ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1078.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1078/2019-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2019 o dovolání obviněného P. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 7 To 120/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 21 T 19/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 T 19/2019, byl obviněný P. V. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v době kolem 20:30 hodin dne 27. 12. 2018 ve XY v herně "S. ", na adrese XY (vstup do herny z ulice XY), v nepodloženém mylném domnění, že výherní automat mu přijal bankovku ve výši 5.000 Kč, aniž by se načetla jako vklad, požadoval po obsluze herny panu D. M., nar. XY, okamžité vrácení této finanční částky, odmítal vyčkat provedení kontroly automatu a případného vrácení peněz, přičemž po poškozeném D. M. opakovaně požadoval okamžité vrácení peněz, uvedl, že si D. M. "najde", poté k němu přistoupil za bar a oběma rukama ho strčil do oblasti ramen, opět se dožadoval okamžitého vydání peněz se slovy: „Dej mi je sem, nebo ti rozbiju hubu“, kdy tento z obavy o své zdraví obviněnému vydal finanční hotovost ve výši 5.000 Kč, a tímto jednáním obviněný způsobil provozovateli herny panu M. K. škodu ve výši 5.000 Kč.
2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 7 To 120/2019, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině, jemuž vytýkal, že byl nesprávně uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť soudy důsledně neposoudily všechny rozhodné skutečnosti, zejména to, že jednal v domnění, že výherní automat přijal jeho bankovku ve výši 5. 000 Kč, aniž by byla započtena jako vklad. V takovém případě po poškozeném D. M. nepožadoval cizí peníze, ale domáhal se vrácení jen této částky, i když věděl, že poškozený u sebe má větší obnos. Šlo mu tak pouze o získání svých peněz, protože si byl vědom toho, že při vstupu do herny předložil občanský průkaz a v herně byl nainstalován kamerový systém. Z tohoto důvodu jednal ve skutkovém omylu (§18 odst. 1 tr. zákoníku), protože se domníval, že požaduje oprávněně vydání vlastních peněz, o které přišel chybou hracího přístroje, a proto se nemůže jednat o zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Nesprávnost použité právní kvalifikace obviněný spatřoval i v tom, že intenzita násilí nebo pohrůžky násilí nebyla natolik výrazná, aby se o uvedený znak skutkové podstaty mohlo jednat. Poukázal na výpověď D. M. i na kamerové záznamy, z nichž vyplývá, že jeho jednání neobsahovalo znaky násilí ani pohrůžky násilím, protože poškozeného pouze strčil do ramene a použil jen obecnou slovní výhružku. Navíc obviněný na základě těchto skutečností nemohl jednat v úmyslu spáchat zločin loupeže, soudy však měly zvažovat na možnost posoudit uvedený čin jako vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Obviněný však mimo tyto skutečnosti považoval za opodstatněné, aby byla pro malou škodlivost jeho činu aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, na jejímž základě by přicházela do úvahy možnost spatřovat v uvedeném činu pouze přestupek.
7. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Brně zde dne 11. 4. 2019, sp. zn. 7 To 120/2019, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. K dovolání obviněného se písemně vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně, která poznamenala, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou totožné s těmi, které vznesl ve své obhajobě před soudem prvního stupně i v odvolání, a oba soudy se s nimi v dostatečné míře vypořádaly. Zmínila, že průběh činu vyplynul hlavně z výpovědí svědků D. M. a J. T. a z kamerových záznamů, které svědčí o tom, že se obviněný dopustil jednání, jímž naplnil zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněný pohrůžkami bezprostředního násilí nutil poškozeného vydat mu ihned údajně vložený vklad do automatu, což soudy v odůvodnění svých rozhodnutích vysvětlily, a vypořádaly se i s tím, proč se nejednalo o vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku nebo o přestupek.
9. Výhradu, že se obviněný nedomáhal vydání cizí věci, nýbrž své vlastní věci, státní zástupkyně označila za uplatněnou mimo dovolací důvod, protože obviněný touto argumentací pouze zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy a prosazoval svou verzi obhajoby, která však byla v rámci dokazování vyvrácena. Pokud k průběhu děje obviněný poukazoval na §18 odst. 1 tr. zákoníku, jedná se o obhajobu vycházející z jeho vlastních skutkových tvrzení, která jsou v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými soudy, ze kterých vyplývá, že obviněný ve skutkovém omylu nejednal, neboť jeho přesvědčení, že bankovku v hodnotě pět tisíc korun do automatu vložil, nemělo žádný reálný podklad.
10. K nerespektování zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupkyně poukázala na to, že zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dosáhl škodlivosti obdobné u jiných těchto zločinů, neboť nebyla zjištěna žádná výjimečná skutečnost, která by odůvodňovala neuplatnění trestněprávní represe. Způsob jednání obviněného a místo spáchání činu dostatečně svědčí o vyšší míře společenské škodlivosti činu, u něhož je trestní represe nezbytná (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
11. Na základě shora uvedeného státní zástupkyně označila dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
14. Proto, aby bylo dovolání podáno v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí v něm být pochybení hmotného práva skutečně tvrzeno a odůvodněno konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, vztahující se např. k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. NS 16/2002 – T 396), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. NS 17/2002 – T 420)].
15. Při splnění těchto podmínek Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného byly uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř., protože ve shodně s ním vytýkal nesprávné právní posouzení skutku, které spatřoval ve vadném vyjádření povahy věci a intenzity násilného působení na poškozeného, a vytýkal nedůsledné zhodnocení okolností vztahujících se k subjektivní stránce. Prostřednictvím zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku se obviněný domáhal beztrestnosti, tedy poukazoval na právní vady, pro jejichž nápravu uvedený dovolací důvod zásadně slouží, přičemž respektoval okolnosti, které jsou uvedeny ve skutkových zjištěních ve výroku rozsudku soudu prvního stupně [srov. rozhodnutí č. 36/2004-18 Sb. rozh. tr.].
16. Protože obviněný vyhověl formálním podmínkám dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda přezkoumávaná rozhodnutí namítanými vadami trpí.
V. K námitkám obviněného
17. Obviněný vadné posouzení věci spatřoval především v tom, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho obhajobu spočívající v tvrzení, že do hracího automatu vložil částku 5.000 Kč, kterou mu automat nepřičetl k hernímu kreditu, a proto po poškozeném požadoval pouze vydání svých peněz, což podle něj mělo být vyhodnoceno jako jednání ve skutkovém omylu. Od této skutečnosti odvíjel názor, že se nedomáhal získání cizí věci. Další výhrady směřoval proti malé intenzitě násilí, příp. pohrůžky bezprostředního násilí, domáhal se posouzení skutku jako vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jako přestupku, a to se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
a) ke skutkovému omylu
18. Jestliže obviněný uplatňoval obhajobu, že byl v přesvědčení, že vložil do automatu částku 5.000 Kč, jde o skutečnost, kterou soudy obou stupňů zvažovaly a směrem k ní zaměřily prováděné dokazování a svá zjištění zahrnuly i do popisu skutkového stavu věci, v němž soud prvního stupně uvedl, že obviněný „v nepodloženém mylném domnění, že výherní automat mu přijal bankovku ve výši 5.000 Kč, aniž by se načetla jako vklad, požadoval po obsluze herny okamžité vrácení peněz …“. Pokud obviněný v dovolání uvedené skutečnosti znovu opakoval, a domáhal se toho, aby pro právní závěry soudy z této jeho obhajoby vycházely, jedná se o námitky, které nemají právní povahu, protože směřují proti učiněným skutkových závěrům, což s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesouvisí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Nejvyšší soud, aby vyloučil případnou existenci extrémního nesouladu, považoval za vhodné posoudit, zda jsou tyto skutkové závěry v souladu s výsledky provedeného dokazování.
19. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud zjistil, že soudy obou stupňů této okolnosti věnovaly pozornost a obviněným uváděné vlastní představy o tom, proč po poškozeném peníze vyžadoval, zkoumaly a dokazování na ně zaměřily. Soud prvního stupně v bodech 4. až 11. rozsudku popsal obsah důkazů, z nichž dovodil, že údajné domnění obviněného o vložení peněz do výherního automatu bylo mylné, přičemž na to, že se mýlí, byl jak svou družkou, tak i poškozeným předtím, než začal peníze vymáhat, upozorňován. Výsledek tohoto zjištění soud v bodě 13. rozsudku vysvětlil tím, že obviněný si byl vědom své opilosti, a i když si mohl zpočátku myslet, že peníze do automatu vložil, bylo mu sděleno, že je do automatu nedal. S tímto závěrem nalézacího soudu se ztotožnil i odvolací soud zkoumající na podkladě podaného odvolání obdobné výhrady obviněného. Z hlediska uplatněných námitek posuzoval závěry soudu prvního stupně, které s ohledem na výsledky provedeného dokazování považoval za správné, a proto uzavřel, že nelze dospět k závěru, že by obviněný jednal ve skutkovém omylu (srov. bod 5. a 6. usnesení odvolacího soudu).
20. Nejvyšší soud v souladu s uvedenými zjištěními soudů obou stupňů pro úplnost poukazuje na obsah spisu, podle něhož závěry soudů vyplývají z výpovědí svědků J. T. a D. M., které soud prvního stupně při hlavním líčení se souhlasem státní zástupkyně a obviněného podle §211 odst. 5 tr. ř. přečetl (viz č. l. 134 spisu). Svědkyně J. T. popsala, že s obviněným přišla do herny, kde začali hrát na výherních automatech a po čase jí začal obviněný tvrdit, že do automatu hodil pět tisíc korun, jenž je nenačetl. S tím nesouhlasila a řekla mu, že neviděla, že by peníze do automatu hodil. Obviněný však byl pod vlivem alkoholu, a byl i nadále o své verzi přesvědčený, a proto šel celou situaci vyřešit s obsluhou herny. Podle svědkyně obviněný bankovku o hodnotě pět tisíc korun před příchodem do herny měl, mohl ji však někde ztratit, protože v herně ji už neměl (viz č. l. 134 a 10 spisu). Poškozený D. M., který pracoval jako obsluha herny, uvedl, že obviněný k němu přišel s tvrzením, že do automatu vložil pět tisíc korun, nicméně ten mu je „sežral“, což mu vyvracel a říkal, že do automatu žádné peníze nedal, protože neslyšel zvuk, který automat při vkladu peněz vydává. Obviněnému navrhl, že mohou celou událost sepsat a následně vyřešit s technikem, který by automat otevřel, a pokud by v něm peníze našel, tak by je obviněnému vrátil (viz č. l. 134 a 12 spisu). Rovněž nelze přehlédnout, že celá situace, je mapována i na videozáznamech, které zaznamenaly jak vizuální scénu, tak jsou na nich zachyceny i zvukové projevy účastníků tohoto incidentu. Z posouzení jejich obsahu je zřejmé, že výpovědím uvedených svědků tyto záznamy odpovídají, jak zcela správně shledal zejména soud prvního stupně, který všechny provedené důkazy z hledisek uvedených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. posoudil a vyhodnotil.
21. Podle obsahu těchto důkazů byla ničím nepodložená údajná představa obviněného, že peníze vložil do automatu, vyvrácena a závěry soudů, které ve vztahu k této skutečnosti učinily, mají podklad v obsahu provedeného dokazování. Rovněž Nejvyšší soud shledal, že postup soudů nebyl v rozporu s procesními principy a nesvědčí o extrémních nedostatcích. Způsob, jakým soudy své závěry vysvětlily, v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125, resp. §134 tr. ř. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály. Řádně věc objasnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Všechny tyto skutečnosti, jež soudy ve svých rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly, svědčí o správnosti jejich závěru, že obviněný byl v mylném domnění, že peníze do automatu vložil. Z těchto důvodů se v projednávané věci nejedná o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
22. Se zřetelem na tento skutkový závěr, podle něhož obviněný žádnou bankovku do herního automatu nedal, nelze přisvědčit tvrzení, že jednal ve skutkovém omylu, o nějž se podle §18 odst. 1 tr. zákoníku jedná v případě, že pachatel při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, přičemž nemůže jednat úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.
23. Skutkový omyl negativní o podmínkách trestní odpovědnosti, to znamená o znacích skutkových podstat trestných činů (základních i kvalifikovaných), jakož i stran obecných okolností přitěžujících, vylučuje úmysl a vědomou nedbalost. Nedotýká se však nedbalosti nevědomé, včetně nedbalosti nevědomé hrubé, jejichž základem takový omyl může být. Zde platí zásada, že neznalost okolností skutkových neškodí, nýbrž pachateli prospívá ( ignorantia facti non nocet ). U skutkového omylu negativního ohledně znaků (skutkové podstaty) trestného činu trestní zákoník v §18 vychází z toho, že pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho s kutkové podstaty základní, skutečně existuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 848/2005). Skutkový omyl negativní se vztahuje k podmínkám trestní odpovědnosti, to znamená, že o znacích skutkových podstat trestných činů, jakož i o obecných skutkových okolnostech přitěžujících, vylučuje úmysl a vědomou nedbalost. Nedotýká se však nedbalosti nevědomé (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 253 a násl.).
24. Omyl v trestněprávním smyslu, tj. neshoda vědění nebo představy určitého subjektu se skutečností v trestněprávně významné sféře, může mít kvantitativní i kvalitativní podobu. Subjekt jednající v omylu si nemusí něco představovat ve smyslu trestního práva nebo o tom může mít neúplnou představu anebo jeho představa o tom může být chybná (srov. DRAŠTÍK, A.; FREMR, R.; DURDÍK, T.; RŮŽIČKA, M.; SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 128).
25. Z hlediska těchto zásad je v přezkoumávané věci zřejmé, že se o skutkový omyl nejednalo, protože výsledky provedeného dokazování bylo prokázáno, že obviněný o tom, že peníze do automatu nedal, věděl. Byť i mohl být přesvědčen o opaku, měl objektivní vědomost, že bankovku do automatu nevložil. Ujišťovala ho o tom, jeho družka i poškozený, protože byla jeho chybná představa vyloučena ještě předtím, než začal naplňovat znaky uvedeného zločinu loupeže, nejedná s o skutkový omyl a v jednání obviněného bylo správně shledáno úmyslné zavinění.
b) k povaze cizí věci
26. Výhrada obviněného, že se na poškozeném domáhal vydání své vlastní věci, se shora popsaným závěrem souvisí, avšak nad rámec uvedeného je třeba zmínit, že soudy správně uzavřely, že tato obhajoba obviněného nemá opodstatnění v žádném jím tvrzeném argumentu, a to zejména při vyloučení existence skutkového omylu, o nějž obviněný tuto výhradu opíral. Soudy proto správně shledaly, že se na poškozeném dožadoval vydání cizí věci ve smyslu trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
27. Cizí věcí se rozumí movitá věc nenáležející pachateli buď vůbec, nebo nenáležející jen jemu, kterou pachatel nemá ve své dispozici. Za cizí věc se tradičně ve smyslu §134 tr. zákoníku považují zejména cizí hotové peníze (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. (§140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1980). Právo pohlíží na peníze jako na věci genericky určené neboli také zastupitelné podle §499 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pro něž je podstatné, že kteroukoli z nich lze nahradit jinou věcí téhož druhu. Pokud někdo použije peněžní prostředky, např. je předá jiné osobě nebo uloží v bance, nebudou mu vráceny stejné peníze (bankovky, mince), neboť určitou peněžní částku lze nahradit sumou v téže výši. Věcmi určenými genericky, jsou tedy takové věci, které jsou určeny podle počtu, míry nebo váhy, u kterých nezáleží na jejich individualitě; a proto je lze nahradit jinou věcí téže kategorie (srov. KINDL, T. Komentář k §499 obč. zák., v právním informačním systému ASPI k 10. 9. 2019).
28. V přezkoumávané věci bylo výsledky provedeného dokazování zjištěno, že obviněný vyžadoval na obsluze baru peníze, které mu nepatřily. S ohledem na tuto skutečnost se právní otázka pro posouzení povahy vyžadovaných peněz zúžila na to, že obviněný od poškozeného chtěl peníze, které pro něj byly cizí věcí, a to za všech okolností, které v dovolání předestíral. Jen pro úplnost a nutnost uvedené skutečnosti rozvést uceleně, je třeba zdůraznit, že obviněný byl ujištěn, že peníze do automatu nedal. Kromě toho lze zmínit, že v obecné rovině se peníze jako vklad do hazardní hry [srov. §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách] stávají příjmem, a tedy i majetkem provozovatele herního automatu (srov. §5 zákona č. 186/2016 Sb., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 968/2014), a to i za situace, kdy by nedošlo k jejich připsání k hernímu kreditu. Proto takto vložené peníze již vkladateli nepatří, ale přecházejí do majetku provozovatele automatu. Proto žádná jiná osoba s nimi nemůže disponovat jako s vlastní, neboť jí poté, co byly peníze do automatu vloženy, již nepatří.
29. Nejvyšší soud z těchto důvodů i bez ohledu na obhajobu obviněného, v rovině obecného právního vymezení cizí věci posoudil závěr soudu o tom, že se za všech okolností v této věci jednalo o cizí věc za správný a potvrzený výsledky provedeného dokazování. Proto částka 5.000 Kč, jíž obviněný požadoval od poškozeného, pro něj byla cizí věcí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku.
c) k nedostatku intenzity použitého násilí a použití pohrůžky bezprostředním násilím
30. Důvodnou není ani výhrada obviněného směřující proti intenzitě násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, jímž působil na poškozeného ve snaze od něj požadované peníze vymoci. K ní soud prvního stupně v tzv. právní větě uvedl, že obviněný „proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“, proto je třeba vycházet z této alternativy znaků skutkové podstaty, neboť tu soud považoval za naplněnou.
31. Pohrůžku bezprostředního násilí podle skutkových zjištění spočívala ve slovní hrozbě „Dej mi je sem nebo ti rozbiju hubu“, k ní je pro posouzení její intenzity a vážnosti je třeba uvést, že ji obviněný užil poté, co na poškozeného i fyzicky zaútočil tak, že poškozeného strčil do oblasti ramen v souvislosti s další výhrůžkou, že když mu peníze nedá, tak si ho "najde". Právě tato kombinace svědčí pro zdůrazněnou naléhavost, s níž se obviněný domáhal vydání peněz, a poškozeného vedla k tomu, že z obavy před hrozícími útoky obviněného mu požadované peníze vydal.
32. Soud prvního stupně tyto výhružky považoval za dostatečně důraznou a zřejmou snahu obviněného citelně působit na vůli poškozeného za účelem vydání žádaných finančních prostředků a uzavřel, že obviněný v poškozeném cíleně navodil pocit strachu, na základě čehož mu poškozený vyhověl (srov. body 14. a 15. rozsudku soudu prvního stupně, rovněž body 5. a 6. usnesení odvolacího soudu).
33. Nejvyšší soud pro úplnost ke zcela správným úvahám doplňuje, že jde o pohrůžku ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněný vyhrožoval násilím, které mělo být vykonáno ihned, nepodrobí-li se poškozený jeho vůli. I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. Pohrůžka bezprostředního násilí sice byla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. (§140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1729).
34. K intenzitě použité výhrůžky je vhodné poukázat na rozhodovací praxi soudů, podle které, použije-li pachatel trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost nemůže nic změnit na tom, že jde o trestný čin loupeže. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 60/1967 Sb. rozh. tr.). Taková okolnost nemůže vést ani k závěru, že by se jednalo o trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, protože intenzita použité výhrůžky není tou skutečností, která by tyto trestné činy odlišovala (srov. např. rozhodnutí č. 50/1957 nebo č. 53/1976-IV. Sb. rozh. tr.). U vydírání na rozdíl od loupeže pohrůžka násilím za účelem vydání věci směřuje do budoucna, kdežto u loupeže jde o požadavek bezprostředního vydání. Rovněž je vhodné uvést, že intenzita použité pohrůžky u zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není významná pro naplnění tohoto znaku, ale podle rozhodnutí č. 11/2011 Sb. rozh. tr. stačí, že pachatel vzbudí v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilím, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potencionálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (k tomu přiměřeně srov. i rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
35. Způsob, jakým obviněný na poškozeného v této trestní věci působil, tzn. že použil slovní výhružky opakovaně, a navíc je doprovodil byť drobným fyzickým útokem (strčil do poškozeného), vedl k tomu, že jeho jednání dosáhlo vyšší intenzity a naplnilo znak pohrůžky násilí, jak je zákonem u zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku předpokládán. Důsledkem intenzity a vážnosti míněných výhrůžek bylo, že obviněný v poškozeném vzbudil obavu a strach, že by obviněný své výhrůžky vykonal, a proto se vůli obviněného podrobil, a i když to zpočátku na základě své vůle odmítal, obviněnému částku 5.000 Kč pod tímto nátlakem vydal.
36. Nejvyšší soud po posouzení uvedených okolností dospěl k závěru, že obviněný po objektivní stránce naplnil znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a jeho námitky proti znaku násilí nejsou důvodné.
d) k subjektivní stránce
37. Obviněný brojil i proti zavinění, které popíral především z důvodu jím uváděného domnění, že peníze do automatu vložil, což bylo skutkově vyvráceno (viz body 18. až 25 shora), a proto se ani fakticky subjektivně nemohl domnívat, že by se mohl důvodně na obsluze baru v herně domáhat vydání této částky. S ohledem na tyto skutečnosti proto soud prvního stupně v bodě 15. rozsudku uvedl, že obviněný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchal v přímém úmyslu. Nejvyšší soud na doplnění tohoto jinak správného právního závěru uvádí, že v popisu skutku uvedené okolnosti dostatečně vystihují podstatu uvedeného trestného jednání, jakož i vnitřní vztah obviněného k následku. Závěry o zavinění obviněného jsou podloženy výsledky dokazování a logicky z nich vyplynuly [srov. například stanoviska kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12], když i z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že obviněný jednal s úmyslem se zmocnit pohrůžkami násilím částky 5.000 Kč, o níž objektivně věděl, že není jeho věcí. Tedy chtěl způsobem uvedeným v zákoně poškodit zájem tímto zákonem chráněný [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Úmysl obviněného způsobit újmu, k níž došlo, je součástí souboru skutečností, jež tvoří kompletní slovní popis předmětného jednání tak, že mohlo být náležitě právně kvalifikováno (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04). Existenci zavinění soudy v této věci dovozovaly nejen z charakteru a způsobu počínání obviněného před činem a při jeho realizaci, ale i po něm. Způsob, jakým zavinění vyjádřily v popisu skutku, je dostačující a vyplývá z ostatních rozhodných skutkových okolností, přičemž je bez významu, že by mohl být podrobnější nebo důkladnější (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008).
38. Po zhodnocení všeho výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nepochybily, jestliže v činu obviněného shledaly znaky loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Tím byla vyloučena i možnost tento čin posoudit podle jiného ustanovení trestního zákoníku. V uvedeném činu nemohl být shledán zločin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, protože ten spočívá v tom, že pachatel jiného pomocí násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, avšak nikoli v bezprostřední návaznosti na jednání pachatele, jako tomu bylo v této věci, ale později, v budoucnu. O takové jednání však v přezkoumávané věci nešlo (srov. rozhodnutí č. 50/1957 Sb. rozh. tr.).
e) k subsidiaritě trestní represe
39. K námitce obviněného, že soudy měly postupovat v souladu s §12 odst. 2 tr. zákoníku a jeho čin posoudit jako přestupek, se již vyjádřil soud prvního stupně, který v bodě 16. rozsudku zdůraznil, že k takovým úvahám není v této věci žádný rozumný důvod, s čímž se lze plně ztotožnit. Je však třeba v obecném smyslu uvést, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
40. Z uvedených důvodů lze logicky dovodit, že v tomto případě není dán prostor pro úvahy o tom, že by se jednalo o čin natolik společensky málo škodlivý, že by u něj nebyl dán zájem společnosti na trestním postihu obviněného, který se s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku domáhal, by jeho čin byl posouzen jako přestupek. Společenská škodlivost činu, jenž mu je kladen za vinu, je dána tím, že jednal i přes to, že mu bylo zdůrazněno, že žádné peníze do herního automatu nevložil, a navíc mu bylo ze strany poškozeného navrhováno jiné řešení celé situace, které obviněný neakceptoval a jednal zcela ve směru svého cíle, jím byla snaha snaze domoci se neoprávněného vydání částky 5.000 Kč od obsluhy herny. Škodlivost činu je dána i osobou obviněného, který takto jednal v době, kdy měl vést řádný život a od spáchání trestného jednání jej neodvrátila ani hrozba toho, že mu bude přeměněn podmíněně odložený trest, v jehož zkušební době se trestného činu dopustil.
41. Požadavky obviněného v dovolání zmíněné ani ohledně této skutečnosti proto nejsou odůvodněné. Z hlediska využití zásady subsidiarity trestní represe vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §13 odst. 1 tr. zákoníku se nejedná o čin malé společenské škodlivosti, neboť zločin loupeže patří mezi závažnější delikty, u nichž je předmětem násilného chování jak zdraví, tak i majetek. Obviněný v této trestní věci oba uvedené objekty ochrany svým činem ohrozil nikoliv zanedbatelně. Šlo o kriminální trestný čin, u něhož by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva nepostačovaly (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
VI. Závěr
42. Nejvyšší soud z uvedených důvodů v přezkoumávané věci zjistil, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Námitky obviněného jsou sice pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově podřaditelné, leč nedůvodné, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu