ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.635.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 635/2019-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2019 o dovolání obviněného P. N. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 2 To 99/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 13/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný P. N. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 63 T 13/2018, uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 2 To 99/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V něm namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný, extrémně nesouladný s provedenými důkazy, neboť byl učiněn na podkladě řízení, které považuje za rozporné jak s příslušnými zákonnými ustanoveními, tak i se základními zásadami trestního řízení. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že soudy nižších stupňů chybovaly, pokud svá rozhodnutí opřely o prakticky jediný důkaz, kterým byla výpověď poškozené, a to přesto, že on sám hodnotil tuto výpověď jako nevěrohodnou, zejména s ohledem na fakt, že poškozená v minulosti obviněného z obdobného jednání již nařkla, a toto nařčení se následně ukázalo jako nepravdivé. Ve vztahu k výpovědi poškozené dále zdůraznil pochybení orgánů činných v trestním řízení stran průběhu samotného výslechu poškozené, jakož poukázal i na skutečnost, že na jeho námitky vůči výslechu poškozené nebylo orgány činnými v trestním řízení jakkoliv reagováno. Dále zpochybnil i další závěry soudů nižších stupňů související s provedeným dokazováním, a to zejména znalecký posudek Mgr. Lenky Čermákové, kdy vznesl výhrady jak k osobě samotné znalkyně, tak k závěrům, které soud na podkladě jejího znaleckého posudku učinil. Soudům nižších stupňů rovněž vytkl opomenutí provedení jím navrhovaných důkazů. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 2 To 99/2018, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 63 T 13/2018, a aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že námitky, které obviněný pod uplatněný dovolací důvod podřadil, nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání, a proto navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř., byť ho dovolatel výslovně neuvedl] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. S ohledem na obviněným uplatněnou námitku týkající se existence tzv. extrémního rozporu (nesouladu) považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Nejvyšší soud musí dále konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [mj. před soudem prvního stupně popřel jednání, které mu bylo kladeno za vinu s odkazem, že si nedovede vysvětlit počínání poškozené, družce pomáhal s dětmi; se AAAAA (pseudonym) byl u vody, kde se koupala, nic tam však nedělali; provedenými důkazy byla jeho vina vyvrácena (k uvedené argumentaci se vyjádřil soud prvního stupně v rámci konstatování důkazů a jejich hodnocení v bodech 4-26). Ve svém odvolání poukázal na selektivní přístup soudu k provedeným důkazům, které nebyly hodnoceny podle jeho mínění v souladu se zásadou in dubio pro reo; uvedl, že k jeho vině nebyly předloženy žádné relevantní důkazy; protichůdné je pouze tvrzení poškozené AAAAA, jejíž hodnověrnost zpochybňuje; zpochybňuje znalecké posudky k osobě poškozené a naopak vyzdvihuje posudky zpracované k jeho osobě, které podle jeho mínění nebyly dostatečně hodnoceny (k uvedené argumentaci se vyjádřil odvolací soud v bodě 5, kde odkázal na správné závěry soudu prvního stupně, s konkrétními odkazy na rozhodnutí soudu prvního stupně)]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. S ohledem na obecné konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora a vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi obviněný brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu za vinu mu kladeného trestného činu. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. I přes shora uvedené konstatování, které by odůvodnilo stručné odmítnutí dovolání s odkazem na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, považuje Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti k obviněným namítaným pochybením vztahujícím se k nesrovnalostem v provedení a hodnocení důkazů, zejména k námitce porušení zásady spravedlivého procesu, a to včetně zásady in dubio pro reo, uvést následující. Soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ na straně soudu, nikoli na straně obviněných, neboť ti vždy v případě nesouladu rozhodnutí s jejich představami argumentují tím, že o zjištěném skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti ], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
12. Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem nepřímých důkazů, včetně výpovědí poškozené, svědků, znaleckými posudky, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená pouze na obsáhlém vyvracení každého jednotlivého důkazu, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
13. Ve vztahu k porušení zásady in dubio pro reo musí Nejvyšší soud uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Je přitom zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace tak, s ohledem na konstatování o správnosti provedeného dokazování uvedeného výše, nebyl prostor k aplikaci zásady in dubio pro reo v posuzované věci Nejvyšším soudem shledán. Pokud jde o zmiňované porušení zásady „in dubio pro reo“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmiňované soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
14. Bez ohledu na shora uvedené závěry považuje Nejvyšší soud ve vztahu k uplatněným námitkám za vhodné uvést ještě následující skutečnosti. Obviněný namítl, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil výpověď poškozené jako věrohodnou, stejně jako zdůraznil pochybení související s jejím provedením, zejména způsob kladení otázek orgány činnými v trestním řízení či nevypořádání se s námitkami samotného obviněného vznesenými proti provedené výpovědi. Stran věrohodnosti výpovědi poškozené, kterou obviněný zpochybnil zejména s ohledem na skutečnost, že již v minulosti učinila prohlášení prostřednictvím dopisu učiněnému ve školním zařízení ohledně protiprávního jednání obviněného, a to aniž by bylo takové jednání obviněnému jakkoliv prokázáno, je třeba zdůraznit, že mj. ze znaleckých posudků vyplývá, že poškozená v minulosti učiněné prohlášení realizovala ve snaze uniknout jednání obviněného, kdy potřeba takového úniku se vzhledem k jejím mentálním vlastnostem a skutečnosti, že obviněný se tou dobou nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, značně snížila (str. 7–8 a 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a v kombinaci s reakcí a tlakem okolí, tak poškozená skutečnosti uvedené v dopise prohlásila za lež. Výpověď poškozené však s ohledem na její mentální stav, obsah znaleckých posudků, ale také s ohledem na další svědecké výpovědi, lze hodnotit jako výpověď založenou na reálných prožitcích, zcela věrohodnou, líčenou bez zkreslování, lží či jakékoliv snahy ze strany poškozené fabulovat.
15. Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že ačkoli je v této věci svědectví poškozené stěžejním pramenem, ze kterého jsou čerpány všechny zásadní informace týkající se činu a jeho průběhu, a jde o klíčový důkaz stojící poněkud izolovaně, nesnižuje shora uvedená skutečnost jeho význam coby usvědčujícího důkazu. Nutno je poukázat zejména na poměrně rozsáhlé dokazování, které bylo ve věci provedeno právě nebo především proto, aby byly přezkoumány okolnosti a tvrzení, které poškozená při svých mentálních schopnostech byla schopna sdělovat a reprodukovat. Jak orgány činné v přípravném řízení, tak i soudy obou stupňů se právě této otázce věnovaly s maximální snahou a s největší možnou objektivitou zjišťovaly okolnosti, o nichž poškozená vypovídala. Rozhodně lze v této návaznosti přisvědčit soudům, že skutečnosti sdělované poškozenou byly potvrzovány dalšími ve věci provedenými důkazy, a proto její výpovědi či tvrzení nestojí osamoceně, nýbrž zapadají do zjištěných proběhlých časových i dějových událostí. Uvedené pak platí obzvláště i o osobě obviněného a předmětného protiprávního jednání, jejž nezletilá popsala způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti.
16. Ve vztahu k námitkám týkajícím se způsobu provedení výslechu a odmítnutí návrhu obviněného na opakování výslechu poškozené v hlavním líčení Nejvyšší soud uvádí, že podle §102 odst. 1 tr. ř., je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Může-li to přispět k správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče. Osoby, které byly takto přibrány, mohou navrhnout odložení úkonu na pozdější dobu a v průběhu provádění takového úkonu navrhnout jeho přerušení nebo ukončení, pokud by provedení úkonu nebo pokračování v něm mělo nepříznivý vliv na psychický stav vyslýchané osoby. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, orgán činný v trestním řízení takovému návrhu vyhoví. Podle §102 odst. 2 tr. ř. v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v §211 odst. 1 a 2 tr. ř. Osoba, která byla k výslechu přibrána, se podle potřeby vyslechne k správnosti a úplnosti zápisu, k způsobu, jímž byl výslech prováděn, jakož i k způsobu, jímž vyslýchaná osoba vypovídala.
17. Postup uvedený v §102 odst. 1 tr. ř. je předepsán nikoli pro každý výslech osoby mladší osmnácti let, ale jen pro případ, když je taková osoba vyslýchána o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku této osoby mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj. Otázku, zda půjde o takové okolnosti, posoudí orgán činný v trestním řízení, který hodlá provést výslech osoby mladší než osmnáct let. Obecně ovšem nelze stanovit, jaké okolnosti mohou způsobit, že jejich oživování v paměti by mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj osoby mladší než osmnáct let. Jejich druh a okruh bude v každém konkrétním případě jiný a podmíněný zejména věkem vyslýchané osoby, stupněm jejího rozumového, duševního a mravního vývoje, dosavadními zkušenostmi s takovými okolnostmi, charakterem trestné činnosti a povahou okolností, o nichž má osoba mladší osmnáct let vypovídat, podmínkami, za nichž se stala svědkem události, o které má svědčit, dále skutečností, zda jde zároveň o poškozeného, a tím, zda a jaká škoda (hmotná, morální, na zdraví, jiná) jí byla způsobena, atd. Bude-li osoba mladší než osmnáct let vyslýchána o uvedených okolnostech, musí být její výslech prováděn zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby její výslech už nebylo třeba pokud možno v dalším řízení opakovat. Přibrání rodičů vyslýchané osoby mladší osmnáct let není obligatorní a zásadně nemůže nahradit povinnou přítomnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo jiné osoby mající zkušenost s výchovou mládeže podle §102 odst. 1 věty první tr. ř. Rodiče lze přibrat k výslechu jen za předpokladu, že to může přispět k správnému provedení výslechu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 1499-1501).
18. Ustanovení §102 odst. 2 tr. ř. představuje výjimku ze zásady ústnosti vymezené v §2 odst. 11 tr. ř. Výslech osoby uvedené v §102 odst. 1 tr. ř. bude zpravidla prováděn již v přípravném řízení (viz §164 odst. 1 věta třetí tr. ř.). Provádět výslech svědka mladšího než osmnáct let o okolnostech uvedených v §102 odst. 1 tr. ř. v pozdějším řízení (zejména v řízení před soudem) je možné jen v nutných případech. Posouzení, zda jde o takový případ, bude záležet na všech okolnostech konkrétní trestní věci, a zejména na důkazní situaci. Jedním z důvodů může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Právo obviněného na spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny, tak i ve zvláštní mezinárodní smlouvě, která je součástí právního řádu a má přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy a kterou je Úmluva o právech dítěte (publikovaná pod č. 104/1991 Sb.). Je zjevné, že v ustanovení §102 tr. ř. se realizuje právě tato zvýšená ochrana dětí, a proto jeho uplatnění nelze podmiňovat jen hlediskem ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Je-li tedy svědek mladší osmnácti let vyslýchán o okolnostech uvedených v §102 odst. 1 tr. ř. již v přípravném řízení (§164 odst. 1 věta třetí tr. ř.), je nutno už v tomto stadiu řízení dbát na použitelnost takového důkazu v hlavním líčení a provádět výslech tak, aby nemusel být opakován, ale zároveň aby nebyl zpochybnitelný z hlediska kontradiktorního charakteru jeho provedení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 51/1977 Sb. rozh. tr.), tak jako tomu bylo v konkrétním případě.
19. Nejvyšší soud považuje za potřebné kromě výše uvedeného zmínit, že právo obviněného být přítomen osobně výslechu korunních svědků je jedním z podstatných práv zaručujících právo na spravedlivý proces a bylo již rozpracováno bohatou judikaturou nejen Ústavního soudu České republiky, ale i rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož mají být důkazy v zásadě prováděny při veřejném jednání za přítomnosti obviněného za účelem jejich kontradiktorního projednání. Existují přitom výjimky z této zásady, které však lze připustit pouze tehdy, není-li ohroženo právo na obhajobu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06, uveřejněný pod č. 225/2007 Sb. nál. a usn. ÚS ve sv. č. 47, roč. 2007 na str. 951). Ustanovení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy v zásadě nařizují poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit svědectví a vyslechnout osobu, která je učinila, a to během její výpovědi nebo později (srov. Lüdi proti Švýcarsku, č. 12433/86, ze dne 15. 6. 1992). K omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s článkem 6, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích svědka, kterého obviněný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout (srov. Van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku, č. 21363/93, 21364/93, 21427/93, 22056/93, ze dne 23. 4. 1997; A. M. proti Itálii, č. 37019/97, ze dne 14. 12. 1999, ESLP 1999-IX). Článek 6 totiž soudům umožňuje založit odsouzení na výpovědích svědka obžaloby, kterého obviněný ani jeho právní zástupce neměli možnost v žádné fázi řízení vyslechnout, pouze za splnění následujících podmínek: zaprvé, pokud konfrontace neproběhla z důvodu nemožnosti nalézt svědka, musí být prokázáno, že příslušné orgány tohoto svědka aktivně hledaly, aby tuto konfrontaci umožnily; zadruhé, sporné svědectví nesmí být v žádném případě jediným důkazem, na kterém se odsouzení zakládá (srov. Balšán proti České republice, č. 1993/02, ze dne 18. 7. 2006; Rachdad proti Francii, č. 1846/01, ze dne 3. 2. 2004; Fausciana proti Itálii, č. 4541/02, ze dne 1. 4. 2004).
20. Nejvyšší soud v projednávané věci se zřetelem na výše uvedené principy a zákonem stanovená procesní hlediska posuzoval postup jak orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání, tak i úkony soudu prvního stupně a neshledal porušení postupu stanoveného příslušnými zákonnými ustanoveními, a to ani z pohledu zmiňované judikatury Ústavního soudu České republiky, či Evropského soudu pro lidská práva, neboť má za to, že s ohledem na všechny ve věci zjištěné okolnosti byly splněny podmínky proto, aby soud poškozenou při hlavním líčení nevyslýchal, ale postačovalo, aby její výpověď přečetl a návrh obviněného na opakování výslechu v průběhu hlavního líčení odmítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 42/2014).
21. Nejvyšší soud dále doplňuje, že podle §165 odst. 2 tr. ř. obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Může obviněnému i jiným vyslýchaným klást otázky, avšak teprve tehdy, až orgán výslech skončí a udělí mu k tomu slovo. Námitky proti způsobu provádění úkonu může vznášet kdykoliv v jeho průběhu. Z obsahu trestního spisu ovšem bylo zjištěno, že této své možnosti obhájce obviněného nevyužil a v průběhu provádění úkonu žádné námitky nevznesl a této své zákonné možnosti nevyužil. Navazující postup soudů nižších stupňů tak lze hodnotit, jak je v podrobnostech rozvedeno výše, jako souladný se zákonem.
22. K další námitce obviněného (opětovně skutkové a procesní jako v případě všech dovolacích námitek obviněného) stran nevěrohodnosti znalkyně MUDr. Lenky Čermákové Nejvyšší soud uvádí, že v tomto směru sice došlo k formálnímu pochybení, kdy nebylo reagováno na podání obviněného ze dne 21. 10. 2018 zpochybňující kompetenci znalkyně MUDr. Lenky Čermákové, avšak v průběhu dalšího řízení došlo fakticky ke zhojení této ryze formální vady. Obviněný měl v průběhu dalšího řízení možnost vznášet námitky, vyjadřovat se k osobě znalkyně, klást jí otázky. Žádné námitky však nevznesl. Lze tedy konstatovat, že práva obviněného byla respektována, a pokud mohlo dojít k formálnímu pochybení, nestalo se tak v takové míře (viz shora), aby toto diskvalifikovalo provedené dokazování a z něho vyplývající závěry soudů obou stupňů, zejména za situace, kdy v materiálním významu k porušení práva obviněného ani v tomto směru nedošlo.
23. V souvislosti s další námitkou obviněného, konkrétně s námitkou vztahující se k opomenutí provedení obviněným navržených důkazů ze strany soudů nižších stupňů Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
24. Podle názoru Nejvyššího soudu je na základě provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení již provedenými důkazy a nově navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu žádný vliv. Ve vztahu k návrhu obviněného na doplnění výpovědi poškozené tak bylo soudem reagováno na str. 4 odůvodnění jeho rozsudku. Ve vztahu k návrhům na doplnění dokazování novými znaleckými posudky Nejvyšší soud sice připouští, že tato skutečnost není v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně reflektována, nicméně je tomu tak proto, neboť tento návrh byl vznesen v písemném podání obviněného ze dne 21. 10. 2018, avšak v navazujícím hlavním líčení obviněný na dotaz předsedy senátu po skončení dokazování výslovně prohlásil, že žádné návrhy, vyjma opakování výslechu poškozené, na doplnění dokazování nemá (viz č. l. 365). Z uvedeného je zřejmé, že na návrh obviněného na doplnění dokazování bylo ze strany soudů nižších stupňů adekvátně reagováno, přičemž soudy zaujaté rozhodnutí je zcela v kompetenci těchto rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu