ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.474.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 474/2019-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 13 To 335/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 T 13/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 7 T 13/2018, byl J. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozené O. Y. na náhradě škody částku 28.663,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Město Proseč a T. S. odkázáni se svými nároky na náhradu škody, a poškození T. S. a O. Y. se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozená O. Y. byla se zbytkem svého nároku na náhradu škody podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2) Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Chrudimi podali obviněný, poškozený T. S. a poškozená O. Y. odvolání, přičemž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 13 To 335/2018, z podnětu odvolání poškozených napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu k těmto poškozeným a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému T. S. na náhradě nemajetkové újmy částku 22.071,- Kč a podle téhož ustanovení zaplatit poškozené O. Y. na náhradě nemajetkové újmy částku 28.968,- Kč a na náhradě škody částku 28.663,- Kč. Poškozená O. Y. se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozený T. S. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obviněného je rozhodnutí zatíženo vadou projevující se v extrémním nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Namítl, že stěžejní otázkou bylo, zda obviněný před započetím odbočování dával znamení o změně směru jízdy. Odvolací soud dospěl podle dovolatele k závěru (nesprávnému), že nikoli, což je podle obviněného v rozporu s provedenými důkazy (se svědeckými výpověďmi P. J. a Z. S.). Dále předložil vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k jednotlivým svědeckým výpovědím. Ve vztahu k provedenému znaleckému posudku poukázal na to, že z něho nevyplývá závěr, že pokud by poškozený dodržel předepsanou rychlost, střetu s vozidlem obviněného by nezabránil. Dále se domnívá, že ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikací neporušil, neboť před odbočením použil směrového ukazatele a ve zpětném zrcátku motocykl poškozeného neviděl. Příčinou dopravní nehody byla nepřiměřená rychlost poškozeného v obci. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích zrušil a sám rozhodl podle ustanovení §265m tr. ř. a zprostil jej obžaloby, případně aby podle §265l odst. 1 tr. ř. po zrušení věci tuto přikázal Okresnímu soudu v Chrudimi k novému projednání a rozhodnutí, současně požádal o odložení výkonu rozhodnutí.
4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila tak, že stručně shrnula dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného, aby následně konstatovala, že obviněný pouze opakovaně polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a v dovolání uplatnil pouze námitky, se kterými se již oba soudy vypořádaly. Poukázala na důkazy, ze kterých soudy dovodily závěr, že obviněný blinkry při odbočování neužil. S ohledem na charakter námitek navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9) Předně musí Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní Nejvyššího státního zastupitelství konstatovat, že námitky, které obviněný uplatnil v dovolání, jsou obsahově totožné s námitkami, se kterými se musely zabývat již soudy nižších stupňů. V řízení před soudem prvního stupně obviněný rovněž shodně uváděl, že dával znamení o změně směru jízdy (toto mu potvrzovala svědkyně B.), že odbočovat začal až poté, co se podíval do zpětného zrcátka a za sebou viděl pouze vozidlo Seat, motorku při odbočování neviděl. V odvolacím řízení opětovně zmínil shora uvedené námitky a dále rozvedl své hodnotící úvahy k výpovědím svědků, které zčásti označuje za nevěrohodné (poškozeného a svědka S.), z části za nesprávně hodnocené (svědka J. a S.), kdy mělo být použito zásady in dubio pro reo. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10) Ve vztahu k charakteru námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, lze s ohledem na shora uvedenou obecnou charakteristiku dovolání uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran užití znamení o změně směru jízdy prostřednictvím ukazatele, tzv. blinkru; zjištění, zda obviněný před manévrem zpomaloval; námitky ohledně věrohodnosti poškozeného či svědka S.; námitky – úvahy ohledně následků nehody v případě, kdyby jel poškozený na motocyklu nižší rychlostí; rozbor obsahu jednotlivých svědeckých výpovědí, apod.), neboť z těchto námitek je jednoznačný jediný závěr, který prosazuje obviněný, a to má být zjištění, že předmětná dopravní nehoda vznikla v důsledku jednání poškozeného a nikoli obviněného. Je tedy nepochybné, že obviněný prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci. Obviněným vznesené námitky jsou vázány na jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových výhrad až sekundárně obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Na výše uvedeném konstatování nemění nic ani odkaz obviněného na tzv. extrémní nesoulad (viz níže).
11) V souvislosti s otázkou zjištění skutkového stavu věci Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový - nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). [V souvislosti s otázkou hodnocení důkazů považuje Nejvyšší soud obviněného (obhajobu) upozornit na skutečnost, že soud při hodnocení důkazů musí respektovat ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nikoli je hodnotit selektivně, např. jak v dovolání činí obviněný, když výpověď poškozeného a svědka S. považuje za nevěrohodné v souvislosti s účastí na předmětné dopravní nehodě, ev. jejich přátelského vztahu, avšak stejný závěr již nevyvozuje ve vztahu k výpovědi své přítelkyně - svědkyně B.].
12) Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
13) Obviněný ve svém dovolání rovněž argumentuje tím, že přezkumná povinnost Nejvyššího soudu je v předmětné věci dána tím, že „rozhodnutí je zatíženo vadou projevující se v extrémním nesouladu“ a na podporu svého tvrzení odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu. V souvislosti s touto námitkou „extrémního nesouladu“ považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
14) Jednání obviněného popsané v rozsudku nalézacího soudu bylo na základě skutkových závěrů kvalifikováno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když bylo prokázáno, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, a to konkrétně porušením §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kdy se při řízení motorového vozidla dostatečně nevěnoval sledování situace v provozu na pozemní komunikaci a nezaregistroval, že je předjížděn zleva za ním jedoucím motocyklem, následně bez použití levých směrových světel zahájil odbočování vlevo, přičemž došlo ke střetu. Skutečnost, že obviněný ukazatel změny směru jízdy - blinkr nepoužil, vyplynula ze svědecké výpovědi poškozeného a M. S., přičemž tyto výpovědi jsou podporovány i výpověďmi svědků P. J. a Z. S. Současně z jejich výpovědí nevyplynulo, že by obviněný před odbočovacím manévrem brzdil. Citované svědecké výpovědi svědků tak spolehlivě vyvrátily obhajobu obviněného, přičemž bylo prokázáno, že obviněný svým jednáním porušil povinnosti pro něj plynoucí ze zákona o pozemních komunikacích. Ze spáchání výše popsaného skutku je obviněný usvědčován nejen výpověďmi svědků a poškozeného, ale i znaleckým posudkem, když uvedené důkazy provedl a podrobně rozebral nalézací soud ve svém rozhodnutí především na str. 5 - 6 odůvodnění, stejně jako soud odvolací (viz body 8-12 odůvodnění jeho rozsudku). Vzhledem k tomu, že hodnotící úvahy nižších soudů jsou jasné, logické a nevykazují znaky libovůle, jak se v dovolání snaží obviněný naznačit, považuje Nejvyšší soud za dostačující na tyto odkázat (neboť se s nimi ztotožnil). Z odůvodnění rozhodnutí nižších soudů je patrno, že se náležitým způsobem vypořádaly s důkazy a tyto hodnotily důsledně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., nikoli pouze jednostranně jak v dovolání činí obviněný, který zdůrazňuje pouze skutečnosti, které by měly v jeho prospěch vyznívat [Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat např. na výpověď svědkyně B., kterou obviněný považuje za věrohodnou a nezpochybňuje ji obdobně jako např. zpochybňuje výpověď svědka S. (motorkáře), přitom tato svědkyně mj. uváděla, že obviněný před odbočením najel ke středu vozovky, což je v rozporu nejen s výpovědí obviněného, ale také dalších svědků. Ze znaleckého posudku rovněž obviněný oproti soudům zmiňuje zejména skutečnosti, které vyznívají v jeho prospěch [(což je jeho právem), oproti tomu soudy musely vycházet ze základního sdělení znalce], že poškozený byl ve zpětném zrcátku pro obviněného viditelný minimálně po dobu 2,6 sekundy . Rovněž obviněný přehlíží a nezmiňuje ze znaleckého posudku, že nebyla zjištěna žádná brzdná stopa, což svědčí pro závěr o neočekávaném odbočovacím manévru obviněného atd. Toto je pouze několik skutečností, které musí soud brát v úvahu při hodnocení důkazů a věrohodnosti výpovědi svědka, stejně jako tvrzení obviněného o průběhu skutkového děje. Soudy se rovněž dostatečným a přesvědčivým zdůvodněním vypořádaly s nepřiměřenou rychlostí poškozeného (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně, či např. bod 10 rozsudku odvolacího soudu). Reagováno bylo rovněž na obviněným zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu.
15) V souvislosti s argumentací obviněného ohledně nerespektování zásady in dubio pro reo , považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit na tu skutečnost, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pokud jsou zmiňovány důvodné pochybnosti, je tím myšleno, že neexistují důvodné pochybnosti na straně orgánu činného v trestní řízení, nikoli na straně obviněného, neboť v případě odsouzení je tento přesvědčen, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). K otázce respektování zásady in dubio pro reo pak považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že ani v tomto případě nejde o námitku hmotně právní, ale námitku procesní, která se týká skutkových námitek (nerespektování §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a není způsobilá naplnit dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, 6 Tdo 613/2017 či Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17]. Již shora bylo konstatováno, že závěr soudu prvního stupně, potvrzený odvolacím soudem o vině obviněného byl vybudován nikoli pouze na tvrzení poškozeného, jak se snaží presentovat obviněný, ale na logickém hodnocení dalších důkazů výše uvedených.
16) K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání), odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Ve vztahu k dovolacímu řízení je potřebné rovněž zdůraznit, že obvinění nemohou zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů [podřazené pod jimi tvrzený extrémní nesoulad] se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích odvolacího řízení, a to ani upozorněním na případné podání ústavní stížnosti nebude-li takto postupováno, neboť sám Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
17) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 16). S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem nevyvstal důvod pro obviněným navržený odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu