány jednoznačné a charakteristické známky mimo jakoukoli pochybnost prokazující mírnou až střední opilost zcela vylučující schopnost bezpečného řízení motorového vozidla v silničním provozu, a v tomto stavu, v úseku ve kterém nejvyšší dovolená rychlosti jízdy v obci je omezena na 50 km/h, jel znalecky stanovenou rychlostí minimálně 114 km/hod., která byla i zcela nepřiměřená dopravně technickému stavu pozemní komunikace, čímž porušil povinnosti uloženého v §4a), §5 odst. 2 písm. b), §18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb. a v bezprostřední příčinné souvislosti s tím nebyl schopen zabránit střetu s protijedoucím automobilem tovární značky Opel Astra, RZ: XY, jehož řidička a majitelka M. S., nar. XY, protisměrnou částí vozovky objížděla překážku v provozu ve svém směru jízdy tvořenou označeným výkopem ve vozovce, a v důsledku vysoké neočekávané, neočekávatelné a nepředvídatelné rychlosti protijedoucího vozidla nemohla na ně včas reagovat tak aby předešla kolizní situaci, omezení, ohrožení ani střetu s ním, ke kterému došlo čelně a při kterém kromě škody 41.500,-Kč na vozidle, utrpěla pohmoždění hrudníku, a povrchní kožní oděrky v oblasti pánve oboustranně, představující omezení v obvyklém způsobu života po dobu do sedmi dnů, její spolujedoucí P. T., nar. XY utrpěl pohmoždění dolních žeber vlevo, představující omezení v obvyklém způsobu života po dobu do sedmi dnů, a další spolujedoucí V. K., nar. XY, utrpěl zavřenou zlomeninu hrudní kosti a oboustranné povrchní kožní oděrky v oblasti pánve, vyžádavších lékařského ošetření a představující podstatné omezení v obvyklém způsobu života bolestivostí a omezenou pohyblivostí po dobu delší sedmi dnů a kratší šesti týdnů.“
Za uvedené jednání byl podle §274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla stanovena povinnost, aby v průběhu doby zkušební podle svých sil nahradil škodu, kterou činem způsobil, jako podmínku osvědčení se v ní. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let. Obviněnému byla rovněž podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020 částku 28 389 Kč, poškozenému V. K., nar. XY, bytem XY, částku 8 238 Kč a poškozené M. S., nar. XY, bytem XY, částku 91 181 Kč.
Obviněný si proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 9 To 147/2019 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v rozsudku soudu prvního stupně pouze výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené M. S. Při nezměněném výroku o vině, trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně a poškozenému V. K. znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené M. S. částku ve výši 18 735 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále také jen „napadený rozsudek“) si podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Dovolání směřoval do výroku o vině, trestu a do výroků o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně i napadeného rozsudku odvolacího soudu. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení nejprve brojil proti závěrům soudů nižších stupňů, podle nichž se dopustil trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Namítal, že důkazy byly hodnoceny v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 5 tr. ř., přičemž byla podle něho porušena i zásada zakotvená v §2 odst. 6 tr. ř. Následně k tomu podrobněji rozvedl, v čem spatřuje nesprávné hodnocení důkazů, předně svědeckých výpovědí, a z nich vyplývající skutková zjištění. Obviněný vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že bylo v řízení zjištěno, že se v jeho případě jednalo o mírnou až střední opilost. Poukázal rovněž na to, že nikdo z policistů ani ze zdravotníků mu míru alkoholu v dechu ani v krvi neměřil, a jedná se tak pouze o neprokázané domněnky. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by před jízdou požil alkohol, přičemž skutečnost, že se odmítl podrobit dechové zkoušce, neznamená, že byl pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Namítal přitom, že mu nemůže jít k tíži, že se odmítl dechové zkoušce podrobit, protože za to byl již odsouzen ve správním řízení. K tomu doplnil, že pokud jde o úřední záznam o kontrole řidiče, je otázkou, zda je jako důkaz vůbec přípustný před soudem, když svědek Š. nebyl vyslechnut. Dále obviněný odkázal na protokol z hlavního líčení konaného dne 18. 10. 2018, kde byla vedena úvaha o tom, že skutek by měl být posouzen jako ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k absenci důkazů, že by řídil pod vlivem alkoholu, je podle něj třeba vzít tuto úvahu o právní kvalifikaci v potaz.
V návaznosti na tuto námitku pak vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o posouzení jeho argumentace spočívající v porušení zásady ne bis in idem , kterou zavrhl. Opětovně přitom v řízení poukazoval na to, že byl za jednání, které je mu soudy kladeno za vinu potrestán již pravomocným rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, č. j. MHMP 2112029/2016/Sva. Jedná se v jeho případě podle něj o totožnost skutků, a tudíž ho nelze potrestat dvakrát v souladu s uvedenou zásadou. V této souvislosti poukázal na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., na článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 6 Tdo 986/2007. Judikatura, na níž odkazoval odvolací soud, nelze podle obviněného na jeho věc aplikovat, neboť většinou svědků nebylo potvrzeno, že by řídil pod vlivem alkoholu.
V neposlední řadě obviněný poukázal na rozpor v závěru odvolacího soudu (bod 8., s. 6), který odmítl závěr znalce Ing. Winklera, že protijedoucí vozidlo poškozené jelo rychlostí 5 km/h, ačkoliv následně citoval výpověď svědka T., jenž uvedl, že se vozidlo poškozené M. S. při objíždění překážky pohybovalo. Nesouhlasil ani s dalšími závěry odvolacího soudu stran ve věci vypracovaných znaleckých posudků.
Podle názoru obviněného by měl být rozsudek odvolacího soudu zrušen i z důvodu spoluzavinění poškozené M. S., když tato uvedla v hlavním líčení konaném dne 16. 8. 2018, že protijedoucí vozidlo viděla již v době, kdy odbočovala vlevo, aby objela 8 metrů dlouho překážku, která byla na její straně vozovky. Svým jednáním tak porušila ustanovení §20 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se řidiči protijedoucích vozidel vyhýbají vpravo, včas a v dostatečné míře. Nemohou-li se bezpečně vyhnout, musí dát přednost jízdy ten, na jehož straně je překážka nebo zúžená vozovka. Závěrem obviněný vyjádřil svůj nesouhlas s hodnocením svědecké výpovědi poškozené M. S., když oba soudy ji nesprávně a neúplně posoudily, když uvedly, že poškozená v protisměru nic neviděla. To je však v rozporu s tím, co vypověděla při hlavním líčení.
S ohledem na vše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na napadený rozsudek.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Uvedl, že obviněný ve svém dovolání v podstatě jen opakoval obhajobu, kterou soustavně uplatňoval již od samého počátku svého trestního stíhání. I v dovolání namítal, že pod vlivem alkoholu nebyl, že ulicí jel podstatně pomaleji než znalcem vypočítaných 114 km/h, že střet vozidla zavinila poškozená řidička a že již byl potrestán správním orgánem. S těmito námitkami se již vypořádaly oba soudy nižších stupňů a s jejich námitkami se státní zástupce ztotožnil a ve stručnosti na ně odkázal.
Z hlediska podaného dovolání považoval státní zástupce za podstatné zmínit, že předmětné námitky samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Takovou námitku však obviněný neučinil. V tomto směru státní zástupce poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Dále uvedl, že celkový obsah námitek obviněného směřoval spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo . Připomněl, že tato zásada se aplikuje „až na závěr kompletně provedeného dokazování, nikoliv u jednotlivých důkazů“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18). Jedná se přitom o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. I v tomto směru poukázal na judikaturu, a to Nejvyššího soudu, podle které ani porušení zásady in dubio pro reo , pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem. Státní zástupce stran námitek směřujících do oblasti skutkových zjištění uzavřel, že pokud obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními, aniž by namítal extrémní rozpor, jeho dovolání neodpovídá uplatněným ani jiným dovolacím důvodům.
Stran namítaného porušení zásady ne bis in idem státní zástupce odkázal na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu. Nepovažoval za potřebné uvádět v tomto směru další judikaturu ani rozebírat naplnění tzv. Engel kritérií, jelikož způsobení dopravní nehody při řízení automobilu pod vlivem alkoholu a způsobení nehody se zraněním osob je zcela jiným skutkem, než následné odmítnutí dechové i krevní zkoušky řidičem takového vozidla. Uvedená námitka by podle něj odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Státní zástupce však dodal, že pokud bychom přesto s jistou rezervou považovali tento dovolací důvod za alespoň obsahově uplatněný, dovolání by v této části bylo zjevně neopodstatněné, jelikož obviněný byl stíhán, obžalován a nakonec i odsouzen za jiný skutek, než za který byl potrestán v předchozím přestupkovém řízení.
K poslední námitce obviněného stran namítaného spoluzavinění poškozené státní zástupce uvedl, že v této části, byť opět s jistou rezervou, by bylo možno považovat dovolání obviněného za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž popíral své zavinění. Vychází ovšem ze své vlastní alternativy skutkového zjištění, že se k místu střetu přibližoval rychlostí pouze 73 km/h a nikoliv rychlostí nejméně 114 km/h. Při právním posouzení jeho zavinění je třeba vycházet z alternativy druhé, prokázané v trestním řízení. V této souvislosti připomněl, že Nejvyšší soud ve své judikatuře, byť k jiné trestné činnosti, považuje již překročení povolené rychlosti o více než 70 % nejen za porušení důležité povinnosti řidiče „závodníka“, ale zejména i za okolnost, která znemožní nebo podstatně ztíží druhému řidiči, aby dal takovému řidiči přednost v jízdě. Státní zástupce odkázal v tomto směru na bohatou judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu. V dané věci však poškozená řidička protijedoucího vozidla nemohla rozpoznat rychlost jízdy obviněného, neboť ten se k ní blížil čelně, v podvečer a rychlostí více než dva a půl násobnou, než jakou mohla v daném místě očekávat. Nelze tak podle státního zástupce dovodit, že by předmětnou nehodu zavinila či spoluzavinila.
Závěrem shrnul, že konkrétní námitky obviněného dílem neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu a pokud uplatněným či neuplatněným dovolacím důvodům odpovídaly, jsou zjevně neopodstatněné, neboť trestní stíhání obviněného bylo přípustné a obviněný předmětnou nehodu zavinil. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyjádřil rovněž svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 9 To 147/2019 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný J. D. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitky však tomuto dovolacímu důvodu z převážné části neodpovídají. Námitky, v rámci nichž namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Až skrze ně přitom dovozoval a namítal nesprávné právní posouzení skutku, jelikož je patrné, že představám obviněného rozhodnutí soudů nevyhovují, a proto zpochybňoval provedené důkazy a jejich hodnocení. S ohledem na výše uvedené v předcházejících odstavcích nutno konstatovat, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. takové námitky neodpovídají.
Nejvyšší soud znovu uvádí, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V daném případě obviněný ani tuto námitku nevznesl.
Již výše bylo zmíněno, že obviněný dovozoval nenaplnění znaku objektivní stránky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku – stav vylučující způsobilost přivozený vlivem návykové látky – skrze nesprávné hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí.
Nejvyšší soud uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 2 v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného trestného činu. To potvrdil také Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly námitky obdobně uplatněné i v podaném dovolání. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, dokazování následně doplnil stran namítaného porušení zásady ne bis in idem , přičemž uzavřel, že není pochyb o vině obviněného, resp. o tom, že byl ve stavu mírné až střední opilosti a že jeho zaviněním došlo k dopravní nehodě.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, svědecké výpovědi jsou v tomto směru, pokud jde o zjištění stavu opilosti, jednoznačné. Odvolací soud se již vypořádal s námitkami, které obviněný uplatnil i v dovolání, tedy vyjádřil se i k namítaným údajným nedostatkům a rozporům v jednotlivých výpovědích, a to i v souvislosti s učiněnými znaleckými závěry, jakož i ke skutečnosti, že nebyl řádně procesně proveden důkaz výpovědí svědka J. Š. Nejvyšší soud se proto nebude dále zabývat těmito námitkami. Není totiž ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.
Jen pro úplnost lze dodat, že obviněnému nebylo v trestním řízení přičteno k tíži to, že se odmítl podrobit dechové zkoušce, která by ověřila míru ovlivnění alkoholem, jak se v dovolání domníval. Zákon nestanoví, jakými důkazními prostředky má být stupeň ovlivnění pachatele alkoholem zjištěn. Podle §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. V praxi je stupeň ovlivnění pachatele alkoholem obvykle zjišťován dechovou zkouškou, krevní zkouškou nebo zkouškou moči. Tyto metody umožňují přesné zjištění stupně ovlivnění pachatele alkoholem a jejich výsledkem je konkrétní údaj o množství alkoholu vyjádřený číselně v jednotkách g/kg (promile). Použití těchto metod však je podmíněno součinností pachatele.
Z ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. a z toho, že zákon nepředepisuje, jakým důkazním prostředkem má být stupeň ovlivnění pachatele zjištěn, vyplývá, že nelze-li v konkrétním případě učinit potřebné zjištění na podkladě dechové zkoušky, krevní zkoušky nebo zkoušky moči, zejména pro nedostatek součinnosti pachatele, je možné opřít toto zjištění o jiné důkazní prostředky.
V posuzované věci se obviněný odmítl podrobit jakékoli metodě umožňující exaktní zjištění toho, zda a v jakém stupni je ovlivněn alkoholem. Při nedostatku takového důkazu se Obvodní soud pro Prahu 2 proto zaměřil na objasnění této otázky jinými důkazními prostředky, jimiž se staly výpovědi osob, které s obviněným na místě dopravní nehody nebo bezprostředně poté přišly do styku a které svými smysly vnímaly jeho chování, pohyb, řeč a celkovou reakci na situaci, v níž se ocitl. Jednalo se o výpovědi svědků z řad policistů (M. K., T. B., T. V.), ale i o výpovědi dalších svědků (P. T., L. L.). Podkladem pro právní závěr, že byl obviněný pod vlivem alkoholu, a to ve „stavu vylučujícím způsobilost“ ve smyslu §274 tr. zákoníku, opřely soudy rovněž o lékařskou zprávu D. R. ( „pacient v ebrietě“ ). Namítal-li obviněný, že se z této lékařské zprávy podává, že byl schopen chůze a normální komunikace, je třeba k tomu uvést, že ani jeden ze svědků nevypověděl, že by chůze schopen nebyl, nýbrž že jeho chůze nebyla rovná apod. Znaleckým zkoumáním MUDr. Lea Havelky bylo zároveň také zjištěno, že zranění, které obviněný utrpěl, nemělo vliv na jeho psychosenzomotorické funkce. Po zhodnocení těchto důkazů soud prvního stupně zjistil, že obviněný měl špatnou koordinaci pohybů, nebyl schopen udržet rovnováhu, moc nekomunikoval, mluvil zmateně, jeho reakce byly zpomalené a jeho chování bylo neobvyklé, z jeho dechu byl cítit alkohol. Skutečnost, že ne všichni svědci z obviněného cítili alkohol, neznamená, že by tím bylo vyvráceno jeho ovlivnění alkoholem. K tomu se již však vyjadřoval odvolací soud.
Podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1 promile, byl způsobilý k řízení vozidla. Každé ovlivnění alkoholem snižuje schopnosti k řízení, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Lékařská věda popisuje typické příznaky vlivu alkoholu na lidské chování. Přitom rozlišuje pět pásem: od 0,5 promile podnapilost, od 1 promile mírnou opilost, od 1,5 promile střední opilost, od 2,5 promile těžkou opilost a od 3,5 promile ohrožení života intoxikací (viz např. Soudní lékařství pro právníky, autor prof. MUDr. Přemysl Strejc, DrSc., str. 62-63, vydáno Nakladatelstvím C. H. Beck v Praze roku 2000). Porušení funkce rovnovážného ústrojí již je příznakem lehké opilosti. Blábolivá řeč a vrávoravá chůze jsou příznaky střední opilosti.
Konfrontují-li se tyto poznatky lékařské vědy s tím, co o chování, řeči, pohybu a reakcích obviněného zjistil soud prvního stupně, je jasné, že obviněný se nacházel minimálně ve stavu mírné až střední opilosti, o kterou jde v rozmezí 1-2,5 promile alkoholu v krvi obviněného. Evidentně se tedy jednalo o stav vylučující jeho způsobilost řídit motorové vozidlo ve smyslu znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto uzavírá, že učiněný právní závěr považuje za správný, mající oporu v provedeném dokazování.
Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka obviněného, jíž namítal, že byla v jeho případě porušena zásada ne bis in idem , jelikož byl za jednání, které je mu kladeno za vinu, soudem prvního stupně potrestán pravomocným rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. S-MHMP 1931885/2016/Sva, č. j. 2112029/2016/Sva.
Jak je uvedeno výše, obviněný v dovolání poukazoval na ustanovení §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. [obviněným chybně označené jako písm. j)], podle něhož platí, že trestní stíhání je nepřípustné, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána – čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který vymezuje právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž trestný čin. Obviněný v této souvislosti poukázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 6 Tdo 986/2007.
Z uvedeného je patrné, že taková námitka odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nejvyšší soud v této souvislosti zmiňuje rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V intencích tohoto rozhodnutí je třeba konstatovat, že ačkoli obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. neuplatnil, jeho dovolací námitky tomuto dovolacímu důvodu odpovídají, a proto se jimi Nejvyšší soud zabýval. Důvodům a argumentaci obviněného, jak byly rekapitulovány shora, však nepřiznal opodstatnění.
Nadto je rovněž třeba uvést, že téměř shodné námitky byly obviněným již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408).
Jen ve stručnosti proto Nejvyšší soud uvádí následující. Okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. Základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání v souvislosti se zásadou ne bis in idem jsou čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a v případě, že se jedná o vztah přestupek - trestný čin jako v nyní posuzované věci, §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, jde především o čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v níž je zakotvena zásada ne bis in idem , tedy z práva nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin. Ze znění čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě vyplývá, že zásadu ne bis in idem je namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu.
Ačkoliv orgány činné v trestním řízení v České republice při posuzování překážky ne bis in idem vycházejí z totožnosti skutku [§11 odst. 1 písm. h) až k) tr. ř.] chápané jako totožnosti rozhodných skutkových okolností určitého činu, tak ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě nezakazuje opětovné stíhání a odsouzení pro tentýž skutek, ale pro tentýž trestný čin, což svědčí pro názor, podle něhož je podstatná i totožnost právní kvalifikace určitého činu trestněprávní povahy, jak ostatně již Nejvyšší soud vícekrát uvedl (např. v usnesení ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 514/2006, ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 161/2006, a ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 223/2007). Takový výklad odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „Evropský soud“), který v jednotlivých svých rozhodnutích nepovažuje samotné dvojí stíhání a odsouzení pro tentýž skutek (v jeho obvyklém pojetí užívaném v České republice) za porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to v případech, jestliže jde o stíhání a odsouzení pro takové odlišně právně kvalifikované činy, které mají rozdílné podstatné znaky skutkových podstat (např. rozhodnutí Evropského soudu ze dne 30. 5. 2000 ve věci Ponsetti a Chesnel vs. Francie). Z toho je nutno dovodit, že při aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. může být stanoven důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně pouze v těch případech, když se po pravomocném rozhodnutí o přestupku vede trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako přestupek. Proto nikoliv každé pravomocné rozhodnutí o přestupku vytváří překážku věci rozhodnuté pro trestní stíhání ohledně trestného činu spáchaného na tomtéž skutkovém základě. Přímá aplikace ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o zákazu dvojího trestání je v konkrétním případě závislá na tom, zda v přestupkovém řízení bylo rozhodnuto o tomtéž skutku, a zda se jednalo o činy s alespoň částečně stejnými rozhodnými znaky skutkové podstaty. Podle názoru Nejvyššího soudu se v posuzované trestní věci o takový případ nejedná.
Skutek je pojmem trestního práva procesního i hmotného. Je nutné rozlišovat mezi skutkem a trestným činem. Zatímco skutek jako pojem procesněprávní je chápán jako událost ve vnějším světě vyvolaná činem člověka, trestný čin jako pojem hmotněprávní je souhrnem skutečností, které vyčerpávají znaky skutkové podstaty některého trestného činu a podmiňují trestní odpovědnost (srov. i rozhodnutí č. 33/1974 Sb. rozh. tr.). Procesněprávní a hmotněprávní chápání skutku se částečně překrývá. Prolínání hmotněprávního a procesního pojetí skutku může mít význam právě při posuzování otázky, zda vznikla překážka věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 tr. ř. či nikoli (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 2, r. 2003, č. T -497). Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Jednání je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání nebo v opomenutí či nekonání. Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákoníkem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (rozhodnutí č. 8/1985, č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Skutek je tvořen souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 1682, 1686-1687). Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, z níž vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že základní trestní právní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci.
Totožnost skutku bude zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 1682).
Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a jak byly zjištěny v rámci přestupkového řízení, na základě něhož byl učiněn výrok rozhodnutí o přestupku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv pouze závěry právní.
Z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. S-MHMP 1931885/2016/Sva, č. j. 2112029/2016/Sva, vyplývá, že jím byl obviněný J. D. uznán vinným ze spáchání přestupků podle §125c odst. 1 písm. d), k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), neboť porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. f), g) a §6 odst. 7 písm. a) tohoto zákona.
Z popisu těchto přestupků ve výše citovaném rozhodnutí, pro něž byl obviněný projednáván, je patrné, že uvedený skutek nevykazuje žádnou shodu s činem, pro nějž byl odsouzen v nyní posuzované trestní věci.
Srovnáním popisu skutků u obou porovnávaných činů je zřejmé, že se tyto liší v jednáních obviněnému kladených za vinu, neboť u přestupků spočívalo v tom, že obviněný „v rámci vyšetřování dopravní nehody byl orgánem PČR vyzván k orientačnímu vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu a k orientačnímu vyšetření zjišťující obsah jiné návykové látky než alkoholu, kterému se odmítl podrobit“ , a současně neměl při řízení u sebe řidičský průkaz. Projednávaného trestného činu, pro který je nyní vedeno trestní řízení, se obviněný souhrnně řečeno dopustil tím, že řídil vlastní osobní automobil, ačkoli přinejmenším byl srozuměn s tím, že po požití alkoholických nápojů byla jeho schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo vyloučena a v tomto stavu, i v důsledku nepovolené rychlosti, nebyl schopen zabránit střetu s protijedoucím automobilem. Je tedy patrné, že uvedená jednání nejsou shodná, neboť u přestupků se obviněný odmítl podrobit vyšetření a řídil bez řidičského průkazu, kdežto u trestného činu řídil motorové vozidlo, ač jeho schopnost vykonávat tuto činnost byla ovlivněna požitým alkoholem, což jsou zcela rozdílná a netotožná jednání.
Nutno podotknout, že uvedené činy se neshodují ani co do vzniklých následků. Přestupky podle §125c odst. 1 písm. d), k) zákona o provozu na pozemních komunikacích spočívaly v porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. f), g) a §6 odst. 7 písm. a) tohoto zákona vyjadřující povinnost řidiče podrobit se na výzvu policisty, vojenského policisty, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem či jinou návykovou látkou, jakož i povinnost mít u sebe při řízení řidičský průkaz. Trestný čin podle §274 tr. zákoníku je ohrožovacím deliktem, u něhož je následkem vyvolání stavu ohrožení, které nemusí být bezprostřední a konkrétní. U řízení motorového vozidla nastává již při zahájení jízdy. Ve smyslu tohoto ustanovení je objektem, jenž je chráněn, život a zdraví lidí a majetek proti ohrožení určitého druhu, zde konkrétně před opilými řidiči motorových vozidel.
Nejvyšší soud proto s ohledem na uvedené, stejně jako soud prvního i druhého stupně, dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení zásady ne bis in idem , neboť čin, pro který byl obviněný v projednávané trestní věci odsouzen, není totožný s činem, pro který byl uznán vinným v rámci přestupkového řízení.
V minulosti navíc již Nejvyšší soud judikoval, že pravomocné rozhodnutí správního orgánu o přestupku podle §125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích nebrání případné odpovědnosti za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže bylo zjištěno, že fyzická osoba řídila vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si přivodila vlivem návykové látky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 78/2011).
Přestože obviněný i v rámci své poslední námitky, kterou namítal spoluzavinění poškozené M. S., brojil proti hodnocení její svědecké výpovědi, s jistou mírou tolerance lze tuto námitku považovat za uplatněnou právně relevantně. Ani této námitce však Nejvyšší soud nemůže přiznat opodstatnění.
Prvně je třeba uvést, že obviněný zpochybňováním hodnocení svědecké výpovědi poškozené předestíral pouze své vlastní hodnocení, přičemž hodnocení provedené soudy vytrhl z kontextu tak, aby to odpovídalo argumentaci v jeho prospěch. Soudy učiněná skutková zjištění však nebyla v rozporu s tím, co skutečně poškozená vypověděla, neboť uvedla, že protijedoucí vozidlo obviněného spatřila až ve chvíli, kdy začala překážku na její straně objíždět. Z tohoto jejího tvrzení přitom oba soudy vycházely (bod 1. rozsudku soudu prvního stupně, bod 8. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Není tedy pravdou, že by soudy ve svých rozhodnutích uváděly, že poškozená v protisměru nic neviděla.
Oba soudy nižších stupňů, zejména pak soud prvního stupně, se ve svých rozhodnutích velmi podrobně zabývaly průběhem nehodového děje a zaviněním obviněného ve vztahu ke způsobení dopravní nehody.
Nejvyšší soud v rámci své trestněprávní rozhodovací praxe se k případům dopravních nehod vyjádřil již nejednou, v důsledku čehož je v této oblasti k dispozici ustálená judikatura, ze které je možné vydedukovat jasné zásady řešení dopravních kolizí.
Tak Nejvyšší soud vyslovil, že nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své jednání. Není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků provozu dodržování stanovených pravidel (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 686/2007, 5 Tdo 1173/2004).
Jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi (ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů), protože takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví. Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci (např. o více než 70 %) je zároveň porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, rozhodnutí publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.).
Lze zmínit taktéž ten právní názor, podle něhož řidič, který dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní, nemá povinnost dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, rozhodnutí publikované pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr.).
Z technického hlediska je přednost v jízdě zachována pouze tehdy, když motorové vozidlo, které jede po hlavní komunikaci s předností v jízdě, se pohybuje maximálně povolenou rychlostí pro daný úsek, tj. 60 km/hod. Z toho vyplývá, že poškozený jako řidič odbočující z vedlejší na hlavní komunikaci, může dát přednost pouze vozidlům nacházejícím se v dohledné vzdálenosti a jedoucím rychlostí do 60 km/hod. Dodržení této rychlosti je totiž zárukou, že je řidič na vedlejší komunikaci uvidí, a zatímco při rychlosti 80 km/hod. a více tak tomu není (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 459/2011).
Na straně vozovky, po níž jela poškozená M. S., byla překážka v podobě ohraničeného a označeného výkopu vozovky, kterou musela objet vlevo, což v daném případě znamenalo vjet do protisměru.
Podle §16 zákona o provozu na pozemních komunikacích řidič, který při objíždění vozidla, jež zastavilo nebo stojí, nebo při objíždění překážky provozu na pozemních komunikacích anebo chodce vybočuje ze směru své jízdy, nesmí ohrozit ani omezit protijedoucí řidiče a ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Přitom musí dávat znamení o změně směru jízdy. Podle §20 tohoto zákona se řidiči protijedoucích vozidel vyhýbají vpravo, včas a v dostatečné míře. Nemohou-li se bezpečně vyhnout, musí dát přednost v jízdě ten, na jehož straně jízdy je překážka nebo zúžená vozovka. Musí-li jeden z nich couvat, učiní tak ten, pro něhož je to snazší nebo méně nebezpečné.
V řízení bylo prokázáno, že poškozená si při objíždění této překážky počínala obezřetně. Překážku začala objíždět poté, co se ubezpečila, zda v protisměru nejede nějaké vozidlo. To následně spatřila až poté, co již započala objížděcí manévr, přičemž na protijedoucí vozidlo obviněného zareagovala včas, nicméně vzhledem k rychlému sledu události už nedokázala střetu zabránit, pouze své vozidlo zastavila. Dokazováním bylo zároveň prokázáno, že kdyby obviněný jel maximální povolenou rychlostí, tj. 50 km/h, ke střetu vozidel by nedošlo a poškozená by stihla překážku objet. Dokonce, i pokud by obviněný jel rychlostí 88 km/h, tak by včasným brzděním nehodě zabránil. Ovlivněn alkoholem za současného výrazného překročení rychlosti (minimálně 114 km/h) však toho nebyl schopen. Za takto zjištěného skutkového stavu není pochyb o tom, že poškozená M. S. neporušila zákonem stanovené povinnosti, neboť s ohledem na výše uvedená obecná východiska na ní nebylo možno spravedlivě požadovat, aby předpokládala možné porušení pravidel silničního provozu ze strany protijedoucího vozidla. V opačném případě by to totiž za daných výhledových podmínek znamenalo, že by danou překážku nemohla objet nikdy. Jedinou a zásadní příčinou dopravní nehody proto bylo vysoká, více než 100% překročená rychlost obviněného, neboť tím fakticky znemožnil poškozené dokončit objetí překážky. Na tomto místě je nutné podotknout, že zejména soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval hodnocením obou znaleckých posudků, přičemž učinil závěr, že obviněný překročil povolenou rychlost jízdy minimálně o 64 km/h. Obviněný takovou námitkou opět jen rozporoval hodnocení důkazů a učiněná skutková zjištění. Jak bylo však již výše konstatováno, taková námitka uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
Je tedy namístě uzavřít, že Obvodní soud pro Prahu 2 měl k dispozici dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu nevyvolávají pochybnosti o vině obviněného. Městský soud v Praze proto nepochybil, pokud ponechal rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o vině i trestu beze změny. Nejvyšší soud s ohledem na vše uvedené konstatuje, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 9 To 147/2019, ani jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 9 T 160/2017, netrpí žádnými vadami. Zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud obecně připomíná, že tento dovolací důvod je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první alternativu spadají případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Odvolací soud rozhodoval rozsudkem, jelikož z rozsudku soudu prvního stupně zrušil výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené M. S. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. V další části však fakticky odvolání obviněného zamítl, byť o tom nerozhodoval samotným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002). Ačkoliv obviněný v dovolání neuvedl, kterou z alternativ uplatňuje, je patrné, že dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ), příp. e) tr. ř. však nemohl být tento dovolací důvod naplněn, neboť dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněné námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), příp. e) tr. ř. neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu