ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.79.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 79/2019-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2019 o dovolání obviněné J. F. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 9 To 268/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 149/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1) J. F. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 7 T 149/2017, uznána vinnou přečinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byla podle §198 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Chebu podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 9 To 268/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 9 To 268/2018, dovolání s uplatněním dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ve kterém odmítla závěr soudů nižších stupňů o spáchání projednávaného trestného činu její osobou. Toto své tvrzení blíže zdůvodnila především argumentací, že jí vina nebyla dostatečně prokázána, když na základě soudy provedených důkazů nemohl být takový závěr učiněn. Stěžejní argumentací podporující uvedenou tezi obviněné byla především poměrně rozsáhlá tvrzení týkající se neochoty poškozeného přijímat potravu, možnosti zranění poškozeného bez zásahu obviněné, a to např. pádem či jinou osobou, a to případně ještě před svěřením poškozeného do péče obviněné, jakož i nesouhlas obviněné s provedenými znaleckými posudky či hodnocením výpovědí některých svědků. Z obsahu dovolání dále vyplynulo, že obviněná na základě uvedených skutečností považuje závěr soudů nižších stupňů o její vině za nedostatečně důkazně podložený a v tomto kontextu vznesla požadavek aplikace principu ultima racio. V dovolání rovněž poukázala na skutečnost, že skutkový stav byl zjištěn způsobem, který neodpovídá zásadám spravedlivého procesu, což jí umožňuje odkázat na extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 9 To 268/2018, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 7 T 149/2017, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4) Nejvyšší soud neměl ke dni konání neveřejného zasedání vyjádření státního zástupce nejvyššího státního zastupitelství k dispozici.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8) Nejvyšší soud musí nejprve konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněnou jsou nejen obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci její obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, ale že se jedná o prakticky totožné podání, které vykazuje jen velmi malou míru obměn související s charakterem podání coby mimořádného opravného prostředku. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
9) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněnou vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu či nerespektování principu in dubio pro reo, je nutno označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání. Ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám musí Nejvyšší soud obviněnou upozornit na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V kontextu všech výše popsaných skutečností je třeba námitky obviněné označit za nepodřaditelné pod uplatněné dovolací důvody.
10) V souvislosti s argumentací obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že přečinu týrání svěřené osoby podle ustanovení §198 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Týráním se rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít přitom o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Po subjektivní stránce je třeba úmyslu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1936 – 1937 s.). Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající, nicméně se předpokládá, že se vyznačuje určitou trvalostí, nemůže se proto jednat o jednorázový nebo výjimečný exces nebo agresi (srov. přiměřeně č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že délka doby vyžadovaná pro naplnění tohoto znaku je nepřímo úměrná intenzitě takového špatného nakládání. Tedy jinak řečeno, čím bude zlé nakládání méně intenzivní, tím je vyžadována delší doba, aby byl naplněn tento znak uvedené skutkové podstaty, a naopak s růstem míry negativního jednání se úměrně zkracuje i doba potřebná pro jeho naplnění (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1935).
11) Vycházeje z těchto kritérií nelze jednání obviněné vůči poškozenému posoudit jinak, než bylo učiněno soudy nižších stupňů. V projednávané věci bylo bez pochybností prokázáno, že poškozený byl obviněné svěřen do péče za účelem tzv. preadoptivní péče, neboť obviněná, společně s jejím manželem, měla zájem o trvalé osvojení poškozeného, k čemuž dne 23. 3. 2016 skutečně došlo. Nejméně od února 2016 až do 19. 4. 2016 docházelo ze strany obviněné k jednání, které mělo za následek váhový úbytek poškozeného, resp. stagnaci jeho vývoje v této oblasti, a to ačkoliv vzhledem k věku poškozeného a jeho vývoji tomu mělo být přesně naopak. Dále bylo zjištěno, že obviněná byla vůči poškozenému výrazně citově rezervovaná, autoritářská, kdy neváhala využít prostředků fyzické síly, čímž způsobila poškozenému řadu podlitin, odřenin či poranění nosní přepážky a chrupu.
12) Na uvedeném závěru nic nemění ani tvrzení obviněné vykreslující její osobu jako pečující matku, což dokládá četnými návštěvami u lékaře, a to aniž by reflektovala skutečnost, že ve svém dovolání již objektivně neuvádí skutečnost, že v souvislosti s váhovým úbytkem poškozeného odmítla návrh lékařky na hospitalizaci poškozeného za účelem zjištění příčiny váhového úbytku. V tomto kontextu bylo soudy nižších stupňů vyvráceno tvrzení obviněné, že problémy s příjmem potravy byly u poškozeného pozorovatelné již dříve, než byl svěřen obviněné do péče, neboť pokud tomu tak skutečně bylo, nejednalo se o trvalý stav, ale pouze o několikadenní období způsobené přílišným horkem (viz str. 9 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).
13) Ve vztahu ke zraněním poškozeného a možnosti jejich způsobení obviněnou v inkriminované době Nejvyšší soud podotýká, že ze znaleckého posudku rovněž vyplynulo, že převážná část zranění poškozeného byla způsobena v rozmezí několika dní, korespondující tak s obdobím, ve kterém prokazatelně docházelo k předmětné trestné činnosti obviněné. Rovněž další tvrzení obviněné, a sice že uvedená zranění nebyla jak obvodní lékařkou, tak lékaři v nemocnici při hospitalizaci poškozeného způsobené vdechnutím části potravy zjištěna, jsou vyvrácena jak předmětnými lékařskými zprávami, ze dne 4. 3. 2016, 4. 4. 2016, 18. 4. 2016 a 19. 4. 2016, tak na to navazujícími svědeckými výpověďmi. Argumentace ohledně možnosti vzniku poranění jednáním samotného poškozeného či při oživování, které bezprostředně předcházelo již zmiňované hospitalizaci, je jednak z části vyvrácena znaleckým posudkem, jednak dalšími důkazy majícími svůj základ zejména ve výše popsaném chování obviněné vůči poškozenému či odtažitým chováním samotného poškozeného vůči obviněné, jeho nadměrné toleranci k bolesti atd. (viz blíže např. bod 4-16 rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud velmi podrobně a pečlivě hodnotil provedené důkazy).
14) Obdobně také ve vztahu k poranění nosní přepážky Nejvyšší soud konstatuje svůj nesouhlas s tvrzením obviněné o možnosti sebeporanění poškozeného např. pádem či na “odrážedle”, kdy jednak bylo prokázáno, že poškozený uvedenou chodící pomůcku neovládá a nezná ji a jednak tím, že se jednalo o úrazy opakované, které musely poškozeného značně indisponovat v souvislosti s dýcháním, kdy lze jen těžko předpokládat, že by v takovéto situaci nebyla za normální situace pečující osobou vyhledána lékařská pomoc, přičemž tvrzení obviněné je zpochybňováno četností opakovaných úrazů právě v uvedené obličejové části hlavy.
15) Skutečnost, že čin obviněné způsobil poškozenému těžké příkoří, dokládají závěry lékařských zpráv i znaleckých posudků, kdy se takové jednání obviněné projevilo na vztahu poškozeného k ženám, jeho chování spočívajícím ve strachu, úzkosti a uzavření se, ale také ve sféře fyzické, kdy byla vyžadována minimálně operace nosu.
16) Ze shora popsaných důvodů nemohl Nejvyšší soud v žádném případě souhlasit ani s aplikací zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, jichž se obviněná dovolávala. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tímto ustanovením je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.) selhávají nebo nejsou efektivní. V opačných případech, avšak pouze když jednání pachatele neodpovídá ani těm nejlehčím trestným činům určité skutkové podstaty, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, a stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 116 - 119).
17) Z uvedeného tedy vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a přesně takto Nejvyšší soud hodnotil ve shodě s oběma soudy nižších stupňů i skutek, jehož spácháním byla obviněná uznána vinnou. Dovolací soud rozhodně neshledal, že by předmětné jednání obviněné neodpovídalo ani těm nejlehčím variantám naplnění skutkových podstat přečinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž nelze bagatelizovat ani dlouhodobé následky protiprávního chování obviněné pro další život poškozeného. Z uvedených důvodů je tak zřejmé, že jedinou vhodnou formou represe je v tomto případě právě ta trestněprávní.
18) Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud shledává nutným akcentovat fakt, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutí velmi podrobně popsaly výpovědi nejen obviněné, ale také dalších svědků, a to jak z řad lékařů, tak z řad pracovnic Orgánu sociálněprávní ochrany dětí či dalších osob. V dané věci byly rovněž zohledněny také obsahy provedených listinných důkazů či znaleckých posudků. Z hodnocení všech uvedených důkazů pak zcela jednoznačně vyplynul závěr o úmyslném týrání poškozeného obviněnou. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ani shora popsané námitky obviněné, které se zaměřují zejména na vyvrácení každého jednotlivého důkazu s tvrzením, že se jedná o důkaz, který není možné považovat za usvědčující bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace, tak nemohou objektivně zjištěné skutečnosti stran spáchání za vinu jí kladeného trestného činu nikterak zvrátit.
19) V souvislosti s tvrzením obviněné, že zjištěný skutkový stav neodpovídá zásadám spravedlivého procesu a jejímu odkazu na extrémní nesoulad, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. V souvislosti s otázkou pouze tvrzeného porušení zásad spravedlivého procesu je vhodné ještě poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tímto rozhodnutím je mj. reagováno také na námitku obviněné ohledně spravedlivého rozhodnutí.
20) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 2. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu