ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.223.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 223/2019-6720
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovolání obviněné Š. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Praha-západ, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2018, sp. zn. 6 To 34/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 18/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Š. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 42 T 18/2013, byla obviněná Š. K. uznána vinnou pod body I. 1. až 5. pokračujícím zločinem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem pod body I. 4. a I. 5. ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem II. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byla podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. S., nar. XY (o jejímž odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 6 To 3/2018), M. G., nar. XY, M. P., nar. XY, a J. S., nar. XY (kteří odvolání nepodali), a o náhradě škody.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 2. 2018, sp. zn. 6 To 34/2017, na podkladě odvoláních obviněné Š. K. a poškozeného M. Ž. podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ohledně Š. K. v celém rozsahu, a dále ve všech výrocích o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení znovu rozhodl tak, že obviněnou Š. K. uznal vinnou v bodě I. pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem pod body I. 4 a I. 5 ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě II. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustila tím, že
ad I. poté, co se obviněná M. S. (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 6 To 3/2018), seznámila při právním zastupování B. B., nar. XY, která jí dne 26. 1. 2010 udělila plnou moc v řízení ve věci ustanovení opatrovníka J. B., nar. XY, probíhajícího u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 50 Nc 1001/2009, s majetkovými a osobními poměry J. B., pod záminkou zjištění jeho aktuálního zdravotního stavu navštívila společně s poškozenou B. B. v přesně nezjištěné době v sanatoriu L. v XY J. B., kterému v průběhu návštěvy v úmyslu získat majetkový prospěch nechala podepsat prázdné listy papíru o formátu A4, přičemž následně kontaktovala obviněnou Š. K., za účelem zajištění její účasti při zamýšleném neoprávněném získání části majetku J. B. a jeho následného zpeněžení,
1. obviněná Š. K. a obviněný J. S., společně s obviněnou M. S., když obviněná M. S. po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila dne 26. 3. 2010 výše uvedené prázdné listy papíru s podpisem J. B. a vyhotovila bez vědomí a souhlasu J. B. kupní smlouvu mezi prodávajícím J. B. a kupující Š. K., a návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, obojí antedatované ke dni 16. 12. 2008, týkající se pozemků parcelních č. XY, XY, XY, XY, vše v katastrálním území XY u XY, pozemku ve zjednodušené evidence - parcely původ Pozemkový katastr - parc. č. XY, XY, XY, XY, č. XY, XY, XY, XY, XY, v katastrálním území XY u XY, podíl ve výši 1/2 vzhledem k celku pozemku ve zjednodušené evidenci parcely původ Pozemkový katastr parc. č. XY v katastrálním území XY u XY, podíl ve výši 7/8 vzhledem k celku pozemku pozemkové parcely č. XY v katastrálním území XY, budovy č. p. XY v části obce XY postavené na pozemku stavební parcely č. XY v katastrálním území XY v Čechách, pozemek stavební parcely č. XY v katastrálním území XY v Čechách, pozemek pozemkové parcely č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, v katastrálním území XY v Čechách, za kupní cenu 4.500.000 Kč, to vše bez vědomí a souhlasu poškozeného J. B., a následně se obrátila na obviněného J. S., s nímž sdílela advokátní kancelář, s žádostí, aby jako advokát ověřil na výše uvedené kupní smlouvě podpisy zúčastněných osob, což tento učinil a v přesně nezjištěné době od 26. 3. 2010 do 29. 3. 2010 v úmyslu zajistit obviněné Š. K. a obviněné M. S. neoprávněný finanční prospěch vyplývající z výše uvedené kupní smlouvy vydal prohlášení, kterým ověřil, že kupní smlouvu na výše uvedené nemovitosti datovanou dne 16. 12. 2008 před ním v tento den, tj. 16. 12. 2008, vlastnoručně ve dvou vyhotoveních podepsali v XY J. B. a obviněná Š. K., ačkoli věděl, že J. B. tuto smlouvu před ním dne 16. 12. 2008 ani jindy nepodepsal, a následně obviněná Š. K. předložila dne 29. 3. 2010 výše uvedenou kupní smlouvu spolu s návrhem na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na Katastrální úřad pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště XY, který mylně považoval kupní smlouvu za pravou, a v důsledku tohoto omylu rozhodnutím sp. zn. V-1655/2010-603, vklad práva ve prospěch obviněné Š. K. povolil a zapsal jej v katastru nemovitostí dne 22. 4. 2010, přičemž právní účinky vkladu vznikly ke dni 29. 3. 2010, čímž obviněná Š. K. nabyla vlastnictví k výše uvedeným nemovitostem v celkové hodnotě podle znaleckého posudku 21.801.000 Kč, přičemž část takto získaných nemovitostí - pozemky s parcelními čísly XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY prodala s právní pomocí obviněné M. S. Českému rybářskému svazu, místní organizace XY za částku 755.930 Kč a pozemek s parc. č. XY v k. ú. XY společnosti P. za částku 189.592 Kč, zbylé nemovitosti byly zajištěny ve smyslu §79d tr. ř., a tímto jednáním obvinění způsobili poškozenému zemřelému J. B., nar. XY, a následně jeho dědicům ze závěti, a to M. Ž., nar. XY, Z. P., nar. XY, a D. M., nar. XY, škodu v celkové výši škodu 21.801.000 Kč,
2. obviněná Š. K. společně s obviněnou M. S., která po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila dne 26. 3. 2010 výše uvedené prázdné listy papíru s podpisem J. B. a vyhotovila bez vědomí a souhlasu J. B. dohodu o úplatném převodu členského podílu a práv a povinností spojených s členstvím v Bytovém družstvu XY, jejichž součástí je právo k nájmu bytové jednotky č. XY o velikosti: 3+1, situovaného ve 3. podlaží budovy č. p. XY, na adrese XY v Čechách, z převodce J. B. na nabyvatele obviněnou Š. K. za částku 200.000 Kč, antedatovanou ke dni 16. 12. 2008, a následně obviněná Š. K. předložila dne 6. 5. 2010 výše uvedenou dohodu s požadavkem na vystavení nájemní smlouvy na Bytové družstvo XY, které ji mylně považovalo za pravou, tímto podvodným jednáním obviněné způsobily poškozenému zemřelému J. B., a následně jeho dědicům ze závěti V. Č., nar. XY, a M. Č., nar. XY, škodu v celkové výši 890.000 Kč,
3. obviněná Š. K. společně s obviněnou M. S., která po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila dne 26. 3. 2010 výše uvedené prázdné listy papíru s podpisem J. B. a vyhotovila bez vědomí a jeho souhlasu kupní smlouvu o prodeji movitých věcí antedatovanou ke dni 16. 12. 2008, kde je jako prodávající uveden J. B. a jako kupující Š. K., přičemž na základě této kupní smlouvy nabyla obviněná Š. K., do vlastnictví hrobky nacházející se na hřbitově v obci XY v Čechách, k. ú. XY v Čechách, na hrobovém místě část EH evidenční č. 1,2 řada 1 a evidenční č. 3,4 řada 1 v celkové hodnotě 99.000 Kč, kdy se jedná o čtyřhrobku s označením RODINA – M., při horní zdi hřbitova, a hrobku č. 237, řada IIIB v hodnotě 40 000 Kč, kdy se jedná o jednohrob při podélné zdi hřbitova, v němž jsou uloženy ostatky manželky J. B. B. B., přičemž tuto kupní smlouvu následně obviněná Š. K. zaslala spolu s průvodním dopisem datovaným dne 26. 4. 2010 a plnou mocí pro své zastupování obviněnou M. S. na Městský úřad XY za účelem uplatnění vlastnického práva k výše uvedeným hrobkám a uzavření smlouvy o nájmu hrobového místa, kdy Město XY mylně považovalo kupní smlouvu za pravou, a v důsledku toho uzavřelo dne 12. 11. 2010 s obviněnou Š. K. Smlouvu o nájmu hrobového místa č. IIIB 237 a Smlouvu o nájmu hrobového místa č. EH 1,2 ř. 1 3,4, ř. 1, a tímto jednáním způsobily poškozenému zemřelému J. B., a následně jeho dědicům ze závěti V. Č., nar. XY, a M. Č., nar. XY, celkovou škodu ve výši 139.000 Kč,
4. obvinění Š. K., M. G. a M. P. společně s obviněnou M. S. za účelem neoprávněného získání majetku J. B. v rámci budoucího dědického řízení a s vědomím, že s ohledem na jejich výše uvedenou trestnou činnost nebudou předmětem závěti nemovitosti a movité věci uvedené pod body I. 1. až I. 3. tohoto rozsudku, které již obviněná Š. K. podvodným jednáním získala za života J. B., s ohledem na znalosti majetkových poměrů J. B. a jeho závěti ze dne 16. 11. 2004, důvodně předpokládaly, že na účtu J. B. č. XY, vedeném u Komerční banky, a. s., a na účtu č. XY, vedeném u Československé obchodní banky, a. s., se bude nacházet nejméně finanční částka převyšující částku 5.000.000 Kč, a proto obviněná M. S. po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila dne 30. 7. 2010 výše uvedené prázdné listy papíru s podpisem J. B. k vyhotovení závěti znějící ve prospěch obviněné Š. K., a předstírala, že tuto závěť sepsal a znění závěti podepsal dne 28. 4. 2009 zůstavitel J. B., přičemž obviněná Š. K. na základě dohody s obviněnou M. S. zajistila obviněné M. G. a M. P., kterým byla rovněž známa finanční situace J. B., a kteří v blíže nezjištěné době nejméně od 30. 7. 2010 do 5. 8. 2010 na blíže nezjištěném místě pod příslibem finanční odměny jako svědci svými podpisy stvrdili, že byli osobně přítomni sepsání a podepsání závěti J. B. dne 28. 4. 2009 v XY, podle které měl veškerý majetek zůstavitele J. B., připadnout obviněné Š. K., ačkoli věděli, že J. B., který zemřel dne 21. 5. 2010 a s nímž nikdy nepřišli do kontaktu, jednak tuto závěť nevyhotovil, a jednak ji před nimi nepodepsal, přičemž obviněná M. S. jako právní zástupkyně obviněné Š. K. na základě plné moci ze dne 4. 8. 2010, kterou jí obviněná Š. K. k tomu účelu udělila, předložila tuto závěť dne 5. 8. 2010 v XY notářce JUDr. Běle Brané v rámci probíhajícího dědického řízení v úmyslu vzbudit v původních dědicích ze závěti ze dne 16. 11. 2004, kterými jsou M. Ž., nar. XY, Z. P., nar. XY, M. K., nar. XY, D. M., nar. XY, V. M., nar. XY, J. J., nar. XY, J. J., nar. XY, B. B., nar. XY, J. B., nar. XY, E. V., nar. XY, V. Č., nar. XY, M. Č., nar. XY, a V. P., nar. XY, dojem, že nejsou oprávněnými účastníky tohoto řízení, to vše v úmyslu získat pro sebe a výše uvedené obviněné dědictví, jehož hodnota, vyjma movitých a nemovitých věcí uvedených pod body I. 1. až I. 3. rozsudku, činila po odečtení závazků 5.071.802 Kč, k jehož nabytí by jinak byli původní dědici ze závěti ze dne 16. 11. 2004 způsobilí, přičemž k nabytí dědictví obviněnou Š. K. v důsledku aktivního postupu původních dědiců z předchozí závěti ze dne 16. 11. 2004 nedošlo,
5. obviněná Š. K. společně s obviněnou M. S., a dále obvinění M. G. a M. P., za účelem neoprávněného získání majetku J. B. v rámci budoucího dědického řízení a s vědomím, že s ohledem na jejich výše uvedenou trestnou činnost nebudou předmětem závěti nemovitosti a movité věci uvedené pod body I. 1. až I. 3. rozsudku, které již obviněná Š. K. podvodným jednáním získala za života J. B., s ohledem na znalosti majetkových poměrů J. B. a jeho závěti z 16. 11. 2004 důvodně předpokládaly, že na jeho účtu č. XY vedeného u Komerční banky, a. s., a na účtu č. XY vedeném u Československé obchodní banky, a. s., se bude nacházet nejméně finanční částka převyšující částku 5.000.000 Kč, a proto obviněná M. S. po předchozí dohodě s obviněnou Š. K. zneužila v přesně nezjištěné době od 30. 7. do 16. 9. 2010 výše uvedené prázdné listy s vylákaným podpisem J. B. k vyhotovení závěti znějící ve prospěch obviněné Š. K. předstíraje, že tuto závěť sepsal a znění závěti podepsal dne 18. 11. 2004 zůstavitel J. B., přičemž obviněná Š. K. na základě dohody s obviněnou M. S. zajistila obviněné M. G. a M. P., kterým byla rovněž známa finanční situace J. B. a kteří v blíže nezjištěné době nejméně od 30. 7. 2010 do 16. 9. 2010 na blíže nezjištěném místě pod příslibem finanční odměny jako svědci svými podpisy stvrdili, že byli osobně přítomni podepsání závěti údajně podepsané J. B. dne 18. 11. 2004 v Praze, podle které měl veškerý majetek zůstavitele J. B., připadnout obviněné Š. K., ačkoli věděli, že J. B., s nímž nikdy nepřišli do kontaktu, jednak tuto závěť nevyhotovil, a jednak ji před nimi nepodepsal, neboť zemřel dne 21. 5. 2010, přičemž obviněná M. S. jako právní zástupkyně obviněné Š. K., která jí k tomuto účelu udělila dne 4. 8. 2010 plnou moc, předložila tuto závěť dne 16. 9. 2010 v XY notářce JUDr. Běle Brané v rámci probíhajícího dědického řízení v úmyslu vzbudit v původních dědicích ze závěti ze dne 16. 11. 2004, kterými jsou M. Ž., nar. XY, Z. P., nar. XY, M. K., nar. XY, D. M., nar. XY, V. M., nar. XY, J. J., nar. XY, J. J., nar. XY, B. B., nar. XY, J. B., nar. XY, E. V., nar. XY, V. Č., nar. XY, M. Č., nar. XY, V. P., nar. XY, dojem, že nejsou oprávněnými účastníky tohoto řízení, to vše v úmyslu získat pro sebe a výše uvedené obviněné celé dědictví jehož hodnota, vyjma movitých a nemovitých věcí uvedených pod body I. 1. až I. 3. rozsudku, činila po odečtení závazků 5.071.802 Kč, k jehož nabytí by jinak byli původní dědici ze závěti ze dne 16. 11. 2004 způsobilí, avšak k nabytí dědictví obviněnou Š. K. v důsledku aktivního postupu původních dědiců ze závěti ze dne 16. 11. 2004 nedošlo.
II. Obviněná Š. K., společně s obviněnou M. S., dne 10. 6. 2010 v době od 17.00 hodin v prostorách advokátní kanceláře obviněné M. S., na adrese XY, po předchozí vzájemné domluvě, že přinutí poškozenou B. B., nar. XY, kterou v té době obviněná M. S. zastupovala, k převodu majetku, který poškozená B. B. získala darem od J. B., nar. XY, ještě za jeho života, a to na obviněnou Š. K., se obviněná Š. K. představila poškozené B. B. jako nevlastní dcera J. B. s tím, že požaduje jeho veškerý movitý i nemovitý majetek, kdy poškozené vyhrožovala způsobením těžké újmy, která měla spočívat v tom, že poškozenou B. B. a obviněnou M. S. udá na policii, neboť má videozáznam, na kterém je nahráno, jak obviněná M. S. nechává J. B. podepsat prázdné papíry, a dále užitím násilí s tím, že obviněná Š. K. má známé, kteří se postarají, aby se rodině poškozené něco stalo, přičemž svou agresivitu vůči poškozené stupňovala a zakončila ji požadavkem vůči poškozené na podepsání darovací smlouvy na předmětný byt a garáž, přičemž obviněná M. S. poškozenou utvrzovala v tom, že nejde o plané výhružky, kdy poškozené B. B. říkala, že je případně spolupachatelkou podpisu prázdných papírů J. B., v tomto jednání pokračovaly i následující den, kdy obviněná Š. K. poté, co se opětovně sešly za účelem jednání v odpoledních hodinách v prostorách advokátní kanceláře M. S., donutila poškozenou k podpisu darovací smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 11. 6. 2010, kterou předem připravila obviněná M. S., a podle které poškozená B. B. darovala obviněné Š. K.: bytovou jednotku č. XY (byt), nacházející se v budově s č. p. XY, XY, XY, XY (bytový dům), postavené na pozemcích č. parc. XY, XY, XY, XY,
ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 7096/386183 na společných částech domu, budovy č. p. XY, XY, XY, XY (bytový dům), postavené na pozemcích č. parc. XY, XY, XY, XY, který je s výše uvedenou bytovou jednotkou neoddělitelně spojen, ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 7096/377763 na nebytové jednotce č. XY (jiný nebytový prostor) v budově č. p. XY, XY, XY, XY (bytový dům), postavené na pozemcích č. parc. XY, XY, XY, XY, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu, budovy č. p. XY, XY, XY, XY (bytový dům), postavené na pozemcích č. parc. XY, XY, XY, XY, o velikosti 7096/377763 z 4641/386183, které jsou s výše uvedenou bytovou jednotkou neoddělitelně spojeny, ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 7096/377763 na nebytové jednotce č. XY (jiný nebytový prostor) v budově č. p. XY, XY, XY, XY (bytový dům), postavené na pozemcích č. parc. XY, XY, XY, XY, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu, budovy č. p. XY, XY, XY, XY (bytový dům), postavené na pozemcích č. parc. XY, XY, XY, XY, o velikosti 7096/377763 z 3779/386183, které jsou s výše uvedenou bytovou jednotkou neoddělitelně spojeny, vše v katastrálním území XY, obec XY, dále budovu bez č. p./č. e. (garáž), postavenou na pozemku č. parc. XY o výměře 19 m 2 , a pozemek č. parc. XY (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 19 m 2 ,
vše v katastrálním území XY, obec XY, kdy následně po předchozí domluvě mezi obviněnými M. S. a Š. K., podala dne 21. 6. 2010 obviněná M. S., která obviněnou Š. K. zastupovala na základě plné moci, návrh na vklad do katastru nemovitostí, kterým obviněné Š. K. vzniká vlastnické právo k výše uvedeným nemovitostem, a to přestože obviněné věděly, že darovací smlouva o převodu nemovitostí z poškozené B. B. na obviněnou Š. K. byla poškozenou podepsána na základě výhrůžek vznesených obviněnou Š. K., přičemž takto získané nemovitosti prodala obviněná Š. K. s využitím právní pomoci obviněné M. S. manželům A. M., nar. XY, a V. M., nar. XY, za částku 4.100.000 Kč, a tímto jednáním způsobily původnímu vlastníkovi (buď poškozené B. B. nebo dědicům zůstavitele J. B.) škodu podle znaleckého posudku znaleckého ústavu z oboru ekonomiky ve výši 3.440.000 Kč.
3. Za tyto trestné činy obviněnou Š. K. odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně rozhodl o náhradě škody.
II. Z dovolání obviněné
4. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze obviněná Š. K. podala prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, a to mimo jiné pro porušení práva na spravedlivý proces s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/2014, protože jí nebyla prokázána vina zákonným způsobem a právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a z odůvodnění rozhodnutí tento vztah nevyplývá.
5. Výroku o vině v bodě I. 1. až I. 5. obviněná vytýkala, že nebyla žádnými relevantními důkazy prokázána předchozí dohoda mezi ní a obviněnou M. S. ani to, že jednala tak, jak je popsáno ve skutkové větě, a že toto jednání není možné považovat za srozumění s uváděním jiného v omyl. Existenci takové dohody soudy pouze dovozují za dotváření skutkového děje zejména z následného jednání obviněné a ze získaných záznamů telekomunikačního provozu. Ty však byly zajištěny až přibližně jeden rok poté, co tvrzená činnost měla proběhnout. Jednání dovolatelky mělo být posuzováno tak, že ji obviněná M. S. instruovala, jak má v trestním řízení vystupovat, a obviněná se chovala plně podle jejích instrukcí a požadavků. Obviněná se neztotožnila se závěry, které odvolací soud ve vztahu k dohodě učinil, protože z odposlechů zřetelně plyne, že po celou dobu byla ve vleku obviněné M. S., pokud postupovala při některých úkonech samostatně, bylo to toliko jako důsledek enormního vlivu, který na ni značně manipulativní spoluobviněná měla. Dovolatelka však se svým inteligenčním potenciálem nebyla s to odhalit tuto manipulaci a plně se podvolila své roli. Z provedeného dokazování neplyne, že by si byla vědoma, že její jednání směřuje k trestné činnosti, a pokud takový závěr odvolací soud učinil, jedná se o důsledek nesouladu mezi provedenými důkazy a na nich učiněnými skutkovými zjištěními a následným právním posouzením. Odvolací soud se často omezuje na obecná konstatování bez odpovídajícího odůvodnění.
6. V dovolání obviněná tvrdila, že všechny úkony, které činila, byly realizovány v důsledku omylu, do kterého byla uvedena (vmanipulována) spoluobviněnou, a protože jednala v důsledku omylu, nemůže se jednat o naplňování předchozí dohody a není dán znak srozumění v tom, že jiného uváděla v omyl. Dovolatelka neměla důvod nevěřit spoluobviněné advokátce a skutkovým okolnostem, které jí popisovala. Důvěřovala jí i v tom, že se J. B. rozhodl na ni převést svůj majetek pro její charitativní činnost. Není z tohoto důvodu trestně odpovědná pro nedostatek subjektivní stránky, a jednala proto ve skutkovém omylu podle §18 odst. 1 tr. zákoníku. Za této situace pak ze strany spoluobviněné M. S. šlo o pachatelství podle §22 odst. 2 tr. zákoníku.
7. Ke své závislosti na spoluobviněné obviněná Š. K. poukázala na bezmeznou důvěřivost plynoucí z naivity a sociální nevyzrálosti, neboť absolvovala zvláštní školu, jak zjistili i znalci MUDr. Petr Navrátil a PhDr. Jiří Klos, Ph.D., podle nichž je jednoduše manipulovatelná na jedné straně a na straně druhé má ambice se vyrovnat vzorům, ke kterým vzhlíží. Poukázala na obsah výpovědi zejména znalce MUDr. Petra Navrátila u hlavního líčení, že si lze představit, že se nechala zmanipulovat a její rozhodování bylo zásadně ovlivněno důvěrou a vztahem podřízenosti k obviněné M. S., přičemž touto závislostí mohla být ovlivněna až do té míry, že si neověřovala to, co jí spoluobviněná sdělovala. Dovolatelka poukázala rovněž na konkrétní pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, s nimiž se neztotožnila, protože i když na několika místech napadeného rozsudku připouští zásadní vliv obviněné M. S., bagatelizoval jak její charitativní činnost i to, že mohla uvěřit spoluobviněné, že bohatý starý muž se rozhodl jí dát peníze na charitu. Se zřízením nadačního fondu Zvonek jí v minulosti pomáhala spoluobviněná M. S., k níž i proto „vzhlížela“. Jestliže odvolací soud její srozumění s trestnou činností dovozoval z odposlechů, z nich žádné objektivní skutečnosti, neplynou, avšak pominul chování dovolatelky v průběhu hlavního líčení, kde vystupovala chaoticky a projevily se její mentální i inteligenční limity, a bylo zjevné, že není schopna posoudit nestandardnost konkrétních vztahů. Tato glorifikace spoluobviněné je poměrně pochopitelná za situace, kdy obviněná Š. K. chodila do speciální základní školy a obviněná M. S. ji krom jiného doučovala čtení a psaní. Jednalo se tak o maximální důvěru.
8. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu uvedla, že i pokud by jednala úmyslně, tak není z důvodu chybějící vědomostní složky zavinění možné, aby chtěla nebo byla srozuměna s něčím, o čem neví a co si nepředstavuje. V řízení nebyly provedeny takové důkazy, z nichž by bylo možno bez důvodných pochybností tvrdit, že jsou naplněny všechny znaky trestného činu podvodu, který spáchala úmyslným jednáním, případně se srozuměním, když byla přesvědčena, že jde o vůli J. B., v čemž byla spoluobviněnou utvrzována.
9. Skutku pod bodem II. s ohledem na skutečnosti uváděné odvolacím soudem v přezkoumávaném rozhodnutí vytýkala, že skutkové zjištění vyplývá pouze z výpovědi B. B., která je jediným zdrojem informací přesto, že o její důvěryhodnosti existují důvodné pochybnosti, a pokud jde o výpověď A. B., ten činu přítomen nebyl a vypovídal pouze o tom, o čem se od B. B. dozvěděl, tudíž jen reprodukoval lživá tvrzení zmíněné svědkyně, k níž poukázala na podezření, že sama zajišťovala provedení značně podezřelých majetkových transakcí, pokud jde o majetek J. B., a to se zřejmým cílem ho získat, což připustil i odvolací soud (bod 42. rozsudku), a že vypovídala jinak v nyní posuzované trestní věci a jinak v řízení vedeném Obvodním soudem v Praze pod sp. zn. 34 C 762/2013. I když její výpovědi jsou v ostrém rozporu, odvolací soud ji za nevěrohodnou nepovažoval. Skutečnost, že svědkyně (která je povinna v postavení svědka vypovídat pravdu) si ponechává otevřené obě právní cesty, tj. pro jistotu v jednom řízení tvrdí, že vlastníkem je, kdežto naopak ve druhém se domáhá určení, že vlastníkem byl J. B., soud dostatečně obezřetně nehodnotil a nedůvodně rozporuplná tvrzení nevnímal jako lži, ale jako taktiku. Neposuzoval v potřebné míře, že ke dni spáchání trestné činnosti nemohla být vlastníkem nemovitosti na základě darovací smlouvy ze dne 9. 4. 2008, neboť J. B. byl v roce 2009 zbaven způsobilosti k právním úkonům zpětně s účinností k roku 2006 a jeho stav v roce 2008 neumožňoval uzavřít darovací smlouvu, čehož si B. B. musela být vědoma, a přesto na sebe darovací smlouvou nechala nemovitosti převést. Následná jednání, která jsou snahou zahladit důsledky předchozích jednání, pouze podtrhují vědomost B. B. o protiprávnosti jejích předchozích úkonů. Skutečnosti, které plynou z dokazování doplněného v rámci veřejného zasedání, prokazují naprostou nevěrohodnost zmiňované svědkyně. Věrohodnost svědkyně se soudy snažily podpořit i prohlášením dovolatelky ze dne 11. 6. 2010 (č. l. 2243), aniž ho však správně reprodukovaly.
10. Za situace, kdy soudy konstatovaly, že není vyloučeno, že se B. B. dopustila vůči J. B. majetkové trestné činnosti, že vypovídala ve dvou řízeních diametrálně odlišně, při vědomí absence jiných usvědčujících důkazů a že několik svědků, ač byli blízcí přátelé J. B., nikdy neviděli ani nevěděli o tom, že by tato svědkyně měla být jeho družkou, je závěr o vině dovolatelky trestným činem vydírání v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Bylo tak nutné postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo .
11. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2018, sp. zn. 6 To 34/2017, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 42 T 18/2013, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Z vyjádření nejvyššího státního zástupce
12. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že námitka obviněné proti subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a tvrzení o jednání v negativním skutkovém omylu není opodstatněná. Vzhledem k tomu, že prosazovala tuto námitku po celý průběh trestního řízení, soudy se jí zabývaly, a odvolací soud se s ní komplexně vypořádal v bodech 39. až 41. V podaném dovolání se obviněná snažila zpochybnit soudy ustálená zjištění vylučující neúmyslné jednání především prostřednictvím námitek skutkového charakteru, jež mají vyvrátit důkazně podloženou míru její úmyslné spoluúčasti na trestné činnosti. Činí tak přehodnocením závěrů, které soudy zaujaly zejména k jejímu vztahu se spoluobviněnou M. S. Na její jednání je třeba nahlížet v celé jeho celistvosti, jak ostatně učinil nalézací soud (zejména strana 76 až 77 odůvodnění jeho rozsudku).
13. Ke srozumění obviněné s povahou činu i okolnostmi, za nichž k nim docházelo, státní zástupce uvedl, že vyplývá z mnoha skutečností, např. z neobvyklého množství údajně darovaného (formou právního úkonu přitom odkupovaného) nemovitého majetku, ve zcela neadekvátní hodnotě v poměru k dosavadním majetkovým a finančním možnostem obviněné, od jí neznámého dárce, o němž věděla, že se léčí se zdravotními problémy s nutností hospitalizace v léčebně. V bodech I. 4. až I. 5 rozsudku se obviněná sama zapojila do vytváření fiktivních dokumentů tím, že zajistila falešné svědky úkonu sepsání závěti J. B. po jeho smrti. Poukázal na správnost závěrů soudů, jestliže se opíraly o záznamy z telefonních hovorů, z nichž sám upozornil na některé pasáže konkrétních rozhovorů. Zdůraznil, že v komunikaci se spoluobviněnou M. S. je tématem jejich se smíchem a v ironii vedeného hovoru mimo jiné to, že by z důvodu zlepšení jejich finanční situace mohl přijít další „kořen“.
14. K osobnostní struktuře obviněné Š. K. státní zástupce považoval soudy učiněné závěry za správně vyhodnocující její osobu, a že neměla v době činu sníženy rozpoznávací a ovládací schopnosti a její vztah k realitě je plně zachován a je schopna racionálního projevu. Je to právě obviněná Š. K., kdo v zachycené komunikaci spřádá plány, jak se před policejním orgánem z celé věci vymluvit, vymýšlí alternativní verze skutkového děje, nabízí možné důvody, proč by zemřelý měl svůj veškerý majetek odkazovat právě jí. Taktéž aktivně probírá možnosti rozdělení neoprávněného prospěchu, kdy, kolik a komu bude po zpeněžení nemovitostí vyplaceno, a přitom sama motivuje spoluobviněné vidinou majetku. Rovněž ona a nejen spoluobviněná M. S. nabádá ostatní spoluobviněné k nesoučinnosti s orgány činnými v trestním řízení a radí jim, jak mají účelově vypovídat. Přitom i samotná spoluobviněná M. S. v telefonické komunikaci o obviněné prohlásila, že „zblbne“ každého. Státní zástupce též připomněl, že verze o absolutní nevědomosti souvislostí prosazovaná obviněnou v dovolání se shoduje s radou, jak se hájit, kterou jí poskytla spoluobviněná M. S. v zájmovém hovoru dne 4. 7. 2011, k rozptýlení jejích obav, a to poté, co spolu předtím probraly i jiné možnosti svého postupu v trestním řízení.
15. Z uvedených důvodů nebylo možno přisvědčit námitce obviněné, že jednala v negativním skutkovém omylu, protože byla o všech skutečnostech dostatečně obeznámena a věděla, za jakých okolností jí poškozený z ničeho nic darem odkázal majetky za desítky milionů korun údajně na charitativní účely, na něž obviněná nabyté majetkové hodnoty ani nikdy nehodlala použít. Rovněž zjištěné skutečnosti vylučují, že byla do celé věci vmanipulována spoluobviněnou a využita jako tzv. živý nástroj ve smyslu §22 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněná nebyla trestně neodpovědnou osobou. Podle důkazně podložených skutkových závěrů míra její účasti na spáchání trestné činnosti jednoznačně odpovídá spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Jistou vázanost obviněné na spoluobviněnou M. S. zohlednil odvolací soud ve výroku o trestu, což je zcela adekvátní pozici, v níž se dovolatelka zejména při realizaci všech právních postupů nacházela.
16. Námitky obviněnou Š. K. směřované proti výroku o vině v bodě II. podle státního zástupce na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají s tím, že k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy zjevně nedošlo. V posuzovaném případě nejde o případ tvrzení (poškozené B. B.) proti tvrzení spoluobviněných, protože verze B. B. nestojí osamoceně, ale zapadá do kontextu dalších důkazů, např. obsahu listiny prohlášení sepsaného dovolatelkou dne 11. 6. 2010, který potvrzuje okolnosti sdělované poškozenou, neboť sloužil k odstranění pochyb a obav poškozené z možných trestněprávních důsledků. Státní zástupce připomněl i svědectví předsedy společenství vlastníků J. S., jemuž se dovolatelka představila jako dcera J. B. (jenž byl bezdětný). Z listin zajištěných u spoluobviněné M. S. je zjevné, že způsob obhajoby byl oběma obviněnými dotvářen dodatečně a až v závislosti na vývoji událostí, průběhu trestního řízení a na tom, jak se na skutkové verzi obviněné domluvily. K věrohodnosti B. B., poukázal na její vztah k řízení ve věci vlastnictví nemovitostí a v řízení trestním s tím, že soudy správně přistupovaly k jednotlivým skutečnostem deklarovaným poškozenou individuálně, daly je do souvislostí se skutečnostmi, které vyplynuly z jiných důkazů, a vysvětlily logicky i určité nesrovnalosti, které zdánlivě mezi jejími tvrzeními nastaly. Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Ze všech uvedených důvodů, když zástupce neshledal námitky obviněné důvodnými, a zdůraznil, že se soudy se všemi zmíněnými okolnostmi zabývaly, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.
17. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněné Š. K., avšak do konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem na ně nebylo reagováno.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněné obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
20. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
21. Proto, aby bylo dovolání podáno v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí v něm být pochybení hmotného práva skutečně tvrzeno a odůvodněno konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. NS 16/2002 – T 396), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. NS 17/2002 – T 420)]. V opačném případě, jsou-li tvrzeny jen skutkové vady a jen na jejich podkladě jsou dovozovány vady právní, tzn., že jsou právní vady konstruovány na jiných skutkových okolnostech, nelze takové výhrady považovat za učiněné v souladu s tímto dovolacím důvodem. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), aj.].
22. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Tato skutečnost logicky vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
23. Uvedená zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť „… Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
V. K námitkám uplatněným v dovolání
a) k výhradám o porušení práva na spravedlivý proces
24. Jestliže obviněná v dovolání poukazovala na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Nejvyšší soud zkoumal v souladu se shora citovanou judikaturu Ústavního soudu, zda vydání přezkoumávaných rozhodnutí, zejména provedené dokazování vzešlo ze spravedlivého soudního řízení, což obviněná zpochybňovala jak ve vztahu ke skutku pod bodem I., tak v bodě II.
25. Skutku pod bodem I. obviněná vytýkala, že neexistovala dohoda mezi ní a spoluobviněnou M. S., že tato dohoda nebyla prokázána žádným relevantními důkazy, a napadala postup soudů, jestliže se opíraly o získané záznamy telekomunikačního provozu, k čemuž je třeba uvést, že soud prvního stupně zejména tyto skutkové okolnosti zjišťoval a dokazování na objasnění věci v potřebné míře zaměřil, své závěry rozvedl na stranách 18 až 62, kde podrobně obsah každého důkazu, ať již svědecké výpovědi, listinných důkazů nebo i podstatných obsahů zájmových hovorů s určením doby, kdy proběhl, a osob, které byly monitorovány, rozvedl a podrobně popsal. Z těchto důkazů následně dovozoval skutkové okolnosti, které z nich vyplynuly, buď přímo, anebo zprostředkovaně (§2 odst. 6 tr. ř.). Na základě takových výsledků rovněž usuzoval i na dohodu mezi obviněnými, která nebyla výslovná, ale vyplynula ze vzájemné komunikace mezi nimi, ze způsobu, jakým jednali, i ze skutečností, které byly sledovány dalšími osobami, s nimiž dovolatelka přicházela v určitých situacích do styku.
26. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že mimo jiné z odposlechů hovorů je patrné, že obě obviněné se domlouvají na dělení zisku z prodeje podvodně získaných věcí (srov. stranu 63 rozsudku). Obdobný závěr učinil i odvolací soud, který provedl doplnění dokazování v rámci veřejného zasedání, avšak k jiným sporným okolnostem, a skutečnosti vztahující se k dohodě mezi obviněnými ponechal bez změny s odkazem na správnost provedeného dokazování i závěrů z nich plynoucích (srov. bod 57. přezkoumávaného rozsudku). Poukázal na to, že z odposlechů mezi spoluobviněnými kromě jiného vyplynula zjevná vědomost obou o tom, jak byly podpisy od J. B. získány. Aktivní zapojení dovolatelky je prokázáno tím, že vyhověla obviněné M. S. a nechala na sebe převádět majetek J. B. Obhajobu obviněné, že byla přesvědčena, že se J. B. rozhodl převést jeho majetek na ni, považoval odvolací soud za absurdní, protože byla vždy orientovaná v tom, o čem spoluobviněná hovoří, a jak byl majetek od poškozeného získán. Proto považoval za evidentní, že byla vyvrácena obhajoba obviněné Š. K. o roli nevědomé, manipulovatelné a zneužité osoby (srov. body 40., 41. rozsudku odvolacího soudu).
27. K argumentaci, kterou soudy obou stupňů rozvedly, Nejvyšší soud uvádí, že po zvážení všech úvah a závěrů, jež soudy braly do úvahy, není pochyb o tom, že uvedené skutkové zjištění má podklad ve výsledcích provedeného dokazování a soudy je v rámci dokazování hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Důkazní postup detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily; informace z hodnoceného důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 (N 175/20 SbNU 241), či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Výsledky provedeného dokazování dostatečně svědčí o tom, že učiněná skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, protože z nich přímo vyplývají. Rovněž se z přezkoumávaných rozhodnutí podává, že činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
28. Ze všech těchto důvodů nelze přisvědčit dovolatelce, že by se soudy ohledně vytýkaného závěru o dohodě mezi obviněnými dopustily jakéhokoliv pochybení, natož excesu, který mohl založit závěr o nespravedlivém procesu. Naopak Nejvyšší soud považuje učiněné závěry za správné a logické.
29. K námitkám obviněné proti správnosti skutkových zjištění, že soudy u skutku pod bodem II. nesprávně vycházely toliko z výpovědi svědkyně B. B., protože je nevěrohodná, je třeba poukázat na obsah přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž je patrné, jak se soudy touto obhajobou obviněné v přecházejících řízeních vypořádaly. Soud porovnával výpovědi obviněných s výpovědí poškozené a měl za to, že by bylo nelogické, kdyby se skutkový děj odehrál tak, jak tvrdí obviněné. Jejich verzi další důkazy nepodporovaly. Naopak o pravdivosti výpovědi poškozené svědčilo prohlášení ze dne 11. 6. 2010 podepsané Š. K., že neexistují žádné obrazové ani zvukové záznamy, které by měla k dispozici a na nichž by byla zachycena poškozenou s obviněnou M. S. a J. B. Na pravdivosti výpovědi poškozené usuzoval i z drobných detailů, např. že se s M. S. seznámila dne 22. 1. 2010 (viz záznam v diáři M. S.), nebo to, že se Š. K. před J. S. prezentovala jako dcera J. B. O tom, že uvedená svědkyně vypovídala v souladu s reálným průběhem události, svědčí i znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností, z něhož vyplývá, že závěť z roku 2004 byla při podepisování položena na závěti z roku 2009, a též i zajištěná smlouva o advokátní úschově mezi B. B. a M. S. na částku 1.300.000 Kč, smlouva je datovaná ke dni 1. 10. 2009, ale vytvořená dne 10. 6. 2010, v den jednání poškozené v kanceláři M. S. Současně soud považoval za věrohodnou i výpověď svědka A. B., syna poškozené, jehož výpověď se s verzí událostí, jak ji poškozená popsala, shodovala (srov. stranu 66 rozsudku soudu prvního stupně).
30. Odvolací soud k obdobné námitce obviněné o nevěrohodnosti výpovědi B. B. nepřisvědčil a vyložil, že jí popisované události korespondují s objektivně zjištěným faktem, že J. B. byly za jejího přispění předloženy v sanatoriu prázdné listy papíru. Poukázal na úlohu této svědkyně, která tomuto úkonu dané situaci neporozuměla, ale uvědomila si jeho dopad až později, a proto též kladl důraz na prohlášení sepsané obviněnou Š. K. dne 11. 6. 2010 obsahující nátlakový prostředek na svědkyni, která z uvedených důvodů neměla čisté svědomí, což obviněná věděla a také s tím počítala. Obsah tohoto prohlášení koresponduje s výhružkou, která byla vůči poškozené vznesena. Odvolací soud považoval způsob, jakým byla výpověď poškozené B. B. hodnocena, vzhledem k okolnostem, které vyšly v průběhu dokazování v trestní věci najevo, za obezřetný, a to s ohledem na to, že i ona se vůči J. B. mohla dopouštět trestné činnosti, což však bral soud prvního stupně do úvahy, a i tuto okolnost pečlivě zvažoval se zřetelem na další důkazy, které nemohla svědkyně nijak ovlivnit, a teprve za takové situace jí uvěřil (bod 42. rozsudku odvolacího soudu).
31. Nebyla pominuta ani otázka vlastnictví k bytu a garáži, jež obviněné chtěly od této poškozené vylákat s tím, že šlo o právní otázku, která je sporná s ohledem na dosud neskončené řízení ve věci její žaloby u Obvodního soudu v Praze vedené sp. zn. 34 C 762/2013, a to v kontextu rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 5603/2016. Pokud se tvrzení svědkyně v této trestní věci a ve zmiňované věci civilní jeví jako rozporná, odvolací soud je nevnímal jako lež, nýbrž jako taktiku, která má význam pro její majetkový vztah k této nemovitosti, což při posouzení její věrohodnosti o popisu události u skutku pod bodem II. bral do úvahy (bod 43. rozsudku odvolacího soudu).
32. Nejvyšší soud v těchto závěrech soudů neshledal nedostatky, jež by svědčily o jejich libovůli nebo jednostranném posuzování předmětné výpovědi. Naopak shledal, že si soudy byly vědomy, že jde o osobu, která se sama určitým způsobem podílela na některých majetkových dispozicích ve svůj prospěch, a tedy i z tohoto hlediska výpověď B. B. posuzovaly a zkoumaly, zda je logická. Vycházely z celého obsahu této výpovědi, z rozsahu a závažnosti případných rozdílů v jejích tvrzeních a z vysvětlení, proč došlo k těmto rozdílům. Zejména je třeba zdůraznit, že braly v úvahu i ostatní důkazy, zjistily a zhodnotily případné rozpory mezi nimi, zkoumaly, proč k nim došlo, a získaly tak bezpečný základ pro skutková zjištění a pro závěr o vině obviněné. Především odvolací soud dostatečně vysvětlil, proč bylo třeba z výpovědi poškozené B. B. vycházet při formování skutkového stavu v bodě II. Pokud nejsou dosud jasné závěry o tom, zda jí svědčí vlastnictví k bytu a garáži, bude záležet na rozhodnutí civilních soudů, které v době, kdy bylo v této trestní věci rozhodováno, nebyla vydána.
33. Pro posouzení všech uvedených skutečností může Nejvyšší soud uvést, že skutková zjištění soudů nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], a to zejména proto, že v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Jestliže soudy z takto provedeného dokazování dospěly k závěru, že verze prezentovaná poškozenou je na rozdíl od té, kterou udávala obviněná, možná a pravdivá, jde o závěr, který nevzbuzuje pochybnosti, protože má podklad ve výsledcích provedeného dokazování a byl náležitě vysvětlen v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí. Vady obviněnou spatřované v dokazování vedeném ohledně skutku pod bodem II. Nejvyšší soud neshledal.
34. Nejvyšší soud považoval učiněná skutková zjištění za řádně objasněná a bez pochybností prokázaná. Jsou tudíž dostatečným podkladem pro právní závěry o naplnění znaků v bodě I. 1. až 5. pokračujícím zločinem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem pod body I. 4. a I. 5. ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem II. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
35. S ohledem na tyto závěry je třeba rovněž navázat na výhrady obviněné Š. K., že jednala v negativním skutkovém omylu podle §18 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož, kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně, čímž není dotčena jeho odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Podle tohoto ustanovení pachatel jednající ve skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost činu, tj. jako znak jeho základní skutkové podstaty, skutečně existuje.
36. Toto právní vymezení negativního skutkového omylu svědčí o tom, že v uvedené trestní věci o něm nelze objektivně usuzovat, protože obviněná jej dovozovala ze své obhajoby, která však byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena, jak bylo výše popsáno. Bylo prokázáno, že věděla zcela o všech okolnostech, za nichž ke spáchání činu došlo, a tedy věděla o všech rozhodných skutkových okolnostech a sama se na nich aktivně podílela. Odvolací soud se patřičně zabýval i osobou obviněné a správně shledal, že znalci vyloučili, že by nebyla schopna vnímat realitu okolo sebe, neboť u ní byly zachovány dostatečné intelektové schopnosti, a naopak to byla ona, kdo konkretizoval určité postupy, jestliže to bylo třeba. Samotný fakt, že navštěvovala zvláštní školu a má sklony např. k naivitě a nadměrné představivosti, nekonstituje závěr, že by si mohla skutečně myslet, že se J. B. zbavuje před svou smrtí celého svého majetku v její prospěch, tedy ve prospěch osoby, se kterou se nikdy nesetkal. Navíc je evidentní, že obviněná na sebe převedený majetek nikdy na žádné dobročinné účely nedala a ani o nich s poškozeným za jeho života nikdy nejednala. Byla informována o podvodnosti celé záležitosti, do níž byla zcela plnohodnotně zapojena, zjednala i další osoby, aby jejich plán s nimi realizovaly. Znala celý plán i důvod, pro který byl vytvořen, a nejenže jí byl znám, ale velmi důsledně s jejím aktivním přispěním realizován.
b) k námitkám proti právní kvalifikaci jednání pod bodem I.
37. Obviněná vytýkala nesprávnost právního posouzení v bodech I.1 až I.5 rozsudku odvolacího soudu, protože považovala za nesprávné, že byla uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť nejednala úmyslně, protože byla pod vlivem spoluobviněné M. S., která ji zmanipulovala do té míry, že si myslela, že jí J. B. svůj majetek předal z charitativních důvodů. Přestože je tato otázka podmíněna skutkovými výhradami obviněné, lze při respektu ke skutkovým zjištěním, které soudy správně učinily, pro úplnost uvést, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým jednáním škodu velkého rozsahu.
38. Nejvyšší soud správnost použité právní kvalifikace posuzuje z hlediska učiněných skutkových zjištění, protože názor obviněné, že byla jen nástrojem spoluobviněné M. S., sama se trestného činu nemohla dopustit, protože se podvolila roli, jakou ji spoluobviněná svěřila a do níž ji vmanipulovala, z provedeného dokazování nevyplynuly, a to z důvodů, které již Nejvyšší soud vysvětlil výše. Podle výsledků provedeného dokazování byla role obviněné Š. K. ve společné trestné činnosti významná a měla zde přesně určenou roli, a jak soud prvního stupně vysvětlil, obviněné společně své jednání koordinovaly, jejich postupy na sebe navazovaly, každá činila kroky, které odpovídaly úloze, kterou realizovaly, jakou na sebe každá z nich vzala. Obviněná M. S. jako advokátka coby právní zástupce obviněné Š. K., vytvářela právní rámec postupům a činnosti, od nichž se odvíjel výsledek jejich záměru, jímž byla snaha vyvést veškerý majetek J. B. na obviněnou Š. K., a poté ho prodat a o zisk se podělit. Z kroků, které obě obviněné podnikaly, jednaly ve shodě, promyšleně a cíleně, což by bez předchozí dohody a vzájemné souhry nejméně o cíli trestné činnosti nebylo možné (strana 80 rozsudku soudu prvního stupně). Obě obviněné své role naplňovaly, když obviněná M. S. připravovala listinné podklady pro uskutečnění převodů majetku a obviněná Š. K. je jako nabyvatelka (resp. kupující) podepisovala a zajišťovala finální fáze majetkových operací spočívající zejména ve vyřízení potřebných náležitostí na katastrálním úřadu (podrobně strany 80 a 81 rozsudku soudu prvního stupně).
39. Pokud jde o mentální schopnosti a intelektovou úroveň obviněné Š. K., k tomu, co je už uvedeno shora (bod 36.), je třeba poukázat na to, že tak jak své postavení v trestné činnosti dovolatelka v dovolání předkládá, je zcela neobjektivní a v rozporu s tím, co z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, a to i s ohledem na její vztah ke spoluobviněné M. S.. I když je absolventkou zvláštní školy a znalci (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, včetně specializace klinická psychologie vypracovaný znalci MUDr. Petrem Navrátilem a PhDr. Jiřím Klosem, Ph.D.) shledali její osobnostní strukturu s povahovými rysy sociální nevyzrálosti, naivity, s rysy závislosti a snížené psychické odolnosti a s rysy nadměrné představivosti, rovněž konstatovali, že má z psychiatrického hlediska zachovaný vztah k realitě a jsou u ní dány i dostatečné intelektové i další schopnosti k tomu, aby byla způsobilá plnohodnotně pojmout realitu okolo sebe. Navíc je třeba poukázat i na obhajobu obviněné M. S., která se sama cítila být na obviněné Š. K. určitým způsobem závislá, protože ji považovala za věštkyni, a tvrdila, že tato skutečnost plyne i z odposlechů (viz dovolání obviněné M. S. vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 224/2019). Co se týče osobnostní schopnosti dovolatelky orientovat se v realitě, vedle závěrů znalců je tato skutečnost patrná též i z výpovědí dalších osob, např. spoluobviněného M. G., který obviněnou znal jako kamarád a vysvětlil, jak zasvěceně jej najímala na pomoc k sepsání nepravdivé závěti, kde vystupoval jako údajný svědek při tomto úkonu, který byl zinscenován. Rovněž svědek J. S., předseda společenství vlastníků U., jenž přišel s obviněnou do kontaktu, popsal její vystupování jako orientované s tím, že se ohlásila jako nový vlastník bytovky, byla u něj asi hodinu a prezentovala se jako dcera pana J. B. Obviněná M. S. tam s ní nebyla. Z obsahu provedených důkazů též vyplynulo, že obviněná Š. K. pohotově vymýšlela různá tvrzení a výmluvy, jimiž reagovala na situace tak, aby jim prospěly. V odposleších nezaznělo nic o tom, že by nevěděla, co se dělo, když k páchání trestné činnosti docházelo, a její aktivní podíl na prvních třech činech popsaných v bodech I. 1. až 3. výroku o vině je potvrzen i jejím usilováním o získání dědictví po zemřelém J. B. Kromě toho byla to totiž právě ona, kdo přivedl obviněné M. G. a M. P. jako křivé svědky pro sepsání údajných závětí v bodech I. 4 a I. 5.
40. Ze všech ve věci provedených důkazů plyne, že dovolatelka má zachován vztah k realitě a má i přes svůj určitý intelektový hendicap dostatečné schopnosti k tomu, aby byla způsobilá pojmout skutečnosti kolem sebe a plnohodnotně se na trestné činnosti podílet. Současně je přesvědčivá ve vztahu k ostatním a dokáže jiným podsouvat své nápady. Se spoluobviněnou byly partnerkami souladně realizujícími svůj zájem ve vzájemné souhře a podpoře, když každá využívala svých schopností a znalostí při realizaci společného plánu.
41. Na základě těchto zjištění nelze námitce obviněné Š. K., že nebyla pachatelkou, přisvědčit, protože takový závěr je zcela mimo veškeré skutečnosti, jež byly ve věci prokázány. Rovněž je s ohledem na uvedené tvrzení nutné reagovat na její požadavek, jímž se domáhala nepřímého pachatelství pro spoluobviněnou M. S., s tím, že sama je subjektem, u něhož není dána pro nedostatek subjektivní stránky trestní odpovědnost za spáchaný čin. K tomu je třeba uvést, že podle §22 odst. 2 tr. zákoníku je pachatelem trestného činu i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně. Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil takové osoby, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládán zákonem; v těchto případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto jednáním spáchala. K tomu je však třeba uvést, že obviněná Š. K. nemůže dovolání zaměřit na jinou osobu, protože osoba označená jako spolupachatel nemůže podat dovolání proti rozhodnutí uvedenému v ustanovení §265a odst. 1 tr. ř., pokud jím nebylo rozhodnuto též o její vině a trestu. Bylo-li dovoláním napadeným rozsudkem rozhodnuto o vině ohledně jiného obviněného, který čin, pro nějž byl uznán vinným (resp. zproštěn obžaloby), spáchal s další osobou, tento spolupachatel, byť je ve skutkovém zjištění uveden, není osobou, jíž se rozsudek bezprostředně dotýká ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 550/2011, uveřejněné pod číslem 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Obviněná se z uvedeného důvodu nemůže dovolávat toho, že mělo být rozhodnuto jiným způsobem o vině spoluobviněné M. S.
42. Z uvedených důvodů je pro obviněnou Š. K. rozhodné, že byla sama pachatelkou zločinu podle §22 odst. 1 tr. zákoníku, resp. spolupachatelkou podle §23 tr. zákoníku, protože svým jednáním naplnila jeho znaky (v části v pokusu). Vykonala činnost, která je popsána v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku [zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], případně se o něj alespoň pokusila. Lze tak konstatovat, že jako pachatelka spáchala trestný čin ve spolupachatelství (§23 tr. zákoníku) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 319].
43. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Jednalo se o dílčí útoky postupně na sebe navazující a postačovalo, že každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí č. 66/1955 Sb. rozh. tr. a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh.]. Navíc zde jednání každého ze spolupachatelů bylo článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působily postupně ve vzájemné návaznosti a směřovaly k přímému vykonání uvedeného zločinu [srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. nebo č. 15/1967 Sb. rozh.].
44. Rozhodný zde byl společný úmysl, který směřoval k tomu, aby společným jednáním všichni obvinění způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl, který nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována, zde zahrnoval jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. [postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24 (uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)].
45. Není pochyb o tom, že i jednání obviněné Š. K. bylo vedeno jednotným záměrem vylákat různými podvodnými praktikami peníze od J. B. nejenom za jeho života, ale i po jeho smrti v řízení o dědictví. Obviněná se na celé trestné činnosti aktivně podílela, podepisovala dokumenty, které jí obviněná M. S. připravila, následně komunikovala s katastrálním úřadem, aby bylo možné majetkové transakce v jejich prospěch dokončit. V bodech I. 4. a I. 5. navíc sama zajistila „svědky“ falešného sepsání závěti J. B., kteří ji navštěvovali jako vědmu či věštkyni. Sama bez vyzvání při telefonických hovorech s obviněnou M. S. vymýšlela řešení nastalých problémů, vydávala se za přítelkyni J. B., kterého jakoby familiárně nazývala „J.“, nebo za jeho nevlastní dceru. Aktivně se tak adaptovala na situace, do kterých se v průběhu páchání trestné činnosti a i po ní spolu s obviněnou M. S. dostaly, a hledala z nich východiska. I když byla zásadní aktivita na straně právně vzdělané obviněné M. S., obviněná Š. K. nebyla v jejím područí, jak v dovolání namítá, ale naopak doplňovala M. S. a její snahy, neboť sama vymýšlela jiný skutkový průběh, který přímo prezentovala (viz bod 64. rozsudku odvolacího soudu).
46. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněné Š. K., že u ní nebyla dostatečně zjištěna či objasněna subjektivní stránka, a že nejednala úmyslně. V této souvislosti postačuje odkázat na stranu 82 rozsudku soudu prvního stupně, který vysvětlil, z jakých důvodů u ní zjistil přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, anebo na bod 63. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se s uvedenými závěry ztotožnil s tím, že mu nebrání zjištění, že trestnou činnost iniciovala obviněná M. S., která obviněné Š. K. vnukla myšlenku na veliké obohacení, na němž se však dovolatelka aktivně podílela vlastním konkrétním jednáním a s vlastní iniciativou i jednotlivé kroky realizovala.
47. V posuzované věci soudy dostatečně objasnily a vysvětlily zavinění obviněné Š. K. a dovodily její vnitřní vztah k následku jednání, které jí je kladeno za vinu. Vzhledem k tomu, že subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, soudy na její zavinění proto usuzovaly ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Bylo to jak chování všech pachatelů, tak všechny další souvislosti, které z výsledků provedeného dokazování vzešly. Závěr o zavinění dovolatelky tak byl podložen výsledky dokazování, z nichž logicky vyplynul, a to z okolností objektivní povahy, z nichž bylo možno podle zásad logického myšlení usuzovat na její vnitřní vztah k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
48. Pokud soudy shledaly, že obviněná Š. K. jednala v úmyslu přímém, i tento závěr odpovídá všem zjištěným skutečnostem, protože o úmysl přímý jde podle §15 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. V tomto případě obviněná věděla, že svým jednáním poruší a ohrozí majetkové vztahy poškozeného J. B. a následně i jeho dědiců, které porušit chtěla a také je porušila. Šlo tedy o vědomí jistoty a chtění.
VI. Závěr
49. Na základě všech shora popsaných skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněné Š. K. nejsou důvodné, protože soudy své závěry po všech stránkách dostatečně vysvětlily v souladu se zákonem i judikaturou a nepochybily, jestliže čin obviněné pod bodem I. posoudily jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem pod body I. 4. a I. 5. nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a v bodě II. jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku rovněž ve spolupachatelství.
50. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů výhrady obviněné, jimiž brojila proti rozhodnutím soudů obou stupňů, shledal neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že mohl dovolání a jeho důvodnost posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu