ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1007.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 1007/2020-6977
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání obviněné Š. V., rozené F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 11 To 77/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 12/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné Š. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. 2 T 12/2018, byla obviněná Š. V. pod bodem I. uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za výše uvedené jednání a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 2 T 19/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 67 To 218/2018, byla obviněná odsouzena podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §71 odst. 1 a §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen rovněž trest propadnutí náhradní hodnoty a trest propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku Městského soudu v Praze. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 2 T 19/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
2. Pro úplnost je vhodné dodat, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. 2 T 12/2018, byli odsouzeni rovněž spoluobvinění L. B., D. H., J. V., J. S., P. Z., H. N., A. B. a J. D., když obviněný L. B. byl pod bodem I. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců a dále k trestu propadnutí věci. Obviněný D. H. byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a k trestu propadnutí náhradní hodnoty, přičemž ve vztahu k jeho osobě bylo rozhodnuto rovněž o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věcí. Obviněná J. V. byla rozsudkem nalézacího soudu uznána vinnou pod bodem I. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za což byla odsouzena k trestu propadnutí náhradní hodnoty a k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněný J. S. byl pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestům propadnutí věci. Rovněž obviněný P. Z. byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně pod bodem I. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad jeho osobou, dále k peněžitému trestu v celkové výši 50.000 Kč a k trestu propadnutí věci. Obviněná H. N. byla rozsudkem nalézacího soudu uznána vinnou pod bodem II. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let a k trestu propadnutí věci. Obviněná A. B. byla rozsudkem nalézacího soudu uznána vinnou pod bodem III. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let za současného vyslovení dohledu nad její osobou, dále k trestu propadnutí věci a uložením ochranného opatření bylo rozhodnuto o zabrání věcí. Obviněný J. D. byl pod bodem IV. rozsudku nalézacího soudu uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným v účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a uložením ochranného opatření bylo rozhodnuto o zabrání věcí.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění Š. V., D. H., J. S. a dále ve prospěch obviněné J. V. i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněné Š. V. napadený rozsudek Městského soudu v Praze částečně zrušil, a to ve výrocích o trestu ve vztahu k osobám obviněných Š. V. a J. V. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak při nezměněném výroku o vině obviněnou Š. V. odsoudil k trestu odnětí svobody a trestu propadnutí věci ve shodném rozsahu jako nalézací soud. Nově ji však podle §71 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu propadnutí náhradní hodnoty v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku, z nichž oproti trestu propadnutí náhradní hodnoty uloženému nalézacím soudem vyloučil hodinky zn. Cartier a peněžní prostředky ve výši 61.800 Kč. Z výroku o trestu vrchní soud v důsledku zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 2 T 19/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 67 To 218/2018, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 3 Tdo 185/2019, vypustil též část výroku vztahující se k uložení souhrnného trestu. Taktéž obviněnou J. V. pak odvolací soud v citovaném rozsudku odsoudil k trestu odnětí svobody ve shodném rozsahu jako nalézací soud, avšak na rozdíl od nalézacího soudu upustil od uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty. Naproti tomu odvolání zbylých obviněných odvolací soud jako nedůvodná podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obviněná Š. V. předmětné trestné činnosti dopustila tím, že společně s obviněným L. B., D. H., J. V., J. S. a P. Z.:
aniž by disponovali potřebným povolením k nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neoprávněně, úmyslně, za účelem finančního zisku a s vědomím o jakou látku se jedná, nakládali s psychotropní látkou metamfetamin (pervitin), který je zařazen v Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek a s pseudoefedrinem, který je uveden v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. 11. 2013, tak že:
I. obvinění L. B., Š. V., D. H., J. V., J. S. a P. Z.
od blíže nezjištěné doby, nejméně od počátku měsíce července 2017 do zadržení dne 11. 12. 2017, jako členové organizované skupiny působící především v hlavním městě Praze a na území Středočeského kraje, se podíleli na neoprávněné výrobě a následné distribuci drogy pervitin, kdy konkrétně:
obviněná Š. V. organizovala a financovala za částky 40.000 Kč až 200.000 Kč v závislosti na množství, nákup léčivých přípravků na výrobu pervitinu tak, že jednak neztotožněné osoby, a jednak nejméně od září 2017 obviněného L. B. ve dnech 11. 9. 2017, 19. 10. 2017, 23. 10. 2017, 30. 10. 2017, 3. 11. 2017, 16. 11. 2017, 18. 11. 2017, 22. 11. 2017, 30. 11. 2017, 1. 12. 2017, 6. 12. 2017 nechala dovézt a společně s obviněným L. B. dne 19. 10. 2017 i dovezla z Polské republiky více než 20 kg léčiv s obsahem pseudoefedrinu, které dostačovaly na výrobu nejméně 2.550 gramů metamfetaminu hydrochloridu, a které předávala jednak neztotožněným osobám, a jednak obviněným D. H. a J. V. za účelem výroby pervitinu tzv. českou cestou, přičemž výrobcům částečně obstarávala chemikálie a předměty potřebné k výrobě a jako odměnu nechávala část vyrobeného pervitinu a částečně za výrobu vyplácela finanční hotovost v závislosti na množství vyrobeného pervitinu, který pak následovně distribuovala obviněnému L. B., J. Č., I. Č., K. F., A. J., M. K., J. P., Š. S., J. S., I. V. a dalším neustanoveným osobám, kterým jej distribuovala již před červencem 2017, a to nejméně od října 2016, a tehdy si pervitin obstarávala blíže nezjištěným způsobem, přičemž dne 11. 12. 2017 v rámci domovní prohlídky byla v místě jejího bydliště na adrese XY, Praha 8 – XY, na předzahrádce bytu, ukrytá pod živým plotem, nalezena průhledná plastová dóza s víkem s obsahem 25,08 gramů světlé krystalické látky v koncentraci 72 % metamfetaminu báze, což odpovídá 18,10 gramů metamfetaminu báze a v zásuvce skříňky v kuchyni na jídelním stole byl nalezen sáček s obsahem 0,72 gramu bílé krystalické látky v koncentraci 72,3 % metamfetaminu báze, což odpovídá 0,52 gramu metamfetaminu báze.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Obviněná Š. V. napadla dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce obě rozhodnutí nižších soudů, a to v celém jejich rozsahu, přičemž v tomto svém mimořádném opravném prostředku odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož naplnění spatřuje jednak ve skutečnosti, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale taktéž v porušení svým ústavních práv (zejména práva na spravedlivý proces). Obviněná dále namítla, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž ve spojitosti s touto námitkou opětovně popřela svůj podíl na stíhaném skutku, jehož skutečným pachatelem je dle jejího tvrzení obviněný L. B.
6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněná Š. V. konkrétně namítá, že stíhané jednání mělo být kvalifikováno jako pokračující trestný čin spáchaný více dílčími útoky, přičemž některé z těchto útoků zůstaly ve stadiu pokusu. Nedokonání činu pak mělo být shledáno polehčující okolností ve smyslu §41 písm. d) tr. zákoníku. Skutková zjištění, na nichž je právní kvalifikace postavena, pak dle obviněné nemají dostatečný základ v provedeném dokazování, přičemž odvolací soud se dle obviněné s touto námitkou nevypořádal, když nesdělil, zda nákupy léčiv probíhaly ve všech případech na pokyn dovolatelky a jaká konkrétní množství ji obviněný L. B. předal.
7. Ve vztahu k procesním pochybením v dané věci obviněná namítá, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl nařízen na základě návrhu, který byl vytvořen z předtištěných dokumentů obsahujících popis volně zaměnitelných podezření. Do tohoto byly následně doplněny rukou pouze jména podezřelých. Obecně formulovaný text návrhu na povolení odposlechu, v němž absentovalo odůvodnění, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo by jinak jeho dosažení bylo podstatně ztížené, a proč se jedná o úkon neodkladný, pak byl převzat i do příkazu vydaného soudem, který obviněná označuje za ústavně nekonformní a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v důsledku jeho nedostatků.
8. Obviněná dále brojí proti postupu nalézacího soudu, jenž v rámci vyjádření obviněných k jednotlivým provedeným důkazům měl těmto klást i doplňující otázky. Tím se dle obviněné z vyjádření obviněných stal jakýsi další výslech, kdy však nebyl dán prostor procesním stranám k doplňujícím otázkám, přičemž tázaní obvinění nebyli ani poučováni o možnosti odmítnout odpovědět na otázky soudu.
9. Za nezákonný pak obviněná ve svém dovolání označila také proces přehrávání záznamů telekomunikačního provozu. Jelikož byl původní CD nosič se záznamy připojený ke spisu v případě některých hovorů nepoužitelný pro chybně uložený formát těchto hovorů, dodala státní zástupkyně pro účely přehrání důkazních hovorů CD nosiče s veškerými a úplnými záznamy telefonické komunikace. K žádosti soudu byly posléze důkazní hovory zkopírovány na nový CD nosič a založeny do spisu, nosiče se všemi záznamy soud nepožadoval. Dovolatelka poukazuje na to, že na předložených CD nosičích byl jiný obsah než ve spise, zejména na nich byly všechny odposlouchávané hovory, se kterými se obhajoba neměla možnost seznámit a navrhnout jí vybrané záznamy k důkazu. Obviněná k uvedenému rovněž namítá, že odvolací soud vyšel nejen z obsahu záznamů telefonické komunikace, ale i z jejich přepisů, které však nelze považovat za důkazy.
10. Ve vztahu k hodnocení provedených důkazů pak obviněná namítá, že soudy obou stupňů porušily zásadu in dubio pro reo , když deformovaly výpovědi obviněného L. B. ohledně množství údajně dovezeného prekurzoru ve vztahu k její osobě tak, že přijaly verzi pro obviněnou nejméně příznivou, přičemž nezohlednily informace svědčící v její prospěch, jako např. informace o neprovedených nákupech, o cestách obviněného L. B. do Polska pro vlastní potřebu a jeho vlastní odposlechem zaznamenané tvrzení, ve kterém prohlásil, že „ ona neví, co jsme vezli “. Posledně uvedená část hovoru byla soudem bez zákonného důvodu ignorována, k čemuž odvolací soud nesprávně uvedl, že sdělení adresované třetí osobě nacházející se v blízkosti volajícího, jenž bylo zaznamenáno v rámci odposlechu před samotným hovorem mezi uživateli telefonních stanic, nelze posoudit jako součást hovoru, nýbrž jako prostorový odposlech a nebylo k němu tedy možno přihlížet.
11. Konečně pak dle obviněné nebyla v souladu se zákonnými požadavky hodnocena výpověď obviněného L. B., jakožto jeden z klíčových důkazů, jež nebyla hodnocena dostatečně pečlivě a v kontextu dalších důkazů, a to i s ohledem na její možnou účelovost, když tento obviněný prokazatelně v průběhu řízení vypovídal o některých skutečnostech nepravdivě. Zásadní je dle obviněné Š. V. zejména motivace obviněného L. B. spojená se snahou získat status spolupracujícího obviněného (přičemž jeho udělení dle obviněné taktéž odporuje požadavkům zákona). V tomto kontextu poukazuje též na očividnou nerovnost mezi jejím potrestáním a potrestáním obviněného L. B., když jí byl uložen trest odnětí svobody třikrát vyšší. Dále poukazuje na skutečnost, že nebylo zahájeno trestní stíhání pro další různorodou trestnou činnost páchanou obviněným L. B., ačkoli o ní byly v přípravném řízení opatřeny jasné poznatky.
12. Na základě výše uvedeného proto obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a přikázal nalézacímu soudu, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. K dovolání obviněné Š. V. zaslal své písemné stanovisko ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 1 NZO 624/2020-22, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem konstatoval, že námitky obviněné odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze z části, a že těmito námitkami obviněná ve svém dovolání především opakuje svoji obhajobu, kterou soustavně uplatňovala v průběhu celého trestního řízení, přičemž se s těmito námitkami soudy obou nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly. Obviněná dále prostřednictvím podstatné části námitek nabízí jen vlastní verzi hodnocení přípustnosti a důkazního přínosu provedených důkazů, přičemž polemizuje se správností závěrů nalézacího a odvolacího soudu stran prokázání a míry jejího podílu na projednávané trestné činnosti. V postupu a úvahách nalézacího a odvolacího soudu však státní zástupce neshledal žádného vážného pochybení, když tyto v dané věci provedly řádné dokazování a provedené důkazy hodnotily v souladu s relevantními ustanoveními trestního řádu, přičemž své závěry odpovídajícím způsobem reflektovaly ve svých rozhodnutích.
14. K namítanému nezákonnému přístupu k formulování dokumentů vztahujících k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu státní zástupce uvádí, že z těchto listin založených po odtajnění do trestního spisu je zcela patrné, že se nejedná o obecné formuláře toliko s doplněním jmen osob a telefonních čísel. Fakt, že bylo do předtištěných textů rukopisně doplňováno, je dán jen specifickým technickým přístupem k tvorbě těchto utajovaných písemností, když do předepsaných částí byly rukopisně vloženy utajované údaje a byly opatřeny příslušnými doložkami. Z jejich textu je přitom patrné, že soud k návrhu obdržel též spisový materiál policejního orgánu, který také prostudoval a na jeho základě ve spojení s argumentací návrhů rozhodoval. Odůvodnění příkazů pak obsahuje všechny nezbytné náležitosti a v tomto směru tak státní zástupce neshledal žádných pochybení.
15. Pokud jde o dovolatelkou namítaný průběh vyjadřování se obviněných k důkazům prováděným v průběhu hlavního líčení, nelze podle státního zástupce považovat za nezákonný postup, při němž se, pro zamezení průtahu dokazování, soudy v případě provádění důkazů záznamy telekomunikačního provozu dotazují obviněných, zda se k jednotlivým záznamům chtějí vyjádřit co do jejich významu. Nic přitom nebránilo obhajobě, aby vznesla požadavek na vlastní doplňující dotaz. Pokud podle označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu mohou za důkaz sloužit i vyjádření obviněných učiněná podle §214 tr. řádu, pak je třeba uvést, že před každým takovým vyjádřením obvinění nejsou samostatně poučováni opětovně o svých procesních právech a obvinění se tak vyjadřují s vědomím předchozího poučení, a to včetně faktu, že jim svědčí právo nevypovídat.
16. K námitkám vůči provádění důkazů záznamy telekomunikačního provozu státní zástupce uvádí, že součástí spisu jsou pouze důkazní hovory, přičemž jiné hovory nemohou být stranám poskytnuty. Pokud v posuzované věci bylo v průběhu dokazování zjištěno, že CD nosič s důkazními záznamy obsahuje záznamy, které nebylo možno přehrát, bylo logické a plně procesně přijatelné, že státní zástupkyně poskytla soudu původní CD nosiče se všemi (i nedůkazními hovory), z nich byly zájmové záznamy spuštěny, následně byl vyhotoven nový CD nosič již s řádně nahranými důkazními hovory a založen do spisu. Součástí trestního spisu může být jen datový nosič obsahující záznamy odposlechu, jež mají být v trestním řízení použity jako důkaz, přičemž tento postup brání shromažďování údajů a informací, které nemají význam pro trestní řízení a obsahují skutečnosti zasahující do soukromí občanů. Rovněž případný poukaz na možnou nekompletnost záznamů telekomunikačního provozu nemůže obstát. Státní zástupce a policejní orgán jsou odpovědni za zákonnost přípravného řízení a jsou vázáni základními zásadami trestního řízení, zejména pak zásadou legality a oficiality. Policejní orgán tedy vyhledává a za stanovených podmínek i provádí důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či v neprospěch obviněného. Obviněná přitom měla plnou možnost navrhnout provedení důkazu některým ze záznamů i za situace, kdy některé informace nebyly shledány zájmovými. V tomto návrhu by měla vymezit, o jaké informace by se mělo jednat, co by měly prokazovat, v jakém časovém období mohly být při prováděném odposlechu zaznamenávány, mezi kterými účastníky hovoru apod. Obviněná tak ovšem neučinila a za tímto účelem jí nepřísluší právo na seznámení se s úplnými odposlechy včetně nedůkazních hovorů.
17. K námitce vůči provádění důkazů záznamy telekomunikačního provozu státní zástupce s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že důkaz nemusí být proveden toliko samotným přehráním záznamu, pokud je takovýto přepis zachycen v objektivně vnímatelné podobě, která umožňuje jeho nahlédnutí či přečtení a nevznikají-li pochybnosti o správnosti přepisu záznamu telekomunikačního provozu.
18. V části námitek, v nichž dovolatelka tvrdí, že soudy nepřihlédly ke konkrétnímu záznamu telekomunikačního provozu, v němž bylo zachyceno sdělení obviněného L. B. osobě, která nebyla účastníkem započatého hovoru, státní zástupce vyjádřil svůj nesouhlas s názorem odvolacího soudu ohledně charakteru této konverzace jakožto poznatku získaného prostřednictvím prostorového odposlechu podle §158d odst. 3 tr. řádu. Dle státního zástupce je jakýkoli zvuk zaznamenaný po zadání telefonního čísla a zahájení telefonního hovoru obsahem záznamu telekomunikačního provozu. Namítaný záznam ze dne 17. 11. 2017, resp. v něm obsažené sdělení, na něž obviněná poukazuje, ovšem dle státního zástupce nevině obviněné Š. V. rozhodně nesvědčí, když z tohoto je s ohledem na celkový obsah zaznamenaného provozu zřejmé, že tablety, které obvinění L. B. a J. S. dovezli, byly určeny pro její potřebu, přičemž patrně nebyla informována toliko o konkrétním druhu či kvalitě tablet určených pro výrobu drogy.
19. Pokud jde o vyhodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného L. B., odkazuje státní zástupce na odůvodnění rozsudků nalézacího i odvolacího soudu, které se hodnoceními jeho výpovědi samostatně i v kontextu dalších důkazů zabývaly. Nad rámec tohoto pak dodává, že závěr o vině dovolatelky rozhodně není vystavěn pouze na základě výpovědi obviněného L. B., nýbrž na celé řadě vzájemně se doplňujících důkazů, které dávají poměrně jednoznačný obraz o podílu obviněné na stíhané trestné činnosti.
20. Dle státního zástupce lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit jedině námitku nesprávného právního posouzení skutku spočívající ve skutečnosti, že dle obviněné nelze skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu posuzovat jako dokonaný zločin podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný jedním neděleným útokem, nýbrž jako pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku. K tomu státní zástupce konstatuje, že jednání obviněné spočívalo v distribuci pervitinu, pro jehož potřeby si obviněná Vosáhlová v součinnosti s dalšími spoluobviněnými průběžně zajišťovala jak drogu, tak léčiva ze zahraničí obsahující prekurzor pro její výrobu, přičemž pervitin, jehož zásobu si takto průběžně doplňovala, také distribuovala. Takové jednání však podle již dlouho ustáleného a respektovaného judikaturního výkladu §283 tr. zákoníku nenaplňuje znaky pokračování v trestném činu, nýbrž je považováno za tzv. trvající trestný čin, páchaný průběžným – trvajícím jednáním, v jehož rámci je pachatelem udržován protiprávní stav.
21. Státní zástupce závěrem konstatoval, že jelikož obviněnou vznesené námitky z větší části nespadají pod uplatněný dovolací důvod, přičemž i relevantní argumentaci je na místě shledat zjevně neopodstatněnou, a zároveň obviněná ve svém dovolání pouze opakuje námitky uplatněné již před soudy nižších stupňů, s kterými se tyto dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v daném případě o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněné bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
23. Po prostudování dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněná všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu a nebyly tedy shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
25. V souvislosti s obviněnou uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl nalézacím soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
26. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
27. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl obviněné přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněná namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
28. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
29. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněné splňuje kritéria jí uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněnou Š. V. uplatněné dovolací námitky sice z části uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, nicméně jsou zcela zjevně neopodstatněné. Ačkoli jsou námitky obviněné z větší části procesní povahy, s ohledem na tvrzený zásah do práva obviněné na spravedlivý proces se Nejvyšší soud k některým z těchto námitek přesto níže vyjádří.
30. Obviněná Š. V. ve svém dovolání usilovala především o zpochybnění skutkových závěrů nižších soudů vztahujících se k jejímu podílu na trestné činnosti a také k celkovému množství lékařských přípravků pro výrobu pervitinu, který měl na její pokyn dle zjištění nalézacího soudu nakoupit spoluobviněný L. B., a to prostřednictvím námitek zaměřených proti hodnocení jeho výpovědi a věrohodnosti jeho osoby provedeném nižšími soudy a hodnocení obsahu záznamů telefonické komunikace. Takovéto námitky skutkové a procesní povahy jsou však v řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní. V tomto ohledu je třeba připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak oprávněn Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl zjištěn bez odůvodněných pochybností. Nejvyšší soud neshledal v dané věci žádné pochybnosti o správnosti skutkových závěrů nižších soudů, kteréžto byly opřeny o četné důkazy, zejména výpovědi spoluobviněných, svědků, odposlechy telekomunikačního provozu a zachycených SMS zpráv, protokoly o sledování osob a věcí, a protokoly o domovních prohlídkách (k tomu viz zejména body 245. až 254. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Soudy v rozporu s tvrzením obviněné nevycházely, stran množství léčivých přípravků k výrobě pervitinu obstaraných na její pokyn a jejího podílu na trestné činnosti, téměř výlučně z výpovědi spoluobviněného L. B., přičemž ze strany v dané věci činných soudů se tak v nyní posuzované věci nejednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V nyní posuzované věci je zřejmé, že se oba nižší soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněné, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly, přičemž s jejich argumentací se lze plně ztotožnit. Takto vznesené námitky obviněné jsou založeny na jejím vlastním hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi rozhodných událostí. Obviněnou uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel.
31. Za zcela irelevantní je pak na místě označit námitky obviněné vztahující se k správnosti úvah soudu, v jejichž důsledku byl obviněnému L. B. přiznán status spolupracujícího obviněného, jakož i stran výše jemu uloženého trestu a toho, že jmenovaný spoluobviněný nebyl stíhán pro další trestné činy, o jejichž spáchání vyvstaly v průběhu trestního řízení jasné poznatky. Žádná z k tomuto obviněnou Š. V. tvrzených skutečností totiž nemůže být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu v rámci jejího dovolání, pročež dané námitky nemohou nikterak posloužit pro účely přezkumu postupu nižších soudů vůči této obviněné. Nejvyšší soud přitom s ohledem na rozsah dokazování provedeného nalézacím soudem nepřisvědčil námitce obviněné Š. V., že v daném případě proti sobě stálo tvrzení obviněného L. B. a její tvrzení podpořené důkazy svědčícími v její prospěch, přičemž nižší soudy údajně neobjektivně přisvědčily právě výpovědi spoluobviněného L. B., kdežto obhajobě obviněné nevyhověly. Za daného stavu lze konstatovat, že oba nižší soudy posuzovaly věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících důkazů důkladně, přičemž obzvláště pečlivě a obezřetně postupovaly při hodnocení jak výpovědi obviněné Š. V., tak i spoluobviněného L. B., stejně jako zbylých obviněných, svědků a četných dalších důkazů, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodily skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny. V projednávané věci se tak nejedná o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jenž by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo .
32. K další námitce obviněné, jíž tato brojí proti provedenému odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, Nejvyšší soud úvodem podotýká, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu jakožto zajišťovací institut je za podmínek vymezených v §88 tr. řádu dovoleným zásahem do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením, které je zaručeno čl. 13 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. řádu lze pouze tehdy, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle ustanovení §88 odst. 2 tr. řádu odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařizuje předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce obligatorně v písemné podobě. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i příslušný návrh státního zástupce k jeho vydání, přitom musí obsahovat uživatelskou adresu či zařízení, osobu uživatele, dobu, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, jež nesmí být delší než čtyři měsíce, dále konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu (včetně doby jeho trvání) odůvodňují, účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i odůvodnění, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené.
33. K požadavkům na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či povolení ke sledování osob a věcí, potažmo k hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, lze připomenout i některá související doktrinální východiska. Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, nicméně v případě jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. daného důkazu. Činí tak pouze tehdy, když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné. Doktrína pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ke sledování osob a věcí konstatuje, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo povolení ke sledování osob a věcí, které dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v §88 odst. 1, 2 tr. řádu, nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h) . Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878, 1196].
34. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 20 Nt 26/2017, V24/2017, vydal soudce Obvodního soudu pro Prahu 9 na základě návrhu státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 24. 10. 2019 a předloženého spisového materiálu v trestní věci vedené pro podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Soudce tímto příkazem nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu zde specifikovaných účastnických čísel užívaných obviněnou Š. V. a to na dobu dvou měsíců. V odůvodnění návrhu a na něj navazujícím příkazu je pak konkrétně uvedeno, že dosud provedeným šetřením bylo zjištěno, že tato obviněná (podezřelá) se společně s obviněnými (podezřelými) L. B. a A. B. měla dopouštět trestné činnosti tím, že se na území Prahy 9, zejména pak v Hloubětíně, případně i na dalších místech hlavního města Prahy, od přesně nezjištěné doby, nejméně od 21. 8. 2015 podílí na distribuci pervitinu, přičemž domluva mezi podezřelými probíhá prostřednictvím mobilních telefonů. Na základě předloženého spisového materiálu dospěl soudce příslušného soudu k závěru, že návrh je důvodný, neboť lze důvodně předpokládat, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu účastnických stanic mohou být zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, zejména ztotožnění osob případných spolupachatelů, četnosti prodeje apod. S poukazem na obsah spisového materiálu pak předmětné písemnosti obsahují výslovný závěr o tom, že jsou splněny zákonné podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. řádu, neboť ve věci je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu, k jehož stíhání Českou republiku zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva (konkrétně Jednotná úmluva o omamných látkách ze dne 31. 3. 1961 vyhlášená v České republice jako vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 47/1965 Sb., o jednotné úmluvě o omamných látkách, dále pak Úmluva o psychotropních látkách z roku 1971, jakož i Úmluva proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami, publikovaná Sdělením federálního ministerstva zahraničních věci pod č. 462/1991 Sb.). Délku trvání navrhovaného odposlechu pak státní zástupkyně odůvodnila ve svém návrhu odkazem na zásadu zdrženlivosti jakožto dobu, ve které policejní orgán plánuje zrealizovat zbylé úkony nezbytné pro vyšetření předmětné trestné činnosti.
35. Výše uvedené skutečnosti jsou vyjádřeny nejen v odůvodnění samotného příkazu, ale také v odůvodnění citovaného návrhu na jeho vydání. Tento návrh je částečně tvořen textem vyhotoveným elektronicky (většinová část textu) a částečně textem rukopisným (jména obviněných a čísla mobilních telefonů), a to v důsledku ustáleného procesního postupu orgánů činných v trestním řízení pro vyhotovování utajovaných písemností. Ty byly, jak je patrno z jejich označení, vyhotovovány v režimu utajení stupněm “vyhrazené“ a mohly být tedy zpracovávány jen na výpočetní technice pro zpracování utajovaných písemností certifikované a schválené, případně mohly být zpracovány i na jiných počítačích, avšak jen v neutajovaných částech textů (v částech, kde nejsou konkrétně tajené informace), načež do nich byly následně ručně vepsány utajované údaje.
36. K naplnění náležitostí a dostatečnosti odůvodnění příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 tedy Nejvyšší soud konstatuje následující. V daném příkazu k odposlechu jsou uvedeny skutečnosti převzaté z návrhu na jeho nařízení, jakož i odůvodnění naplnění zákonem stanovených požadavků. V odůvodnění příkazu pak soudce odkázal na předložený spisový materiál a současně uvedl základní známé skutkové okolnosti prověřované věci, které nepochybně odůvodňují jeho vydání, jakož i dobu jeho trvání. Z popisu těchto okolností, z návrhu na vydání příkazu, jakož i z příslušného spisového materiálu je seznatelné, že v dané věci bylo dáno důvodné podezření kontinuálního páchání závažné trestné činnosti, jejíž pachatelé jednali organizovaně a konspirativně. Ačkoli mohly být některé okolnosti daného případu odůvodňující nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu blíže rozvedeny (zejména nakolik bylo nemožné či ztížené konkrétní významné skutečnosti zjistit jinými důkazními prostředky), s ohledem na dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení a na spisový materiál, které byly podkladem pro jeho vydání, je na místě označit odůvodnění posuzovaného příkazu ve smyslu shora rozvedených doktrinálních a judikaturních východisek zdůrazňujících formálně-materiální přístup za dostačující, jelikož určujícím je fakt, že okolnosti daného případu popsané v příkazu jednoznačně odůvodňují nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to především vzhledem k charakteru prověřované trestné činnosti a způsobu jejího páchání.
37. Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že příkaz Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. V5-1/2015 – 0 Nt 14005/2015, byl vydán v mezích zákona a jeho odůvodnění je dostatečné, neboť z formálně-materiálního hlediska splňuje všechny náležitosti vymezené v §88 tr. řádu, a to po přezkoumání v souvislosti s věcně dostatečně odůvodněným návrhem státní zástupkyně a spisovým materiálem. Tyto dokumenty totiž obsahují ještě podrobnější popis zjištěných skutkových okolností prověřované trestné činnosti, materiálně odůvodňujících nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, čímž formálně i věcně doplňují odůvodnění jednotlivých náležitostí příkazu vydaného soudem. Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že část textu návrhu státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 byla z důvodu procesního postupu orgánů činných v trestním řízení zpracována jak elektronicky tak rukopisně, jelikož v elektronicky vyhotovené části nelze v důsledku formulace textu, jenž je zjevně výsledkem individuálního postupu a uvádí okolnosti specifické pro daný případ (jako jsou např. osobní vztahy mezi podezřelými), seznat jakýkoli náznak obviněnou Š. V. namítané skutečnosti, že by se mělo jednat o obecný a generický formulář. O možné nezákonnosti příkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 9 pak nikterak nesvědčí ani skutečnost, že tento zjevně přebírá část odůvodnění přímo z návrhu státního zastupitelství, jelikož je to právě tento návrh, který společně se spisovým materiálem představuje nejdůležitější podklad pro posouzení existence důvodů pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
38. K námitce porušení práva na spravedlivý proces, jenž obviněná spatřuje v procesním postupu nalézacího soudu při přehrávání záznamů telekomunikačního provozu v průběhu hlavního líčení, Nejvyšší soud na prvním místě odkazuje na podrobné odůvodnění obsažené v bodě 194. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se v plné míře ztotožňuje stejně jako soud odvolací, který tak učinil v bodě 48. odůvodnění svého rozsudku. Dále pak konstatuje, že je úkolem pouze orgánů činných v trestním řízení provést analýzu provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a označit ty rozhovory či jejich pasáže, které mohou být významné pro trestní řízení a mají být použity jako důkaz, a to jak ve prospěch i v neprospěch obviněné. Přitom musí dbát také na to, aby vybrané části obsahovaly zpravidla celý rozhovor mezi účastníky telekomunikačního provozu a nedošlo tak k možnému zkreslení jeho obsahu a vytržení z kontextu. S výsledkem spočívajícím v konkrétním záznamu odposlechu telekomunikačního provozu se pak obviněná může seznámit a vyjadřovat se k němu, pokud je v dalších stadiích řízení používán jako důkaz. Všechny další záznamy, které orgán činný v trestním řízení nehodlá provádět jako důkaz, je třeba vést odděleně od vyšetřovacího spisu a nejsou jeho součástí. Tím má být zabráněno tomu, aby informace soukromé povahy, které nemají další význam pro trestní řízení a často se týkají tzv. třetích osob, jež nemají žádný vztah k dané trestní věci a jejichž rozhovor je náhodně zaznamenán, nebyly sdělovány širšímu okruhu osob, než je nezbytné v přímé souvislosti s pořizováním záznamu a jeho vyhodnocením, čímž bude zaručeno právo na soukromí a na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením (srov. čl. 10 odst. 2, čl. 13 Listiny základních práv a svobod).
39. V dané věci přitom byly tytéž důkazní hovory, jenž byly přehrány při hlavním líčení za účelem překonání technických obtíží s původním CD nosičem, součástí spisu již před jeho průběhem, a obviněná se tedy s nimi mohla seznámit. Po přehrání důkazních hovorů pak byl spis doplněn o CD nosič, který obsahoval identické důkazní hovory jako CD nosič zde již obsažený, avšak v jiném elektronickém formátu. Soud měl tedy fakticky k dispozici veškeré a úplné odposlechy pouze po dobu trvání hlavního líčení, avšak hovory, jež nebyly do tohoto okamžiku součástí spisu, nebyly nikterak využity v důsledku jejich nezájmového obsahu. K tomu je dále třeba uvést, že trestní řád nepřiznává obviněné právo na seznámení se s veškerými záznamy telekomunikačního provozu v neomezeném rozsahu a nezájmové hovory nelze považovat za důkaz. Jak již konstatoval mimo jiné i Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2606/18, obviněná nemá dokonce ani právo navrhovat přehrání konkrétních nezájmových hovorů, pokud neodůvodní, jaké konkrétní skutečnosti mají být tímto postupem zjištěny a prokázány. Za nedostatečné přitom Ústavní soud shledal také odůvodnění takového návrhu obecným tvrzením, že zájmové hovory byly vytrženy z kontextu, který by mohl být nezájmovými hovory doplněn. Obviněná však v průběhu přehrávání hovorů nevznesla žádný náležitě odůvodněný návrh na přehrání dalších konkrétních hovorů, z nějž by vyplývalo, jaké údaje mají tyto hovory obsahovat, a tedy zda mohou nějakým způsobem doplnit či ovlivnit důkazní stav v dané věci. Nejvyšší soud tedy po přezkoumání spisového materiálu v návaznosti na námitku obviněné neshledal žádného zásahu do jejího práva na spravedlivý proces.
40. K námitce namířené vůči provádění důkazů záznamy telekomunikačního provozu Nejvyšší soud konstatuje, že použitelnost přepisu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu řešil již v minulosti ve svém usnesení ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, ve kterém dospěl k závěru, že pokud nevznikají pochybnosti o pravosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i správnosti přepisu jeho obsahu, není vyloučeno, aby byl důkaz proveden jen předložením k nahlédnutí, případně přečtením přepisu telefonních hovorů, zejména když žádná z procesních stran netrvala na poslechu pořízeného záznamu. V takovém případě je pouze nezbytné, aby byl přepis zachycen v objektivně vnímatelné podobě, která umožňuje jeho nahlédnutí či přečtení. Má-li soud k dispozici jak odposlech a záznam telekomunikačního provozu, tak i jejich přepis, závisí pouze na jeho úvaze, jakým způsobem tento důkaz provede. Z předloženého procesního spisu nevyplývá, že by obviněná požadovala přehrání záznamů, načež by byl tento její požadavek soudem bezdůvodně zamítnut. Nejvyšší soud tedy ve zvoleném způsobu provedení důkazu neshledal žádné porušení zákona (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 3724/16).
41. V části námitek, v nichž obviněná namítá porušení práva na spravedlivý proces v důsledku ignorování klíčových důkazů vyznívajících v její prospěch, považuje Nejvyšší soud za vhodné na prvním místě uvést, že Ústavní soud v řadě svých nálezů ( sp. zn. III. ÚS 61/94 , sp. zn. III. ÚS 95/97 , sp. zn. III. ÚS 173/02 , sp. zn. III. ÚS 569/03 , sp. zn. III. ÚS 139/05 , sp. zn. III. ÚS 359/05 , a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, proč (z jakých důvodů) tak činí. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
42. Ačkoli se důkazním návrhem obviněné ve vztahu k vyjádření obsaženému v záznamu telekomunikačního provozu ze dne 17. 11. 207 a přípustností tohoto důkazu důkladně zabýval jak nalézací soud ve svém rozhodnutí, tak i soud odvolací, s jejich závěry o tom, že tato vyjádření nemohou být důkazně použita na základě povoleného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť se jedná v zásadě o prostorový odposlech podle §158d odst. 3 tr. řádu, se Nejvyšší soud neztotožnil. Pod pojmem telekomunikační provoz se totiž velice obecně rozumí jakákoli komunikace s využitím telefonu, přičemž dle právních předpisů ani judikatorních východisek není v případě komunikace s využitím telefonu zapotřebí dělit obsah telefonické komunikace na jednotlivá sdělení a hodnotit jejich přípustnost podle toho, komu byla adresována, případně zkoumat, zda a která vyjádření měl podezřelý (obviněný) v úmyslu učinit součástí telefonické komunikace, či zda se jedná o zvuky vycházející z prostředí či např. samomluvu. Cokoli tedy volající do telekomunikačního prostředku (tj. telefonního přístroje) sdělí, či tento přístroj zaznamená, je právě obsahem záznamu telekomunikačního provozu, který byl zahájen obviněným zadáním telefonní číslo dalšího účastníka, zadáním pokynu ke spojení hovoru a vyčkáním na jeho přijetí volaným.
43. K výše uvedenému tedy Nejvyšší soud uvádí, že část jednoho z důkazů provedených soudem prvního stupně nebyla v trestním řízení hodnocena (avšak nikoli pro jeho opomenutí, ale v důsledku chybného právního posouzení přípustnosti daného důkazu), přičemž se jedná o pochybení, které bylo následně aprobováno také soudem odvolacím. V daném případě ovšem byla vina obviněné spolehlivě prokázána četnými dalšími důkazy (k tomu viz výše), přičemž neprovedený důkaz tak nelze ve světle důkazní situace považovat za nikterak podstatný. V dané věci lze totiž bez pochybností učinit závěr o vině obviněné na základě provedených důkazů, které navzájem tvoří ucelený řetězec, jehož jednotlivé články jsou mezi sebou v souladu, tzn. že tvoří vzájemně souladné, související závěry, kdy je okruh zjištěných přímých a nepřímých důkazů zavřen a bez důvodných pochybností vede k závěru o vině obviněné, čímž je současně vyloučen závěr jiný. Namítaný konkrétní záznam obsahující vyjádření o obviněné Š. V. sdělující, že „ ona neví, co jsme vezli “, při jeho posouzení v souvislostech s jemu předcházejícími i následujícími hovory nikterak nehovoří o nevině obviněné, když po předmětné cestě do Polska, k níž se toto vyjádření vztahuje, je z odposlechů a záznamů hovoru z téhož dne zjištěno, že obviněná opakovaně obviněnému L. B. sdělovala, že přivezené tablety jsou špatné a nekvalitní. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že nepovažuje za nutné doplňovat provedené dokazování, jelikož obecné sdělení o nevědomosti obviněné ohledně blíže neurčené skutečnosti nemůže nikterak ovlivnit závěry učiněné na základě provedených důkazů. Ačkoli tedy bylo zjištěno pochybení nalézacího soudu, jenž se s návrhem obviněné Š. V. na provedení důkazu nevypořádal bez řádného odůvodnění, je na místě konstatovat, že i navzdory porušení jedné ze zásad tvořících právo na spravedlivý proces v daném případě nedošlo k citelnému zásahu do tohoto práva obviněné, tzn. že toto porušení nezakládá potřebu zrušení meritorních rozhodnutí obou soudů nižších stupňů. Ani tato námitka obviněné tedy nenaplnila zákonný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu.
44. Ve vztahu k námitce obviněné brojící proti postupu nalézacího soudu, jenž se dotazoval obviněných k důkazům prováděným v průběhu hlavního líčení, Nejvyšší soud v prvé řadě odkazuje na podrobné vypořádání této námitky učiněné odvolacím soudem v bodě 35. odůvodnění jeho rozsudku, v němž odvolací soud s odkazem na relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu přesvědčivě tuto námitku vypořádal. Především je však nad rámec konstatování přípustnosti vyjádření obviněných jakožto důkazního prostředku nutno zdůraznit skutečnost, že z obsahu příslušného spisového materiálu městského soudu nevyplývá, že by v průběhu hlavního líčení došlo k realizaci podrobného výslechu obviněných, při němž by byla porušena jejich procesní práva, ani že by obviněné Š. V. přes její snahu nebylo možno se k provedeným důkazům či vyjádřením zbylých spoluobviněných jakkoli vyjádřit. Tvrzení obviněné tak s ohledem na porušení zásad vedení hlavního řízení zůstávají v čistě teoretické rovině. Zároveň ze spisového materiálu vyplývá, že obvinění byli v počátku hlavního líčení před svým výslechem řádně poučeni o svých procesních právech, přičemž trestní řád nestanoví povinnost průběžného a opakovaného poučování obviněných v případě, že se na dotaz soudu chtějí ve smyslu §214 tr. řádu vyjádřit k provedeným důkazům. Obviněnou vznesená dovolací námitka stran údajného porušení nezákonnosti průběhu hlavního líčení je tedy s přihlédnutím k faktickým zjištěním vyplývajícím z obsahu příslušného spisového materiálu dokládajícího procesní postup nalézacího soudu v dané věci zcela lichá.
45. Nejvyšší soud k tomuto pouze opětovně upozorňuje, že v souladu s výše uvedenou judikaturou nespadají dosud vypořádané ryze procesní námitky pod obviněnou Š. V. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, či pro konstatování nezákonnosti jejich procesního postupu, a to při plném respektování práva obviněné na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
46. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak lze podřadit pouze tu námitku obviněné, jejímž prostřednictvím namítá, že skutkový stav tak, jak byl ve vztahu k její osobě zjištěn a následně popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, nelze posuzovat jako dokonaný zločin podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný jedním neděleným útokem, nýbrž jako pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku, spáchaný dílčími útoky, z nichž některé nedospěly do stadia dokonání a zůstaly toliko ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Pro posouzení důvodnosti této námitky je rozhodné, zda jednání obviněné, jež se odehrávalo v jednom určitém časovém období, by bylo možno posoudit jako jeden skutek naplňující znaky trvajícího trestného činu, nebo ve smyslu ustanovení §116 tr. zákoníku jako jeden pokračující trestný čin skládající se z řady dílčích útoků (skutků).
47. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
48. Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
49. Co se rozumí skutkem, není v obecné rovině zákonem nikterak definováno, ale jeho vymezení je záležitostí ustálené právní teorie a soudní praxe. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, je účast obviněné na určité události popsané v žalobním návrhu, tedy její právně relevantní jednání (konání nebo opomenutí), z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Podstatu skutku tedy tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Součástí skutku nemůže být jakékoli jednání osoby, ale pouze takové, které je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, a je proto obsaženo ve znacích skutkové podstaty některého trestného činu. Obdobně i následek musí být významný ze stejného hlediska. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, pak tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného.
50. Danou problematikou, tedy zda určité jednání je pokračováním v trestném činu podle ustanovení §116 tr. zákoníku, či zda se o pokračování trestného činu nejedná, přičemž všechna popsaná jednání tvoří jeden skutek, se ve vztahu k drogové trestné činnosti opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti Nejvyšší soud, a to kupř. v usneseních ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, a ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017. Právě ve dvou posledně uvedených usneseních Nejvyššího soudu je přitom výslovně zdůrazněno, že případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek, nikoliv za pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku.
51. Trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku přitom může mít podle okolností případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (kterými v dané věci nejsou pouze jednotlivé případy realizovaného dovozu léčivých přípravků k výrobě pervitinu na pokyn obviněné, jak tato namítá v dovolání, ale také na ně navazující výroba pervitinu a distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto učinit nelze, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008).
52. S odkazem na výše uvedené je na místě konstatovat, že o takový, citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v nyní posuzované věci. Podle skutkových zjištění nižších soudů měla obviněná jakožto členka organizované skupiny od blíže nezjištěné doby, nejméně od počátku měsíce července, až do zadržení dne 11. 12. 2017 organizovat a opakovaně financovat nákup léčivých přípravků na výrobu pervitinu. Tyto léčivé přípravky a další předměty potřebné k výrobě přitom předávala třetím osobám, jež za odměnu k výrobě pervitinu sjednala, přičemž vyrobený pervitin jakožto i pervitin, který si pro tyto účely opatřovala již nejméně od října 2016, dlouhodobě distribuovala. Za daného stavu je tak třeba přisvědčit závěrům nalézacího soudu, že jednání obviněné zahrnující jednak opakované a průběžné obstarávání prekurzorů k výrobě pervitinu, jakož i zajišťování výroby drogy a její distribuci, se časově prolíná, překrývá se a nerozpadá se do časově izolovaných úseků, které by byly propojeny jednotným záměrem a dalšími okolnostmi předpokládanými v §116 tr. zákoníku. Ve shodě s posouzením učiněným nalézacím soudem tak nelze než dospět k závěru, že se v daném případě jedná o jednání, které bylo namístě posoudit jako jediný nedílný skutek, kterým se obviněná dopustila spáchání trvajícího trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
53. Ve světle shora uvedené judikatury se tedy nejednalo o pokračující trestný čin sestávající z více dílčích útoků vymezených formou jednání ve smyslu ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale o jedno souvislé jednání, které trvalo určitou dobu a v hmotněprávní i procesněprávní rovině představovalo jeden skutek. V hmotněprávním smyslu je totiž popsané jednání nutno posuzovat jako jeden skutek proto, že jednání obviněné bylo kontinuální a jednotlivé akty byly spolu kauzálně, jakož i časově propojeny a směřovaly k totožnému následku, přičemž byly zahrnuty zaviněním obviněné. Podle nauky o jednotě skutku i soudní praxe je za jeden skutek třeba považovat všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). V daném případě přitom jednotlivé akty, kterých se měla obviněná Š. V. dopouštět v rámci téhož časového úseku, byly propojeny jednotným záměrem soustavně zajišťovat obstarávání a výrobu drogy, s touto nakládat za účelem další distribuce, a poté ji v žalovaném období za úplatu poskytovat dalším osobám, přičemž na straně obviněné nelze ve vztahu k těmto navazujícím aktům jejího jednání vysledovat žádné dělící momenty, které by měly mít za následek kvalifikaci popsaného jednání jako více samostatných skutků či více útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku.
54. V dané věci nebylo Nejvyšším soudem shledáno, že by v rámci provedeného řízení došlo k porušení práva obviněné Š. V. na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění jí napadeného rozsudku vrchního soudu. Naopak, odvolací soud se se zásadními námitkami obviněné, stejně jako s hlavními procesními i hmotněprávními aspekty dané věci řádně vypořádal. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
V.
Závěr
55. V souvislosti s uplatněnými námitkami je třeba zdůraznit, že obviněná Š. V. většinu svých dovolacích námitek uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi již řádně vypořádaly oba soudy nižších stupňů. Nalézací soud, jakož i soud odvolací se přitom v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněné mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).
56. S ohledem na charakter námitek obviněné považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
57. Nejvyšší soud tak po přezkumu napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci dovolání obviněné Š. V. nedošlo ve smyslu jí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu k porušení zákona, pročež bylo toto dovolání v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání obviněné bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není , s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu