ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1516.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1516/2020-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Metropolitní Kapituly u Sv. Víta v Praze, se sídlem v Praze 1, Hrad, III. nádvoří 48/2, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 1024/11a, IČ 69797111, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 13/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2020, č. j. 22 Co 241/2019-285, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 22 Co 241/2019-285, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 8. 2019, č. j. 14 C 13/2017-238 [jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání jiných než zemědělských nemovitostí, a to pozemků parc. č. 319 a parc. č. st. 85 v k. ú. Kobylníky (dále též jen „pozemky“), dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), a jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 4.126 Kč (výrok II.)] a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II.).
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou a žalovaná povinnou osobou dle zákona č. 428/2012 Sb., že k odnětí pozemků právnímu předchůdci žalobkyně Domcapitl bui Sct. Veit zu Prag došlo bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, že žalobkyně řádně vyzvala povinnou osobu k vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti v zákonem stanovené lhůtě a že včas podala žalobu dle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. Dále převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, učiněná po obsáhlém dokazování, která doplnil vlastními zjištěními z provedených důkazů, a vzal za prokázané, že pozemky vznikly z původních pozemků PK parc. č. 59, 61, 64 a 65, zapsaných v knihovní vložce č. 704 desek zemských pro kat. území Kobylníky [následně byly opakovaně přečíslovávány, a to po vybudování vodního díla, dále v souvislosti s vyhotoveným geometrickým plánem v roce 2013 (KN parc. č. 64/1 a 65/1) a naposledy v důsledku rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 4. 10. 2013 o komplexních pozemkových úpravách v kat. území Kobylníky], že pozemek parc. č. st. 85 o výměře 5.355 m 2 (druh - zastavěná plocha a nádvoří), zcela obklopuje pozemek parc. č. 319 o výměře 8.048 m 2 , na němž se nachází vodní plocha, rybník, přičemž oba pozemky jsou ve vlastnictví žalované, že v katastru nemovitostí pro kat. území Kobylníky je XY, družstvo vlastníků, IČO XY, zapsán jako výlučný vlastník vodního díla (typ stavby - hráz) ohrazujícího umělou vodní nádrž (způsob využití) na pozemku parc. č. st. 85, jejíž součástí je pochozí komunikace, že označené družstvo je právním nástupcem JZD ve Vraném založeným v roce 1951, do nějž bylo v roce 1975 sloučeno JZD ve Vrbičanech, že stavba hráze rybníka fakticky zahrnuje celý pozemek parc. č. st. 85 a dále i pozemek parc. č. st. 86 (ohledně nějž žalobkyně restituční nárok neuplatnila), taktéž vlastněný žalovanou, na němž se nachází dnes již nevyužívaná čerpací stanice pro závlahový systém (jiná stavba bez č. p./č. e.) rovněž ve vlastnictví XY, družstva vlastníků, že stavba hráze je vodním dílem ve smyslu §55 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (viz rozhodnutí Městského úřadu Slaný, odboru životního prostředí, ze dne 23. 4. 2013), že byla vybudována v letech 1974 až 1976 dle projektové dokumentace vypracované tehdejším projektovým a inženýrským podnikem Hydroprojekt Praha pro akci nazvanou jako Závlaha pozemků (chmelnic) JZD Vrbičany na základě územního rozhodnutí Okresního národního výboru Kladno ze dne 17. 8. 1972, že hráz obsahuje nejen navršenou zeminu, ale i další stavební materiál (např. štěrkopísek, hrubý štěrk a kamenné patky) a řadu zabudovaných (pevně spojených s hrází) technologických prvků, jež jsou podrobně popsány v technické zprávě (např. přívodní potrubí z obetonovaných ocelových trub, odpadní potrubí z betonových hrdlových trub a ocelových trub v celkové délce 314 m, betonový požerák s dvojitou dlužovou stěnou, výústní objekt skládající se z betonového čela a křídel se dnem z kamenné dlažby ve štěrkopískovém loži, monolitickou šachtu). Ze svědecké výpovědi předsedy XY, družstva vlastníků, J. L., pak bylo zjištěno, že ačkoliv závlahový rybník není v současnosti k závlaze chmele užíván z důvodu energetické náročnosti původního systému, mohl by být při určitých nákladech opět uveden do provozu, neboť nynější technologie již není tak energeticky náročná (viz čl. 219 spisu).
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že pro posouzení povahy vodního díla (hráze) ve smyslu občanského práva je s ohledem na jeho vznik třeba vycházet ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). S poukazem na §119 odst. 2 obč. zák., judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 22 Cdo 52/2002, sp. zn. 3 Cdon 1305/1996, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 a sp. zn. 22 Cdo 1964/2003) a Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 3143/13) dospěl k závěru, že pozemek parc. č. st. 85 je pozemkem zastavěným stavbou ve vlastnictví jiné osoby než stát a že na něj dopadá výluka uvedená v §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., pro niž jej nelze žalobkyni vydat. Výsledek stavební činnosti na pozemku parc. č. st. 85, tedy hráze, zcela ohrazující a obklopující vodní plochu rybníka na pozemku parc. č. 319 v k. ú. Kobylníky posoudil vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu jako samostatnou stavbu, věc z hlediska občanského práva (nikoliv jako pouhou terénní úpravou pozemku parc. č. st. 85 ani součást zatopeného rybničního pozemku), neboť není pouhým navršením udusané zeminy, ale obsahuje celou řadu pevně zabudovaných technologických prvků, umožňujících fungování vodního díla jako celku, přičemž lze rovněž určit, kde končí pozemek a kde začíná hráz (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1221/2002), neboť ta je ohraničena kamennou patkou s patní drenáží, a z hlediska prostorového uspořádání zahrnuje celý pozemek parc. č. st. 85. Navíc nelze přehlédnout, že žalovaná vlastnické právo XY, družstva vlastníků, respektuje, že oba subjekty mají nepochybně povědomí o místě, kde končí pozemek a začíná hráz (o čemž svědčí zápis vlastnického práva XY ke stavbě hráze v katastru nemovitostí). Taktéž ohledně pozemku parc. č. 319, nad nímž se nachází vodní plocha závlahového rybníka a na nějž nelze hledět jako na pozemek zastavěný, odvolací soud uzavřel, že je dána výluka jeho vydání dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť se jedná o pozemek se stavbou hráze bezprostředně související a k jejímu užívání nezbytně nutný. Jak závlahový rybník, tak hráz (včetně pochozí komunikace) a čerpací stanice pro závlahový systém tvoří jedno vodní dílo (dle rozhodnutí Městského úřadu Slaný, odboru životního prostředí, ze dne 23. 4. 2013), tedy jeden funkční celek daný jeho účelovým určením. Dodal - s poukazem na to, že vodní dílo dle vodního zákona podléhá též řadě veřejnoprávních omezení (§59a vodního zákona, které stanoví, že vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání) - že po případném převodu pozemku parc. č. 319 pod hladinou rybníka žalobkyni, by se samotné účelové určení tohoto rybníka nezměnilo. Nakládání žalobkyně s tímto pozemkem by tak bylo zásadně ztíženo, došlo by prakticky ke vzniku tzv. holého vlastnictví, což však účelem restitučního procesu není (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15). Navíc žalobkyně by k takto vydanému pozemku parc. č. 319 neměla ani vlastní přístup a vzájemné „soužití“ třech vlastníků pozemků a staveb s předpokládanými odlišnými zájmy na využívání vodního díla by přinášelo řadu kolizí, což opět nepochybně smyslem zákona č. 428/2012 Sb. není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení 1) otázky, „zda je hráz samostatnou stavbou v občanskoprávním smyslu či nikoliv“, a to jak z hlediska kritéria převažujícího materiálu, ze kterého je hráz utvořena, tak i z hlediska určitelnosti hranice mezi hrází a pozemkem, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002), a 2) při řešení otázky, zda nelze-li vydat pozemek parc. č. st. 85, nelze vydat ani druhou část vodní nádrže, tj. pozemek parc. č. 319, se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4041/2019. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá dle dovolatelky v tom, že předmětnou hráz „navzdory zjištěnému skutkovému stavu právně kvalifikoval jako samostatnou věc v právním smyslu, která není součástí pozemku parc. č. st. 85“, a dovodil překážku vydání ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. též u pozemku parc. č. 319 na základě názoru, že se jedná o pozemek s pozemkem parc. č. st. 85 související, který nelze vydat samostatně bez pozemku parc. č. st. 85, ačkoliv „zároveň připouští, že na pozemku parc. č. 319 se žádná stavba nenachází“. Namítá, že zásadními kritérii pro posouzení, zda je hráz stavbou v občanskoprávním smyslu, je převažující materiál, ze kterého je hráz utvořena, a určitelnost hranice mezi hrází a pozemkem (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1221/2002), přičemž však „u předmětné hráze je převažujícím materiálem zemina (jíl)“; další technologické prvky a materiály, které odvolací soud vzal v potaz, jsou - z hlediska jejich rozměrů a objemu - prvky a materiály naprosto marginálními. Patní drén, který je obvyklou součástí hrází, považuje za „ideální příklad nejasnosti hranice mezi pozemkem a stavbou“, neboť je umístěn u paty vzdušného líce hráze, slouží k bezpečnému odvedení prosáklé vody hrází nebo jejím podložím, a z toho důvodu je tvořen silně propustným materiálem (hrubozrnným štěrkem, kamenivem z drobných kamínků); „jsou to tedy malé kamínky vysypané do příkopu, který je poté zahrnut zeminou, ze které je hráz utvořena“. Dále dovolatelka dovozuje, že i když pozemek tvořící dno rybníka a pozemek tvořící hráz rybníka jsou jedním vodním dílem (ve smyslu veřejnoprávním), a ačkoliv nelze popřít, že jednotlivé části vodního díla spolu souvisejí, není tato skutečnost dle judikatury Nejvyššího soudu překážkou toho, aby každá část nádrže (je-li taková část právní věcí) měla odlišného vlastníka. Odvolacímu soudu proto vytýká, že „na základě svého přesvědčení o nemožnosti vydat jednu část vodní nádrže, tedy pozemek parc. č. st. 85, dovodil, že nemůže vydat ani druhou část vodní nádrže, tj. pozemek parc. č. 319.“ Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání (dále jen „stavba“), byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále
jen - „zákon o půdě“ (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.).
Judikatura současně dovodila, že §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může, resp. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), mohla být, samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, bude věcí posouzení těchto kritérií soudy, vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze proto ani generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým druhům staveb. Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného přitom nelze ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, nebo ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014).
Zatímco v případě pozemků zastavěných stavbou ve vlastnictví státu nezpůsobí zastavěnost pozemku sama o sobě překážku jeho vydání oprávněné osobě (nejsou-li kumulativně naplněny další podmínky spočívající v tom, že k zastavění pozemku došlo po té, kdy se pozemek stal předmětem majetkové křivdy, stavba byla zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána), v případě zastavění pozemku stavbou jiného vlastníka než státu nebo oprávněné osoby se další znaky (zřízení stavby v souladu se zákonem a její užívání) nevyžadují [srov. dikci §8 odst. 1 písm. a) části věty za středníkem, jakož i jeho interpretaci v komentářové literatuře - in Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.]; k tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, a ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019.
Právní úvahy odvolacího soudu týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby hráze s pochozí komunikací, která je její součástí (že jde o stavbu jako samostatnou věc v občanskoprávním smyslu), byly přitom přijaty s přihlédnutím ke všem relevantním kritériím a jako takové nejsou nepřiměřené ani skutkovým zjištěním soudu prvního stupně učiněným po obsáhlém dokazování (včetně ohledání na místě samém), která odvolací soud převzal, a doplnil vlastními zjištěními z provedených důkazů (z nichž se mj. podává, že stavba hráze obsahuje celou řadu zabudovaných technologických prvků se specifickými funkcemi, k jejímu vybudování byly použity různé druhy stavebních materiálu). Pouhá marginalizace významu technologických prvků zabudovaných v hrázi a použitých stavebních materiálů bez přihlédnutí ke všem okolnostem věci, jak to činí dovolatelka, nemůže úvahy odvolacího soudu týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby hráze s pochozí komunikací zpochybnit. Namítá-li dovolatelka, že patní drén považuje za „ideální příklad nejasnosti hranice mezi pozemkem a stavbou“, pak přehlíží, že patní drén (zhotovený z drenážních trubek) je uložen v kamenné patce (viz bod 26. rozsudku odvolacího soudu), která nepochybně umožňuje vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba. Pro závěr o soukromoprávní samostatnosti této stavby svědčí i zaměření „vodního díla - hráze“ (původně odděleného jako pozemek parc. č. st. 82 - před přečíslováním v důsledku rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 4. 10. 2013 o komplexních pozemkových úpravách v kat. území Kobylníky) v geometrickém plánu Ing. Josefa Dandy č. 52-108/2013 (viz čl. 191 spisu), potvrzeným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Slaný, dne 15. 5. 2013 pod č. 216/2013, a ověřeným stavebním úřadem Úřadu městyse Zlonice (jenž provedl na předmětných pozemcích dne 9. 5. 2013 i ověření existence staveb a způsobu jejich užívání - viz čl. 192 spisu). Na tento geometrický plán pak odkazuje i notářský zápis (prohlášení) o nabytí vlastnictví k vodnímu dílu - hrázi ze dne 23. 5. 2013, NZ 100/2013 (čl. 182 spisu), na jehož základě bylo zapsáno vlastnické právo XY V., družstvo vlastníků, do katastru nemovitostí, jak se podává z obsahu spisu (viz čl. 137 spisu).
S ohledem na výše uvedené se napadené rozhodnutí tudíž neprotiví ani závěrům vysloveným v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002.
K otázce ad 2): I podle §8 odst. 1 písm. a) věty za středníkem zákona č. 428/2012 Sb. je překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí), tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objektem výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbou (stavbami), tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018, a usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). Ani sama existence funkčního celku, pak ovšem „bez dalšího“ vydání některých pozemků nevylučuje, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost staveb či ostatních pozemků, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které funkční celek plní (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, nebo ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17). Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb konečně není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015).
Jestliže odvolací soud vycházeje z individuálních skutkových okolností dané věci uzavřel, že taktéž vydání pozemku parc. č. 319, tvořícího dno umělé vodní nádrže závlahového rybníka, brání výluka uvedená v §8 odst. 1 písm. a) části věty za středníkem zákona č. 428/2012 Sb., neboť se jedná o pozemek, který je zcela obklopen pozemkem parc. č. st. 85 (na němž byla vybudována hráz tohoto rybníka s pochozí komunikací, jakožto samostatná stavba - ve vlastnictví XY V., družstva vlastníků) a dále pozemkem parc. č. st. 86 (taktéž ve vlastnictví žalované), na němž se nachází čerpací stanice pro závlahový systém (ve vlastnictví XY V., družstva vlastníků), neboť se stavbou hráze bezprostředně souvisí a je k jejímu užívání nezbytně nutný, a že se jedná o nedělitelný funkční celek daný jeho účelovým určením, tvořícím ve svém souhrnu jedno vodní dílo (viz rozhodnutí Městského úřadu Slaný, odboru životního prostředí, ze dne 23. 4. 2013), vybudované za účelem závlahy chmele pěstovaného zemědělským družstvem JZD Vrbičany, právním předchůdcem XY V., družstva vlastníků, není tento jeho závěr ani v tomto ohledu zjevně nepřiměřený, jež by se vymykal citované judikatuře Nejvyššího soudu, i když rybník (jak je chápán vodním /veřejným/ právem) není samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, s níž by bylo lze samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso, nakládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003).
Závěry odvolacího soudu přitom nekolidují ani s dovolatelkou citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4041/2019, neboť to vychází z odlišných skutkových zjištění (kdy se jednak nejednalo o závlahový rybník a kromě toho hráz tohoto rybníka představuje pouhou stavební úpravu zemského povrchu - jde konstrukčně o nejprostší typ vodní hráze, jež ze své stavební povahy splývá s pozemkem).
Pokud jde o samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.), Nejvyšší soud již dříve akcentoval, že je nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů není přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; proto je i v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu