ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.487.2019.3
sp. zn. 5 Tdo 487/2019
40
39
sp. zn. 5 Tdo 487/2019-6694
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovoláních, která podali obvinění J. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, J. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, L. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a L. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 17/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 15/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se v celém rozsahu zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 17/2018, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 57 T 15/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to včetně výroku o souhrnném trestu, který byl obviněné L. S. uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 31 To 118/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 144/2017.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 57 T 15/2014, byl obviněný J. H. uznán vinným zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství se spoluobviněnými J. H., L. S. a L. T., kteří byli shodně uznáni vinnými zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, za což byli obvinění J. H., J. H. a L. T. odsouzeni podle §222 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněným trestům odnětí svobody v trvání pět a půl roku, resp. obviněný L. T. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jejichž výkon byli všichni jmenovaní zařazeni do věznice s ostrahou podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v rozsudku byl nesprávně citován §55 tr. zákoníku). Obviněné L. S. soud uložil podle §222 odst. 4 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla rovněž zařazena do věznice s ostrahou, přičemž soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 8. 2014, č. j. 6 T 189/2013-1902, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 4. 2015, č. j. 31 To 447/2014-1976, jimiž byla obviněná uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jako i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále krajský soud podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil každému z obviněných také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení jako člen orgánů ve společnostech s ručením omezeným a akciových společnostech (obviněné L. S. byla zakázána účast v orgánech i dalších právnických osob) na dobu sedmi roků. Zároveň byli poškození M. S. a N. S. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. řádu.
2. Proti shora uvedenému rozsudku podali všichni čtyři obvinění odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 17/2018, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněné J. H. a J. H. uznal vinnými pokusem zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, obviněnou L. S. pokusem zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a obviněného L. T. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 pím. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto zločiny vrchní soud uložil obviněným J. H. a J. H. podle §222 odst. 4 tr. zákoníku nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání pěti let, pro jejichž výkon je zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněné L. S. soud uložil podle §222 odst. 4 tr. zákoníku rovněž nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let a pro jeho výkon ji zařadil do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněnému L. T. byl podle §216 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále vrchní soud uložil všem čtyřem obviněným trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení jako člen orgánů ve společnostech s ručením omezeným a akciových společnostech a dalších právnických osob na dobu 7 let, tedy zcela shodně jako soud prvního stupně. Rovněž adhezní výrok, jímž odvolací soud odkázal poškozené M. S. a N. S. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. řádu, se shodoval s adhezním výrokem krajského soudu.
3. Uvedené trestné činnosti (tři pokusy zločinu poškození věřitele a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti) se obvinění dopustili skutkem, jenž spočíval stručně uvedeno v tom, že:
obviněný J. H. jako předseda představenstva obchodní společnosti T., (dále též „T.“) a J. H. jako předseda dozorčí rady téže obchodní společnosti a současně oba jako jednatelé obchodní společnosti K., (dále též „K.“) svolali na den 16. 8. 2010 náhradní mimořádnou valnou hromadu obchodní společnosti T., ačkoli manželé M. a N. S. sami a prostřednictvím svého zmocněnce Mgr. Mariana Jeřábka vyzvali K., a jejího jednatele J. H. k úhradě dlužných splátek a také k doložení dokladů k pohledávce, jejíž zápočet byl uplatněn, a když se tak nestalo, manželé S. prostřednictvím Mgr. Mariana Jeřábka odstoupili od Smlouvy o úplatném převodu cenných papírů obchodní společnosti MIRUKA, a. s., ze dne 3. 8. 2009, uzavřené mezi prodávajícími M. a N. S. a kupujícím K., za kupní cenu 4 000 000 CAD (tj. 67 284 000 Kč) a 4 250 000 Kč (celkem 71 534 000 Kč), odstoupení od smlouvy bylo doručeno obchodní společnosti K., nejpozději dne 2. 8. 2010, současně podle čl. 8.1. smlouvy vyzvali K., k předání akcií obchodní společnosti T., a její zástupce vyzvali, aby se zdrželi úkonů, jež by mohly T., přivodit újmu, a na této mimořádné valné hromadě, která se konala v notářské kanceláři Mgr. Dagmar Pasevové v XY dne 16. 8. 2010, J. H. vystupoval jako zástupce akcionáře K., ačkoli nejméně od 3. 8. 2010 věděl o odstoupení od smlouvy manželi S. a o tom, že následkem tohoto jednání je přechod vlastnického práva k akciím zpět na prodávající manžele S., tudíž jejich povinností bylo akcie vrátit, avšak na mimořádné valné hromadě se jim podařilo prosadit změnu stanov týkající se způsobu rozhodování valné hromady tak, že nově nebyla nutná účast a souhlas 100% akcionářů, a současně byl přítomnými odsouhlasen prodej nemovitostí ve vlastnictví T., které byly zapsány na listu vlastnictví č. 6 v katastrálním území XY, následně došlo k uzavření kupní smlouvy dne 25. 8. 2010 v XY, již podepsal za prodávající T., obviněný J. H. spolu s bratrem J. H. a za kupující občanské sdružení E. obviněná L. S., touto smlouvou byly za kupní cenu ve výši 56 000 000 Kč převedeny veškeré nemovitosti v areálu v XY (podrobně specifikované ve výroku o vině), jež byly nezbytné k podnikání obchodní společnosti T., a jejichž obvyklá tržní hodnota činila k 3. 8. 2010 částku 60 000 500 Kč, přestože si byli vědomi, že znemožní splnění závazku K., plynoucího z odstoupení od smlouvy, přičemž L. S. uzavřela kupní smlouvu, přestože občanské sdružení zjevně nedisponovalo finančními prostředky k úhradě kupní ceny, neměla je ani odpovídajícím způsobem zajištěné, skutečným cílem jednání bylo dosažení změny vlastnického práva k převedeným nemovitostem a zmaření uspokojení pohledávky manželů S., k úhradě kupní ceny ve lhůtě splatnosti nedošlo, nebyla uhrazena ani později, s čímž museli být obvinění J. H. a J. H. srozuměni, k dosažení téhož cíle stejné nemovitosti obviněná L. S. v součinnosti s obviněným L. T. převedla kupní smlouvou ze dne 25. 10. 2010 uzavřenou v XY, podepsanou na straně prodávajícího občanského sdružení jménem obviněné a na straně kupující obchodní společnosti T., (dále též „T.“) obviněným L. T., jenž byl současně členem občanského sdružení E., přitom obchodní společnost T., (nyní I.), byla založena dne 27. 9. 2010 jednak občanským sdružením K., jednajícím obviněným L. T. a jednak občanským sdružením E., jednajícím obviněnou L. S. a byla zapsána do obchodního rejstříku dne 20. 10. 2010, přičemž ani v případě tohoto převodu nemovitostí nebyla zaplacena kupní cena, obvinění L. S. a L. T. se tohoto jednání dopustili se záměrem, aby převedené nemovitosti byly ve vlastnictví subjektu, který nebude spojován s předchozím jednáním obviněných J. H. a J. H., čímž došlo k částečnému zmaření uspokojení závazku obchodní společnosti K., vrátit manželům S. akcie obchodní společnosti M., (později T.) a ke způsobení škody manželům S. ve výši nejméně 60 000 500 Kč, neboť K., uhradila poškozeným na podkladě Smlouvy o úplatném převodu cenných papírů celkem částku 9 766 580 Kč, přičemž na podkladě rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 19 C 10/2017, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 28 Co 28/2018, byly shora uvedené nemovitosti vráceny zpět do vlastnictví T.
II. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného J. H.
4. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Filipa Seiferta dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku o vině i o trestu a nejprve v krátkosti shrnul své výhrady tak, že odvolací soud nesprávně posoudil skutek jako trestný čin a že opomenul některé důkazy a přitom porušil zásadu presumpce neviny i jeho právo na obhajobu.
5. Byl přesvědčen, že k nesprávnému závěru o spáchání trestného činu došlo v důsledku vadně zjištěného a následně vyhodnoceného skutkového stavu, mezi skutkovými a právními závěry shledal extrémní nesoulad. Stíhaný skutek nelze podle obviněného subsumovat pod skutkovou podstatu pokusu zločinu poškození věřitele z důvodu nenaplnění znaku pachatele, jímž může být u poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku pouze dlužník, tedy v dané věci obchodní společnost K. Sám obviněný k tomu poukázal na judikaturu a ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku, podle nichž může být pachatelem za situace, kdy je dlužníkem právnická osoba, fyzická osoba, která je statutárním orgánem této právnické osoby. Dovolatel vytkl soudům obou stupňů, že v tomto smyslu se subjektem pokusu zločinu poškození věřitele vůbec nezabývaly.
6. Výhrady měl obviněný J. H. také vůči odůvodnění napadeného rozsudku, neboť odvolací soud zvolenou právní kvalifikaci skutku nevysvětlil dostatečně, jeho odůvodnění nesplňuje zákonné požadavky uvedené v §125 tr. řádu. Zejména není patrno, z jakého důvodu soud posoudil jeho jednání jako trestné a spáchané ve stadiu pokusu a nikoli jako skutek, který není trestným činem, když sám vrchní soud přiznal, že ke zmaření uspokojení věřitele dojít nemohlo, protože nemovitosti „byly v době jednání vráceny společnosti T.“.
7. Nesouhlasil také s názorem vrchního soudu, podle něhož směřoval prodej nemovitostí ke zmaření uspokojení věřitele, k čemuž odkázal na argumentaci v doplnění svého odvolání, v němž zdůraznil okamžik dokonání trestného činu poškození věřitele, jenž nastane, pokud dojde alespoň k částečnému zmaření uspokojení pohledávky věřitele. To znamená, že dlužník v důsledku trestného jednání již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu a dlužník sám již nemá vliv na to, zda byl nebo bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Podobně s odkazem na svou odvolací argumentaci obviněný namítl neplatnost odstoupení od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 3. 8. 2009 uzavřené mezi M. a N. S. jako věřiteli a obchodní společností K., (dále též jen „smlouvy“) jako dlužníkem. Důvod neplatnosti této smlouvy spatřoval v tom, že pro odstoupení od smlouvy nebyly splněny podmínky uvedené v čl. 6.4 smlouvy, a to že dlužník K., neobdržel výzvu k uhrazení dlužných částek a také nebyla na výzvu dlužníka předložena originální plná moc právního zástupce věřitelů. Proto se obviněný domníval, že v době převodu nemovitostí kupní smlouvou ze dne 25. 8. 2010, jímž podle soudu mělo dojít ke ztížení uspokojení věřitele, dlužník K., ani nemohl vědět o existenci platného závazku vrátit věřitelům akcie. Uvedl, že k vyslovení platnosti odstoupení od smlouvy došlo až rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. Rsp 1271/12, do té doby nebylo jisté, zda skutečně má K., povinnost akcie odevzdat, proto ani nemohlo být jednání zástupců obchodní společnosti K., považováno za protiprávní.
8. Protože tedy obviněný J. H. nepovažoval odstoupení od smlouvy za platný právní úkon, nemohla být v době konání valné hromady dne 16. 8. 2010, na níž byl odsouhlasen prodej nemovitostí, naplněna subjektivní stránka žalovaného pokusu zločinu poškození věřitele. Úmysl se musí vztahovat ke všem znakům skutkové podstaty, tedy i k dokonání činu, avšak provedené důkazy nedávají podklad pro závěr, že dovolatel jednal v úmyslu porušit nebo ohrozit zájem chráněný v ustanovení §222 tr. zákoníku. S poukazem na stanovisko bývalého trestního kolegia Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky uveřejněné pod č. 19/1971 Sb. rozh. tr., dále na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, připomenul, že úmyslné zavinění nelze předpokládat, musí vyplývat z výsledků dokazování, a dále odkázal k námitce nedostatku subjektivní stránky na text svého odvolání. Zásadní z pohledu subjektivní stránky bylo podle obviněného vyslechnout svědka M. K., který připravil smlouvu o převodu nemovitostí a s nímž obviněný celou transakci konzultoval, avšak soudy pochybily, pokud tento důkaz neprovedly. Na právní radu jmenovaného advokáta se totiž obviněný mohl spoléhat, nevyskytly se jakékoli okolnosti, na jejichž základě by mohl usuzovat na nesprávnost jeho rad, k čemuž citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010.
9. V dané věci bylo možné dospět na základě provedeného dokazování ke dvěma různým skutkovým verzím. V takových případech je podle mínění obviněného J. H. povinností soudu přiklonit se k té, jež je pro obviněného příznivější ve smyslu zásad „in dubio pro reo“ a presumpce neviny, jež však byly postupem soudu v jeho trestní věci porušeny, a rozhodnutí soudu se tak ocitlo v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
10. Dále se obviněný ohradil proti následku trestného činu, jenž byl soudem vyjádřen nedostatečně. Opět s poukazem na své odvolání zopakoval svou dosavadní obhajobu, že prodejem nemovitostí získala obchodní společnost T., vymahatelnou pohledávku za obchodní společností E., její čistý majetek se tedy nezmenšil, protože nemovitosti byly prodány za tržní cenu. K tomu citoval rozhodnutí č. 41/1990 Sb. rozh. tr., podle něhož k trestní odpovědnosti podle §222 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, pokud dlužník pouze oddálí, popřípadě ztíží uspokojení věřitele a věřitel má možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku. Nesprávného právního posouzení se soud dopustil také při určení výše škody. Podle dovolatele soud nepostupoval v souladu se zákonem, správně měl vycházet z rozdílu hodnoty akcií před prodejem a po prodeji nemovitostí, současně by měly být zohledněny závazky T., v celkové výši téměř 2,5 milionu Kč, dále okolnost, že K., již ve splátkách uhradila část kupní ceny za akcie ve výši 9 766 580 Kč, a také pohledávky T., za poškozeným M. S. z titulu jemu poskytnutých půjček. Obviněný připomněl některé názory soudní praxe, např. že ve vztahu k výši škody je rozhodující hodnota, o kterou byl majetek zmenšen, nikoli výše obohacení pachatele (rozhodnutí č. 71/1971 Sb. rozh. tr. a č. 33/1967 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud se však uvedenými hledisky nezabýval, ani nevyužil možnosti přibrat znalce, postupoval tedy v rozporu s §2 odst. 5 tr. řádu a také §89 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
11. Další námitky obviněného J. H. směřovaly proti rozsahu dokazování, pokud došlo k opomenutí provedení stěžejních důkazů, porušily soudy právo obviněného na spravedlivý proces. Návrh dovolatele na výslech svědka M. K. soud prvního stupně neprovedl s odkazem na §99 odst. 2 tr. řádu, s čímž se odvolací soud ztotožnil a doplnil, že ani nelze vyloučit, že by si advokát mohl výpovědí způsobit nebezpečí trestního stíhání. Takto však vrchní soud podle názoru obviněného zaměňoval výjimku z obecné povinnosti svědčit (§99 tr. řádu) s důvody odepření svědecké výpovědi podle §100 odst. 2 tr. řádu. Soudy také správně měly posoudit naplnění zákonných důvodů zákazu výpovědi, čímž fakticky dovolateli odepřely právo navrhovat důkazy na svou obhajobu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, vymezil tři důvody, pro něž je možné zamítnout důkazní návrh obviněného, avšak obviněný byl přesvědčen, že v dané věci nebyl dán ani jeden z nich. Soudy v podstatě „ignorovaly“ důkazy zpochybňující vinu obviněného, tedy porušily zásadu „in dubio pro reo“. Dále obviněný poukázal na podstatné vady řízení, spočívající v tom, že obžaloba byla podána pro skutek kvalifikovaný jako podvod podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství, po skončení dokazování byli spoluobvinění upozorněni na možnou změnu právní kvalifikace, jak byla uvedena ve výroku o vině rozsudku krajského soudu, jenž byl vyhlášen hned následujícího dne. K přípravě a reakci na tuto změnu právního posouzení tak obhajobě nebyl poskytnut dostatečný časový prostor, došlo proto k porušení práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
12. Z těchto důvodů obviněný J. H. na závěr svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a sám podle §265m tr. řádu ve spojení s §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby, eventuálně aby věc vrátil soudu druhého nebo případně prvního stupně (aniž však navrhl zrušit také rozsudek krajského soudu) k novému projednání a rozhodnutí.
b) Dovolání obviněného J. H.
13. Obviněný J. H. napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním podaným prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Kateřiny Brožkové, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a k) tr. řádu.
14. K prvnímu z nich obviněný reprodukoval zákonné znění a jen obecně konstatoval, v čem tento důvod spočívá, aniž by však vůbec sdělil, zda k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného mělo dojít v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, kdy se tak mělo stát a aniž by předložil jakékoli podrobnosti o průběhu řízení v posuzované trestní věci, v nichž spatřuje naplnění tohoto důvodu dovolání.
15. Co se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný nejprve předeslal, že si je vědom nepřípustnosti namítání vad skutkových zjištění s výjimkou námitky extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Zdůraznil, že judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu považuje existenci takového extrémního rozporu za výhradu podřaditelnou pod jím označený důvod dovolání. Stručně poznamenal, že i v dovolání namítané skutkové otázky mohou naplnit dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, k čemuž citoval ustanovení §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., pokud je podstatou námitky tvrzené porušení ústavně zaručených práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení. Tímto způsobem zjevně uplatnil námitku extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry, podle nichž se měl dopustit pokusu zločinu poškození věřitele, avšak k této právní kvalifikaci dospěl odvolací soud (oproti soudu prvního stupně, jenž uznal obviněného vinným dokonaným zločinem poškození věřitele) bez toho, že by k tomu měl oporu v provedeném dokazování, čímž bylo současně porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Porušení tohoto ústavně garantovaného práva a tomu, že tato námitka je při extenzivním výkladu dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, se obviněný dále věnoval pod bodem VII. svého dovolání a citoval nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 389/2007, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 197/2017 a ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 3 Tdo 315/2017. Za specifické porušení práva na spravedlivý proces označil délku trestního řízení přesahující 7 let, a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 157/2006, podle něhož lze u trestního řízení akceptovat délku řízení v trvání šesti roků, delší doba je výjimečná a nelze ji bez významných důvodů tolerovat, obecné soudy by ji měly kompenzovat.
16. Vrchní soud nezajistil obviněnému spravedlivý proces dále tím, že se odmítl zabývat doplněním jeho odvolání, které bylo tomuto soudu doručeno asi týden před konáním veřejného zasedání. Argument soudu byl přitom ten, že výhrady uvedené v tomto podání, měl obviněný zahrnout přímo v odvolání. Přitom obviněný v tomto doplnění odvolání upozorňoval na podmínku spáchání zločinu poškození věřitele konkrétním pachatelem, který je v postavení dlužníka vůči věřitelům, jimiž byli v dané věci manželé S., avšak dlužníkem nebyl obviněný, ale obchodní společnost K., za niž podle vlastního tvrzení jen obviněný jednal. Tudíž by mu svědčil znak pachatele za současného použití ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku, které však vrchní soud neaplikoval. Další výhrada směřovala proti kvalifikaci zločinu ukončeného ve stadiu pokusu. Obviněný byl přesvědčen, že soud druhého stupně nevysvětlil, v čem spočívalo naplnění jeho znaků, požadoval, aby soudy posoudily jednání jako skutek, který není trestným činem, a to pro nedostatek trestněprávně relevantního následku.
17. Dále obviněný poukázal na nesprávné použití zásady subsidiarity trestní represe soudy obou stupňů, podle níž ochrana práv jedince má být uplatňována v prvé řadě prostředky práva občanského, obchodního či správního a teprve tam, kde nedostačuje a současně jsou naplněny znaky některé skutkové podstaty, má nastoupit trestní odpovědnost.
18. V další částí svého dovolání obviněný J. H. poukázal na porušení zásady zachování totožnosti skutku. Trestní stíhání ve věci bylo zahájeno pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu, obžalován byl pro skutek, který žalobce kvalifikoval také jako trestný čin podvodu a odsouzen byl za pokus zločinu poškození věřitele. Vyslovil přesvědčení, že mezi jednotlivými skutky popsanými v uvedených rozhodnutích nebyla totožnost skutku respektována. V této souvislosti se obviněný J. H. domníval, že obžaloba obsahovala podstatné vady, např. rozdílně určovala výši škody způsobené jím a spoluobviněným synem J. H. manželům S. v částce 55 612 420 Kč a poškozené T., v částce 54 320 000 Kč. Obvinění L. S. a L. T. pak měli způsobit škodu obchodní společnosti T., ve výši 54 987 210 Kč. Podezříval státního zástupce, že škodlivý následek vymezil záměrně v několika alternativách, aby si soud mohl některou vybrat a v konečném důsledku nebyla porušena totožnost skutku s ohledem na zachování následku při případné změně právní kvalifikace. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, podle něhož se soudy nesmí stavět do role pomocníka obžaloby. Další vadu obžaloby spatřoval v tom, že žalobce zdvojnásobil způsobenou škodu, jestliže obviněný měl způsobit poškozeným manželům S. škodu neuhrazením kupní ceny za akcie a současně nepřímo i vyvedením nemovitostí. Podle obviněného byla cena nemovitostí zahrnuta v ceně akcií a nemovitý majetek byl především vlastnictvím T., proto nebylo možné, aby způsobil jejich zcizením škodu M. a N. S. Chyby se dále žalobce dopustil tím, že obviněným vytýkal způsobení škody také obchodní společnosti T., aniž by však uvedl, jaký trestný čin měli v této souvislosti spáchat. Uvedl, že tato obchodní společnost k výzvě obviněných deklarovala, že se necítí být žalovaným jednáním poškozena, až po ustanovení opatrovnice se tato obchodní společnost připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Ustanovení opatrovnice této společnosti však bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 7 Cmo 71/2015, zrušeno, proto obviněný současně namítl neplatnost připojení se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody.
19. Nesprávné právní posouzení skutku spočívalo podle obviněného J. H. též v nenaplnění znaku zmaření uspokojení věřitele, neboť „v době jednání“ ( zřejmě myšleno v době vydání napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně ) byly nemovitosti vráceny do majetku obchodní společnosti T., což podle jeho přesvědčení bránilo skutek považovat za trestný čin. Dále namítl, že soud druhého stupně nesprávně určil výši škody, podle obviněného měla být škoda zjištěna z rozdílu mezi hodnotou akcií před prodejem nemovitostí a po jejich prodeji. Měl výhrady proti znaleckému posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., z oboru ekonomika, odvětví odhady a ceny, specializace cenné papíry, neboť v něm nebyly zohledněny závazky obchodní společnosti T., a to dluh vůči pojišťovně Kooperativa ve výši 543 230 Kč, daňový nedoplatek 1 050 000 Kč, nesplacený leasing u ČSOB ve výši 231 000 Kč, nedoplatek za energie ve výši 748 000 Kč a další závazky, na něž poukázal v odůvodnění svého odvolání. Zpochybnil, že by akcie v době jejich prodeje měly hodnotu sjednanou v kupní smlouvě, protože již tehdy měla T., pohledávky za poškozeným M. S. z titulu půjček ve výši 44 400 000 Kč. Přihlédnuto mělo být i k částce ve výši 9 766 580 Kč, již kupující K., za akcie řádně uhradil, přičemž na vrácení této částky měl K., nárok, jestliže soud vyšel z toho, že prodávající manželé S. od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů platně odstoupili. Citoval ustanovení §137 tr. zákoníku o způsobu stanovení výše škody a připomněl závěry ze soudní praxe, podle nichž je rozhodující hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, a nikoli obohacení pachatele, čímž se však soudy vůbec nezabývaly. Vytkl soudům obou stupňů, že nevyužily možnosti přibrat znalce a že odvolací soud nechal vypracovat znalecký posudek podle §105 tr. řádu, na jehož podkladě změnil závěry krajského soudu, čímž mělo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jak bylo judikováno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 3 Tdo 404/2005 ( ve skutečnosti obviněný citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05, jímž bylo uvedené usnesení Nejvyššího soudu zrušeno ).
20. V souvislosti s tím je obviněný J. H. přesvědčen, že snížením majetku T., nemohlo současně dojít ke snížení majetku dlužníka K., a to s ohledem na nemožnost zaměňovat majetek těchto dvou právnických osob. Také upozornil na nutnost oddělovat majetek akciové společnosti od majetku jejích akcionářů, z čehož usoudil, že není možné, aby akcionáři byli poškozenými v případě dispozice s majetkem akciové společnosti.
21. Z uvedených důvodů závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k novému projednání a rozhodnutí (nenavrhl však také zrušení rozsudku soudu prvního stupně) , event. navrhl, aby Nejvyšší rozhodl sám ve věci, aniž by však specifikoval způsob takového rozhodnutí.
c) Dovolání obviněné L. S.
22. Obviněná nejprve dne 13. 8. 2018 podala prostřednictvím svého obhájce JUDr. Oldřicha Voženílka dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, aniž by uplatnila jakoukoli konkrétní dovolací námitku. V tomto podání přednesla závěrečný návrh rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, a to zrušit napadený rozsudek vrchního soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí a dále požadovala, aby byla podle §256m odst. 1 tr. řádu zproštěna obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu. Toto dovolání následně doplnila dvěma podáními ze dne 5. 9. 2018 a 12. 12. 2018.
23. V prvním doplnění dovolání vytkla soudům extrémně vadné hodnocení provedených důkazů, nesprávnou aplikaci trestního práva hmotného (§13, §15, §21 a §222 tr. zákoníku) a mnohých dalších norem. K nesprávné interpretaci důkazů uvedla, že sama po celou dobu nijak nevyvracela své povědomí o tom, že nemovitosti byly převáděny sice na jiný subjekt (T.), avšak ovládaný stejnými osobami jako prodávající právnická osoba (T.), to znamená, že majitel nemovitostí si „přendával majetek z kapsy do kapsy“. Z tohoto důvodu a rovněž díky odbornosti advokáta M. K., jenž celý obchod zajišťoval, neměla jakékoli podezření o závadném jednání, jež by nebylo v souladu se zákonem. Zdůraznila, že neměla tušení o existenci manželů S., o prodeji akcií, o struktuře obchodní společnosti T., a nic jí nebylo známo ani o průběhu valné hromady. Proto nemohla jednat úmyslně. Pokud podle obžaloby mají manželé S. nárok na vrácení akcií od jejich dlužníka K., pak jí podepsané smlouvy o převodech nemovitostí nijak nemařily uspokojení tohoto nároku a ani těmito smlouvami nedošlo k dispozicím s majetkem dlužníka K. Obviněná byla přesvědčena, že převody nemovitostí neměly vliv na hodnotu akcií, protože pohledávka obchodní společnosti T., byla kryta nejprve nemovitostmi a po jejich dalším zcizení zase pohledávkou občanského sdružení E. za obchodní společností T.
24. Obviněná dále nesouhlasila s odvolacím soudem, pokud posoudil smlouvu o převodu cenných papírů jako platnou. Zákon o cenných papírech v §13 odst. 1 věta druhá vymezuje určení kupní ceny jako jednu ze dvou podmínek platnosti smlouvy o převodu cenných papírů. V dané smlouvě se však vyskytlo celkem 5 ujednání o kupní ceně, tudíž cena nebyla smlouvou jednoznačně určena, a proto byla smlouva podle obviněné neplatná.
25. Rovněž obviněná stručně konstatovala, že z ničeho nevyplývá, že by se dopustila skutku uvedeného v obžalobě a že by tento skutek byl vůbec trestným činem. Protože byla odsouzena, aniž bylo její trestné jednání prokázáno, porušily soudy zásadu „in dubio pro reo“ a také použití trestního práva jako „ultima ratio“.
26. Ve druhém doplnění dovolání nejprve obviněná sama předložila svůj pohled na chronologický sled událostí. Koncem roku koupil M. S. průmyslový areál, který na počátku roku 2000 vložil do nově zakládané obchodní společnosti T. V září 2008 založil J. H. obchodní společnost K., s níž uzavřeli manželé S. dne 3. 8. 2009 smlouvu o úplatném převodu cenných papírů (akcií T.) za 4 250 000 Kč a za obnos v kanadských dolarech, který může činit podle částky uvedené číslicemi 4 000 000 CAD, podle částky uvedené slovy 4 250 000 CAD, nebo podle součtu splátek 4 050 000 CAD, ale také podle částky uvedené číslicemi včetně úroku 4 585 000 CAD anebo podle částky uvedené slovy včetně úroku 4 964 802 CAD. Obviněná pak za kupující občanské sdružení E. podepsala dne 25. 8. 2010 kupní smlouvu, podle níž toto sdružení zakoupilo areál v XY za 56 000 000 Kč, přičemž se osobně nesetkala s osobami, které podepsaly smlouvu za prodávající T. (tedy s obviněným J. H. a s jeho bratrem J. H.). Dne 20. 10. 2010 byla založena obchodní společnost T., jíž byly 25. 10. 2010 prodány předmětné nemovitosti občanským sdružením, což obviněná stvrdila na smlouvě svým podpisem. Až dne 13. 3. 2012 se obviněná dozvěděla o existenci manželů S., a to z usnesení policejního orgánu. Na tento výklad navázala zpochybněním správnosti jiného hmotněprávního posouzení smlouvy o prodeji akcií, zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, a zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. K nesprávné aplikaci zákona o cenných papírech obviněná zdůraznila, že smlouvou o prodeji akcií byly zcizeny akcie na řad, k jejichž převodu je nutný tzv. indosament. Soudy se opomněly zabývat tím, jak ovlivnilo odstoupení od smlouvy manželi S. platnost tohoto indosamentu. Pokud šlo o zánik synallagmatického právního vztahu, měly si strany vrátit dosud poskytnutá plnění, ale manželé S. si dosud uhrazenou část kupní ceny ponechali. Tvrdili, že se jedná o smluvní pokutu podle smlouvy o převodu cenných papírů, avšak ta byla neplatná jak pro rozpor s ustanovením §13 odst. 1 věta druhá zákona o cenných papírech, tak pro rozpor s dobrými mravy. Podle obviněné na tom nemohlo nic změnit ani rozhodnutí rozhodčího soudu, na který se odvolával soud druhého stupně. Vzhledem k tomu se domnívala, že vztah mezi dlužníkem (K.) a věřitelem (manželé S.) nevznikl platně, ale i kdyby ano, v rozhodné době vůbec nevěděla o jeho existenci a nemohla tedy ani z vědomé nedbalosti mařit uspokojení takového věřitele, který neexistoval a o němž nevěděla.
d) Dovolání obviněného L. T.
27. Obviněný L. T. byl v dovolacím řízení zastoupen stejným obhájcem jako obviněná L. S., což se odráží na jeho dovolací argumentaci. Přestože se s obsahem dovolání obviněné L. S. neshoduje bezvýhradně, logicky již s ohledem na rozdílnou právní kvalifikaci jednání těchto dvou obviněných, jsou předložené námitky téměř shodné. I tento obviněný podal nejprve dovolání bez předložení jakýchkoli námitek, avšak s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a shodně jako obviněná navrhl Nejvyššímu soudu zrušit rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozhodnutí na ně navazující a dožadoval se zproštění obžaloby. Své dovolání poté doplnil podáním ze dne 4. 10. 2018, jež se obsahem výrazně podobalo prvnímu doplnění dovolání obviněné L. S.. Obviněný přednesl výhrady proti právnímu posouzení ustanovení §13, §15 a §216 tr. zákoníku a také proti nesprávné aplikaci soukromého práva v celé řadě jeho norem hmotněprávní povahy. Shodně s obviněnou L. S. se domníval, že zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování a oba také označili rozsudek vrchního soudu za „konfúzní a nepřezkoumatelný“. Dovolatel ze zcela totožných důvodů jako obviněná L. S. (tedy proto, že vlastník nemovitostí byl v podstatě stále tentýž, nevěděl o existenci manželů S. a jejich postavení věřitelů vůči dlužníku K., prodej nemovitostí zajišťoval zkušený advokát M. K.) neviděl nic pochybného na transakcích, jimiž byly pozemky a stavby v areálu XY převedeny na obchodní společnost T. Tedy, ač to neformuloval výslovně, zřejmě jeho argumentace směřovala proti naplnění subjektivní stránky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti.
28. V další části dovolání obviněného L. T. odpovídá doslova odůvodnění doplnění dovolání obviněné L. S., jak bylo citováno výše, není je proto nutné znovu reprodukovat.
III. Vyjádření k dovoláním
29. K dovolání všech obviněných se nejvyšší státní zástupce vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který úvodem zrekapituloval výhrady každého z obviněných. Následně zaujal stanovisko k jednotlivým dovolacím důvodům a konkrétním námitkám. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu byl uplatněn pouze obviněným J. H., jenž však nespecifikoval ani jeho alternativu, ani námitku tomuto důvodu podřaditelnou.
30. Všemi obviněnými vznesená výhrada extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé směřovala podle státního zástupce mimo dosah uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože obvinění v podstatě pozměnili skutkový děj a teprve poté na odlišném skutkovém stavu postavili svůj závěr o nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy že jednání nenaplňuje všechny znaky trestného činu poškození věřitele. Státní zástupce přitom v postupu soudů nespatřoval jakoukoli svévoli či dezinterpretaci provedených důkazů, tudíž nesouhlasil s obviněnými, že by v trestním řízení bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces.
31. Také námitku tzv. opomenutého důkazu nebylo podle státního zástupce možné podřadit dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný J. H. ani neoznačil důkaz, jenž měl být soudy opomenut. Obviněný J. H. tak sice učinil, považoval za opomenutý výslech svědka M. K., ale státní zástupce s ním nesouhlasil. Krajský soud projevil snahu tento důkaz provést, avšak jmenovaný svědek odmítl svědčit a soud nenašel zákonný důvod, aby předvolaného svědka donutil ke svědecké výpovědi. Tento důkaz tedy nebyl realizován nikoli na základě vlastního uvážení soudu, zda důkaz provede nebo ne, ale naopak nezávisle na jeho úvaze, nešlo proto o tzv. opomenutý důkaz. Připomněl, že podle vyjádření obviněných nese vinu na projednávaném skutku i jejich bývalý právní zástupce, a proto se jeví nereálné, aby tento vypovídal ve věci jako svědek. Může se totiž dovolat práva odepřít výpověď z obavy před vlastním trestním stíháním, k čemuž státní zástupce citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 5 Tdo 242/2016.
32. Státní zástupce se s obviněnými neztotožnil ani ohledně jimi zpochybněného zachování totožnosti skutku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1059/2017, konstatoval, že skutkový děj je v průběhu trestního řízení upřesňován, přičemž totožnost skutku je zachována, pokud zůstala shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo naopak, přitom postačí shoda částečná ať v jednání či v následku. Objasnění zásahu do popisu skutku včetně vysvětlení, proč jím nedošlo k porušení zásady zachování totožnosti skutku, poskytl odvolací soud na str. 10 svého rozsudku a státní zástupce s ním plně souhlasil. Sám dále zdůraznil podstatu stíhaného skutku, jež spočívala ve vyvedení nemovitého majetku obchodní společnosti T., jako zásadního výrobního prostředku bez zaplacení kupní ceny a s úmyslem ji ani nezaplatit, což se odrazilo na hodnotě akcií jmenované obchodní společnosti a tudíž i na schopnosti dlužníka K., ovládaného obviněnými H., předat akcie věřitelům, tedy poškozeným manželům S. v hodnotě, jakou měly před neoprávněným vyvedením nemovitostí. Uvedené skutkové okolnosti zůstaly zachovány i po změně právní kvalifikace skutku soudem prvního stupně oproti obžalobě a rovněž tak po úpravě stadia trestné činnosti odvolacím soudem. Soudy podle státního zástupce postupovaly v souladu s ustanovením §220 odst. 1 tr. řádu a nikoli překvapivě, jak naznačil dovolatel. Svůj názor opřel také o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 3 Tdo 909/2017. Poznamenal, že s ohledem na příznivější právní kvalifikaci pro obviněné ve srovnání s právní kvalifikací použitou v obžalobě nebylo na místě upozornit obviněné na změnu právní kvalifikace ve smyslu §225 odst. 2 tr. řádu. Svůj výklad k dotčené námitce týkající se totožnosti skutku a neupozornění na možnost mírnější právní kvalifikace skutku shrnul konstatováním, že tato se netýká právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení, ale procesních pravidel, tudíž je mimo meze zvoleného dovolacího důvodu podobně jako jiná námitka obviněného J. H. proti ustanovení opatrovníka právnické osobě T. Protože obvinění jako osoby zastupující obchodní společnost T., z této vyvedli bez odpovídající náhrady nemovitý majetek představující hlavní aktiva společnosti, tedy jednali vyloženě k její škodě, bylo nezbytné uvedenou obchodní společnost považovat za poškozeného ve smyslu §43 odst. 1 tr. řádu. S ohledem na nastalou kolizi zájmů obviněných a poškozené T., bylo správné ustanovit v trestním řízení opatrovníka k výkonu práv poškozené právnické osoby.
33. Výhradně procesní povahu mají podle státního zástupce též výhrady proti odůvodnění napadeného rozsudku soudu druhého stupně, jež byly mylně založeny na předpokladu, že odvolací soud musí po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně provádět celé dokazování znovu. V dané trestní věci krajský soud zjistil skutkový stav převážně správně, proto vrchní soud nemusel opakovat veškeré skutkové a právní závěry obsažené již v rozhodnutí nalézacího soudu, ale naopak byl povinen rozvést ta skutková zjištění, od nichž se v porovnání se soudem prvního stupně odchýlil. Této své povinnosti vrchní soud v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu dostál. Další procesní námitkou se obvinění ohradili proti délce trestního řízení. Obecně k tomu státní zástupce uvedl, že takovou výhradu nelze podřadit žádnému z dovolacích důvodů, případnou zákonností uložených trestů se zabývá důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který však obviněným J. H. uplatněn nebyl. Připomněl současně, že délka trestního řízení i doba, která uplynula od spáchání trestného činu, byly dostatečně kompenzovány soudy v rámci výroku o uložených trestech.
34. Námitky proti postupu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v rozhodčím řízení nebyly podle názoru státního zástupce vůbec přípustné.
35. Dále se státní zástupce zabýval těmi námitkami, jež naplňovaly důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a které představovaly argumenty proti znaku konkrétního subjektu, nedostatku následku trestného činu, způsobu určení výše škody, deficitu v subjektivní stránce trestného činu a porušení zásady subsidiarity trestní represe. Souhlasil s obviněnými, že pachatelem zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku může být jen konkrétní subjekt, a to dlužník věřitele, na jehož úkor je trestný čin spáchán. Za situace, kdy je dlužníkem právnická osoba, je třeba podle §114 odst. 2 tr. zákoníku za pachatele považovat fyzickou osobu, která jedná jménem právnické osoby – dlužníka. Takový případ nastal v posuzované věci, neboť dlužníkem byla obchodní společnost K., jež byla povinna vrátit věřitelům M. S. a N. S. akcie T., v hodnotě, jakou měly v době odstoupení od smlouvy. Za dlužníka jednali jeho jednatelé obvinění J. H. a J. H. mj. i na valné hromadě společnosti T., konané dne 16. 8. 2010, což vrchní soud konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, byť výslovně necitoval ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce se proto neztotožnil s obviněnými, pokud v tomto ohledu vytýkali nedostatečné zdůvodnění vrchního soudu o naplnění znaku pachatele zločinu poškození věřitele.
36. Státní zástupce odmítl tvrzení obviněných, že soud druhého stupně nezdůvodnil změnu v právním posouzení skutku na pokus zločinu poškození věřitele (s výjimkou obviněného L. T.). Vrchní soud v Praze své závěry vysvětlil v bodě 23. napadeného rozsudku. Státní zástupce však byl toho názoru, že úvahy jmenovaného soudu o spáchání předmětného trestného činu ve stadiu pokusu nemohou obstát. Není totiž možné, aby jednou již dokonaný trestný čin byl následně shledán nedokonaným ve stadiu pokusu s ohledem na uvedení věcí do původního stavu v důsledku aktivního hájení práv ze strany poškozených. Takový stav je třeba hodnotit jako náhradu škody, protože k ní však nedošlo přičiněním obviněných, nelze jim ji přičítat k dobru. Současně však dodal, že případné právní posouzení jednání obviněných J. H., J. H. a L. S. jako dokonaného zločinu poškození věřitele by jejich postavení zhoršilo, což nelze při absenci dovolání nejvyššího státního zástupce v jejich neprospěch s ohledem na zásadu zákazu „reformationis in peius“ připustit.
37. Naopak souhlas vyjádřil státní zástupce s námitkou obviněných proti právní kvalifikaci jednání podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy že zcizením majetku dlužníka poškodili svého věřitele. Ve skutečnosti obvinění nakládali s majetkem obchodní společnosti, jejíž akcie měl dlužník za povinnost vydat věřitelům v odpovídající hodnotě. Alternativa trestného jednání uvedená v §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tedy ani podle státního zástupce neodpovídala skutkovým okolnostem. Přesto však byl přesvědčen, že skutek bylo možné podřadit jiným alternativám v prvním odstavci §222 tr. zákoníku, a to podle písm. d), resp. podle písm. g). Toto pochybení vrchního soudu nicméně státní zástupce nazval pouze formálním, neboť nemá zásadní vliv na správnost výroku o vině ani na zákonnou trestní sazbu. Proto předeslal, že v rozsahu této výhrady navrhuje odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
38. Pouze obviněný J. H. uplatnil také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, protože soudy se ve výrokové části rozhodnutí nevypořádaly s rolí obchodní společnosti T., jako poškozené v trestním řízení. S tím však státní zástupce nesouhlasil, jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně učinily součástí výroku svých rozhodnutí i odkázání poškozené s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. řádu. V tomto ohledu tedy žádný výrok v napadeném rozhodnutí nechybí. Jestliže ve vztahu k poškozeným manželům S. zahrnuje popis skutku údaje o tom, jaká škoda a v jaké výši jim měla vzniknout, ale ve vztahu k poškozené T., nikoli, není vyloučeno, aby také tato obchodní společnost byla protiprávním jednáním obviněných považována za poškozenou v trestním řízení. Ze skutkových zjištění jasně vyplývá, že jím došlo k újmě na majetku této obchodní společnosti, která odpovídala tržní ceně vyvedených nemovitostí bez protihodnoty, v důsledku čehož došlo ke vzniku následku v podobě zmaření uspokojení věřitelů manželů S. Státní zástupce připomněl, že zjištěným jednáním došlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty jak trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku, tak současně trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, a to právě způsobením škody na majetku T. Trestný čin podle §220 odst. 1 tr. zákoníku je však subsidiární k trestnému činu podle §222 odst. 1 tr. zákoníku, postih za něj je proto možný jen v případě, že současně nejsou splněny podmínky pro postih za trestný čin poškození věřitele.
39. Stejně jako soudy nižších stupňů státní zástupce odmítl zpochybnění správnosti právního posouzení skutku a vzniku škody obviněnými argumentem, že prodávajícímu T., byla poskytnuta protihodnota ve formě pohledávky za kupujícím občanským sdružením, jež měla být kryta nemovitostmi. Opodstatnění nepřiznal ani námitce zajištění úhrady kupní ceny nekrytými směnkami, kterými nemohlo dojít k uspokojení pohledávky věřitelů manželů S. na vrácení akcií v hodnotě akcií po odstoupení od smlouvy, tj. před neoprávněnými dispozicemi s nemovitým majetkem akciové společnosti.
40. Naproti tomu se státní zástupce přiklonil k těm dovolacím námitkám, jimiž byl soudům vytýkán nesprávný způsob určení výše škody, odvolací soud svůj postup vysvětlil v bodě 24. napadeného rozsudku. Vycházel přitom ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s., jímž byla zkoumána hodnota akcií T., a nemovitostí k datu 3. 8. 2009, tedy k datu prodeje akcií obchodní společnosti K. Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nemovitosti byly zcizovány ke dni 20. 8. 2010, tedy později, než k jakému datu byla zjišťována hodnota akcií. Tento nedostatek měl zhojit dodatek ke znaleckému posudku a výslech znalce, z něhož vyplynulo, že cena nemovitostí se nijak zásadně nezměnila, což však odvolací soud explicitně nevyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí a vycházel z tržní ceny nemovitostí, jak byla stanovena původním znaleckým posudkem k datu 3. 8. 2009. Ačkoli tedy státní zástupce připustil oprávněnost výhrad ke způsobu stanovení výše škodlivého následku, nevedlo by podle něj případné nové vyčíslení škody k natolik odlišnému výsledku, aby došlo ke změně právní kvalifikace skutku. Hodnota akcií T., byla totiž na zařazení nemovitostí do dlouhodobého hmotného majetku obchodní společnosti zcela závislá a jejich vyvedení by znamenalo výrazný pokles tržní hodnoty akcií, který by se musel rovnat ceně dotčených nemovitostí, tedy bezpochyby by došlo i tak k překročení kvalifikačního kritéria škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku (minimálně 5 000 000 Kč). Proto i v tomto případě státní zástupce avizoval již v textu svého vyjádření návrh na odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
41. Námitky proti naplnění subjektivní stránky nepovažoval státní zástupce za důvodné a poukázal na jejich opakování v průběhu trestního řízení. Obvinění J. H. a J. H. prokazatelně věděli o zákazu nakládat s nemovitostmi obchodní společnosti T., bez souhlasu všech akcionářů, tedy i M. S., který i po prodeji většiny akcií obchodní společnosti K., stále vlastnil 1 tzv. zlatou akcii. Za tím účelem, aby mohli uskutečnit záměr vyvést nemovitosti, iniciovali tito obvinění konání valné hromady, v jejímž průběhu nejprve odsouhlasili změnu stanov akciové společnosti a teprve následně rozhodli o prodeji nemovitého majetku. To vše učinili v době, kdy si byli dobře vědomi své povinnosti vydat akcie poškozeným. Obvinění L. S. a L. T. si podle státního zástupce protiřečili, pokud na jednu stranu připustili, že věděli o pravém smyslu převodu vlastnického práva k nemovitostem, na druhé straně však hovořili o transakcích jako o jednání vlastníka, jenž si „přendával majetek z jedné kapsy do druhé“. Připomněl oddělitelnost majetku akciové obchodní společnosti a jejích akcionářů, na což ostatně poukazovali sami obvinění, a také skutečnost, že obvinění nepředpokládali reálné zaplacení kupní ceny. Muselo jim tedy být zřejmé, že nemovitosti jsou bez náhrady vyváděny ke škodě T., aby se z jeho majetku nemohla hojit třetí osoba (akcionář či věřitel), a s možností vzniku škodlivého následku tak museli být obvinění L. S. a L. T. minimálně srozuměni.
42. Vytýkanou vadu v nesprávném použití zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce odmítl s tím, že ve věci nevyvstala žádná mimořádná okolnost, jež by vylučovala možnost uplatnění trestní represe vůči všem obviněným. Naopak již jen s ohledem na výši majetkových hodnot, jež byly trestným činem dotčeny, byla společenská škodlivost jejich jednání rozhodně vyšší než nepatrná, proto nevyhnutelně vyžadovala uplatnění trestní odpovědnosti vůči všem obviněným.
43. Pokud obvinění L. S. a L. T. prosazovali svůj názor o neplatnosti smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, státní zástupce měl názor opačný. Byť kupní cena vykazovala částečně nesoulad mezi jejím slovním a číselným určením v kanadských dolarech, jednalo se o zřejmou chybu v psaní, neboť byla opsána částka vyjádřená slovy u části kupní ceny v českých korunách, přičemž prioritu má výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy. Neplatnost smlouvy má být výjimkou a ne zásadou, jak je mj. konstatováno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 434/2006. Především však obě smluvní strany činily dlouhodobě kroky směřující k naplnění účelu smlouvy, vyjádřily tím vůli řídit se smlouvou a pokládat ji za platnou.
44. Stran výhrad obviněných J. H. a J. H., jimiž si stěžovali na neférové až podvodné jednání obviněného M. S. v rámci jejich obchodních vztahů, ale i při jeho obchodování s dalšími podnikateli, státní zástupce upozornil na fakt, že obvinění byli smluvní stranou obchodního závazkového vztahu. Nesli tudíž jistou míru podnikatelského rizika a bylo jejich povinností hájit ostražitě své zájmy včetně sjednání výše úhrady za akcie T. Pokud se domnívali, že byli při uzavírání smlouvy o úplatném převodu akcií uvedeni v omyl, poskytoval jim tehdy platný občanský zákoník v ustanovení §40a s odkazem na §49a ochranu v možnosti namítat relativní neplatnost smlouvy, což však neučinili evidentně z důvodu enormního zájmu o dotčené nemovitosti. Jejich nynější stížnosti však nemohou ospravedlnit jednání, jehož se dopustili rok po koupi akcií a jež je předmětem tohoto trestního řízení.
45. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. H., J. H. a L. S. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení těchto obviněných, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Zároveň navrhl odmítnout dovolání podané obviněným L. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a vyslovil souhlas s navrhovaným i jiným rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a), c) tr. řádu.
46. Shora reprodukované vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství předcházelo druhému doplnění dovolání obviněné L. S. ze dne 12. 12. 2018, a proto se státní zástupce po jeho předložení vyjádřil také k němu. Učinil tak stručně, sdělil, že vzhledem k opakování námitek uplatněných již v jejím prvním doplnění dovolání nebude na toto další podání podrobně reagovat.
47. Obviněným, resp. jejich obhájcům, bylo zasláno vyjádření státního zástupce k případné replice, avšak ani jeden z nich této možnosti nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
48. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
49. Jak již bylo shora zmíněno, obvinění uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a k) tr. řádu. První z nich je naplněn tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. To znamená, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna.
50. Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení ustanovení hmotného práva, nejčastěji trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaká na ni dopadala. Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedených důkazů, pod ustanovení hmotného práva, které na ní dopadá. Naproti tomu nelze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu vytýkat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, v nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a je proto určeno k nápravě jen taxativně vyjmenovaných závažných vad rozhodnutí, která již nabyla právní moci.
51. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obsahuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod naplněn, pokud v rozhodnutí určitý výrok chybí, tj. nebyl-li vůbec učiněn, ač se tak mělo stát, podle druhé alternativy konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí. Ty jsou ve vztahu k výrokové části rozsudku obsaženy v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. řádu, §121 až §124 tr. řádu a ve vztahu k výrokové části usnesení v ustanovení §134 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
52. Některé námitky obviněných odpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, resp. důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud tedy mohl přezkoumat na jejich podkladě zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i řízení jemu předcházející v rozsahu uvedeném v §265i odst. 3 a 4 tr. řádu. Dospěl přitom k závěru, že dovolání obviněných jsou částečně důvodná a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci jsou zatíženy vadou, pro kterou nemohou obstát.
b) K dovolání obviněného J. H.
53. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný J. H. a je možné předeslat, že také spoluobviněný J. H., důvodně uplatnili právní námitku nesprávného způsobu zjištění výše škody, která je přiléhavá ke zvolenému dovolacímu důvodu spočívajícímu v nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud se ztotožnil s výhradou obou těchto obviněných, že soudy obou stupňů zvolily při objasňování výše škody nesprávný postup. Škoda, k jejímuž způsobení směřovalo jednání obviněných J. H., J. H. a L. S., přitom měla podle soudů dosahovat velkého rozsahu, který je znakem nejpřísnější skutkové podstaty zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Pro naplnění tohoto kvalifikačního znaku však soudy obou stupňů neměly odpovídající podklad v důkazech, rovněž při jejím stanovení byly soudy vedeny nesprávnou úvahou, a jejich rozsudky jsou proto zatíženy vadou nesprávného právního posouzení zákonných podmínek pro vyvození trestní odpovědnosti obviněných.
54. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se škodlivým následkem, resp. účinkem, a zejména vysvětlením způsobu jeho výpočtu zabýval nekomplexně, resp. jeho závěry jsou v tomto směru nejednoznačné, zčásti vnitřně rozporné a vyznívají nepřesvědčivě. Ve výroku o vině a jeho tzv. skutkové větě tento soud konstatoval, že veškerých transakcí se obvinění dopustili proto, aby došlo mj. „…ke zmaření uspokojení závazku společnosti K., vzniklém odstoupením manželů S. od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 3. 8. 2009, spočívajícím ve vrácení akcií společnosti M., (T.) nejméně v hodnotě 65 379 000 Kč.“ V bodě 217. rozsudku poté krajský soud uzavřel, že poškozeným byla způsobena škoda nejméně 55 612 420 Kč a spočívá v rozdílu mezi hodnotou akcií v době jejich prodeje obchodní společnosti K., (ve výši 65 379 000 Kč) a kupujícím uhrazenou částí kupní ceny ve výši 9 766 580 Kč. Následně však v rozporu s tímto tvrzením soud uvedl v bodě 292. rozsudku (v rámci úvah o ukládaných trestech), že obviněným přitěžuje výše škody, jež činí 65 379 000 Kč. Tržní hodnota nemovitostí dosahovala podle soudu, resp. podle znaleckého posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., z něhož krajský soud vycházel, částky ve výši 60 000 500 Kč (viz bod 135. rozsudku; správně však byla hodnota nemovitostí v posudku stanovena částkou 60 500 000 Kč, viz č. l. 1990 tr. spisu). Soud druhého stupně, aniž by reagoval na nejednoznačnost určení výše škody soudem prvního stupně, vyslovil souhlas s postupem krajského soudu, pokud při zjišťování výše škody vycházel z hodnoty akcií obchodní společnosti T. Sám odvolací soud však vypočetl nově výši škody tak, že vycházel z kupní ceny za akcie (71 534 000 Kč), od níž odečetl uhrazenou část kupní ceny (9 766 580 Kč), a dospěl tak k částce 61 767 420 Kč. O té však prohlásil, že je vyšší než tržní hodnota vyvedených nemovitostí určená ve znaleckém posudku částkou 60 000 500 Kč (opět nesprávný údaj, podle znaleckého posudku měly nemovitosti hodnotu 60 500 000 Kč). Vrchní soud přitom stanovil konečnou výši škody shodnou s hodnotou těchto nemovitostí s argumentem, podle něhož „jen v tomto rozsahu došlo k neoprávněnému vyvedení majetku z majetkové podstaty dlužníka na úkor věřitelů“ (viz bod 24. rozsudku vrchního soudu). V podstatě tedy soud druhého stupně kladl rovnítko mezi hodnotou nemovitostí, jež byly zcizovány, a výší škody, k jejímž způsobení směřovalo jednání obviněných naplňující znaky skutkové podstaty zločinu poškození věřitele, resp. jeho pokusu, k němuž se Nejvyšší soud vyjádří v další části tohoto usnesení.
55. Shora uvedené přístupy soudů obou stupňů ke způsobu určení výše škody však nemohou obstát. Za pravdu lze dát částečně soudu prvního stupně, pokud za zásadní a výchozí hledisko pro stanovení výše škody považoval hodnotu akcií obchodní společnosti T., avšak zásadně s ním nelze souhlasit, pokud tuto hodnotu nechal zkoumat k datu jejich prodeje poškozenými věřiteli, tj. ke dni 3. 8. 2009. Třebaže z pohledu civilněprávních předpisů měli věřitelé právo na vrácení akcií T., v té hodnotě, jakou měly v době prodeje dlužníkovi, pro účely trestního řízení má význam pouze to, jak hodnotu akcií mohlo ovlivnit vyvedení nemovitého majetku, neboť od počátku trestního stíhání je za trestněprávní jednání považováno zejména uskutečnění simulovaných právních úkonů, tj. kupních smluv, jimiž měly být převedeny pozemky a stavby v XY na nově založenou T. Převáděné nemovitosti tvořily podstatnou část majetku T., tudíž jejich prodejem, po němž nebyla akciové společnosti poskytnuta žádná protihodnota (kupní cena), současně došlo ke snížení hodnoty akcií této obchodní společnosti. Kdyby bylo obviněným v trestním řízení vytýkáno, že nevrátili akcie manželům S. ve stejné hodnotě, v jaké je původně od nich převzali v srpnu 2009, jednalo by se o nepřípustnou kriminalizaci obchodních vztahů mezi podnikateli. Pokud se totiž hodnota předmětných akcií snížila mj. i v důsledku jiných okolností, než byl převod nemovitého majetku, tj. těch, které nejsou předmětem tohoto trestního řízení, nelze za ně obviněné postihovat podle norem trestního práva, případnou odpovědnost za ně mohou teoreticky nést nanejvýše v rovině soukromého práva. Dlužník K., měl tedy povinnost vrátit akcie T., přibližně rok poté, co jím byly nakoupeny, během této doby se jejich hodnota mohla výrazně změnit (např. jako tomu bylo právě v důsledku vyvedení nemovitého majetku ze společnosti T., snížení základního kapitálu, riskantního investování apod.). Z trestněprávního hlediska posuzovaného skutku je přitom podstatné to, jaký vliv měl na hodnotu akcií T., prodej nemovitostí, což lze zjistit pouze porovnáním hodnoty akcií v době krátce před realizací tohoto obchodu a po něm. Za správný lze tedy považovat jedině ten postup, kdy bude řádně zjištěna hodnota akcií obchodní společnosti T., v době bezprostředně předcházející uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí (tj. před 25. 8. 2010) a krátce poté s tím, že k prodeji bude nutné přistupovat jako k fingované kupní smlouvě, neboť smluvní strany od počátku nepočítaly s uhrazením kupní ceny. Rozdíl mezi hodnotou akcií před a po prodeji areálu XY bude představovat skutečnou výši škody, k jejímuž způsobení směřovalo jednání obviněných spočívající v dispozicích s nemovitostmi, v důsledku čehož měly být akcie, které měl dlužník K., za povinnost vrátit manželům S., evidentně znehodnoceny. Tedy v rozsahu, v jakém došlo ke snížení jejich ceny v důsledku vyvedení nemovitého majetku, mohlo být, byť částečně, zmařeno uspokojení pohledávky manželů S., kterým by se pak nedostalo plnění ve výši, v jaké by jej dosáhli nebýt neoprávněné majetkové dispozice obviněných s nemovitostmi.
56. Na tomto místě je vhodné předeslat, že v posuzované trestní věci se nejedná o zcela typický případ poškození vlastního věřitele, s jakými se lze v praxi běžně setkat. Předmětný závazek vrátit akcie T., mezi dlužníkem K., a M. a N. S. jako věřiteli vznikl v důsledku odstoupení věřitelů od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 3. 8. 2009. Poté, co obviněným J. H. a J. H., kteří jednali za dlužníka K., vznikla povinnost předat akcie zpět jejich původním vlastníkům, činili jménem obchodní společnosti T., určité úkony, mj. prodali (resp. prodej předstírali) hodnotné nemovitosti z majetku této obchodní společnosti, vědomi si toho (event. vedeni záměrem), že tím částečně zmaří uspokojení věřitelů požadujících po K., navrácení akcií T. Nelze pochybovat o tom, že současně si byli vědomi toho, že takový obchod bude mít nevyhnutelně negativní dopad na hodnotu akcií této akciové společnosti. Nikoli zcela standardně jako u většiny jednání naplňujících první ze dvou základních skutkových podstat trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zákoníku, spočívalo trestněprávní jednání dlužníka (K.) ve snaze znehodnotit majetek dlužníka, který představovaly akcie obchodní společnosti T., a to prostřednictvím nemovitého majetku této akciové společnosti. Protože hodnota akcie (tedy majetek dlužníka K.) byla vázána na hospodářský stav akciové společnosti T., (viz podrobněji následující bod 57. tohoto usnesení), a obvinění jednali za oba tyto subjekty, mohlo skutečně dojít ke spáchání trestného činu poškození vlastního (svého) věřitele touto v praxi ne příliš obvyklou formou jednání.
57. Akcie je cenný papír, který má majetkovou hodnotu, která se u těch akcií, které jsou veřejně obchodovatelné, odvíjí od jejich kursu vyhlášeném na regulovaném trhu v den ocenění, případně posledním závěrečným kursem vyhlášeným na tomto trhu. Pokud však jde o nekótované akcie a není možné zjistit, za jakou cenu by byly v rozhodnou dobu obchodovány, resp. za jakou cenu by je bylo možné prodat, nelze jejich hodnotu ztotožňovat s jejich nominální (jmenovitou) hodnotou, ale je třeba vycházet z čistého obchodního jmění obchodní společnosti, protože to nejvýstižněji vypovídá o tom, za jakou cenu by bylo možné akcie k určitému okamžiku prodat (srov. rozhodnutí č. 58/2000 Sb. rozh. civ.) K tomu Nejvyšší soud dodává, že s účinností od 1. 1. 2001 po novelizaci obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. došlo ke změně pojmu „čisté obchodní jmění“ na „čistý obchodní majetek“ a od 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se jedná již pouze o „jmění“. Hodnota jedné akcie pak odpovídá podílu akcie na čistém obchodním jmění (resp. na čistém obchodním majetku, resp. na jmění) akciové společnosti, určeném na základě účetní závěrky sestavené za příslušné období (srov. již citované rozhodnutí č. 58/2000 Sb. rozh. civ.). V této souvislosti Nejvyšší soud ještě připomíná, že za čistý obchodní majetek (resp. do 31. 12. 2000 čisté obchodní jmění) u podnikatele právnické osoby byl podle §6 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013, považován obchodní majetek po odečtení veškerých závazků, resp. nyní dluhů. Přitom platilo, že obchodním majetkem podnikající právnické osoby se rozuměl veškerý její majetek (§6 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku), tedy souhrn aktiv, aniž by záleželo na tom, zda jsou vedena v účetnictví, náležejících podnikateli, pod nimiž si lze představit zejména věci movité i nemovité, pohledávky a jiná práva a penězi ocenitelné hodnoty (např. obchodní tajemství, obchodní firma, práva z průmyslového vlastnictví, dlouhodobé obchodní vztahy apod.). Podle nového občanského zákoníku, tedy od 1. 1. 2014 tvoří majetek všechno, co osobě patří (viz §495 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Zbývá doplnit ještě význam pojmu obchodní jmění, jež u podnikatele právnické osoby ve smyslu §6 odst. 2 obchodního zákoníku představoval soubor veškerého jeho majetku a závazků, konkrétně u podnikatele právnické osoby i závazků vzniklých nikoli v souvislosti s podnikáním (srov. Štenglová, I., Plíva S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 15). Podle §495 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů tvoří jmění osoby souhrn jejího majetku a dluhů, neboť povinnost dlužníka uspokojit právo věřitele splněním dluhu je v §1721 tohoto zákona nově označována jako dluh (viz Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část. §1 – 654. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1752). Pojem čistý obchodní majetek (případně čisté obchodní jmění) již nová právní úprava nezná.
58. V posuzované trestní věci bylo nezbytné přistoupit k řešení otázky ocenění akcií obdobně jako v již citovaném rozhodnutí č. 58/2000 Sb. rozh. civ., rovněž v souladu s právním názorem vysloveným v rozhodnutí č. 16/2017 Sb. rozh. tr. Podle přijatých názorů soudní praxe se obecná cena akcií musí odvíjet od ceny, za niž je bylo možné v rozhodné době prodat s dodržením případných cenových předpisů. K tomu je možné připomenout zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů, jehož účelem je úprava způsobů oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy. V §2 odst. 1 tento zákon stanoví, že majetek a služby se oceňují obvyklou cenou, pokud zákon nestanoví jiný způsob oceňování, přičemž obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popř. obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Dále tento zákon upravuje způsob oceňování cenných papírů neobchodovaných na evropském regulovaném trhu (jako sporné akcie v posuzované věci) tak, že v §20 odst. 1 písm. a) až h) vyjmenovává jednotlivé druhy cenných papírů - akcie a podílové listy uzavřených podílových fondů, dluhopisy různých kategorií, podílové listy a směnky, přičemž pod písm. h) ostatní cenné papíry, které se ocení cenou obvyklou definovanou shora. Senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v citovaném judikátu č. 16/2017 Sb. rozh. tr. mimo jiné dospěl k závěru, že ustanovení §137 tr. zákoníku upravující hlediska stanovení škody na věci lze aplikovat i na akcie, jež představují věci ve smyslu §489 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Skutečná hodnota akcií určité akciové společnosti může být ovlivněna též výší a reálnou možností uspokojení pohledávek této společnosti, ať již z hlediska jejich případného promlčení nebo přihlášení a uspokojení v insolvenčním řízení. Skutečná kupní cena akcií se musí odvíjet od celkového ekonomického stavu akciové společnosti. Ostatně v předmětném rozhodnutí byla řešena skutkově nikoli zcela totožná, ale přesto podobná trestní věc, jaká je předmětem tohoto dovolacího řízení. Obviněný v citované věci projednávané Nejvyšším soudem v roce 2016 transakcemi s převážně promlčenými a nedobytnými pohledávkami akciové společnosti uměle zvýšil hodnotu pohledávek této akciové společnosti, jejíž akcie prodával. Takto jednal podvodně vůči kupujícímu, jenž tak koupil akcie prodávané obviněným za vyšší kupní cenu, tedy předpokládal vyšší hodnotu akcií, než byla jejich skutečná hodnota. Obecné soudy posoudily jednání obviněného jako trestný čin podvodu, jímž byla způsobena škoda kupující straně ve výši hodnoty nedobytných a promlčených pohledávek. S takovým přístupem se však Nejvyšší soud neztotožnil, a to zásadně z toho důvodu, že nejprve je nutné určit reálnou hodnotu akcií k rozhodnému okamžiku a teprve při porovnání s kupní cenou dojednanou na základě podvodného chování obviněného bylo možné řádně určit výši škody způsobené trestným činem. Podobně také v trestní věci obviněných J. H. a dalších spoluobviněných nelze bez dalšího klást rovnítko mezi hodnotu zcizovaných nemovitostí v XY a výší škody, jež měla spočívat ve znehodnocení akcií obchodní společnosti T., v důsledku prodeje nemovitostí. Rovněž jsou oba případy srovnatelné v tom ohledu, že ani u jednoho z nich nelze pochybovat o tom, že zásadní vliv na cenu akcií měla hodnota nemovitostí (resp. v citované věci pohledávek), s nimiž bylo disponováno, resp. byly vyvedeny z akciové společnosti bez odpovídající protihodnoty. Přesto však nelze bez dalšího celou situaci takto radikálně zjednodušit a nezabývat se zásadní otázkou, tedy jakou vlastně měly akcie v rozhodném období skutečnou hodnotu, neboť škodlivý následek způsobený věřitelům byl primárně vázán právě na ni a nikoli na hodnotu nemovitostí (případně pohledávek vzniklých jejich prodejem).
59. Lze shrnout, že soudy projednávající trestní věc obviněných J. H., J. H., L. S. a L. T. přistupovaly k určení výše škody způsobené v důsledku jednání kvalifikovaného jako pokus zločinu poškození věřitele zcela nesprávně. Zejména odvolací soud pochybil, pokud se rozhodl vycházet z ceny nemovitostí vyvedených z dosahu obchodní společnosti T., místo toho, aby zjišťoval hodnotu akcií jmenované obchodní společnosti v době bezprostředně předcházející prodeji nemovitostí, což byl údaj, od něhož bylo nutné škodu odvíjet, a poté tuto cenu porovnat s hodnotou akcií, jakou měly po převodu areálu v XY na občanské sdružení E. (byť ve skutečnosti zdánlivém). Teprve rozdíl mezi těmito hodnotami bylo možné považovat za škodu, k jejímuž způsobení věřitelům M. a N. S. směřovalo jednání obviněných. Je totiž nutně důvodné předpokládat pokles hodnoty akcií T., vyvolaný prodejem nemovitého majetku této obchodní společnosti, čímž mělo dojít k částečnému zmaření uspokojení pohledávky věřitelů, neboť akcie jim oběma měly být dlužníkem – obchodní společností K., vráceny ještě před touto majetkovou dispozicí. Nesprávný postup soudů je patrný mj. také ze znaleckého posudku č. 4522-01-2014 vypracovaného znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s., (č. l. 1858 a násl. tr. spisu) a jeho dodatku č. 1 (č. l. 4976 a násl. tr. spisu). Nejprve byl v přípravném řízení přibrán znalecký ústav k zodpovězení otázky, jakou tržní hodnotu měly akcie T., (resp. 99,98 % těchto akcií) ke dni 3. 8. 2009, tedy ke dni převodu akcií z manželů S. na K. (srov. otázka na znalce a odpověď na ni na str. 29 znaleckého posudku, č. l. 1886 tr. spisu). Otázka sice správně směřovala k obvyklé ceně akcií, avšak k nevhodnému datu, jak již bylo vysvětleno v bodě 55. tohoto usnesení. Lze souhlasit s postupem znaleckého ústavu, pokud upřednostnil metodu majetkově substanční, která oproti účetní metodě odráží reálné hodnoty oceňované věci. Nepoužitelnost znaleckého posudku s ohledem na zjevné nedostatky takto formulovaného dotazu na znalce, který neměl ve vztahu ke škodlivému následku u trestného činu poškození věřitele jakoukoli vypovídací hodnotu, si pravděpodobně uvědomil krajský soud. Ten zpracovateli zadal vypracování dodatku ke znaleckému posudku, jehož předmětem byly dvě otázky. Jednak, jak se prodejem nemovitostí změnila hodnota akciové společnosti T., a dále jak se změnila v důsledku stejné transakce ekonomická situace této obchodní společnosti. Obě otázky byly zodpovězeny v podstatě zcela shodně, podle znaleckého ústavu prodej nemovitého majetku neměl jakýkoli dopad jak na hodnotu obchodní společnosti, tak na její ekonomickou situaci, protože nemovitý majetek byl prodán za kupní cenu, jež v zásadě odpovídala jeho tržní hodnotě, jak byla určena znaleckým posudkem v přípravném řízení. Tento závěr však zpracovatel posudku vyslovil v závislosti na tom, že zcela nad rámec své odbornosti zohlednil již právní otázku tím, že vycházel ze smluvní povinnosti kupujícího uhradit dohodnutou kupní cenu za převáděné nemovitosti, tj. že na straně aktiv byla položka nemovitého majetku nahrazena pohledávkou, resp. peněžním ekvivalentem odpovídající hodnotě vyvedeného majetku. Nejvyšší soud na okraj podotýká, že znaleckým ústavem určená tržní hodnota nemovitostí činila 60 500 000 Kč a nikoli 60 000 500 Kč, jak chybně opsaly soudy.
60. Takový postup je však zjevně chybný, neodpovídá zjištěným skutkovým okolnostem ani potřebě opatřit odborné podklady pro zkoumání otázky nezbytné pro správné právní posouzení znaku škody trestného činu poškození věřitele. Jestliže bylo prokázáno, že kupující ani v jednom případě, tedy nejprve občanské sdružení E. nebo poté T., ale ani první prodávající strana T., vůbec nepočítali s tím, že by za pozemky a stavby v XY měla být uhrazena kupní cena, nebylo možné považovat pohledávku vyplývající ze smluvního ujednání s kupujícím E. za reálnou, neboť kupující nehodlal splnit svůj smluvní závazek a uhradit kupní cenu (viz podrobněji bod 65. tohoto usnesení). V tomto smyslu již měl být také formulován dotaz na znalce, jenž měl být seznámen s tím, že celá kupní smlouva byla fiktivním právním úkonem, jehož jediným smyslem bylo zbavit akciovou společnost nemovitého majetku bez poskytnutí jakéhokoli protiplnění. Je na úvaze soudu prvního stupně, zda přibere nového znalce, avšak je nezbytné, aby se obrátil na znalce s dotazem na hodnotu akcií v době předcházející fingovanému prodeji nemovitostí občanskému sdružení E. a v době po vyvedení nemovitého majetku s tím, že pohledávka za kupujícím byla ze shora nastíněných důvodů zcela bezcenná. Vzhledem k tomu, že jměním se rozumí soubor majetku a dluhů (resp. podle dřívější terminologie soubor majetku a závazků), může mít jmění, oproti majetku, i zápornou peněžní hodnotu (srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část. §1 – 654. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1752). Není pochyb o tom, že také čistý obchodní majetek v rozhodné době mohl mít zápornou hodnotu, případně hodnotu podstatně nižší než byla hodnota majetku ve vlastnictví akciové společnosti. Protože obvinění upozorňovali na špatnou ekonomickou situaci obchodní společnosti T., s níž byli seznámeni až po nákupu akcií od M. a N. S., nelze vyloučit, že v důsledku nízké hodnoty čistého obchodního majetku obchodní společnosti T., byla zanedbatelná i hodnota jejích akcií. V takovém případě by pak rozhodně bylo nepřijatelné uvažovat o negativním vlivu prodeje nemovitostí na hodnotu akcií ve výši rovnající se tržní ceně těchto nemovitostí. Například kdyby obvyklá cena akcií v době předcházející převodu nemovitostí nedosahovala ani poloviny hodnoty pozemků a staveb, mohli se obvinění fiktivním prodejem nemovitostí pokusit snížit hodnotu akcií maximálně do výše jejich hodnoty, resp. obvyklé ceny akcií, a nikoli až do výše hodnoty areálu v XY. V rámci nového zadání znaleckého posudku tak bude třeba požádat o zodpovězení otázek, které Nejvyšší soud vyjádřil shora, a nebude možné přisuzovat pohledávce za občanským sdružením žádný význam. Znalecký posudek poté soud podrobí pečlivému hodnocení za současného posouzení všech dalších provedených důkazních prostředků. Dále se soud v novém řízení bude muset vypořádat s tvrzením obhajoby, podle něhož znalecký ústav ve svém původním posudku nepřihlédl ke stavu všech závazků (dluhů) obchodní společnosti T., v rozhodné době.
61. Výhrada obviněného J. H. proti dvojímu přičítání způsobení škodlivého následku vrchním soudem obsahově souvisela s nesprávným stanovením výše škody v posuzované věci. Vzhledem k výsledku civilního řízení, v němž bylo rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 10. 2017, č. j. 19 C 10/2017-563, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, č. j. 28 Co 28/2018, určeno, že vlastníkem dotčených nemovitostí v XY je obchodní společnost T., a s ohledem na závěr Nejvyššího soudu o tom, že škodu (k jejímuž způsobení směřovalo jednání obviněných) představuje rozdíl mezi hodnotami, jaké měly akcie před a po uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí, ztrácí tato námitka na významu.
62. Obviněný J. H. argumentoval též soudním výkladem o majetkové samostatnosti akciové společnosti a jejích akcionářů, tvrdil, že snížením majetku T., nemohl být poškozen její akcionář K. Nejvyšší soud nijak nepopírá, že ani v případě existence jediného akcionáře nelze pohlížet na majetek takové akciové společnosti jako na majetek tohoto jediného akcionáře (srov. č. 18/2006 Sb. rozh. tr.). To však má význam zejména tehdy, pokud akcionář bez ohledu na zájmy akciové společnosti nakládá naprosto svévolně s majetkem akciové společnosti, často také k její škodě. Nelze opomenout, že akcionář je vlastníkem akcií předmětné akciové společnosti, jejichž hodnota odráží celkový hospodářský stav společnosti (viz bod 57. tohoto usnesení). Proto vyvádění majetku z akciové společnosti nejenže má negativní dopad do její majetkové sféry, ale také záporně ovlivní majetek akcionáře ve vztahu k hodnotě jím vlastněných akcií této akciové společnosti. Z těchto důvodů nelze považovat tvrzení obviněného o tom, že prodej areálu v XY neměl dopad do majetkové sféry akcionářů akciové společnosti T., za opodstatněné. Zjevně tomu bylo právě naopak, lze důvodně očekávat, že hodnota akcií by s ohledem na hodnotu vyvedených nemovitostí a zřejmý nedostatek jiného významného majetku musela klesnout (pokud by se nejednalo o fiktivní kupní smlouvu), a proto by K., mohl vrátit svému věřiteli akcie výrazně nižší hodnoty, než jakou by měly nebýt prodeje nemovitého majetku akciové společnosti. Tato otázka však bude primárně záležet na výsledku znaleckého zkoumání a posouzení soudů s respektem k citované judikatuře v rámci nového projednání věci.
63. Přestože obviněný J. H. směřoval své dovolání i proti procesním vadám, které by jinak nemohly být předmětem přezkoumání v dovolacím řízení, může k nim Nejvyšší soud přihlédnout poté, co shledal vady v hmotněprávním posouzení, pro něž bylo třeba vyslovit kasační výrok ohledně rozhodnutí soudů obou stupňů. V tomto ohledu je možné přisvědčit obviněnému, že Vrchní soud v Praze pečlivě nevysvětlil úvahy, jimiž byl veden při změně právní kvalifikace skutku a rovněž neprovedl dokazování předtím, než se rozhodl sám znovu ve věci meritorně rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Vrchní soud v Praze se sice v bodě 23. svého rozsudku stručně dotkl důvodu změny právní kvalifikace jednání obviněných J. H., J. H. a L. S., v němž spatřoval nikoli dokonaný zločin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, resp. §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, ale jeho pokus podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Jak připomenul státní zástupce ve svém vyjádření, nebylo možné se ztotožnit s argumenty vrchního soudu, o něž opřel svůj právní názor. Navíc již úvodní část bodu 23. rozsudku vrchního soudu svědčí o nesprávné úvaze, neboť tento soud nejprve konstatoval, že „čin byl původně dokonán“, ale s ohledem na pravomocná rozhodnutí soudů v civilním řízení, jejichž výsledkem bylo vrácení nemovitého majetku obchodní společnosti T., je třeba považovat jednání obviněných za nedokonaný zločin ve stadiu pokusu. Obecně je přece vyloučeno vracet se po dokonání trestného činu do jeho předcházejícího vývojového stadia. Buď bylo dokonání protiprávního jednání zabráněno (ať už v důsledku jakékoli okolnosti), anebo bylo páchání trestného činu dokonáno. Okolnosti, na jejichž základě dojde k nápravě protiprávního stavu způsobeného trestnou činností pachatele a jež nastanou až po dokonání trestného činu (např. věřitelům se dostane možnosti uspokojit své oprávněné nároky), je nutné považovat za navrácení stavu před spácháním trestného činu a je možné tuto skutečnost zohlednit v rámci náhrady škody způsobené trestným činem (srov. rozhodnutí č. 39/2017 Sb. rozh. tr.). V tomto ohledu sice bylo nutné konstatovat pochybení vrchního soudu při úvaze, jíž byl veden při právním posouzení zjištěného skutku jako pokusu zločinu poškození věřitele, nicméně samotná právní kvalifikace mohla obstát, byť z jiného důvodu. Jak již bylo naznačeno v předcházející části tohoto usnesení, majetkové dispozice s nemovitostmi, na nichž se podíleli všichni obvinění, měly za cíl vyvést tento majetek z dosahu obchodní společnosti T., resp. jejích skutečných akcionářů – manželů S. Výsledkem smluvních ujednání mělo být nemovitosti získat do majetku jiné obchodní společnosti – T., ovládané obviněnými J. H. a jeho synem J. H., tedy do dispozice těch osob, jež realizovaly prodej totožného nemovitého majetku za původního vlastníka T. Podle tehdy platné právní úpravy měl-li být předstíraným právním úkonem (tzv. simulovaným právním úkonem) zastřen jiný právní úkon (tzv. disimulovaný právní úkon), byl simulovaný právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů neplatný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 29 Odo 440/2004). Na fiktivnost obou obchodních transakcí ze dne 25. 8. 2010 a 25. 10. 2010 poukazuje zejména fakt, že nikdy nebylo záměrem smluvních stran, aby byla za převáděný majetek skutečně uhrazena kupní cena. Občanské sdružení nikdy nedisponovalo takto vysokým finančním obnosem a fungovalo za zcela jiným účelem, než byl nákup nemovitostí. Druhý kupující, obchodní společnost T., rovněž neměl prostředky na úhradu kupní ceny a ani jinak neměl reálně zajištěno financování takového obchodu (spoléhal se na budoucí poskytnutí úvěru od banky), ani nebylo cílem zaplatit smluvenou cenu (blíže srov. body 264. až 273. rozsudku krajského soudu, a bod 19. rozsudku vrchního soudu). Nejvyšší soud proto neshledal důvod, proč se k otázce platnosti sporných smluvních ujednání o převodu nemovitostí odchylovat od právního názoru vysloveného v rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 19 C 10/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 28 Co 28/2018. Oba soudy vyslovily jasný názor, že obě kupní smlouvy o převodu původního nemovitého majetku obchodní společnosti T., představují jednání, které v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §295 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v tehdy účinném znění, tudíž i odporují dobrým mravům podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1963 Sb., občanského zákoníku, v tehdy účinném znění, a jsou proto neplatné. Důvodem pro možné právní posouzení stíhaného jednání obviněných jako pokus trestného činu poškození věřitele, tudíž bude právě fiktivní povaha kupních smluv, o jejichž naplnění nebylo obviněnými vážně uvažováno. Za tohoto stavu by přicházela v úvahu odpovídající právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v základní skutkové podstatě u obviněných J. H. a J. H.
64. Pokud se týká znaku pachatele, jedná se o námitku důvodnou a uplatněnou nejen obviněným J. H., ale také jeho synem obviněným J. H. Pachatelem trestného činu poškození věřitele podle skutkové podstaty uvedené v prvním odstavci §222 tr. zákoníku může být jen dlužník, jedná se o tzv. konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud je však dlužníkem právnická osoba, může být pachatelem fyzická osoba, která je statutárním orgánem nebo členem kolektivního statutárního orgánu právnické osoby, anebo jiná osoba oprávněná činit právní úkony za právnickou osobu, resp. hospodařit s jejím majetkem jako její zaměstnanec nebo člen nebo jako její zástupce (prokurista, advokát, vedoucí organizační složky apod.). Uplatní se zde tedy ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, uveřejněné pod T 1014 v sešitě 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Obvinění J. H. a J. H. byli oba jednateli dlužníka K., nacházeli se tudíž ve zvláštním postavení, jež vyžaduje základní skutková podstata §222 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na netypické skutkové okolnosti případu je však dále významné, že současně tito obvinění působili v orgánech obchodní společnosti T., jejíž akcie byl dlužník povinen vrátit poškozeným věřitelům a jejichž hodnotu se obvinění pokusili snížit fiktivním prodejem nemovitostí náležejících do majetku této akciové společnosti. Konkrétně obviněný J. H. byl předsedou dozorčí rady a obviněný J. H. předsedou představenstva obchodní společnosti T. V neposlední řadě pak obvinění v pozici statutárních orgánů K., vystupovali za majoritního akcionáře obchodní společnosti T., na jejích valných hromadách. Oba jmenovaní obvinění tedy zcela přiléhavě upozornili na nedostatečné objasnění okolností naplnění znaku pachatele trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku soudy nižších stupňů. V novém řízení před soudem prvního stupně tedy bude nezbytné postavit najisto také otázku pachatelství a náležitě odůvodnit, v jakém postavení vystupovali při jednáních jménem dlužníka vázaných na závazkový právní vztah mezi dlužníkem K., a věřiteli M. S. a jeho manželkou N. S.
65. Vzhledem k tomu, že obvinění J. H. a J. H. ovládali jak dlužníka K., který byl současně akcionářem obchodní společnosti T., tudíž měli vliv také na tuto akciovou společnost, bylo správné uvažovat o naplnění skutkové podstaty pokusu poškození věřitele v alternativě uvedené v prvním odstavci §222 tr. zákoníku, jež se týká pachatele dlužníka, který jedná na úkor svého věřitele. V této souvislosti je však nezbytné upozornit na chybnou právní kvalifikaci v jiném ohledu. Ustanovení §222 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje více alternativ způsobu jednání pachatele, který poškozuje svého věřitele, a to pod písmeny a) až g). Vrchní soud zvolil jeden z možných způsobů jednání vyjmenovaných pod písm. a), a to, že obvinění (kromě L. T.) zcizili, byť jen část, majetku dlužníka. Takový názor však nemůže za dosud zjištěných skutkových okolností obstát. Na tuto vadu rozsudku odvolacího soudu upozornil rovněž státní zástupce ve svém vyjádření k dovoláním a Nejvyšší soud se s jeho úvahami v zásadě ztotožnil. Obchodní společnost K., totiž neprodával akcie, jež měl v držení a byl povinen je vrátit věřiteli, ale snižoval jejich hodnotu dispozicemi s nemovitostmi náležejícími do majetku akciové společnosti T., o jejíž akcie se jednalo. Nejpřiléhavější se proto jeví varianta pod písmenem d) dotčeného ustanovení, podle níž pachatel předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek. Předstíráním neexistujícího práva nebo závazku se rozumí takové jednání, jímž vůči pachateli ve skutečnosti nemá jiná osoba deklarované právo na plnění nebo pachatel jako dlužník nemá závazek vůči jiné osobě, ale pachatel je přesto tvrdí, vykazuje v účetnictví nebo se jinak aktivně chová tak, jako by právo nebo závazek existovaly (např. pachatel vyhotoví písemný doklad o existenci takového práva nebo závazku k části svého majetku, neexistující právo nebo závazek zaúčtuje do příslušné obchodní evidence nebo získá výpověď svědka k potvrzení jejich existence). Jde o tzv. fingovaná práva nebo závazky, jimiž pachatel úmyslně maří, byť jen částečně, uspokojení věřitele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2215). V posuzované trestní věci byly uzavřeny dvě fiktivní smlouvy o prodeji pozemků a staveb v XY, od počátku neměla žádná ze stran vážnou vůli jim zcela dostát, ze strany kupujícího chyběla vážná vůle uhradit kupní cenu, čehož nebyla ani finančně schopná. Závazek občanského sdružení zaplatit prodávajícímu za převod vlastnických práv k nemovitostem stejně jako právo prodávajícího T., na zaplacení, tedy pohledávka za občanským sdružením, byly pouze předstírané, nikdy o nich nebylo reálně uvažováno. Práva a povinnosti vyplývající ze smluv sloužily pouze k zastření skutečného záměru této dispozice s majetkem akciové společnosti, kterým bylo zmaření uspokojení věřitelů manželů S. snížením hodnoty akcií T., která by s největší pravděpodobností nastala bez vlastnictví areálu v XY.
66. Obviněný J. H. dále poukazoval na porušení zásady zachování totožnosti skutku. Podle obviněného nemohla být totožnost skutku dodržena, jestliže na počátku trestního stíhání spatřoval vyšetřovatel ve skutku trestný čin podvodu, a také obžaloba byla podána pro trestný čin podvodu, odsouzen však byl nakonec pro pokus zločinu poškození věřitele. Byť jde výlučně o procesní námitku, Nejvyšší soud se k ní stručně vyjádří. Především je třeba uvést, že obviněný formuloval svou výhradu tak, že směřuje pouze proti právnímu posouzení skutku, které bylo odlišné v přípravném řízení, v obžalobě a doznalo změny až před skončením hlavního líčení. Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu, v průběhu trestního řízení skutečně došlo k úpravám v popisu skutku i ke změně jeho právní kvalifikace. Stalo se tak ale při zachování totožnosti skutku. Z hlediska právní nauky i soudní praxe je vždy nutné rozlišovat mezi pojmy skutek a popis skutku, jak vyplývá z tzv. skutkové věty výroku o vině. Skutek je všechno to, co se skutečně stalo v reálném světě, zatímco jeho popis představuje slovní vyjádření objektivně nastalých událostí. Trestní stíhání je vždy vedeno pro určitý skutek a v zásadě není rozhodná jeho právní kvalifikace, u níž může dojít ke změnám v návaznosti na výsledky dokazování. Rovněž popis skutkových okolností může být na základě postupně opatřených důkazních prostředků upravován či změněn, ale vždy je právě z důvodu respektování zásady zachování totožnosti skutku nutné zkoumat, zda takovou úpravou popisu jednotlivých okolností zůstal skutek ve své podstatě zachován. Podkladem pro rozhodnutí soudu podle §220 odst. 1 tr. řádu je vždy skutek, který je uveden v žalobním návrhu. Naopak totéž ustanovení v odst. 3 výslovně říká, že soud není vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Zásadní skutkové okolnosti týkající se uzavírání fiktivních kupních smluv o převodech nemovitostí, jež tvoří podstatu jednání, pro něž byli obvinění od počátku stíháni, postaveni před soud a následně odsouzeni, je obsaženo jak v usneseních o zahájení trestního stíhání obviněných J. H. a J. H. (viz č. l. 121 a násl. tr. spisu), resp. usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných L. S. a L. T. (viz č. l. 132 a násl. tr. spisu), tak v obžalobě (viz č. l. 4361 a násl. tr. spisu) i ve výrocích o vině rozsudků soudů obou stupňů. Podle ustálené rozhodovací praxe platí, že k zachování totožnosti skutku postačí, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, jednání nebo následek přitom nemusí být popsány zcela shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v žalobním návrhu, resp. mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí musí být úplná shoda; úprava popisu skutku k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku nevede (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1724/08, nebo ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 4211/16). Nejvyšší soud tudíž neshledal žádnou vadu týkající se porušení zásady zachování totožnosti skutku v posuzované trestní věci, navíc obviněný J. H. se v dovolání domáhal zachování shody v právním posouzení skutku, kterou nesprávně zaměnil s totožností skutku.
67. V poměrně velké části své dovolací argumentace se obviněný J. H. věnoval zpochybnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Ačkoli tento trestný čin v jeho jednání spatřoval vyšetřovatel i státní zástupce, který podával obžalobu, soudy použily jinou právní kvalifikaci, jednalo se o pokus uvedeného zločinu poškození věřitele. Tyto námitky tedy již byly bezpředmětné a v dovolacím řízení k nim nebylo možné přihlížet. S touto částí dovolání souvisel obsáhlý výklad skutkových okolností provázejících sjednání úplatné smlouvy o převodu cenných papírů, na jejímž základě K., koupil od manželů S. 99,8 % akcií obchodní společnosti T. Obviněný byl přesvědčen, že tehdy se dopustili trestného činu podvodu manželé S. tím, že zatajili kupujícímu skutečný ekonomický stav akciové společnosti T., jejíž akcie prodávali. Ani touto dovolací argumentací se Nejvyšší soud nemohl zabývat, nejedná se především o výtky proti právnímu posouzení jednání obviněného, jež následovalo po odstoupení od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů manželi S., a ani jiného hmotněprávního posouzení. Jednání M. a N. S. nebylo předmětem tohoto trestního řízení, Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů je vázán zásadou obžalovací (srov. §2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. řádu) a žalobní návrh v posuzované věci se týkal skutkových okolností, které následovaly po odstoupení manželů S. od kupní smlouvy a následujících kroků obviněných včetně dispozic s majetkem obchodní společnosti T. Nad rámec možností dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že při nákupu předmětných akcií vystupovali obvinění v obchodním vztahu jménem podnikající právnické osoby, nesli tudíž jistou míru podnikatelského rizika. Bylo na nich, zda budou bezvýhradně důvěřovat smluvnímu partnerovi, nebo naopak budou postupovat obezřetně a zajistí si jak ochranu svých práv v rámci jednotlivých ustanovení kupní smlouvy (např. čl. 8. 1 o smluvní pokutě rovnající se uhrazené výši splátek kupní ceny), tak si případně prověří ekonomický stav akciové společnosti, o jejíž akcie měli zájem. V soukromoprávních vztazích (a zejména těch obchodních) platí, že je v prvé řadě na smluvních stranách, aby pečovaly o svá práva. Nejvyšší soud nemá například pochybnost o tom, že si obě smluvní strany před podpisem přečetly smlouvu o úplatném převodu cenných papírů, a to včetně ustanovení o smluvní pokutě, proti němuž se v trestním řízení obvinění tak důrazně ohrazují a prosazují na jeho podkladě neplatnost této smlouvy. Navíc z trestního spisu vyplývá, že obvinění v pozici jednatelů nového vlastníka akcií T., a současně členové orgánů této akciové společnosti si byli velmi dobře vědomi horší hospodářské situace a nižší hodnoty akcií, než jak byla deklarována prodávajícími, protože v krátké době po nákupu akcií byl opakovaně snižován základní kapitál akciové společnosti T., o milionové částky (z původních 115 700 000 Kč na konečných 41 439 112 Kč) tak, aby odpovídal reálnému stavu. Přesto však nepodnikli žádné kroky, jež jim poskytoval tehdy platný a účinný obchodní zákoník, popř. občanský zákoník, aby dosáhli nápravy právní cestou, ani se nesnažili o případné narovnání vzájemných vztahů, pokud se cítili poškozeni či dokonce obelstěni manželi S. Evidentně zájem obviněných o nemovitosti v majetku akciové společnosti T., byl natolik vysoký, že přistoupili i na takové podmínky, jež nyní s odstupem času považují za nemravné. Nejvyšší soud tedy nemohl k této argumentaci přihlédnout z obdobných důvodů, jako již učinil odvolací soud (viz bod 17. napadeného rozsudku). V této souvislosti je možné též odkázat na úvahy vyjádřené státním zástupcem v závěru jeho vyjádření k dovoláním, jimiž státní zástupce zdůraznil povinnost subjektů obchodních vztahů vyvinout maximální úsilí starat se o svá práva, a připomněl, že obvinění měli možnost namítat relativní neplatnost smlouvy o úplatném převodu akcií, popř. ve smyslu §13 odst. 1 věty první zákona o cenných papírech mohli uplatnit vady z převáděných akcií. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje ještě právní názory prezentované v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 5 Cmo 319/2014, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 4/2015 na str. 139, podle nichž při úplatném převodu cenných papírů jsou tyto zbožím svého druhu a pro jejich kvalitu platí ustanovení o jakosti prodávaného a kupovaného zboží, o vadách předmětu koupě a o uplatňování těchto vad. Podobně jako v citované věci, i obchodní společnost K., s manželi S. ve smlouvě definovali kvalitu převáděných akcií i určitým stavem obchodní společnosti, o jejíž akcie se jednalo [srov. čl. IV. body 4.3 (viii), (x), smlouvy o úplatném převodu cenných papírů založené na č. l. 23 a násl.], čímž se vady spočívající v kvalitě samotného podniku staly vadami akcií ve smyslu §422 obchodního zákoníku, a to pak znamená, že kupující byl povinen prohlédnout zboží podle §427 odst. 1 obchodního zákoníku. Vrchní soud v citované věci připustil, že zkoumání stavu podniku představuje složitější proces vyžadující analýzu a neuplatní se proto §428 odst. 1 písm. b) obchodního zákoníku („Právo kupujícího z vad zboží nemůže být přiznáno v soudním řízení, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté , kdy kupující při vynaložení odborné péče měl vady zjistit při prohlídce, kterou je povinen uskutečnit podle §427 odst. 1 a 2.“). Přesto byl kupující povinen podat zprávu o vadách (reklamovat zboží) ve smyslu §428 obchodního zákoníku, a to bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil, ne však později, než je zjistit mohl. Jak již bylo zmíněno shora, v posuzované trestní věci není pochyb o tom, že kupující se seznámil brzy s ekonomickým stavem obchodní společnosti T., jejíž akcie koupil a nutně zjistil horší než ve smlouvě o převodu cenných papírů deklarovaný ekonomický stav. Proto lze uzavřít, že obvinění J. H. a J. H. mohli využít některé z možností poskytovaných v rozhodné době soukromým právem, jak se bránit proti vadám nakoupených akcií. To však neučinili, neuplatnili svá práva u civilních soudů, místo toho „vzali spravedlnost do vlastních rukou“ a rozhodli se zbavit společnost T., jejího zásadního majetku, průmyslového areálu XY. Ten se pokusili převést dvěma transakcemi na jimi ovládanou nově založenou T., čímž v konečném důsledku také chtěli znehodnotit akcie obchodní společnosti T., jež byli povinni vrátit manželům S., kteří od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů odstoupili. Celý proces vyvádění majetku z T., přitom započal poté, co manželé S. odstoupili od smlouvy o úplatném převodu akcií, což správně vystihly také soudy obou stupňů. Konečně k této skupině námitek zbývá doplnit, že ani obviněným tvrzené nadržování manželům S. rozhodčím soudem nemůže představovat právně relevantní námitku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. A to navíc za situace, kdy rozhodčí nález ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. Rsp 1271/12, byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, č. j. 53 Cm 300/2014, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, č. j. 2 Cmo 489/2014.
68. Vzhledem ke kasačnímu výroku tohoto usnesení Nejvyššího soudu, po němž se posuzovaná trestní věc vrací soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, je předčasné blíže se vyjadřovat k použití zásady subsidiarity trestní represe. Nicméně nepochybně je to jedna z otázek, s níž se soudy musí ve svých rozhodnutích vypořádat a vyložit své stanovisko při její aplikaci v novém rozhodnutí o podané obžalobě při respektu k rozhodnutí č. 52/2018 Sb. rozh. tr.
69. Za specifické porušení svého práva na spravedlivý proces považoval obviněný J. H. délku trestního řízení. Byť na jednu stranu se doba konání trestního řízení s ohledem na komplikovanost věci, rozsah spisového materiálu (přes 6500 stran) a počet obviněných v současnosti nejeví jako zjevně nepřiměřená, bude nezbytné k ní přihlédnout v rámci ukládání trestů, a to ve vztahu ke všem spoluobviněným (srov. §39 odst. 3 tr. zákoníku). Je zřejmé, že trestní řízení se po zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně ještě více prodlouží, aniž by to bylo možné klást k tíži obviněným, avšak jde opět o otázku, na niž není možné v současném stadiu trestního řízení adekvátně reagovat.
70. V rozsahu té části dovolání, v níž obviněný J. H. namítal neúplnost výroku rozsudku odvolacího soudu, jde o zjevně neopodstatněnou námitku. Ačkoli v popisu skutku výroku o vině skutečně není obchodní společnost T., výslovně označena za poškozenou, způsobení její újmy vyplývá z podstaty dosud zjištěných skutkových okolností. Jak bylo podrobně vysvětleno v bodech 55. až 59. tohoto usnesení, snížením hodnoty akcií obchodní společnosti T., (což byl následek poškozující primárně věřitele – manžele S.) v důsledku vyvedení nemovitostí by byla (nebýt fiktivnosti kupních smluv) dotčena i samotná akciová společnost, protože hodnota akcií T. odrážela její ekonomický stav. Vzhledem k tomu je zjevné, že obchodní společnost T., poté, co předmětné nemovitosti přestaly být součástí jejího majetku, musela být nesporně poškozena. Nejvyšší soud nemá proto žádnou pochybnost o správném procesním postupu orgánů činných v trestním řízení, resp. soudů obou stupňů, pokud jí přiznaly postavení poškozeného v trestním řízení. Fakt, že v tzv. skutkové větě není explicitně uvedeno, v jakém rozsahu měla být obchodní společnost T., poškozena jednáním obviněných (resp. ke způsobení jak vysoké škody mělo jednání obviněných směřovat), byl zapříčiněn zvolenou právní kvalifikací jako pokusu zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Tato skutková podstata nevyžaduje přesnější specifikaci škodlivého následku, jenž měl být způsoben poškozené obchodní společnosti T., k naplnění citované skutkové podstaty bylo naopak podstatné, aby byla náležitě zjištěna výše škody, jež měla být způsobena věřitelům, což napadené rozhodnutí vrchního soudu nesplňovalo, jak již bylo uvedeno shora. Není tedy na závadu, pokud soud v popisu skutku obšírně vyjádřil všechny související skutkové okolnosti poměrně složitého případu včetně těch, z nichž vyplývá poškozující jednání vůči obchodní společnosti T., tak, aby mohly být lépe pochopeny veškeré události, které předcházely samotnému protiprávnímu jednání obviněných, případně je doprovázely.
71. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný uplatnil ryze formálně, bez označení konkrétních výhrad, jež by jej mohly naplnit. Není ani zřejmé, v jakém stadiu soudního řízení (v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání u soudu druhého stupně) obviněný spatřuje porušení procesních pravidel o právu být přítomen soudnímu projednávání. Nejvyšší soud proto nemohl adekvátně reagovat. Lze jen doplnit přijatý výklad řízení o dovolání, podle něhož, pokud obviněný formálně cituje dovolací důvod, ale nezmíní konkrétní námitky, Nejvyšší soud většinou takové dovolání odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03) .
c) K dovolání obviněného J. H.
72. Obviněný J. H. předložil částečně stejné námitky jako obviněný J. H., jehož dovolací argumentací se Nejvyšší soud zabýval v předcházejících bodech tohoto usnesení, a proto na ně lze odkázat. Týká se to zejména výhrad proti nesprávnému zjištění výše škody, naplnění znaku pachatele pokusu zločinu poškození věřitele, nedostatečnému odůvodnění napadeného rozsudku a námitek proti extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry, neboť trestného jednání se nedopustil on ani jeho spoluobvinění, nýbrž manželé S. podvodem. Ke zpochybnění znaku subjektu trestného činu obviněným J. H. je však nutné upozornit na jeho odlišné právní posouzení soudy obou stupňů, které se promítlo v použití základní skutkové podstaty trestného činu. Zatímco soud prvního stupně spatřoval v jednání obviněného J. H. druhou z možných forem jednání spočívající v poškození cizího věřitele podle §222 odst. 2 tr. zákoníku, soud druhého stupně zvolil první formu jednání odpovídající §222 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že obviněný poškodil vlastního věřitele. V tomto ohledu je třeba souhlasit s právním názorem soudu druhého stupně, neboť pro naplnění znaku pachatele v posuzované věci je významné, že stejně jako spoluobviněný J. H. byl obviněný J. H. v rozhodné době jednatelem obchodní společnosti K., tedy dlužníka věřitelů manželů S. (současně byl rovněž předsedou představenstva obchodní společnosti T.). Pachatelem trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku může být jen dlužník, tedy konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku. V případech, v nichž je dlužníkem právnická osoba, může být pachatelem fyzická osoba, která je statutárním orgánem nebo členem kolektivního statutárního orgánu právnické osoby, anebo jiná osoba oprávněná činit právní úkony za právnickou osobu, resp. hospodařit s jejím majetkem. To znamená, že se použije ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož ke splnění podmínky konkrétního subjektu postačí, že zvláštní vlastnost (dlužník v závazkovém právním vztahu) je dána u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Ve vztahu k tomuto obviněnému se za daných skutkových okolností jeví nedůvodné odlišovat mezi jeho postavením a postavením obviněného J. H., pokud byli oba jednateli dlužníka – obchodní společnosti K.
73. Za nepřípadné považuje Nejvyšší soud tvrzení obviněného, podle něhož zmaření uspokojení věřitele může nastat pouze tehdy, pokud dlužník není schopen poskytnout věřiteli, byť jen částečně, plnění ani z jiného svého majetku, než vůči němuž se dopustil některého z alternativních způsobů jednání vyjmenovaných v §222 odst. 1 tr. zákoníku. Možnostmi poškozených manželů S. uspokojit svůj nárok na plnění z jiného majetku dlužníka K., se soud druhého stupně velmi podrobně zabýval (srov. body 15. a 16 napadeného rozsudku). Je možné dodat, že o špatném ekonomickém stavu dlužníka svědčí i průběh insolvenčního řízení, které bylo zahájeno již 19. 8. 2014 na podkladě rozhodnutí Krajského soudu v Praze o úpadku tohoto dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Do jisté míry je třeba k řádnému objasnění možnosti věřitelů uspokojit svou pohledávku vůči dlužníkovi z jiného jeho majetku vyčkat výsledku znaleckého zkoumání ohledně určení obecné ceny akcií před uzavřením (fiktivní) kupní smlouvy dlužníkem a jak tuto cenu ovlivnila předmětná majetková dispozice s nemovitým majetkem. Až po úplném objasnění těchto zásadních skutečností bude nutné se znovu zabývat tvrzením obhajoby ohledně možností poškozených dosáhnout uspokojení jejich pohledávky z jiného dlužníkova majetku. Jak již bylo vyloženo v bodě 56. tohoto usnesení, posuzovaná trestní věc není typickým případem tohoto úpadkového deliktu zejména vzhledem k nároku poškozených obdržet zpět akcie T., s jehož majetkem obvinění prováděli neoprávněné dispozice, jejichž nepochybným důsledkem bylo snížení hodnoty akcií T. Avšak dlužníkem věřitelů ze závazkového právního vztahu byla obchodní společnost K., která od věřitelů tyto akcie nakoupila a po odstoupení manželů S. od této kupní smlouvy je byla povinna vrátit prodávající straně, tedy věřitelům. Nicméně i takový způsob poškozování majetku věřitelů může naplnit příslušnou alternativu ustanovení §222 tr. zákoníku, jak vyplývá z dalšího obsahu tohoto usnesení.
74. Dále obviněný brojil proti naplnění znaků skutkové podstaty podle §222 odst. 1 tr. zákoníku prostřednictvím námitky o neplatnosti odstoupení od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů manželi S. Nejvyšší soud se v tomto ohledu nemá důvod odchýlit od správného názoru soudů obou stupňů, které ve vztahu k vyřešení této otázky převzaly názor vyslovený v rozhodčím nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. Rsp 1271/12. Tento soud k žalobě o určení vlastnictví sporných akcií T., rozhodl tak, že žalobce M. S. je vlastníkem celkem 262 ks kmenových akcií na jméno v listinné podobě a žalobkyně N. S. vlastnicí celkem 13 ks těchto akcií. Tento výrok rozhodčího soudu byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 53 Cm 300/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 2 Cmo 489/2014. Nejvyšší soud neshledal jakýkoli důvod zpochybňovat vyřešení otázky vlastnictví sporných akcií soudy v jiném řízení, obvinění sami v rámci trestního řízení nepředložili takové argumenty, případně důkazy, jimiž by mohla být citovaná pravomocná rozhodnutí civilních soudů alespoň zvrácena. Navíc je v této souvislosti možné poukázat na konkrétní chování obviněných J. H. a J. H. poté, co byli seznámeni s reakcí poškozených věřitelů na zastavení úhrady dohodnutých splátek za nakoupené akcie a jejich využití institutu odstoupení od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů. Již v popisu skutku ve výroku o vině jsou vyjádřeny okolnosti doprovázející jednání obou obviněných, které jasně svědčí o jejich záměru ponechat si možnost dispozice s nemovitým majetkem v areálu XY, resp. převzít je do vlastnictví subjektu, který ovládali. Nejprve požadovali zaslání originálu plné moci právního zástupce poškozených, jehož prostřednictvím jim byla výzva k vrácení akcií spolu s odstoupením od kupní smlouvy zaslána, dále svolali mimořádnou valnou hromadu, na níž dosáhli změny stanov a odsouhlasili prodej nemovitostí, který následně realizovali s přispěním obou spoluobviněných. Z těchto kroků obviněných J. H. a J. H. je naprosto zřejmá obava, že akcie obchodní společnosti T., budou muset vrátit, což by nutně znamenalo i ztrátu vlivu nad nemovitým majetkem této akciové společnosti, který si chtěli ponechat. Předložená námitka obviněného J. H. tudíž neměla sama o sobě opodstatnění a v tomto ohledu neshledal Nejvyšší soud úvahy soudů nižších stupňů vadnými.
75. Stejnou povahu má také navazující výhrada obviněného J. H. proti naplnění znaku úmyslného zavinění. K jejímu vyvrácení lze použít v zásadě shodné argumenty, jak byly předestřeny v předcházejícím odstavci tohoto usnesení. Jde o účelovou obranu obviněného, která je ve zřejmém rozporu s konkrétním jednáním, které následovalo poté, co věřitelé uplatnili své právo odstoupit od kupní smlouvy a dožadovali se vrácení plnění. Úmyslnému zavinění dále nasvědčují okolnosti jako způsob provádění transakcí, zejména od počátku scházející vůle zaplatit za prodávaný nemovitý majetek, složitý převod vlastnického práva k nemovitostem přes prostředníka, občanské sdružení E., na narychlo nově založenou obchodní společnost T., ovládanou obviněnými, dále způsob komunikace s věřiteli, ale např. i způsob vedení obhajoby spoluobviněných L. S. a L. T., jejichž obhájce nezakrytě přiznával, že pravým a jediným cílem bylo „…přesunout nemovitosti z akciové společnosti se S. do akciové společnosti bez nich…“ (srov. č. l. 5899 verte tr. spisu), dokonce se vyjádřil tak, že záměrem bylo „zbavit se prostě S.“ (č. l. 5900 verte tr. spisu) a že „…hledáme rychle někoho, kdo má hotovou firmu, společnost, akciovku, spolek, sdružení, kdo si může ty nemovitosti na chvíli prostě vzít do svého vlastnictví, než se nám podaří postavit novou akciovku a převést si ten majetek do nové akciovky, kde už ti S., ti vyděrači z mého pohledu, prostě nebudou…“ (č. l. 5900 tr. spisu). Spoluobvinění tedy v podstatě sami doznali, že sdíleli s obviněným J. H. a jeho otcem úmysl poškodit věřitele, M. a N. S.
76. Námitkou spoléhání se na rady advokáta se již zabýval odvolací soud pod bodem 15. napadeného rozsudku a Nejvyšší soud se ztotožnil s jeho vysvětlením důvodů pro odmítnutí takové výhrady. Především je třeba úvodem zdůraznit, že obviněný J. H. (též jeho otec J. H.) se dlouhodobě pohybovali v podnikatelském prostředí, působili rovněž ve statutárních orgánech různých obchodních korporací, tudíž měli praktické zkušenosti v obchodních vztazích. Samotné vyhotovení smlouvy o prodeji nemovitostí osobou práva znalou, advokátem M. K., zajišťovalo její formální správnost odpovídající zákonné úpravě náležitostí obsahu kupní smlouvy. Nelze však pochybovat o tom, že hlavní smysl a účel jak prvního, tak druhého prodeje, tedy částečně zmařit manželům S. uspokojení jejich pohledávky vůči K., určovali právě obvinění J. H. a J. H.. Oba si byli plně vědomi veškerých okolností souvisejících nejen s převodem nemovitého majetku z dosahu obchodní společnosti T., ale také se závazkovým vztahem mezi věřiteli manželi S. a dlužníkem - obchodní společností K. Oba tito obvinění kladli v rámci své obhajoby i v dovoláních důraz na to, že sami se cítí být podvedeni manžely S. při nákupu akcií společnosti, jejíž základní kapitál byl mnohem nižší, než bylo zapsáno v obchodním rejstříku, a od níž si věřitel půjčil vysokou půjčku, kterou doposud nesplatil. Je zcela zjevné, že pocit oklamání (reálný či zdánlivý) ovlivnil další kroky obviněných, jimiž by svůj úkor alespoň částečně zmírnili a současně by jím zabránili manželům S. docílit podle obviněných nepřiměřené majetkové výhody. Za tímto účelem to byli oni, kdo se rozhodl převést na jinou jimi ovládanou obchodní společnost T., „alespoň“ areál v XY, zvlášť poté, když bylo zřejmé, že jim, resp. obchodní společnosti K., nebude s ohledem na ustanovení o smluvní pokutě vrácena již uhrazená část kupní ceny za akcie T. K dosažení cílů obviněných vystupujících za dlužníka K., bylo využito právních služeb advokáta M. K., jenž však, i kdyby byl hlavním strůjcem cíleného poškození věřitele, jednal s plným vědomím obviněného J. H. a dalších spoluobviněných o pravém smyslu i důsledcích převodu nemovitého majetku patřícího obchodní společnosti T. Samotná účast advokáta na přípravě, event. realizaci určité obchodní transakce zásadně nemůže ovlivnit trestní odpovědnost pachatelů, kteří využívají zdánlivě bezvadné právní formy pro konkrétní právní jednání se záměrem zastřít spáchání trestného činu nebo ztížit jeho odhalení. A právě o takovou situaci šlo v posuzované trestní věci.
77. Porušení práva obviněného J. H. na spravedlivý proces mělo spočívat v opomenutí soudů provést navrhovaný výslech svědka M. K.. Takové tvrzení je však třeba odmítnout. Jak je patrno z protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. a 8. 2. 2017 založeném na č. l. 5533 a násl. tr. spisu, soud prvního stupně se pokusil o výslech M. K., avšak tento svědek odmítl vypovídat s poukazem na ustanovení §99 odst. 2 tr. řádu (Svědek nesmí být vyslýchán též tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn.). Přestože obvinění J. H. a J. H. svědka před soudním jednáním zprostili mlčenlivosti, stále byl údajně vázán mlčenlivostí i k dalšímu klientovi, jehož jméno rovněž odmítl uvést, neboť i vůči němu byl vázán povinností mlčenlivosti. Pokud soudy akceptovaly tento důvod odepření podání svědecké výpovědi M. K., nelze proti takovému procesnímu postupu nic namítat. Je třeba dát za pravdu soudům obou stupňů, které na stejnou výhradu reagovaly, že po advokátovi nemohli požadovat ani jména klientů, vůči nimž je vázán povinností mlčenlivosti, jejímuž porušení byl jako svědek vystaven. Mezi skutečnosti, o nichž je třeba zachovávat mlčenlivost, patří i to, že advokát nějaké osobě poskytuje právní služby a v jaké věci (srov. Svejkovský, J., Vychopeň, M., Krym, L., Pejchal, A. Zákon o advokacii. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 141). I samotný fakt, že konkrétní osoba byla či je klientem advokáta, je informací (skutečností) spadající pod povinnost mlčenlivosti ve smyslu §21 zákona o advokacii (viz Svejkovský, J., Macková, A., Vychopeň, M. a kol. Advokátní právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 197). Za takových okolností se tedy uplatní výjimka z povinnosti svědčit, již představuje zákaz výslechu svědka. Soudy proto postupovaly správně a nelze jim vytýkat, že by svévolně nevyhověly důkaznímu návrhu provést výslech jmenovaného advokáta jako svědka v trestním řízení. Jestliže po vrácení věci ke konání hlavního líčení bude soud prvního stupně anebo vrchní soud v případném veřejném zasedání považovat za nutné či vhodné se pokusit znovu vyslechnout uvedeného svědka, jeví se nezbytným, aby jej nejprve zprostily mlčenlivosti prostřednictvím svých zástupců obchodní společnosti T., T., a občanské sdružení E., za něž svědek M. K. jednal minimálně v dovolacím řízení v právní věci žalobců M. a N. S. proti žalovaným jmenovaným třem právnickým osobám vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 220/2013 (viz č. l. 2610 tr. spisu). Ostatně možnou vázanost tohoto advokáta povinností mlčenlivosti ve vztahu k obchodní společnosti T., již v průběhu trestního řízení naznačoval i obhájce obviněných L. S. a L. T. JUDr. Oldřich Voženílek (viz č. l. 5673 verte tr. spisu). Nicméně závěrem je vhodné poznamenat, že neprovedení výslechu M. K. v posuzované trestní věci nelze považovat za závažnou procesní vadu, která by mohla mít za následek porušení práva na obhajobu obviněných. Bez ohledu na reálnou možnost takový důkazní prostředek vůbec opatřit s ohledem na překážku mlčenlivosti, totiž nejde o stěžejní důkaz právě již s ohledem na jinak dostatečně objasněné protiprávní jednání obviněných.
78. Obviněný si dále stěžoval na nedostatečnou dobu poskytnutou mu k přípravě na obhajobu poté, co se soud prvního stupně rozhodl změnit právní kvalifikaci skutku z původně žalovaného trestného činu podvodu na trestný čin poškození věřitele. Nové právní posouzení skutku nebylo pro obviněné přísnější, než jak byl skutek žalován, přičemž soud prvního stupně po sdělení svého záměru v průběhu hlavního líčení vyhlásil následující den odsuzující rozsudek. Protože Nejvyšší soud ruší nejen dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, ale také jemu předcházející rozsudek krajského soudu, ztrácí uvedená výhrada na významu. Nejvyšší soud však připomíná možnost obhajoby požádat o poskytnutí delší lhůty na přípravu poté, co soud upozorní na možnost přísnějšího právního posouzení skutku (§225 odst. 2 a §190 odst. 2 tr. řádu). Přestože zákon váže splnění poučovací povinnosti soudem jen na případy změny v neprospěch obviněného, tj. přísnější posouzení skutku, je v zájmu zachování zásad spravedlivého procesu evidentní, že stejné právo na přípravu by měla mít obhajoba vždy. To znamená i v případech odchýlení se od původní právní kvalifikace a jeho možné posouzení jako jiný trestný čin, byť mírnější nebo stejně trestný. Ovšem v těchto situacích záleží na projevu obhajoby, zda o poskytnutí přiměřené lhůty soud požádá či jinak dá najevo svůj zájem připravit svou strategii na uvažovanou změnu. V posuzované trestní věci je z protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 11. 2017 (srov. č. l. 5897 verte tr. spisu) zřejmé, že žádný z přítomných obviněných ani jejich obhájců po vysloveném upozornění předsedou senátu na možné odchýlení se od obžaloby ve vztahu k právní kvalifikaci skutku nepožádal o poskytnutí doby na přípravu. Další procesní výhrady obviněného o porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, týkají se zejména procesu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, proto je předčasné na ně jakkoli reagovat, neboť v této trestní věci bude znovu konáno hlavní líčení a vyhlášen nový rozsudek včetně jeho odůvodnění.
79. Pokud se týká odkazů obviněného na odůvodnění jeho odvolání, takový postup nelze akceptovat, dovolací soud se zabývá pouze námitkami výslovně uvedenými v textu dovolání (srov. rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.).
d) K dovolání obviněné L. S.
80. Obviněná L. S. ve svém dovolání resp. v jeho doplněních uplatnila zejména námitky proti naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Nezpochybňovala, že znala obviněné otce a syna H., kteří ovládali obchodní společnost T., ani to, že nemovitosti z této akciové společnosti měly být přes občanské sdružení převedeny na jinou akciovou společnost ovládanou obviněnými J. H. a J. H., tj. na T. Podle jejích představ však tito spoluobvinění nakládali se svým majetkem, proto na uzavírání kupních smluv nespatřovala nic nelegálního. Manžele S. přitom v době vyvádění nemovitostí obviněná neznala, neměla tušení o jejich postavení věřitelů vůči dlužníkovi K. S přihlédnutím k dosavadnímu průběhu trestního řízení, resp. ke způsobu vedení obhajoby obviněné před soudem prvního stupně se její dovolací argumenty jeví jako účelové, neboť jsou zcela v rozporu s jejími výpověďmi i většinou dalších důkazů. Vyjádření obhájce obviněné, jež bylo součástí jeho závěrečné řeči u hlavního líčení konaného dne 15. 11. 2017 (viz č. l. 5898 až 5901 tr. spisu), s níž se tehdy obviněná zcela ztotožnila, jednoznačně vycházelo ze znalosti obviněné o širších souvislostech celého případu včetně povinnosti spoluobviněných J. H. a J. H. jménem K., vrátit akcie obchodní společnosti T., manželům S., jimž chtěli zabránit též v navrácení majetku obchodní společnosti T. Nejvyšší soud citoval slova obhájce obviněné L. S. v bodě 75. tohoto usnesení, proto nyní pouze shrne, že obviněná před soudem prvního stupně nijak nezastírala, že hlavním smyslem obou simulovaných kupních smluv bylo to, aby na jejich základě byl areál v XY vyveden z dosahu M. a N. S. a současně zůstal ve vlastnictví obviněných otce a syna H., kteří ovládali nově založenou obchodní společnost T. Nevyhnutelným důsledkem těchto majetkových dispozic muselo být také snížení hodnoty akcií této obchodní společnosti, z jejíhož majetku měly být odstraněny nemovitosti v XY. Takto formulovanou obhajobu ostatně shrnul i krajský soud na str. 70 a 71 svého rozsudku. Přes tuto protichůdnost argumentace obviněné, která se nyní v dovolacím řízení snaží Nejvyšší soud přesvědčit, že o existenci manželů S. neměla v době uzavírání kupních smluv na nemovitosti za občanské sdružení ani tušení, je však pravdou, že soud druhého stupně v reakci na zpochybnění úmyslného zavinění obviněné nedostatečně vysvětlil své úvahy, které jej vedly k právnímu posouzení jejího jednání jako pokusu poškození vlastního věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Tento soud se v bodě 19. odůvodnění rozsudku věnoval zavinění obviněných L. S. a L. T., přičemž neměl pochyby o nestandardnosti celé transakce, oba podle soudu museli vědět, že jejich skutečným smyslem je vyvedení majetku z T., tak, aby byl „nepostižitelný pro osoby věřitelů oprávněné s ním disponovat“. Takové strohé vysvětlení subjektivní stránky obou jmenovaných obviněných nepovažuje Nejvyšší soud za vyčerpávající a dostatečně přesvědčivé, navíc za situace rozdílného právního posouzení protiprávního jednání mezi těmito oběma obviněnými. V tomto ohledu se jeví pečlivější argumentace soudu prvního stupně, který podstatu zavinění obviněné L. S. u trestného činu poškození věřitele vystihl mnohem lépe, byť poněkud neuceleně pod body 264. až 281. svého rozsudku. Přesto z této části odůvodnění rozsudku dostatečně nevyplývá, že obviněná věděla o závazkovém vztahu mezi manželi S. (věřiteli) a obchodní společností K. (dlužníkem), který majetek je věřitelů a který dlužníka a jak jejich majetkové vztahy ovlivní vyvedení nemovitostí z obchodní společnosti T.
81. Pokud tedy soudy znovu posoudí zjištěný skutek obviněné L. S. jako pokus zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť tato varianta se z dosud učiněných skutkových zjištění jeví nejpřiléhavější okolnostem spáchání činu, bude nutné v odůvodnění rozhodnutí věnovat znaku subjektivní stránky skutkové podstaty větší pozornost a zejména reagovat na dosud uplatňovanou obhajobu obviněné o její neznalosti všech významných souvislostí majetkových dispozic spoluobviněných J. H. a J. H.. Byť tento apel Nejvyššího soudu míří především na postup soudu druhého stupně, jak vyplývá z předchozího výkladu v bodě 80. tohoto usnesení, platí i pro soud prvního stupně. Zejména bude třeba vyložit úvahy o naplnění subjektivní stránky konkrétní skutkové podstaty odpovídajícího trestného činu zvlášť u každého z obviněných. U obviněné L. S. budou tedy kromě jejích samotných vyjádření shrnutých výše významné ty skutečnosti, že obviněná L. S. byla osobou zkušenou zastávat pozice v různých orgánech obchodních společností, měla dlouholetou podnikatelskou praxi a musela mít alespoň hrubou představu o tom, že prodej a nákup nemovitostí není založen na skutečné či vážné vůli smluvních stran naplnit obsah těchto smluvních ujednání a závazky z nich vyplývající. Například u žádné z obou kupních smluv neměla kupující strana (občanské sdružení E. ani T.) zajištěné finanční prostředky k úhradě smluvené kupní ceny. V tomto smyslu nelze přijmout tvrzení obviněné, že občanské sdružení sice nemělo kupní cenu vůbec uhradit, naopak mělo pouze získat finanční odměnu za bezprostředně následující smluvní převod nemovitostí na obchodní společnost T., neboť tomu byl areál prodáván za vyšší cenu, než za jakou jej občanské sdružení nakoupilo. Už ale nebyla schopna vysvětlit, z čeho mohla dovozovat schopnost kupujícího T., splnit finanční závazek z takové smlouvy vyplývající. Uvedené okolnosti tedy svědčí o tom, že obviněná věděla před uzavřením první kupní smlouvy, že původní vlastník T., o nemovitosti přijde, aniž by mu za ně bylo zaplaceno (nevymahatelnou pohledávku nelze považovat za adekvátní protiplnění). Nelze akceptovat neurčité spoléhání se na budoucí získání úvěru kupující obchodní společností T., rozhodující je, že obviněná i bez jistoty úhrady kupní ceny alespoň druhým kupujícím nejprve zdánlivě nakoupila (bez úhrady ceny) pozemky a stavby v XY jménem občanského sdružení, za něž je následně také prodala, a to opět subjektu bez zajištěného financování takové transakce. Musela minimálně počítat s tím, že její v dovolání tvrzená představa o hrazení kupní ceny z úvěru se nenaplní, což však Nejvyšší soud již pouze opakuje zcela správné úvahy soudu druhého stupně (viz bod 19. rozsudku vrchního soudu), jež bude potřeba souhrnně v odůvodnění případného odsuzujícího rozhodnutí zopakovat a dát do kontextu s úmyslem obviněné poškodit věřitele za předpokladu uznání viny pokusem zločinu poškození věřitele. Zároveň, jestliže soud použije stejnou právní kvalifikaci, bude nezbytné zvolit správnou alternativu poškozujícího jednání obviněné vůči věřiteli jiné osoby podle §222 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku, srozumitelně a logicky vysvětlit její použití ve vztahu k výsledkům provedeného dokazování a zejména též ve vztahu k použití odpovídající zákonné varianty spáchání činu spoluobviněnými J. H. a J. H. podle první ze dvou základních skutkových podstat §222 odst. 1 tr. zákoníku v příslušné alternativě, jak jsou vyjmenovány pod písm. a) až g). A to samozřejmě za podmínky, pokud soudy u obou z těchto obviněných shledají zákonné předpoklady pro její použití s ohledem na požadavek konkrétního subjektu u pachatele této základní skutkové podstaty.
82. Rozhodně nebylo možné ztotožňovat obviněné J. H. a J. H. s vlastníkem nemovitostí, obchodní společností T., jak činila obviněná v dovolání v rámci námitky nedostatku subjektivní stránky. Jednak obvinění H., resp. obchodní společnost K., nebyli jedinými akcionáři akciové společnosti, ale ani v případě, pokud by tomu tak bylo, je třeba rozlišovat majetkovou samostatnost akciové společnosti a jejího, byť stoprocentního akcionáře. Zejména je uvedené pravidlo významné při hodnocení nehospodárného nakládání s majetkem akciové společnosti některým ze statutárních orgánů, akcionářů (srov. rozhodnutí č. 18/2006 Sb. rozh. tr.). Obviněná se proto nemohla úspěšně bránit zcela nepřijatelným tvrzením, že majitel nemovitostí si pouze „přendával majetek z jedné kapsy do druhé“. Verze obviněné ohledně legální majetkové dispozice s nemovitostmi je kromě dosud uvedených skutečností zpochybněna rovněž nesplněním daňové povinnosti, která je spojena s převodem nemovitého majetku, ale též s dosaženým příjmem v podobě kupní ceny. Pokud by nešlo o fiktivní právní jednání účastníků smluv, jeví se vysoce pravděpodobné, že případný příjem z transakcí, jenž měl údajně plynout občanskému sdružení ve výši rozdílu mezi kupní cenou, za niž nemovitosti koupilo a za niž je pak prodalo, by se u občanského sdružení projevil dokonce v záporné hodnotě (platba daně z převodu nemovitosti a zdanění příjmů). Z pohledu občanského sdružení tak neexistoval jediný objektivní důvod pro uzavření obou smluv, až na jejich simulaci, čímž mělo být zastřeno vyvádění nemovitého majetku do T., za účelem podstatného ztížení jeho původu. Ze skutkových okolností zjištěných soudy nižších stupňů zatím vyplývá, že obviněná „přinejmenším“ věděla, že nemovitý majetek nezákonně vyvedený z T., je na občanské sdružení převáděn pouze simulovaně, následně bude převeden do vlastnictví nově založené T., za niž reálně jednali a rozhodovali obvinění J. H. a J. H., čímž v konečném důsledku by došlo ke snížení hodnoty akcií obchodní společnosti T., jež po odstoupení od smlouvy o převodu cenných papírů měly být vráceny jejich původním vlastníkům M. a N. S.
83. Vnitřní rozpory vlastních tvrzení je možné u obviněné rozeznat i tehdy, pokud se na jednu stranu hájila spoléháním se na právní rady advokáta M. K., ale na druhou stranu nepopírala, že věděla o tom, že areál v XY bude z T., převeden přes prostředníka na konečného nového majitele T. (viz výklad výše v bodech 80. až 82.). Není možné souhlasit s tím, že obviněná mohla důvodně považovat takové obchodní transakce za odpovídající zákonu jen proto, že se jí od advokáta dostalo ujištění, že podle norem civilního práva se jedná o bezvadné právní jednání. Primární totiž byla právě otázka faktické vůle smluvních stran dodržet smlouvami stanovené povinnosti a na druhé straně domoci se práv ze smluv plynoucích, o nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval v předcházejícím bodě tohoto usnesení.
84. Obviněná rovněž uplatnila v dovolání výhrady proti samotné smlouvě o úplatném převodu cenných papírů, domáhala se její neplatnosti pro nesoulad mezi číselným a slovním vyjádřením kupní ceny v cizí měně. S touto námitkou se vypořádal soud druhého stupně v bodě 20. svého rozsudku tak, že slovní vyjádření ceny v kanadských dolarech je zjevnou písařskou chybou. Současně vrchní soud připomněl, že celých devět let nevznikla mezi smluvními stranami neshoda ohledně stanovení kupní ceny ve smlouvě, nikdo ji nezpochybnil, ani se nedomáhal případné neplatnosti z důvodu neurčitosti či nesprávnosti ceny za akcie. Z trestního spisu skutečně vyplývá, a to bez ohledu na její platnost, že obě strany se po určitou dobu řídily jednotlivými ustanoveními této smlouvy, kupující v tomto ohledu nikdy nezpochybnil svou znalost dohodnuté ceny. Nejvyšší soud v rámci svého rozhodování v trestních věcech zastává názor, že případná neplatnost právního úkonu (jednání) neznamená, že by jím nemohl být spáchán trestný čin. Pro posouzení toho, zda jednáním spočívajícím v právním úkonu, resp. jednání byl spáchán trestný čin, je totiž podstatné, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn, a nikoli jestli jde o jednání absolutně či relativně neplatné. Jinými slovy řečeno, trestněprávní relevantní jednání je nutno posuzovat z jeho smyslu a obsahu, nikoli s ohledem na jeho případnou platnost podle norem jiného právního odvětví (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 6/2010, s. 185; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod T 575 v sešitu č. 24 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003; rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Uvedený výklad soudní praxe je možné přiměřeně použít také na posuzovanou trestní věc. Trestná činnost, pro niž jsou obvinění trestně stíháni, sice nebyla spáchána přímo uzavřením smlouvy o úplatném převodu cenných papírů mezi manželi S. a obchodní společností K., ale právě tento právní úkon byl předpokladem dalších s ním souvisejících jednání naplňujících znaky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku. Jednou z podmínek trestní odpovědnosti pachatele tohoto trestného činu je totiž právě existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a jeho věřitelem, o němž neměly soudy důvod pochybovat.
85. Ke způsobu, jakým soudy hodnotily dosud provedené důkazy, s nímž souvisí obviněnou rovněž vytýkané porušení zásady in dubio pro reo, se již Nejvyšší soud vyjádřil v bodě 78. tohoto usnesení. Stejně lze nahlížet na výhradu nesprávného použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio , tedy krajního prostředku k postihu obviněných. V posuzované věci bude opětovně rozhodováno o podané obžalobě, je proto předčasné hodnotit zabývat se do budoucna dodržením zásad trestního řízení soudy obou stupňů.
e) K dovolání obviněného L. T.
86. Jak již Nejvyšší soud poznamenal v úvodu tohoto usnesení, obviněný L. T. podal dovolání prostřednictvím téhož obhájce jako obviněná L. S., což do jisté míry vysvětluje téměř totožnou dovolací argumentaci v obou těchto podáních. Také obviněný L. T. spatřuje nesprávné hmotněprávní posouzení skutku v závěru soudů o naplnění znaku zavinění, avšak na rozdíl od obviněné se u něj jednalo o skutkovou podstatu zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Této rozdílné právní kvalifikaci však nebyly dovolací argumenty obviněného přizpůsobeny.
87. Obviněnému je nutné přisvědčit, byť svou námitku formuloval obecně, nicméně odůvodnění subjektivní stránky citovaného zločinu Vrchním soudem v Praze skutečně nelze považovat za dostatečné a zejména přesvědčivé. Na rozdíl od obviněného si Nejvyšší soud povšiml rozporu mezi popisem skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně a jeho právním posouzení i příslušnou částí jeho odůvodnění. V rámci tzv. skutkové věty vrchní soud popsal shodné skutkové okolnosti, které se vztahují jak k obviněnému L. T., tak k obviněné L. S., přestože jejich jednání následně kvalifikoval jako dva odlišné trestné činy. Pokud vrchní soud dospěl k závěru, že u tohoto obviněného naplňují skutková zjištění skutkovou podstatu jiného trestného činu, než kterým byl uznán vinným soudem prvního stupně, bylo třeba tuto změnu promítnout i v popisu skutku, jímž rozhodně nebyl vrchní soud nijak limitován, jak mylně uvedl na str. 22 nahoře svého rozsudku. Naopak je ve většině případů nutné formulovat popis skutkových okolností vyplývajících z provedeného dokazování tak, aby zahrnovaly všechny zákonné znaky trestného činu, jaký v něm soud spatřuje (srov. §120 odst. 3 tr. řádu). Samozřejmě nezbytnou podmínkou je zachování totožnosti skutku, nicméně dodržení této zásady neznamená, že nemůže konkrétní popis skutku doznat nutných změn tak, aby odpovídal znakům toho trestného činu, za který je obviněný odsouzen, naopak je musí vyjadřovat. Výrok o vině nově vyslovený rozsudkem vrchního soudu zůstal ve vztahu k obviněnému L. T. v podstatě ponechán v podobě, jakou měl v předešlém výroku rozsudku soudu prvního stupně. To znamená, že odpovídal znakům skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že z dosud učiněných zjištění nelze považovat za vyloučené, aby obviněný L. T. byl považován za spolupachatele pokusu zločinu poškození věřitele společně s dalšími obviněnými. Sám obviněný L. T. totiž doznal, že se nepočítalo s využíváním nemovitostí pro potřeby občanského sdružení, byl si plně vědom fiktivnosti tohoto právního úkonu. V podstatě obviněný sám v dovolání tvrdí, že věděl o zcela nezákonném vyvádění nemovitostí z majetku T., na nově založenou obchodní společnost T., a zcela dobrovolně se na takové obchodní transakci zúčastnil. Jeho konkrétní jednání spočívalo v podpisu kupní smlouvy za kupujícího T., v níž převzal funkci předsedy představenstva. Přitom obviněný rovněž připustil, že věděl o širších souvislostech spojených s převodem nemovitého majetku, tedy že o něj měli zájem otec a syn H., kteří však chtěli stát v pozadí. Věděl i to, že nemovitosti původně patřily T., jež za ně nedostala zaplaceno a případná úhrada kupní ceny závisela na zcela nejisté budoucí okolnosti, zda nově založená akciová společnost dosáhne na úvěr od banky. Současně nelze opomenout jeho obhajobu předloženou soudu prvního stupně, jež se shodovala s obhajobou obviněné L. S. a jež spočívala v důrazném prosazování hlavního smyslu simulovaného vyvádění nemovitostí, jímž mělo být odstranění nemovitého majetku z dosahu manželů S. Rovněž nelze v této souvislosti přehlédnout poměrně úzkou časovou návaznost mezi jednotlivými právními úkony, jimiž došlo k převedení podstatné části majetku obchodní společnosti T., v jehož důsledku s největší pravděpodobností klesla hodnota akcií této obchodní společnosti, které měly být vráceny poškozeným věřitelům manželům S. Za takového skutkového stavu při znalostech obviněného L. T. o podstatných skutečnostech spáchání zločinu poškození věřitele a smyslu majetkových dispozic J. H. a J. H. nic nebrání ani z pohledu dosavadního výkladu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku posoudit jednání obviněného L. T. jako spolupachatelství pokusu zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Dlouhodobě platnou judikaturu týkající se tohoto hmotněprávního pojmu lze přiléhavě použít i na posuzovanou trestní věc včetně jednání obviněného L. T. Např. z rozhodnutí č. 66/1965 Sb. rozh. tr. mimo jiné vyplývá, že spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně ani jejich činnost nemusí být stejně významná. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. V rozhodnutí č. 15/1967 Sb. rozh. tr. jsou vyloženy různé možnosti spáchání trestného činu společným jednáním, a to tak, že každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, nebo tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý z těchto znaků, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky takového jednání nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Na tento výklad navázalo také rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr. Na účast obviněného L. T. (event. též obviněné L. S.) na trestné činnosti obviněných J. H. a J. H. by bylo možné nahlížet právě z pohledu té varianty spolupachatelství, která je charakterizována tím, že každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil jen některý ze znaků skutkové podstaty zločinu poškození věřitele a teprve souhrn těchto jednání představoval veškeré znaky tohoto zločinu ve stadiu pokusu. Nicméně v případě, že by v rámci nového projednání posuzované trestní věci mělo dojít ke změnám ve skutkových zjištěních soudů, které vyvolají potřebu použít na skutek obviněného L. T. jinou právní kvalifikaci, bude nezbytné, aby soudy v rozhodnutí pečlivě vyložily své hodnotící úvahy ohledně všech znaků příslušné skutkové podstaty a vypořádaly se též s obhajobou obviněného, to vše při respektování platné judikatury, jak byla citována výše.
88. Pokud obviněný L. T. napadal naplnění znaku subjektivní stránky zločinu z toho důvodu, že se spoléhal na právní rady M. K., který kupní smlouvy na nemovitosti připravoval, nemohla jeho argumentace obstát. Podobně jako obviněná L. S. věděl, že je protiprávně vyváděn majetek z jedné právnické osoby na novou obchodní společnost, dokonce právě za tímto účelem založenou, v níž tento obviněný přijal pozici předsedy představenstva. Významná je i majetková účast v obchodní společnosti T., kterou založilo občanské sdružení K., jehož jménem jednal obviněný L. T., a další občanské sdružení E., za které jednala obviněná L. S.. Stejně jako spoluobviněná též L. T. předložil v dovolání tezi, že převody nemovitostí si jejich vlastník tento majetek „přendával z kapsy do kapsy“. Již samotné použití pojmu „vlastník“ je v tomto kontextu naprosto nepřípadné, dokonce je možné uvedené tvrzení obviněného chápat jako naprosto zřejmé simulování právních jednání, u nichž strany ani nepředpokládaly splnění smluv. V zásadě však jde o pravdivý náhled na majetkové dispozice s nemovitostmi, který se v podstatě stal i podkladem skutkových zjištění, resp. součástí hodnocení důkazů soudem prvního stupně. V podrobnostech k této výhradě lze odkázat na argumenty k téže námitce obviněné L. S. v bodech 82. a 83. tohoto usnesení.
89. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě upozornit na nepřiléhavé úvahy v rámci změny v právním posouzení jednání obviněného soudem druhého stupně. Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti je upraven v ustanovení §216 tr. zákoníku, od účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, tedy od 1. 1. 2010 však již toto ustanovení bylo celkem třikrát pozměněno. Na tuto skutečnost nereagoval vrchní soud, který měl správně ve výroku o vině v rámci paragrafového znění trestného činu vyjádřit, ve znění které novely (případně ve znění účinném do kterého data) bylo ustanovení §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, které aplikoval na skutek spáchaný obviněným L. T. S ohledem na formulaci právní věty ve výroku napadeného rozsudku, tedy „jinak usiloval o to, aby bylo podstatně ztíženo zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky a spáchal takový čin ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu“, je vyloučena poslední verze této skutkové podstaty účinná od 1. 2. 2019. V současném znění totiž byla vypuštěna alternativa jednání pachatele spočívající v tom, že „jinak usiluje o to, aby bylo podstatně ztíženo zjištění původu věci“. Pokud by tedy některý ze soudů nižších stupňů hodlal použít právní kvalifikaci podle §216 tr. zákoníku, bylo by nezbytné důsledně se vypořádat s pravidly časové působnosti trestního zákona ve smyslu §2 tr. zákoníku.
90. Ačkoli obviněný L. T. nebyl soudem druhého stupně odsouzen za pokus zločinu poškození věřitele, zpochybňoval ve svém dovolání některé skutkové okolnosti i právní názory týkající se tohoto trestného činu. Například brojil proti platnosti smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil výše v bodě 84. tohoto usnesení, a dále vyjádřil přesvědčení, že hodnota akcií obchodní společnosti T., nemohla být ovlivněna prodejem nemovitého majetku této akciové společnosti. I když poslední námitce nelze upřít právní povahu, je třeba ji odmítnout. Závislost hodnoty akcií na hospodářském stavu akciové společnosti vysvětlil Nejvyšší soud zejména v bodě 57. tohoto usnesení, na něž pro stručnost odkazuje. Konkrétní rozsah, resp. míra snížení hodnoty akcií T., v důsledku prodeje nemovitého majetku bez jakéhokoli protiplnění, však bude teprve předmětem nového znaleckého zkoumání před soudem prvního stupně, teprve poté bude možné výsledek tohoto odborného posouzení vyhodnotit spolu se všemi dalšími důkazními prostředky, aby mohlo být znovu rozhodnuto o podané obžalobě.
91. Pokud se týká odkazů obviněného na odůvodnění jeho odvolání, takový postup nelze akceptovat, dovolací soud se zabývá pouze námitkami výslovně uvedenými v textu dovolání (srov. rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.).
V. Závěrečné shrnutí
92. Na podkladě všech popsaných skutečností Nejvyšší soud zrušil z podnětu dovolání obviněných J. H., J. H., L. S. a L. T. podle §265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 17/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 57 T 15/2014. Dále podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Mezi tato obsahově navazující rozhodnutí bylo nutné zahrnout též výrok o souhrnném trestu vyslovený ohledně obviněné L. S. rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 31 To 118/2019 (srov. rozhodnutí č. 12/2019 Sb. rozh. tr.). Tento soud jako soud druhého stupně rozhodoval o odvolání obviněné L. S. a spoluobviněného J. P. ve věci vedené v prvním stupni u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 144/2017. Na podkladě odvolání obviněné nejprve podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 5 T 144/2017 v části výroku o trestu ohledně obviněné L. S. a dále podle §222 odst. 4 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil této obviněné souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně této obviněné soud uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení jako statutární orgán či jako člen orgánů obchodních společností a dalších právnických osobách na dobu osmi roků. Nejvyšší soud tedy zrušil ohledně obviněné L. S. celý výrok o trestu [včetně §258 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu], jak byl vysloven rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 31 To 118/2019. V této (jiné) věci proto bude třeba konat ohledně obviněné nové odvolací řízení v rozsahu zrušené části rozhodnutí a uložit jí trest, neboť původní souhrnný trest ztratil svůj podklad tím, že Nejvyšší soud zrušil tímto usnesením mj. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 17/2018, ve vztahu k jehož výroku o trestu byl souhrnný trest uložen v jiné trestní věci u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. Beze změny přitom zůstal výrok o zamítnutí odvolání obviněného J. P., neboť ohledně tohoto obviněného nejde v dovolacím řízení o obsahově navazující rozhodnutí ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku.
93. Protože nejzávažnější vadou napadeného rozhodnutí, jíž shledal Nejvyšší soud v dovolacím řízení nesprávné stanovení výše škody, k jejímuž způsobení směřovalo jednání obviněných, bylo stiženo již řízení před soudem prvního stupně, přikázal Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Především tedy bude třeba opatřit doplněk stávajícího znaleckého posudku, resp. nechat vypracovat nový znalecký posudek, v němž bude úkolem znalce zaměřit se na zkoumání hodnoty akcií obchodní společnosti T., těsně před simulovaným prodejem nemovitostí dne 25. 8. 2010 a po tomto datu. Přitom znalec nebude přihlížet k pohledávce prodávající akciové společnosti, která mu tímto smluvním ujednáním vznikla a při normálním běhu událostí by se samozřejmě odrazila na stavu majetku prodávajícího. V posuzovaném případě však bylo najisto postaveno, že kupující strana nehodlala splnit svou smluvní povinnost uhradit dohodnutou cenu za nemovitý majetek, navíc kupující občanské sdružení ani nedisponovalo takovou finanční částkou, k jejíž platbě se smlouvou zavázalo. Na tuto pohledávku je tudíž nutné nahlížet jako na zjevně nedobytnou, resp. bezcennou. Na podkladě vyhodnocení závěrů nového znaleckého zkoumání bude teprve možné přistoupit k určení výše škody, jejíž způsobení manželům S. hrozilo při dokonání činu. Tuto škodu bude představovat rozdíl mezi hodnotou akcií před uzavřením sporné kupní smlouvy mezi T., a občanským sdružením E., a hodnotou, jakou by akcie měly po odstranění nemovitostí z majetku akciové společnosti. To znamená, že soud musí určit, jaký vliv na cenu akcií, jež měly být vráceny manželům S., měla předmětná dispozice s nemovitým majetkem obchodní společnosti T. Teprve po pečlivém objasnění těchto významných skutečností, případně po dalším doplnění dokazování v nezbytném rozsahu a uvážení soudu, bude možné stanovit odpovídající právní kvalifikaci zjištěného skutku u každého z obviněných a individuálně ji též odůvodnit. V této souvislosti si soud prvního stupně na podkladě skutečného postavení obviněných J. H. a J. H. v obchodní společnosti K., v níž oba zastávali funkci jednatele, ujasní, zda v citované věci mohou oba být subjektem zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku. Tato základní skutková podstata předpokládá zmaření, byť částečné, uspokojení svého věřitele, jímž vůči manželům S. byla právě jmenovaná obchodní společnost s ručením omezeným. Vzhledem k postavení obou těchto obviněných v právnické osobě jako dlužníkovi (jednatelé) přichází v úvahu použít ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož tam, kde zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Poté bude třeba rovněž výstižně kvalifikovat u každého z obviněných pokus poškození věřitele podle příslušné alternativy uvedené v §222 odst. 1 pod písm. a) až g) tr. zákoníku, s tím, že alternativa podle písm. a) byla Nejvyšším soudem vyloučena. Jak vyplývá z bodu 65. tohoto usnesení, Nejvyšší soud považuje za nejpřiléhavější právní kvalifikaci dosud učiněných skutkových zjištění zvolit jednání uvedené v §222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zejména z důvodu povahy kupních smluv, jimiž došlo k předstíranému převodu nemovitostí nejprve z majetku původního vlastníka – T., ve prospěch občanského sdružení E., poté k jejich nabytí účelově založenou obchodní společností T., již nakonec ovládli obvinění J. H. a J. H. U obviněných L. S. a L. T. se jeví přiléhavou právní kvalifikace podle druhé základní skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele a její druhé alternativy, tedy podle §222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, která postihuje jednání spočívající ve fingování pasiv, která mají fiktivně snížit skutečnou hodnotu majetku dlužníka. Rovněž bude v opakovaném hlavním líčení (a případném veřejném zasedání) nutné již s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius zachovat vývojové stadium trestného činu poškození věřitele, s čímž se však bylo možné ztotožnit z důvodu fiktivní povahy obou kupních smluv o prodeji nemovitostí, nikoli s ohledem na faktické vrácení nemovitostí jejich původnímu vlastníku na podkladě soudních rozhodnutí vydaných v civilním řízení.
94. Podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. mohl Nejvyšší soud své rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud závěrem připomíná, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci i Vrchní soud v Praze jsou ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázány právním názorem, který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud. Podle §265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch žádného z obviněných, neboť napadené rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny jen v důsledku dovolání obviněných.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu