ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.333.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 333/2019-899
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2019 o dovolání obviněného D. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 4 To 331/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 20/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 1 T 20/2016, byl obviněný D. K. uznán vinným v bodech I. až VI. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dílem (v bodech II., IV. až VI.) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a v bodech I., II., IV. a VI. též přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, dílem (body II. a IV.) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dílem (v bodě VI.) ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
I. sám dne 16. 10. 2014 kolem 10.00 hod. v době služby jako úřední osoba činná u Policie České republiky v katastru obce XY na silnici E462 přinutil k zastavení nákladní motorové vozidlo bez nákladu tov. zn. DAF, reg. zn. XY, řízené J. Z., nar. XY, občanem Slovenské republiky, kterému provedl kontrolu dokladů, přeměřil pásmem jeho soupravu a sdělil mu, že je delší o 15 cm a že mu ve správním řízení hrozí sankce až 100.000 Kč a dále měl porušit předpis vztahující se k tachografu, za což poškozenému uložil blokovou pokutu ve výši 500 Kč, vyplnil „Blok na pokutu na místě nezaplacenou“ ve výši 500 Kč, že nebyla v činnosti zadní světla do mlhy, a další „Blok na pokutu“ v němž se uvádí, že pokuta ve výši 500 Kč byla uhrazena, proč byly vypsány dva pokutové bloky, nebylo poškozenému jasné, přesto oba pokutové bloky podepsal, po příjezdu domů na Slovensko zjistil, že jeho délka soupravy nesplňovala tzv. nadrozměr, že naopak měla povolenou délku 16,5 metrů, nepravdivým sdělením, že souprava je o 15 cm delší, byl úmyslně uveden v omyl, přičemž obviněný od poškozeného takto vylákal celkem 220 €, které si převzal a použil pro vlastní potřebu, a takto poškozenému J. Z. způsobil škodu ve výši 220 €, tj. 6.059,90 Kč,
II. společně s již odsouzeným Z. Š., dne 19. 3. 2015 kolem 13.00 hod. v době služby jako úřední osoby činné u Policie České republiky v katastru obce XY na silnici E462 přinutili k zastavení nákladní motorové vozidlo reg. zn. XY, s návěsem reg. zn. XY, řízené M. M. B., nar. XY, kterému provedli kontrolu dokladů a zjistili, že má nesrovnalosti v kartě odpočinku, že spáchal přestupek, proto s ním obviněný D. K. ve služebním policejním vozidle vypsal „Blok na pokutu na místě nezaplacenou“ ve výši 1.000 Kč za to, že mu chybí záznam do tachografu, a následně vylákali na poškozeném 40 € s tím, že se jedná o úhradu za spáchaný přestupek, proto poškozený požadovanou částku 40 € uhradil v přesvědčení, že hradí uloženou pokutu, peníze však obvinění použili pro vlastní potřebu a svým jednáním tak poškozenému způsobili škodu ve výši 40 €, tj. 1.097 Kč,
III. sám dne 26. 3. 2015 před 11.00 hod. v době služby jako úřední osoba činná u Policie České republiky v katastru obce XY v době služby přinutil k zastavení nákladní motorové vozidlo tov. zn. DAF reg. zn. XY, s návěsem reg. zn. XY, řízené E. S. Z., nar. XY, občanem Polské republiky, jedoucí ze směru od Prostějova na Brno a při kontrole rychlosti ze záznamového zařízení tachografu zjistil, že několikrát překročil řidič povolený rychlostní limit o 10 km/hod., proto mu sdělil, že spáchal přestupek, za který musí zaplatit pokutu, ve chvíli, kdy mu poškozený sdělil, že má u sebe pouze eura, předal mu bankovku 10 € v domnění, že obdrží doklad o zaplacení, přičemž obviněný bankovku uschoval do kapsy kalhot a dal pokyn řidiči, aby odjel, peníze použil pro vlastní potřebu a svým jednáním způsobil poškozenému E. S. Z. škodu ve výši 10 €, tj. 273,85 Kč,
IV. společně s již odsouzeným Z. Š. dne 10. 4. 2015 v době od 04.30 do 05.30 hod. v katastru obce XY v době služby jako úřední osoby činné u Policie České republiky na silnici E462 přinutili k zastavení dvě za sebou jedoucí nákladní motorová vozidla ze směru od Prostějova na obec Brno, MAN, reg. zn. XY, řízené poškozeným M. J. H., nar. XY, občanem Polské republiky, a MAN, reg. zn. XY, řízené A. G. Š., nar. XY, občanem Polské republiky, která byla naložena dřevěnými kládami, obviněný v přítomnosti obviněného Z. Š. jim sdělil, že jejich náklad u obou vozidel přesahuje 10 cm, než povoluje norma, že spáchali přestupek, za který musí uhradit za každé vozidlo 600 €, jinak nemohou pokračovat v jízdě, a na dotaz obviněného, kolik mají peněz, jim poškozený M. J. H. sdělil, že takovou hotovost při sobě nemají, proto obviněný mu poskytl rukou vytvořený plánek místa bankomatu ve XY, kam poškozený odjel svým kamionem, z bankomatu vybral částku 18.000 Kč, kterou celou předal obviněným, kteří na něho čekali na domluveném místě při nájezdu na dálnici, a to tak, že peníze předal obviněnému D. K. v přítomnosti obviněného Z. Š., poškozený neobdržel žádné pokutové bloky ani jiný doklad potvrzující spáchání přestupku, a po převzetí hotovosti obvinění povolili oběma řidičům pokračovat v jízdě, peníze použili pro vlastní potřebu, a tím způsobili poškozenému M. J. H. škodu ve výši 18.000 Kč,
V. společně s již odsouzeným Z. Š. dne 13. 4. 2015 kolem 16.15 hod. v katastru obce XY v době služby jako úřední osoby činné u Policie České republiky přinutili k zastavení nákladní motorové vozidlo tov. zn. Renault, reg. zn. XY, s návěsem, řízené J. J., nar. XY, občanem Polské republiky, ze směru od obce Prostějov na obec Brno, při kontrole zjistili, že dne 3. 4. 2015 nedodržel bezpečnostní přestávku, že spáchal přestupek, který byl řešen v přítomnosti obou obviněných, obviněný D. K. mu sdělil, že musí zaplatit 300 € jako pokutu, jenže poškozený měl pouze 100 €, které mu předal, přičemž neobdržel žádný doklad prokazující spáchání přestupku ani doklad o zaplacení pokuty, obvinění peníze použili pro vlastní potřebu, a tím poškozenému J. J. způsobili škodu ve výši 100 €, tj. 2739,50 Kč,
VI. společně s již odsouzeným Z. Š., dne 24. 4. 2015 kolem 09.00 hod. v katastru obce XY v době služby jako úřední osoby činné u Policie České republiky předepsaným způsobem zastavili nákladní motorové vozidlo tov. zn. Volvo, reg. zn. XY, s návěsem, reg. zn. XY, řízené K. L., nar. XY, občanem Polské republiky, ze směru od obce Prostějov na obec Brno, za účelem provedení kontroly dokladů řidiče a vozidla, při které zjistili závady, že na vozidle je prasklé čelní sklo a šíře převáženého nákladu je o 6 cm větší než povolují normy, proto po něm požadovali 400 € jako finanční hotovost, kterou se tak pokusili od poškozeného, v úmyslu se obohatit, vylákat, přičemž však obviněný D. K. vypsal pouze blok na pokutu na místě zaplacenou č. D 1444594 na částku 500 Kč na místě zaplacenou, na který uvedl, že „K. L. porušil §5/1a zák. č. 361/2000 Sb., prasklina ve stírané ploše více než 20 mm“, obviněný Z. Š. však napsal na jiný volný útržek papíru částku 10.500 Kč jako domnělý přepočet z 400 €, kdy však poškozený při sobě požadovanou částku neměl, proto se s ním obvinění domluvili na bankovním převodu a výběru z bankomatu, poškozený navrhl telefonicky zajistit převod peněz na svůj účet, aby tak mohl prostřednictvím bankomatu vybrat potřebné peníze, přičemž v době čekání na převod peněz mu obvinění sdělili, a to asi po více jak 15 minutách, že může jet, že je vše v pořádku, po poškozeném nic nechtěli, ten nic nezaplatil, obvinění mu tak umožnili odjet z místa kontroly bez náležitého vyřízení dvou zjištěných přestupků, které řidič nerozporoval,
tím hrubě porušil článek 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 221 ze dne 14. 12. 2011, kterým se upravují některé postupy v řízení o přestupcích, podle kterého příslušníci Policie České republiky uplatňují zásady přestupkového řízení při šetření ke zjištění osoby podezřelé ze spáchání přestupku a k zjištění důkazních prostředků, článek 17 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 221 ze dne 14. 12. 2011, kterým se upravují některé postupy v řízení o přestupcích, podle kterého je možné projednat přestupek v blokovém řízení při splnění všech podmínek, články 4, 5, 6 a 10 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 190 ze dne 7. 12. 2012, kterým se upravuje postup při manipulaci s pokutovými bloky a finančními prostředky vybranými v blokovém řízení, hrubě porušili služební kázeň podle §46 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění pozdějších předpisů, která spočívá v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, a dále hrubě porušili §45 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, stanovující povinnost příslušníka bezpečnostního sboru zdržet se jednání, které může vést ke střetu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo v prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody.
2. Za tyto přečiny byl obviněný D. K. odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, a byla mu uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku a §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb po 1.000 Kč (tj. celkem 30.000 Kč), pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 4 To 331/2018, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž soudům vytýkal, že nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, dospěly ke skutkovým závěrům, které z nich jednoznačně nevyplývají, a tím rozhodnutí zatížily vadou spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
5. U skutku popsaného pod bodem I. obviněný poukázal na to, že proti sobě stojí jeho výpověď a poškozeného J. Z., a protože jde o jediný usvědčující důkaz, jde o „tvrzení proti tvrzení“. Soudy měly postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení obou výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to při respektu k presumpci neviny. Skutečnosti, které poškozený uváděl, nemají oporu v provedeném dokazování, a proto nelze obviněného uznat vinným bez konstatování jakýchkoliv jiných důkazů stojících podpůrně za výpovědí poškozeného, který je zainteresovaný na výsledku řízení pro možnost náhrady škody.
6. Jednání popsanému v bodě II. obviněný vytýkal, že soudy vycházely pouze z listu hlídky z předmětného dne a z výpovědi poškozeného M. M. B., při jejímž objektivním posouzení je však zřejmé, že poškozený nebyl schopen poznat policistu, který měl silniční kontrolu provádět, nepamatoval si žádné úkony, které vůči němu měly být prováděny, ani který z policistů, zda oba či jeden, vůči němu zasahovali. Výpověď tohoto poškozeného je nepřesvědčivá a jiný přímý důkaz k dispozici není. List hlídky žádným způsobem neodůvodňuje závěr o vině obviněného, a proto soudy ani v tomto případě nepostupovaly při hodnocení důkazů obzvláště pečlivě a obezřetně při respektu k presumpci neviny a v souladu se zásadou in dubio pro reo .
7. Obdobné námitky uplatnil obviněný i vůči útoku pod bodem III., v nichž vytýkal, že soudy dospěly k závěru o účelovosti jeho výpovědi, kdežto výpověď poškozeného E. Z. považovaly za věrohodnou, přestože z ní lze dovodit jen, že si poškozený nepamatuje místo ani datum, kde byl kontrolován, nevybavil si ani měsíc, roční období, ani to, jak policisté vypadali. Pamatoval si na to, že jel rychle a hlídka, která jej zastavila, měla výhrady k jeho rychlosti. Kontrolu poškozeného obviněný nepopírá, ale nebylo prokázáno, že by postupoval protizákonně. Nelze tak dospět k závěru, že byla jeho obhajoba výpovědí poškozeného jednoznačně prokázána.
8. Skutkové závěry soudu učiněné v bodě IV. obviněný rovněž nepovažoval za správné, a soudům vytýkal, že za jeden z usvědčujících důkazů považovaly trestní příkaz vydaný u obviněného Z. Š., jenž si proti němu nepodal odpor, a z toho vyvodily, že se činu dopustil i dovolatel. Poškozený M. J. H. chtěl od obviněného vědět, kde je možné si vybrat peníze na mýto, což mu obviněný vysvětlil. Pokud jde o přestupek ve formě špatně upevněného nákladu, ten byl řešen domluvou, a tudíž důvod výběru peněz objasněn nebyl, neboť výpověď poškozeného v tomto směru zůstává osamocena, a ve srovnání s výpovědí obviněného jde o „tvrzení proti tvrzení“. Žádným důkazem nebyla verze svědků bezpečně prokázána, protože svědek M. I. M. tvrdil, že M. J. H. si vybíral peníze z bankomatu dvakrát, což nekoresponduje s tím, že byly předloženy tři potvrzení o výběrech. Soudy proto nemohly své závěry opírat o výpovědi řidičů, když další důkazy jsou buď nepoužitelné, nebo v rozporu s právem na spravedlivý proces, protože soudy neposuzovaly věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a nerespektovaly zásady presumpce neviny a in dubio pro reo . Rovněž nebraly v úvahu zainteresovanost poškozeného na výsledku řízením vztahu k náhradě škody.
9. Obdobné argumenty uvedl obviněný k bodu V., kde též zdůraznil, že soudy vycházely pouze z výpovědi poškozeného J. J., která je natolik nepřesvědčivá, že nelze konstatovat, že by vyvracela obhajobu obviněného. Přesto je jediným přímým důkazem, ačkoliv poškozený nebyl schopen uvést, zda policista přítomný u výslechu byl ten, který ho kontroloval, ani si nepamatoval na chování policistů při provedené dopravní kontrole. I zde soudy vadně opíraly své závěry o trestní příkaz, jímž byl uznán vinným spoluobviněný. Z nepřesvědčivé výpovědi poškozeného, jenž si na věc nepamatoval a měl navíc zájem na získání náhrady škody, nebylo možné vycházet.
10. Rovněž u bodu VI. obviněný uváděl obdobné výhrady, jako u předchozích dílčích útoků, založené na tvrzení o nevěrohodnosti poškozeného K. L., osamocenosti tohoto důkazu a porušení zásady in dubio pro reo .
11. Obviněný v závěrečném shrnutí svých argumentů poukázal na to, že soudy své závěry opíraly o důkazy procesně nepoužitelné, když jedinými přímými důkazy jsou výpovědi poškozených, které jsou ve všech případech velmi nepřesvědčivé, a proto o ně nelze jeho vinu opírat. Poukázal na extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, a to i s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016.
12. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 4 To 331/2018, zrušil, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 1 T 20/2016, a dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Vyškově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zasláno k vyjádření, Nejvyššímu soudu prostřednictvím tam působícího státního zástupce sdělilo, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející mohou být podrobena přezkumu Nejvyšším soudem jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., bylo nutné zkoumat, zda dovolání obsahuje výhrady naplňující označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
17. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
18. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).
20. Povinností Nejvyššího soudu je i přes uvedené zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
21. Podle obsahu podaného dovolání obviněný brojil proti celému výroku o vině, jemuž vytýkal, že nebyl spáchán tak, jak je v jeho dílčích útocích popsáno a jak byly soudem zjištěny, a poukazoval na nedostatky v provedeném dokazování, a to nesprávnost vyhodnocení provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo , neboť soudy vycházely vždy jen z výpovědí poškozených jako jediného přímého důkazu, ač podle něj byly jejich výpovědi nevěrohodné, přitom soudy nesprávně posuzovaly výpověď obviněného, jíž neuvěřily. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný vytýkal toliko porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť jeho výhrady se netýkaly v žádném směru použité právní kvalifikace, což je v rozporu s podmínkami zákonem stanovenými pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obzvláště, když dovolání neobsahuje žádné konkrétní hmotněprávní vady, ale jde jen o polemiku s učiněnými skutkovými zjištěními. Je tedy zřejmé, že obviněný označený dovolací důvod nenaplnil, protože na základě vlastních tvrzení dovozoval skutkové okolnosti odlišné od těch, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy dospěly.
22. I přes tento závěr, Nejvyšší soud nad jeho rámec zákonných hledisek §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v intencích zásad spravedlivého procesu (viz shora uvedená judikatura Ústavního soudu) posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena procesní pravidla, a zda nedošlo k extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), a další)].
23. Ve smyslu těchto zásad je třeba předeslat, že pokud jde o obviněným vytýkané vady, Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami uplatněnými v předchozích stádiích řízení před soudem prvního stupně i v odvolání, zabývaly a vypořádaly se s nimi.
24. Obhajobu obviněného, že činy, které mu jsou kladeny za vinu, nespáchal, prověřoval zejména soud prvního stupně, který se u každého dílčího útoku soustředil na tvrzení obviněného (č. l. 594 až 595), výpovědi jednotlivých poškozených (J. Z. na č. l. 595 až 596, J. M. H. na č. l. 598, M. M. na č. l. 598 až 599, E. Z. na č. l. 697 až 698, J. J. na č. l. 718 až 719, K. L. na č. l. 771 až 772 a M. M. B. na č. l. 820 až 821) a rovněž pro své závěry vycházel z listinných důkazů, mezi něž patří i tzv. listy hlídky o činnosti obviněného na č. l. 451 až 473, kopie zajištěných bloků na pokuty na č. l. 147 až 179, 379, a úřední záznamy Generální inspekce bezpečnostních sborů na č. l. 404 až 414). Uvedené důkazy vyhodnotil i v kontextu výpovědi svědka D. T. (č. l. 597), a na těchto důkazech založené úvahy rozepsal v odůvodnění svého rozhodnutí (viz body 4., 6., 8., 10., 12. a 14. rozsudku soudu prvního stupně). Zejména soud prvního stupně podrobně vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného u jednotlivých posuzovaných dílčích útoků, neboť za pravdivé považoval výpovědi poškozených, jejichž výpovědi byly podporovány i listinnými důkazy, zejména listy hlídek a bloků na pokuty. Nalézací soud věnoval pozornost i námitkám obviněného o nevěrohodnosti výpovědí poškozených a posuzoval okolnosti, za nichž k výpovědím poškozeným došlo, jakož i časový odstup tří let od spáchání posuzovaného jednání, a bral ohled i na změny obviněného, např. v jeho vizáži, i na to, že v době kontroly byl oblečen ve služebním stejnokroji policistů, oproti civilnímu oblečení. Soud kladl důraz na to, že poškození i přes existující dlouhý časový odstup, byli schopni popsat průběh a způsob kontroly, který korespondoval i s jistými pochopitelnými nepřesnostmi s obsahem zajištěných provedených listinných důkazů. Tyto skutečnosti svědčí podle soudu o věrohodnosti tvrzení poškozených, neboť u nich šlo o zcela přirozený proces spojený se schopností si zapamatovat určité momenty více, a některé méně, a později se na ně rozpomínat (body 15 a 16 rozsudku soudu prvního stupně).
25. Odvolací soud k obdobným výhradám obviněného uplatněným v odvolání rovněž zkoumal vytýkané skutečnosti a zabýval se jak jeho obhajobou, tak i výpověďmi jednotlivých poškozených, a to v návaznosti i na další důkazy, zejména listinné, korespondující s tvrzeními poškozených. Po zvážení všech rozhodných skutečností plynoucích z výsledků provedeného dokazování a vypořádání se s námitkami obviněného, dospěl k závěru, že soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a k porušení procesních pravidel nedošlo (strany 5 a 6 usnesení odvolacího soudu).
26. Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností shledal, že z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv obviněného zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů, jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny obviněného D. K. Pokud za podklad svých skutkových zjištění vzal i výpovědi poškozených, jež se dovolatel snaží zpochybnit, ve svém rozhodnutí vysvětlil úvahy, jimiž se při hodnocení těchto důkazů řídil, přičemž uvedené výpovědi vyhodnotil nejenom samostatně, ale i ve spojení s dalšími důkazy, které je podporují, a tedy způsobem předepsaným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
27. S ohledem na námitky obviněného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článku 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy dostatečně přihlížely ke své povinnosti důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000). Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů (viz nález ze dne 17. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), které však zjištěny nebyly, neboť v této věci byla věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření důkazů, které obviněného usvědčovaly, a soudy je tedy pečlivě posuzovaly. Jednak měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
28. V přezkoumávané věci Nejvyšší soud shledal, že dovoláním napadená rozhodnutí jsou logická, postrádají prvky svévole, což svědčí zejména o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09). Nedošlo v nich ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25), ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), a mnohé další]. Soudy měly dostatek podkladů pro rozhodnutí věci, nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu k tomu, aby při volném zhodnocení důkazů dospěl k jednoznačnému závěru o vině dovolatele a naplnění konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Nezpronevěřily ani zásadě presumpce neviny a z ní pramenící zásadě in dubio pro reo , jak obviněný vytýkal, neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
V. Závěr
29. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud v postupech soudů obou stupňů neshledal obviněným tvrzené vady. Způsob, jakým soudy své závěry vysvětlily, v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125, resp. §134 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména listinných důkazů.
30. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud je jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu