ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.106.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 106/2019-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovoláních obviněných D. C. , nar. XY, státního příslušníka XY, v České republice bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, P. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, a I. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 6 To 42/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 10/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných D. C. a P. H. odmítají .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 10 T 10/2014, byli uznáni vinnými obvinění D. C. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (v bodech A. 1. až 5., 7., 10., 13., 15., 16.), P. H. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (v bodech A. 2., 5. – 9., 11. – 16.), a organizátorstvím přečinu poškození cizí věci podle §24 odst. 1 písm. a) a §228 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě C.) a I. S. přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě A. 2.), a zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (v bodě B.), kterých se dopustili skutky popsanými tak, že
A. obvinění D. C., P. H. a J. S. se v době od měsíce července 2009 do dubna 2013, zabývali vymáháním pohledávek prostřednictvím firem D., se sídlem XY, (dále „společnost D.“), jejímž jediným jednatelem a společníkem byl obviněný D. C., a H., se sídlem XY, (dále „společnost H.“), jejímž jediným jednatelem a společníkem byl obviněný P. H., s kontaktním místem kanceláře v XY, XY, v rámci činnosti těchto společností vymáhali od poškozených dlužníků pohledávky, které převzali nebo odkoupili od původních věřitelů; splacení dlužných částek nebo dohodnutých splátkových kalendářů vymáhali na poškozených dlužnících mimo jiné psychickým a fyzickým nátlakem, podnikatelskou činnost související s vymáháním pohledávek zajišťovali obvinění D. C. a P. H., všichni obvinění D. C., P. H. a J. S. se účastnili jednání s poškozenými dlužníky, jednotlivě, ve dvojici, všichni tři společně nebo s dalšími obviněnými, sjednávali s poškozenými dohody o uznání závazku a o splátkovém kalendáři, a když poškození dlužníci nespláceli řádně a včas, obvinění je kontaktovali telefonicky, SMS zprávami, navštěvovali poškozené osobně a používali vůči nim násilí, hrozili násilím, případně jinými újmami, které směřovaly do rodinné, osobní či ekonomické oblasti poškozených dlužníků, přičemž jejich cílem bylo vymožení co největšího množství pohledávek, získání finančních prostředků na svůj účet a účet původních věřitelů na úkor poškozených dlužníků, konkrétně:
1. obviněný D. C. od července 2009 vymáhal po Z. P. (dříve J.), nar. XY, pro věřitele společnost D., dluh ve výši 217.932 Kč, jehož důvod a výši poškozená Z. P. uznala v Dohodě o uznání závazku a o splátkovém kalendáři ze dne 5. 8. 2009, a opakovaně v Dohodách ze dne 2. 11. 2010 a 21. 1. 2013 ve výši 311.398 Kč a 255.398 Kč, vždy se stanovením splátkového kalendáře, přičemž koncem roku 2010, když poškozená jednala s obviněným o výši splátek v XY, v kanceláři na ulici XY, vyzval ji obviněný D. C., aby s ním šla na terasu před kancelář, tam ji chytil pod krkem, držel ji tak dvě až tři minuty, tiskl ji přitom ke zdi a opakoval jí, aby platila dohodnuté splátky: „nebo, že bude zle“; později během telefonického rozhovoru poškozené opět vytýkal neplacení splátek a vulgárně poškozenou nazýval „děvka, píča a kurva“,
2. obvinění D. C., P. H. , J. S. a I. S. od září 2009 vymáhali po Z. Š., nar. XY, pro věřitele společnost I., dluh ve výši 193.780 Kč, jehož důvod a výši poškozený Z. Š. uznal v Dohodě o uznání závazku a o splátkovém kalendáři ze dne 24. 9. 2009 a znovu v Dohodě ze dne 8. 1. 2010 ve výši 282.780 Kč, vždy se stanovením splátkového kalendáře, v průběhu roku 2010, když poškozený několik měsíců neplnil splátkový kalendář, vyzval ho obviněný D. C. k návštěvě kanceláře v XY na XY, kde poškozenému o samotě hrozil, že: „…pokud nebude splácet tak jak má, bude to řešit jiným způsobem, že mu zláme nohy, rozbije hubu, odveze pryč autem, tam si vykope díru a poškozeného do ní zakope“; po následujícím období, ve kterém poškozený dále neplatil, mu obviněný D. C. během telefonních hovorů říkal „…začni splácet ty hajzle, nebo tě zmrzačíme a nikdo ti nepomůže…“; v první polovině roku 2011 se poškozený náhodou setkal u benzinové čerpací stanice ÖMV v XY s obviněnými P. H. a J. S., který vystoupil z auta a křičel na poškozeného, že „… jim dluží peníze, … je zmrd a hajzl a rozlomí mu nos, až ho potká na jiném místě, tak ho odveze do lesa a zláme mu hnáty…“, a na odchodu vychrstl poškozenému do obličeje kávu; obviněný P. H. mu nadával vulgárními výrazy, křičel, že se nemá vyhýbat splácení, nebo že ho do lesa odveze sám, přičemž poškozený slíbil, že druhý den přinese finanční prostředky do kanceláře, což splnil a obviněnému P. H. předal částku 2000 Kč, a z důvodu obav o život a zdraví své i rodiny se odstěhoval na neznámé místo; v červnu roku 2011 u autobusového nádraží v XY projížděli okolo poškozeného Z. Š. v automobilu obvinění D. C. a I. S., nejprve vystoupil obviněný I. S., zastavil poškozeného, pak vystoupil i obviněný D. C., vulgárně poškozenému nadával, vyzýval ho k zaplacení dlužných splátek, a hrozil mu, že když se bude neplacení opakovat, naloží ho do auta, odvezou poškozeného na odlehlé místo a tam ho ztlučou,
3. obvinění D. C. a J. S. od března 2010 do února 2013 vymáhali po D. H., nar. XY, pro věřitele společnost D., dluh ve výši 80.000 Kč, jehož důvod a výši poškozená uznala v Dohodě o uznání závazku a o splátkovém kalendáři ze dne 8. 4. 2010, a opakovaně v Dohodách ze dne 8. 6. 2010, 28. 2. 2013 a 22. 3. 2013 ve výši 115.900 Kč, vždy se stanovením splátkového kalendáře; v létě roku 2010 po dobu dvou týdnů obviněný D. C. dvakrát denně telefonoval poškozené D. H., připomínal jí splácení dlužné částky a hrozil jí, že „ …za poškozenou přijede s chlapama, a líbit se jí to nebude, …ptal se jí, jestli má ještě nějaké děti a … bude čekat na poškozenou před domem, než vyjde ven…“; dne 25. 2. 2013 poškozenou telefonicky kontaktoval obviněný J. S., který ji vyhledal na Facebooku a požadoval vyložení karet, dohodli se na setkání dne 28. 2. 2013 v 11:00 hodin v XY na XY v čajovně, tam se poškozená setkala nejprve s obviněným J. S., který SMS zprávou kontaktoval další obviněné, a po chvíli vešel do čajovny obviněný D. C., postavil se za záda D. H., chytil ji za vlasy, táhl ji hlavu dozadu, zblízka mluvil poškozené do obličeje, vyčítal jí, že se schovává, on si ji najde, sprostě jí nadával a nutil k podepsání Dohody o uznání dluhu a o splátkovém kalendáři ze dne 28. 2. 2013 slovy „…že ji naloží do auta a odveze ji někam s chlapama…“,
4. obviněný D. C. od července 2010 do srpna 2011 vymáhal po M. D., nar. XY, pro věřitele společnost X.., se sídlem XY, spornou pohledávku, která měla vzniknout v souvislosti se Smlouvou o dílo č. j. 2010/5/001 ze dne 4. 5. 2010, ze které společnost X. požadovala po M. D. vrátit zaplacenou cenu za dílo; dne 12. 8. 2011 v kanceláři v XY na adrese XY, obviněný C. navštívil poškozeného M. D., zeptal se ho, jestli bude něco dělat a hodlá vrátit peníze, a když poškozený požadoval schůzku se zástupcem X., otočil obviněný D. C. poškozeného na židli k sobě, rukou ho udeřil do břicha a do hlavy, pak ho držel, než se poškozený obviněnému vysmekl, vyběhl z kanceláře, začal volat o pomoc, seběhl do kanceláře o patro níž, odkud zavolali policii, zatímco obviněný D. C. z místa odcházel,
5. obvinění D. C. a P. H. od listopadu 2010 do května 2011 vymáhali po J. N., nar. XY, pro společnost A. C., dluh ve výši 306.833 Kč, jehož důvod a výši poškozená uznala v Dohodě o uznání dluhu a o splátkovém kalendáři ze dne 24. 3. 2011; v březnu roku 2011 pozvali poškozenou J. N. ke druhé schůzce v kanceláři v XY na ulici XY, které byli přítomni obvinění D. C., P. H. a ještě třetí muž, obviněný D. C. poškozené zvýšeným hlasem sdělil, že „…peníze z ní dostanou za každou cenu, …vykopou babičku z hrobu, když je nebude mít ona, budou obtěžovat rodinu, děti, rodiče, prarodiče, … kdyby byla poškozená mladší, poslali by ji, ať si peníze vydělá na ulici…“, obviněný P. H. se snažil atmosféru jednání mírnit, ale upozorňoval poškozenou, že mohou proti ní vést exekuční řízení, které může přijít ze dne na den, a třetí muž se neustále po kanceláři pohyboval za zády poškozené, pod dojmem těchto hrozeb poškozená J. N. podepsala Dohodu o uznání dluhu a o splátkovém kalendáři ze dne 24. 3. 2011,
6. obviněný P. H. od konce roku 2010 do června 2012 vymáhal po J. T., nar. XY, pro společnost D. dluh ve výši 320.000 Kč, jehož důvod a výši poškozený uznal v Dohodě o uznání závazku a o splátkovém kalendáři ze dne 1. 2. 2011; v červnu 2012, když poškozený J. T. přinesl do kanceláře opožděnou a několikrát odsunutou splátku, upozornil ho obviněný P. H., že pokud by dohodnuté splátky nehradil „…tak to bude postoupeno do XY ,… může to být ještě horší, a někdo by mohl poškozenému zlomit ruce a nohy…“,
7. obvinění D. C., P. H. a J. S. od ledna 2012 do května 2012 vymáhali po J. O., nar. XY, pro společnost D., dluh ve výši 614.412 Kč, jehož důvod a výši poškozený původně uznal vůči věřiteli Š., Uznáním dluhu a splátkovým kalendářem ze dne 3. 3. 2011; v průběhu vymáhání byl poškozený nejprve v několika případech telefonicky kontaktován obviněným D. C. a neznámým mužem, ve kterých poškozenému sdělovali, že „…mohou věc řešit jinak než standardně…“; následně dne 16. 5. 2012 v době okolo 13:00 hodin při příjezdu do svého bydliště v XY poškozený J. O. zjistil, že na něj čekají obvinění D. C., I. S. a P. H., obviněný D. C. mu sdělil, že s žádným advokátem nebude nic řešit, když chtěl J. O. zapnout nahrávací zařízení na svém mobilním telefonu, tak mu obviněný řekl „…aby vytáhl ruce z kapes nebo mu je zláme…, …a že zná bližší okolnosti smrti otce poškozeného, který se je podle toho, jak bude platit bude dozvídat…“, k tomu dodal obviněný I. S., že “…by poškozeného řada lidí viděla ráda v nemocnici…“, obviněný P. H. mu řekl, že „… si s nimi nemá hrát, nemá vymýšlet žádné úniky a kličky, nebo že by mohlo začít něco hořet…“, a pokynul přitom směrem k domu, na což poškozený v obavě z pronesených hrozeb podepsal obviněnými předloženou Dohodu o uznání závazku a o splátkovém kalendáři na částku ve výši 614.412 Kč pro věřitele společnost D., včetně splátkového kalendáře s výší splátek 30 000 Kč,
8. obviněný P. H. od května 2011 do listopadu 2012 vymáhal po J. N., nar. XY, pro společnost D., dluh ve výši 661.353 Kč, jehož důvod a výši poškozený J. N. uznal v Dohodě o uznání závazku a o splátkovém kalendáři ze dne 4. 5. 2011; na konci listopadu 2012 obviněný P. H. s druhým mužem navštívili poškozeného v XY v provozované restauraci, kde mu obviněný P. H. sdělil, že „…jsou přesně informovaní, že je poškozený schopen dlužnou částku zaplatit, …jestli má poškozený pojištěný objekt restaurace, jestli má zdravou ženu a tříleté dítě a že se může stát, že i nově postavené objekty rychle zachvátí požár, … a jestli jsou žena dítě hodně zdrávi, že se to dá změnit…“,
9. obvinění P. H. a J. S. od července 2011 do září 2011 vymáhali po J. B., nar. XY, pro věřitele společnost D., spornou pohledávku 45.500 Kč, která měla vzniknout v souvislosti s prodejem a koupí automobilu Opel Vectra mezi H. D. a poškozeným J. B., obviněný P. H. pozval poškozeného J. B. do kanceláře společnosti D. v XY, na ulici XY, kde byli přítomni obvinění P. H., I. S. a třetí muž, přičemž se obviněný P. H. snažil poškozeného přesvědčit, aby podepsal Dohodu o uznání závazku a o splátkovém kalendáři, s čímž poškozený nesouhlasil, upozorňovali poškozeného v narážkách na možnost zabavení majetku rodičů poškozeného, pak k němu přistoupil obviněný I. S. a řekl poškozenému „…kurňa, co si myslíš, tady to podepiš…, … a rozmysli si to…“, načež poškozený z kanceláře odešel; přibližně za týden začal obviněný P. H. poškozenému telefonovat a posílat SMS, obsahující sdělení, že„…z poškozeného udělá kripla, …stráví zbytek života na vozíku, …rodina poškozeného má velké majetky a poškozený se bude divit, co s nimi udělají…“; poté, co poškozený podal na obviněného P. H. trestní oznámení, obdržel SMS ve znění „…zmrde, to bude mít ještě dohru, protože jsi na mě zavolal policajty…“,
10. obviněný D. C. od dubna 2012 do září 2012 vymáhal po M. H., nar. XY, pro společnost D., dluh ve výši 470.000 Kč, jehož důvod a výši poškozený M. H. původně uznal vůči věřitelce L. K., nar. XY, v Dohodě o rozhodčím řízení a uznání dluhu ze dne 26. 5. 2011, v průběhu dubna 2012, když se poškozený nedostavil na sjednanou schůzku, přijel obviněný D. C. s dalšími dvěma muži za kamarádem poškozeného J. B., nar. XY, požádal ho, jestli by mohl zatelefonovat poškozenému M. H., obviněný D. C. si převzal od J. B. telefon a řekl poškozenému, že „…je zmrd, obviněný si nenechá utéct 470 000 Kč, …kdy dovezeš ty peníze?, … jestli je nedovezeš, uříznu ti koule a narvu ti je do prdele, … přestaň se nám vyhýbat, …jinak začnou likvidovat poškozeného a jeho okolí…“; později za poškozeným přijel J. B. a sdělil, že mu ten muž vzkazuje, že „…mu uřízne hlavu, když jim nezaplatí…“; proto poškozený M. H. podal dne 19. 4. 2011 trestní oznámení, následně byl vyrozuměn policistou, že nic závažného nebylo zjištěno, následně poškozený dne 25. 4. 2012 na schůzce v XY, v kanceláři na ulici XY, Dohodu o uznání závazku a o splátkovém kalendáři na částku 470.000 Kč; když poškozený podle splátkového kalendáře nezaplatil první splátku, a oznámil to obviněnému, volal mu obviněný D. C., a na otázku poškozeného: „Prosím?“, obviněný odvětil: „… o co prosíš, o život, nebo o co?“;
11. obvinění P. H. a J. S. od ledna 2012 do května 2012 vymáhali po F. Č., nar. XY, pro věřitele společnost D., dluh ve výši 50.000 Kč, jehož důvod a výši poškozený F. Č. uznal v Dohodě o uznání závazku a o splátkovém kalendáři ze dne 26. 1. 2012; v květnu 2012 v XY u úřadu práce v průběhu vymáhání dluhu, když poškozený nezaplatil sjednanou splátku, postavili se obvinění P. H. a I. S. z vozem tak, aby poškozený nemohl s vozidle taxi odjet, oba vystoupili z auta, přišli k poškozenému, obviněný P. H. se poškozeného ptal proč neplatí, když mu poškozený vysvětloval, že nemá z čeho, na to mu obviněný P. H. řek, že „…pokud jim nebude (poškozený) platit, tak ho naloží do auta, odvezou do lesa za XY, tam mu basebalovou pálkou zpřeráží ruce a nohy a pak jim ještě rád bude platit…“, do toho vstoupil obviněný I. S., který dodal, že: „…to se nedělá jim neplatit…“ a uzavřel to obviněný P. H. slovy „…jim to musí uhradit do 14 dnů, nebo se mnou (poškozeným) bude hodně zle…“, následně obvinění nasedli do svého automobilu a z místa odjeli,
12. obviněný P. H. od června 2010 do první čtvrtiny roku 2013 vymáhal po R. M., nar. XY, pro věřitele společnost D., dluh ve výši 44.235 Kč, jehož důvod a výši poškozený uznal v Dohodě o uznání závazku a o splátkovém kalendáři ze dne 13. 8. 2010 a ve výši 61.352 Kč v Dohodě ze dne 2. 11. 2010; v průběhu vymáhání při osobních návštěvách v autoservisu poškozeného po udělení smluvní pokuty obviněný P. H. poškozenému říkal, že „…si nemá dělat problémy s tou malou částkou, pokud mu ty peníze ihned nezaplatí, tak k němu (poškozenému) pošle partu lidí, kteří se tam utáboří a budou tam sedět tak dlouho, dokud mu (obviněnému) všechny dlužné peníze neseženu…“; za čtrnáct dnů chtěl obviněný P. H. osobně všechny dlužné částky vyplatit najednou, pokud je poškozený nedá „…rozbije celý servis, nebo ho nechá zapálit…“ a za dalších čtrnáct dní při návštěvě v provozovně poškozeného obviněný P. H. řekl, že „…nechá ze servisu odvézt auta, že už má domluvenou odtahovku, že je prodá na kov…“; obviněný P. H. si také natáčel automobily zaparkované v provozovně poškozené a komentoval to slovy „…to je pěkné auto…“, když ho poškozený upozornil, že se jedná o automobily zákazníků, odvětil mu obviněný H. „…že je nechá rozbít a bude to jeho problém (poškozeného) …; kdy ani poté poškozený nevyhověl požadavkům, řekl obviněný P. H. poškozenému, že „…celou věc předa kolegům do XY, kteří to k poškozenému mají blíže a jsou dost drsní, oni to s ním (poškozeným) vyřeší velmi rychle, oni už se mnou (poškozeným) nebudou jednat tak slušně jako on (obviněný P. H.), … ti XY mají takové praktiky, že nejprve člověkovi uříznou prst a až pak jednaní o nějakém splacení dluhu…“; na jaře 2013 při další návštěvě u poškozeného obviněný P. H. poškozenému sprostě nadával a říkal, že „… že si na mně (poškozeného) počká, až půjdu z práce, …“ a ještě před odjezdem obviněný P. H. hrozil poškozenému, že: „…se ke mně (poškozenému) vrátí, …že jich bude víc, celé si to s ním (poškozeným) vyřídí, že se bude (poškozený) divit a pozná, že to celé ještě neskončilo…“,
13. obvinění D. C., P. H. a J. S. od listopadu 2011 do června 2012 vymáhali po J. H., nar. XY, pro věřitele společnost D. spornou pohledávku, která měla původně vzniknout zhotoviteli Z. za objednatelem P., ze Smlouvy o dílo č. 01/10 ze dne 19. 3. 2010; během vyjednávání o zaplacení sporné pohledávky během schůzek v XY před domem na ulici XY a v kanceláři na ulici XY, při jednání poškozeného s obviněnými P. H. a I. S., obviněný I. S. poškozenému řekl, že „…(obvinění) ví, jaké má (poškozený) možnosti, ať si to rozmyslí, protože ví, že má děti, dcera (poškozeného) bydlí v XY, ať si na to dává pozor…; při schůzce před domem, při podávání rukou při rozloučení mu obviněný S. stiskl ruku, a když poškozeného udivila síla stisku, poznamenal k tomu obviněný D. C. „… a mohlo by to být horší…“; a při jednání, když obviněný P. H. poškozeného J. H. opakovaně vyzýval k zaplacení, řekl mu obviněný P. H. „…nebo to (obvinění) budou řešit jiným způsobem, který se (poškozenému) moc nebude líbit…“; a tím přiměli poškozeného dne 20. 4. 2012 k jednorázovému zaplacení částky 150.000 Kč na účet společnosti D. a dne 24. 4. 2012 k podepsání Dohody o uznání závazku a o splátkovém kalendáři za P. na částku 152.684 Kč, kterou v průběhu měsíce května a června 2012 poškozený J. H. celou zaplatil společnosti D.,
14. obvinění P. H. a J. S. od července 2010 do dubna 2013 vymáhali po J. V., nar. XY, pro věřitele společnost D. dluh ve výši 455.254 Kč, jehož důvod a výši poškozený J. V. uznal v Dohodách o uznání závazku a o splátkovém kalendáři ve dnech 27. 7. 2011 a 12. 12. 2011; na podzim roku 2010 poškozený J. V. nebyl schopen platit splátky ve sjednané výši, dostavil se do kanceláře a předal obviněnému P. H. nižší splátku s vysvětlením, že nemá více peněz a zbytek uhradí později, na toto reagoval obviněný I. S., že přistoupil k poškozenému, chytil ho rukou za krk, silně stiskl a natlačil poškozeného na zeď a přitom křičel „…sakra co děje s penězi, proč neplatíš…“, poté řekl obviněný P. H. obviněnému I. S., aby poškozeného pustil, ale ten poškozeného ještě mlčky chvíli držel, pak ho pustil, a P. H. poškozeného vyzval, aby rychle donesl ty dlužné peníze; při dalších prodleních s placením sjednaných splátek posílal obviněný P. H. poškozenému SMS, jejichž obsahem byly hrozby, že „…pohledávku prodají do XY nebo XY, a ti už na mě (poškozeného) nebudou tak hodní, jako pan H., …(po přestěhování poškozeného do XY) prozradí obviněnému J. S. místo jeho (poškozeného) nového bydliště, …když jim (obviněným) nezaplatím, tak dostanu (poškozený) přes hubu…“,
15. obvinění D. C. a P. H. od září 2007 do dubna 2013 vymáhali po K. V., nar. XY, pro věřitele společnost H. dluh ve výši 49.600 Kč, jehož důvod a výši poškozený uznal v Dohodě o uznání závazku a o splátkovém kalendáři ze dne 6. 1. 2010; pro věřitele H. dluh ve výši 133.480 Kč, jehož důvod a výši poškozený K. V. uznal v Dohodě o uznání závazku a o splátkovém kalendáři ze dne 3. 4. 2012; pro věřitele A. C. dluh ve výši 128.700 Kč, jehož důvod a výši poškozený uznal v Dohodě o uznání závazku, a o splátkovém kalendáři ze dne 22. 10. 2007 a pro věřitele společnost D. dluh ve výši 80.000 Kč, jehož důvod a výši poškozený uznal v Dohodě o uznání závazku a o splátkovém kalendáři ze dne 5. 10. 2010; v průběhu těchto vymáhání jednou volal obviněný P. H. poškozenému K. V. a říkal mu, že „…by měl platit, aby neskončil na invalidním vozíku…“; a v dubnu 2013 byl poškozený v prodlení s placením dohodnutých splátek, setkal se s obviněnými D. C., P. H. a J. S. na parkovišti za budovou, kde měli obvinění kancelář, obviněný D. C. se poškozeného ptal, proč neplatí, poškozený vysvětloval, že placení nezvládá, a v tu chvíli mu dal obviněný D. C. facku a přitom poškozenému řekl, že „…ho (C.) to nezajímá, kdy bude ta splátka za dva měsíce…“,
16. obvinění D. C., P. H. a J. S. v lednu 2012 přišli všichni tři obvinění za poškozeným D. Č., nar. XY, do restaurace XY v XY, na ulici XY, zůstali s poškozeným sami v herně, obviněný I. S. se postavil ke vstupním dveřím do provozovny, obviněný P. H. ke dveřím na toalety a obviněný D. C. přišel k poškozenému a začal na něj křičet „…že je (poškozený) sráč, feťák, …(obviněný) ho může srovnat na tři doby…“, přitom chytil obviněný D. C. poškozeného rukou pod krkem, cloumal s ním a odhodil ho na stěnu, aby poškozený nikde nezmiňoval, že mu obviněný P. H. měl nechat zapálit auto, obviněný P. H. přitom D. C. povzbuzoval slovy „…vyřeš to, srovnejte ho…“, a když chtěl poškozený D. Č. odejít vchodem, bránil mu obviněný I. S. vlastním tělem,
B. obvinění I. S. , M. S. a L. N. dne 19. 12. 2011 odpoledne si obviněný I. S. telefonicky domluvil schůzku s obviněným L. N., oba obvinění se setkali téhož dne později odpoledne v XY na ul. XY, přitom obviněný I. S. po L. N. požadoval zapálení vozidla osoby, kterou je potřeba zastrašit, obviněný L. N. s tím souhlasil, domluvili se na odměně za zapálení ve výši 2.000 Kč, a další schůzku, ještě týž den večer okolo 20.00 hodin se sešli u prodejny Auto Kelly na ulici XY v XY, kam obviněný I. S. přijel motorovým vozidlem zn. Škoda Superb 1,9 TDi černé barvy, obviněný L. N. nastoupil do vozidla, kdy vzadu na zemi byla připravena PET lahev o objemu 1,5 litru naplněná benzinem, šedočerné rukavice a černá kukla s otvory pro oči a ústa, obviněný I. S. oznámil, že čekají na informátora, který měl zjistit, zda je zájmové auto zaparkované u domu, obviněný L. N. si mezitím zkoušel kuklu s rukavicemi a ověřoval si, jestli je láhvi benzin, po pěti minutách přijel obviněný M. S. vozidlem Renault Mégane, RZ: XY, obviněný I. S. šel za M. S. do jeho auta, hovořili spolu asi pět minut, a když se I. S. vrátil zpět do auta Škoda Superb, řekl, že se akce odkládá, protože vyhlédnuté vozidlo je zaparkováno na špatném místě, a dnes nic dělat nebudou a sejdou se na stejném místě druhý den, přičemž se nebudou telefonicky kontaktovat, dne 20. 12. 2011 ve 20.00 hodin obviněný L. N. opět přišel k prodejně Auto Kelly na ulici XY v XY, kam pro něho přijeli obvinění I. S. a M. S., vozem Škoda Superb 1,9 Tdi černé barvy, které řídil obviněný S., ve kterém byla na stejném místě připravena PET lahev 1,5 litru s benzinem, stejné šedočerné rukavice a černá kukla, obviněný L. N. nasedl do vozidla, obviněný I. S. L. N. řekl, že zájmové auto stojí na stejném místě jako včera, ale už není možné čekat na vhodnější okamžik, pak zjistili, že obviněný L. N. nemá čím zapálit benzin, a proto se cestou zastavili v obchodu na ulici XY, kde obviněný L. N. koupil zápalky, cestou obviněný I. S. L. N. vysvětlil způsob, jak má vozidlo zapálit, že má benzin rozlít na přední sklo a kapotu a od levého předního kola si má udělat benzinem cestičku, kterou pak má zapálit, mezitím dojeli do místní čtvrti XY na ulici XY, tam u odbočky na ulici XY obvinění M. S. a I. S. ukázali obviněnému L. N., kde stojí dům, u kterého má být zájmové vozidlo, i když vozidlo přímo vidět nebylo, obviněný L. N. s PET lahví, kuklou na hlavě a rukavicích vystoupil, došel k domu XY1 v XY, kde stálo pod dřevěnou pergolou sloužící jako parkovací stání a stavebně navazující na rodinný dům zaparkované vozidlo BMW X6, RZ: XY, černé barvy, přední částí směrem do zahrady a pravým bokem vedle stěny domu, obviněný L. N. rychle polil čelní sklo, přední kapotu a pravé přední kolo benzinem, na cestičku z benzinu mu již nezbyl v donesené PET lahvi benzin, vytáhl zápalky a vozidlo zapálil, následně utekl ulicí XY přes pole zpátky na domluvené místo k prodejně Auto Kelly, kde na něho čekali obvinění I. S. a M. S., kteří předali obviněnému L. N. odměnu 1.000 Kč za zapálení vozidla, a zbytek mu slíbili zaplatit, až si ověří, že vůz skutečně zapálil, zapálením způsobili vlastníkovi vozidla obchodní společnosti J., se sídlem XY, škoda ve výši 423.318 Kč, vozidlo se v době zapálení nacházelo pod přístřeškem, který byl ze spodní části obložen dřevěným obkladem s nátěrem a který stavebně přiléhal ke stěnu rodinného domu, pokud by nedošlo k likvidaci požáru v počáteční fázi rozvoje, došlo by k intenzivnímu hoření automobilu, od něj ke vznícení dřevěného obložení přístřešku, ze kterého by se požár dále rozšířil do vnitřního prostoru rodinného domu, především půdním prostorem a okenními otvory, čímž by byly ohroženy životy D. Č. a M. I., kteří se nacházeli uvnitř domu, zejména požárem, zvýšenou teplotou prostředí, snížením obsahu kyslíku, kouřem a toxicitou vznikajících par a plynů, a rozšířením požáru na celé auto a dům hrozil vznik škody na majetku D. Č. a společnosti J. ve výši 5.775.367,58 Kč, tohoto činu se dopustili jako členové skupiny pachatelů, ve které obviněný I. S. zadal a organizoval zapálení vozidla, zajistil přímého pachatele zapálení obviněného L. N., připravil pro obviněného L. N. prostředky k zapálení a slíbil mu za to odměnu, obviněný M. S. řídil vůz obviněného I. S., vezl ostatní na určená místa, obhlížel místo činu a informoval ostatní o místě zaparkování zájmového vozidla, obvinění I. S. a M. S. instruovali obviněného L. N., jak má vůz zapálit, a ukázali mu místo, kde se vůz nacházel a nakonec obvinění I. S. s M. S. předali obviněnému L. N. odměnu 1.000 Kč za provedení činu,
C. obvinění P. H. a J. V., ve dnech 27. až 28. 3. 2013 nabídl obviněný P. H. obviněnému J. V. práci spočívající v zapálení vozidla za finanční odměnu s tím, že mu vše potřebné ukáže, dne 29. 3. 2013 okolo 16:00 hodin obviněný J. V. nastoupil do vozidla zn. Škoda Superb bílé barvy, které řídil obviněný P. H. a odjeli spolu do obce XY, kde zhruba ve vzdálenosti 500 metrů od železničního přejezdu stálo zaparkované vozidlo zn. Audi tmavé barvy, kolem kterého projeli a přitom obviněný P. H. řekl, že to je vozidlo, které má obviněný J. V. zapálit, během cesty zpět z obce XY instruoval obviněný P. H. obviněného J. V., jak má vozidlo zapálit, radil mu, aby položil otevřený kanystr na přední kapotu a nechal z něj vytéct benzin, a pak teprve benzin zapálil, zastavili se v bydliště obviněného P. H. na adrese XY, okres XY, kde P. H. vzal z garáže prázdný plastový kanystr od nemrznoucí směsi do ostřikovačů o objemu 5 litrů a společně odjeli do obce XY, kde obviněný P. H. u benzinové čerpací stanice Shell zakoupil benzin, cigarety a kolem 17:00 hodin odvezl obviněného J. V. zpět do XY a domluvili se, že obviněný J. V. vozidla zapálí, dne 30. 3. 2013 kolem 19:00 hodin vzal obviněný J. V. ve svém bydlišti v XY plastový kanystr s benzinem a pěšky došel přes obce XY a XY do XY, kam dorazil asi kolem 21:50 hodin, na ulici XY před domem č. XY našel vozidlo Audi Q7 4L, RZ: XY modré metalízy, položil na něj k stěrači čelního skla kanystr dnem vzhůru, poodešel od vozidla, počkal 2 až 3 minuty, než obsah kanystru vytekl na přední kapotu, potom se k vozidlu vrátil, škrtl zápalkou, hodil ji na kapotu, ze které vyšlehly plameny a utekl směrem na obec XY, přičemž nechal na místě kanystr; při cestě zpět okolo 22:56 hodin, obviněný J. V. telefonicky žádal obviněného J. S., zda by pro něho nemohl přijet a odvézt ho domů, ten to odmítl, protože už pil alkohol, a obviněný J. V. pak dorazil do bydliště mezi 1.00 a 2.00 hodinami dne 31. 3. 2013, dne 31. 3. 2013 obviněný P. H. přijel za obviněným J. V. do místa bydliště v XY, kde mu vyplatil část odměny za zapálení vozidla ve výši 2.000 Kč, tímto jednání způsobili obchodní společnosti L., se sídlem XY, na zapáleném vozidle škoda ve výši 390.955 Kč.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný D. C. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný P. H. podle §43 odst. 1 a §175 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a obviněný I. S. byl za uvedené trestné činy a dále za sbíhající se přečiny násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 13 T 33/2012, který nabyl právní moci dne 13. 4. 2012, a za sbíhající se přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 13 T 135/2012, který nabyl právní moci dne 20. 2. 2013, odsouzen podle §43 odst. 2 a §272 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z trestního příkazu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 13 T 33/2012, a z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 13 T 135/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestech spoluobviněných J. S., nar. XY, M. S., nar. XY, J. S., nar. XY, L. N., nar. XY, a J. V., nar. XY, kteří dovolání nepodali, dále o náhradě škody a o zproštění obviněných D. C., P. H., J. S., J. a J. S. části obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 3 KZV 22/2013.
4. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 6 To 42/2017, pod bodem III. podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných D. C. , P. H. i I. S. (jakož i dalších obviněných) a zamítl též odvolání podaná obviněnými D. C., P. H., I. S. a dalšími obviněnými. Pod bodem I. a II. rozhodl o trestu obviněného J. S., jinak rozsudek soudu prvního stupně ponechal nezměněn.
II. Z obsahu dovolání obviněných
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění D. C., P. H. a I. S. prostřednictvím obhájců dovolání.
6. Obviněný D. C. tak učinil podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože orgány činné v trestním řízení nezákonným způsobem získaly seznam dlužníků, resp. zdroj informací, na jehož základě byly tyto osoby posléze jako potenciální poškození vytěženi. Má za to, že seznam dlužníků, o jehož existenci vypověděla osoba, která jej obhajobě poskytla s tvrzením, že seznam byl pořízen z nezabezpečeného počítače v kanceláři obviněného, nebyl opatřen při prohlídce bytových či nebytových prostor nebo na základě odposlechů či při operativně pátrací činnosti, jak je uvedeno v odůvodnění napadených rozsudků, když nebyl ani součástí trestního spisu. Úřední záznam byl vyhotoven dne 5. 3. 2013, zatímco domovní prohlídka byla realizována až téměř o dva měsíce později 25. 4. 2013, což znamená, že úřední záznam nemohl být pořízen při této domovní prohlídce. Jediným možným zdrojem předmětných informací mohl být pouze nezabezpečený počítač v kanceláři obviněného, k němuž si policie musela opatřit přístup již přede dnem 5. 3. 2013, aniž by však k takovému vstupu měla příslušné povolení, a tudíž seznam byl opatřen nezákonným způsobem.
7. Obviněný se proto neztotožnil s tím, že odvolací soud pro uvedený závěr o původu předmětného seznamu vycházel z výpovědi zpracovatele seznamu dlužníků J. P., jenž u soudu vědomě lhal, neboť to byl on, kdo uvedl, že byl získán při prohlídce jiných prostor, konkrétně kanceláří společností D. a H., což s ohledem na datum jeho vzniku nebylo možné. Podkladem pro něj nemohly být ani odposlechy, protože tak obsáhlý seznam z nich nelze objektivně vytvořit. Neztotožnil se přitom ani se závěrem soudu druhého stupně, že je lhostejné, jakou cestou se policejní orgán k určitým informacím dostane, neboť podstatné je pouze to, zda následně důkaz, který z příslušného zdroje pochází, byl proveden v souladu se zákonem, neboť takový názor je v rozporu se zásadami trestního řízení.
8. Na dotvrzení důvodnosti svých výhrad obviněný D. C. poukázal na zásadu zákonnosti vyjádřenou v článku 2 odst. 3 Ústavy a článek 2 odst. 2 Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem. Podle obviněného je pro posouzení zákonnosti důkazu třeba zkoumat, z jakého pramene byl opatřen, zda byl opatřen a proveden k tomu oprávněným subjektem a v příslušném procesním stadiu, zda se týká předmětu dokazování a v souladu se zákonem. Pokud byl tedy v posuzované věci seznam dlužníků získán nelegálně, nebyly orgány činné v trestním řízení s ním jako s důkazem dále pracovat pro jeho procesní nepoužitelnost.
9. Z uvedených důvodů se obviněný neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že předmětný seznam nebyl v tomto řízení důkazem a že své závěry odvolací soud opíral o důkazy, které byly v řízení provedeny, a to zásadně na základě výpovědí poškozených, protože podle obviněného odvolací soud jeho námitce neporozuměl. Zdůraznil, že mu jde o to, že kdyby byla nějaká informace získána nelegálně, nebyl policejní orgán oprávněn s takto získanou informací dále pracovat. Za nevhodný obviněný považoval i odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1677/13, protože není přiléhavý a významný pro dané řešení, a v daných souvislostech poukázal na doktrínou „plodů z otráveného stromu“, s tím, že takový postup nelze v demokratické společnosti zásadně připustit.
10. V závěru dovolání obviněný D. C. navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, a poté aby věc přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Obviněný P. H. podal dovolání podle důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek odvolacího soudu vzešel z nedostatečně provedeného dokazování, a bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14, či ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14. V té souvislosti poukázal na existenci tzv. opomenutých důkazů, za něž považoval rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí jím navrhovaných důkazů uplatněných při veřejném zasedání dne 2. 8. 2018, konkrétně návrhů na výslechy svědkyně V. B. a spoluobviněného J. V., které by mohly přinést zjištění významná pro posouzení jeho viny. Podle obviněného soud nevysvětlil, proč provedení těchto důkazů zamítl, čímž obviněnému zabránil vyjádřit se nejen k provedeným důkazům, ale také označit důkazy, jejichž provedení pro posouzení svých tvrzení pokládá za potřebné.
12. Závěrem dovolání obviněný P. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 6 To 42/2017, a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Obviněný I. S. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. spatřoval naplněnými v tom, že skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů popsaný v bodech A.2. a B. napadeného rozsudku nenaplňuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. U skutku pod bodem A.2. podle něj nejde o žádný trestný čin a skutek pod bodem B. měl být posouzen jako trestný čin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku.
14. Výhrady proti právní kvalifikaci činu pod bodem A.2. založil na tvrzení, že jeho jednání, jak bylo popsáno, nevykazuje znaky spolupachatelství ani subjektivní stránky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku ve formě přímého úmyslu. Jeho pouhá přítomnost na místě činu spáchaného spoluobviněným D. C. tím, že měl nutit poškozeného, aby něco konal, nemůže vést k závěru o spolupachatelství, neboť jeho jednání spočívalo jen v tom, že poškozeného Z. Š. zastavil, aniž by znal úmysl spoluobviněného D. C. Takové jednání nemohlo být ani článkem řetězu, neboť nebylo prokázáno, že by se s dalšími obviněnými účastnil na útocích vůči poškozeným. Nelze tedy v tomto konkrétním případě předjímat, že by jeho úmysl byl shodný s úmyslem obviněného D. C. a vedl k vydírání poškozeného. Odvolací soud se vadně touto námitkou nezabýval a nezprostil ho obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
15. Odvolacímu soudu obviněný I. S. ohledně skutku pod bodem B. spočívající v zapálení vozidla BMW X6 vytýkal, že nevyhověl žádosti o doplnění dokazování výslechem jeho a obviněného M. S. o zapojení dalších osob do páchání trestné činnosti z důvodu, že by takové doplnění nemohlo vést ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, což zapříčinilo nedostatečné objasnění skutkového stavu věci. Požadované doplnění mohlo podle obviněného vést k přehodnocení míry jeho účasti na spáchání daného skutku, což se mohlo odrazit ve výši uloženého trestu.
16. Další výhrady obviněný zaměřil proti závěru soudů, že čin spáchal jako člen organizované skupiny, protože nešlo o sdružení více osob, ani dělbu práce mezi nimi a nic neplánoval, ani a nekoordinoval, a odvolací soud jeho námitky, které uplatnil v odvolání, nepovažoval za správné. Obviněný sice připustil, že zajistil obviněného L. N. jako vykonavatele trestného činu, nikdo jiný se však na tomto jednání nepodílel a přítomnost obviněného M. S. na místě činu byla jen nahodilá, neboť figuroval jako jeho řidič, protože sám nebyl k řízení vozidla oprávněn. Jednalo se jen o součinnost mezi ním a obviněným L. N., a tudíž bylo možné uvedený čin kvalifikovat pouze jako přečin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, když jeho doznání mělo být hodnoceno jako polehčující okolnost.
17. Z uvedených důvodů obviněný tvrdil, že soudy učinily právní závěry postrádající obsahovou návaznost na provedené důkazy a jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který v jeho případě nevykazuje znaky trestných činů, jimiž jej uznaly vinným. Proto navrhl zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně podle §265k tr. ř. ve všech výrocích, které se ho týkají, a věc aby byla znovu projednána a rozhodnuta, eventuálně aby bylo dovolacím soudem rozhodnuto podle obviněným naznačeného způsobu.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
18. K podaným dovoláním se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který námitku obviněného D. C. považoval za uplatněnou mimo jakýkoliv dovolací důvod podle §265b tr. ř. Obviněný totiž netvrdí, že zjištěné jednání nenaplnilo znaky zločinu, jímž byl uznán vinným, uvádí jen pochybnosti o získání seznam dlužníků, potencionálních poškozených, kteří byli posléze v průběhu trestního řízení vyslechnuti. K totožné výhradě obviněného se přitom oba soudy opakovaně a vyčerpávajícím způsobem vyjádřily (viz stranu 60 rozsudku krajského soudu a bod 18. rozsudku vrchního soudu). Nad rámec toho, jak se soudy obou stupňů s provedeným dokazováním i námitkami obviněného správným způsobem vypořádaly, státní zástupce doplnil, že v průběhu trestního řízení nic nenasvědčovalo tomu, že by policejní orgán v rozporu se zákonem vstoupil do kanceláře užívané obviněným ještě před konáním domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, a seznam potencionálních poškozených takto získal z jeho počítače nelegální cestou. Jde o ničím nepodložená a nepravdivá nařčení ze strany obviněného, která korespondují s jeho dosavadní obhajobou založenou z větší části na překrucování faktů a účelovém vytrhávání částí důkazů z celkového kontextu. Pokud v průběhu prověřování věci policejní orgán zjišťoval okruh možných poškozených, dělo se tak v rámci operativně pátracích prostředků, prohlídek bytových a nebytových prostor a běžnou operativní činností, a tedy způsobem z hlediska prověřování trestní věci standardním a legálním. S přihlédnutím k tomu, že uplatněná námitka obviněného D. C. není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. C. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
19. Dovolání obviněného P. H. státní zástupce považoval rovněž jen za nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, na jehož podkladě dovolatel odvolacímu soudu vytýkal neprovedení dalších důkazů navržených v odvolacím řízení. S ohledem na podstatu zásady tzv. opomenutých důkazů, zdůraznil, že Vrchní soud v Olomouci se návrhem na doplnění dokazování zabýval a podrobně ho přezkoumal (viz bod 28. jeho rozsudku). Odvolací soud proto nepochybil, jestliže shledal doplňování dokazování v naznačeném směru za nadbytečné, což je závěr, který zásadám opomenutých důkazů neodporuje. Protože nedošlo v přezkoumávané věci k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. H. podané z jiného než zákonem uvedeného důvodu odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
20. U dovolání obviněného I. S. státní zástupce dospěl k závěru, že většina jeho výhrad se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i jakýmkoli jiným, podle §265b tr. ř. míjí. Ani ve vztahu k tomuto dovolateli neshledal existenci tzv. opomenutých důkazů ze shodných skutečností zmíněných u dovolání obviněného P. H. (viz body 20. a 21. jeho rozsudku). K námitkám dovolatele proti závěru o naplnění znaku „spáchání činu členem organizované skupiny”, zdůraznil, že je obviněný učinil na zcela odlišných skutkových základech, než k jakým dospěl nalézací soud. Dovolatel v tomto směru zcela skutková zjištění, podle nichž byl spoluobviněný M. S. nejen řidičem, ale místo činu také obhlížel, informoval ostatní o místě zaparkování později zapáleného vozidla, spoluobviněného L. N. také on instruoval, jak má vůz zapálit, předával rovněž dohodnutou finanční odměnu. Ze strany obviněných šlo o součinnost nikoliv dvou, ale přinejmenším tří vzájemně spolupracujících osob, což s ohledem na další zjištění je dostatečné pro závěr o jednání organizované skupiny. Státní zástupce neshledal nedostatky ani v závěrech o spolupachatelství a zavinění v přímém úmyslu, které korespondují se stávající judikaturou (viz rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 238/2016, nebo ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, aj.) S ohledem na učiněná skutková zjištění, neměl pochybnosti o tom, že to byl právě obviněný I. S., kdo v případě skutku po bodem A.2. při průjezdu kolem autobusového nádraží v XY poškozeného zastavil s tím, že s ním chce obviněný D. C. mluvit, a poté byl také bezprostředně přítomen jednání tohoto spoluobviněného. Svou vědomou přítomností vytvářel psychický nátlak na poškozeného, jehož smyslem bylo umocnit v něm pocit o reálnosti uskutečnění vyřčených hrozeb. Početní i fyzické převahy nad poškozeným si byl dobře vědom. Oba obvinění směřovali k jedinému cíli, donutit poškozeného ke splnění dluhu typickým vyděračským konáním ve spolupachatelství, protože bylo prokázáno, že obviněný I. S. byl s činností obviněného D. C. a také spoluobviněného P. H. při vymáhání pohledávek dobře obeznámen. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl dovolání obviněného I. S. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
21. Obvinění, jimž bylo vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, na ně do doby konání neveřejného zasedání nereagovali, resp. Nejvyšší soud takovou případnou reakci neměl k dispozici.
IV. K přípustnosti dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všichni tři obvinění dovolání podali jako osoby oprávněné podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., jejich dovolání směřují proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., a jsou tedy přípustná. Byla podána v souladu s ustanovením §265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval.
V. Obecně k označeným dovolacím důvodům
23. Protože dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněného P. H. opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněných D. C. a I. S. založená na důvodech podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s těmito důvody obsahově korespondují.
24. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř.
25. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud odvolání obviněných D. C. a I. S., kteří o uvedený důvod svá dovolání opřeli, podaná odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jejich nedůvodnost je podle §256 tr. ř. zamítl, neodmítl tyto mimořádné opravné prostředky z formálních důvodů, jak předpokládá první ze dvou uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., mohli obvinění D. C. i I. S. v přezkoumávané trestní věci na základě dovolání podat jen tehdy, pokud by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí shledali konkrétní vady naplňující některý z ostatních dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že tito obvinění, stejně jako i obviněný P. H., dovolání opřeli o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněn v jeho druhé alternativě, a Nejvyšší soud z těchto důvodů dále posuzoval splnění podmínek vztahujících se k podání dovolání z hledisek §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je shodný pro všechny tři dovolatele.
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z této zákonné dikce plyne, že slouží k nápravě právních nedostatků spočívajících v porušení hmotného práva, a proto ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.
27. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
28. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Stejně tak neslouží k nápravě vad spočívajících v procesních nedostatcích, dovozovaných z vadného dokazování, protože jeho prostřednictvím se nelze domáhat přezkoumání a hodnocení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, které zásadně nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Právní závěry ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu lze činit jen podle skutkových zjištění učiněných soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
29. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
VI. K dovoláním obviněných
30. Nejvyšší soud předesílá, že obvinění v dovoláních uvedli z velké většiny tytéž výhrady, které namítali již v předchozích stadiích trestního řízení, na něž soudy nižších stupňů reagovaly a na objasnění obviněnými vytýkaných skutečností soustředily své dokazování. S jejich námitkami se vypořádaly, o čemž svědčí obsah přezkoumávaných rozhodnutí, Takový stav řízení zpravidla vede k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408)], pokud však Nejvyšší soud neshledá, že námitky obviněných na jimi označené důvody nedopadají, neboť v takovém případě se jedná o dovolání podaná z jiného než v zákoně označeného důvodu.
VII. K dovolání obviněného D. C.
31. Obviněný D. C. prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřoval proti použitelnosti výpovědí poškozených jako důkazu v řízení před soudem, a to s ohledem na jeho výhradu proti tomu, jakým způsobem byl policejními orgány opatřen seznam poškozených jako dlužníků. Takovou námitku, třebaže se týká výhradně procesní stránky věci, a to navíc v řízení před podáním obžaloby při úkonech prověřování, by nebyl Nejvyšší soud obecně oprávněn přezkoumávat. Správnost postupu soudů při prováděném dokazování, jehož se tyto výhrady týkají, mohl posoudit jen se zřetelem na stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb., neboť obviněný v dovolání považoval uvedených nedostatek za porušení práva na spravedlivý proces.
32. Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a spisu zjistil, že na obdobnou výtku obviněného již reagovaly oba soudy nižšího stupně. Soud prvního stupně tak učinil na stranách 60 až 61, kde vysvětlil, že k okolnostem vzniku úředního záznamu (č. l. 4040), obsahujícího dlouhý seznam dlužníků, kteří měli být v kontaktu se společnostmi D. a H. a s obviněnými, provedl výslech svědka J. P., jenž je pod tímto úředním záznamem podepsán. Svědek tento úřední záznam v originálu vytvořil, přičemž seznam dlužníků byl vyhotoven na základě podkladů získaných při prohlídce jiných prostor kanceláře společnosti D. a H. Svědek rovněž potvrdil, že v prostorách sídla společnosti působila osoba jednající ve prospěch policie. Soud zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení získaly údaje obsažené v seznamu operativním šetřením za použití operativně pátracích prostředků, zejména odkázal na použití prostorového odposlechu na základě příkazu soudu, odposlechy telefonních hovorů a vytěžování osob, podle kterých shromažďovaly jednotlivé poznatky, a tak dospěly k velkému počtu dlužníků, kteří jsou uvedeni v seznamu. Tento postup soud nepovažoval za vadný ani učiněný v rozporu s pravidly objasňování trestných činů.
33. Odvolací soud na stranách 24 a 25 svého rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů se se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, a rozvedl, že na použitelnost a účinnost důkazu nemůže mít vliv způsob, jakým policejní orgán operativně pátracími prostředky opatřil předmětný seznam. Relevantním bylo, zda byl tento důkaz získán legálně, tj. v souladu se zákonem. Nepoužitelným by byl pouze důkaz opatřený procesně vadným způsobem, což se však v této trestní věci nestalo. Podstata námitky obviněného spočívala toliko v průběhu procesního vzniku důkazu, nikoli operativních poznatků směřujících k tomu, kde a od koho lze získat prvotní informace teprve vedoucí k opatřování důkazů.
34. Nejvyšší soud v uvedených závěrech soudů nižších stupňů neshledal vady a k obdobné námitce obviněného, který se opíral o „doktrínu ovoce z otráveného stromu“ a nezákonné opatřování důkazů, považuje za vhodné nad rámec argumentů obou soudů nižšího stupně doplnit, že uvedená tvrzení obviněného, nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Naopak na jeho základě, jak rozvedl soud prvního stupně, bylo objasněno, že zpochybňovaný seznam policejní orgány získaly zcela zákonnými postupy, které trestní řád jako možný a legální způsob opatřování důkazů při splnění všech procesních podmínek připouští.
35. Policejní orgány, jak se z obsahu spisu podává, při odhalování předmětné trestné činnosti použily operativně pátrací činnosti, jimiž se v obecném pojetí rozumí ucelený systém postupů spočívajících v používání operativně pátracích prostředků (§158b až 158f tr. ř.), které vycházející z interních aktů řízení, v trestním řízení (příp. v souvislosti s trestním řízením) a používá je pověřený policejní orgán převážně utajovaným způsobem. Systém postupů operativně pátrací činnosti spočívá v soustavném získávání, shromažďování, prověřování, případně rozpracovávání operativních informací se zaměřením na ochranu zájmů chráněných zákony a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7 vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1985). V širším smyslu se k operativně pátracím prostředkům řadí mimo jiné prohlídka bytových a nebytových prostor (srov. §82 a násl. tr. ř.), prostorové odposlechy, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu (§88 a násl. tr. ř.), sledování osob a věcí (§158d tr. ř.), pro něž však souhrnně platí, že nesmí sledovat jiný účel než získání informací o skutečnostech důležitých pro trestní řízení (§158b odst. 2 tr. ř.). To vyplývá z účelu přípravného řízení, jímž je zjistit trestné činy a odhalit jejich pachatele, zajistit provedení neodkladných, neopakovatelných a dalších úkonů, vyhledání nezbytných důkazů, popř. jejich provedení, jež jsou vždy nezbytné pro rozhodnutí státního zástupce o tom, zda ve věci podá obžalobu, návrh na schválení dohody o vině a trestu, nebo bude učiněno jiné rozhodnutí ve věci (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7 vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1901). Přípravné řízení zahrnuje prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu neboli postup před zahájením trestního stíhání, a v jeho rámci dochází k šetření, objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřujících ke zjištění jeho předpokládaného pachatele (srov. §158 tr. ř.). Je tedy zřejmé, že zákon umožňuje, aby policejní orgán při odhalování trestné činnosti použil uvedené zákonné prostředky k objasnění skutečností, které jsou pro možnost vést trestní řízení rozhodné. To vyplývá např. z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, či ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17, podle něhož „zákon ani judikatura nepožaduje, aby orgány činné v přípravném řízení ve svých podnětech, návrzích či rozhodnutích sui generis podrobně specifikovaly důkazní materiál, z něhož čerpaly uváděné skutečnosti (např. odkazem na konkrétní strany ve spise, či dokonce na prameny jednotlivých informací zjištěných v rámci operativního šetření policejního orgánu), jelikož na tyto úkony nelze klást stejně formalizované nároky jako na rozsudky, popř. usnesení vydávaná v řízení před soudem“. Vyhledání důkazů potřebných pro rozhodnutí v trestním řízení se totiž zpravidla děje neprocesními prostředky, a proto soud obvykle nemůže zkoumat a prověřovat, jak byl důkaz vypátrán, jak se o něm orgán činný v trestním řízení dozvěděl. To znamená, že hodnocení z hlediska zákonnosti sice zásadně podléhá celý postup dokazování, ale jen potud, pokud probíhá v rámci trestního stíhání, tj. jen potud, pokud se uskutečňuje procesními úkony podle trestního řádu (srov. například Repík, B. Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení . Bulletin advokacie, červenec-září 1982, str. 126-127).
36. S ohledem na skutečnosti, které byly v této trestní věci zjištěny, a to i ohledně případného seznamu dlužníků, z obsahu spisu nevyplývá nic, co by uvedenou námitku obviněného potvrzovalo. Naopak ze všech zjištění, jež se z obsahu spisu podávají, policejní orgány dostály svým povinnostem a používaly dovolené prostředky k tomu, aby trestnou činnost obviněných vypátraly. Právě z těchto legálně realizovaných pátracích činností následně čerpaly informace i samotné důkazy významné pro trestní řízení, jak vyplývá a je zadokumentováno v trestním spisu (viz strany 81 až 87 rozsudku soudu prvního stupně; též č. l. 2486 až 2561, 2562 až 2578, 2582 až 2633, 2634 až 2663, 2674, 2678, 2685, 2693, 2694 až 2699, 2728 až 2731, a další).
37. Z uvedených důvodů nelze přisvědčit ani zmínce obviněného o „doktríně ovoce z otráveného stromu“, která „pochází z prostředí common law a je konkrétním projevem „Exclusionary Rule“, což je pravidlo striktně formálně vylučující použití určitých důkazů, získaných státními orgány nezákonným způsobem (nezákonné omezení osobní svobody a svobody na ochranu soukromí, porušení zákazu sebeobvinění - viz Čtvrtý dodatek Ústavy Spojených států). Pokud je v průběhu takto provedených úkonů opatřen důkaz pro trestní řízení, je považován za vyloučený z dokazování (pozn. č. 1). Soudní praxe už ale vytvořila výjimku z původně striktního pravidla, pokud úkon byl proveden v dobré víře v jeho zákonnost (úkon byl shledán nezákonným až poté, co byl v dobré víře proveden) [pozn. č. 2]. S ohledem na adversární povahu common law trestního řízení nejsou jednoznačně řešeny případy použití takového důkazu ve prospěch osoby, proti níž se řízení vede, když důkazy opatřené ilegálně touto osobou přípustné zpravidla jsou. Kontinentální trestní řízení oproti tomu vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny a článek 6 Úmluvy), vedou k neúčinnosti nebo nepřípustnosti důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů (čl. 2 odst. 6 trestního řádu) orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby důkazy byly hodnoceny jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě, a umožňuje tedy, aby bylo k vadám řízení přistupováno diferencovaně/materiálně“ [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13(N 195/75 SbNU 197)].
38. V projednávané trestní věci však bylo zjištěno, že policejní orgány při objasňování věci nepochybily, neboť údaje o poškozených byly orgánům činným v trestním řízení dostupné též z různých důkazních pramenů, když zejména někteří z poškozených sami již v průběhu trestného jednání podali na obviněné trestní oznámení. Nutné je zdůraznit i to, že odsuzující rozsudek se opírá též o komplex jiných důkazů, a argument obviněného, že bez předmětného seznamu by se orgány činné v trestním řízení o všech poškozených nedozvěděly, postrádá právní relevanci i reálný skutkový podklad, jak bylo výsledky provedeného dokazování, zejména svědeckou výpovědí J. P. prokázáno (viz stranu 60 rozsudku soudu prvního stupně).
39. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že v posuzované věci není ve spisovém materiálu žádný podklad pro zpochybňování zákonnosti a procesní použitelnosti prohlídky nebytových prostor (kanceláře dovolatele), případně odposlechů prostorových i telekomunikačního provozu a jejich výsledků a časové souvislosti, na něž obviněný v dovolání poukázal, nelze považovat za rozhodné, a to právě proto, že domovní prohlídka ani telefonní odposlechy nebyly jedinými důkazy, z nichž orgány činné v trestním řízení při shromažďování důkazů vycházely.
40. Ve shodě se závěry obou soudů Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že vina dovolatele byla spolehlivě prokázána důkazy opatřenými a provedenými v souladu se zákonem. Tento názor koresponduje i s odůvodněním napadených rozhodnutí, v nichž soudy nižších stupňů reagovaly na výhrady obviněného, jimiž se podrobně zabývaly (srov. strany 59 až 60 rozsudku soudu prvního stupně a strany 24 až 25 rozsudku odvolacího soudu).
41. Dovolání obviněného D. C. proto Nejvyšší soud shledal podaným z jiného než zákonem v §265b tr. ř. uvedeného dovolacího důvodu.
VIII. K dovolacím námitkám obviněného P. H.
42. Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného P. H. posuzoval, zda v procesních postupech soudů je možné shledat tzv. opomenuté důkazy, které dovolatel spatřoval v tom, že odvolací soud při veřejném zasedání dne 2. 8. 2018 zamítl návrhy na provedení výslechu svědkyně V. B. a spoluobviněného J. V., aniž by dostatečně vysvětlil, proč je nepovažoval za vhodné.
43. Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na rozdíl od námitek obviněného plyne, že ve veřejném zasedání dokazování vysvětlil, že zajištění svědkyně V. B. by vyžadovalo další odročení jednání za účelem její identifikace a případného zajištění její účasti ve veřejném zasedání, takový postup však nepovažoval za potřebný, protože vina obviněného P. H. byla prokázána a dostatečně podložena již důkazy opatřenými a provedenými soudem, a s ohledem na tyto výsledky provedeného dokazování další důkazy považoval za nadbytečné. Ani pro opětovný výslech spoluobviněného J. V. neshledal důvod, a to s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně, který se výpovědi obviněného J. V. velmi podrobně věnoval na stranách 75 až 80 svého rozsudku. Proto, aby byl tento spoluobviněný znovu vyslýchán, neshledal žádné další důvody, a proto návrhy na doplnění dokazování vznesené ze strany obviněného P. H. zamítl, jednak pro nadbytečnost, jednak z důvodu ekonomie řízení a jednak s ohledem na eliminaci obstrukčního jednání obviněného (viz stranu 31 rozsudku odvolacího soudu).
44. Odvolací soud vysvětlil své důvody pro odmítnutí navrhovaných důkazů a vina obviněného byla řádně objasněna na základě opatřených důkazů, se nemohlo jednat o tzv. opomenuté důkazy, o které by šlo pouze tehdy, kdyby o nich v řízení nebylo soudem rozhodnuto, eventuálně v případě důkazů, které byly sice provedeny, avšak se jimi dále žádný ze soudů při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, čímž by byla založena nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/2002 (N 58/33 SbNU 89)]. O takovou situaci však v této věci nešlo, neboť odvolací soud se s veškerými důkazními návrhy obviněného P. H. (i dalších obviněných) výslovně vypořádal a výslovně na ně reagoval.
45. Ve veřejném zasedání odvolací soud dokazování doplnil nad rámec důkazů zajištěných a provedených před soudem prvního stupně tak, aby bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro správné a spravedlivé rozhodnutí. Požadavek obviněného na doplnění důkazů nepominul, a zabýval se jím v kontextu s výsledky již provedených důkazů a konfrontoval jej s možným přínosem pro další případná zjištění. Soud své závěry v potřebné míře v přezkoumávaných rozhodnutích vysvětlil, čímž respektoval zásady stanovené v§2 odst. 5, 6 tr. ř., i §125 tr. ř., neboť jak z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí plyne, důkazy posuzoval nejen samostatně, ale i ve vzájemném souhrnu, a vypořádal se se všemi rozhodnými skutečnostmi (viz strany 22 až 38 rozsudku odvolacího soudu). Zaměřil se i na výpověď obviněného J. V., v níž zjistil značné rozpory v postupně skládaných výpovědích (viz strana 25 rozsudku).
46. Protože soudy požadavek obviněného na doplnění dokazování braly do úvahy, Nejvyšší soud jen pro úplnost k výhradám obviněného, které jsou v zásadě jen opakováním již dříve uplatněné obhajoby, uvádí, že soudy se všemi námitkami důsledně zabývaly, umožnily mu, aby navrhoval důkazy, a na jeho návrhy adekvátně reagovaly. Jen pro úplnost lze zmínit, že soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv [k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31), ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03 (N 104/34 SbNU 99), či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225)]. Jelikož soudy dosud činné ve věci všechny tyto zásady respektovaly a napadená rozhodnutí jsou přiměřeně a racionálně logickým způsobem odůvodněna, nejde o kategorii tzv. opomenutých důkazů, a neplyne z jejich obsahu žádný nesoulad, natož extrémní procesní nedostatky, které ostatně ani obviněný výslovně nevytýkal.
47. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. H. shledal podaným z jiného než uplatněného, ale i jakéhokoli jiného dovolacího důvodu vymezeného v §265b tr. ř.
IX. Dovolání obviněného I. S.
48. Obviněný I. S. v dovolání opřeném o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti činu kladeném mu za vinu v bodě A.2. i B, protože má za to, že neměl být uznán vinným trestnými činy, podle kterých byl uznán vinným.
a) ke skutku pod bodem A.2.
49. Důvodem dovolání obviněného bylo, že čin, jehož se měl dopustit v bodě A.2., nemohl být posouzen jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství ve formě přímého úmyslu, protože jemu za vinu kladené jednání nevykazuje znaky §23 tr. zákoníku ani §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
50. K těmto právním námitkám Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu shledal, že soudy obou stupňů se účastí obviněného I. S. na činu v bodě A.2. zabývaly. Soud prvního stupně rozvedl, že to byl obviněný I. S, kdo společně s obviněným D. C. při náhodném setkání zastavil poškozeného Z. Š., byl přítomen tomu, když obviněný D. C. poškozenému nadával, vyzýval ho k zaplacení dlužných splátek a vznášel vůči němu pohrůžky násilí. Podle těchto skutečností učinil závěr, že šlo o společné jednání, neboť i on se dopustil násilí a pohrůžky násilí ve smyslu uvedené právní kvalifikace (viz stranu 92 rozsudku soudu prvního stupně). Nalézací soud vysvětlil míru účasti jednotlivých aktérů na popsaném činu, a u obviněného I. S. vzal za prokázanou pouze jednorázovou účast na spáchání jediného činu, při němž postavení obviněných, kteří se na tomto jednání podíleli, bylo prakticky rovnocenné. Zdůraznil nahodilé setkání i podíl, který na tomto činu obviněný I. S. měl. Obviněného I. S. považoval za spolupachatele přečinu vydírání u skutku ad A.2., protože u něj shledal splnění podmínek stanovených v §23 tr. zákoníku (viz strana 93 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud správnost závěrů soudu prvního stupně potvrdil a své úvahy vysvětlil na stranách 29 až 32 svého rozsudku.
51. Nejvyšší soud tyto závěry považuje za správné a doplňuje, že přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Jedná se o úmyslný trestný čin. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Je tedy zřejmé, že prostředkem nátlaku na vůli poškozeného jsou násilí, pohrůžka násilím nebo jiné těžké újmy a pachatel jimi působí, aby si vynutil z jeho strany takové chování a cíl, k němuž směřuje. Pokud jde o prostředky, jež k tomu pachatel zvolí, nejsou předepsány a může se jednat o formu ústní, písemnou, nebo dokonce tak může činit i tím, že pohrůžku nesdělí poškozenému přímo, ale oznámí mu ji prostřednictvím třetí osoby [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1172/2008 (uveřejněné pod č. 50/2009 Sb. rozh. tr.)].
52. Podle §23 tr. zákoníku byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Jde o spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícímu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55 (uveřejněné pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr.), a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr.)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr.)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
53. Posoudí-li se z těchto hledisek účast obviněného I. S. na činu popsaném v bodě A.2., je podle skutkových okolností, za nichž k němu došlo, zřejmé, jaký podíl na spáchaném činu tento obviněný měl, a to i se zřetelem na role spoluobviněných D. C., P. H. a J. S. Není rozhodné, že se na celém jednání vůči poškozenému Z. Š. nepodílel v jeho komplexu, ale byl do něj zapojen a věděl o tom, že probíhalo průběžně od září 2009 do června roku 2011. Aktivně se účastnil jen na té jeho části, která se odehrála v červnu 2011 u autobusového nádraží v XY, kde ve chvíli, kdy obvinění D. C. a I. S. projížděli autem okolo poškozeného Z. Š., byl to on, kdo vystoupil a zastavil poškozeného. Za ním z vozidla vystoupil obviněný D. C. Obviněný byl přítomen tmu, když obviněný D. C. vulgárně poškozenému nadával, vyzýval ho k zaplacení dlužných splátek, a hrozil poškozenému, že když se bude neplacení opakovat, naloží ho do auta, odvezou ho na odlehlé místo a tam ho ztlučou. Z tohoto popisu je zřejmé, že obviněný I. S. nebyl pouze pasivním, nečinně přihlížejícím „známým“ obviněného D. C., jak tvrdil v dovolání, ale sám v daný okamžik aktivně jednal plně v souladu se záměry ostatních spolupachatelů a při vzájemné souhře s nimi, neboť tím, že zastavil poškozeného, umožnil spoluobviněnému D. C., aby na poškozeného vyvíjel popsaný nátlak, jehož účinky svojí přítomností při celém tomto jednání zesiloval.
54. Z takto popsaného konkrétního jednání je zřejmé, že každý z obviněných měl svůj vlastní podíl na celém činu, který byl ve spolupachatelství všech čtyř obviněných spáchán jejich společným jednáním. Nelze přehlédnout, že uvedený čin v bodě A.2. byl prováděn v několika na sebe navazujících částech, v nichž je účast obviněného I. S. patrná u poslední z nich. V jednotlivých etapách, na nichž se obvinění podíleli v různé pozici a plnili stanovené úkoly, kde byla role obviněného I. S. sice menší než ostatních spolupachatelů, jednal zcela v duchu záměru spoluobviněného D. C., o němž věděl. Ani rozdílná účast na spáchaném činu totiž bez dalšího neznamená, že se nemůže jednat o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pro něž je rozhodné, aby jednotliví aktéři plnili úlohu a byli zapojeni v souladu se subjektivním vztahem ke společnému záměru a cíli, jež je společným činem všech sledován. V posuzované věci byla příčinou jednání obviněného snaha vymoci od Z. Š. dlužné plnění, a když toto dobrovolně odmítal učinit, nutili jej k tomu pod hrozbou násilí i za jeho použití. Forma zapojení obviněného I. S. do celého skutku v bodě A.2. pro závěr o spolupachatelství plně postačuje, protože se podílel na daném činu aktivním způsobem a zásadně přispěl k jeho průběhu i cíli celého záměru.
55. Vzhledem ke vzájemnému propojení jednotlivých jednání každého z obviněných bylo možné realizovat čin v takovém rozsahu a způsobem, jak k němu došlo. Právě tato jejich souhra a jednotnost při realizaci společného záměru je naplněním zásad spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, které ovládá celé jednání, jež společně spáchali. Role každého z obviněných byla umocněna chováním všech spolupachatelů. Všichni obvinění postupovali jednotně a koordinovaně, nikdo ze společného rámce jednání nevybočil, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008 (uveřejněné pod č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.)].
56. Podle soudu prvního stupně pro závěr o subjektivní stránce činu obviněného I. S. svědčí celkový kontext a role dalších spoluobviněných, zejména D. C. Rozhodné pro tento závěr je, že byl osobně přítomen celé akci v červnu 2011, věděl, že je namířena na Z. Š., kterého také proto zastavil a zadržel, aby byl k dispozici obviněnému D. C., jehož motiv znal. Viděl průběh tohoto činu, na němž tedy částečně aktivně participoval. Úmysl obviněných obsahoval vědomostní složku, která zahrnovala jejich znalosti, o jaký vztah se jedná, i další rozhodné skutečnosti. Obvinění věděli, jaké cíle sledují, a znali i metody, které k tomu používali a velmi dobře věděli, jakým způsobem jejich jednání na poškozené působí. Soud prvního stupně dále konstatoval, že úmysl obviněných obsahoval rovněž volní složku, neboť obvinění se vůči poškozeným projevovali aktivním jednáním, poškozené kontaktovali, vyhledávali, navštěvovali, upomínali je telefonicky, kdy právě při těchto osobních schůzkách a telefonických hovorech docházelo k popisovanému fyzickému násilí, pohrůžkám násilí nebo jiné těžké újmy (viz stranu 93, 94 rozsudku soudu prvního stupně).
57. Z uvedeného plyne správnost závěru soudů o zavinění obviněného I. S., který jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a Nejvyšší soud nad rámec těchto závěrů dodává, že vědomost obviněného a jeho přímý záměr zapojit se aktivně do nezákonné činnosti ostatních obviněných byl prokázán a lze jej dovodit ze všech ve věci zjištěných souvislostí, mimo jiné i vzhledem k další, I. S. za vinu kladené trestné činnosti popsané samostatně v bodě B. napadeného rozsudku. Všechny popsané skutečnosti svědčí o aktivním, vědomém a chtěném zapojení obviněného I. S., a proto u skutku v bodě A.2. obviněný jednal v přímém úmyslu, jak soudy zcela správně uzavřely.
b) proti právnímu posouzení skutku pod bodem B.
58. U činu pod bodem B. obviněný I. S. považoval za nesprávnou právní kvalifikaci jako zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, protože odmítl závěry soudů o organizované skupině ve smyslu tohoto kvalifikačního znaku. Tvrdil, že s obviněným L. N. nebyli organizováni, ale naopak podle nich byl tento čin nahodilý, neměli rozděleny úkoly a spoluobviněný M. S. byl na místě toliko jako řidič bez znalosti věci a účasti na ní. Nemohlo proto dojít k naplnění znaků kvalifikovaného trestného činu podle §272 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale jen jeho základní skutkové podstaty vymezené v odstavci 1.
59. S ohledem na obsah přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že se soudy obdobnou námitkou obviněného zabývaly a se zřetelem na učiněná skutková zjištění zkoumaly, zda se v bodě B. jednalo o organizovanou skupinu ve smyslu odstavce 2 písm. a) §272 tr. zákoníku. Soud prvního stupně vysvětlil, že všichni tři obvinění I. S., M. S. a L. N. „…zapříčinili požár…“. Plán zapálení vozidla vzešel od obviněného I. S., který určil cíl, jímž bylo vozidlo, které tehdy užíval poškozený D. Č., stanovil metodu, jakou se má vozidlo zapálit, k tomu účelu zajistil jako realizátora obviněného L. N., zorganizoval dopravu pachatelů na místo činu obviněným M. S. a též zajistil pro účely prostředky (kuklu, rukavice a benzín). Obviněný M. S. první zamýšlený den prováděl obhlídku místa a cíle, o kterém informoval I. S., druhý den působil jako řidič vozidla I. S., který odvezl L. N. na místo, a tam mu společně s I. S. ukazovali místo, kde se vozidlo nalézá. Obviněný L. N. přistoupil na nabídku I. S., že zapálí označené vozidlo za finanční odměnu, přišel na schůzku a vyčkávali na informace o vozidle. V den akce ho obviněný I. S. s M. S. odvezli na místo, označili mu vozidlo, obviněný L. N. použil poskytnuté prostředky, z vlastní iniciativy si opatřil sirky a vzápětí šel k označenému autu, polil ho benzínem a zapálil (viz stranu 96 rozsudku soudu prvního stupně).
60. Soud prvního stupně proto uzavřel, že popsané počínání obviněných v tomto případě odpovídá definici „organizované skupiny“, protože plán a koordinace jednání vzešla od obviněného I. S., který vytyčil základní cíl i jeho metody, získal pro něho další spolupachatele, opatřil pro něj prostředky, stanovoval jednotlivé úkoly, rozhodoval o naplnění přijatého plánu, sliboval dalším pachatelům odměnu, příp. jim tuto odměnu dokonce poskytl a sám se podílel na dopravě vykonavatele k místu činu a označení jeho cíle, čímž okolo sebe soustředil skupinu osob, což mělo zajistit a výrazně usnadnit úspěšné provedení činu. Všichni obvinění se do tohoto připraveného scénáře zapojili s jednoznačným vědomím, že se na něm podílejí další spolupachatelé. Bylo jim jasné, že jde o činnost celé skupiny, ve které má každý pachatel vymezenou a určenou úlohu. Právě propracovanost plánu a zapojení více osob podstatně zvyšovaly pravděpodobnost úspěšnosti celé akce a zároveň snižovaly riziko odhalení pachatelů. Byla to úmyslně připravená podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku plánovaná a koordinovaná akce, a nikoliv pouhá činnost spolupachatelů podílejících se na jednorázovém trestném činu (viz stranu 97, 98 rozsudku soudu prvního stupně).
61. Nejvyšší soud se s uvedenými úvahami soudu prvního stupně, které potvrdil i soud odvolací (viz stranu 32 až 34 cit. rozsudku), ztotožnil, a pro úplnost uvádí, že pojem „organizovaná skupina“ podle §272 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku sice není v zákoně definován, ale jeho bližší vymezení stanovila judikatura, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76 (uveřejněné pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr.) tak, že se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, ve kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost spáchaného trestného činu a jeho závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Přitom se nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo za popsaných okolností o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85 (uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.)]. Podstata tohoto kvalifikačního znaku tkví v tom, že se pachatel vědomě a aktivně podílel na protiprávní činnosti skupiny osob, s jejím účelem byl alespoň rámcově obeznámen, a to bez ohledu na to, zda je mu známo celé složení skupiny a přesné úkoly jejích dalších členů. Pro organizovanou závažnou trestnou činnost je typické, že pachatelé chtějí utajit její fungování nejen před orgány činnými v trestním řízení, ale za účelem maximalizace znesnadnění jejího odhalení jsou určité skryté mechanismy aplikovány i mezi jednotlivé členy. Taková koncepce organizované skupiny však v žádném případě neznamená, že by pachatelé nemohli vědět, že jsou jejími členy, a že se plněním svých úkolů podílejí na organizované trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016).
62. S ohledem na okolnosti, které byly v přezkoumávané věci ke skutku pod bodem B. zjištěny, a v souladu se závěry soudů nižších stupňů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že znak uvedené kvalifikované skutkové podstaty podle §272 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl naplněn ve smyslu všech shora stanovených zásad a hledisek, protože šlo o plánovanou trestnou činnost, jejímž hlavním organizátorem byl obviněný I. S., který s příslibem finanční odměny najal další dva obviněné k jednorázové akci. Smyslem byla realizace plánu spočívajícího v zapálení vozidla poškozeného D. Č. Za tím účelem obviněný I. S. zajistil všechny potřebné informace i nutný materiál a vozidlo s řidičem obviněným M. S., jenž místo obhlédl a vytipoval předmětné vozidlo poškozeného a posléze další dva obviněné na místo činu odvezl. Došlo též k rozdělení jednotlivých úkolů, kdy každý z obviněných měl svěřenu konkrétní úlohu. Vozidlo poškozeného zapálil obviněný L. N. podle instrukcí obviněného I. S., který vše podrobně naplánoval a podílel se částečně i na realizaci plánu.
63. Nelze přisvědčit obviněnému I. S. , že o organizovanou skupinu nešlo proto, že nebyl splněn potřebný počet osob, protože účast obviněného M. S. na celém činu byla náhodná a o cílech a okolnostech činu nevěděl a fungoval pouze jako nic netušící řidič, a tudíž pachatelé byli jen on a obviněný L. N. Uvedené argumenty obviněného nejsou podporovány výsledky provedeného dokazování, protože pro takový závěr nesvědčí žádné skutečnosti, které z výsledků provedeného dokazování u činu pod bodem B. napadeného rozsudku vyplynuly. Naopak z nich je zřejmé, že aktivita obviněného M. S. spočívala ve více krocích a byla mnohem zásadnějšího významu pro zdar celé akce, než uváděl obviněný I. S. Učiněnými skutkovými zjištěními byla míra účasti a konkrétní kroky obviněného M. S., od něhož obviněný své jednání a jeho právní posouzení odvíjel, prokázána.
64. Na základě těchto závěrů bylo dostatečně objasněno a soudy nižších stupňů vysvětleno, že na činu pod bodem B. se účastnili tři obvinění, a to I. S., M. S. a L. N., kteří jednali v rámci dělby úkolů tak, že každému byl přidělena konkrétní role a všichni tři obvinění se při rozdělených úkolech a stanoveném plánu na činu nevzájemné koordinovanosti podíleli, a proto je správný závěr, že šlo o organizovanou skupinu ve smyslu §272 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
X. Závěr Nejvyššího soudu
65. Ze všech shora podrobně popsaných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných D. C. a P. H. jako podaná z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu v §265b tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněného I. S. shledal jako celek zjevně neopodstatněným, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu