ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.429.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 429/2019-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30 . 4. 2019 o dovolání obviněného P. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 2 To 209/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 131/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Obviněný P. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 4 T 131/2018, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců.
2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal obviněný odvolaní, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 2 To 209/2018 podle §256 tr. ř. zamítl .
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) a k) tr. ř. V podaném dovolání namítl, že v dané trestní věci došlo k extrémnímu rozporu mezi právními závěry soudů nižších stupňů s obsahem provedených důkazů, na základě čehož bylo nesprávně rozhodnuto o jeho vině, neboť se za vinu mu kladeného jednání nedopustil. Tuto svoji námitku dále podrobněji odůvodnil, a to zejména s poukazem na rozpory ve svědecké výpovědi poškozeného a dalších svědků či s ohledem na obsah úředního záznamu Policie ČR. Obviněný se v souvislosti s výše uvedenou argumentací domnívá, že byla porušena jedna ze stěžejních zásad trestního řízení – zásada in dubio pro reo . Další z námitek obviněného vyplývající z obsahu jeho dovolání se vztahuje k jím navrženému důkazu - znaleckému posudku, který nebyl soudy nižších stupňů proveden. Obviněný je rovněž přesvědčen, že v průběhu trestního řízení došlo k pochybení, které spočívalo v provedení důkazu - úředního záznamu coby listinného důkazu, a to aniž by dal k takovému postupu svůj souhlas, jak se vyžadováno zákonem (§211 odst. 6 tr. ř.), neboť šlo podle něj o záznam ve smyslu §158 odst. 3 tr. ř. Poslední okruh námitek je pak tvořen námitkou ohledně porušení zásady totožnosti skutku, kdy narozdíl od obžaloby byla ze skutkové věty výroku o vině vypuštěna informace o tom, že obviněný učinil vůči poškozenému údery pěstí levou rukou [tuto námitku obviněný řadí pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.] S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 2 To 209/2018, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 4 T 131/2018 a aby přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [v předmětné trestní věci bylo podáno prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť odvolání obviněného bylo soudem druhého stupně zamítnuto]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9) Ve vztahu k námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10) K námitce obviněného, která se týká existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
11) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nedodržení zásady in dubio pro reo , opomenutých důkazů, totožnosti skutku, nesprávného hodnocení důkazů, jakož i rozsahu zjištěného skutkového stavu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení. K problematice porušení výše uvedené zásady, stejně jako dalším námitkám, které se váží ke skutkovému stavu, se kterým obviněný nesouhlasí, neboť z jeho argumentace vyplývá, že on se žádného protiprávního jednání nedopustil a poškozeného neudeřil, musí Nejvyšší soud obviněného upozornit na tu skutečnost, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
12) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí a nesouhlasí tak s tvrzením obviněného, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána.
13) Z rozhodnutí soudů nižších stupňů (odůvodnění jejich rozhodnutí) vyplývá, že dospěly ke shodnému závěru ohledně viny obviněného, kterou měly za prokázanou uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědí svědků, listinných důkazů a znaleckého posudku, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku. Názor obviněného, že existují pochybnosti o jeho vině, které by měly vést k uplatnění zásady in dubio pro reo, je proto třeba opakovaně odmítnout, neboť neexistují důvodné pochybnosti o spolehlivě zjištěném skutkovém stavu věci. Argumentuje-li obviněný tím, že jediný, kdo potvrdil úder obviněného pěstí do obličeje poškozeného byl pouze sám poškozený, přičemž jeho výpověď obsahuje rozpory, zatímco další dva svědci naopak potvrdili, že žádný takový úder skutečně neviděli, Nejvyšší soud pouze pro úplnost zdůrazňuje, že ačkoliv výpověď poškozeného obsahuje drobné rozpory, jsou tyto zcela logicky způsobeny nejen velmi vypjatou situací v průběhu samotného projednávaného incidentu, který bezesporu má vliv na schopnost detailního vnímání a uchování průběhu předmětné události, ale zejména také délkou samotného trestního řízení, která v konkrétním případě představovala osm měsíců (počítáno od předmětného protiprávního jednání až do okamžiku výpovědi poškozeného v hlavním líčení). Co se týče obsahu výpovědí svědků A. a Z., Nejvyšší soud konstatuje, že nejen že obsah těchto výpovědí je zcela zjevně přizpůsoben skutečnosti, že oba svědci jsou s obviněným dlouholetí známí, což ostatně sami připouští, a tedy i jejich snaze obviněnému co nejméně ublížit, ale zejména, že i přes tuto skutečnost potvrzují průběh projednávané události tak, jak ji popsaly soudy nižších stupňů [str. 4-5 rozsudku, bod 13 usnesení odvolacího soudu]. Oba svědci totiž shodě vypověděli, že zaznamenali konflikt mezi obviněným a poškozeným, viděli obviněného máchat rukama a následně poškozeného, jak se drží za nos, který nese viditelné známky zranění [obviněný v dovolání argumentuje pouze tou částí jejich výpovědí (samozřejmě pro něj vyhovující), kdy svědci uvedli, že neviděli ránu pěstí, ale obviněný již v dovolání zapomněl uvést, že tito svědci uvedli, že obviněný máchal před poškozeným rukama (možná ho bouchl), ale viděli, jak se poškozený chytil za nos (poškozený volal policii), měl podle svědků červený obličej, či červený flíček na obličeji]. V neposlední řadě, je také třeba reagovat na námitku obviněného týkající se absence záznamu zranění poškozeného v úředním záznamu Policie ČR z onoho incidentu. Jak vyplývá z provedených důkazů, celá událost nebyla ze strany Police ČR podrobně zaznamenána, neboť jak obviněný, tak poškozený uzavřeli v daný okamžik celou věc smírem. Poškozený ovšem postupem času a se stupňujícími se zdravotními problémy změnil názor a rozhodl se předmětný incident řešit cestou trestního oznámení. Z uvedeného vyplývá, že vzpomínaná absence popisu a zápisu zranění policií, která přijela na základě telefonátu poškozeného, tak v žádném případě neznamená, že by ke zranění poškozeného skutečně nedošlo.
14) K otázce respektování zásady in dubio pro reo tak považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že jak již bylo uvedeno, ani v tomto případě nejde o námitku hmotně právní, ale námitku procesní, která se týká skutkových námitek (nerespektování §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a není způsobilá naplnit dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. rozhodnutí NS sp. zn. 11 Tdo 496/2015, 6 Tdo 613/2017 či Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17]. Již shora bylo konstatováno, že závěr soudu prvního stupně, potvrzený odvolacím soudem o vině obviněného byl vybudován nikoli pouze na tvrzení poškozeného, jak se snaží presentovat obviněný, ale na logickém hodnocení dalších důkazů výše uvedených.
15) S výše uvedenými námitkami tzv. extrémního nesouladu a porušení zásady in dubio pro reo úzce souvisí rovněž další námitka obviněného, a sice námitka tzv. opomenutých důkazů. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale podle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
16) Podle názoru Nejvyššího soudu je na základě provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhy obviněného na doplnění dokazování vztahujícími se ke skutečnosti, kterou rukou došlo k úderu pěstí do obličeje poškozeného, řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba pro nadbytečnost, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení již provedenými důkazy a nově navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
17) Nejvyšší soud rovněž nepřisvědčil námitce obviněného (viz bod 3 dovolání), že soud nemohl provést výslech svědka Ž., neboť jde o nepřípustný důkaz z toho důvodu, že jde o obcházení zákona, neboť byl připuštěn výslech osoby, která vytvořila úřední záznam. K uvedené argumentaci Nejvyšší soud podotýká, že svědek Ž. byl pouze vyslán do předmětné restaurace za účelem zajištění potřebného důkazu a jeho předání orgánům činným v trestní věci obviněného. Vzhledem k tomu, že kamerový záznam nebylo možno stáhnout, aby mohl být následně přehrán u soudu, svědek – policista Ž. tento záznam shlédl a před soudem jako svědek vypověděl, co na záznamu viděl – vnímal vlastními smysly. Pokud obviněný brojí proti uvedenému důkazu jako takovému, pak je nutno uvést, že ani tento svědek, na základě toho co viděl na záznamu, neuvedl, že by viděl, jak obviněný poškozeného udeřil. Již shora bylo uvedeno, na základě kterých skutečností dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že se obviněný dopustil jednání, pro které byl postaven před soud a následně odsouzen.
18) K poslednímu okruhu námitek obviněného, a sice k námitkám, které se týkají totožnosti skutku, které byly obviněným podřazeny pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že o totožnosti skutku mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové (i když takové, které mají právní význam), nikoli samotné závěry právní (viz též §220 odst. 3 tr. ř.). Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. Roz. 6/1962, Roz. 19/1964, Roz. 9/1972, Roz. 64/1973, Roz. 24/1981-II. Sb. rozh. tr. a ÚS 21/2002-u). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena.
19) Zatímco vymezením skutku v žalobním návrhu je soud vázán, jeho právní kvalifikace jako trestného činu v obžalobě není pro soud závazná. Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou. Soud je však povinen vyčerpat celý skutek, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a přihlížet přitom i k případným změnám, k nimž došlo v hlavním líčení (Roz. 41/1972 a ÚS 21/2002-u) srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 7. vydání. Praha C. H. Beck 2013, str. 2721-2731. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu Roz. 1/1996-I., Roz. 9/1972, Roz. 52/1979, Roz. 17/1993 Sb. rozh. tr.).
20) V konkrétním případě se obsah této námitky obviněného vztahuje ke skutečnosti, že ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo oproti obžalobě vynecháno konstatování, kterou rukou obviněný poškozeného udeřil. S ohledem na obsah skutečností vymezených shora však Nejvyšší soud poznamenává, že tato skutečnost je z hlediska totožnosti skutku zcela bez významu a v projednávané věci tak byla tato stěžejní zásada jednoznačně zachována.
21) Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný v dovolání uplatnil pouze námitky skutkové a procesní považuje Nejvyšší soud s ohledem na způsob svého rozhodnutí zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
22) Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu