ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.34.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 34/2019-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 o dovolání obviněného jménem B. K. , nar. XY, státního občana Makedonie, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 67 To 255/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 5/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 2 T 5/2017, byl obviněný B. K. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
na schůzkách, které se uskutečnily ve dnech 25. 3. 2015 a 27. 3. 2015 v prostorách restaurace XY ve XY, vyhrožoval poškozenému P. C., nar. XY, v prvém případě jednak střelnou zbraní, kterou vyndal ze své příruční tašky a namířil s ní na poškozeného, jednak způsobením blíže nespecifikované újmy jeho nejbližším rodinným příslušníkům, a ve druhém případě vyhrožoval poškozenému způsobením újmy na zdraví a použitím střelné zbraně, aby ho tím donutil k odprodeji svých 5 ks akcií společnosti G., v důsledku čehož by měl poškozený znemožněn přístup k interním informacím společnosti a nemohl by se účastnit na valných hromadách, na což měl jako akcionář právo, a vedle toho obviněný po poškozeném požadoval, aby zastavil veškeré aktivity související s návrhem akcionáře na vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady, který poškozený podal dne 16. 2. 2015 ke Krajskému soudu v Plzni ve věci společnosti G., ve vztahu k valné hromadě konané dne 25. 11. 2014.
2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 67 To 255/2018, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání pro extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť v důsledku jednostranného hodnocení důkazů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo . Obviněný popřel, že by se činu dopustil, a jeho obhajoba nebyla bez důvodných pochybností vyvrácena.
5. V dovolání obviněný poukázal na již dříve zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, na jehož základě sice soud prvního stupně dokazování doplnil, ale z jeho výsledku nevyplynuly skutečnosti, s nimiž by se v podobě, jak je vyhodnotily soudy obou stupňů, ztotožnil. Zásadně obviněný brojil proti tomu, že se soudy pro závěry o jeho vině opíraly o výpověď poškozeného P. C., aniž by dostatečně posuzovaly, že z ostatních výpovědí (svědků I. B., B. N., N. V., K. N., M. J. a R. H.), vyplynuly jiné skutečnosti, které nebraly do úvahy. Soudu prvního stupně rovněž vytkl, že výpovědi K. N. a M. J., že v restauraci XY nezaznamenali jakýkoliv konflikt, soud vyhodnotil nesprávně v rozporu se zásadami obecné logiky, takže učiněné závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jestliže i odvolací soud hodnotil důkazní situaci jako tvrzení proti tvrzení, a nelze přisvědčit tomu, že by výpověď poškozeného mohla být opřena jen o záznamy odposlechů telekomunikačního provozu, v nichž ovšem výhrůžky poškozenému nejsou obsaženy, zatímco výpověď obviněného podporuje výpověď svědka I. B., měl být obviněný viny zproštěn.
6. Obviněný poukázal na obsah svědeckých výpovědí číšníků B. N. a N. V., a na to, kde který svědek v době konfliktu měl údajně v restauraci sedět, či jakou činností se zabývali jmenovaní číšníci, kteří ho znají jako stálého hosta a vyloučili, že by měl konflikt s nějakou další osobou, natož aby měl v restauraci zbraň. Jejich výpovědi vyvrací výpověď poškozeného, protože i když nešlo podle soudu o extrémně hlasitý či agresivní konflikt, měl soud zvažovat délku první schůzky a dobu, kdy jí měli být přítomni K. N. a M. J. Jestliže podle poškozeného odsouzený cenil zuby, chytal poškozeného za ruce a vyhrožoval mu slovně i s použitím pistole, museli svědci tuto událost zaznamenat. Obviněný tyto skutečnosti popírá, protože žádné výhružky vůči poškozenému nepoužil, žádnou pistoli neměl a pro dokreslení absurdnosti výpovědi poškozeného založil do spisu fotodokumentaci místa činu, z níž vyplývá, že restaurace XY je přehledná a celá prosklená, je do ní vidět i z atria a zvenku, a je nepředstavitelné, že by nikdo z hostů, číšníků či kolemjdoucích nezaznamenal, pokud by odsouzený mířil zbraní na hlavu poškozeného.
7. Obdobně nepředstavitelné bylo, aby poškozený po popisovaném zážitku požadoval další schůzku dne 27. 3. 2015, aniž se obrátil na policii nebo se alespoň komukoli svěřil. O použití střelné zbraně poškozený neinformoval ani advokáta Mgr. Ivana Brambaškiho, ani předsedu představenstva G. A. R. v dopise ze dne 1. 4. 2015, který nalézací soud považuje za důkaz pravdivosti výpovědi poškozeného. Poukázal přitom i na okolnosti, za nichž došlo vůči němu k úkonům ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) s tím, že se nalézací soud těmito skutečnostmi dostatečně nezabýval, a nebral do úvahy ani úřední záznamy ÚOOZ popisujícími schůzky příslušníků ÚOOZ s poškozeným, který dne 20. 4. 2015, 27. 4. 2015 a 18. 5. 2015, k možnému vydírání ze strany obviněného (pod jménem XY), a zda se v této souvislosti necítí být ohrožen, sdělil, že k takovému jednání nedošlo a že se necítí být ohrožen. Nalézací soud se spokojil s vyjádřením poškozeného, že měl pochybnosti o tom, jaké osoby jej vlastně kontaktovaly. Rovněž konstatování poškozeného, že nepodal trestní oznámení, nalézací soud nesprávně vyhodnotil.
8. Soud prvního stupně se nevypořádal dostatečně ani s listinnými důkazy prokazujícími, že poškozený je osobou neštítící se využít ke svému prospěchu jakékoli prostředky, a obviněný poukázal i nanekritický přístup nalézacího soudu k věrohodnosti poškozeného, např. v pohledu na zprávu G., od R. M., i proto, že byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 4 T 152/2013, pro zločin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, kde se uvádí, že poškozený je nejen závislý na alkoholu, užíval také cannabinoidy, ale je i emočně nestabilní. Marně poukazoval i na nepravdivé vyjádření poškozeného při veřejném zasedání o přeměně podmíněného odsouzení, a zdůrazňoval jeho lhavost i v jiných souvislostech, např. s ohledem na výpověď svědka R. H., který se s poškozeným v roce 2015 stýkal a hodnotil jej jako člověka, který si hodně vymýšlí, a mluví nepravdu.
9. Za neobjektivní posouzení výpovědi poškozeného obviněný považoval i to, že ač soud sám považoval chování poškozeného v minulosti za neetické, že si hodně vymýšlí, ve vztahu k trestnímu jednání obviněného mu i přesto uvěřil. Skutečnost, že kriminální minulost poškozeného, jeho problémy s alkoholem a psychiatrické obtíže, ani nelogičnosti a prokazatelné nepravdy, které vypověděl, nepřiměly nalézací soud ke zpochybnění věrohodnosti jeho výpovědi, považoval obviněný za projev jednostranného hodnocení důkazů nalézacím soudem bez respektu k zásadě presumpce neviny, když navíc nedůvodně zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Za zcela nepochopitelný závěr obviněný považoval, že soud neuvěřil výpovědi svědka I. B., bezúhonného a váženého advokáta, kterého si na schůzku dne 27. 3. 2015 vyžádal sám poškozený, a jehož výpověď ohledně průběhu schůzky je v souladu s výpovědí obviněného a listinnými důkazy obsaženými ve spise shledal vyvrácenou výpovědí poškozeného s odkazem na obsah dopisu poškozeného A. R. dne 1. 4. 2015. Nalézací soud nepřipustil, že by si poškozený vyjádření po schůzkách mohl vymyslet, aby zvýšil tlak na společnost zástupce G. a měl lepší pozici pro vyjednávání.
10. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 67 To 255/2018, a současně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 2 T 5/2017, podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a věc vrátil podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám o zproštění obviněného B. K. obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stíhaný skutek stal.
III. Z vyjádření nejvyššího státního zástupce
11. K podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství poukázala na to, že obviněný napadá výlučně skutková zjištění soudu prvního stupně, a tedy užitá argumentace deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Jedná se přitom o opakování dříve uvedených námitek, že soudy obou stupňů obhajobě obviněného neuvěřily a označily ji za spolehlivě vyvrácenou celou řadou důkazů. Státní zástupkyně však shledala, že soud uvedená pravidla neporušil. Dostatečně hodnotil výpověď poškozeného, ale i o záznamy telekomunikačního provozu a listinné důkazy zahrnující i korespondenci poškozeného s představiteli G., a zabýval se i listinnými materiály GIBS. Poukázala na roli J. S., který společnost dlouhodobě zastupoval, a A. A., když oba volili způsob, jakým zabránit poškozenému v jeho aktivitách vůči společnosti G., a zajistili, aby se do věci zapojil obviněný, který proti poškozenému použil přímé zastrašující jednání. Uvedené skutečnosti vyplývají ze záznamů o odposleších telefonních hovorů, stejně tak jako z domovní prohlídky, která byla provedena u svědka A. A., jenž si k osobě poškozeného a jeho rodinných příslušníků zjišťoval citlivé informace.
12. Soudy nepochybily, pokud v daných souvislostech tvrzení poškozeného považovaly za věrohodné, a nelze v takto učiněném závěru soudů shledávat existenci extrémního nesouladu, který není založen pouze tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, a to současně za podmínky, že svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Soudy se věcí zabývaly odpovídajícím způsobem, dokazování provedly v potřebném rozsahu tak, že na jeho základě mohly být učiněny skutkové závěry, které nalezly odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl podle stání zástupkyně také správně kvalifikován. Nedošlo k žádnému porušení zásad dokazování. Vyzdvihla, že obhajobou obviněného se soudy obou stupňů zabývaly velmi podrobně a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vyložily, proč uvěřily právě verzi poškozeného, a nikoli prezentované obviněným. Veškeré pochybnosti obviněného o správnosti hodnocení důkazů označila za nepodložené, s důrazem na to, že bez dalšího není možné dovodit, že pokud svědci na místě činu nezaznamenali jednání obviněného, by k němu a priori nedošlo. Věrohodnost výpovědí svědků pak v posuzované trestní věci musela být poměřována se zájmy, které v dané trestní věci prezentovali. Veškeré pozadí této trestní věci se však orgánům činným v trestním řízení podařilo rozkrýt. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k replice obhájci obviněného, přičemž Nejvyšší soud repliku z jeho strany do konání neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda dovolání obsahuje takové výhrady, které naplňují označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
16. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
17. Vzhledem k velice úzkému zaměření tohoto dovolacího důvodu na právní problematiku bez výslovné možnosti posuzovat správnost skutkových zjištění, od nichž se odvíjí i správnost právního posouzení, je možné tyto zásady prolomit, avšak jen v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Proto Nejvyšší soud může sám přezkoumávat skutkový stav věci, pouze při zjištění takového extrémního nesouladu, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
18. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
19. Nejvyšší soud může jen ve výjimečných případech připustit přezkum skutkových zjištění, avšak pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
V. K námitkám obviněného
20. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v přezkoumávané věci namítal výlučně extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který spatřoval v jednostranném hodnocení důkazů, v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když brojil proti výpovědi poškozeného a tvrdil, že mu nevyhrožoval slovně ani s použitím zbraně, pro což svědčily výpovědi svědků K. N., M. J., I. B., B. N. a N. V., když ani ze záznamů telefonické komunikace nevyplynulo, že by vůči poškozenému vystupoval tím způsobem, jak soudy shledaly.
21. Z uvedeného obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný nevytýkal vady v právním posouzení skutku, ale vady přezkoumávaných rozhodnutích spatřoval v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze, avšak z hledisek garance práva na spravedlivý proces, lze podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zdůraznit, že se v přezkoumávané věci o extrémní nesoulad nejedná, neboť ten je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [sp. zn. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), a další)], o nějž se však v této trestní věci i přes námitky obviněného nejde.
22. Nejvyšší soud považuje za nutné zmínit, že osoby, které v restauraci XY v době, kdy mělo dojít k činu obviněného, jeho průběh popisovaný poškozeným sice nesledovaly, resp. nic nezaznamenaly, nebránilo to tomu, aby soudy s ohledem na zásady plynoucí z ustanovení §89 odst. 2 tr. ř., podle něhož za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, vycházely i z dalších ve věci zajištěných důkazních prostředků, podle kterých na průběh činu usuzovaly. Za účelem řádného objasnění věci provedly dokazování, které zahrnovalo řadu důkazů, jimiž bylo mimo jiné reagováno i na námitky obviněného, jimiž se obdobně jako v dovolání snažil zpochybnit průběh činu, jenž mu je kladen za vinu tak, jak byl zjištěn. Soudy se námitkami obviněného v dostatečné míře zabývaly a vypořádaly, přičemž soud prvního stupně shledal, že vina obviněného byla prokázána. Jeho závěr vychází sice především z výpovědi poškozeného P. C., jíž soud uvěřil, avšak nejde o jediný důkaz prokazující průběh obviněnému za vinu kladeného činu, neboť jím uváděná tvrzení korespondují s dalšími ve věci zajištěnými důkazy, jež soudy vyhodnocovaly. Protože nikoliv všechny zcela jednoznačně dosvědčují tvrzení poškozeného P. C., velmi pečlivé analýze podrobily zejména ty důkazy, které s jeho verzí souvisí. Posuzovaly ovšem i ty, které jsou s nimi v rozporu, resp. jím uváděné skutečnosti nepotvrzují. Přitom je třeba zdůraznit, že právě hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědků a osob ve věci zainteresovaných soud prvního stupně věnoval patřičnou pozornost a vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil výpovědím svědků J. S., I. B. (bod 22. rozsudku soudu prvního stupně), i to, jaké skutečnosti zjistil ze záznamů o telekomunikačním provozu, a jakou roli ve věci sehrál A. A., jenž se poškozenému představil jako „XY“, což jsou okolnosti, které soud považoval za potvrzující výpověď poškozeného. Zaznamenanou telefonickou komunikací se soud zabýval podrobně a svá zjištění popsal v odůvodnění rozsudku (zejména v bodu 23. rozsudku). Za podstatné soud považoval, že v zachycených hovorech obviněného a dalších svědků zazněla řada informací, které uváděl v rámci své výpovědi ohledně průběhu uvedených setkání poškozený. Z těchto záznamů soud shledal, že průběh obou schůzek byl odlišný od toho, jak jej popsal obviněný, ale udál se způsobem, jak jej líčil poškozený. Rovněž soud poukazoval na obsah dopisů poškozeného adresovaných předsedovi představenstva společnosti A. R., včetně e-mailové komunikace se svědkem I. B. ve dnech 27. 4. 2015 a 28. 4. 2015, z nichž plyne shodný průběh, na nejž poukazoval ve svých výpovědích (viz body 23. a 24.).
23. Ohledně věrohodnosti výpovědi poškozeného soud uzavřel, že byla ověřena po provedeném dokazování a hodnocení všech ve věci zajištěných důkazů. Ze záznamů telekomunikačního provozu pak vyplývá také ta skutečnost, že to byl poškozený, který na druhé schůzce žádal o účast právě svědka I. B., tuto osobu rozhodně nezajistil náhodně obviněný pro další jednání za pomoci svědka A. A., jak v rámci své výpovědi tvrdil, ale o této osobě komunikoval přímo se svědkem J. S., kterého žádal o zajištění této osoby na žádost poškozeného, kdy svědek S. přislíbil toto zajistit (strany 20 a 21 rozsudku soudu prvního stupně). Zkoumal k obhajobě obviněného osobu poškozeného a dospěl k závěru, že podle výsledků provedeného dokazování poškozený netrpí žádnou psychickou chorobou. Jestliže v minulosti navštěvoval psychiatrickou ambulanci, bylo to v souvislosti s užíváním alkoholu, přičemž byl také v minulosti odsouzen pro trestnou činnost spáchanou v důsledku požití alkoholu. Pokud byl poškozený ve svých trestních řízeních podroben znaleckému zkoumání a nebyla u něho konstatována žádná psychická porucha či jiný psychický problém, pro který by nebyl z hlediska trestního řízení shledán příčetným, v této věci taková potřeba pro zkoumání jeho duševního stavu nevznikla (strana 21 rozsudku soudu prvního stupně). Ze strany poškozeného se nejednalo o akt pomsty vůči obviněnému, protože sám neinicioval prošetřování obviněného pro dané jednání, ale k trestnímu stíhání vedla řada indicií, které orgány činné v trestním řízení shromáždily a které následně vyvolaly u poškozeného reálné obavy o jeho zdraví a zdraví jeho blízkých (strana 22 rozsudku soudu prvního stupně).
24. K námitkám obhajoby soud posoudil i výpovědi svědků K. N. a M. J. i číšníků B. N. a N. V., a učinil závěr, že z nich nelze dovozovat, že by se útoky nestaly a že by obviněný v restauraci XY nebyl a že by v restauraci nedošlo k posuzovanému konfliktu (strany 22 a 23 rozsudku soudu prvního stupně). Ani to, že poškozený volil značně neetické postupy v jednání vůči společnosti G., není automaticky důvodem pro nepravdivost této výpovědi jako celku, zvláště za důkazní situace, která byla v této trestní věci zjištěna dalšími provedenými důkazy (strana 23 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž odvolací soud výpověď poškozeného P. C. označil za věrohodnou (body 9 až 11 usnesení odvolacího soudu).
25. Závěry, které soudy uvedly v přezkoumávaných rozhodnutích, vycházejí z provedených důkazů a svědčí o dostatečném uvážení rozhodných skutečností a o potřebném přihlédnutí ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy dostatečně detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své úvahy, které k nim vedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267)]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, žádné z těch, které provedly, soudy nepovažovaly za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Obsahuje dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy se důsledně zabývaly věrohodností jak poškozeného, tak i jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch.
26. Nejvyšší soud v uvedených závěrech vady neshledal, neboť soud provedené důkazy vyhodnotil a své úvahy řádně vysvětlil, a jeho postup nesvědčí o existenci extrémního nesouladu. Způsob, jakým soudy své závěry vysvětlily, v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125, resp. §134 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména kamerových záznamů a listinných důkazů. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že by se soudy nezpronevěřily zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , jak obviněný vytýkal, neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
27. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod., provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15. Všechny tyto skutečnosti, jež soudy ve svých rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly, svědčí o správnosti jejich závěrů skutkových i právních, jež v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře zjistily i vysvětlily.
VI. Závěr
28. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud, když neshledal vady, jež by mohly svědčit o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2120/10, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2083/13), a v přezkoumávaném dovolání nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, dovolání obviněného podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 2. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu