ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1814.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1814/2020-595
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, identifikační číslo osoby: 44941439, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, 2) D. T., narozen XY, bytem XY, zastoupen Mgr. Jaromírem Závadou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 35/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 231/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. února 2020, č. j. 71 Co 402/2019-570, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 8. 2019, č. j. 8 C 231/2015-525, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná 1) je vlastníkem označených pozemků, zapsaných pro katastrální území XY a obec XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY – dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“ (výrok I.). Dále soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované 1) náklady řízení ve výši 5.408,24 Kč (výrok II.) a žalovanému 2) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 17.643,01 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. 2. 2020, č. j. 71 Co 402/2019-570, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), žalobkyni dále uložil povinnost nahradit žalované 1) náklady odvolacího řízení ve výši 900,- Kč (výrok II.) a žalovanému 2) k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 9.855,- Kč (výrok III.).
Soudy obou stupňů rozhodly o žalobě církevní právnické osoby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nebyla ani po část rozhodného období vlastníkem předmětných nemovitostí, pozbyla-li vlastnictví již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v poválečném období se obnovení svého vlastnického práva nedomohla; proto není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb. a postrádá aktivní legitimaci k požadovanému určení vlastnického práva státu dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud rovněž odmítl i tu argumentaci žalobkyně, že k obnovení jejího vlastnického práva došlo ex lege podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), uzavíraje, že k obnovení vlastnického práva žalobkyně bylo nezbytné uplatnit restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“). V návaznosti na tento závěr (argumentačně podpořený odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017; tato usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) pak odvolací soud hodnotil jako právně nevýznamné další námitky žalobkyně, jež se vázaly k odnětí jejího majetku některým z konfiskačních dekretů, k povaze lhůty určené pro uplatnění restitučního nároku ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 128/1946 Sb., jakož i k uplatnitelnosti judikatury interpretující zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“) v případech restitučních nároků oprávněných osob, kdy majetek původního vlastníka byl dotčen převody nebo přechody z období německé okupace a původní vlastník po válce projevil vůli získat zpět majetek podle dekretu č. 5/1945 Sb., aniž by ovšem podal návrh k soudu (k uvedené problematice odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 133/2018, jenž byl vydán rovněž v právní věci dovolatelky).
Proti rozsudku odvolacího soudu (toliko proti části výroku I., v níž byl potvrzen věcný výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) podává žalobkyně dovolání. Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu; jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně soudům nižších stupňů vytýká, že se zabývaly meritorním posouzením restitučního nároku, což není předmětem řízení o žalobě podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Dále nesouhlasila s přijatým závěrem, že předpokladem restituce církevního majetku podle zákona č. 428/2012 Sb. v situaci, kdy k jeho odnětí došlo již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945), je uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. K obnovení vlastnického práva podle názoru žalobkyně postačovaly žádosti jejího velmistra adresované po válce různým institucím. Odkazuje i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 367/2004, 28 Cdo 1726/2000, I. ÚS 82/01, I. ÚS 254/2000, 28 Cdo 1746/99, II. ÚS 3/2000, II. ÚS 3/98, II. ÚS 66/98, I. ÚS 617/08; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), která přísně nepodmiňuje restituční nároky dle porevolučních předpisů uplatněním restitučních nároků dle poválečných předpisů; současně zmiňuje i nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 177/2013 Sb., z něhož se podává aplikovatelnost rozhodovací praxe vztahující se k zákonu č. 87/1991 Sb. i v režimu církevních restitucí. Přitom se dovolává i zásady ex favore restitutionis a nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14. Skutečnost, že jí svědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům i v poválečném období, dokládá podle dovolatelky i nález Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948, č. j. 690/46, jehož závěry, soudy nižších stupňů v posuzované věci opomenuté, označil Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, za důležité. Uvádí přitom, že citovaný nález Nejvyššího správního soudu zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, odboru IX, ze dne 19. 8. 1946, č. j. 81045/46-VIII, č. 433973/46-IX/2, na jehož základě byl nezákonně převzat majetek žalobkyně. Dovolatelka vznáší i námitky proti konfiskaci předmětných pozemků podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), či dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“). Namítá, že nebylo možné učinit závěr o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. tehdy, nebyl-li na majetek žalobkyně vydán žádný konfiskační výměr. V této souvislosti rovněž uplatnila argument, zda nedošlo ke zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb. a nebyl tak v jejím případě naplněn restituční důvod podle ustanovení §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. Ohlašovala rovněž, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé (např. prokázání existence již nedochovaných listin). V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004, ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5727/2016. Namítala dále, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces. Vytýká soudům obou stupňů konečně i to, že se nezabývaly tou její argumentací, jíž zpochybňovala převod předmětných pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalovaného 2). Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že bude změněn rozsudek soudu prvního stupně (a žalobě vyhověno), popřípadě aby byl odvolacím soudem rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně (rovněž pouze ve výroku I.), zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. 2. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původním majetkem se pak dle ustanovení §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Uvedené ustanovení je přitom třeba vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických osob museli naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, tedy že aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnického práva státu (§18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) je oprávněná osoba dle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. za předpokladu, že majetek, ohledně něhož se domáhá určení vlastnického práva České republiky, byl alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví, nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, taktéž naplňujícího definiční znaky oprávněné osoby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018).
Učinily-li soudy obou stupňů v poměrech projednávané věci o určení vlastnického práva státu z podnětu žaloby upravené v ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zjištění, že předmětné pozemky, ohledně nichž se žalobkyně určení vlastnického práva domáhá, nebyly ani po část rozhodného období ve vlastnictví žalobkyně či jejího právního předchůdce, nemůže být ve vztahu k těmto pozemkům dána její věcná aktivní legitimace. Je tedy v souladu s konstantní judikaturou, jestliže soudy obou stupňů v přítomné právní věci jako pro rozhodnutí zásadní řešily právě i tu otázku, je-li žalobkyně ve vztahu k předmětným pozemkům oprávněnou osobou, a v tomto směru přihlížely ke všem skutečnostem (do řízení řádně vneseným), jež jsou pro takové posouzení rozhodné; argumentace dovolatelky, že se soudy nepřípustně (nad rámec předpokladů dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) zabývaly „samotným restitučním nárokem“ tak neobstojí (shodný závěr byl přijat i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3919/2019). Otázka dovolatelky z obsahu dovolání vyplývající, jež směřuje k tomu, zda je takový postup soudu při rozhodování o žalobě církevní právnické osoby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. správný, tudíž přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud již také dovodil, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. prosadí se ty závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti velmistra žalobkyně); na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů. Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům ani po část rozhodného období [od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 a §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], neboť nebylo v poválečném období obnoveno a že z uvedeného důvodu není žalobkyně osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., pročež jí nesvědčí ani aktivní legitimace k vedení sporu dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (kromě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3919/2019).
Sluší se připomenout, že závěr, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, reglementovaný shora označenou judikaturou dovolacího soudu, obstál i v ústavněprávním přezkumu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 2447/19, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 200/20, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3077/19).
Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku. Podstatnými byly jeho existence a projev vůle původního vlastníka k získání jmění nazpět (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000). K tíži pak takto oprávněným osobám nelze klást ani nepodání řádného návrhu k soudu (jak předvídaly tehdejší předpisy), přesáhla-li lhůta k jeho uplatnění den 25. 2. 1948, a bylo-li by vznesení žaloby zbytečné pro změnu politického režimu (srovnej především nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98, jenž našel reflexi též v rozhodovací praxi dovolacího soudu – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1842/2004).
K argumentaci žalobkyně o použitelnosti judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (dovolatelka odkazuje a cituje z rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 367/2004,
28 Cdo 1726/2000, I. ÚS 82/01, I. ÚS 254/2000, 28 Cdo 1746/99, II. ÚS 3/2000, II. ÚS 3/98, II. ÚS 66/98, I. ÚS 617/08), vztahující se na řešení restitučních nároků fyzických osob podle předchozích restitučních předpisů (a rovněž nutnost přihlédnout k zásadě ex favore restitutionis ve prospěch církevních právnických osob) je však důležité předeslat, že zákon č. 87/1991 Sb. na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., v ustanovení §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních zákonů. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se proto jeví přinejmenším problematickým, poněvadž by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srovnej zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Vymezení rozhodného období, jako i stanovení rozsahu a způsobu aplikace restitučního předpisu je přitom politickým rozhodnutím zákonodárce (k tomu viz již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 176). Z vysloveného je zřejmé, že tedy nelze uvažovat o odklonu odvolacího soudu od shora připomenuté judikatury.
Nelze zobecňovat ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, jenž byl vydán po zvážení okolností, jež jsou kvalitativně nesrovnatelné se skutkovými zjištěními nyní posuzované věci. Ústavní soud sice aproboval postup stěžovatele (fyzické osoby) při uplatňování restitučního nároku postupem podle obecných předpisů v případě, kdy na příslušný (původně židovský) majetek, odňatý za německé okupace stěžovatelovým předchůdcům, nebyl uplatněn restituční nárok dle poválečných předpisů (a nadto byl jako německý majetek konfiskován dle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb.), nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že v poválečném období neměl restituční nárok na vydání předmětného majetku kdo uplatnit, jelikož již žádný příbuzný stěžovatele, který by měl vědomost o existenci tohoto majetku nebyl naživu a ani nezletilý stěžovatel o majetku nevěděl. Naproti tomu v posuzované věci představitel žalobkyně o existenci majetku zjevně věděl, adresoval-li velmistr žalobkyně žádosti o jeho vrácení různým státním orgánům, přesto však neuplatnil právně relevantním způsobem restituční nároky dle poválečných předpisů. Za této situace se v posuzované věci (na rozdíl od věci rozhodované Ústavním soudem) plně prosadí zásada vigilantibus iura scripta sunt.
Závěry soudů nižších stupňů se neprotiví ani usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, které bylo vydáno ve věci, v níž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k majetku podle obecných předpisů, obecné soudy její žalobu zamítly pro obcházení restitučních předpisů a Ústavní soud ji odkázal na uplatnění nároků podle v té době již účinného zákona č. 428/2012 Sb., aniž by vyslovil jakékoliv závěry stran naplnění podmínek restituce podle tohoto zvláštního předpisu. Úvahy Ústavního soudu, jež se týkaly nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948, sp. zn. 690/46, jsou ovšem spojeny s obsahem žaloby před obecnými soudy, v níž dovolatelka tvrdila, že „je výlučným vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, a to s poukazem na postup státu v letech 1946 až 1948, kdy byly na majetek stěžovatele vydány dne 22. 3. 1946 a 1. 4. 1946 konfiskační vyhlášky podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (podle názoru stěžovatele protiprávně). O podaném opravném prostředku rozhodoval tehdejší Nejvyšší správní soud, přičemž stěžovatel soustavně poukazuje na skutečnost, že v posuzované věci "byla vydána" dvě (stěžovateli vyhovující a archivně dochovaná) meritorní rozhodnutí, a to dne 2. 2. 1946 a dne 17. 12. 1948. Tato rozhodnutí však nebyla v uvedeném období Nejvyšším správním soudem stěžovateli formálně doručena.“
Jak vidno, z uvedené citace narační části shora označeného usnesení Ústavního soudu je zřejmé, že význam rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl samotnou dovolatelkou spojován, shodně jako v dovolání, s procesem protiprávně vedené konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, odboru IX, ze dne 19. 8. 1946, č. j. 81045/46-VIII, č. 433973/46-IX/2). Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (i pokud bylo vydáno a nabylo právní moci) však nemůže být nijak zpochybněn závěr, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. dojít nemohlo, neboť majetek žalobkyně podléhal režimu dekretu č. 5/1945 Sb., a navrácení vlastnického práva původnímu vlastníku mohlo být realizováno toliko postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. Proto nemůže přípustnost dovolání založit argumentace o protiprávnosti konfiskace majetku žalobkyně podle dekretu č. 12/1945 Sb., o způsobu prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé (ve vztahu k existenci a právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci zrušení rozhodnutí o konfiskaci) a o možném naplnění restitučního důvodu obsaženého v ustanovení §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb., neboť žalobkyně (její právní předchůdce) nebyla postupům působícím majetkovou křivdu dle citovaného ustanovení v rozhodném období vystavena. Byla-li spáchána ke škodě majetku žalobkyně nějaká majetková křivda, došlo k ní v době německé okupace, přičemž žalobkyně postupu, který by vedl k odčinění takové křivdy ještě před rozhodným obdobím, nevyužila; případy zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srovnej k tomu z judikatury Ústavního soudu též bod 25. odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19). Existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k nemovité věci v rozhodném období pak ani dle ustálené judikatury dovolacího soudu nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019), což mohl být zjevně případ konfiskace majetku, k němuž žalobkyně (jejímu právnímu předchůdci) již vlastnické právo nesvědčilo, prováděné podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Kritizuje-li dovolatelka dále, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (podle článků 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), dlužno předně uvést, že přitom nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkaná pochybení měla projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu pak za odporující výše uvedeným zásadám a ústavně zaručeným právům nepochybně nelze označit jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatele vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94,
a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).
Vzhledem k formulovanému závěru, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nezabýval se již dovolací soud (stejně jako odvolací soud) z důvodu procesní nadbytečnosti tou části dovolání, v níž dovolatelka argumentovala porušením blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. uzavřením kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům
ze dne 21. 11. 2011 uzavřené dne 21. 11. 2011 mezi žalovanou 1) a žalovaným 2).
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu