ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1385.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1385/2019-3968
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovolání obviněného J. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 9 To 65/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 20/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl dne 17. 8. 2018, sp. zn. 51 T 20/2017, rozsudkem tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 17 T 231/2011, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a zvou rozhodl tak, že obviněného J. D. uznal vinným v bodě 1. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, v bodě 2. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 3. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a v bodě 4. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za které ho odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž rozhodl o náhradě škody.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 9 To 65/2018 z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a odvolání poškozené B. Z. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody týkající se poškozené B. Z., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, první věta za středníkem, a §45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Ve zrušené části rozhodl i o náhradě škody. Odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal, že dokazování nebylo provedeno důsledně, protože soudy neakceptovaly návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, který obviněný považoval za důležitý pro potvrzení své obhajoby, že důvodem trestné činnosti mohla být jeho sexuální úchylka. Pokud soudy neprovedly obhajobou navrhovaný důkaz, došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, jenž spatřoval i v rovině extrémního nesouladu v tom, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl nepravdivé údaje, které mu byly přičteny v neprospěch a vedly ke zpřísnění trestu, jenž mu byl odvolacím soudem uložen.
4. Podle obviněného soud prvního stupně pochybil, jestliže nejprve akceptoval jeho návrh na provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, a jeho vypracování nevyčkal. V tom shledal neúplnost dokazování, protože byl upřednostněn procesně-ekonomický požadavek vedení trestního řízení nad požadavkem náležitého objasnění skutkového stavu, kdy tuto vadu nenapravil ani odvolací soud. Ten byl o uvedeném stavu informován, avšak rovněž nevyčkal doplnění důkazů a rozhodl rozsudkem, kterým z podnětu odvolání státního zástupce dokonce obviněnému zvýšil trest odnětí svobody z osmi na devět a půl roku. S argumentací obhajoby, že je pro spravedlivé posouzení celé věci důležité zjištění, zda obviněný netrpěl sexuální úchylkou, se odvolací soud vyrovnal v bodech 32. a 33., a to pouze formálně bez přiléhavého odůvodnění, protože poukazoval jen na účelovost návrhu a nadbytečnost tohoto důkazu.
5. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se dostatečně neseznámil s celým kontextem spisu, neboť po jeho důsledném prostudování by zjistil, že vypracování znaleckého posudku bylo avizováno v průběhu přípravného řízení i během řízení před soudem prvního stupně, a že jeho rozhodnutí obsahuje nepravdivé údaje prezentované v neprospěch obviněného. Poukázal na to, že není pravda, že po poškozené K. Š. požadoval finanční prostředky, ač věděl, že je onkologicky nemocná, protože poškozená své onemocnění zjistila až v den jeho zadržení. Za vadně reprodukovanou považoval i výpověď Š. Č., která nevyhledala psychiatrickou pomoc kvůli jednání obviněného, ale kvůli násilí ze strany svého manžela, a poškozená K. K. nebyla z nouze donucena prodat svůj byt, protože ho stále vlastní (viz body 19. a 20. rozsudku soudu druhého stupně). Uvedená nesprávná tvrzení přispěla k závěru odvolacího soudu o osobě obviněného, měla význam pro zpřísnění jeho trestu a svědčí i o extrémních rozporech mezi skutkovými zjištěními a interpretací provedených důkazů. Především však vypovídají o tom, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly řádně provedeny všechny podstatné důkazy, resp. důkazní návrhy byly bez rozumných důvodů odmítnuty.
6. Podle obviněného odvolací soud uvedené nedostatky neodhalil, a navíc na ně i nepřiměřeně reagoval. Ze všech těchto důvodů výrok, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, je nesprávný, neboť odvolací soud přehlédl významné meritorní i procesní chyby soudu prvního stupně, jež mohly mít a měly negativní vliv na úplné a správné posouzení jednání obviněného a určení výměry trestu. Na základě shora uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 9 To 65/2018, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
7. K tomuto dovolání státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznila podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s níž námitky obviněného nekorespondují, a poukázala na to, že obdobné výhrady vyplynuly již z předchozí obhajoby obviněného, s níž se soudy vypořádaly.
8. Vytýkanou neúplnost dokazování státní zástupkyně neshledala, naopak poukázala na dodržení zásad vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože soudy zajistily potřebný rozsah provedeného dokazování, a ve věci byl opatřen dostatek usvědčujících důkazů, zejména v podobě výpovědí z řad poškozených. Soudy provedly i další s nimi korespondující důkazy, které hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem případu jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Rovněž se dostatečně vypořádaly s obhajobou obviněného a poukázaly na skutečnosti, které ji vyvracejí. Ve věci není žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
9. Neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, státní zástupkyně nepovažovala za vadu, jíž by bylo možné namítat na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný nedostatek, protože soud prvního stupně se podrobně zabýval všemi návrhy na doplnění dokazování (viz bod 237. rozsudku soudu prvního stupně), a stejně tak se s důkazními návrhy vypořádal rovněž odvolací soud (viz body 32. a 33. rozsudku odvolacího soudu). Soud nebyl povinen provést všechny navržené důkazy, když o vznesených návrzích rozhodl (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 449/03). Protože nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces a dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., státní zástupkyně navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
10. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obviněnému, jenž k němu do konání neveřejného zasedání dne 27. 11. 2019 žádné připomínky Nejvyššímu soudu nezaslal.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože posouzení správnosti napadených rozhodnutí může být založeno jen na dovolání opřeném o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněný námitkami rozvedenými v dovolání označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil v souladu s jeho zákonným vymezením, podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
14. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
15. Pokud není shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
IV. K námitkám obviněného
16. Podaným dovoláním obviněný vytýkal soudům obou stupňů, že důsledně nepostupovaly při hodnocení provedených důkazů a pochybily, jestliže nevyčkaly dodání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie. Rovněž poukázal na některá nesprávná tvrzení v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, v čemž shledával porušenými zásady spravedlivého procesu. Z popsaných důvodů považoval přezkoumávaná rozhodnutí za založená na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V souvislosti s tím obviněný brojil i proti nesprávnosti uloženého trestu.
17. V kontextu obviněným uvedených argumentů dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože v obsahu dovolání neuvedl žádnou námitku, která by se týkala vadného právního posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu, k čemuž uvedený důvod zásadně slouží, ale výhrady zaměřil jen proti procesnímu postupu soudů (§2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 tr. ř.), což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje, a Nejvyšší soud proto neměl povinnost věcnou stránku jím vytýkaných vad přezkoumávat. Vytýkané nedostatky vycházejí pouze z procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování nebo se dotýkají odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, což jsou námitky stojící zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod, a tedy ani důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na ně nedopadá [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tyto námitky, pro něž žádný dovolací důvod neslouží, není dovolací soud zásadně povinen přezkoumávat, avšak je povinen o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat v těch případech, kdy je dán extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004). Jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další)].
18. Vzhledem k tomu, že obviněný v procesních nedostatcích, které přezkoumávaným rozhodnutím vytýkal, spatřoval porušení pravidel spravedlivého procesu, Nejvyšší soud [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.] posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena zákonem stanovená pravidla, a zda nedošlo k extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
19. Podle rozsudku soudu prvního stupně trestná činnost obviněného zásadně spočívala v bodě 1. a) až e) v tom, že nejméně od měsíce července 2008 do 9. 8. 2011, v Praze a na různých dalších místech, vylákal po účelovém navázání trvalého osobního vztahu s poškozenými, pod různými nepravdivými záminkami, finanční prostředky poskytnuté mu v hotovosti jako vratné půjčky, přičemž tyto finanční prostředky ve stanovené lhůtě nevrátil, použil je v rozporu s deklarovaným účelem a způsobil tak poškozeným škodu v celkové výši 545.000 Kč, kterou jen v malé části v pozdější době uhradil. V bodě 2. a) až y) v období od 10. 8. 2011 do 12. 8. 2016, v bodě 3. a) až e) v době od 15. 8. do počátku měsíce října 2016, v bodě 4. v době od 20. 11. 2016 do 5. 3. 2017 spočívala trestná činnost obviněného v tom, že na různých místech po navázání vztahů s jednotlivými poškozenými, kterým sliboval trvalé společné soužití, od těchto pod různými falešnými záminkami vylákal zapůjčení finančních prostředků, poškozeným sliboval jejich zpětné vrácení v krátké době od zapůjčení, přičemž věděl, že mu takové finanční prostředky vyplacené nebudou a vzhledem ke své finanční situaci tak n, a tyto použil v rozporu s deklarovaným účelem na své sázky. Tím způsobil celkovou škodu ve výši 14.073 890 Kč, a pokusil se způsobit škodu ve výši 717.000 Kč.
20. Podle obsahu dovoláním napadených rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami uplatněnými v předchozích stadiích řízení před soudem prvního stupně i v odvolání zabývaly a vypořádaly se s nimi. Nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že by soudy nezajistily potřebné důkazy, protože z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že při hlavním líčení provedl rozsáhlé dokazování, v němž vyslechl velké množství poškozených žen a zabýval se obhajobou obviněného, přičemž zkoumal zejména okolnosti, které se ke konkrétním případům vztahovaly, a prověřoval skutečnosti, jež s trestnou činností obviněného souvisely.
21. Pro úplnost a k výhradám obviněného je vhodné zmínit, že smyslem dovolacího řízení není, aby v něm Nejvyšší soud rekapituloval důkazy, jež soudy nižších stupňů provedly a vyhodnotily, ale pro úplnost lze zmínit, že soud prvního stupně pro své skutkové a potažmo i právní závěry vycházel z výsledků dokazování provedeného při hlavním líčení, v němž se obviněný v zásadě ke svému jednání, co do průběhu skutkového děje, doznal, a jeho trestná činnost byla prokázána i výpověďmi třiceti čtyř poškozených. Kromě toho soud provedl i další zejména listinné důkazy (např. smlouvy o půjčkách a záznamy komunikace mezi obviněným a poškozenými), které s doznáním obviněného korespondovaly. Je zřejmé, že soud adekvátně na obviněným uváděné skutečnosti reagoval a jím vznášenou obhajobu prověřoval. Výsledky, které z takto provedeného dokazování vyplynuly, soud prvního stupně shrnul na stranách 10 až 57 a postup, jakým provedené důkazy hodnotil a jaké závěry na základě nich učinil, rozvedl v bodech 229. až 265. svého rozsudku. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku u všech jeho dílčích útoků soud objasňoval plně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Se závěry týkajícími se výroku o vině se z podnětu odvolání obviněného ztotožnil i odvolací soud, jenž v procesních postupech soudu prvního stupně nezjistil obviněným vytýkané vady (srov. body 25. až 36. rozsudku odvolacího soudu).
22. Nejvyšší soud na podkladě těchto zjištění shledal, že soudy obou stupňů dostály svým povinnostem plynoucím z §2 odst. 5, 6 tr. ř., případně §125 odst. 1 tr. ř. a práva obviněného plně respektovaly. Nelze přisvědčit výhradám obviněného, že došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť v postupech soudů obou stupňů nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k jakémukoliv excesu, a v důsledku něho k porušení tohoto práva obviněného, na nějž obviněný poukazoval.
23. Nebylo pochybením, pokud nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že tento důkazní návrh soud zamítl pro nadbytečnost, což dostatečně a podrobně odůvodnil v bodě 237. svého rozsudku. V bodě 238. poté reagoval i na okolnosti, za kterých se podílel na zprostředkování vyšetření obviněného znalcem a vysvětlil, že pokud poskytl obviněnému součinnost, aby si opatřil vlastní důkazní prostředek v podobě znaleckého posudku pro postup podle §110a tr. ř., neznamená to, že změnil své předchozí zamítavé stanovisko (ve vztahu k výše zmíněným důkazním návrhům), ale že poskytl potřebnou součinnost pro zachování práva obviněného na obhajobu. Obdobně reagoval v přezkoumávaném rozsudku i odvolací soud, jenž k obdobným výhradám obviněného uvedl, že rovněž považoval důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie za nadbytečný a ryze účelový, a proto ho zamítl. Své zamítavé stanovisko v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku řádně vysvětlil, a to i s odkazem na závěr soudu prvního stupně. Nešlo o formální vypořádání se s argumentací obviněného, které by postrádalo dostatečné odůvodnění, jak obviněný ve svém dovolání namítal (srov. body 32. a 33. rozsudku odvolacího soudu).
24. Podle těchto zjištění plynoucích z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že se nejednalo o tzv. opomenutý důkaz. Za ten se považuje důkaz, o němž ve vlastních rozhodovacích důvodech nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. O takovou situaci se v této věci nicméně nejedná, protože soudy obou stupňů se návrhem obviněného zabývaly, a posuzovaly, zda je s ohledem na všechny další okolnosti, za nichž k jednotlivým dílčím útokům došlo, nutný. Oba soudy se shodly na jeho nadbytečnosti, protože obviněný jím chtěl prokazovat jen svou ničím nepodloženou obhajobu, že jeho motivace k majetkovému deliktu vyplývala z jeho údajné sexuální úchylky. Ta ovšem z žádného důkazu neplyne, a nesouvisí s majetkově zaměřeným a zištným chováním obviněného k ženám. Důvodně proto byl uvedený návrh označen za zcela nadbytečný, zejména když k trestné činnosti obviněného nemá žádný rozumný vztah.
25. Pokud obviněný namítal, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu byly uvedeny nepravdivé údaje, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že podle §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání podané pouze proti důvodům rozhodnutí přípustné. Nicméně vzhledem k tomu, že obviněný tyto námitky vztáhl i k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a okrajově k nepřiměřenosti jemu uloženého trestu, je vhodné poukázat na to, že obviněným zmiňované skutečnosti, které se vztahují k poškozeným K. K. (prodej bytu) a Š. Č. (vyhledání psychiatrické pomoci nebyly soudem druhého stupně jakýmkoliv způsobem v odůvodnění jeho rozhodnutí rozvedeny a ani je, mimo bod 20., ve kterém pouze rekapituluje obsah odvolání státního zástupce, dále nezmiňuje. Jako přitěžující okolnost při úvahách o trestu však hodnotil to, že se obviněný dopustil části svého jednání vůči onkologicky nemocné poškozené K. Š. (viz bod. 41. rozsudku odvolacího soudu). Výsledky provedeného dokazování nicméně svědčí o tom, že tuto informaci poškozená nesdělila obviněnému až dne 6. 3. 2017, kdy byl zadržen, neboť již dne 26. 12. 2016 obviněného informovala, že si nahmatala bulku a že „umírá strachy“, a dne 13. 1. 2017 mu potvrdila, že má nález na prsou, na což dokonce obviněný reagoval nabídkou, že by mohl sehnat lepší lékařskou péči (srov. bod 219. rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 2336 verte a 2340 spisu). Z těchto důvodů je námitka obviněného, že by soudy prezentovaly v jeho neprospěch nepravdivé skutečnosti, zcela neopodstatněná a nemá podklad v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí.
26. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podle obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu shledal, že soudy se v předchozích stadiích řízení všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly a obhajobě obviněného věnovaly potřebnou pozornost. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03].
27. Vzhledem k tomu, že soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, Nejvyšší soud shledal dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v těchto ustanoveních, a tudíž v posuzované věci nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010). Nejvyšší soud proto žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
28. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dále shledal, že k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb.) a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) v této věci nedošlo.
29. K obecné výhradě obviněného, že mu byl uložen zjevně nepřiměřený trest, Nejvyšší soud pouze pro úplnost připomíná, že taková námitka nespadá pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pokud obviněný tuto výhradu uplatnil v rámci důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést, že ten neslouží k odstranění vad ve výroku o trestu, protože námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V. Závěr
30. Nejvyšší soud po zhodnocení všech rozhodných skutečností shledal, že námitky v dovolání uplatněné nemají právní povahu a nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Proto dovolací soud nemohl napadená rozhodnutí z podnětu takto mimo označený dovolací důvod podaného dovolání meritorně přezkoumávat, když neshledal vady, jež by mohly svědčit o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a právními závěry soudů, ani nedostatky, pro které by došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo zákonem vymezené důvody podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu