ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.369.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 369/2019-1254
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2019 o dovolání obviněného Z. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 4 To 183/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 112/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2018, sp. zn. 88 T 112/2017, byl Z. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku [týmž rozsudkem byla také odsouzena právnická osoba T. (dříve T.)]. Za toto jednání byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb ve výměře 10.000,- Kč, celkem tedy 500 000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
2) Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podali obviněný a spoluobviněná právnická osoba T. odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 4 To 183/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dovolání poukázal na to, že soudy nesprávně a bez opory v provedeném dokazování vyhodnotily otázku jeho postavení ve společnosti jako postavení statutárního orgánu, přičemž v rozhodné době byl jednatelem společnosti M. M. Tvrzení, že měl vystupovat jako "ředitel", že dával pokyny v souvislosti s účetnictvím a platbami, jsou podle jeho názoru nepravdivá a důkazně nepodložená. Dále předložil vlastní rozbor provedených důkazů a svědeckých výpovědí a poukázal na to, že daňová přiznání nezhotovoval, ani k jejich vypracování nedával pokyny. Současně podle něj nebylo prokázáno, že by plnění z předmětných faktur nebyla uskutečněna, ale naopak, jejich plnění bylo doloženo fotografiemi. Na základě výše uvedeného se proto domnívá, že byla porušena zásada presumpce neviny („in dubio pro reo“). Rozhodnutí soudů považuje za nepřesvědčivá a navíc nepřezkoumatelná – v otázce jeho vlivu ve společnosti. Dále poukazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala otázkou hodnocení důkazů, otázkou nepřímých důkazů, hodnocením výpovědi proti výpovědi, otázkou in dubio pro reo atd. V závěru svého dovolání zdůraznil, že jemu uložené tresty považuje za nepřiměřené, aby v reakci na toto konstatování uvedl, že je nemajetný a peněžitý trest neměl být vůbec ukládán, neboť byl uložen v rozporu s ustanovením §68 odst. 6 tr. zákoníku. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a ve věci sám rozhodl a zprostil obžaloby.
4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Nejprve stručně shrnula dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného. Dále uvedla, že uplatněná argumentace dovolatele spočívá ve zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. Dodala, že dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho právní kvalifikací a pohybuje se tak zjevně mimo meze dovolacího důvodu. Uvedla, že na podkladě spisového materiálu není možno připustit, že by skutkové a právní závěry soudů obou stupňů se nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování. Dále předložila výčet důkazů, na základě kterých byla podle jejího mínění vina dovolatele prokázána, a jimiž byla obhajoba dovolatele zcela vyvrácena a dodala, že případ odlišného hodnocení důkazů ze strany dovolatele s tím, jak je hodnotily soudy, nelze bez dalšího považovat za porušení zásady in dubio pro reo. K námitkám dovolatele vůči uloženým trestům uvedla, že nepřiměřenost není způsobilá naplnit některý z taxativně uvedených dovolacích důvodů a dodala, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K uloženému peněžitému trestu konstatovala, že nalézací soud přihlédl k rozsahu a povaze podnikatelských aktivit dovolatele a tomu také přizpůsobil celkovou výši uloženého peněžitého trestu. Navrhla proto, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě - v případě, že odvolání obviněného bylo zamítnuto] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9) Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve zdůraznit, že dovolání (řízení o dovolání) nelze zaměňovat s odvoláním, neboť institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíří jako odvolání [viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17]. Současně je také nezbytné konstatovat, že námitky, které obviněný uplatnil v řízení o dovolání, jsou obsahově shodné (identické) s námitkami, které tento uplatnil mj. v řízení o odvolání [svým obsahem shodné námitky byly dovolatelem rovněž uplatněny v řízení před soudem prvního stupně], se kterými se soudy nižších stupňů zákonným způsobem vypořádaly. V řízení před soudem prvního stupně obviněný argumentoval mj. tím, že místo dvojskel musela být dodána společností Nerodia trojskla; k hotelu L. předložil fotodokumentaci, okna zadělával S., dopravu zajišťoval B. V řízení o odvolání uváděl, že trestní stíhání proti němu probíhalo bez právního důvodu; tvrzení soudu, že měl rozhodující vliv na řízení právnické osoby je nepřezkoumatelné; není důkazně podloženo, že by dával pokyny v souvislosti s účetnictvím; není prokázáno, že by on zahrnul do daňového přiznání předmětné faktury; nejednalo se o fiktivní platby; uložené tresty považuje za nepřiměřené; peněžitý trest je likvidační atd. V souvislosti s takto pojatými námitkami lze zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10) Ve vztahu k námitkám, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran postavení obviněného v obchodní společnosti, spekulace o formálním postavení M., otázky vedení účetnictví, polemiku s hodnocením svědeckých výpovědí V., T., Š. a B., předložení výčtu dodávek oken, fotodokumentace apod.), je nutno konstatovat, že těmito prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci [nutno podotknout, že vlastní hodnocení svědeckých výpovědí již obviněný ponechává stranou výpovědím svědků, kteří jeho obhajobu vyvrací, případně listinným důkazům, které jej rovněž usvědčují – jak je zřejmé z velmi podrobného a obsáhlého hodnocení důkazů soudem prvního stupně, které důsledně respektuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., oproti jednostranně zaměřené argumentaci a hodnocení důkazů obviněným]. Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na vlastním hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového děje, tudíž se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových výhrad až druhotně tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), kterým, jak již bylo shora uvedeno, se domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
11) V této souvislosti [v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci] Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
12) K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci výše uvedených námitek ve své podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.
13) Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces pouze připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
14) Jednání obviněného popsané v rozsudku nalézacího soudu bylo na základě skutkového zjištění kvalifikováno jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku , když bylo prokázáno, že obviněný jménem obviněné právnické osoby jednal, a to na základě plné moci, vystavené tehdejším jednatelem obviněné právnické osoby, fakticky ji řídil a úmyslně zahrnul do účetnictví faktury, u kterých nedošlo k dodání zboží v úmyslu vylákání nadměrného odpočtu [nemuselo se jednat o osobní předání, jak se snaží obviněný v dovolání nastínit, ale za situace, kdy je nezpochybnitelné, že vše se dělo pouze na základě jeho pokynů či s jeho vědomím jako „ředitele“, je nepodstatné, že faktury účetním např. přinášela asistentka a ne obviněný], tj. k zaúčtování, o kterých věděl, že jsou fiktivní [pokud obviněný argumentuje tím, že se nejednalo o fiktivní faktury, neboť plnění bylo provedeno, pak bylo provedeným dokazováním prokázáno např. to, že společností Nerodia nebylo zboží dodáno, proto šlo o fiktivní faktury, uplatněné v daňovém přiznání]. Obviněný věděl, že budou zahrnuty do účetnictví obviněné právnické osoby jako pravé a budou sloužit jako podklad přiznání k dani z přidané hodnoty, a to za účelem získání nadměrného odpočtu DPH. Ze spáchání výše popsaného skutku je obviněný usvědčován nejen mnoha svědeckými výpověďmi, ale i úředními záznamy o podání vysvětlení a listinnými důkazy, které provedl a velmi podrobně rozebral nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí především na str. 18 - 26 [vzhledem k tomu, že nejde o situaci předpokládanou a obviněným v dovolání zmiňovanou v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3741/11 (kdy sám obviněný zmiňuje a odkazuje na Ústavním soudem zmiňovaný „jediný usvědčující důkaz“, je jeho odkaz na toto rozhodnutí zcela nepřiléhavý]. Pro stručnost lze na tomto místě odkázat rovněž na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 7 – 10), který se s totožnou argumentací, kterou uvedl obviněný ve svém odvolání a následně i v dovolání, dostatečně vypořádal.
15) Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, a to ve vztahu k námitkám opětovně uplatněným v dovolání, že zmíněnou problematikou, ale také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných, se zabýval nejen Nejvyšší soud v již shora zmíněném rozhodnutí, ale také Ústavní soud a ESLP. V této souvislosti Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Rovněž ve vztahu k tvrzení obviněného, že soudy nižších stupňů porušily princip in dubio pro reo a jeho odkazu na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu touto problematikou se zabývajících, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést (mj. v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu – viz bod 17) následující.
16) Jen z vlastní povahy této zásady [myšleno „in dubio pro reo“], ale ani v kontextu s námitkou spravedlivého procesu (extrémního nesouladu), nelze za právní námitku označit argumentaci obviněného ohledně porušení zásady „in dubio pro reo“. Pokud jde o zmiňované porušení zásady „in dubio pro reo“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmiňované soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s tvrzením obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady „in dubio pro reo“ naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in „dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
17) V reakci na výše uvedené, ve vztahu k procesním námitkám obviněného a ve vztahu k otázce extrémního nesouladu (viz bod 15), lze uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným výslovně v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Nejvyšší soud musí konstatovat, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při shromažďování a hodnocení důkazů. Pokud obviněný zmiňuje „nepřezkoumatelnost“ rozhodnutí, pak Nejvyšší soud musí zdůraznit, že zejména odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je velmi podrobné, reagující na hodnocení všech skutečností, vyvstalých v průběhu dokazování.
18) Ve vztahu k námitce obviněného, že „všechny výše vyjmenované tresty jsou nepřiměřené a byly odsouzenému uloženy v rozporu s ustanovením §38 tr. zákoníku“, musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Ve vztahu k této argumentaci je nutno obviněného upozornit na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které uvádí, že „námitky vůči druhu a výměře trestu uloženého s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. (dnes - v trestním zákoníku se jedná zejména o §39 - §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“ . Pokud jde o uložený trest odnětí svobody, který byl v dovolání zmíněn (viz bod VI.), pak je nutno s přihlédnutím k výše uvedenému pouze konstatovat, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků [obviněnému bylo možno uložit trest odnětí svobody v sazbě od 2-8 let, byl tedy uložen v rámci trestní sazby a jednalo se o trest uvedený v příslušném zákonném ustanovení] a tento trest byl podmíněně odložen v souladu se zněním §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku. Jde tedy o takový druh trestu a v takové výměře, což neodůvodňuje ani použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [jak již bylo shora uvedeno, odkaz obviněného na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem na §38 tr. zákoníku nemá své opodstatnění s ohledem na již zmíněné rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.]. K jiným druhům trestů, až na peněžitý trest (viz níže) obviněný námitky nekonkretizoval a Nejvyšší soud také není oprávněn za něj domýšlet směr jeho úvah k výhradám ohledně trestu zákazu činnosti.
19) K otázce peněžitého trestu, kdy obviněný namítá, že mu tento byl uložen v rozporu s ustanovením §68 odst. 6 tr. ř., lze uvést, že byť formálně obviněný ve vztahu k tomuto druhu trestu neodkázal na znění §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (tvrdí, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští), neposuzoval Nejvyšší soud tento nedostatek formalisticky, avšak k jeho uložení, ve vztahu k námitkám obviněného, musí uvést, že nalézací soud (str. 28) a následně i soud odvolací (str. 11), se pečlivě zabývaly otázkou vhodnosti uložení peněžitého trestu. Nalézací soud považoval uložený trest odnětí svobody podmíněně obviněnému odložený (jako samostatný) za nedostatečný a vzhledem k situaci, že se obviněný pokusil svojí trestnou činností získat majetkový prospěch, uložil rovněž peněžitý trest. Oproti tvrzení obviněného (o hypotečním úvěru a jeho výši splátek) nalézací soud správně uvedl, že vzhledem k majetkové situaci obviněného uložit peněžitý trest lze, neboť příjem obviněného se pohybuje na částce 50.000,- Kč (což uvedl sám obviněný), je společníkem ve více společnostech, podniká, řídí developerské projekty, disponuje finančními prostředky z prodeje cenných papírů, a proto vzhledem k výše uvedenému považoval uložený peněžitý trest v celkové výměře 500. 000,- Kč za adekvátní. S obsahově shodnou námitkou se vypořádal soud odvolací (viz str. 11 jeho usnesení), přičemž Nejvyšší soud musí konstatovat, že se se závěry nižších soudů plně ztotožňuje.
20) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. [také námitka k uložení peněžitého trestu spočívala v procesní argumentaci]. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. a dále též na rozhodnutí Ústavní soud ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 (viz bod 15).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 4. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu