ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1573.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1573/2020-499
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera , Ph.D., v právní věci žalobkyně E. Č. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené hmotněprávním opatrovníkem L. H., bytem XY zastoupeným JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze, Malá Štěpánská 8, proti žalovaným 1) J. S. , narozenému dne XY, a 2) H. S. , narozené dne XY, oběma společně bytem XY, zastoupeným JUDr. Jaroslavou Trojákovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, U Tržiště 814/15 , o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 46/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2020, č. j. 14 Co 144/2019-470, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2018, č. j. 16 C 46/2011-419, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. února 2019, č. j. 16 C 46/2011-425, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí blíže specifikovaných nemovitých věcí (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně prostřednictvím svého zástupce (advokáta) odvolání, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 18. února 2019 a doplněno dne 18. března 2019, aniž zaplatila soudní poplatek. Soud prvního stupně proto žalobkyni vyzval usnesením ze dne 19. března 2019, č. j. 16 C 46/2011-441, které bylo zástupci (advokátovi) žalobkyně doručeno do datové schránky dne 22. března 2019, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za podané odvolání ve výši 5.000,- Kč a poučil ji o následcích spojených s nezaplacením soudního poplatku.
Dne 26. dubna 2019 byla soudu prvního stupně doručena žádost žalobkyně o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání. Žalobkyně v této žádosti uvedla, že usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku bylo doručeno jejímu zástupci (advokátovi) dne 22. března 2019, který usnesení s ohledem na vzájemnou domluvu a omezení žalobkyně ve svéprávnosti přeposlal opatrovníkovi žalobkyně k zaplacení. V soudem stanovené lhůtě opatrovník soudní poplatek neuhradil, avšak dle názoru žalobkyně tak učinil z omluvitelného a prokazatelného důvodu, kterým byl jeho velmi závažný zdravotní stav, v důsledku kterého byl od 20. března 2019 zcela omezen v běžném životě a který mu znemožňoval vyřizovat jakékoliv záležitosti. Neprodleně poté, co došlo ke zlepšení jeho zdravotního stavu, tedy dne 11. dubna 2019, opatrovník soudní poplatek zaplatil.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 10. května 2019, č. j. 16 C 46/2011-452, výrokem I. zamítl návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku, výrokem II. zastavil řízení o odvolání žalobkyně, výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a výrokem IV. rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku. Své rozhodnutí odůvodnil následovně: „s ohledem na to, že opatrovník žalobkyně, který fakticky má procesní povinnosti žalobkyně coby účastníka řízení, netvrdil, že byl ve stavu, kdy nebyl schopen komunikovat, hýbat se (odmítl hospitalizaci), přijímat elektronickou poštu a odesílat elektronickou poštu, a jeho právní zástupce tvrdil, že opatrovník žalobkyně je dlouholetým klientem právního zástupce žalobkyně, dle názoru soudu opatrovník žalobkyně mohl např. e-mailovou zprávou nebo telefonicky požádat právního zástupce o zaplacení soudního poplatku nebo o podání žádosti soudu o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. S ohledem na uvedené závěry soud rozhodl tak, že žádost žalobkyně o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání zamítl.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. ledna 2020, č. j. 14 Co 144/2019-470, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že z listinných důkazů nevyplývá neschopnost opatrovníka obstarávat si své záležitosti, včetně ovládání počítačové techniky, po celou dobu stanovené lhůty k zaplacení soudního poplatku. Doplnil, že: „povinnost zaplatit soudní poplatek není osobní povinností účastníka řízení, kterou by mohl splnit pouze on, takže ji může splnit i jeho zástupce, v daném případě advokát zastupující žalobkyni i jejího opatrovníka. Poplatková povinnost vznikla již 18. 2. 2019 podáním odvolání, výzvou soudu I. stupně k jeho zaplacení došlo k dodatečnému poskytnutí lhůty, která nakonec byla osmitýdenní. Existence této poplatkové povinnosti musela být advokátovi žalobkyně známa a nic nebránilo tomu, aby byla splněna jeho prostřednictvím“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., který vymezila tak, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku: „zda skutečnosti uplatňované dovolatelkou ohledně zdravotního stavu jejího opatrovníka lze považovat za omluvitelný důvod zmeškání lhůty ve smyslu §58 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb.“ Předpoklady přípustnosti svého dovolání vymezila dovolatelka s tím, že: „je přesvědčena, že její otázka nebyla, a to s ohledem na její specifičnost, v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky dosud řešena, nicméně podobné případy, byť například jen v dílčích otázkách, již byly judikaturou řešeny, kdy na tuto judikaturu dovolatelka ve svém podání odkazuje.“ Má za to, že: „jí uplatněný omluvitelný důvod pro zmeškání zákonné lhůty k uhrazení soudního poplatku za odvolání spočívající v závažném zdravotním stavu opatrovníka dovolatelky naplňuje veškerá kritéria, která v rámci své rozhodovací činnosti stanovil Nejvyšší soud České republiky, kdy se k této problematice vyjádřil například ve svém rozhodnutí sp. zn.: 23 Cdo 1228/2017 ze dne 27. 2. 2019.“ Dále dovolatelka odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015 a ze dne 7. prosince 2016, sp. zn. 21 Cdo 2350/2016 a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že: „se zmeškaná zákonná lhůta k zaplacení soudního poplatku promíjí a dále se pokračuje v řízení o odvolání podaném dovolatelkou proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 16 C 46/2011, který byl doplněn rozsudkem téhož soudu ze dne 1. 2. 2019, č. j. 16 C 46/2011-425, a dále, že se dovolatelce nevrací zaplacený soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč.“
Úvodem tedy dovolatelka předpoklady přípustnosti vymezuje rozporně, když jednak tvrdí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž vzápětí zase uvádí, že: „jí uplatněný omluvitelný důvod pro zmeškání zákonné lhůty k uhrazení soudního poplatku za odvolání spočívající v závažném zdravotním stavu opatrovníka dovolatelky naplňuje veškerá kritéria, která v rámci své rozhodovací činnosti stanovil Nejvyšší soud České republiky, kdy se k této problematice vyjádřil například ve svém rozhodnutí sp. zn.: 23 Cdo 1228/2017 ze dne 27. 2. 2019.“
Podle §58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů od odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 17. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, nebo ze dne 1. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ) za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou.
V projednávané věci soudy obou stupňů při posuzování důvodnosti návrhu žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty vycházely ze skutkového stavu, který nebyl nikým zpochybněn, tj. že lhůta k zaplacení soudního poplatku počala běžet dne 23. března 2019 a uplynula dne 8. dubna 2019, přičemž soudní poplatek byl zaplacen dne 11. dubna 2019 a následně dne 26. dubna 2019 byla podána žádost o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku. Z lékařských zpráv, které byly k žádosti přiloženy se podává, že opatrovníkovi žalobkyně byla doporučena hospitalizace, kterou odmítl, a byl mu doporučen klid na lůžku a v případě zhoršení potíží návštěva u lékaře. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že zhoršení zdravotního stavu opatrovníka v uvedeném období nebylo neočekávané, ale naopak pravidelné a v souvislosti s nástupem pylové sezóny bylo nepochybně žádoucí, aby povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání za žalobkyni splnil její zástupce, respektive zástupce opatrovníka, pokud ten jej zmocnil ke svému zastupování.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) v usnesení ze dne 10. dubna 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 120/2019, vyložil a odůvodnil právní názor, že nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§4 odst. 1 a §7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.), a soud ho proto musel vyzvat k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě, kterou mu určil (§9 odst. 1, 2 zákona č. 549/1991 Sb.), je lhůta zachována, jen je-li předepsaná částka, ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu, nejpozději poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu. K zaplacení poplatku po této lhůtě již nemůže podle §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. účinným od 30. září 2017, přihlédnout. Přestože (ne)zaplacení soudního poplatku má tak nesporně i procesněprávní důsledky, není (ne)zaplacení poplatku procesním úkonem. Lhůta podle §9 odst. 1, 2 (dříve odst. 7) zákona č. 549/1991 Sb. je založena přímo tímto zákonem, a má tak charakter jiný.
Nutno zdůraznit, že proti uvedenému rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu byla podána ústavní stížnost, kterou ovšem Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2020, sp. zn. II. ÚS 1789/20, odmítl. Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení mj. vyložil, že mu nezbývá, než „poukázat na to, že k obdobným závěrům, jako jsou citovány v judikatuře obecných soudů v této věci dospěl i v řadě svých dalších rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1730/08 , ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 26/09 , ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1156/09 , ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1831/12 , ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 3931/12 , ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2865/15 , všechna dostupná na internetových stránkách www.nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu). Ústavní soud pak v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18 , ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1680/18 ) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) ‚propadné‘ lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.“
Není-li lhůta podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném od 30. září 2017 lhůtou procesní ve smyslu §55 o. s. ř., nelze ani prominout její zmeškání podle §58 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 27 Cdo 2870/2019).
V usnesení ze dne 10. dubna 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, se velký senát Nejvyššího soudu zabýval i otázkou doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku. Uvedl, že dřívější rozhodnutí Ústavního soudu k této otázce byla překonána nálezem Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 193, ročník 2007), na nějž navázala řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu - např. usnesení ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. IV. ÚS 3182/13, ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02. Podle nyní ustálené soudní praxe není usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku třeba doručovat též účastníku do vlastních rukou a není mu upíráno právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu, pokud je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho zástupci s procesní plnou mocí.
Ačkoli v minulosti Ústavní soud vyslovil názor, že zaplacení soudního poplatku je úkon, který musí osobně vykonat účastník řízení, právě nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/07 tento výklad překonal. Ústavní soud v usnesení ze dne 22. října 2019, sp. zn. III. ÚS 3165/19, dospěl k závěru, že placení soudního poplatku není úkonem, který musí učinit jen účastník osobně, neboť není vázáno na zvláštní charakteristiku samotného účastníka a nic nebrání tomu, aby soudní poplatek za účastníka zaplatila jiná osoba, tudíž se jedná o plně zastupitelné plnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015, sp. zn. 23 Cdo 1917/2015, ze dne 19. listopadu 2019, sp. zn. 30 Cdo 3679/2019).
Podle nyní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku není třeba doručovat též účastníku, v případě že je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho zástupci s procesní plnou mocí (k tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020, sp. zn. 24 Cdo 1729/2019).
Z vyložené judikatury lze tedy pro poměry této věci zrekapitulovat následující závěry:
1) Zaplacení soudního poplatku je zpravidla nutným předpokladem pro pokračování řízení po podání žaloby (odvolání, dovolání). Přestože (ne)zaplacení soudního poplatku má nesporně i procesněprávní důsledky, není (ne)zaplacení poplatku procesním úkonem; z tohoto důvodu nemůže být lhůta k jeho zaplacení podle §9 odst. 1, 2 zákona lhůtou procesní ve smyslu §55 o. s. ř.
2) Nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§4 odst. 1 a §7 odst. 1 zákona), a soud ho proto musel vyzvat k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určil (§9 odst. 1, 2 zákona), je lhůta zachována pouze tehdy, jestliže je předepsaná částka nejpozději v poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu; nepostačí, je-li podání obsahující soudní poplatek poslední den lhůty odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Nestane-li se tak, soud řízení (nejde-li o některou z výjimek stanovených v zákoně) zastaví.
3) Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně) stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli význam. Důvodem pro zrušení usnesení o zastavení řízení by měla být pouze skutečnost, že byl poplatek zaplacen ve lhůtě určené ve výzvě (např. nebyla-li včasně provedená platba ztotožněna s určitým řízením).
4) Již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.
5) Není-li lhůta podle §9 odst. 1 zákona lhůtou procesní ve smyslu §55 o. s. ř., nelze ani prominout její zmeškání podle §58 o. s. ř.
Z vyložených důvodů bylo proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, kdy dovolání proti nákladovému výroku předmětného usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu