ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1215.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1215/2019-431
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2019 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 4 Tmo 1/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 8 Tm 18/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“), ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 8 Tm 18/2018, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále „mladistvý“) uznán vinným pokusem provinění těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
dne 30. 12. 2017 v době kolem 22.00 hodin u lavičky v areálu parku pod hradem Š., kam si šel po předchozí domluvě popovídat s poškozeným BBBBB (pseudonym), nar. XY, neočekávaně a bez předchozího varování udeřil poškozeného silou velké intenzity do čela asi 2 centimetry nad levé obočí pěstí pravé ruky, ve které měl sevřený kovový boxer s oporou do dlaně a otvory na prostrčení čtyř prstů a poté z místa ihned odešel, a tím způsobil poškozenému BBBBB tržně zhmožděnou ránu na čele vlevo o délce 10 cm s porušením okostice, v důsledku čehož byl poškozený nucen vyhledat lékařské ošetření v Dětské nemocnici FN XY, kde mu byla rána sešita v celkové anestezii, a byl zde do 31. 12. 2017 hospitalizován, a poté byl až do 12. 1. 2018 omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí poranění, nutností dodržovat klidový režim a ztíženou hygienou hlavy, vzniklé zranění mu zanechá jizvu na čele, přičemž mladistvý si musel být vědom, že při úderu kovovým boxerem silou velké intenzity do oblasti oka může poškozenému způsobit mnohem závažnější poranění v podobě poranění oční koule, i se ztrátou zraku na postižené oko či se ztrátou oční koule, avšak dílem náhody k takovému zranění nedošlo, a dále způsobil v souvislosti s ošetřením poškozeného Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu výši 500 Kč.
2. Za tato provinění bylo mladistvému uloženo podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 z. s. m. a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §33 odst. 1 z. s. m. a §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §33 odst. 1, §15 odst. 1, odst. 2 písm. c) a §18 odst. 1 písm. g) z. s. m. mu bylo uloženo výchovné opatření – výchovná povinnost vykonat skupinový probační program „Z kruhu ven“, po dobu zkušební doby podmíněně odloženého trestního opatření odnětí svobody. Rozhodnuto bylo též o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací pro mládež (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 4 Tmo 1/2019, odvolání mladistvého podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání mladistvého
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, neboť má za to, že soudy obou stupňů nedodržely zákonnost postupu v rámci dokazování, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Vady řízení vedly k nesprávné aplikaci pravidel procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 193/04), a tím k nesprávným skutkovým zjištěním, na nichž soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí. Obviněný zdůraznil, že správnost rozhodnutí obecných soudů je nutné poměřovat prizmatem ústavněprávních kautel ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména s ohledem na požadavek posouzení každého konkrétního případu v závislosti na okolnostech té které věci, a proto pro spravedlivé závěry o činu, který mu je obžalobou kladen za vinu, bylo namístě zvážit, zda tvrzení obžaloby, která nekriticky převzal soud prvního stupně a jehož vadnost aproboval i odvolací soud, mají reálný a doložený základ ve správně zjištěném skutkovém stavu (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99, I. ÚS 55/04, II. ÚS 304/04, a další). Ve smyslu těchto zásad mladistvý namítl, že odvolací soud postupoval v rozporu s principy, které Ústavní soud nastolil, a tím porušil zásady spravedlivého procesu, a proto přezkoumávané rozhodnutí označil za protiústavní.
5. Podle mladistvého soudy obou stupňů hodnotily důkazy způsobem neodpovídajícím principům vyplývajícím z §2 odst. 6 tr. ř., neboť je neposuzovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a pochybily především proto, že soud prvního stupně o vině mladistvého rozhodl na základě svědecké výpovědi poškozeného BBBBB, který mladistvého označil za osobu, jež ho udeřila pěstí držící kovový boxer s oporou do dlaně a otvory na prostrčení čtyř prstů do hlavy. Jde však o jediný důkaz, který vinu mladistvého prokazuje, zatímco ostatní provedené důkazy tuto skutečnost neuvádějí. Z nich jen vyplývá, že poškozený na místě, kde byl nalezen v určitém čase, utrpěl zhmožděnou silně krvácející ránu na čele. Soudy však již neprokazovaly, jak se mu toto zranění stalo a zda mu je způsobil mladistvý. Za tohoto stavu bylo podle mladistvého na místě, aby soudy pečlivě uvážily a ověřily (např. znaleckým posudkem na osobnost a věrohodnost mladistvého a poškozeného BBBBB z oboru psychologie), zdali svědecká výpověď poškozeného bez jakýchkoliv pochyb prokazuje, že se mladistvý dopustil jednání, které popíral. Podle mladistvého měly soudy zohlednit, že poškozený měl motiv si napadení ze strany mladistvého vymyslet s cílem mu způsobit újmu, neboť se zajímali o stejnou dívku, čemuž nasvědčuje, že na místě útoku označeném poškozeným ani na jeho oblečení nebyly nalezeny žádné stopy krevní, pachové ani jiné, což s ohledem na způsob útoku a značné krvácení z hlavy poškozeného po tomto útoku nemá racionální a logické zdůvodnění. Soudy pominuly charakter zranění, který neodpovídá úderu kovovým boxerem do čela, i to, že poškozený začal označovat mladistvého jako osobu, která ho napadla, až se značným časovým odstupem po napadení. Soudy též podle dovolatele řádně nebraly do úvahy, že poškozený byl uživatelem a prodejcem tvrdých drog, což rovněž svědčí o porušení práva mladistvého na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny.
6. S ohledem na namítané nedostatky mladistvý AAAAA navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zasláno k vyjádření, prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně upozornilo, že dovolatel v dovolání zopakoval svou předešlou obhajobu, neboť brojil proti věrohodnosti výpovědi poškozeného BBBBB, aniž by respektoval, že je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, především výpověďmi svědků FFFFF (pseudonym) a EEEEE (pseudonym), kteří poškozeného se zakrváceným obličejem i oblečením nalezli a přivolali mu pomoc.
8. Státní zástupkyně se se závěry soudů obou stupňů o tom, že výpověď poškozeného nevykazuje rozpory a je v souladu s okolnostmi, které vyšly najevo i z dalších důkazů, ztotožnila, protože poškozený ke svému napadení různým osobám uváděl, že ho uhodil boxerem do hlavy jiný kluk, kterého zná, těm, kteří mladistvého neznali, jeho jméno nesdělil, jiným osobám od počátku uváděl, že ho napadl mladistvý AAAAA. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplynulo, že zranění poškozeného vzniklo působením tupého násilí velké intenzity, přičemž úder kovovým boxerem uchopeným v ruce je způsobilý ke vzniku tohoto poranění.
9. Podle státní zástupkyně se soud druhého stupně s námitkami mladistvého uvedenými v odvolání vypořádal, jeho závěry považovala za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování, a ve stručnosti na ně odkázala. Vzhledem k tomu, že mladistvý v dovolání uplatnil výlučně skutkové výhrady, protože vytýkal nesprávný způsob hodnocení důkazů, což však neodpovídá obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí ani výsledkům provedeného, protože nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině neuplatnil námitky, které by označenému důvodu dovolání odpovídaly. Nevyhovují však žádnému ze zákonných důvodů dovolání, a proto, když rozhodnutí není zatíženo vadou, kterou by bylo možno nutno napravit cestou dovolání, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
10. Ačkoli vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, mladistvý tohoto svého práva do doby konání neveřejného zasedání Nejvyšším soudem nevyužil.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející mohou být podrobena přezkumu Nejvyšším soudem jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., bylo nutné zkoumat, zda dovolání obsahuje výhrady obsahově naplňující označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Důvodem dovolání ve smyslu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)]. Proto na podkladě citovaného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
15. Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a další). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu].
V. K námitkám mladistvého
16. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že mladistvý jeho prostřednictvím namítal, že skutek, jak byl soudem zjištěn a popsán, nespáchal, a soudům vytýkal, že pokud jej uznaly vinným, nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, zejména pokud uvěřily výpovědi poškozeného, kterého on sám považuje za nevěrohodného, případně když neprovedly důkazy, které byly k prokázání jeho viny nezbytné (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie na osobu mladistvého obviněného i poškozeného). Tím porušily jeho právo na spravedlivý proces. Jen zcela okrajově zmínil, že takto vytýkaná pochybení měla za následek nesprávnou právní kvalifikaci činu.
17. I přes uvedenou zmínku o nesprávnosti právního posouzení je zřejmé, že mladistvý na ni poukázal jen jako na důsledek svého tvrzení, že on nebyl osobou, která způsobila poškozenému popsaná zranění uvedeným způsobem, případně že se skutek udál jinak, než jak jej popsal soud prvního stupně. Prvotní výhradou obviněného je proto porušení procesních zásad vymezených zejména v §2 odst. 5, 6 tr. ř., kdežto jen naznačená či odvozená nesprávnost použité právní kvalifikace je druhotným formálním konstatováním, protože neuvedl žádné konkrétní hmotněprávní vady, jež by byly spatřovány ve vytýkaném právním posouzení skutku. Z jednotlivých argumentů však jasně plyne, že výhrady dovolatele byly podmíněny snahou o zásah do skutkových zjištění, neboť požadoval změnu v hodnocení důkazů, na jejímž základě dovozoval zcela odlišné skutkové okolnosti než ty, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy dospěly. Z těchto důvodů stojí námitky v dovolání uplatněné mimo zákonné vymezení zvoleného dovolacího důvodu.
18. Nejvyšší soud pouze nad rámec uvedeného vymezení dovolacího důvodu, který nebyl podaným dovoláním respektován, v intencích judikatury Ústavního soudu doplňuje, že posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena pravidla spravedlivého procesu, tzn., zejména zda nedošlo k extrémnímu nesouladu skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy, jež postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (jak se snažil obviněný svými výhradami naznačit, aniž však přímo a výslovně extrémní nesoulad zmínil). Jen tehdy by totiž byl Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí však shledal, že takové vady nevykazují.
19. Soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami mladistvého uplatněnými v předchozích stadiích řízení zabývaly a vypořádaly se s nimi, a tudíž jeho nynější argumenty jsou již jen opakováním jeho dosavadní obhajoby, a v takovém případě se jedná o dovolání podané z jiného než v zákoně označeného důvodu [přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408)]. Obhajobu mladistvého prověřoval zejména soud prvního stupně, který kromě výslechu obviněného a poškozeného vycházel též z výpovědí svědků J. S., M. M., CCCCC (pseudonym) a listinných důkazů (viz např. protokol o podaném vysvětlení DDDDD (pseudonym), EEEEE a ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství k mechanismu vzniku zranění poškozeného, jakož i z protokolu o ohledání místa činu, ze šetření k aktivnímu i pasivnímu telekomunikačnímu provozu ve vztahu k telefonním číslům mladistvého a poškozeného za účelem zjištění, kde se předmětná telefonní čísla, resp. přístroje s vloženou SIM kartou daného telefonního čísla v inkriminovanou dobu nacházela (viz strany 3 až 6 rozsudku soudu prvního stupně). Soud na základě skutečností plynoucích z takto provedených důkazů obhajobu mladistvého poměřoval obsahem ostatních provedených důkazů a po posouzení všech rozhodných skutečností ji označil za nevěrohodnou, účelovou a nepodpořenou jinými důkazy. Neopomenul přitom zvažovat ani mladistvým zmiňovanou motivaci poškozeného záměrně mu přivodit potíže kvůli bývalé přítelkyni mladistvého CCCCC, avšak ani pro tu obhajobu podklady ve výsledcích provedeného dokazování nezjistil (viz strana 6 až 7 rozsudku soudu prvního stupně).
20. Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně důkazy, o něž své skutkové závěry opíral, hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě mladistvého. Zcela logickým vyústěním jeho úvah je závěr, že tvrzení mladistvého, že zranění poškozenému nezpůsobil, nemá oporu ve výsledcích dokazování proto, že tato jeho verze nekorespondovala s žádným z provedených důkazů, naopak s nimi byla v zásadním rozporu. Zdůraznil, že jeho obhajoba o jiném způsobu vzniku zranění poškozeného byla vyvrácena i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
21. Odvolací soud k obdobným výhradám mladistvého uplatněným v odvolání se obhajobou mladistvého zabýval a v postupu soudu prvního stupně nezjistil vady, které by svědčily o nerespektování práv mladistvého, případně o porušení zásad plynoucích z pravidel stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Posuzoval osobu poškozeného i jeho dosavadní chování, neopomněl, že z výsledků provedených důkazů vyšlo najevo, že se podílel na prodeji drog, avšak s tím, že jde o okolnost, která zásadně bez dalšího nesvědčí o jeho nevěrohodnosti, neboť za podstatný považoval výsledek vycházející ze souhrnu ostatních ve věci provedených důkazů. Zásadně se neztotožnil s tvrzením mladistvého, že nebyl proveden žádný přímý důkaz, který by jej ze spáchání trestné činnosti usvědčoval, neboť tímto důkazem je právě výpověď poškozeného BBBBB, jemuž soud prvního stupně uvěřil, a tento závěr dostatečně a uceleně vysvětlil tím, že jeho výpověď je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, které spolu korespondují. Rovněž poukázal na to, že v odůvodnění napadeného rozsudku se nalézací soud vypořádal s obhajobou mladistvého, který trval na tom, že ze strany poškozeného jde o akt msty, z důvodů sporu o vrácení finančních prostředků, což z výsledků provedeného dokazování nevyplynulo (viz strany 2 a 3 usnesení odvolacího soudu).
22. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně důkazy provedl i hodnotil způsobem souladným s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitě své úvahy a postupy popsal v odůvodnění svého rozsudku, jak mu ukládá §125 odst. 1 tr. ř., přičemž neopomenul rozvést ani své úvahy k věrohodnosti jednotlivých vyslýchaných osob a všech provedených důkazů, jež nejen jednotlivě, ale i vzájemně posuzoval a analyzoval z hlediska všech okolností, které z těchto důkazů vyplynuly. Uvedené závěry nesvědčí o žádném, natož extrémním nesouladu, neboť v obsahu přezkoumávaného rozsudku je dostatek podkladů pro zjištění, jak provedené důkazy soud hodnotil, a je zřejmé, že je posuzoval jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, když obhajobu mladistvého nepominul, ale věnoval ji patřičnou pozornost, a zaměřil na ni své postupy při dokazování a vypořádal se s ní. Měl přitom na paměti, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. přísluší zásadně soudu prvního, v některých případech druhého stupně, neboť je založeno na zásadách ústnosti a přímosti důkazního řízení, které jsou typické pro řízení před soudy nižších stupňů. Tyto zásady soudy nižších stupňů v posuzované věci plně respektovaly. Rozhodnutí jsou ze všech uvedených důvodů logická, postrádají prvky svévole, což svědčí zejména o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09). Pro úplnost je vhodné k výhradám mladistvého o porušení práva na spravedlivý proces připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
VI. Závěr
23. Nejvyšší soud v postupech soudů obou stupňů neshledal mladistvým tvrzené vady. Způsob, jakým soudy své závěry vysvětlily, učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména listinných důkazů. Ze všech těchto důvodů k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy v této věci nedošlo.
24. Jen pro úplnost je třeba dodat, že pokud jsou učiněné skutkové závěry bez vad a netrpí rozpory, na něž mladistvý v dovolání poukazoval, pak i použitá právní kvalifikace nevykazuje žádné nedostatky, protože bylo prokázáno, že mladistvý byl osobou, která poškozenému přivodila popsaná zranění, a to způsobem ve výroku o vině rovněž uvedeným, ve smyslu §21 odst. 1 k 145 odst. 1 tr. zákoníku, jak správně soudy v přezkoumávaných rozhodnutích dovodily. Učiněná skutková zjištění jsou s touto právní kvalifikací plně v souladu.
25. Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo učiněno mimo jakýkoliv dovolací důvod v §265b odst. 1, 2 tr. ř. vymezený.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu